Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Zrušení zákonodárně a správní činnosti zemských sněmů bylo předmětem těžkých sporů. Je potěšitelno, že nabyli vrchu ti, kdož žádali jejich odstranění. Pro jejich zachování věru nebylo přesvědčivých důvodů.

Dřívější korunní země byly nevhodnými správními celky. V Rakousku by nám zemská autonomie, tam kde jsme měli většinu, vítanou ochranou naší národnosti, ale dnes tento moment schází a je tudíž na čase, abychom upravili svou správu na moderním podkladě i v jiných zemích osvědčeném.

Pokud jde o zákonodárnou činnost bývalých zemských sněmů, je dnes teprve zbytečná. Naše republika není tak veliká, aby zákonodárství její nemohlo vystihnouti potřeb celého území, a potřeby rázu lokálního dobře opatřeny budou v župách a okresích.

Obsahují základní zásady, které podrobného provedení docházejí v zákonech o řádu volení a volebním soudu.

§ 11. stanovil původně volební období pětileté. Teprve v noční schůzi ústavního výboru dne 21. února usneseno k návrhu zástupců strany národně demokratické proti hlasům zástupců socialistických stran a zpravodajovu prodloužení na šest let při čemž zároveň touže většinou usnesena změna osnovy zákona o senátu v tom smyslu, že senát nemá býti z polovice obnovován po čtyřech letech.

Změny tyto nejsou na prospěch věci.

Období šestileté je přespříliš dlouhé poslanci nemají zůstati zbytečně dlouhou dobu bez efektivní kontroly voličů.

Volený senát, petrifikovaný na osm let, je zřízení enigmatické.

Burke, jeden z nejušlechtilejších demokratů anglických, právem řekl, že by mu byl milejší parlament, který by se dal strhnouti každým šíleným záchvatem národa, nežli parlament, který by se národu odcizil.

Ústavní výbor přiznal zásadně státním zaměstnancům pasivní právo volební do obou sněmoven. Výjimku činí župané a okresní náčelníci, kteří volitelni nejsou.

Aby svým poslaneckým povinnostem mohli dostáti, § 20. zabezpečuje jim dovolenou, která je nucená, vyjmouc u vysokoškolských profesorů, jejichž učitelské činnosti naše vysoké školy nemohou postrádati. Vládní osnova navrhovala dovolenou bezplatnou. Vyhovuje naléhavému přání odborných sdružení, ústavní výbor přiznal státním zaměstnancům nárok na jejich stálé příjmy, mimo přídavek místní nebo činovní. Jiným veřejným zaměstnancům zabezpečuje se toliko nárok na dovolenou.

Aby členové Národního shromáždění nemohli - jak bývalo v Rakousku - zneužívati svého mandátu k nedůvodné kariéře, § 20. vylučuje státní zaměstnance po dobu, pokud jsou v Národním shromáždění z každého jiného postupu nežli časového a stanoví dále, že členové Národního shromáždění, kteří ve státních službách ještě nebyli, nesmějí do služeb těch býti převzati až rok potom, kdy členy Národního shromáždění býti přestali. Tato jednoroční lhůta platí i pro ten případ, že by státní zaměstnanec přestoupiti chtěl do jiného odboru státní služby, nežli ve kterém dříve byl. Tím má býti zabráněno, aby státní zaměstnanec oklikou přes jiný úřad nedošel povýšení jen proto. že se snad vládě zavděčil.

Poslední odst. § 20. vyslovuje neslučitelnost mandátu v Národním shromáždění s funkcemi v odstavci tom vypočtenými. (Na rozdíl od nevolitelnosti županů a okresních náčelníků).

Druhý odstavec má zabrániti jednak zneužívaní mandátu k neospravedlněnému nátlaku na státní úřady, jednak stálému obtěžování členů Národní o shromáždění žádostmi za protekci.

Vládní osnova měla původně toto znění: "(Členové Národního shromáždění) nesmějí se obraceti na veřejné úřady k podpoře osobních zájmů stran" Podle této formulace nebyl by směl ani advokát zastupovati na soudě, ani inženýr při stavební komisi atd.

Takovému výkladu čelí drahá věta.

odstraňuje pochybnosti, které mohly vzejíti při výkladu § 4. zák. ze dne 9. listopadu 1918, č. 35, a vyslovuje, že právo odepříti svědectví přísluší členům Národního shromáždění, i když členy jeho býti přestali.

Druhá věta má umožniti potírání korupce. Je-li v ní poslanec zúčastněn hanlivým způsobem, poskytuje mu § 153. tr. ř. jako každému jinému občanu možnost, aby nemusil vlastní výpovědí sebe usvědčovati z nepočestnosti.

Účelem těchto ustanovení je, zabrániti tomu, aby zákonodárný sbor nemohl býti zbavován svých ústavních práv.

Vládní osnova stanovila všeobecně, že president "svolá obě sněmovny k řádným zasedáním dvakráte do roka".

Zpravodaj navrhoval podle vzoru amerického přesné datum jak pro počátek, tak i pro konec obou řádných zasedání. Sněmovny měly se scházeti automaticky bez pozvání. Presidentovi vyhrazeno bylo právo svolávati je k zasedáním mimořádným a jen tato zakončovati.

Dr. Stránský st. navrhoval, aby Národní shromáždění bylo permanentní, "jako je permanentní vláda", ale nepodal bližších vysvětlení, bez kterých ústavní výbor nemohl se návrhem podrobněji obírati.

Většina ústavního výboru rozhodla, aby nebyly sice stanoveny určité dny pro sejití sněmoven, ale aby také hlavě státu resp. vládě nebylo ponecháno úplně na vůli, kdy sněmovny mají býti svolány. Proto ustanoveno, že jarní zasedání musí se začíti v březnu a podzimní v říjnu.

President má právo zasedání sněmoven prohlásiti za ukončené nebo je odročiti. Zneužívání tohoto práva čelí druhý odstavec § 28., který většině té či oné sněmovny dává prostředek, aby svolání vynutila. Třetí odstavec chrání menšin podobným způsobem.

Vymeziti účinky, když zasedání bylo odročeno nebo skončeno, bylo vyhrazeno zákonu o jednacím řádu.

Prozatímní ústava v § 6. stanovila, ze Národní shromáždění je schopno jednati a usnášeti se jen za přítomnosti aspoň jedné třetiny poslanců. § 32. obmezuje toto quorum jen na případy, když jde o hlasování. Prakse ukázala neúčelnost ustanovení zrušeného.

Ústavní listina požaduje zásadně souhlas obou sněmoven, má-li se osnova státi zákonem.

Z počátku rozcházely se názory o tom, má-li vláda býti oprávněna předkládati své osnovy napřed jen poslanecké sněmovně, či může-li je předkládati napřed i senátu. Zastánci prvého názoru poukazovali k tomu, že senát by v opačném případě pozbyl své funkce revisní, kdyby sám napřed o osnovách jednal. Proti tomu zastanci názoru druhého mezi něž patřil i zpravodaj - poukazovali k tomu, že by takové ustanovení bylo rázu spíše dekorativního, protože by vláda vždy měla možnost požádati některého senátora, aby osnovu podal jako osnovu vlastní, zejména však zdůrazňováno, že poslanecká sněmovna, na jejíž většině závisí vláda (§ 75), bude mnohem více zabírá a rozpravami politickými, kdežto senát zbaven jsa této přítěže, bude míti více pokdy zabývati se věčným obsahem předloh, že tedy spíše bude tím, čím Wilson si jej přeje míti: "a body that makes laws - a legislature; not a body that debates - not a parliament".

Tento názor konečně nabyl vrchu a je vtělen v § 41., jehož odst. 2. sleduje účel ztížiti podávání návrhů nepromyšlených, diktovaných jen snahou zalichotiti se voličům. Ovšem o účinnosti ústavní výbor neoddával se přepjatým nadějím. Proti lehkomyslnosti a demagogii lék ještě nebyl objeven.

Poslanecké sněmovně zachována je přednost, pokud jde o rozpočet a branný zákon. Původ této výsady, s níž se setkáváme téměř ve všech ústavách, dlužno hledati v Anglii. Koncem 14. století dohodli se totiž lordové a prostí, že nebude povolovat králi každý stav určitý peníz za sebe, nýbrž že mu povolí společně určitou částku. Protože tíha daní dopadla nejvíce na prosté, byla r. 1395 zvolena formule, která prostě postavila v popředí: dané povolovati budou prostí za souhlasu lordů. Roku 1407 Jindřich IV. dal souhlas k tomu aby daňové předlohy napřed předkládány byly sněmovně poslanecké a aby po dosaženém souhlasu obou sněmoven, předkládány byly králi k podpisu předsedou sněmovny poslanecké. Roku 1671 poslanecká sněmovna přijala resoluci",že při prostředcích povolovaných králi od prostých, poplatek nebo daň nemá býti měněna lordy". Lordové podvolili se, vidouce nezbytí, ne sice výslovně ale mlčky. V debatě přiznáno jim jen právo, zamítnouti celý finanční zákon, "tvrdá a nešlechetná volba, buď odepříti koruně prostředky, když jich nejvíce potřebuje, nebo svoliti k opatřením a úhradám, jichž ani jejich úsudek nebo zájem, ani dobro vlády nebo národa nepřipouštějí". Poslanci prostě poukázali na veto královo - je ryze negativní, práva měnit zákon nezahrnuje. Podobnou resoluci, jako r. 1671, sněmovna přijala znovu r. 1678. Pitt jako ministr formuloval o sto let později poměr takto: "Zdaňovaní není částí ani vládní ani zákonodárné moci. Daně jsou dobrovolný dar a věnování výhradně od sněmovny poslanecké. V zákonodárství tři stavy říše jsou stejné zúčastněny, avšak souhlasu lordů a koruny k nějaké dani je jen proto potřebí, aby oděna byla formou zákona. Dar a věnování pochází však jen od poslanecké sněmovny".

Známy jsou spory, které ještě v tomto století sváděny byly v Anglii o výhradné budžetní právo dolní sněmovny.

Zmínky zasluhuje, že ve Francii pokládá se za nesporné právo senátu daně a poplatky snižovati, za to je pochybno, může-li je zvyšovati. (Dupriez: Les Ministres dans les princpaux pays d'Europe et d´Amerique H. str. 430. násl.)

V naší ústavě nějakého zvláštního důvodu pro výjimečné postavení poslanecké sněmovny ve věcech finančních nebylo, protože, jak už řečeno, obě sněmovny založen jsou na stejných zásadách demokratických. Leč i když zcela lze přisvědčiti tomu, co Jellinek praví na odůvodnění dvoukomorního systému, že totiž politický požadavek, aby jednotnost státu obrážela se v jednotě nejvyššího orgánu, nevyžaduje toho, aby i právně veškerá státní moc byla soustředěna v orgánu jediném, přece je potřebí, aby některému ústavnímu činiteli příslušelo rozhodnutí konečné. A tímto činitelem má býti sněmovna poslanecká volená ještě větším počtem voličů nežli senát.

Předpis odst. 3. § 41. má toto prvenství osvědčiti.

Mnohem určitěji však je vyjadřují § 44. a 48.

Případy, jež řeší § 44. jsou tyto:

a) Senát zamítne osnovu zákona přijatou v poslanecké sněmovně a to buď prostou nebo tříčtvrtinovou většinou. V obou případech předloha vrátí se do posl. sněmovny. Odhlasuje-li ji posl. sněmovna znovu a to v prvém případě nadpoloviční většinou všech svých členů, v drahém případě většinou třípětinovou, předloha - souhlasí-li s ní president - stane se zákonem bez souhlasu senátu.

b) Poslanecká sněmovna zamítne osnovu napřed projednávanou v senátě a setrvá-li senát na původním usnesení nadpoloviční většinou svých členů, osnova vrací se po druhé do poslanecké sněmovny a nestane se zákonem, odepře-li jí tam souhlas nadpoloviční většina všech členů.

Jde-li o zákon vrácený presidentem republiky (§ 64. odst. 5), je třeba, má-li býti vyhlášen aby v obou sněmovnách byl přijat nadpoloviční většinou všech členů obou sněmoven. Kdyby však v senátě této většiny nebylo dosaženo, stačí k tomu třípětinová většina ve sněmovně poslanecké. (§ 48.)

§ 43. upravuje lhůty, ve kterých jedné sněmovně usnášeti se jest o návrzích sněmovny druhé, nemá-li návrh státi se zákonem i bez jejího souhlasu. Lhůty senátu dané jsou kratší, protože jednak nebude míti tolik politické přítěže jako sněmovna posl., jednak jakožto sbor menší může se usnášeti rychleji.

K odst. 3. § 43. bylo by jen ještě podotknouti, že lhůty druhé sněmovně dané rozpuštěním, odročením neb ukončením zasedání se ne pouze přerušují, nýbrž že od nejbližší schůze počíná běžeti nová lhůta celá.

Na vysvětlení § 45. dlužno uvésti toto: Při výkladu § 44, mohly vzniknouti pochybnosti o tom, jak dlužno pohlížeti na osnovu zákona přijatého na př. posl. sněmovnou, když senát ji zamítl a sněmovna byla rozpuštěna dříve než znovu se o ní mohla usnésti. Bývalo by možno zastávati názor, že osnova nemůže se už státi předmětem jednání podle § 44. protože není sněmovny, která by mohla setrvati na "svém" usnesení.

Ústavní výbor nechtěl, aby práce vykonaná dřívější sněmovnou byla marná a proto v § 45. jasně vyslovil, že postup podle § 44. i při nově zvolené sněmovně dlužno zachovati, jinak že zákon i bez jejího souhlasu bude vyhlášen.

Dlužno zdůrazniti, že podle § 42. k ústavnímu zákonu je vždy potřebí výslovného souhlasného usnesení obou sněmoven a to i v případě § 48. Význam ústavních zákonů po této jo zdůrazněn i při § 46.

připouští možnost referenda. V mém návrhu ústavy bylo přímé zákonodárné činnosti lidu vyhrazeno širší pole. Zachrániti z toho aspoň část pokusil se za daných poměrů Dr. Meissner. § 46. je dílem kompromisu stran - dokonce ne zdařilým. Před vědeckou kritikou neobstojí. Jednomyslnosti usnesení je rozuměti tak, že všichni přítomní členové vlády musí souhlasiti, nikoli tak, že by všichni členové vlády musili souhlas projeviti.

Ústavní listina rozlišuje zásadně (§ 70.) mezi předsedou a členy vlády. Při § 50. k vůli stručnosti členem vlády míněn i předseda její.

Zákon, o kterém se zde mluví, byl už vydán (ze dne 20. března 1919, č. 175).

Vládní osnova se ani nepokoušela o nějaké zmocnění vlády podle obdoby pověstného § 14. zákl. zák. č. 141 z r. 1867, ale obsahovala v § 54. dobrý podnět, který je základem pro nynější znění.

Vedoucí myšlénkou je, že jednak vláda má v každé chvíli míti po ruce zákonný orgán, který by jí umožnil učiniti nezbytná opatření, i když by pro ně bylo potřebí zákona, jednak aby nikdy nebyla bez kontroly. K tomu určen je 24členný výbor, do něhož volí členy ze svého středu obě sněmovny. Aby v něm i politické strany došly zastoupení podle své početnosti, konají se volby do něho podle zásady poměrného zastoupení, ačli se všechny strany nedohodnou na kandidátech. Zabrániti přesunu sil onemocněním nebo zaneprázdněním některých členů, které v tak malém sboru je velmi snadné, tomu slouží ustanovení, že každý člen má svého vlastního náhradníka jakož i ustanovení o dodatečných volbách; členem výboru nemůže býti ministr, třeba byl členem některé sněmovny.

Volby dlužno vykonati ihned, jakmile se obě sněmovny ustaví. Členové i náhradníci volí se na rok, ale podrží, aby nenastala vakance, své členství, pokud nebyl zvolen výbor nový. Po nových volbách do některé sněmovny nebo po částečném obnovení senátu, nově ustavená resp. doplněná sněmovna provede ihned novou volbu svých zástupců do výboru, aby její složení došlo v něm svého výrazu.

Z příslušnosti výboru vyjmuty jsou věci v odst. a - d) vyjmenované. Za to připadají výboru důležité funkce vládní, dojde-li na demisi vlády, když není ani presidenta ani jeho náměstka (§ 78.)

Výbor usnáší se za přítomnosti nadpoloviční většiny svých členů prostou většinou přítomných.

Ústavní výbor uvažoval bedlivě o tom, jakou povahu mají míti neodkladná opatření, jež jinak jen zákonem mohou býti provedena. Původně bylo zamýšleno, prohlásiti je za pouhá nařízení, jejichž platnost by pak zkoumati mohl každý soudce (§ 102.) Zřetelem však k tomu, že by bylo nebezpečno vydati platnost tak důležitých úkonů volnému uvážení kde kterého soudce, úst. výbor se usnesl, přiznati jim prozatímní platnost zákona.

Aby činnosti výboru nemohlo býti zneužíváno na úkor práv Národního shromáždění, § 54. stanoví pro neodkladná opatření s platností zákona tyto kautely:

1. Mohou býti usnesena jen k návrhu vlády schválenému presidentem republiky, který má tudíž v těchto případech právo předběžné sankce. Jen když tento předběžný souhlas byl výboru prokázán, smí se o vládním návrhu usnésti.

2. K platnosti je potřebí podpisu presidentova. Odepře-li souhlas, nelze takového opatření vyhlásiti. Řízení podle § 48. místa nemá.

3. Každé takové neodkladné opatření musí zároveň s vyhlášením ve Sbírce zákonů a nařízení předloženo býti ústavnímu soudu, který - odchylkou od § 9. zák. o úst. soudě - rozhodne z moci úřední. Ústavní výbor nepřijal návrhu zpravodajova, aby ústavní soud zkoumal i neodkladnost opatření, nýbrž využil jeho pravomoc na zkoumání podle odst. 7 lit. c) úst. listiny.

Prozatímná opatření pozbývají platností:

1. Když byla za neplatná prohlášena soudem ústavním nebo

2. když nebyla do dvou měsíců po sejití schválena oběma sněmovnami. K neplatnosti není tudíž třeba, aby některá sněmovna jim schválení odepřela výslovně.

V ústavním výboru vyskytly se pochybnosti o tom, mají-li neodkladná opatření s platností zákonnou předkládána býti ústavnímu soudu a bylo poukazováno k tomu, že by na př. ústavní soud mohl je prohlásiti za platná, kdežto některá sněmovna mohla by jim souhlas odepříti.

Takováto diskrepance nemusí býti na úkor ani ústavnímu soudu ani Národnímu shromáždění, neboť úst. soud zkoumati bude opatření jen po stránce právní, kdežto sněmovny i s hlediska politického. (Tezner: Der Kaiser str. 104).

Neplatnost opatření projeví své účinky ex nunc, t. j. teprve ode dne, kdy neplatnost nastala, tudíž buď dnem vyhlášení nálezu úst. soudu ve Sbírce zákonů a nar., nebo dnem, kdy některá sněmovna schválení výslovně odepřela nebo konečně dnem, kdy uplynuly dva měsíce ode dne sejíti sněmoven.

Náš národ měl štěstí, že v době od 17. století nejkritičtější. žil a pracoval pro něj jeho Masaryk, o němž plným právem platí, co o svém Washingtonu říkají Američané: father of the country who never told a lie - otec vlasti, který nikdy nezalhal.

Národní shromáždění dalo výraz lásce a vděčnosti celého národa k němu volbou jeho za prvního presidenta. Ústavní listina podává další důkaz úctyplného poměru k němu v § 58.: ustanovení, že nikdo nemůže býti zvolen presidentem více nežli dvakráte po sobě, pro Masaryka neplatí - on zůstane naším presidentem až do smrti.

Maje povinnost vypracovati návrh ústavy, která má býti trvalým podkladem pro vývoj našeho státního života, ústavní výbor nesměl pustiti se zřetele, že přijde doba, kdy Masaryka mezi námi nebude a musil tudíž upraviti postavení a pravomoc hlavy státu, nehledě k osobě presidenta nynějšího. Obavy, že by zúžením práv presidentových i nynější president zbaven byl možnosti účinné zasahovati do zákonodárné i vládní činnosti, ústavní výbor neměl - není přece myslitelno, aby jak vláda tak i Nár. shromáždění nedbaly rad a přání toho, jehož práci v přední řadě děkujeme za svou svobodu.

Ústavní výbor, vymezuje pravomoc presidentovu, veden byl snahou, dáti mu sice "což jeho jest", ale zabrániti tomu, aby v rukou jedincových nebylo soustředěno příliš moci, které by mohlo býti zneužito. Bylo u nás voláno po "silném" presidentovi po vzoru americkém - úzká součinnost Masarykova s Wilsonem k tomu sváděla ale ústavní výbor těmto svodům odolal, maje na mysli budoucnost a jsa varován nezákonnostmi, jimiž oplývala vláda císaře Františka Josefa. S druhé strany arci měl na mysli kousavou, leč ne nepřípadnou kritiku, kterou Maine (Popular Government strana 250) napsal o presidentu republiky francouzské: "Není mezi živoucími hodnostáři žádného, jehož postavení by bylo tak politováníhodné, jako postavení presidenta francouzské republiky. Staří francouzští králové kralovali a vládli. Ústavní panovník, podle Thiersa, kraluje, ale nevládne. President Spojených států vládne, ale nekraluje. Presidentu francouzské republiky zůstalo vyhrazeno, aby ani nekraloval ani nevládl".

Ústavní listina v odst. 4.-7. § 64. nadává presidenta ohromnou mocí, která jej činí velmi silným činitelem v komplexu brzd a protiváh, bez nichž spořádaný stát se neobejde.

Podle odst. 6. § 64. president podává zprávu Nár. shrom. o stavu republiky a doporučuje mu k úvaze opatření, jež pokládá za nutná a účelná. Slavná poselství Masarykova jsou důkazem toho, jaké váhy projevy takové mohou nabýti. President může zákonodárnému sboru připamatovati, jakých prací od něho potřeby státu vyžadují nevykoná-li jich, má po ruce právo rozpustiti jej (odst. 4.). Nevhodným, nepromyšleným nebo dokonce špatným zákonům čelí vetem (odst. 5. a § 47.).

Ke všem těmto úkonům své vládní moci president má arci potřebí spolupodpisu odpovědného ministra (§ 68.), leč právě on sám ministry jmenuje a propouští a má tudíž moc, dosaditi vládu, která mu tyto, podle jeho názoru nutné úkony, umožní.

Shledal-li by tudíž president, že Národní shromáždění poškozuje zájmy státu a bránila-li by mu vláda rozpustiti je, ústavní listina dává mu dostatečných prostředků, aby je obě odstranil.

V této veliké moci tkví arci i veliké nebezpečí. Nerozvážný nebo panovačný president mohl by odstraniti i dobrý zákonodárný sbor a dobrou vládu jen proto, že by nehověly jeho choutkám. Takovému zneužití čelí ústavní listina několika opatřeními.

Podle § 31. musejí volby do Národního shromáždění provedeny býti do 60 dnů. Voličové rozhodnou svým hlasováním komu dávají za pravdu. Vyšlou-li stejně složenou většinu, president je se svou libovůlí v koncích, neboť proti většině sněmovny, opírající se o většinu národa, vláda třeba sebe více k presidentu povolná, je bezmocná. Nejen že musí odstoupiti byla-li jí poslaneckou sněmovnou vyslovena nedůvěra (§ 78), ale Národní shromáždění má proti ní ničivou zbraň v právu odepříti jí dané, čímž může zastaviti celý vládní stroj (Macaulyova "power of tho purse").

Aby ani v mezidobí od rozpuštění Nár. shrom. do sejití sněmoven president a vláda jím jmenovaná nemohli zneužíti své moci, k tomu je zvláštní výbor 24členný podle § 54.

Ústavní výbor je toho přesvědčení, že vhodně vymezil zákonnou pravomoc presidentovu. Jaký bude osobní vliv toho kterého presidenta na osudy státu, záviseti bude jednak na jeho duševních a povahových vlastnostech, jednak na ostražitosti a schopnosti vlády a Nár. shrom. Podle úst. list. president nemá býti pouhou dekorací. Vyjádřil bych to slovy Diceyovými: "Osobní vliv koruny existuje ne proto, že vládní úkony konají se formálně jménem koruny, nýbrž proto, že ani zákonná svrchovaná moc, totiž parlament, ani politická svrchovaná moc, totiž národ, sobě nepřejí, aby panovník byl bez osobního významu ve vládě" (Law of the Constitution 1908, str. 458).

(Čl. III. a V. uvozovacího zákona; §§ 1., 28., 30., 31., 47.-49., 51., 56.-70., 72., 73., 78., 82., 103.)

Stylisace čl. V. uchyluje se podstatně od § 7., odst. 2. prozat. ústavy ze dne 13. listopadu 1918, č. 37, jehož znění nevylučovalo možnosti, aby nejvyšší moc ve státě přenesena byla buď na panovníka, nebo na vládu podle vzoru švýcarského ("úřad presidenta trvá" atd.). Když tvořili jsme prozatímní ústavu, nevěděli jsme, nebude-li čtyřdohodou požadováno, abychom přijali formu dědičné monarchie (viz čl. l., zák. z 28. října 1918, č. 11), nebo nedopadne-li konečné rozhodnutí pro můj návrh, abychom přijali formu švýcarskou. Při poradě, konané v říjnu krátce před převratem, odporoval mému návrhu zásadně jen Dr. Franke, kdežto na příkl. prof. Dr. Heidler, Dr. Soukup, Tomášek a i nynější předseda ministerstva Tusar byli pro návrh můj. (Klonil se k němu i Dr. Smeral, ale prohlásil, že podrobí se většině.)

§ 2. úst. listiny určuje definitivně, že náš stát je republikou s presidentem v čele, a proto čl. V. uv. zák. nemluví už o trvání "úřadu" presidentského, nýbrž praví, že dosavadní president zůstává ve svém úřadě, pokud nebude provedena volba nová (viz též § 58.).

Ode dne, kdy nabude účinnosti ústavní listina, příslušejí presidentovi všechna práva v ní a našich zákonech, pokud s ústavní listinou nejsou v odporu, stanovená, ale také jen tato práva.

Čeho k těmto ustanovením třeba říci, bude zajisté pověděno ve zprávě o zákonu o volbě presidentově. K odst. 3. § 58. podotkl bych, že § 2. zák. o volbě presidentově není s ním v rozporu, protože v rámci měsíční lhůty určuje blíže dobu, kdy volbu dlužno provésti. K prvnímu odst. § 57. podotýkám, že výrazem "nadpoloviční většiny úhrnného počtu členů sněmovny poslanecké i senátu" dlužno rozuměti na přítomnost nadpoloviční většiny z každé sněmovny, nýbrž nadpoloviční většinou úhrnného počtu všech členů Národního shromáždění.

Svolání Národního shromáždění k volbě presidentově § 1. zák. o volbě presidentově svěřuje vládě, na kterou přecházejí jeho funkce v případech §§ 51. a 60. (Stejné čl. 7. franc. ústavy.)

V původní osnově ustanoveno bylo volební období presidentovo na 6 let. Když ve schůzi dne 21. února prodlouženo bylo období poslanecké sněmovny na 6 let, prodlouženo volební období presidentovo na sedm.

V ústavním výboru bylo uvažováno o tom, nemá-li president podle vzoru amerického míti stálého náměstka, leč převládlo mínění, že toho není potřebí. V Americe nemá příležitosti se uplatniti a je příznačno, že v době, když uvažováno o tom, nemá-li americký president míti nějaký titul na př. Excellence, demokratičtí členové kongresu navrhovali kousavé pro vicepresidenta titul "Jeho přebytečná Excellence". Bryce (American Commonwealth I. str. 74) charakterisuje jej slovy »a more ornamental than useful officer".

Někteří členové úst. výboru přáli sobě určitějšího vymezení pojmů zaneprázdnění a churavosti v §§ 60. a 61., ale upustili konečně od svého návrhu pro obtíže s tím spojené. Ustavní výbor měl na mysli, že vláda jen tenkráte může převzíti funkce presidentovy, když by president po delší dobu dlel mimo hranice našeho státu nebo onemocněl takovým způsobem, že by vládě bylo nemožno pro stavy delirantní nebo pro nebezpečí jemu hrozící s ním vejíti ve styk.

Jen za takovýchto předpokladů bylo by lze také provésti volbu náměstka.

Čl. 2. zák. z 28. října 1918, č. 11. zachoval veškeré zákony bývalé říše rak.-uh. v platnosti. Neměly-li nastati vážné poruchy ve správě státní bylo takového prozatímního opatření nezbytně potřebí. Leč vznikly z toho pochybnosti, které i v praksi jevily své důsledky, na koho přešla nebo pokud mohou býti uplatňována některá práva, přísluševší bývalému císaři rakouskému (v oboru vojenském, samosprávném, církevním atd.).Ústavní listina z důvodů na snadě jsoucích neřeší otázky druhé (pokud tato práva dále trvají), avšak otázku prvou, na koho přešla (předpokládajíc, že i dále trvají), řeší v posl. odst. § 64. v tom smyslu, že příslušejí vládě, pokud není výslovné výhrady na prospěch presidentův v ústavní listině nebo v zákonech po 15. listopadu 1918 vydaných.

Podle čl. I. a VIII. uv. zák. jsou všechny právní normy odporující ústavní listině a republikánské formě státu neplatné. Lid je jediným zdrojem veškeré státní moci. (§ 1. úst. l.) Národní shrom., utvořené politickými stranami jako representanty všech vrstev našeho národa, strhlo na sebe zákonodárnou a vládní moc v územích, jež se odtrhla od bývalé říše rak -uh., dává Československé republice ústavu, která jedině určuje meze pravomoci jednotlivých orgánů státních, tudíž i pravomoc presidentovu (§ 1. odst. 2.) který nemá více práv, nežli mu ústavní listina nebo zvláštní zákony přiznávají.

Práva Národního shromáždění jsou původní, práva presidentova deriváty.