Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Výbor vrátil se však k zásadnímu řešení otázky náhrady pomocí obecné ceny. Jest přirozeno, že volil nikoliv cenu poválečnou, nýbrž z období staršího, kdy ceny byly ještě více méně ustáleny a nepodléhaly tolika vlivům nemajícím žádné souvislosti se skutečnou hodnotou půdy. V ceně poválečné rozumí se nejen poměr valuty, nýbrž též spekulace, uložení peněz lehce nabytých nebo útěk s penězi vůbec, aby zabezpečeny byly za každou cenu před nějakou ztrátou. Ostatně díky zákonu o obstavení deskových (ze dne 9. listopadu 1918) a zákonu záborovému nelze ani mluviti o obecné ceně poválečné, neboť půda velkostatků stala se již po převratu volnému trhu nepřístupnou.

Výbor po dlouhém jednání v subkomitétu zvolil období 1913 až 1915, aby průměr obecních cen docilovaných v těchto létech poskytl. Základ pro určení náhrady. Tedy polovinou jsou to léta mírová, polovinou válečná. Výbor byl sobě toho vědom, že již po roce 1911 cena půdy stoupla, a že tudíž průměr let právě jmenovaných bude dosti vysokým pro náhradu. Avšak právě ve volbě těchto let mělo se zračiti porozumění pro vlastníky menších objektů, jež nelze dobře nazvati latifundiemi. Tito obdrží podle průměru let 1913 - 1915 náhradu dojista vyšší, než na jakou pomýšleli.

Nelze totiž pominouti mlčením, že po 28. říjnu 1918 byla zřejmá ochota majitelů velkostatků odstoupiti značnou část pozemkového majetku státu buď za velmi nízkou cenu nebo dokonce zdarma, aby pozemková reforma, jejíž naléhavost již několik desetiletí všude byla pociťována, klidně byla provedena. Nebyli to pouze vlastníci latifundií, nýbrž i velkostatkáři, kteří tímto způsobem hleděli sobě zachránit v soukromém vlastnictví část svého pozemkového majetku.

Výbor však nepouštěl se zřetele, že menší velkostatky vykazovaly zpravidla větší výnos, že jejich správě věnována byla velmi často také osobní účast a píle vlastníkova, a že tento jaksi srostl již se svým pozemkovým majetkem.

Jinak jest tomu ovšem u latifundií. Zejména ekonomie vynášela velmi málo nebo byla dokonce pasivní, osobní účast vlastníka vzácným případem, správa drahá, často zbytečně nákladná, směřující k jiným účelům než k intensivnímu hospodaření. Také hospodářské výsledky latifundií byly daleko za rozlohou jejich a nestačily držeti krok s pokračujícím intensivním hospodářstvím. Důkazy jsou o tom po ruce, zejména pěstování cukrové řepy bylo předností statků středních a malých, kdežto latifundie zůstávaly kvantitavně i kvalitativně velmi pozadu.

Jestliže již výbor rozhodl se o § 41. osnovy určiti náhradu průměrem obecné ceny z let 1913 až 1915, musil nezbytně přikročiti k tomu, aby stupnicí odpočítal vliv latifundií na cenu jejich, vycházeje ze zásady, že čím větší komplexy pozemkové určeny jsou pro trh, tím menší ceny již z tohoto důvodu lze docíliti, kdyby ani již nebylo přihlíženo k vývodům obsaženým v odstavci předcházejícím.

Degresivní snižování náhrady podle stupnice § 42 béře za základ jednotlivé rozlohy latifundií a odstupňuje, ovšem mechanicky zprvu po 5%, po 20.000 ha již po 10% náhradu určenou podle § 41. Výbor jest toho názoru, že mechaničnost stupnice není vadou její a že zkušenosti potvrdí dodatečně správnost důvodův a předpokladů. Ostatně již shora uvedeno bylo několik příkladů o tom, za jaké ceny byly latifundie prodávány, slušelo by pouze doplniti, že v pravém slova smyslu nebyly latifundie nikdy na volném trhu, a kde došlo v menším měřítku k prodeji, byly to koupě již předem sjednané a příležitostné, jež jen relativně mohou nám naznačiti subjektivní individuelní odhady latifundií. Degresivní stupnici postačí odůvodnění národohospodářské železným zákonem nabídky a poptávky. Bude-li najednou a v jednom obvodu na př. 30.000 ha půdy na prodej, přirozeně cena půdy rapidně v obvodu tom klesne. Nyní však při provádění záborového zákona nemá býti na prodej pouze 30.000 ha a v jednom obvodu, nýbrž přes 2,000.000 ha a ve všech obvodech. Že by pozemková reforma neměla býti prováděna z toho důvodu, aby cena půdy neklesla, takové námitky dosud nebylo Stejně však není myslitelno, aby pozemková reforma násilně šla přes zákon nabídky a poptávky a utvořila bez ohledu naň ceny půdy, při kterých noví nabyvatelé nemohli by se udržeti a hleděli by již předem bídě vstříc.

Dohledná budoucnost přinese snad poučení praktická že stanovisko výboru bylo správné a že nebude potřebí revise zákona o náhradě z důvodu, že by stupnice snižující náhradu byla nepřiměřenou skutečnostem.

Proto také výbor rozhodl se spojiti stupnici degresivní s pohodlnějším a bezpečnějším způsobem oceňování majetku, předvídaje, že pozemkový úřad bude moci vypracovati stupnici cen pozemkového majetku z vyšetřeného průměru let 1913 - 1915, tak aby odhady staly se zbytečnými a nahrazeny byly odbornými popisy majetku sloužícími k ocenění do stupnice. Dokud však takové stupnice nebudou vypracovány a vládou vyhlášeny, dlužno odhadovati převzatý majetek individuelně a znalci.

Stejně podrobného šetření a znaleckých expertis vyžadovala kapitola osnovy pojednávající, jak platí se určená náhrada. Velmi cenné pokyny poskytli výboru zejména pp. Dr. V. Pospíšil, ředitel Městské spořitelny pražské, a Pokorný, ředitel Hypoteční banky české, stejně jako ředitelský rada její p. Dr. Ženíšek.

Z posudku p. ředitele Pokorného slušelo by sděliti: "Otázku, jak zaplatiti náhradu za převzatý majetek vlastníkům dlužno řešiti zásadně:

a) mají-li obdržeti tuto náhradu hned, či teprve pozdě i snad, po několika letech nebo po ukončení celého procesu záborového,

b) má-li se tak státi zvláštními veřejnými, zcizitelnými dílčími úpisy nebo jiným způsobem na př. súčtováním,

c) či mají-li v té příčině nastati jistá omezení co do disposic s náhradou (renta převodná neb nepřevodná, splácení úrokův a kapitálu po řadu let).

Proti vyplacení náhrady hned po převzetí zabraných nemovitostí a v hotovosti mluví především to, že nebylo by možno opatřiti tak velkých kapitálů pohotových, jichž bylo by třeba k vyplacení náhrad, neboť v první řadě bude nutno míti zřetel na ukojení dosavadních věřitelů hypotekárních, čímž absorbovány budou postupem záborů sumy velmi vysoké.

Mimo to sluší uvážiti, že majitel zabraného velkostatku ani nyní nepočítal se zcizením svého nemovitého majetku za hotovost, nýbrž užívá ho spíše jako renty buď vedením hospodářství ve vlastní režii nebo propachtováním.

Také nebylo by možno již nyní stanoviti přesné lhůtu k vyplacení těchto náhrad v hotovosti, poněvadž nelze předem zjistiti, ve které době cena přidělených pozemků bude splacena.

Není pochyby, že by výplata náhrady za zabraný majetek mohla se státi vydáním dílčích úpisů (bankovních, vyvlastňovacích neb podobných dlužních úpisů), úročitelných a slosovatelných, jež by majitel velkostatku obdržel místo hotových peněz.

Avšak při tom nesmí býti přehlédnuto, že by rozsáhlým a poměrně rychlým prováděním záboru a přidělování pozemků, na něž z pochopitelných důvodů jest a bude naléháno, těmito dílčími úpisy zaplaven byl trh peněžní právě v době, kdy nejen stát, ale i při obnoveném mírovém hospodářství, jiné korporace veřejné již nyní činí a v míře daleko zvýšené ještě činiti budou na trh peněžní nároky kromobyčejné. Uvěrové nároky státní i veřejných korporací, a zajisté i úvěrní nároky průmyslu a obchodu a v neposlední řadě i obnoveného stavebního ruchu musí na dohlednou dobu v prvé řadě býti ukojeny a nesmí býti rušeny záplavou cenných papírů na trhu peněžním, pokud lze nalézti cestu, již v tomto případě snadno a bez újmy na druhé straně lze zaujmouti.

Jest sice správno, že by zcizitelnost dlužních úpisů dílčích, jež by vydány byly za náhrady velkostatkářům, mohla býti zákonem omezena na určitou dobu, avšak za poměrů nynějších není lze ani přibližně tuto dobu stanoviti tak, aby zrušení omezení nebo vinkulace nepadlo právě do doby eventuelní tísně peněžní v budoucnosti. Trvalé pak vinkulování nezcizitelnosti papírů těch pouze u některých zvláště vysokých náhrad některého velkostatkáře nebo některého rodu, jak také bylo navrhováno, neodpovídalo by zásadě rovnosti.

Hlasy, jež doporučují čeliti záplavě eventuelně vydaných dílčích úpisů náhradových koncentrovaným prodejem jich do ciziny, neměly zajisté při tomto svém návrhu na mysli dnešní neurovnané poměry valutové, jež, jak lze předvídati sotva v dohledné době změní se tak, aby s výhodou bylo lze pomýšleti na vývoz cenných papírů do ciziny. Cizina také by sotva ve větším měřítku se interesovala o papíry znějící pouze na naší domácí valutu, vyžadovala by vyznačení též valuty cizí v poměru k valutě naší, jejž bezpečně stanoviti pro delší budoucnost nelze, a placení úrokův a eventuelně kapitálu v této cizí valutě. Lze převzetí státu nebo ústavu emitujícímu takové risiko valutové? A kdo by ručil za to, že cizina nepřivedla by na trh u nás papíry výhodně zakoupené právě v době pro nás nejméně příznivé? A vázanost jich v cizině po celou řadu let našla by výraz v silně sníženém kursu, pro nás málo příznivém. Mimo to pak, naskytuje se otázka, jak mohl by ústav tyto cenné papíry koncentrovaně prodati do ciziny, když přece in natura měly by býti vydány majiteli velkostatku jménem náhrady? Či měl by čekati na náhradu v hotovosti, až papíry ty budou v cizině prodány? Kdo nesl by ztrátu kursovou? Vydání dílčích úpisů náhradových naráží však také na obtíže technické. Jest nezvratno, že by se jednalo o ohromný počet kusů těchto úpisů. A tu vystupují zvláště obtíže konfekční, nedostatek papíru a jeho drahota, vyhotovení kusů, nutnost vedení rejstříku o každém kusu a kuponovém archu podle čísla, evidence každého jednotlivého kuponu pololetního podle splatnosti, výplata kuponů pololetních a záznamy o jejich vyplacení, evidence splatných slosovaných dlužních úpisův a propadlých kuponů, evidence talonů splatných, vydávání nových kuponových archů po splatnosti talonu a nový jejich tisk atd.

Všechny výtky, jež uvedeny byly proti vydání dílčích úpisů náhradových byly by odstraněny, kdyby u ústavu finančními záborovými operacemi pověřeného pro veškeré náhrady velkostatkářům zařízeny byly pouhé knihy kontokorentní, rentové, v nichž pro každého majitele velkostatku, jemuž by připadla náhrada za zabraný majetek, byl zřízen zvláštní list, na kterém by mu byla připsána k dobru přiřknutá náhrada. Takový majitel velkostatku stal by se v knize rentové zapsaným věřitelem ústavu gescí záborovou pověřeného, a měl by nárok na vyplácení úroků ze své náhradové pohledávky ve lhůtách pololetních pozadu. Tato pohledávka byla by přirozeně se strany věřitele nevypověditelna, mohla by však po případě se svolením Pozemkového úřadu býti převoditelnou buď celá nebo (na př. při rozdělení majetku neb dědictví a pod.) i po částech, ovšem s jistými omezeními co do počtu těchto částí, vždy však s výhradou nevypověditelnosti.

Splátky kapitálové, jež noví nabyvatelé půdy složí, buď ihned při převzetí půdy, jakož i ony, jež budou jimi činěny pololetním annuitami (o nichž později bude zmínka), budou tvořiti zvláštní splacovací fond z něhož, jak již uvedeno v první řadě vyrovnají se zálohy banky a zálohy státu, poskytnuté na vyrovnání hypothekárních věřitelů a zbytek připadne pak postupně majitelům velkostatků v kontokorentních rentových knihách zapsaným, jakož i státu na pohledávky jeho za statky státní a přidělené novým nabyvatelům. Toto rozdělení fondu státi se musí po vyrovnání pohledávek na zabraném velkostatku dříve váznuvších v poměru zapsaných pohledávek rentových a náhradových pohledávek státu ku celkové sumě hotovostí k disposici jsoucích ve společném splacovacím fondu, tak, aby všichni věřitelé rentoví a stát poměrně stejným způsobem a ve stejných lhůtách došli zaplacení.

Plného zaplacení svých pohledávek došli by tímto způsobem jak majitelé velkostatků tak i stát v oběžné době pohledávek zajištěných u nových nabyvatelů, tedy nejdéle as v 55 letech.

Pozemkovému úřadu ponechati bude rozhodnutí o tom, zda a pokud v příhodné době pozdější veškeré tyto pohledávky náhradové - jak shora uvedeno - se strany věřitele nevypověditelné, v hotovosti po výpovědi se strany Pozemkového úřadu dané mohly by býti splaceny, pokud by Pozemkový úřad resp. ústav financujícím vydáním dílčích úpisův a příznivým jejich prodejem získal k tomu potřebné hotovosti.

Tímto zařízením nejjednodušeji a nejúčelněji byla by řešena otázka úpravy vyrovnání náhrad za zabrané velkostatky, neboť:

1. nebylo by třeba při záboru velkostatků na úhradu náhrad hotových prostředků,

2. nebylo by nutno vydávati dílčí úpisy za tyto náhrady a trh peněžní nebyl by tudíž nijak zatížen úpisy, ušetřil by se značný náklad na tyto, nebylo by při vydání jejich kursovních rozdílů,

3. ušetřila by se veškerá obtížná a nákladná manipulace a evidence těchto dílčích úpisů.

Jsou to vesměs výhody, jež při ohromné operaci, jakou jest v pravdě zábor velkostatků, byly by jak pro stát, resp. Pozemkový úřad, tak i pro ústav finanční operace provádějící téměř nedocenitelny a nesou sebou jedinou nevýhodu pro majitele velkostatků, totiž, že těmito pohledávkami náhradovými nemohli by zcela volně nakládati, pokud by Pozemkový úřad k tomu své svolení neudělil. Tato nevýhoda však byla by i při vydání dílčích úpisů, jež by ostatně, jak ze všech vývodů vychází, musely býti vinkulovány a zcizení jich buď zakázáno, nebo alespoň velmi omezeno."

Potud p. ředitel Pokorný.

Subkomitét výboru jednal v naznačeném směru ještě podrobněji s experty o této věci a dospěl k výsledkům vyjádřeným v §§ 59. až 71. osnovy zákona. Podnět p. ředitele Pokorného byl modifikován tak, že podle osnovy založeny budou u soudů v Praze, Brně a Bratislavě náhradové (nikoliv rentové) knihy, do kterých zapíší se pohledávky vlastníků a věřitelů. Službu účetní a finanční převezmou náhradové banky, t. j. veřejné ústavy úvěrní, jež pověřeny budou funkcí náhradové banky.

Pohledávka vlastníkova jest umořitelná a bude zúrokována třemi ze sta ročně. Výše úroků odpovídá nejvyšším průměrným výnosům velkého pozemkového majetku. Náhrada může však býti přirozeně vyplacena pozemkovým úřadem také hotovými. Náhradová banka jest oprávněna pohledávku vypověděti a vyplatiti hotově nebo umořitelnými dílčími dluhopisy (§ 61. osnovy).

Do náhradové knihy převedeny budou také knihovní pohledávky věřitelů. Výbor jest toho náhledu, že stav zadlužení velkostatků není tak nepříznivý, jak byl líčen. Dosud po ruce jest výkaz Městské Spořitelny Pražské. Tato má dosud hypotekární zápůjčky na 25 zabraných objektech.

Areál tohoto majetku činí úhrnem 67.621 ha, výše zadlužení 11.764.730 K. Připadá tedy průměrem na 1 ha 174 K zadlužení u ústavu právě jmenovaného. Elaborát české hypoteční banky bude v těchto dnech dokončen. Původně mělo se za to, že zabraná půda zadlužena jest u hypoteční banky penízem as 140 mil. Kč. Dnes však dle postupu prací lze souditi, že zabraného majetku týká se zadlužení neb více než polovice této částky a že zadlužen celkem 800 objektů nebude nepříznivější než u ústavu prve jmenovaného.

Podobně bude tomu tak u Moravské hypoteční banky. Také tu patrně původní označení 87 mil. Kč. jako dluh bude omezeno při rozlišení majetku zabraného na polovinu této částky.

Není tudíž příčin předpokládati, že zabraný majetek jest značně zadlužen, nýbrž lze pouze tvrditi tolik, že zadlužení u velké o pozemkového majetku ve válce nedoznalo tolik splacení jako u usedlostí středních a malých.

V osnově zákona pamatováno bylo dostatečně na důležitost úvěrních ústavů poskytujících úvěr na sirotčí jistotu a emitujících po př. zástavní listy, a bylo snahou výboru, učiniti pro tyto ústavy takové výjimky, aby národohospodářská funkce jejich nedoznala újmy. Pohledávkám těchto ústavů dostane se opět knihovního zajištění, a hypotekární podklad vydaných zástavních listů zůstane tak zachován.

Sluší připomenouti, že funkce náhradových bank dle této osnovy jest v těsné souvislosti s prováděním zákona o úvěrové pomoci nabyvatelům půdy (zákona úvěrového). Posléz jmenovaný zákon (není dosud vyhlášen) jmenuje sice v § 4. rentovou knihu a rentovou banku, nyní však bude správně i výklad tohoto zákona oznamovati náhradovou knihu a náhradovou banku na místě rentové.

Záborový zákon uložil v § 9., odst. 2. aby prováděním jeho osoby, které mají proti dosavadnímu vlastníku právo z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovního, nebyly zkráceny. Poměr pachtovní vyřešen jest již celkovou právnickou konstrukcí osnov zákona a poskytnuta jsou pachtýři tatáž práva jako vlastníku. Nebylo pak zajisté úmyslem záborového zákona, poskytovati pachtýřům větších výhod než vlastníkům. Ostatně náhrada ušlého zisku z důvodů předčasného rozvázání pachtovního poměru nemohla vůbec ani přijíti v úvahu, a jiné nároky pachtýřovy vyřešeny jsou v osnově stejně jako u vlastníka, t. j. omezeny na výpověď po rozumu § 13. záb. zákona.

Nároky osob z poměru služebního neb zaopatřovacího doznaly již ochrany v zákonu o hospodaření na zabraném majetku (zákon z 12. února 1920, č. 118 sb. z. a n.), a to v §§ 3. a 21. Výbor byl však si vědom své povinnosti, aby uklidnil obavy zaměstnanců velkého pozemkového majetku, jež měly svůj původ v samém provádění pozemkové reformy. Obavy ty jen částečně byly oprávněny, neboť postupné provádění reformy a přejímání velkostatků nezpůsobí značnějších přesunů a nezaměstnanosti, nýbrž pouze přechodně vyvolá poněkud větší nabídku zaměstnanců, jež však, jak výbor očekává, bude poptávkou u nových svazů zemědělských a hospodářských brzy opatřena. Avšak i bez zřetele na tyto vyhlídky učinil výbor rozhodnutí, aby v osnově zákona ponechána byla dostatečná ustanovení ve prospěch zaměstnanců velkého pozemkového majetku, jež by obavy jejich rozptýlila.

Péče o zaměstnance nemohla býti řešena bez ohledů na pensisty a provisionisty velkostatků. Podle dnešních poměrů čítá stav pensistů a provisionistů as 15.000 duší, z nichž je organisováno ve svazu 1200. Úředníků v aktivní službě na velkostatcích jest přes 30.000 osob, zřízenců dojista přes 100.000. Organisováno jest as 19.000 úředníků. Požitky pensistů velkostatků (úředníků) pohybují se od 300 Kč až do 6000 Kč ročně, požitky vdov od 160 Kč do 2000 Kč. U zřízenců činí provise 300 až 560 Kč ročně, u vdov 160 až 360 Kč. Někteří vlastníci velkostatků uznali sami neudržitelnost zaopatřovacích požitků bývalých svých zaměstnanců a se zřetelem na enormní drahotu upravili částečně tyto požitky, tak př. na statcích státních (býv. císařských) zvýšeny pense o 80%, arcibiskup olomoucký zvýšil pense o 120%, Adolf Schwarzenberg (Krumlov) o 85%, Thurn-Taxis o 50%, Schönborn-Buchheim o 50%, Adolf Waldstein o 50% atd. Avšak i toto zvýšení neodpovídá nijak poměru cen a drahoty poválečné k cenám mírovým, a není divu, že pensisté živoří a zmírají strádáním. Příkladem uvádím pensistu-správce F. K., narozeného 1841, jenž vysloužil u Waldsteina 43 roků, vstoupil roku 1905 do pense a má nyní po 50% zvýšení 4075 Kč požitků ročně, tedy něco přes 300 Kč měsíčně.

Výbor byl si vědom, že musí přispěti také pensistům u příležitosti posledního zákona, provádějícího záborový zákon.

Příslušná ustanovení obsažena v osnově v §§ 73. a 74. a základem pomoci má býti fond, k němuž přispěje stát částkou jednou pro vždy a mil. Kč, vlastníci zabraného majetku ročními příspěvky 3 Kč z 1 ha půdy.

Aby pensistům a provisionistům dostalo se úplné pomoci, bylo by zapotřebí ročně as 27 mil. Kč. Tento peníz opatřiti není však možno, státní finance nemohou pak toto břemeno převzíti. Bylo tudíž nutno redukovati výpomocné zlepšení pensí a provisí as na ¹/₄ tak, aby roční náklad na toto zlepšení hrazen byl z příspěvků vlastníků. Tyto budou činiti as 6 mil. Kč ročně. Kdyby ani tento peníz nepřinesl nejnutnější úlevy, přísluší vládě, aby podle zmocnění, daného jí zákonem, zvýšila příspěvky vlastníků zabraného majetku až na 5 Kč za 1 ha.

Osnova zákona rozdělena jest na tyto části:

Část I. a) o přípravných pracích (§ 1.),

b) o vyrozumění vlastníka a poznámce převzetí (§§ 2. - 11.),

c) o výpovědi (§§ 12. - 25.).

Část II. o převzetí (§§ 26. - 34.).

Část III. a) o převzetí bez náhrady (§§ 35. -3 6.).

Část III. b) O převzetí za náhradu:

1. majetku státního (§§ 37. - 40.),

2. majetku zabraného (§§ 41. - 52.).

Část III. c) O převzetí živého a mrtvého zařízení (§§ 53. - 58.).

Část IV. Jak se platí náhrada (přejímací cena) (§§ 59. - 71.).

Část V. Zabezpečení zaměstnanců na zabraném a přejímaném a pozemkovém majetku (§§ 72. - 75.).

Část VI. Přechodní ustanovení (§ 76.).

Část VII. O ceně přídělové a pachtovném (§§ 77. - 78.).

Část VIII. Finanční prostředky (§§ 79. - 81.).

Část IX. Ustanovení poplatková (§§ 82. - 83.) a Ustanovení závěrečná (§ 84.).

Poznámky k jednotlivým ustanovením:

K § 1. Obdobné ustanovení obsahuje § 43. zák. z 18. února 1878, č. 30 ř. z., o vyvlastnění k stavbě a provozování železnic, avšak se zřetelem na veřejné celostátní zájmy a nepatrnost škod, jež mohou býti způsobeny, stanoveno pouze právo státu. Náhrada škody nemá tudíž místa. Ostatně ustanovení odst. 4. § 43. cit. zákona nebylo nikdy praktickým.

K § 3. Doručování podle civilního řádu soudního (§§ 106. a 122.).

K § 5. odst. 2. al. 1. Účelem jest zabrániti, aby mařena byla kolonisace úmyslným vybíráním nejlepších částek z každého objektu.

K § 9. vide odst. 3. § 20. zák. z 18. února 1878 a § 3. odst. 3., zák. ze 6. února 1869, č. 18 ř. z.

K § 12. Aby mohly býti vybrány brambory neb vytahána řípa, není zapotřebí lhůtu výpovědní prodlužovati, postačí partielní dohoda jako při skončení neb změně pachtu. Jinak by bylo nutno odškodniti osobu hospodařící z důvodu, že úroda jest dle své přirozené povahy ještě v zemi a byla státem převzata spolu s půdou.

K § 14 č. 1. vide § 37.

K § 15. - též dle § 63. přídělového zákona.

K § 25. - souvisí s ustanovením § 51.

K § 30. - není tedy zapotřebí souhlasu nejbližšího čekatele a fideikomisního úřadu, stejně není zapotřebí souhlasu zemské správy politické nebo ministerstva školství a národní osvěty u majetku církevního.

K § 34. - rozumí se tehdy, převezme-li pozemkový úřad celý statek. Jde tu o zámky, letohrádky a pod.

K § 35. odst. 2. Selskou půdou dlužno rozuměti rustikální půdu a contrario půdy vrchnostenské - dominikální.

K § 38. Co pozemkový úřad podrží nebo odevzdá státu trvale, nemůže propadnouti při započítání na státní majetek, naopak přísluší pozemkovému úřadu k dobru v jeho vyúčtování též interkalární úroky a jiné další výlohy.

K § 44. Nebylo zapotřebí výslovně stanoviti, že pozemkový úřad může dohodnouti se s vlastníkem na přejímací ceně.

K § 45. Účelem bylo usnadniti soudu práci. Různé knihovní entity mohou býti různě zatíženy a proto vždy jiné rozvrhy a pořad věřitelů.

K § 47. poslední věta v souvislosti s odst. 2 § 73 a § 10.

K § 50 vide §§ 67. a 68. Kapitalisování musí souhlasiti s úrokováním pohledávky hlavní dle § 59.

K § 58 doplňuje a vykládá § 12. záborového zákona.

K § 59. výpočet pohledávek předcházejících vlastníka není taxativní (vide § 51.).

K § 70. Regulativní spořitelny dle regulativu z 2. září 1844. K nim náleží také Česká spořitelna se statutem z r. 1825. Vide tisk č. 2622.

K § 72. Původně zamýšlen byl katastr osob podrobených pensijní povinnosti ke dni 1. července 1920 se zřetelem na zákon z 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n.

K § 73. Přípustna jest politická exekuce k vymáhání příspěvků.

K § 74. Den 4. března 1920 stejně jako v § 72. volen byl se zřetelem na vyhlášení zákona z 12. února 1920 č.118, Sb. z. a n.

K § 76. Náhradou škody jest tedy jak damnun emerglus tak lucrum cessaus, ovšem jen za dobu zkracující minimální 6měsíční výpověď, tedy vždy za dobu kratší 6 měsíců.

K § 83. Výmazné kvitance podléhají však normálnímu škálovému poplatku.

Výbor pro pozemkovou reformu navrhuje:

Národní shromáždění, račiž připojené osnově zákona uděliti svůj souhlas.