Národní shromáždění československé 1918 – 1920

V podrobnostech poukazuji na

Osnova vládní ve svém odůvodnění pojednává zevrubně o úkolech, které určeno jest dávce z majetku splniti. Jako přední účel, k němuž výtěžku dávky jest užíti, vytýká se vyrovnání břemen převzatých po rakousko-uherské bance jako předpoklad pro příští nápravu měny. Rozpočtový výbor měl za nutno, tato břemena přesně označiti, aby bylo jasno, že může jíti pouze o závazky vzniklé převzetím nekrytých platidel, jež musí býti odstraněny. Nemůžeme se klamati o tom, že pouze dávkou z majetku nápravy měny nedocílíme, jmenovitě nelze doufati, jak zkušenost ukazuje, že by zmenšení oběživa mělo v zápětí všeobecný pokles cen. Bude však již velikým ziskem, docílíme-li dávkou z majetku stabilisace cen. To může se státi vyčerpáním thesaurovaných bankovek, které jsouce likvidním kapitálem představují reservu, jež dovoluje zvedání cen. K příznivějšímu posuzování naší valuty bude přispívati také okolnost, že státovky dávkou stažené dostanou se nazpět do oběhu jíž jen jako bankovně krytá platidla.

V neposlední řadě pak nutno poukázati k tomu, že provedení dávky z majetku posílí důvěru ciziny v náš stát a usnadní tím obchodu i průmyslu další podnikání, což zajisté nezůstane bez účinku na vývoj cen. Bez současného zvýšeni produkce však i dávka z majetku minula by se cíle. Avšak i kdyby snad se nesplnila naděje ve stabilisování cen, důvody již zprvu uvedené a nutnost, zbaviti se nejtísnivějších břemen, brzdících každý rozvoj, ukazují k jedinému prostředku sanačnímu : dávce z majetku.

Bude-li výtěžek dávky takový, aby po úhradě břemen převzatých po rakouskouherské bance mohlo se mysliti ještě na úhradu břemen jiných, nelze při naprosté nemožnosti výpočtu budoucího výtěžku s určitostí souditi.

Bude-li však tomu tak, nesmí býti takových přebytků použito k úhradě běžných schodků hospodářství státního. V té příčině musí býti úplně jasno a musí zde býti záruky, že přebytků těch nebude užito k účelům jiným, než k jakým jsou určeny. Záruku takovouto možno podle mínění rozpočtového výboru viděti v kontrole Národním shromážděním samým, jak doplněné znění § 1 navrhuje a to v kontrole co možno rychlé; proto stanoveno, aby nejvyšší účetní kontrolní úřad podával své zprávy pololetně.

Stylisace vládního návrhu připouštěla výklad, že dávka z majetku v cizím státě buď dříve, či později než projednávaný zdejší zákon uzákoněná, nebyla by případně považována za dávku současnou. Výklad takový byl by ovšem po názoru rozpočtového výboru nesprávný.

Na druhé straně však mělo se býti vyvarováno toho, aby dávka z majetku někdy v budoucnosti v cizím státě zavedená mohla působiti ještě na dávku zde již pravoplatně předepsanou. Proto změněna druhá věta druhého odstavce. Průkaz okolností odůvodňujících vyloučení majetku v cizině ležícího ze zdejšího zdanění musí ovšem uložen býti poplatníku.

Pojem "neodevzdané pozůstalosti" nevyžaduje k bližšímu svému označení citace ustanovení zákona o os. daních, která o neodevzdané pozůstalosti jednají, blíže -však nevysvětlují, co takovouto pozůstalostí rozuměti jest.

Při projednávání §u 3 vznikly pochybnosti, zda-li pamatováno jest na všechny předměty majetkové a jmenovitě, je-li pamatováno zde na podíly a vklady. Upuštěno však od specielního vytknutí obou těchto druhů součástek majetkových v úvaze, že podíly pravidelně budou míti za předmět vlastnictví věcí hmotných, vklady pak že representují právo vkladatele (věřitele) proti ústavu (dlužníkovi).

Pouze stylistickou změnu znamená nahrazení slova "majetnosti" výrazem majetkové předměty. Omyl v citaci pak napravuje uvedení odstavců 2 až 4 (místo 3 a 4) v posledním odstavci tohoto paragrafu.

Osvobození v §u 4 čís. l. stanovená a zásadám mezinárodního práva vyhovující přiznati jest možno ovšem pouze tehdy, spočívá-li na základě vzájemnosti. Předpoklad tento vyjádřen vsunutím příslušné věty do úvodu u čís. l.; osvobození samo pak rozšířeno, jak přirozeno, i na hlavy cizích států, ovšem za modalit platných i pro jejich zástupce, jak vládní osnova sama navrhuje.

Přes různé námitky proti absolutní nízké výši dávce podrobeného minima má rozpočtový výbor za to, že z důvodů v motivech vládního návrhu uváděných nelze stanoviti ho výše. Vyslovily se tak ostatně korporace velice vážné.

Naproti tomu však uznáno, že okruh osob, pro které stanoveny úlevy, nutno částečně rozšířiti, částečně přesněji vymeziti. Stejně jako matka, starající se o nezaopatřené příslušníky rodiny, zasluhují ohledu i děd a bába, jimž připadla povinnost starati se o nezaopatřené vnuky. Současně uznáno, že vedle osob k výdělku nezpůsobilých nebo méně způsobilých neupravenými poměry hospodářskými trpí hlavně vrstvy, které nemají možnosti, aby přiměřeně rostoucí potřebě zvětšovaly i své příjmy, tedy osoby převážně odkázané na pevné příjmy služební, odpočinkové, zaopatřovací (mezi které jest čítati i renty z pojistného) nebo na příjmy ze jmění kapitálového v běžném slova toho smyslu.

Osnovou vládní navržená hranice příjmů, při které úleva poskytována býti může, zvýšena však na 8000 Kč (místo 5000 Kč) v úvaze, že za dnešních poměrů takovýto příjem zajisté neznamená ještě žádného blahobytu.

Vládní návrh, který jest jaksi závěrem akce počaté zmocňovacím zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., zcela správně ustanovuje za den rozhodný pro ukládání dávky 1. březen 1919. Vzhledem k ustanovení mírových smluv, hlavně mírové smlouvy s Rakouskem, došlo by však při bezvýhradném respektování stavu z 1. března 1919 k tomu, že by byl značný počet příslušníků čs. státu, kteří nemohouce býti podrobeni dávce z majetku v Rakousku, ani zde by jí neplatili, ačkoliv svůj majetek movitý jen v důsledku mírové smlouvy sem přenesou neb přenesli.

Mimo to bylo nutno učiniti opatření o územích, která sice 1. března 1919 nebyla ve faktickém držení republiky Československé, později však pod svrchovanost její přišla neb ještě přijdou. Vládě tato mezera nebyla neznáma, byl však úmysl, vyčkati na bližší ujasnění této otázky, které také skutečné poskytlo vyjednávání s republikou Rakouskou počátkem t. r.

Rozpočtový výbor navrhuje však ještě další závažný dodatek k tomuto §u 6. Podle §u 28. čís. 1 vládního návrhu měly by se dary přes 1000 Kč připočítávati za účelem vyšetření přírůstku ke jmění dárcovu, aby zabráněno bylo přesunům majetkovým, směřujícím ke ztenčení majetku dávce podrobeného.

Tento důvod musí však platiti nejen pro dávku z přírůstku, nýbrž i pro dávku z majetku. Navrhuje se proto, aby dary v době po 1. srpnu 1914 do 28. února 1919 učiněné, přičítány byly ke jmění dárcovu, zjišťěnému podle stavu dne 1. března 1919.

Přirozeným důsledkem tohoto opatření pak jest, aby zabráněno bylo dvojímu zdanění, že odpočítati bude takové dary u obdarovaného nejen při výpočtu přírůstku na majetku, nýbrž i při výpočtu majetku dávce z majetku podrobeného. Podle toho pak upraven text nejen §u 6, nýbrž i §§ 27. a 28.

Aby zamezena byla tvrdost plynoucí z toho, že by vpočítány byly dárci do základu dávky i dary, které bona fide učinil k účelům dobročinným a všeužitečným, dává se ministru financí zmocnění, aby takové dary, které učiněny byly v době od 14. srpna 1914 do 1. září 1920, ze základu pro dávku z majetku (a tím ovšem i pro dávku z přírůstku) vyloučil.

Společné zdanění majetku všech příslušníků domácnosti bylo s mnoha stran označeno jako opatření čistě fiskální, směřující jen k tomu, aby umělým zvýšením základu dávky dosaženo bylo větší progrese.

Nelze však neuznati důvodů, které vedly vládu k tomuto opatření, jímž má býti zabráněno ať skutečné, ať na oko prováděnému drobení majetku za účelem zkrácení dávky. Opatření takové jest tím spíše nutno, že byla by jinak finační správa nucena prováděti téměř nemožný důkaz o tom, že majetek za vlastnictví osoby jedné vydávaný, patří skutečně osobě jiné.

Nebylo by však spravedlivo, aby přednosta domácnosti nesl ze svého i dávku předepsanou mu z majetku příslušníků domácnosti. Proto bylo jeho právo na náhradu částky dávky, na majetek příslušníka připadající, tímto příslušníkem v zákoně výslovně uznáno.

Pojem "příslušníků rodiny", který podle prohlášení zástupce vlády jest vykládati stejně jako při dani z přijmu, kde četnou judikaturou správního soudu byl již přesné vymezen, bude ovšem potřebí v prováděcím nařízení vyložiti.

Tamže bude objasniti způsob, jak hledět jest k těm společníkům výdělkových společností, kteří účastni jsou pouze na zisku, nikoliv však na jmění společenském.

Odstavec 4. vyslovuje zásadu, že subjektem dávky jest vlastník předmětu dávce podrobeného. Není-li vlastník znám, nebo není-li vlastnictví formálně ještě převedeno, jest subjektem dávky držitel. Podle toho znění upraveno a spolu vynechána citace §u 309 obč. zák. jakožto zbytečná.

V posledním odstavci smysl rušící a pouze nedopatřením tam přišlé slovo "nebo" nahrazeno slovem "případně".

V souvislosti s ustanovením §u 11 navrhuje se nahraditi slovo "pozemkový" výrazem "zemědělský", vystihujícím skutečnost, že k majetku tomuto čítati jest nejen pozemky, nýbrž i ostatní druhy majetku zemědělství věnovaného.

První odst. §u 9 podává všeobecný výpočet druhů majetku dávce pod obecného. Vzhledem k této všeobecnosti vypuštěna pod čís. 1 odst. 2 slova "nejsou zahrnuty ve jmění uvedeném v odst. čís. 1 až 4".

Ustanovení odst. 2. čís. 2. tohoto paragrafu ve znění vládní osnovy bylo vypuštěno v úvaze, že podobné ustanovení v jakékoliv formě vždy by mělo v sobě jistou nespravedlivost k těm či oněm vrstvám zájemníků a že v podstatě neznamená valné úlevy.

Tím mění se číslování dalších dvou bodů tohoto odstavce.

V bodě třetím (posud 4.) zvýšen byl obnos, do kterého nesplatné nároky z pojištění životních ze základu zdanění mají býti vyloučeny, a navrhuje se, aby se tak dělo při nárocích z pojištění důchodu ročních 400 Kč a v jistém - podle mínění subkomitétu asi nejlépe odpovídajícím - poměru k tomu při nárocích z pojištění kapitálového 4000 Kč.

Ustanovení §u 10 projednávána byla v souvislosti s ustanovením §u 11 až 14. Všeobecně uznáno, ze stejné, jako jest tomu i v jiných obdobných zákonech cizích, nutno jest stanoviti jako zásadní oceňovací měřítko obecnou cenu, jíž rozuměti jest cenu prodejní, která v převážné většině případů, jak motivy osnovy vládní správně dovozují, tvoří se s přiměřeným zřetelem i k výnosům. Citace §u 305 obc. zák. vypuštěna, jak i v dalších některých paragrafech se s citovanými tam paragrafy obč. zák. stalo, pro obtíže vyskytující se vzhledem ke Slovensku, kde není dosud kodifikovaného zákoníka občanského po způsobu našem.

Sem pojata též ustanovení o ocenění předmětů a práv majetkových, u kterých výše hodnoty známa není, v úvaze, že takové pochybnosti mohou vzniknouti nejen u pohledávek, o kterých podobné ustanovení do posledního odstavce §u 15. bylo zařaďeno, nýbrž i jiných předmětů a práv majetkových. Důsledkem toho pak v posledním odstavci §u 15. vypuštěna věta: "Pochybné pohledávky ocení se podle pravděpodobné hodnoty".

Z prvního odstavce §u 11 vyloučen byl majetek tvořící vlastnictví hor a nafty a přeřaděn do jmění výdělečného.

Otázka oceňování patří zajisté k nejdůležitějším. Způsob oceňování majetku dávce podrobeného jest vedle výše sazeb dávky směrodatný nejen pro finanční výsledek dávky, ale i pro její účinky na hospodářský život osob dávkou povinných. Již ze zásady naprosté berní spravedlnosti nutno trvati na tom, že musí býti oceňování pro všechny druhy majetku stejnoměrné, a v té příčině vytýkáno osnově vládní, že zásady této se nedrží.

Jest sice pravda, že v §u 10 stanoví se zásadně obecná cena jako směrodatná, poukázáno však zároveň na to, že v §u 11 vyhrazeno jest ministru financí právo, aby ustanovil jisté směrnice pro ocenění pozemků věnovaných zemědělské výrobě, pro půdu věnovanou lesnímu hospodářství, že podobného ustanovení není, že podobné zmocnění obsaženo jest i v §u 12. ohledně majetku domovního, ale naprosto žádného podobného ustanovení že není v §u 13. jednajícím o jmění výdělečném. Z toho odvozováno, že mohla by se vyvinouti prakse, která, favorisujíc majetky pozemkové a domovní, bude hledati náhradu za úbytek zde nastalý u jmění výdělečného.

Výbor rozpočtový jest si toho vědom, že potřeba co možno zjednodušiti techniku ukládací za účelem rychlého uložení dávky nezbytně toho vyžaduje, aby byly finančním úřadům dány pomůcky, jimiž by se při oceňování jmenovitě menších a středních majetků mohly říditi. Takové pomůcky budou dojista vítány i při individuelním oceňování velkých majetků.

Při pozemcích, věnovaných zemědělství, může býti jakousi pomůckou pro zjištění předválečné ceny čistý výnos katastrální.

Skutečnost, že katastrální čistý výnos není pravým výrazem výnosnosti toho kterého pozemku, jest ovšem všeobecně známa a byla již v motivech osnovy vládní oceněna. Nedostatky, jaké by se jevily při prostém užití katastrálních výnosů jako pomůcky při ocenění, mají býti proto pokud možno odstraněny tím, že se těchto dat o výnosu užije pouze s jistou korekturou, danou výsledky badání o poměru katastrálních výnosů ke skutečně docíleným cenám prodejním.

Tím však dospějeme k určení cen předválečných, a zbývá otázka, jak z těchto cen vyvoditi ceny k 1. březnu 1919. Pravidlem všeobecně platným se tak státi nemůže, neboť jsou poměry rozhodné pro tvoření cen v jednotlivých okresech velice různé. Může tedy jíti pouze o jakýsi poměr, od něhož se odchýliti jest možno. Zvýšení cen předválečných o 75% zdá se na první pohled příliš nízké. Výbor veden byl však při stanovení jeho úvahou, že půda nedostatečným obděláváním a hnojením za války trpěla na výnosnosti a že výtěžky docílené v letech válečných jsou z části též mobilisovaným kapitálem zakládacím hospodářství zemědělského.

Při lesním majetku s upraveným hospodářstvím možno za pomůcku bráti cenu výnosovou, která pravidelně též tvoří cenu prodejní.

Pozemky stavební a takové, které v brzku asi se stavebními stanou, nemohou býti ovšem oceňovány podle stejných pravidel jako pozemky zemědělské a lesní.

Od zásady, že pro ocenění rozhodna jest obecná (prodejní) cena, bylo se nutno odchýliti při pozemcích spadající pod ustanovení zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům. Zde konečně již dán podklad, na jehož základě lze skutečnou cenu určiti.

Naproti tomu není podkladu takového u pozemků zabraných, u nichž není jisto, zda-li vůbec, které z nich a za jakou náhradu budou od nynějších majitelů pozemkovým úřadem převzaty. Pro případ, že se nebude náhrada za převzaté pozemky shodovati s cenou sloužící za základ pro vyměření dávky, připouští osnova odpis poměrné části dávky ovšem jen v případě, že ku převzetí dojde do 10 let po vydání tohoto zákona. Není sice jisto, bude-li do té doby reforma agrární skončena, výbor rozpočtový má však za to, že delší lhůty pro případné reasumace předpisu dávky nemůže stanoviti, poněvadž by jinak konečné vyúčtování výnosu dávky se tím nepřiměřeně oddálilo.

O pozemcích, které snad budou vyvlastněny podle zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 20 Sb. z. a n. z roku 1920, rozhodnuto podobně.

Ve snaze, aby docíleno bylo aspoň přibližně formální stejnoměrnosti, zvolena byla pro stanovení poválečné hodnoty budov obyčejných 60% přirážka k ceně předválečné, vypočtené na základě čistého výnosu z r. 1913 resp. při ukládání daně činžovní na období dvouleté z průměru let 191 3/14 za předpokladu, že průměrné zúročení kapitálů v domech uložených bylo v těch letech 4%.

Podle šetření, která konal prof. Dr. Mildschuh asi u 150 domů vinohradských, nelze ovšem o zúročení 4% mluviti, nýbrž jen o zúročení asi 3.4%. Rozhodl-li se však výbor rozpočtový užíti poměrně mírnějšího měřítka na domy obytné, činil tak v úvaze, že domy ty, pokud zůstaly v rukou původních vlastníků a nebyly předmětem spekulace, vlivem poměrů sice stouply v ceně, ale nemožností prováděti pro přílišný náklad potřebné opravy a současně obmezenou možností zvyšovati činže poklesly ve vnitřní hodnotě. Tím však není odhadním komisím vzata možnost v jednotlivých případech dbáti skutečných poměrů odůvodňujících ocenění jinaké.

Požadavkem průmyslu jest, aby podobné směrnice, jako pro majetek pozemkový a domovní vydány byly i pro jmění výdělečné. Poukazuje se na různost praxe při ukládání daně výdělkové v jednotlivých okresech ukládacích, na snahu příslušníků jednoho oboru svaliti břímě daňové na jiný obor v komisi nezastoupený atd. Naproti tomu ovšem uplatňuje se opět názor, že při různosti podmínek provozovacích, třeba u závodů stejného druhu, nelze pro všechny stanoviti měřítka jednotného.

Ponechává se proto v §u 13 vládě, aby aspoň pro nejdůležitější odvětví průmyslová vydala pomůcky, podle kterých by se oceňování strojů a zařízení dělo, když jí podobné zmocnění bylo dáno již v §u 12 ohledně budov sloužících výrobě průmyslové.

Uznává se však všeobecně, že hlavně průmysl zasluhuje jistého ohledu, že nelze mu bezohledně vzíti možnost dalšího vývoje a navrhuje se proto, aby jmění výdělečné, jehož hodnota by byla stanovena prodejní cenou v den 1. března 1919, pojato bylo do základu pro vyměření dávky pouze 70%, čímž zároveň má býti vyhověno podle názoru vlády ovšem ne zcela odůvodněnému přání po možnosti odčítání různých reserv jako pro přechod do mírového hospodářství a pod.

Vládní osnova v důvodech k §§ 8 a 9 vykládá, proč různé předměty umělecké, přepychové a pod., vylučuje ze základu pro dávku z majetku a stihnouti chce pouze peníze, v době války na jejich opatření věnované, dávkou z přírůstku. Podle slovného znění motivu jsou jediným důvodem pro to nepřekonatelné překážky berně-technického rázu. Nelze však neuznati, že stejné potíže vyskytly by se i při zjišťování peněz, na opatření těchto předmětů věnovaných.

Naproti tomu nelze přehlížeti, že právě osobami, které za války snadno zbohatly, bývala tato forma uložení zisků volena jakožto nejsnažší k ukrytí jich.

Z toho důvodu se navrhuje, aby i takovýto majetek neproduktivní, ke kterému čítati jest předměty z drahých kovů, drahokamy, perly, předměty umělecké, ozdobné a přepychové (včetně starožitností) jakož i sbírky všech druhů, zařaděn byl do majetku zásadně dávce podrobeného.

Stanovisku vládnímu vyhověno potud, že stanoveno minimum 5000 Kč, od kterého teprve takové předměty za války zakoupené do základu pro vyměření dávky se počítají.

Ohledy na nutnost mírnějšího nakládání s takovými předměty, které již před válkou zde byly a snad po generace již v téže rodině se udržovaly, nebo snad jako sbírky jsou výsledkem dlouholeté osobní činnosti sběratelské, vedly pak k tomu, že z předmětů podle prve řečeného zásadně do dávky z majetku, pokud nebyly majetkem poplatníkovým již před 1. srpnem 1914, vyloučeny starožitnosti vůbec, pro ostatní takové předměty pak ustanovena mez, do které dávce podrobeny nejsou, na 300.000 Kč. l při tom však by byly mnohdy těžce poškozeny zájmy kulturní a vědecké, kdyby snad následkem dávky byl ten který majitel předmětův a sbírek nucen je prodati, poněvadž leží na snadě, že kupovala by, v prvé řadě cizina. Proto se navrhuje, aby mohly býti ze základu pro vyměření dávky vyloučeny předměty a sbírky, o kterých ministerstvo školství a národní osvěty uzná, že slouží účelům veřejným nebo vzdělávacím, ale jen tehdy, zaváže-li se majitel, že jich po dobu desíti let nezcizí. Stane-li se tak přece, ať již se svolením či beze svolení tohoto ministerstva, musí býti docílená úplata dodatečné dávce podrobena.

Pro možné pochybnosti, které pojištění úrazové pod ustanovení §u 14 spadá, doplněn první odstavec tohoto §u po prohlášení zástupce vlády, že jde zde pouze o úrazová pojištění sjednaná na základě vrácení premií, poukazem na § 17 odst. 2., tohoto druhu pojištění se týkající.

Ustanovení §u 15 zavdala podnět k obsáhlé debatě. Již k odstavci 1 tohoto paragrafu poukazováno na nutnost revise příloh A a B vládního nařízení ze dne 23. dubna 1919, č. 217 Sb. z. a n., z nichž jmenovitě přílohu B jest nutno jednak doplniti, již vzhledem na poměry slovenské, jednak kursy v ní uvedené přehlédnouti, poněvadž neodpovídají skutečné hodnotě papírů tam seznamenaných a jsou pouze výsledkem nezdravých poměrů na trhu peněžním v době pro uloženi dávky rozhodné panovavších.

Po prohlášení zástupce vlády, že jest ministerstvo financí ochotno k revisi takové za účasti odborných kruhů přistoupiti, doplněn odstavec první příslušným zmocněním, kterým současně dán pokyn vládě, jak si při této revisi má počínati.

Při tom bylo nutno řešiti otázku, jak se mají oceňovati cenné papíry, znějící na měnu rakousko-uherskou. Pokud jde o části předválečného dluhu bývalého státu rakouskouherského, které podle mírové smlouvy musí býti republikou Československou převzaty, není ovšem zvláštního ustanovení třeba. Jinak se má věc s cennými papíry vydanými různými ústavy hypotečními a pod., které mají sídlo v některém ze států sukcesních mimo republiku Československou, jakož i s papíry vydanými sice bývalým státem rakousko-uherským, ale nepatřícím k dluhům, které musí republika Československá převzíti. Bylo by jistě nespravedlivo, kdyby se v takových případech tyto cenné papíry počítaly kursem z 1 . března 1919 za uznání parity koruny rakousko-uherské s korunou československou, ačkoli budou vypláceny v měně toho kterého státu sukcesního. Navrhuje se proto pro případ první, aby při stanovení jejich kursu hledělo se k průměrnému kursu koruny československé v poměru ke měně toho kterého státu sukcesního v roce 1919. Pro případy druhého druhu není sice pojato takové výslovné ustanovení do zákona, podle prohlášení zástupce vlády bude se však při oceňování státních ukládacích papírů bývalého státu rakousko-uherského, pokud podle znění mírové smlouvy nebudou republikou Československou převzaty, přiměřeně hleděti k poklesu ceny vyvolanému tím, že splaceny budou ve měně toho kterého státu sukcesního.

Pro vsunutí nového (čtvrtého) odstavce do §u 15 a s tím spojenou částečnou změnu odstavce třetího byla směrodatnou úvaha, že u převážné většiny těchto sdružení prodejní cena podílu neliší se od nominelní ceny. Podíly u společenstev s ručením neobmezeným jsou vůbec nepřevoditelný, u společenstev s ručením obmezeným jest převod podílu jen s jistými obtížemi přípustným a u mnohých společenstev, zejména záložen, obmezujících svůj obchod na členy, bývá velká fluktuace podílů, takže i v případě větších reserv u společenstva nashromážděných, majitel podílu nepočítá nikdy s větší než nominelní hodnotou podílu. Vypočítávání vnitřní hodnoty podílu bylo by tedy v těchto případech prakticky často bezcenné nebo s újmou jednotlivce spojeno, zdržovalo by zbytečně ukládací orgány, zejména při praktickém provádění §u 31 (vyloučení dvojího zdanění) a nemělo by i v případech skutečné odchylky od nominelní ceny valného významu pro efekt dávky z majetku. U podílů znějících na vyšší částku, zejména u podniků výdělečných (pivovarů, tiskáren, nakladatelstev a p.) by bylo ovšem věc opatrněji posuzovati. Výbor uznal jakožto rozhodnou hranici v této příčině nominelní cenu 50 K.

Problému oceněni pohledávek a dluhů v cizí měně věnována zvláštní pozornost. Již poměr československé koruny k rakouské koruně při přečetných starých a dosud trvajících vzájemných stycích hospodářských s nynější republikou rakouskou i s ostatními státy sukcesními, dotýká se zájmu veliké části poplatníků neobyčejně. Nelze při tom vsak pominouti okolnosti, že rozhodného dne 1. března 1919 nebylo ještě oficielního záznamu kursovního pro korunu československou, pokud o její existenci toho dne v důsledku zmocňovacího zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 Sb. z. a nař. a vládního nařízení ze dne 26. února 1919 č. 167 Sb. z. a n., již můžeme mluviti. Bylo by tedy starou korunou rakousko-uherskou ke dni 1. března 1919 hodnotiti stejně jako korunu československou. Řešení toto v poměru k Rakousku bude snad sice usnadněno chystanou dohodou mezi oběma státy o vzájemném vyrovnávání pohledávek a dluhů příslušníků obou států, na podobné řešení však se posud nepomýšlí v poměru k ostatním státům sukcesním. Jde-li o stát s valutou špatnou, byl by ve výhodě zdejší dlužník, v nevýhodě zdejší věřitel.

Jde-li o stát s valutou dobrou, jest poměr obrácený. A tu nutno poukázati na to, že znehodnocením naší měny, nastalým od 1. března 1919 vyvinul se stav takový, že zdejší dlužníci, kdyby dluhy na cizí měnu znějící dnešního dne měli splatiti, byli by pasivní, ačkoliv tomu tak nebylo podle stavu dne 1. března 1919. Proto pojato do zákona ustanovení umožňující opravení předpisu dávky, a to podle kursu v jakém bude pohledávka splacena, ať již jde o pohledávky a dluhy v měně rakousko-uherské či v jiné cizí měně. Nedojde-li ta která pohledávka zaplacení do 31. prosince 1922, bude pro opravu dávky rozhodným kurs tohoto dne.

Toto ustanovení, respektující stejně právo státu na případnou vyšší dávku, jako právo strany na poměrný odpis předepsané dávky, platí ovšem nejen o pohledávkách, - o kterých se v §u 15 výslovně mluví, - nýbrž i o dluzích, jak z ustavení §u 18 odst. 2. vyplývá.

Podle soupisových nařízení nehledělo se při vkladech a podílech ke běžným úrokům do 1. března 1919. Proto a vzhledem k obtížím, jaké by peněžním ústavům vypočítáváním těchto úroků vznikly, pravidlo toto i zde zachováno.

Konečně doplněn § 15 ještě ustanovením o ocenění předmětů přepychových atd., podle ustanovení §u 14, do základu dávky nově pojatých.

Povaha tantiem, jmenovitě úplná nejistota o době jejich trvání nepřipouští, aby považovány byly za majetkové právo dávce podrobené a bylo proto dotčené ustanovení z prvního odstavce §u 16. vypuštěno.

K pochybnostem proneseným o významu poslední věty odst. 1. tohoto paragrafu prohlásil zástupce vlády, že jde o případy, ve kterých někomu přísluší právo k výnosu ze jmění kapitálového, aniž byla určena míra, jakou se kapitál tento zúrokovati má, a aniž jest možno skutečnou výši zúrokování zjistiti.

Odstavcem posledním upravuje se otázka výpočtu kapitálové hodnoty požitku nebo plnění závislého na životě více než jedné osoby, nemění li se úmrtím jednoho z oprávněných výše požitku. Případ, ve kterém výše požitku na př. dvěma osobám patřícího úmrtím jedné z těchto osob se poměrně (na př. polovicí) mění, není sice výslovně řešen, ale upraven bude podle prohlášení zástupce vlády prováděcím nařízením tak, že kapitálová hodnota požitku úmrtím jedné osoby odpadajícího se určí podle stáří této osoby, kapitálová hodnota požitku dále trvajícího pak podle stáří osoby druhé, a obě tyto hodnoty se sečtou.

Nařízením o soupisu pojistek ze dne 10. dubna 1919, č. 184. Sb. z. a n. byla sice pojišťovnám uložena povinnost, aby berním správám oznámily hodnoty sepsaných pojistek životních. Nutno však uložiti jim tuto povinnost i vůči pojištěncům resp. majitelům pojistek, kteří nyní budou povinni hodnoty tyto přiznávati a započítávati do svého majetku.