Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Z tohoto hlediska vycházeje, úst. výbor škrtl první větu původní osnovy vládou předložené, která zněla: "President republiky je představitelem moci vládní a výkonné, kterou s výjimkami níže stanovenými provádí odpovědnou vládou a úřady jí podřízenými." Připomínajíc čl. 2. rak. zákl. zák. č. 145 mohla býti původem pro nesprávný výklad ústavy. [Ústava Spojených Států z r. 1787 praví sice také "The executive power shall be vested in a President", avšak tu předcházely "Články o konfederaci" z r. 1778, kterými souvislost s ústavou anglickou nadobro byla přervána. Podle čl. 3. franc. ústavy z r. 1875 president republiky pouze dozírá a zabezpečuje provádění zákonů (il en surveille et en assure l'exécution).] Ustavní výbor následoval tudíž ústavu francouzskou a vypočítává taxativně v § 64. práva presidentova daná pod záruky ústavní listiny. Zúžení pravomoci presidentovy mohlo by se tedy státi jen ústavním zákonem, rozšíření je však možné, pokud jiná ustanovení ústavní listiny tomu neodporují, zákonem obyčejným, neboť poslední věta § 64. možnost takového rozšíření přímo předvídá.

Odst. 1. § 64. převzat je téměř doslovně ze zákona ze dne 23. května 1918, č. 271. Změna provedena jen potud, že místo bezbarvého a nevhodného výrazu "(smlouvy) týkající se státního území", zvolen výraz "smlouvy, jimiž se mění státní území". Jinak opírá se o čl. 8. franc. zák. z 16.-18. července 1875, ale zostřuje spolu působnost Nár. shromáždění vzhledem na zkušenosti z Rakouska.

Odst. 2. = odst. c) zák. č. 271.

V prozatímní ústavě č. 73 (odst. c) byla podle vzoru čl. 3. ústavy franc. řeč jen o přijímání vyslanců.

Rozumí se samo sebou, že k platnému pověření vyslance stejně jako k jeho jmenování je potřebí spolupodpisu ministra zahraničních věcí (§ 68). V ústavě americké je jmenování (nomination) a pověření (appointment) dokonce vázáno na souhlas senátu (čl. II., odst. 2.).

Odst. 4. Právo presidentovo svolávat, odročovat a rozpouštět Nár. shrom. je ostře vymezeno a obmezeno v §§ 28., 30. a 31. úst. list, aby práva zákonodárného sboru nemohla býti zkracována.

Odst. 5. Zákon z 23. května 1919. č. 271, v § 10 e) přiznával presidentovi přímo právo veta, jehož pouhou suspensivnost arci vyznačoval § 11. (nyní čl. 48.) Ustavní listina právem nemluví o vetu, které připomíná monarchii, kde vlastním zákonodárcem je panovník a sbor zákonodárný spíše sborem poradním. Odtud na př. úvodní formule zákonů anglických:"by and witho the advice and consent". Tezner (Der Kaiser str. 5.) praví: "Sein Wille (totiž císaře) macht dasjenige, was zunächst nur de Form einer staatlichen Anordnung hat, zur staatlichen Anordnung selbst... Reichsrat und Landtage sind weder Allein noch auch Mitgesetzgeber." Za to úst. listina žádá stejně jako § 11., zák. č. 271, aby president, vrací-li zákon Nár. shrom., přičinil své připomínky, což prozat. úst. opominula. Tento požadavek shoduje se jak s úst franc. (čl. 7. "message motivě") tak i s úst. Spojených státu (čl. I., odst. 7. "with his objections").

Akt s připomínkami, kterým president vrací zákon, je aktem vládní (§ 81 lit. a) a musí tedy býti kontrasignován.

Odst. 7.) Presidentovi přísluší pouze stanoviti počet ministrů a přikazovat jim obor jejich působnosti (§ 72.), nemá však práva zřizovat nová ministerstva, jejichž počet stanoven je zákonem ze dne 2. listopadu 1918, č. 2. Také působnosti jednotlivých ministerstev nemůže měniti (§ 85. úst. list.). Ústavní výbor měl v přední řadě na mysli možnost pověření některého ministra správou více ministerstev, ale neuzavíral se ani názoru, že by někdy bylo třeba jmenovati ministra pověřeného zvláštními úkoly, jemuž by arci moc rozhodovací nebo nařizovací nepříslušela.

Rozumí se, že president svého práva, rozmnožiti počet ministrů, může užíti jen tenkráte, převezme-li za to vláda odpovědnost před Nár. shromážděním.

Odst. 8. President jmenuje veškeré vysokoškolské profesory. To je důsledkem zákona ze dne 13. února 1919, č. 78. kterým zařaďování jejich do hodnostních tříd státních úředníků bylo zrušeno, a zákona z téhož dne č. 79, kterým právo jmenovati je presidentu bylo přiznáno.

Soudce a státní úředníky jmenuje počínajíc VI. hodnostní třídou. Tak ustanovovala už prozatímní ústava (§ 10 e) i novela k ní (odst. f).

Rozlišování mezi soudci a státními úředníky narazilo při poradách o ústavní listině na odpor a bylo původně zamítnuto. Teprve ve schůzí dne 14. února 1920 bylo původní znění obnoveno.

Členové úst. výboru, kteří od začátku toto rozlišování hájili - zpravodaj patří k nim - dokonce nezamýšleli soudce tím nadřaďovati státním úředníkům ostatním, ale vycházeli z názoru, že soudcové zaujímají ve státě postavení zvláštní, protože se odchylují od ostatních úředníků neodvislostí, jím v ústavní listině zaručenou, kterou dlužno ještě dále vybudovati (§ 97.).

Presidentu přísluší právo jmenovati všechny důstojníky. Podle prozat. ústavy i novely jmenoval i důstojníky teprve od VI. hodnostní třídy, a tak bylo i v úst. výboru původně usneseno. Teprve ve schůzi dne 14. února 1920 by a přijata přes odpor zpravodajův nynější formulace většinou hlasů. Na námitku zpravodajovu, že by tím zase zaváděno bylo vyvyšování důstojnického stavu, které tak odporně působilo v Rakousku, odpověděno bylo, že toho úmyslu není, nýbrž že se jeví nutnost odkliditi nešvár, aby důstojníci nebyli překotně povyšování hned o několik stupňů, jak se opětně stalo.

Jen s tímto odůvodněním jeví se tato odchylka od původního znění snesitelnou. Odst. 10.) Úst. list.rozšiřuje proti prozat.ústavě vrchní velitelství na veškerou brannou moc (viz § 10. odst. b) proz. úst.; § 10 b) zák. č. 271).

Pojem vrchního velitelství dlužno vykládati v duchu ústavy, t. j. jen jako právo dávati armádě závazně pro ni příkazy.

Podle § 5. zák. ze dne 31. prosince 1867, č. 146, náleželo "výhradně císaři" právo vydávati nařízení o správě, vedení a vnitřní organisaci veškerého vojska. Z této vybranosti vyvozováno bylo (podle Teznera "nikoli neprávem"), že úkony císařovy v tomto oboru nepotřebovaly spolupodpisu ministerského.

Kdo by takto vykládati chtěl odst. 10. úst. list. nerozuměl by jí, neboť ona buduje nově právo a pro její výklad analogie čerpané z úst. zák. bývalé monarchie neposkytují pražádného podkladu.

Vládní úkony presidentovy i v oboru správy vojenské nezbytně vyžaduji spolupodpisu ministrova. Ostatně skutečnost, že § 64, v odst. 8. výslovně přiznává presidentovi právo jmenovati důstojníky, byla by pádným vyvrácením odchylného výkladu.

Odst. 11. Právo milosti není omezeno jen na případy individuelní, nýbrž obsahuje i právo amnestovati hromadně. (Jinak čl. 3. franc. úst. z r. 1875.)

Výjimky z práva milosti a z práva aboličního ustanovuje § 103.

Práva presidentovi přiznaná jsou právy osobními a nepřenesitelnými.

Předpisy §§ 66. a 68. úst. list. jsou v úzké souvislosti.

President není odpověden z výkonů svého úřadu ani z projevů souvisících s jeho úřadem a to ani politicky ani trestně. Odpovědnost nese výhradně vláda.

Dlužno však rozeznávati dvojí:

Jde-li o presidentův úkon moci vládní nebo výkonné, je spolupodpis odpovědného člena vlády podmínkou platnosti. Kdy by tedy president na př. při návštěvě trestnice předvedeným trestancům prominul zbytek trestu nebo při manévrech povýšil důstojníka byly by tyto úkony neplatné potud, pokud by nebyla sepsána listina ministrem spolupodepsaná.

Protože veškeré úkony vyplývající z práv presidentu v § 64. přiznaných jsou úkony vládními, je zřejmo, že president nemůže žádného z těchto práv vykonati bez spolupodpisu ministrova.

Ve dvou případech § 64. arci ústnost je možna pokud se týče nezbytna: při přijímání vyslanců (odst. 2.) a poselství (odst. 6.).

Přijímání vyslanců spočívá v tom, že president přijme o pověřovací listiny a odpoví na oslovení vyslancovo. Text odpovědi nezbytně musí býti předem předložen ministru zahraničních věcí, který, rozumí se, že přijímacímu aktu bude přítomen neb aspoň při něm zastoupen.

Stejně pokud jde o poselství. V Anglii, kde smysl pro ústavnost tak neobyčejně vysoce je vyvinut je starobylým zvykem, že president ministerstva podává králi text trůnní řeči na znamení, že nese za ni odpovědnost. Kdyby president naší republiky zaslal Nár. shrom. poselství písemně, nemohlo by býti přečteno, kdyby nebylo spolupodepsáno předsedou ministerstva.

Ustanovení 2. odst. § 66 má přirozeně jinou povahu nežli předpis § 68. Nejde o vládní úkony a nemůže tudíž býti řeči o platnosti. Leč bez významu není. Projevy hlavy státu zavazují vládu aspoň mravně a podkopával by autoritu svou i vážnost státu president který by projevoval záměry, které by nedošly souhlasu sboru zákonodárného.

Jak osudné následky mohou míti neprozřetelné řeči panovníkovy, dokazují zkušenosti s posledním císařem říše německé.

Pokud jde o trestní odpovědnost presidentovu, ústavní listina obmezuje jí podle vzoru francouzského (čl. 6.) na případ velezrady. Poněvadž trest zníti může nejen na ztrátu úřadu presidentského, nýbrž i na ztrátu způsobilosti úřadu toho později nabýti, vyplývá z toho, že řízení trestní není vyloučeno, když president jím býti přestal. Arci může se i pak týkati jen zločinu velezrady. (Viz k tomu § 79. úst. list. a výklad Lowův, v díle The Governance of England 1904, str. 260.)

Podle § 15. prozatímní ústavy předseda a členové vlády skládali slib před Národním shromážděním do rukou předsedových. Byl to důsledek, že nebyli jmenováni presidentem, nýbrž voleni Národním shromážděním.

Zákon č. 271 svěřil jmenování ministrů presidentovi, ale § 15. nechal beze změny. To byla jistá nedůslednost, kterou prakse odčiňovala tím, že ministři skládali (mimoústavně) slib presidentovi a podle ústavy v Národním shromáždění.

§ 73. sjednává nápravu.

Právo presidentovo podle § 64. odst. 7. propouštěti ministry podle vlastního uvážení, obmezeno je § 78. Vyslovila-li poslanecká sněmovna vládě nedůvěru, president je povinen propustiti ji a nemůže tomu zabrániti ani dodatečným rozpuštěním sněmovny, neboť úst. list. mu pouze přiznává právo určiti, kdo povede vládní věci, pokud nebude ustavena nová vláda. Tím je vyloučeno i znovujmenování vlády dřívější, třeba nikoli jednotlivých jejích členů.

Ustanovení §§ 82. a 83. jsou významu dalekosáhlého. Úst. list. v § 81 nerozlišuje mezi t. zv. conseils du cabinet a conseils des ministres, jak ve Francii jest zvykem a kde president předsedá jen těmto, kdežto oněch, v nichž se rozhoduje o vlastní politice, se nezúčastňuje. President náš má právo býti přítomen a předsedati všem schůzím vlády a může také o každé věci, která náleží do působnosti některého ministra, vyžádáti si od něho zprávu. Třeba tedy úst. list. nemluvila o předběžné sankci vládních osnov - případ § 54 je povahy výjimečné - je nepochybno, že president může si ať zvláštním nebo všeobecným příkazem vynutiti, aby mu důležitější osnovy byly předkládány, nežli se dostanou do Národního shromáždění.

Že pak nemusí se obmeziti jen na úlohu pouhého čtenáře, plyne z jeho práva, pozvati si vládu nebo její členy k poradě, při které - stejně jako ve schůzích vlády může uplatňovati své námitky a udíleti rady. (Trefně Spiegel: Republik. Staatsrecht str. 17). Ovšem, opírá-li se ministerstvo o nepochybnou většinu v Národním shromáždění, neliší se postavení presidentovo od postavení anglického krále, který, jde-li o rozpor s ministrem má pouze právo, aby varoval. Bagehot (The English Constitution kap. III.) vkládá králi do úst tuto formuli:"Odpovědnost za zamýšlená opatření nesete Vy. Cokoliv uznáte za dobré, staniž se. Cokoliv uznáte za dobré, budu ze všech sil podporovat, ale mějte na mysli, že z těch a oněch důvodů to, co zamýšlíte, je špatné; čeho nezamýšlíte učinit, je lepší. Neodporuji Vám, neboť není mou věcí, abych odporoval, ale vězte, že Vás varuji."

§ 18. prozat. ústavy znovu formulovaný novelou č. 271 z r. 1919 zněl, že president republiky stanoví po návrhu předsedy ministerstva, který z členů vlády řídí jednotlivé úřady. Ústavní výbor škrtl toto ustanovení, pokládaje je za zbytečně. Je věcí presidentovou, aby po úradě se zástupci stran v Nár. shrom. zastoupených a maje zření k většině, o kterou vláda se má opírati, vybral vhodné osobnosti, které řízením jednotlivých odborů pověří. Že se tak stane po dohodě s předsedou vlády, rozumí se přece samo sebou.

upravují politickou odpovědnost vlády. Tato odpovědnost je kolektivní. Ústavní výbor přidržel se zásad, jež platí v Anglii.

Morley (Walpole str. 155) vyslovuje se o věci takto:"Kabinet je jednotkou - i v poměru k panovníkovi i v poměra k zákonodárnému sboru. Své návrhy předkládá králi i parlamentu, jako by pocházely od jediného člověka. Radí jako jednotný celek i v komoře králově i v obou komorách parlamentu. Nepřijme-li se jeho rada a jde-li o věc přiměřené důležitosti, rozejde se a zmizí, a to buď ihned nebo když napřed odvolal se k voličům."

Hearn (The Government of England, str. 204) formuluje postavení jednotlivého ministra tímto způsobem:

"Každý ministr jedná ve svém odboru jako uznaný jednatel svých kolegů pro tento odbor, jsa arci pod dozorem celého ministerstva. Ale ve všech věcech, ze kterých pravděpodobně vzniknou obtíže, každý ministr vyžádá si mínění kabinetů a to nejen z opatrnosti, nýbrž i ze slušnosti. Zachoval-li se takto, jeho opatření stává se opatřením celého ministerstva, jehož členové s ním výslovně nebo mlčky projevili souhlas."

Podle prozatímní ústavy vláda byla odpovědna Nár. shrom.

§ 75. stanoví odpovědnost poslanecké sněmovně, která jedině votem nedůvěry, resp. odepřením vota důvěry může donutiti vládu k demisi. Senátu toto právo nebylo přiznáno a to proto, aby při různém složení obou sněmoven vláda říditi se mohla podle většiny jediné z nich.

Odpovědnost vlády k presidentovi nebyla v úst. listině zvláště vytčena. President sice ministry jmenuje a propouští, ale pro existenci vlády rozhodná je důvěra sněmovny. Přes to nelze z úst. listiny vyvozovati, že by snadno mohl zůstati ministrem, kdo důvěry presidentovy pozbyl. Řešení konfliktu záviseti bude na autoritě a důvodech presidentových po případě na opoře, kterou ministr najde v Nár. shromáždění.

K § 78. dlužno toto uvésti:

Kdyby došlo na případ v odst. 2. předvídaný, bude věcí výboru podle § 54. zvoleného, aby určil, kdo povede vládní věci, pokud nová vláda nebude ustavena. Protože postavení ministrovo je zřejmě neslučitelné s členstvím v 24členném výboru, nebude tento výbor moci jmenovati vládu ze svého středu. Vznikl by tím oligarchický sbor, který by ohroziti mohl celou republiku.

stanoví trestní odpovědnost ministrů. Porušil-li ministr zákon trestní mimo obor své úřední působnosti, podléhá řádným soudům trestním; porušil-li zákon ústavní nebo jiný zákon mimo zákon trestní v oboru své úřední působnosti podléhá výhradně trestní pravomoci senátu; porušil-li v oboru své úřední působnosti zákon trestní, nastává konkurence senátu s řádnými trestními soudy. Ústavní výbor úmyslné neřešil otázky, má-li v tomto případě (ať při ideální nebo reální konkurenci) řízení býti soustředěno před senátem nebo vedeno odděleně i před soudy radnými.

neustanovuje nic o většině potřebné k platnému usnesení a o hlasovacím právu předsedajícího. Platí tudíž všeobecné zásady: předseda hlasuje a rozhoduje nadpoloviční většina, ač-li zákon pro některé případy neustanovuje jinak (na př. § 46.).

Původně zněl § 55. takto: "Nařízení vydávati lze jen na základě a v mezích zákona". Ústavnímu výboru zdálo se, že by vládě dána tím byla příliš široká moc nařizovací a proto užil formulace nynější, která nepřipouští pochybnosti o tom, že vládní moc nařizovací obmezena je jen na provádění zákonů a jen v mezích jejich. Je tedy vyloučeno nařizovací právo praeter legem.

Sbírka zákonů a nařízení vykazuje, že nebylo pevných pravidel, podle kterých podpisy na nařízení byly přičiňovány. Příště bude nutno zachovati se takto: Úkony vy plývající z moci presidentovy, podepisuje president a odpovědný člen vlády.

Vládní nařízení podepisuje předseda vlády nebo jeho náměstek, ministři pověření jeho provedením, nejméně však polovina ministrů.

Protože ústavní listina nezná žádného zastupování jednotlivého ministra, kromě předsedy vlády, musí příště upuštěno býti od podpisů "a v zastoupení ministra..."

Výraz "živel občanský" byl některými členy úst. výb. vytýkán jako nepřesný a navrhováno slovo "laický". Ale tím by se věc nezlepšila; advokáta, lékaře nebo inženýra dojista nelze všeobecně nazvati laikem ve svém odboru jsou odborníky.

Míněn je živel občanský a contrario byrokracie.

Vládní osnova obsahovala o porotcích tento odstavec:

"Porotě přísluší jednak rozhodovati o otázce viny při trestných činech politických a trestných činech spáchaných obsahem tiskopisů, jakož i při trestných činech vytčených ve zvláštních zákonech, jednak vynášeti ve zvláštních zákonech předpokládaný výrok o tom, byl-li čin trestný spáchán z pohnutek nízkých a nečestných."

Ústavní výbor pokládal sice za nezbytné, dáti instituci porot pod ochranu ústavní listiny, avšak neshledal účelným vymeziti v ní její působnost. V teorii, zejména francouzské, ale také v Německu i u nás ozývají se hlasy, které porotcům přiznati chtějí právo aspoň spolurozhodování při výměre trestu. Aby to bylo umožněno, byla by nutna změna ústavní listiny.

Pojem deliktů politických také není dosud dosti vyjasněn.

Pokud pak jde o judikaturu porot ve věcech tiskových, není dnes téměř pochyby, že přečiny proti bezpečnosti cti v nedlouhé době porotám budou značnou měrou ode brány. Ve Francii urážky na cti spáchané na soukromých osobách výslovně jsou z příslušnosti porot vyjmuty (čl. 45. zák. o tisku ze dne 29. července 188l). Přílišná shovívavost porot dojista zavinila, že naše noviny ve volbě výrazů nebývají dosti opatrné.

Právo soudcovské zkoumati při řešení určité právní věci platnost nařízení, vztahuje se na všechna nařízení. Jde-li o zákon, soudce smí zkoumati jen, byl-li řádně vyhlášen, leč i tu citace § 51. naznačuje, že zkoumání soudcovo vztahuje se toliko na náležitosti v § 51. vytčené.

Ustanovení hlavy páté a částečně i hlavy šesté mají různou právní povahu resp. dosah. Některá jsou normami bezprostředně účinnými, tak že derogují dosavadním zákonům. (Srv. na př. § 113. odst. 2.) Jiná ustanovení značí příkaz zákonodárci, aby obyčejným zákonem provedl zásady v nich vyjádřené. Z toho plyne povinnost zákonod. sboru resp. vlády, aby předpokládané prováděcí zákony byly bez zbytečných průtahů vydány. Po stránce obsahové je zákonodárce vázán potud, že se nesmí odchýliti od zásad v ústavní listině prohlášených. Splnění této povinnosti je dáno pod ochranu ústavního soudu. Nelze proto u nás, právě zřetelem na instituci ústavního soudu, mluviti o jakémsi nezávazném obsahu ústavní listiny.

Odst. 2. recipuje čl. 2. odst. 1. smlouvy Saint-Germainské mezi spojenci a námi uzavřené.

K 2. odst. dlužno podati toto vysvětlení: Původní návrh zněl: "Vyvlastnění je možné pouze na základě zákona a za náhradu, pokud nebylo zákonem stanoveno jinak."

Toto znění by bývalo umožňovalo výklad, že příště už nebude lze vyvlastňovati bez náhrady. Nynější znění takovýto mylný výklad odstraňuje. Lze pevně doufati, že nás stát, jakmile nastanou normální poměry, provede regulaci řek, spojovací kanály mezi velikými řekami, t. zv. elektrisaci a j. Z těchto podniků i soukromníci budou míti netušený prospěch, cena jejich nemovitostí stoupne značnou měrou. Není tudíž příčiny, proč by potřebné k tomu pozemky měly býti v každém případě za drahé peníze vykupovány. Arci bude i v budoucnosti třeba zákona, který ustanoví, kdy vyvlastnění a to i bez náhrady bude přípustno.

Pro odpor vlády nebylo lze zabezpečiti právo shromažďovací a spolkové po vzoru anglickém. Leč některé zásady do § 113. pojaté mají přece jen značný dosah.

Předem dosaženo souhlasu vlády, že svobodou tisku dlužno rozuměti nejen právo tisknouti nýbrž i tištěné věci rozšiřovati.

§ 24. zák. spolčovacího ze dne 15. listopadu 1867, č. 134, je potud zrušen, pokud odporuje § 113, odst. 2. úst. listiny.

Také příští shromažďovací zákon bude musit býti vybudován na zásadě vyslovené v odst. 3.

zabezpečuje právo koaliční.

V návrhu vládním byla v § 121. obsažena tato věta: "Mezi státem a církvemi budiž zaveden stav odluky." Z tohoto hlediska formulovány byly zejména i §§ 119. a 123.

Citovaná věta narazila u stran katolické lidové a národně demokratické na odpor. Církev katolická stojí totiž na stanovisku svrchovanosti církve nad státem.

Zástupce Slovenského klubu Dr. Dérer navrhoval tuto stilisaci: "Rozluku státu od církví upraví zvláštní zákony".

Vláda chtějíc dosáhnouti jednomyslného přijetí ústavních zákonů, snažila se při jednání s oběma stranami rozluce odpírajícími najíti formuli, která by sice rozluku nevyjadřovala, ale slovu "rozluka" se vyhnula. Ústavnímu výboru předloženy byly konečně vládou podle jakéhosi ujednání politických stran tyto dva návrhy:

1. "Poměr mezi církvemi a státem upraví se na základě osamostatnění církví od státu se zřetelem k zájmům státním zvláštními zákony".

2. "Poměr mezi církvemi a státem upraví se na základě církevní samosprávy se zřetelem k zájmům státním zvláštními zákony".

Zpravodaj trval na původním návrhu, a když byl většinou výboru zamítnut, přijal za svůj vládní návrh č. 1. Ale i ten byl zamítnut a přijat návrh č. 2.

Protože § 121 v této formulaci sice rozluku nevyjadřoval, ale prejudikoval způsoby příští úpravy, obhájci rozluky domáhali se škrtnutí celého § 121.

Ve schůzi dne 21. února Dr. Bartošek navrhl, aby se o § 121 znovu jednalo. K reasumaci bylo potřebí 10 hlasů, hlasovalo však pro ni pouze 9 členů. Na to zástupce katolické strany lidové Dr. Dolanský navrhl ji znovu, načež schválena jednohlasně a § 121 škrtnut.

§ 119. vylučuje ze světského vyučování všeliký vliv církevní, neboť vyučovati ve škole tak, aby vyučování nebylo v rozporu s výsledky vědeckého badání, lze jen když škola vlivu církevního naprosto byla zbavena.

Vyučování náboženství církvemi konati se ovšem bude podle nauk té které církve.

Důležitý je obsah § 120.

První odstavec původního návrhu zněl:"Každý občan Československé republiky má v mezích všeobecných zákonných předpisů právo zřizovati ústavy vyučovací a vychovávací a poskytovati na nich vyučování." Tím by arci zřizování soukromých škol zejména konfesijních bývalo ústavné zaručeno. Podle nynějšího znění tomu tak není. Stát má na prostou volnost zaříditi školství, jak za účelné uzná.

Stejně důležitý je § 122.

Druhá věta původně zněla takto: "Kdo dokonal 14. rok věku, rozhoduje volně o svém vyznání náboženském a nesmí býti nucen k účasti na náboženských úkonech."

Nynější formulace sleduje účel, zabrániti, aby rodiče nesměli býti nuceni, podrobiti své dítě obřadům církevním, předepsaným pro přijetí do určité církve (křtu, obřízce a pod.). To vyjadřují slova "ani přímo ani nepřímo", neboť děcko, jehož rodiče jsou donucováni, aby je podrobili církevnímu úkonu, je nepřímo k účasti na něm nuceno.

§ 123. vyslovuje suverenitu státu nad náboženskými společnostmi (církvemi). Jak ony budou povinny upravovati své vnitřní věci, t. j. jaká bude jejich organisace a jak spravováno bude jejich jmění, určí státní zákon maje zření na svou svrchovanost a zájmy všech svých obyvatelů.

Ústavní listina v §§ 121., 122. a 124. zaručuje naprostou svobodu svědomí a vyznání a tudíž i úplnou rovnost všech vyznání náboženských, arci musí státu býti vyhrazeno právo zakázati nábož. úkony, příčící se veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti (§ 125.).

V původní osnově § 124. byla druhá věta tohoto znění: "Zákon stanoví podmínky uznání náboženských vyznání". Tato věta. byla škrtnuta, protože odporuje zásadě rozluky státu od církví v § 122. vyslovené.

§§ 128.-132. upraveny jsou podle smlouvy Saint Germainské uzavřené mezi mocnostmi spojenými s naší republikou. § 128. připíná se k odst. 1.-3. a § 129. k odst. 4., článku 7.; § 130. k čl. 8.; §§ 131. a 132. k čl. 9. citov. smlouvy.

Nadpis šesté hlavy úst. listiny užívá vědomě slov "menšin národních" a nikoli národnostních. Naši bratři na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, stejně jako ostatní národové dřívějšího Uherska, pociťovali velmi trpce, že upírána jim byla kvalita národů a že stlačováni byli na pouhé národnosti. Této křivdy ústavní výbor se uvaroval.

§ 128. vyslovuje úplnou rovnost před zákonem všech státních občanů i pokud nenáležejí k československému národu a zabezpečuje jím požívání stejných práv občanských a politických. Je to důsledek zásad vyslovených v §§ 106. a 124.

Ústavní listina nevypočítává národních menšin, neboť bývalo by jí pak řešiti otázky i vědecky sporné. Vždyť sám pojem národa není dosud přesně definován. (Velmi vystižně na obtíže takovéto definice poukázal Slonimský ve Věstníku Evropy, ročník 1889). Sporna je na př. otázka, jsou-li Židé národem. Ústavní listina přijímajíc obrat "bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství" (race, langage ou religion) ponechává každému, aby se rozhodl, v čem znak národnosti spatřuje a podle toho svobodně se rozhodl. Pokládá-li tudíž někdo Židy za zvláštní národ, je oprávněn prohlásiti se národnostně za Žida, třebas by na př. nábožensky byl bez vyznání a mateřského jazyka českého, německého atd. Židé nejsou tedy nuceni přiznávati se při sčítání lidu, volbách atd. k jiné ethnické národnostní menšině nežli židovské.

Odst. 2. § 128. spočívá na zásadě 2. odst. čl. 7 cit. Saint-Germainské smlouvy, ale vsunutím slov "v mezích všeobecných zákonů" chrání suverenitu státu, který určuje, - arci pro všechny státní občany stejně podmínky pro vstup do veřejné služby, provozování živnosti a pod.

Podobně dochází - pro všechny státní občany stejného - obmezení odst. 3., připojeným odst. 4.

V soukromém a obchodním životě a při náboženských úkonech užívání jazyků ovšem je úplně volné, jde-li však o tisk a veřejná shromáždění, státní správa odpovědna jsouc za pořádek ve státě a jeho bezpečnost, může vydati účelná nařízení, aby nutný dozor byl jí umožněn. Rozumí se, že kdyby v určitém případě zakázáno bylo užívání nějakého jazyka, nebude ho nikdo smět užívati.

O § 130. platí totéž co o § 120. - stát nesmí pustiti školství ze svých rukou.

Ustanovení §§ 128.-132. dána jsou na ochranu menšin, § 134. je ochranou národů všech. Základní zásadou našeho národa bylo neodnárodňovati jiných, náš národ má dosti síly, aby zamezil odnárodňování svých příslušníků vlastních.

Zásady §§ 131 a 132 byly pojaty do ústavní listiny, ač cit. smlouva Saint-Germainská nám toho neukládá. Ústavní výbor činně tak chtěl ochranu v celku postaviti pod ochranu ústavní listiny.

V §§ 128.-132. obsažena je nejmenší výměra toho, co podle cit. smlouvy Saint-Germainské národům, které jsou v našem státu v menšině, dáno býti musí. Palacký ve své řeči, pronesené dne 2. února 1871, pravil: "Varujme se křivdy, abychom zůstali na vrchu morálním. ne tak jako jiní, kteří právo udělujíce, jsou přece jen sobíkové."

Národ náš rozhoduje právě nyní o osudu svého státu. Pevný bude náš stát, jen když mu položíme pevné základy, a nejpevnějším základem je spravedlnost. Veliká idea spravedlnosti musí pronikati zákony, jimiž prováděny budou zásady § 128. a násl. Jda za touto ideou Masaryk dobyl nám naší samostatnosti, jen když za ní půjdeme stále, udržíme si ji.

Havlíčkovo hluboké "já pán, ty pán", ať zvítězí, ať není v našem státě národa panujícího a národů ovládaných!

Zpravodaj nemá vroucnějšího přání, nežli aby k výroku, který Masaryk učinil ve svém slavném prvním poselství. "V našich zemích nesmí býti žádného znásilňování" - každý Čechoslovák s plnou oprávněností mohl dodati: "a není ho!"

Zřetelem na význam, který ústavní listina bude míti pro naši republiku, pokládám za svou povinnost, zmíniti se o dvou mužích, kterým o ní v přední řadě náleží zásluha: jejím vědeckým tvůrcem je p. prof. Dr. Hoetzel, který s obětavostí neznající mezí i při parlamentárním projednávání jejím spolupůsobil. Jeho jméno zůstane s ní spjato na vždycky.

Co pro věc vykonal p. ministr vnitra Švehla, nebude snad nikdy doceněno. Jak on - neodborník - ovládal látku, s jakou houževnatostí a prozíravostí hájil zdravé zásady osnovy, jak neznal odpočinku, aby zabezpečil její uzákonění, to vše oceniti mohou jenom ti, kdo jej při práci sledovali. Oba mají nárok na naši vděčnost.

Ústavní výbor navrhuje, aby ústavní listině dáno bylo ústavní schválení.