Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jedním z požadavků hlavně kruhů průmyslových jest, aby při stanovení hodnoty majetku dávce podrobeného dovoleno bylo odečítati i speciální reservy nejen pro ztráty již nastalé neb očekávané znehodnocením zařízení závodů a jinakým znehodnocením materiálu. nýbrž i pro větší výdaje na nutná náhradná opatření, zlepšení zařízení závodních, nahromadění zásob surovin a pod.

Opatření takového však nelze doporučiti. Nehledíc k tomu, že poukaz na obdobná ustanovení zákona o os. daních a zákona o dani válečné jest při různé povaze předmětů zdanění a dávky (tam výnos resp. příjem. zde majetek) nevhodný, nutno uvážiti, že nastalá znehodnocení zařízení atd. docházejí patřičného výrazu již v ocenění podle stavu z 1. března 1919. Vedle toho však poskytnuta částečná kompensace již v § 13, čís. IV. tím, že započítá se pouze část jmění výdělečného do základu pro vyměření dávky. Vyloučení zvláštních reserv pro budoucí zlepšení, nákup materiálu a pod. pak se příčí berní spravedlnosti. Kdo před 1. březnem 1919 věnoval 100.000 Kč na doplnění živého nebo mrtvého inventáře, musí tento inventář k 1. březnu 191 9 vykázati jako majetek; nebylo by spravedlivo, aby jiný, jenž svůj inventář doplnil až po 1. březnu 1919, směl oněch 100 000 Kč vykazovati jako nezdanitelnou reservu.

Třetím odstavcem §u 18 přiznáno bylo poplatníkům právo odečísti jako dluh i do 1. března 1919 splatné, toho dne však dosud nezapravené lhůty daní přímých. Podle výkladu zástupce vlády jest tím dána možnost, aby 1 v případech, kde daň pro ten který rok dosud nebyla vyměřena, odečtena byla dlužná daň podle posledního předpisu, poněvadž bylo ji podle tohoto předpisu platiti.

Naproti tomu však poukázáno právem na to, že v přečetných případech následkem soupisových nařízení dřívější přiznání byla opravena tak, ze lze očekávati předpisy značných dodatků, a že by nebylo účelno ukládati poplatníkům placení dávky vyšší, jejíž částečné vrácení by se uskutečnilo případně teprve po delším průtahu. Bylo tedy přiznáno poplatníkům právo, aby v těch případech, ve kterých jim daň dosud nebyla předepsána, nebo kde mohou buď vzhledem k podanému přiznání neb jiným okolnostem očekávati vyšší předpis daně, daň si sami vypočítali a na dobu před 1. březnem 1 919 připadající lhůty od majetku dávce podrobeného odečetli. Ovšem bylo tak možno učiniti jen s jistým omezením, aby se zabránilo zneužití této výhody. Proto stanoveno, že musí takto odečtené částky daňové nejdéle do dne, kdy se přiznání k dávce podá, býti zapraveny.

Odčítatelnost přiznaná dlužným daním přímým rozšířena byla i na dlužné percentuální poplatky převodní a dědické, a stanovena zásada, že vyloučiti lze takové poplatky ze základu pro vyměření dávky, jakmile nárok státu na ně vznikl před 1. březnem 1919. Bude tedy na př. majetek tvořící neodevzdanou pozůstalost zmenšiti k vyměření dávky o poplatky dědické, jestliže se tento nárok v přiznání uplatní. Není třeba a nelze toho při komplikovaných předpisech poplatkových ani připustiti, aby si strana sama poplatek připadající vypočítala. Věcí berní správy bude, aby od příslušného poplatkového úřadu si vymohla včasné vyměření poplatku. Není-li to možno, musí býti předpis dávky po vyměření poplatku z úřední moci opraven.

Výhody stanovené vládní osnovou pro vypočtení minima přírůstku, od kterého teprve přírůstek na majetku dávce z přírůstku jest podroben, nemohly býti uznány za dostatečné. Navrhuje se proto, aby přírůstek nejvýše 10.000 Kč v každém případě byl dávky z přírůstku prost. Při tom ovšem nelze činiti rozdílu mezi poplatníky, kteří dávce celým jměním jsou podrobeni a těmi, u nichž jmění v cizině jsoucí dávce podrobeno není.

Kapitálová hodnota vyživovacích příspěvků dávaných mezi rodiči a dětmi nebo mezi manželi nemá se nikdy připočítávati do základu pro vyměření dávky, ani odčítati jako břemeno, i když by zde byl právní nárok příjemcův, tím méně ovšem jde-li pouze o dobrovolné příspěvky. Změna vládního návrhu rozpočtovým výborem provedená jest pouze změnou stylistickou.

Pro stanovení stavu a hodnoty majetku ze dne 1. ledna 1914 platí sice obdobně ustanovení platná pro zjištění majetku podle stavu dne 1. března 1919, z povahy výhody stanovené v §u 13 čís. IV. pro vyšetření jmění výdělečného však plyne, že to nemůže býti přiznáno rovněž pro zjištění jmění počátečného, poněvadž by tím byla zamýšlená výhoda paralysována.

V tomto §u nutno také vymeziti pojem ciziny podle stavu ze dne 1. ledna 1914 vzhledem k okolnosti, že v přečetných případech dávce podroben bude pouze majetek v tuzemsku ležící a při vyšetření přírůstku ovšem jen majetek v témže území ležící srovnávati možno. Stanoví se tedy fikce, že pro nás bylo cizinou již dne 1. ledna 1914, co jest jí dnes.

Ustanovení posledního odstavce tohoto §u má jednak za účel ulehčiti finanční správě při vyšetření jmění počátečného, jednak jest však další výhodou při stanovení nezdanitelného přírůstku, který při počátečném jmění rovném nule stoupá tak až na 15.000 Kč, při počátečném jmění pasivním docela jest ještě větší. Původní návrh vládní, aby počátečné jmění pasivní započteno bylo nulou, byl pozměněn, a takové jmění na roveň postaveno majetkům až do 5000 Kč v úvaze, že rozlišování takové nebylo by spravedlivé při majetcích jen málo pasivních.

Ne ve všech případech lze srovnávati konečné jmění se jměním podle stavu 1. ledna 1914; není to možno u osoby 1. ledna 1914 v cizině bydlivší, která zde toho dne vůbec majetku neměla, anebo měla-li jej zde, rozmnožila jej později z majetku v cizině, zde dávce nepodléhajícího. Nelze však, jak činil původní návrh vládní, mluviti o povinnosti k dávce a dávce z přírůstku před 1. březnem 1919, poněvadž teprve tímto dnem podle zákona tato povinnost nastává. Zmíněné nepřipadné právnické konstrukce vyvarovává se po návrhu zástupce vlády přijatý nový text tohoto §u.

Důvody, pro které nutno některé části majetku při výpočtu přírůstku pominouti, ačkoli tvoří součástku majetku dávce z majetku podrobeného, uvedeny jsou již v motivech vládní osnovy.

Jak již při §u 6 uvedeno, nelze však dary, připočítávané do majetku dárcova, vyloučiti u obdarovaného jen z přírůstku na majetku, nýbrž nutno tak učiniti jíž při vyšetření majetku podrobeného dávce z majetku. Proto se navrhuje vypuštění bodu 5. Z přírůstku na majetku vyloučiti jest za podmínek v bodu 3. uvedených nejen vyplacený již kapitál, nýbrž i pohledávku, která vznikla, jakmile pojištěný případ nastal, třeba 1. března 1919 pojištěný kapitál posud vyplacen nebyl.

Z toho důvodu navrhuje se vypuštění slova "vyplacený" z osnovy.

Rozumí se, že majetky v §u 27 uvedené, možno u osob, které jen částečně, totiž majetkem ve zdejším území ležícím, jsou dávce podrobeny, pouze tehdy odčítati, dokáže-li se, že majetky, jichž odčítání se poplatník domáhá, tvoří součást majetku zde dávce podrobeného. Proto se navrhuje, aby v předposledním odstavci bylo slovo "jmenovitě" nahrazeno slovy v případech pak §u 2 čís. 1 odst. 2 a čís. 2".

Důsledkem změn provedených v §u 6 a pojetím předmětů přepychových atd., do majetku dávce z majetku podrobeného (§ 14) odpadají zde ustanovení bodu 1. a 2. Ustanovení bodu 3. má podle výkladu zástupce vlády ten účel, aby bylo čeleno umělému snížení přírůstku na majetku způsobenému tím, že majetek dávce zásadně podrobený v době po 1. srpnu 1914 odstraněn byl do ciziny a tím v případech částečného zdanění zde dávce unikne. Nová stylisace, jak navržena, vyjadřuje účel tento jasněji.

O ustanovení §u 29 pronášeny obavy, že uložením břemene důkazního o skutečnostech dávno minulých budou poplatníci velice stíženi, a že v případech, ve kterých se jim důkaz nepodaří, jest pravomoc odhadní komise příliš dalekosáhlá.

Nutno však uznati, že při dnešním stavu berní morálky nelze vždy budovati na pouhém tvrzení poplatníkově. Důkaz o nesprávnosti okolností poplatníkem tvrzených nelze také uložiti berní správě, která by musila dokazovati, že poplatník toho kterého majetku v den 1. ledna 1914 neměl. Důkaz takový byl by ovšem ve valné většině případů vůbec nemožný.

Vysloviti se o správnosti neb aspoň přiměřenosti navrhovaných berních sazeb jest nemožno, není-li známa ani potřeba, která výnosem má býti kryta, ani konečně hodnota majetků, ze kterých dávka bude vyměřena.

Z toho asi důvodu také nebyly proti ni m vysloveny vážné námitky. Vytýká se sice, že v nižších stupních progrese jest poněkud ostrá a že by snad bylo lépe, kdyby byla stupnice jemněji propracována.

Námitky tyto nelze však uznati za tak závažné, aby byla navržena změna a přepracování sazeb.

Požadavku, aby v prvém stupni dávka z majetku i dávka z přírůstku mohly býti předepsány jen s omezením, aby dávky prosté minimum zůstalo poplatníku neztenčeno, vyhověno bude podle ujištění zástupce vlády příslušným ustanovením prováděcího nařízení.

Vládní návrh by vedl v důsledcích k tomu, že při mírnějším procentu sazby dávkové u společnosti než u majitele akcií bylo by tomuto neprávem odepsáno na dávce z majetku více, než bylo předepsáno společnosti samé. Zvláště nápadný by byl případ ten u poplatníka, který má ve svém majetku všechny akcie nebo podíly některé menší společnosti, vedle toho pak i značný majetek jiného druhu. Tomu zabraňuje připojený dodatek, že nesmí býti jednotlivci na dávce z majetku odepsáno více, než kolik připadá poměrně z dávky společnosti předepsané na jeho podíly.

Hledíc k výměře dávky, zdají se vládou navrhované slevy příliš nízké a navrhuje se proto zvýšení jich v případech čís. 1 na 10%, v případech čís. 2 na 5%. V případech odst. 2. pak budiž komisím odhadním přiznáno právo snížiti dávku až o 15% vypadající sazby.

S některých stran byly pronášeny pochybnosti o tom, zda-li pro daň z příjmu stávající komise odhadní budou s to, aby úkolu na ně zákonem tímto vznesenému dostály, a žádáno, aby pro uložení dávky z majetku zřízeny byly komise nové.

Proti tomu však nutno poukázati jednak na obtíže, s jakými by dnes zřízení takových komisí, jmenovitě volby do nich byly spojeny, jednak na to, že komisím při ukládání daně z příjmu působícím zajisté nejen příjmové, nýbrž i majetkové poměry poplatníků toho kterého okresu jsou velice dobře známy, že členové jejich obeznámeni jsou již s technikou ukládací, pročež možno se od nich nadíti nejen správného, nýbrž i rychlého rozhodování.

Pokud pak poukazováno jest na nesrovnalosti, které by mohly vzniknouti jednostranným zastoupením té které třídy zájemníků, jest jistá korektura zde dána možností, aby komise zřízené pro místa s více než 10.000 obyvateli byly spojeny s komisí venkovskou.

Lhůta pro podání přiznání stanovená označována byla všeobecně za příliš krátkou. Ačkoli bylo poukazováno se strany vlády, ze lhůta tato jest minimální a není příčiny k obavě, že by nebyla nařízením stanovena lhůta delší, navrhuje se přece minimální lhůta dvouměsíční.

I při tom však a také bude-li stanovena finanční správou lhůta ještě delší, jest nutno, aby v zájmu poplatníků, kterým hrozí újmy majetkové, nepodají-li přiznání v čas, učiněna byla opatření umožňující jim včasné přiznání. Proto navrhuje se dodatek zavádějící pracovní povinnost pro osoby způsobilé, aby při sepisování přiznání byly nápomocny, a umožňující ministru financí, aby případně dočasným odložením dovolených a pod. využil sil úřednictva státního.

Druhý odstavec tohoto §u podle znění vládního návrhu škrtnut, aby zdůrazněna byla všeobecná povinnost podati přiznání k dávce, třeba i negativní.

Přiznání mají býti sepsána tak, aby mohl obsah jejich býti podavatelem přísežně stvrzen. Ovšem bylo nutno přesně vymeziti, pokud může taková přísaha býti žádána, poněvadž pro pouze subjektivní momenty, jako jest na př. odhad, přísahy žádati nelze.

Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení, jímž řeší se legitimace a povinnost k podání přiznání, kde pozůstalost po 1. březnu 1919 byla už odevzdána.

Vzhledem na četné případy, ve kterých poplatníkům není známo, zda-li předměty majetkové v cizině (na př. v Rusku) posud existují, doplněn § 37 odstavcem šestým. Zároveň učiněno v §u 38 čís. 6 opatření, aby nebylo nutno čekati s vyměřením dávky z majetku nepochybně zjištěného až do doby, kdy bude existence majetků pochybných zjištěna.

K usnadnění úkolu berních správ, ale i k tomu, aby poplatník pokud možno byl ušetřen dotazův a vyhledávání, stanoví v odst. 2 se povinnost, aby k přiznání připojeny byly svěřené opisy podaných poplatníkem seznamů soupisových a udáno spolu, kde soupis toho kterého druhu majetku byl proveden. Opisy ty jsou prosty kolkovného.

Újma majetková stanovená pro případ, nebylo-li přiznání podáno v čas, byla podle návrhu vládního příliš krutá, a navrhuje se proto snížení přirážek místo 5 a 5, celkem 10%, pouze na 2 a 3, celkem 5%.

Omluviti průtah přiznání možno pouze, dokud nevešel předpis dávky v moc práva; proto stanoveno výslovně, že se tak může státi nejdéle v odvolání.

Právo komise uložiti poplatníku útraty šetření nutno uznati správným, bylo však je omeziti vedle případů § 213 pouze na případy, kde učiněny byly údaje vědomě nesprávné, poněvadž nutno si uvědomiti, že oceňování bude většinou věcí odhadu.

Podle prohlášení zástupce vlády rozumí se, že přeplatky resultující z rozdílu mezi dávkou zapravenou na základě prozatímního a konečného platebního rozkazu se vrátí. Dodatek tento pojat přímo do zákona.

Vypuštění slov v odst. 2 (k čís. 1 a 2) "mimo krátkodobé pohledávky vyplývající z obchodního spojení" stalo se se zřetelem na obdobnou změnu §u 13, odst. 1. a stylistická úprava odst. 3. se zřetelem na obdobnou úpravu §u 2, čís. 1. odst. 2.

Podle vládního návrhu měla býti stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vyloučena, jde-li o věci rozhodnuté podle volného uvážení úřadu či komise. Rozpočtový výbor však neshledal opatření takové nutným a má naopak za to, že vzhledem k rozsáhlé právomoci, jaká v četných směrech se tímto zákonem volnému uvážení úřadu neb komise ponechává, kontrola nejvyššího správního soudu jest nezbytna.

Osvobození od dávky z majetku rozšířeno bylo i na země, župy, okresy a obce, včetně jejich fondů, ústavů a podniků, pokud takové ústavy a podniky nejsou provozovány soukromohospodářsky. Došly sice výboru od několika obcí podání žádající za úplné osvobození majetku obecního vzhledem na veliké zadlužení a neutěšený stav finanční. K okolnostem těmto však přirozeně se hledí a dávce jest podrobeno pouze jmění čisté.

Dále rozšířeno osvobození i na spolkové spořitelny, jakož i na veřejnoprávní ústavy sociálního pojištění (na př. pensijní, vdovské, sirotčí, nemocenské, úrazové a různé jiné podpůrné pokladny atd.) a na veřejnoprávní stavovské korporace, zřízené zvláštní zákony (na př. komory advokátní, notářské, lékařské, obchodní a živnostenské, živnostenská společenstva a pod.).

Vládní osnova považovala likvidační bilancí, sestavenou podle vládního nařízení ze dne 23. dubna 1919, č. 217 Sb. z. a n., za součást přiznání. Podle toho také určen pojem čistého jmění.

Změnou ustanovení §§ 11-15 nastala by však nesrovnalost v tom, jak oceňovati majetkové součástky u osob fysických a jak u osob právnických, kdyby pro tyto platily oceňovací zásady vytčené v nařízení o likvidační bilanci. Proto stanovena i pro osoby právnické platnost příslušných ustanovení odd. l. lit. A.

Vládní osnova vylučovala t. zv. portefeillové papíry přímo ze zdaňovacího základu. Rozpočtový výbor považoval tuto výhodu, která byla diktována jen technickými důvody, za příliš dalekosáhlou a je toho názoru, že tyto papíry dlužno započítat do vyměřovacího základu, aby působily na progresi. Při tom řeší se otázka dvojího zdanění obdobně jako v §u 31.

Proti progresi v sazbách dávky z majetku u osob právnických pronášeny byly různé námitky a tvrzeno jmenovitě, že nelze činiti u nich rozdílu jako u osob fysických, poněvadž z výše základního kapitálu nevyplývá vždy nutně vyšší prosperita a vyšší mohoucnost berní.

Naproti tomu bylo s jiné strany namítáno, že je nespravedlivosti, aby právnické osoby byly s hlediska konkurenční schopnosti zdaňovány mírněji, než-li osoby fysické s tímže jměním a navrhováno, aby i pro právnické osoby platily sazby podle § 30, zejména když už právnické osoby jsou osvobozeny od dávky z přírůstku.

Rozpočtový výbor přes to neuznal za vhodno, aby se uchýlil od vládního návrhu, jednak z důvodů berně-technických (u podniků podléhajících II. hlavě zákona o os. daních: vyšší daň běrná, přesnější, zachycení výnosu, možnost zdanění nahromaděných reserv při zrušení podniku), které považoval za směrodatnější, než okamžité přesuny v konkurenční způsobilosti jen následkem dávky, jednak z toho důvodu, že by jednotná sazba musela být aspoň 10%ní, čímž by se zhoršilo postavení společností malých, nehledě ani k tomu, že základ pro dávku z majetku na př. u akciových společností netvoří jen akciový kapitál, nýbrž i reservy, při nichž možnost silnějšího zatížení i odborníky uznána. Návrh, aby dávka z majetku byla uložena mírnější sazbou pro banky a pojišťovny, vyšších sazeb pak aby bylo užito při podnicích průmyslových, nedošel souhlasu vzhledem k tomu, že by nebylo spravedlivo, aby byl favorisován prosperující obchod proti průmyslu, všestranné podpory zasluhujícímu.

Lhůta k podání přiznání stanovena obdobně jako u osob fysických, nejméně dvěma měsíci.

Otázka, kdy a jak dávku splatiti, jest zajisté eminentní důležitosti. Má-li dávka splniti úkol, který jí v první řadě náleží, jest třeba splacení co možno nejrychlejšího. Kdyby to bylo možno, bylo by v zájmu věci žádati splacení okamžité a hotovými.

Tomu ovšem odporuje skutečnost, že nemáme vůbec tolik platidel hotových, kolik snad dávka vynese. My máme dnes v oběhu přes 7 miliard bankovek resp. státovek. Na jedné straně naříkáme na inflaci, na druhé straně však pozorujeme, že máme nedostatek hotovostí, který jest tak kritický, že jest někdy obava, že některé banky nebudou s to svým závazkům dostáti, a že i dobře vedené banky musí úvěry odpírati, poněvadž nemají hotových prostředků. To lze vysvětliti jen thesaurací, která zadržuje z oběhu za 1 1/2 až 2 miliardy bankovek resp. státovek.

Této nezdravé thesauraci čeliti musí býti přední snahou, a proto bylo by stanoviti premie pro placení hotovými. Opatření toto musí ovšem zůstati omezeno jen na první (15%ní) splátku a pak první z dalších 6 lhůt. Premie tato stanovena 5%.

S tím nesmí však býti směšována bonifikace určená pro dobrovolné platby, konané před splatností té které splátky, nebo celé dávky. Vzhledem k poměrům na trhu peněžním, nebyla bonifikace tato již nyní pevně určena, ale dána možnost, aby nařízením byla stanovena od 6 do 10%.

Druhým platidlem pro dávku z majetku jsou vkladní listy vydané při zadržení bankovek podle §u 1 zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 Sb. z. a n., kde výslovně připuštěna možnost jimi platiti. Ovšem ale současně stanoveno, že nejsou převoditelny. Poněvadž jest citovaným zákonem spolu ustanoveno, že splacení jejich závisí od vůle státu, nastal by poměr, že v případech, kdy majiteli takového vkladního listu dávka buď vůbec není předepsána,nebo jest předepsána částkou menší, zadržené bankovky zůstanou i nadále vázány, ačkoliv jest v zájmu státu, aby břemene tohoto co nejdříve se zbavil. Navrhuje se tedy, aby pro účely placení dávky byly tyto vkladní listy převoditelny, což upraviti bylo by cestou nařizovací, ovšem ale omeziti jen na ty případy, ve kterých majitel dávku těmito vkladními listy zcela zaplatil.

Třetím velice pohodlným způsobem placeni bude převod vázaných zůstatků žírových účtů a vázaných pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky, převzatých ministrem financí do správy.

I zde však nutno učiniti opatření, aby poplatník, který svou dávku takovým způsobem vyrovnal, mohl případného zbytku užiti k tomu, aby jím jiná osoba mohla dávku zapraviti. Jsou na př. banky, které mají vázány zůstatky žírových účtů ve značné výši. Ty zapravivše vlastní dávku mohou pak zbytkem disponovati ve prospěch svých komitentů rovněž dávkou povinných.

Všechny uvedené tři způsoby placení jsou zvláště výhodny, poněvadž nezmenšují rušivě potřebného množství oběživa.

Jest však nutno počítati s tím, že těmito způsoby placení nevystačíme, počítáme-ji, že zadržené bankovky, pak žírové účty a pokladniční poukázky činí celkem asi 4.2 miliardy.

Při soupisech bylo sice prohlašováno, že se bude moci dávka platiti všemi i nejrůznějšími předměty majetkovými. To však jest vyloučeno, poněvadž by se stát stal takto držitelem předmětů, jichž by buď vůbec nemohl zpeněžiti, nebo jichž správa by mu působila ohromné nesnáze a výdaje; výsledek dávky však by byl zcela jistě ohrožen. Ostatně není úkolem finanční správy, aby zabývala se obchodem s nemovitostmi a pod.

Nutno tedy přemýšleti, jak by bylo umožniti placení dávky i těm, kdož nemají prostředků posud vyjmenovaných. Bude proto použíti zbytků vázaných vkladů, při čemž však nelze se spokojiti s tím, že by prostě předána byla dotyčná vkladní knížka nebo vkladní list, nýbrž nutno žádati, aby státu dostalo se skutečně dotyčné valuty. Připouští se tedy v tomto smyslu jen placení realisovanými převody vkladů.

Navrhováno bylo dále s různých stran, aby se připustilo platiti dávku všemi cennými papíry. Proti takovému všeobecnému prohlášení cenných papírů za platidlo pro dávku z majetku mluví však, že by se mohlo státi, že by se takto dostalo státu rovněž mnoho papírů nevalné vnitrní hodnoty. Proti připuštění státních papírů k placení dávky bylo namítáno, že tento způsob placení nebylo by popřípadě možno uvésti v soulad s § 1 tohoto zákona a účelu dávky. Na druhé straně však nelze přehlédnouti, že zájem státu vyžaduje, aby jeho papíry nebyly všeobecně z placení dávky vylučovány. Proto vloženo do zákona zmocnění pro ministra financí, aby určil podle potřeby, které ze státních dluhopisů a do jaké míry připustí k placení dávky, přihlížeje zejména k době jejich splatnosti. Tímto zmocněním je vyřízena zároveň i otázka připouštění převzatých dluhů rakousko-uherských, pokud budou převedeny na papíry naše. Státní dluhopisy vydané bývalou vládou rakouskou neb uherskou jsou však z placení vyloučeny, zejména t. zv. válečné půjčky. Rozpočtový výbor byl toho názoru, že by bylo bývalo jen ve prospěch věci, kdyby bylo bývalo možno současně vyřídit i otázku t. zv. válečných půjček.

Příslušný pasus o oceňování válečných půjček vložen do §u 15.

O tom, v jaké hodnotě cenné papíry mají býti přijímány, nelze dnes s konečnou platností rozhodnouti. Jednak musí býti teprve rozhodnuto o ocenění cenných papírů pro přiznání (§ 15), jednak nelze připustiti spekulaci, jaká by se případně v tom směru vyvinula. Věcí finanční správy bude, aby čas od času stanovila kursy cenných papírů, kterými bude možno dávku zapravovati. Bylo uvažováno i o tom, neodporučuje-li se aby omezena byla možnost platiti cennými papíry jen na ty případy, když je poplatník měl 1. března 1919 ve svém majetku, aby tak zabráněno bylo veškeré spekulaci. Upuštěno však od toho v úvaze, že možností danou finanční správě, aby rozhodovala, příjme-li takové hodnoty vůbec a v jaké ceně, opatřeny jsou dostatečné jistoty proti možným náhlým poruchám na trhu cenných papírů.

Možnost zapraviti dávku ne movitostmi omezena byla v důsledku úvah jiz prve uvedených na majetky zabrané podle zákona ze dne 16. dubna 1 919, čís. 215 Sb. z. a n.

Nelze si ovšem tajiti, že ani tyto prostředky pravděpodobně nestačí, aby umožnily splacení dávky bez poruchy hospodářského života v poměrně krátké době 3, ve vyjímečných případech nejvýše 5 let. Bude tedy věcí finanční správy, aby organisovala poskytování úvěru lombardního výhradně k účelům placení dávky, aby zavedeny byly jakési daňové asignáty, jež by ten který ústav vydal poplatníku úvěr hledajícímu, aby jimi dávku zapravil.

Kde by však ani tato opatření nestačila, nezbude než sáhnouti k úvěru dlouhodobému - hypotece. Tomu ovšem nelze rozuměti tak, že by stát prostě spokojil se s vtělením své pohledávky na tu kterou nemovitost a dával si ji v určité dlouhé řadě let spláceti. Státu musily by býti potřebné prostředky dány hned, úvěr musily by poskytovati ústavy zabývající se již poskytováním úvěru hypotekárního, kterým by ovšem za úvěry takto poskytnuté musily býti dány zvláštní záruky. A proto stanoveno v osnově, že v takových případech pohledávkám těchto ústavů přiznává se stejně jako pohledávce státu z dávky z majetku do určité míry právo přednostní a že za závazky těchto ústavů vůči majitelům zástavních listů jimi vydaných ručí stát.

Ozvaly se sice hlasy poukazující na příklad německý a rakouský, kde pro splacení dávky stanoveny byly lhůty mnohem delší. Ne neprávem však poukazuje se naproti tomu, že účel dávky z majetku u nás podobného odkladu nesnese.

Vedle toho však nutno upozorniti na to, že dávka, jejíž splacení by bylo rozvrženo na celou řadu let, přestala by již býti dávkou jednorázovou, jaká byla zamýšlena, a zvrhla by se v daň z příjmu a to v daň z příjmu již v základech svých nemožnou, odporující základním zásadám berní spravedlnosti. Taková daň neřídila by se berní mohoucností subjektu daňového v době, kdy se má platiti, nerespektovala by změn v majetku, příjmech, poměrech rodinných poplatníka, nýbrž byla by stanovena podle základu z doby dávno minulé. V některých případech by poplatníka, jehož poměry se zhoršily, nesnesitelně tížila, v jiných, kde poplatník finančně sesílil, by ve významu svém v jeho hospodářství nezaslouženě klesla. Také by více zatěžovala poplatníky v budoucích dobách, jsouc nyní ukládána ve valutě znehodnocené, jestliže valuta se zlepší.

Osnova vládní stanovíc možnost odpisu na předepsané již dávce, určuje za důvod k takovému odpisu neštěstí neb jiné mimořádné okolnosti, kterými se majetek zmenšil. Rozpočtový výbor má za to, že mohou býti důvodem jen mimořádné neodvratné události, za jaké nelze pokládat na př. všeobecný pokles cen nebo zhoršení majetkových předmětů opotřebením.

Lhůty osnovou v tomto §u stanovené zdají se však příliš krátkými, pročež navrhuje se jejich prodloužení.

Jest možno, že okolnosti podmiňující odpis dávky podle tohoto, §u nastaly nebo nastanou ještě v době od 1. března 1919, do konce roku 1923, ale dříve než bude dávka předepsána. V těchto případech budiž dána poplatníku možnost, aby nárok svůj uplatnil v odvolání.

Nejasné ustanovení tohoto §u lit. C) nahrazeno novou stylisací přesnější. Naprostého zrušení trestních ustanovení, jaká byla vydána při soupisu jednotlivých druhů majetku nelze doporučiti, naopak nutno žádati, aby trestní řízení v jednotlivých případech byla provedena, pokud nenastane amnestie podle § 58 odst. 1.