Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Zákon o náhradě za zabraný majetek jest posledním zákonem provádějícím záborový zákon (zákon ze dne 16. ledna 1919 č. 215 sb. z. a n.). Pojednává o něm § 9. záborového zákona, rozeznávaje převzetí pozemkového majetku bez náhrady a za náhradu.

Spolu s § 9. slušelo zároveň provésti v souvislosti s náhradou také §§ 5., 11., 12. a 13. záborového zákona.

Dříve než přikročeno bylo k projednávání podnětův o způsobu a výši náhrady za zabraný pozemkový majetek, bylo dlužno zaujati stanovisko k oné části § 9. záborového zákona, jež vypočítává případy převzetí zabraného majetku pozemkového bez náhrady.

Konány byly expertisy a vyžádáno bylo dobré zdání celných našich učenců z oboru historie, práva soukromého a mezinárodního jakož i disciplin, jež spolu byly dotčeny při řešení otázek převzetí zabraného majetku bez náhrady.

Přirozeně po vyhlášení záborového zákona nastala podstatná změna v nazírání a řešení otázek právě jmenovaných s hledisek práva mezinárodního,neboť zatím podepsány byly mírové smlouvy s čelnými nepřáteli Československé republiky a to mírová smlouva s Německem, podepsaná ve Versailles dne 28. června 1919 a s Rakouskem podepsaná v Saint Germain-en Laye, dne 10. září 1919.

K obsahu těchto mírových smluv přihlížel již také nutně expert prof. Dr. Jan Krčmář ve svém dobrém zdání a vyslovil se zejména o důsledcích článků 256 a 297 smlouvy versaillské a článku 208 a 267 smlouvy Saint Germainské.

Čl. 256 smlouvy versaillské přisuzuje našemu státu státní majetek německý v území nám postoupených (Hlučínsko), avšak za náhradu, kterou musíme zaplatiti náhradové komisi. Státním majetkem jest rozuměti nejen majetek říše a německých států, nýbrž i majetek korunní a soukromý majetek bývalého císaře a jiných panovníků německých.

Čl. 297 smlouvy versaillské dává nám právo likvidovati majetek příslušníků německých, avšak výtěžek likvidací musí býti vydán těmto příslušníkům, při čemž jsou vyhrazena práva komise reparační, požadovati výtěžek likvidací pro sebe ke kryti náhradové povinnosti Německa. Přitom platí, že vlastník může se domáhati nápravy před smíšeným soudem rozhodčím nebo před rozhodčím jmenovaným tímto soudem, jestliže by likvidační opatření poskytla vlastníku výsledek příliš nepříznivý. Soud neb rozhodčí mají právo přiznati vlastníku slušnou náhradu proti nám. Důležité jest také ustanovení al. 3 odst. b (čl. 297), podle něhož se nepokládají za německé příslušníky ti bývalí příslušníci němečtí, kteří důsledkem mírové smlouvy nabývají ipso facto státní příslušnosti v některém státě spojeném neb přidruženém opcí nebo naturalisací.

Z toho je patrno, že smlouva versaillská nám bráni, abychom odňali příslušníkům německým majetek bez náhrady. Majetek státní neb panovníků německých dlužno nám zaplatiti reparační komisí na účet Německa do reparačního fondu.

V mírové smlouvě s Rakouskem dlužno především upozorniti na obsah čl. 92 obsahujícího obecnou amnestii, kterou všechny státy vzniknuvší na býv. území rakousko-uherském poskytují pro politické delikty páchané za války. Doslovně zní tento článek: Žádný z obyvatel území býv. mocnářství rakousko-uherského nesmí býti znepokojován nebo obtěžován buď za svoje politické chování od 28. července 1914 až do konečného rozhodnutí o svrchovanosti na těchto územích, nebo hledíc k úpravě státního občanství podle této smlouvy.

Článek 208 mírové smlouvy s Rakouskem upravuje podobně jako německý článek 256 spornou otázku, zda a pokud státy nabývající bývalého území rakousko-uherského jsou povinny platiti za státní majetek, jenž s tímto územím jim připadne. Zásadou jest, že za tento majetek, k němuž se počítá i majetek koruny a majetek členů bývalé rodiny panovnické, jest platiti. Hodnota tohoto majetku bude oceněna komisí náhradovou a bude připsána nám k tíži a k dobru Rakouska na účtu náhradovém. Odpočítá se část, kterou k onomu majetku přispěly země a jiné samosprávné celky a dále část převzatého nezaručeného dluhu rakouského, která odpovídá podle uznání reparační komise nákladům na majetek ten vynaloženým. Výjimkou však nabývají nové státy bez náhrady a tudíž také republika Československá: veřejný majetek, jenž náležel celkům samosprávným, školy a nemocnice, budovy a jiný majetek, jehož přední význam spočívá v jeho historické hodnotě a jenž patříval k státním útvarům. Důvodová zpráva k vládní předloze o ratifikaci mírových smluv, tisk č. 1630 (4) jmenuje tu příkladem Hradčany, českou (svatováclavskou) korunu, prof. Dr. Krčmář jmenuje ještě příkladem také hrad Karlův Týn a dává pozoruhodný podnět, že výklad ustanovení mírové smlouvy musí se zabývati v tomto bodu také těšínských statků bývalého arcivévody Bedřicha, poněvadž jde o česká léna. O komorních statcích těšínských a českých lénech vůbec podal zevrubný posudek prof. Dr. Jan Kapras.

Článek 267 mírové smlouvy s Rakouskem brání nám vzíti bez náhrady majetek příslušníků rakouských a odchylkou od čl. 297 mírové smlouvy s Německem brání nám sahnouti na majetek státních příslušníků rakouských jako takových vůbec. Jest to souvislost s články 78, odst. 4. a 80. téže smlouvy pojednávajícími o státním občanství a opčním právu se zřetelem na nové státní útvary vzniklé na území Rakousko-uherska. Prof. Dr. Krčmář sdělil s výborem ve svém písemném posudku oficielní výklad čl. 267 tohoto znění: "Nemovitý majetek na území Československé republiky jest podroben teritoriální výsosti Československé republiky a to bez rozdílu, zdali jde o majetek tuzemců či cizozemců; jde-li o cizince, je lhostejno, zdali jsou to osoby ipso facto cizí či takové, které stanou se cizinci výkonem opčního práva. Ale podle mírové smlouvy nelze o nemovitém majetku Rakušanů vydati nepříznivější ustanovení jen z toho důvodu, že jsou cizinci.

Tím jest, pokud se týká rakouských příslušníků vyloučeno provésti zásadu § 9. tak, že by se příslušníkům rakouským nedostalo náhrady za zabraný majetek proto, že jsou příslušníky nepřátelského státu.

Smlouva s Maďarskem není dosud podepsána a nelze tudíž již předem zaujati stanovisko, jako se tomu tak stalo stran Německa a Rakouska.

Mírové smlouvy zodpověděly tudíž podle shora řečeného již tyto věci § 9. záborového zákona: "Bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků býv. panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské (a to obé se zřetelem na mírové smlouvy s Německem a Rakouskem), majetek, jehož užívání zakládá se na funkci, úřadu a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím jest spojen (ovšem s výhradou biskupství vratislavského, a arcibiskupství ostřihomského, kterážto otázka bude ještě řešena) a konečně majetek osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce.

Zbývá tudíž z § 9. záborového zákona ze zásad o převzetí bez náhrady jednak provésti ustanovení o majetku nadací spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918, č. 61 sb. z. a n., dále o majetku bezprávně nabytém, konečně pak výhrada příslušných ustanovení v jiných mírových smlouvách o majetku příslušníků nepřátelských států a příslušníků býv. panovnické rodin Habsbursko-Lotrinské.

Tato poslední výhrada obsažena jest z důvodů již shora naznačených v § 35. osnově zákona. V témže paragrafu jako odst. 2. ponecháno jest zvláštnímu zákonu, aby rozhodl o selské půdě bezprávně svedené a v případech podobných. Toto ustanovení osnovy vyhovuje částečně zásadě § 9. záborového zákona o majetku bezprávně nabytém. Takovým majetkem myšleny byly sice také úchvaty rustikálu vrchnosti, v prvé řadě však měla býti zjednána vedle politického převratu také náprava všech nezákonností a křivd, jimiž Habsburkové provinili se na národě našem. Obšírný posudek podal písemně k té věci prof. Dr. J. Pekař.

K hrubým nezákonnostem Habsburků dlužno počítati především, pomíjejíc trestné konfiskace z doby Ferdinanda I. (proti českým městům) a z doby Marie Terezie, hrozný trest za povstání české v letech 1618 až 1620, jímž v Čechách z pokuty zabrány (skonfiskovány) skoro tři čtvrtiny půdy v zemi, na Moravě pak a ve Slezsku téměř polovice všech statků zemských. K těmto konfiskacím řadí se pak nové konfiskace t. zv. valdštýnské z roku 1634. Je známo, praví prof. Dr. Pekař ve svém posudku, že obrovský převrat v majetkových poměrech v zemích českých související s nesmírnými konfiskacemi, že ten tanec milionů vzplodil korupci, jejíž zločinné řádění stejnou měrou si poškozovalo jak královskou komoru, tak právní nároky potrestaných Čechův a příbuzných jejich. Statky se odhadovaly někdy i podvodně hluboko pod cenou, jindy platily se znehodnocenou mincí. Hlavní však bylo, že odsouzeným Čechům nedostalo se snad většinou kvoty jim náležející za neskonfiskovanou část majetku jejich (zněl-li rozsudek na příklad jedné třetiny majetku, byl zabrán a prodán majetek všechen, ale dvě třetiny výtěžku mě býti vráceny odsouzeným), nebo že věřitelé, ba ani vdovy a sirotci nemohli dosíci nápadu, jenž jim byl na statcích konfiskovaných knihovně zajištěn. Fakta tato, či lépe řečeno loupeže, zaviněné jednak korupcí zúčastněných, jednak nepořádkem a nedostatkem peněz v královské komoře, byla dobře známa vládě Ferdinanda II. i jeho nástupců, a také rozličné komise opětovně byly zřízeny, aby staraly se o nápravu, avšak s výsledkem nevalným. - Prof. Dr. Pekař odkazuje, že bylo by dílem technicky obrovským provésti revisi spletitých majetkových poměrův od bitvy na Bílé Hoře; a pouze tam, kde dosud potomci původních nabyvatelů konfiskovaných statků sedí na majetku takovém a lze původním nabyvatelům prokázati podvodné nabytí statků nebo darem za zločinné služby Habsburkům, jako by tomu byl lze poměrně velmi snadno u Karla Lichtensteina, mohla by se státi praktickou zásada vyslovená v §u 9. záborového zákona o převzetí bez náhrady majetku bezprávě nabytého. Byly by to tudíž pouze jednotlivci, nebo určité rody a určité majetky, jejichž provedení zásady právě jmenované mohlo by se týkati.

Obtíže technické a i jiné vedly některé z expertů k tomu, že nedoporučovali, aby v zákoně náhradovém provedena byla tato zásada záborového zákona. Výbor pro pozemkovou reformu přiklonil se také k této části posudků, a jak již shora vysloveno, pojal do osnovy zákona pouze půdu selskou bezprávně svedenou a případy podobné.

Veškerá půda zemí našich (prof. dr. Pekař má na mysli v prvé řadě Čechy, Moravu a Slezsko) rozpadla se až do roku 1848 na dva právní celky:

a) v původu svobodnou, t. j. půdu náležitou k hospodářství panskému (šlechtickému) zvanou dominikalem, jenž byl zásadě prost kontribuce a

b) v původu nesvobodnou, t. j. půdu selskou a městskou, zvanou rustikalem, podléhající kontribuci. Velkost obou těchto vrstev půdy byla v rozličných dobách minulosti různá. To souviselo zajímavě s měnícími se hospodářskými a sociálními poměry doby. Ve XIII. a XIV. století jevilo se v šlechtě, která jediná (kromě sousedů měst královských) byla přímou nebo nepřímou vlastnicí vší půdy zemské, hospodářsky vyhovující rozmnožovati počet vesnic nebo zveličovat počet jejich anebo parcelovati vlastní dvory selské osady. Tenkráte chtěla šlechta žíti hlavně z renty, z ročních úroků plynoucích jí ze vsí, vzniklých na půdě jí náležité. Od druhé polovice XV. století nastává obrat. Renta nenáhlým poklesem kupní síly peněz stávala se příjmem nedostatečným, a také kulturně proměňovala doba šlechtice-rytíře v šlechtice hospodáře a spekulanta. Šlechta vracela se krátce k hospodářství, zveličovala nebo zakládala dvory, rybníky, pivovary a jiné. V té době jistě již mnoho půdy selské propadlo dominikálu. Zjistiti tyto přesuny podrobně dnes není možno mimo případy ojedinělé. Ve válce a po válce třicetileté přispělo zpustošení země, že svádění půdy rustikální k dominikálu přibývalo. Dálo se to i se šetření všech podmínek právních i s pominutím jejich. Poněvadž však půda selská byla kontribuční a půda panská nikoliv, neviděla tamní správa takové svádění selské půdy ráda, eventuelně starala se o to, aby je měla v evidenci tak, aby vrchnost z půdy svedené, to jest právně stále selské, musela platit selskou kontribucí nadále. Tereziánský katastr z roku 1757 počítá, že v Čechách vydá rozsah půdy svedené 232.000 korců, t. j. 4.2% všeho rustikálu. Komise katastrální měly také péče o to, aby za půdu tajně svedenou byla zaplacena všechna ušlá kontribuce a aby za půdu bezprávně svedenou (t. j. bez náhrady sedlákům) byla vyplacena jak náhrada, tak pokuta.

Místní tradice po vsích a městech o svedené půdě jsou velkou většinou rázu pochybného. V paměti žije fakt, ale obyčejně se neví, že vrchnost právním podmínkám svedení tak neb onak (někdy jen švindlem) dosti učinila. Jest jisto, že šetření o takových udáních vedlo by k namahavým vyhledáváním v archivech a velikou většinou k negativnímu výsledku. Výjimku mohou tvořiti jen města se zachovalými archivy, kde právní křivdy obcí utrpěné vedeny byly v evidenci.

Na Slovensku bylo tomu daleko hůře, neboť v Uhrách daleko větší měrou než v českých zemích jsou dějiny velkostatků zároveň dějinami rozsáhlých, beztrestných loupeží selské půdy; zejména na Slovensku vyhladil velkostatek magnátský většinou stav selský, vytlačiv poddaného Slováka na nejhorší půdu domkářskou a chalupnickou.

Posléze přichází v úvahu majetek nadací šlechtických. V Čechách bylo by to několik statků nadačních, jež, kdyby nedošlo k permutaci nadace, připadly by v důsledku zákona záborového a zákona ze dne 10. prosince 1918, č. 61 sb. z. a n., jako codu, (odúmrť) státu. V prvé řadě jest to majetek Tereziánského ústavu šlechtičen. Areál jeho měří celkem 7418 ha, a v majetku nadačním jsou jednak tři nadační statky a to Cerhenice v okresu kouřímském a poděbradském o rozloze 98 ha, dále Karlův Týn v okresu berounském o rozloze 1519 ha (z toho lesa 1233 ha), konečně Ledeč s Bohdančem v okresu ledečském o rozloze 4406 ha (z toho lesa 4122 ha), pak svobodný statek Vrbice v okresu čáslavském a ledečském o výměře 1394 ha (z toho lesa 677 ha).

Stejně přichází v úvahu majetek šlechtické nadace Millezimo a to statek Ronov s Třemošnicemi a Moravany okresů čáslavského a chotěbořského o rozloze 4121 ha (z toho lesa 2158 ha). Také šlechtickou jest nadace Příchovského, které patří nadační statek Pšany okresu lounského o rozloze 348 ha (z toho lesa 142 ha).

Nejvíce při anketách a se zájmem též zúčastněného ministerstva resortního jednáno bylo o permutaci nadace Strakovské, které patří na německobrodsku statek Okrouhlice se Žďárem o rozloze 992 ha (z toho lesa 832 ha).

Na Moravě jest tu hlavně ústav šlechtičen Marie Školské se sídlem v Brně, kterému náleží celkem areal 7137 ha. Nadačním majetkem jest statek Medlanky u Brna o rozloze 108 ha (z toho lesa 38 ha) a v okresu Nového Města panství Nové Město o rozloze 7028 ha (z toho lesa 5788 ha).

Podle výsledku expertis a jednání se zúčastněnými státními úřady stylisován byl také § 36. osnovy zákona, ve kterém ponecháno jest příslušnému ministerstvu, aby v prvé řadě samo a samostatně rozhodlo, zda a která šlechtická nadace má býti zrušena z důvodů zrušení šlechtictví.

Jak shora uvedeno, posudky znaleckými řešeny byly zásady §u 9. záborového zákona o převzetí zabraného majetku bez náhrady.

Neméně obtížnou byla otázka náhrady, způsobu vyšetření náhrady a výše její.

Pozemková reforma v roce 1919 prováděna byla současně a provádí se ještě v Německu, Rumunsku a Jugoslavii. Nejpřístupnější zákonodárství se zřetelem na obdobnost poměrů cenových byla tu s Německem.

Vládní nařízení německé z 29. ledna 1919 o opatření zemědělské půdy ke kolonisaci projednává a řeší vyvlastnění velkostatkův a výslovně ustanovuje jak v článku 15., tak i v článku 13., že slušnou cenou (při smluvení náhrady) resp. přiměřeným odškodným (při vyvlastnění) jest obecná cena, kterou mají pozemky v latifundiích (der gemeine Wert, den das Land im Großbetriebe hat), bez zřetele na stoupnutí ceny vyvolané mimořádnými poměry válečnými. Jinými slovy, podle jmenovaného vládního nařízení má býti placeno a odškodněno podle mírových poměrů cenových. Říšská vláda ponechala úpravu vyvlastňovacího řízení spolkovým státům. Sluší ještě podotknouti, že říšská vláda mluví v § 2. citovaného nařízení o státních doménách, jež mají býti stejně věnovány kolonisaci, a ustanovuje, že po skončení běžných pachtů mají býti státní statky nabídnuty ke koupi všeužitečným kolonisačním podnikům, a to za cenu nejvýše výnosovou, pokud není jejich zapotřebí ve státní držbě pro účely vyučovací, pokusné a jiné veřejné nebo národohospodářské. Spolkové zákonodárství provedlo pak zákony shora citované vládním nařízením. Sluší zmíniti se zejména o brunšvickém zákonu ze dne 4. července 1919, jenž v § 17. ustanovuje o náhradě za vyvlastněné pozemky, a to tak, že podkladem ceny pozemků jest poslední předpis doplňovací daně zavedené zákonem ze dne 11. března 1899. Tato doplňující daň má povahu rovněž více méně stabilní a měřítko její pro vyměření odškodného znamená výslovně použití mírových cen pozemků. V dalším ustanovuje pak § 27. citovaného zákona, že odškodné lze buď ihned stanoviti bez odhadu tam, kde předpis doplňovací daně poskytuje dostatečného podkladu, jinak že však provede se ocenění odhadem. Odškodňující výbor ustanoví však v každém případu odškodné podle vlastního uvážení a slouží jemu posudek znalců pouze jako pomůcka. (§ 31.) Pořad práva jest vyloučen, pouze stížnosti jsou přípustny v administrativním řízení, a pokud jde o vyvlastnění, žaloba k správnímu soudní u dvoru (§ 34).

Říšský osidlovací zákon ze dne 11. srpna 1919 pozměnil do jisté míry vládní nařízení ze dne 29. ledna 1919, zejména věcné náhrady dotýká se § 3. V § 27. vylučuje se majetek do 100 ha z osidlování a ponechává se dosavadním vlastníkům. Hesenské zákonodárství provádí rovněž vládní nařízení z 29. ledna 1919 a již v osnově zákona ve čl. 61. stanoví náhradu za zemědělskou půdu, jež nemá přesahovati obecnou cenu, jak tato byla podkladem pro berní rok 1914 podle zákona a obecních přirážkách z roku 1911 nebo podle zákona o dávce z majetku ze dne 12. srpna 1899. Jestliže i tato cena od roku 1914 byla snížena, nastupuje také nižší náhrada. Proti rozhodnutí o náhradě jest pořad práva vyloučen a rozhoduje odvolání rozhodčí soud. Jmenovaná osnova projednává také nucený pacht (obdobný do jisté míry s § 63. přídělového zákona) a příznačno jest pro poměry v sousední říši německé, že i pachtovné při vnuceném pachtu podle čl. 89. osnovy má se říditi poměry předválečnými (průměr let 1909 až 1913 po odečtení režie).

Výbor pro pozemkovou reformu konal obsáhlá šetření, přizval experty, interesenty a vyslechl i zástupce zúčastněných úřadů, aby stanovení náhrady a způsobu vyšetření její odpovídalo účelům záborového zákona a také daným poměrům. Největších obtíží působila osnova zákona o dávce z majetku a z přírůstku. Obšírná jednání se zástupci ministerstva financí přesvědčila výbor, že jest jen v zájmu věci, aby každá osnova hleděla dosáhnouti svého účelu prostředky jí po ruce jsoucími. Konečně však přece bylo konstatováno, že práce obou výborů resp. podvýborů mohou býti usnadněny podstatně již tím, že obě osnovy vědomě jedna o druhé budou vypracovány a k schválení předloženy. Výbor pro pozemkovou reformu dohodl se se subkomitétem pro dávku z majetku, že příslušné ustanovení obsahovati bude osnova zákona o dávce z majetku. Skutečně také zračí se tato dohoda, tak jak byla sjednána, v § 11. osnovy zákona o dávce z majetku, jenž v odstavci 7. ustanovuje takto: "Majetek podle zákona ze 16. dubna 1919, č. 215 sb. zák. a nař., zabraný ocení se rovněž podle ustanovení předcházejících odstavců; na rozdíl mezi hodnotou takto zjištěnou a cenou přejímací, nečiní-li více než 10%, nevezme se při vyměření dávky (správně má býti při vyměření po případě při dodatečné náhradě vlastníku) zřetele; dávka z rozdílu nad 10% vybývajícího nahradí se straně (sc. poplatné) a to tak, že o každý rok, o který majetek zabraný později bude převzat, náhrada se sníží o jednu dvanáctinu; náhrada poskytne se jednou polovinou z celkového výtěžku dávky, jednou polovinou pozemkovým úřadem".

Touto dohodou odstraněna byla největší potíž a zjednána byla výboru konečně žádoucí volnost, aby samostatně rozřešil otázku náhrady.

Při anketě, ke které pozváni byli všichni interessenti, dány byly podněty, jakým způsobem byla by stanovena cena převzatého majetku. Byly to jednak násobky čistého katastrálního výnosu, jednak ceny předválečné výnosové nebo obecné, konečně pak podněty, jakým způsobem bylo by lze použíti odhadů, pojištění, výsledků separačního řízení u statků církevních a fideikomisů, dále ocenění v pozůstalostech a zřetel na ceny nabývací posledních let. Zástupci velkostatkářů vyjádřili se k těmto podnětům a jako svůj požadavek vytýčili, aby hodnota zemědělských pozemků vypočtená násobky čistého katastrálního výnosu podle tabulek vypracovaných ústavem pro zemědělskou spravovědu při zemědělském oboru české vysoké školy technické v Praze (prof. Dr. Brdlík) s 50% přirážkou na devalvaci byla náhradou za ně. U lesního majetku požadují vlastníci velkostatků jako náhradu 25násobný trvalý čistý výnos z majetku lesního podle plánu hospodářského a podle průměrných cen posledního tříletí. Jako nejnižší mez náhrady má býti hodnota přiznaná podle těchto zásad při soupisu nemovitostí za účelem uložení dávky z majetku. Náhrada podle těchto zásad budiž určena obecnou cenou, jaké by se docílilo při prodeji v době převzetí a budiž vyšetřena individuelním odhadem soudním. Odvolávajíce se na tabulky prof. dra Brdlíka, měli majitelé zabraného majetku na zřeteli násobky čistých katastrálních výnosů vypracované a v tabulkách seřazené, jak ve výtahu je také uvádí syndik svazu československých velkostatkářů dr. Jindřich Vaníček. Tyto tabulky mají svůj původ podle spisu právě uvedeného v dotazníkové akci a materiál této akce zpracován byl ve výroční zprávě ústavu pro zemědělské účetnictví z roku 1915. Další šetření během války konáno bylo na základě odhadních elaborátů české hypoteční banky. Celkem mělo býti podkladem tabulek as 1000 objektů.

Poněvadž však systém tabulek sám uvádí pouze mechanicky násobky výnosu katastrálního, rozeznávaje vedle všeobecných krajin zemědělských toliko vzdálenosti pozemků od míst odbytu nebo ke středu závodu, aniž by individuelně řešil i jiné poměry pro cenu půdy často daleko důležitější než vzdálenost od cukrovaru, od řeky nebo ode dvora, považoval výbor, že tabulky ty nedávají možnosti a neopravňují zákonodárce, aby na jejich podkladě zákon mohl budovati zásady o odškodném poskytovaném vlastníkům zabraného majetku.

Ze spisu shora jmenovaného příkladem uvádím střední a nejlepší ceny za 1 ha půdy. V oblasti obilnářské, a to kde hlavní obilninou jest pšenice a ječmen, stál by 1 ha půdy průměrné jakosti 1940 K, s 50% přirážkou 2910 K, tam kde hlavní obilninou jest žito a oves, průměrná cena podle tabulek jest 1620 K. K tomu opět podle požadavku velkostatkářů 50%. V oblasti řepařské stál by 1 ha půdy průměrné jakosti bez 50% přirážky 2400 K, v krajině oblasti bramborářské 1530 K, v oblasti pícněnářské 1280 K. Nejlepší půda v oblasti obilnářské stála by 3942 K, v oblasti řepařské 5070 K, v oblasti bramborářské 2610 K, v oblasti, pícněnářské 2430 K.

Přihlédněme nyní, za jakou cenu nabývány byly v druhé polovici 19. století a v prvních letech 20. století celé velkostatky. Příkladmo lze uvésti několik případů, jak tyto uvedeny jsou u Tittla ve vydání jeho schematismu z roku 1906.

Statek Rašovice okresu táborského o rozloze 357 ha (z toho lesa 101 ha), zcizen byl r. 1903 za 240.000 K. K statku náleží zámek s parkem, dva dvory, lihovar a cihelna. Čistý katastrální výnos jest uveden penízem 4460 K. Z nabývací ceny připadá průměrem na 1 ha půdy 700 K, jinak jest nabývací cena as 55násobek čistého katastrálního výnosu. Poněvadž na budovy a fundus instructus dlužno odečísti z nabývací ceny nejméně 30% (podle prof. Brdlíka připadá z celkového zemědělského kapitálu na zemědělskou půdu 62%, na stavby 20%, na živý fundus 9%, na stroje 4.6%), placen byl 1 ha půdy penízem as 4.50 K.

Jiný příklad: Statek Soběsák v okresu žateckém o výměře 260 ha. Prodejní cena z roku 1852 byla 412.900 K; čistý katastrální výnos 10.800 K. Cena nabývací jest as 40násobek čistého katastrálního výnosu, a 1 ha velmi cenné půdy (chmelnice, zahrady) stál tehdy po odečtení staveb a fundu as 1000 K.

Statek Chvalovice okresu čáslavského: 219 ha rozlohy. Cena nabývací z roku 1905 - 200.000 K; 1 ha stál tedy as 700 K. Poměr ceny ku katastrálnímu výnosu as 67.

Statek Loučová okresu hatlanického v rozloze 114 ha. Cena nabývací z r. 1877 - 110.000 K. Stál tedy 1 ha as 670 K. Poměr ceny ku čistému katastrálnímu výnosu jako 75 : 1.

Nyní statky větší a latifundie:

Vrbice okresu čáslavského v rozloze 1394 ha se zámkem, lihovarem, cihelnou a třemi dvory. Nabývací cena z roku 1903 1,052.000 K, tedy 1 ha po odečtení staveb atd., stál as 500 K. Poměr ceny nabývací ku čistému katastrálnímu výnosu jako 45 : 1.

Panství Smiřice, okres Králové Dvůr, o rozloze 4785 ha se 2 zámky, 9 dvory, parním pivovarem, cihelnami atd. Nabývací cena z let 1867 a 1881 zaznamenána 8,160.000 K. 1 ha placen tudíž bez budov atd. as 1100 K. Poměr ke katastrálnímu výnosu jako 48 : 1.

Panství Chlumec okres třeboňského o rozloze 6880 ha. Nabývací cena z roku 1861 - 1,950.000 K. Stál tedy jeden ha as 200 K. Poměr ceny k čistému katastrálnímu výnosu jako 50 ku 1.

Panství Zborov s Točníkem o rozloze 23.754 ha. Nabývací cena z roku 1869 činí 18,800.000 K. Stál tedy jeden ha bez budov se zřetelem na lesní hospodářství asi 700 K.

Statek Žinkov okresu přeštického o rozloze 3392 ha. Se zámkem, 9 dvory, pivovarem, lihovarem, mlýnem atd. Nabývací cena z roku 1897 3,000.000 K, stál tedy jeden ha 600 K. Poměr k čistému katastrálnímu výnosu jako 55 ku 1.

Statek Řepín okresu mělnického o rozloze 1383 ha, koupen byl roku 1905 p. Bergerem za 1,439.000 K. Stál tehdy 1 ha půdy as 700 K. Poměr ku katastrálnímu výnosu 35 ku 1. Tentýž statek koupil roku 1919 p. Tomášů za válečnou cenu a k uložení peněz za 8.000 000.

Statek Svijany na Turnovsku o rozloze 5392 ha. Zaznamenán z roku 1882 cenou 2,148.000 K. Tedy jeden ha as 300 K, poměr k čistému katastrálnímu výnosu jako 23 ku 1.

Statek Dobrovice s Loučínem v okresech Ml. Boleslav, Poděbrady, Jičín, 2 zámky a 28 dvorů. Rozloha 9563 ha. Nabývací cena z let 1846 až 1872 zaznamenána 4,000.000 K. Jeden ha as 300 K, poměr k čistému katastrálnímu výnosu jako 20 ku 1.

Na Moravě: Velkostatek Vsetín v okresu Valašského Meziříčí o rozloze 12.573 ha, má zámek s parkem, 6 dvorů, pivovar, cihelnu, 2 pily atd. Nabývací cena z roku 1890 zaznamenána 2,350.000 K, tedy 1 ha as 130 K. Poměr k čistému katastrálnímu výnosu jako 50 ku 1.

Velkostatek Bučice se Ždánicemi o rozloze 14.486 ha (majetek lichtensteinský). Získán byl postupně od roku 1780 až 1864 a jeden ha půdy stál Lichtensteiny as 36 K. Poměr ceny nabývací ke katastrálnímu výnosu jako 25 ku 1.

Statek Račice okresu Vyškovského o rozloze 3256 ha. Cena z r. 1874 činí 2,000.000 K. Tedy 1 ha as 400 K. Poměr ke katastrálnímu výnosu jako 50 ku 1.

Velkostatek Hrotovice v okresu Mor. Krumlova, rozloha 7851 ha, 3 zámky, 14 dvorů, pivovar, 12 lihovarů, parní pily atd. Koupil Dreher r. 1903 za 5,477.000 K, tedy 1 ha as za 500 K. Poměr k čistému kat. výnosu jako 50 ku 1.

Jiné poměry jsou na Slovensku. Jak již shora řečeno, vytlačil velkostatek dělný lid na nejhorší půdu a neprodal mu ničeho z majetku větším dílem loupeží a násilím nabytého, leč za ceny lichvářské. Účel a motivy velkostatkářské politiky na Slovensku byly, brániti dělnému lidu, aby nestal se samostatným a aby zachován byl nesmírně laciný robotný stav dělnictva zemědělského k disposici velkostatku. Zaznamenané nejvyšší mzdy v posledních letech u mužské síly činí v době žní nejvýše 250 haléřů denně beze stravy.

Schematismus Julia Rubinka z roku 1919 (Magyarországi Gazdagzimtár) uvádí v jednotlivých stolicích také cenu půdy. Počítána jest za jedno kat. jitro, tedy za 1600 čtverečných sáhů.

V stolici trenčanské uvádí cenu rolí lepší jakosti 1800 až 2400 K, střední 1000 K a 1600, špatné 400 až 900 K. Louky lepší 600 - 800, střední 400 - 600, špatné 100 až 300 K; pastvy dobré 150 - 250, střední 80 až 100, špatné 20 - 40 K. Pachty: špatné půdy od 10 do 20, střední od 25 - 40, lepší od 41 do 60 K. Drobné pachty a nájem půdy hodící se pro obchodní zahradnictví ovšem nepoměrně vyšší. Z obyvatelstva celkem 287.665 počítá Rubinek zemědělců 216.732 duší, z toho 52 velkostatkářů, 390 středních statkářů, 308 pachtýřů, 4000 malých zemědělcův a pachtýřů pod 100 jiter, 115.610 pod 50 jiter a zůstatek tvoří bezzemci atd.

Ve stolici zemplínské zaznamenává Rubinek ceny luk od 400 - 2000 K a nájmy a pachty ve větším od 12 do 24 K. Obyvatel čítala stolice zemplínská 327.993 duší, z toho zemědělců 223.302, a to 174 velkých, 549 středních, 744 středních pachtýřů, 1004 zemědělcův a pachtýřů do 100 jiter, 90.000 pod 50 jiter a zbytek bezzemků atd.

Stolice bratislavská: ceny rolí od 1500 do 2000, středních 800 až 1200, špatných 400 až 800, vinice od 1400 až do 5000, pachty od 7 K až do 90 K. Prodeje a pachty půdy pro obchodní zahradnictví, zejména zelinářství, značně vyšší. Obyvatel měla stolice bratislavská 3,367.502, z toho zemědělců 2,107.499, a to velkých 123, středních 146, pachtýřů středních 456, zemědělců do 100 jiter 2163, do 50 jiter 86.312. Zbytek opět přes 1 00.000 bezzemkův atd.

Stolice Liptovská: Ceny od 500 do 1000 K za jitro, avšak také značně vyšší. Vystěhovalectví velmi značné, jak konstatují úřední prameny, sloužící Rubinkovi pro jeho schematismus. Počet vydaných pasů Rubínek ani neuvádí, patrně maďarská správa styděla se poskytnouti jemu materiál. U bratislavské župy aspoň podotýká, že roku 1899 vydáno bylo Slovákům 774 pasy do Ameriky. Počet zemědělců v Liptovské stolici podle Rubinka 51.977, z toho velkostatkářů 18, do 100 jiter 400, pod 50 jiter 25.742, ostatek tedy, téměř polovina bezzemků.

Stolice Šáryšská vykazuje podle Rubinka tyto ceny: za lepší pole 1400 až 1600, za střední 600 až 1000, za špatné 300 až 500. Louky o 100 až 150 K více. Pastvy 300 až 1000 K. Nájem ve velkém: Za dobrou půdu až 30 K, za střední půdu až 20 K, za špatnou až 14 K. Nájem v malém až 60 K. Roku 1910 vydáno bylo v stolici Šáryšské celkem 742 pasy Slovákům do Ameriky.

Jakým způsobem stouply ceny pozemků na Slovensku, vysvětluje sám autor schematismu zcela upřímně. Na stránce 581 praví doslova: Cena pozemků v posledních 10 letech nesmírně stoupla. Ceny nejsou v žádném poměru ke skutečné ceně pozemků, při tom hlavní příčina tohoto stoupnutí cen spočívá v tom, že z Ameriky se vracející malí zemědělci za každou cenu hledí získati půdu.

Vysvětlení toto zajisté postačuje.

Výbor uvažoval, zda bylo by lze určovati náhradu podle výnosu majetku. Subjektivní výnosová cena jest snadno zjistitelna, vlastníci měli dokonce příležitost opraviti své fasse k osobní dani z příjmu za léta válečná. Byla by ve většině případů také spravedlivá. Ovšem tvrdost takové zásady stihla by také poctivé hospodáře, kteří hleděli zlepšovat svůj majetek a investovali, šetříce půdy. Naopak opět byla by premií, kteří vykořistili půdu do posledního, ničeho na majetek nevynaloživše.

Ani objektivní cena výnosová v určitém období, třebas i poválečném, nemohla by podati správný obraz o hodnotě půdy, a vedla by k zdlouhavému zjišťování a k rozporům o methodu a snad i ke sporům o správnost výsledků.

Násobky čistého katastrálního výnosu podávají již do jisté míly něco určitějšího. Velkostatkáři ovšem namítali, že katastr jest něco tak nespolehlivého a že rozdíly se skutečným stavem jsou tak křiklavé, že není myslitelno, aby čistý katastr jest něco tak nespolehlivého a že rozdíly se skutečným stavem jsou tak křiklavé, že není myslitelno, aby čistý katastrální výnos mohl býti měřítkem hodnoty půdy. V tomto smyslu však výbor řešení této otázky ani nekladl. Zajisté jest známo, že údaje katastru o čistém katastrálním výnosu velikou měrou nesouhlasí se skutečným stavem. Byli to však vlastníci velikých pozemkových majetků, kterým právě na tom záleželo, aby jejich pozemky byly zařaděny do nízkého kat. výnosu a aby tak unikli placení spravedlivé pozemkové daně. Důsledkem toho bylo, že skutečná pozemková daň téměř ničeho nevynášela, že důchod z tabákového monopolu byl dvakráte tak vysoký jako daň pozemková. Jestli že již výbor nepomýšlel použíti katastrálního výnosu jako měřítka hodnoty, považoval přece určitý násobek téhož jako maximální hranici při oceňování pozemků.

Toto vymezení náhrady bylo v podvýboru úsilovně doporučováno a bylo zejména odůvodňováno tím, že podle všech dosavadních zkušeností a podle záznamů v schematismu a jiných pomůckách nepřevyšuje zpravidla poměr ceny majetku včetně budov a živého i mrtvého fundu instructu k čistému katastrálnímu výnosu 50 násobek tohoto výnosu, tedy poměr 50 : 1.