Ústavní výbor skončil své porady
dne 14. února a pověřil zpravodaje, aby vypracoval
zprávu pro Nár. shrom. Připravovati ji postupem
prací výborových nebylo možno, ježto
velmi důležité části, zasahující
hluboko do konstrukce ústavního zákona, byly
do poslední chvíle předmětem jednání
mezi stranami a vládou. Protože zpráva rozdána
býti měla už ve středu, zbyly na tuto
práci necelé tři dny.
Tímto chvatem omlouvám, že moje zpráva
nevyčerpává celé látky, jak
by zejména proto bylo potřebí, že protokol
o poradách výboru nepodávají plného
obrazu o vzniku jednotlivých ustanovení, neboť
těžiště práce spočívalo
v nesčetných přímo poradách,
jednak subkomitetu, jednak zpravodaje s pp. ministrem vnitra a
odb. přednostou prof. Dr. Hoetzlem.
K zprávě mé připojena je jako příl.
A důvodová zpráva, vlády, v níž
sebrán je bohatý materiál srovnávací
a která mou zprávu doplňuje.
Návrh ústavní listiny je návrhem ústavního
výboru podle § 14. jedn. ř. změněného
zák. ze dne 16. ledna 1920 č. 33.
* * *
Teorie angloamerická vytvořila pojem "tuhých"
a "pružných" ústav. Bryce
(The American Commonwcalth I. str 361) a po něm Dicey
(The Law of the Constitution str. 122) zovou pružnými
(flexible) ony ústavy, které, jako na př.
anglická, mohou býti měněny obyčejným
zákonem, kdežto tuhými (rigid) ty, které
založeny jsou na zvláštním zákonu
k jehož změně je potřebí přesně
předepsaných formalit. Sem patří na
př. ústava belgická z r. 1831, kterou změniti
lze jen, když obě sněmovny se vyslovily, že
je toho potřebí, při čemž musí
označiti ony části, jichž změna
se má týkati (čl. 131). Na to obě
sněmovny se rozpustí a teprve nově zvolený
sbor zákonodárný dvoutřetinovou většinou
v každé sněmovně může změny
provésti.
Ve Francii podle čl. 8. ústavy ze dne 25.-28. února
1875 obě komory buď z vlastního podnětu
nebo k žádosti presidenta republiky mohou se usnésti
prostou většinou hlasů, že je třeba
revise ústavy; na to sestoupí se ke společnému
jednání jakožto Národní shromáždění
které pak absolutní většinou všech
svých členů rozhodne o návrzích
na změnu. Čl. 2 zák. ze dne 14.- 15. srpna
1884 stanoví, že republikánská forma
vlády nemůže vůbec býti předmětem
návrhu na změnu.
Ještě tužší jsou podmínky
pro změnu ústavy Spojených Států.
Čl. VI. odst. 2. ústavy ze dne 17. září
1787 zní: "Tato ústava a zákony Spojených
Států, které podle ní budou sdělány
(made in pursuance thereot)... buďtež svrchovaným
zákonem země; a soudcové každého
státu buďtež jimi vázáni i kdyby
ústava nebo zákony některého státu
obsahovaly něco, co mu odporuje" [Ústavy
některých států obsahují výslovné
uznání, že ústava Spojených Států
je zákonem svrchovaným na př. ústava
Oklahomská z r. 1907: "The Constitution of the United
States is the supreme Law of the land".]
Postup, kterým ústava federální dá
se změniti, čl. V. vymezuje takto:
návrh na změnu může býti učiněn
1. buď kongresem, vysloví-li se obé
komory dvoutřetinovou většinou, že změny
je potřebí, nebo
2. parlamenty tří čtvrtin všech států,
podají-li totiž žádost kongresu, aby svolal
ústavodárné shromáždění
(general convention), jež by potřebné změny
navrhlo.
Ať podnět vyšel z kongresu nebo ze státních
parlamentů, konečné schválení
vyhrazeno je státům, neboť platnost změny
závisí na tom, přijmou-li ji tři čtvrtiny
států buď svými parlamenty nebo zvláštními
konvencemi, k tomu konci přímo zvolenými,
podle toho, který způsob kongres určí.
[Jak má býti zvoleno ústavodárné
shromáždění v případě,
že podnět ke změně vysel od států,
čl. V. neustanovuje. Náleží tedy patrně
kongresu, aby to určil. Veškeré dosavadní
změny ústavy a dodatky k ní vyšly z
podnětu kongresu. - Wilson (The State str. 524)
praví, že změna ústavy není možna
bez souhlasu dvou třetin kongresu a tří čtvrtin
státu. To zdá se býti případným
jenom pokud návrh na změnu pochází
od kongresu, - pochází-li od států,
je věcí kongresu svolati generální
konvenci. Jeho souhlasu k usneseným změnám
se nevyžaduje. - Jedna změna ústavy vyloučena
je z moci pouhé kvalifikované většiny
států: podle čl. V. nemůže totiž
žádný stát zbaven býti bez svého
souhlasu práva na stejné zastoupení v senátě.
Kdyby takováto změna byla usnesena, nenabude platnosti,
odpírá-li jí postižený stát.
Tím arci není obmezeno právo, změniti
způsob volby senátorů, která r. 1912
byla uzákoněna.]
Do roku 1870 provedeno toliko 15 změn; od té doby
jedna (r. 1912) a jak se zdá, za války nebo krátce
před ní druhá.
Zkušenosti z bývalého mocnářství
rak.-uh. učí, jak zhoubné jsou časté
změny ústavy, jejíž instituce nemohou
se vžíti, která proto nemá a nemůže
míti vážnosti a stává se hříčkou
v rukou nesvědomitého panovníka a ovšem
i politických stran.
Maje tyto zkušenosti na mysli, ústavní výbor
rozhodl se pro ústavu tuhou.
Ústavní listina je svrchovaným zákonem,
jemuž nesmí, a to pod neplatností, odporovati
žádný zákon jiný. Ke změně
nebo doplnění jejímu je třeba (§
33) zvláště kvalifikované většiny,
a aby nemohla jen jaksi mimochodem při sdělávání
některého zákona býti měněna,
byl do čl. I. vládní osnovy k návrhu
zpravodajovu vsunut odst. 2., že změny mohou býti
provedeny jen zákony za ústavní označenými.
Členové Nár. shrom. budou míti plné
vědomí o jakého dosahu zákon jde.
Aby předpisů ústavní listiny ve všech
směrech bylo šetřeno, k tomu dosazen je ústavní
soud, jehož právem je, netoliko zkoumati shodu jiných
zákonů s ústavní listinou, nýbrž
i zjistiti, zda změna její stala se způsobem
předepsaným: t. j. zákonem za ústavní
označeným.
Na ochranu ústavy byly i čl. I.-III. uvozovacího
zákona prohlášeny za součást
ústavní listiny.
obsahují ustanovení přechodná.
Vládní osnova zamýšlela vypočísti
zákony, které vyhlášen m ústavní
listiny pozbývají platnosti. Obava, že by sebe
pečlivější výpočet zůstal
neúplný, a zejména spleť zákonů
uherských vedly k nynější formulaci
čl. VIII. Platnosti pozbývají:
a) všechny zákony nebo jednotlivá ustanovení
jejich odporující ústavní listině,
b) všechna ustanovení odporující republikánské
formě státu na př: §§ 58 a). 63.
64, 65 a) tr. z.,
c) všechny dřívější ústavní
zákony a to nejen bývalé říše
rak.-uher. nýbrž i prozat. ústava ze dne 13.
listopadu 1918, č. 37 sb. z. a nař., a zákon
ze dne 11. března 1919, č. 138 a z 23. května
1919, č. 271 (čl. 1. zák. z 28. října
1918, č. 11 pozbyl platnosti už prozat. ústavou).
Zákony tohoto druhu jsou neplatny in toto, tudíž
i potud, pokud by jednotlivá ustanovení jejich,
nejsouce s ústavní listinou v odporu, mohla vedle
ní platiti, na pr. státní zákl. zák.
o všeob. pr. státních občanů
ze dne 21. prosince 1867, č. 142, o moci soudcovské
č. 144 atd.
Ústavní listina je základním zákonem
naší republiky; všechen právní
obor, který upravuje, upravuje výlučně
a nesmí i pokud by se mezery vyskytly, doplňována
býti ústavními zákony bývalého
mocnářství rakouského.
Ústavní listina v § 3. prohlašuje jednotnost
a nedílnost veškerého území naší
republiky a upravuje ve shodě s čl. 10-13 smlouvy
Saint-Germainské ze dne 10. září 1919
ústavní poměry Podkarpatské Rusi,
jejíž lid odtrhl se od bývalé říše
rakouskouherské a z vlastní vůle připojil
se k naší republice.
Státoprávní poměr je tento: podle
úvodu k smlouvě ze dne 10. září
1919 národové Čech, Moravy a části
Slezska jakož i národ na Slovensku rozhodli se z vlastní
vůle spojiti se a skutečně se spojili trvalým
sjednocením, aby vytvořili stát jednotný,
svrchovaný a samostatný. Rusínský
národ na jihu od Karpat k tomuto sjednocení se připojil
[Český překlad smlouvy je potud vadný,
že překládá obrat "par une union
permanente" slovy: - spolkem trvalým" Nejde o
spolek, nýbrž o sjednocení.] a vědomě
spolu s námi vytvořil stát jediný,
tedy nikoli federativní nebo spolkový.
Národ. shromáždění plníc
závazek, jejž stát náš oproti hlavním
mocnostem spojeným a přidruženým v čl.
10. cit. smlouvy na sebe vzal, upravuje ze své svrchované
moci - a to pro důležitost věci formou ústavního
zákona - území Podkarpatské Rusi jako
jednotku samosprávnou, již vybavuje samosprávným
sněmem, a jemuž vymezuje zároveň jeho
působnost.
V čele správy Podkarpatské Rusi bude guvernér,
jmenovaný presidentem republiky k návrhu vlády,
která přirozeně odpovídá ze
svého návrhu Nár. shrom. Guvernér,
jejž president správou pověřuje, podřízen
je vládě republiky, ale odpověden je také
sněmu Podkarpatské Rusi, který na činnost
jeho dozírá.
Obyvatelé Podkarpatské Rusi zastoupeni budou v obou
sněmovnách Nár. shrom. přiměřeným
počtem svých poslanců a senátorů.
Moc zákonodárnou vykonává jako svrchovaný
sbor pro celou republiku Národní shromáždění,
které část své pravomoci přeneslo
pro území Podkarpatské Rusi na sněm
pro ně zřízený, který tudíž
svou pravomoc odvozuje státoprávně od Nár.
shromáždění. Pokud Nár. shrom.
změnou ústavy neupraví pravomoc jeho jinak,
nemůže zasahovati do oboru jeho působnosti.
Zákony, které by tak učinily, byly by neplatné
(čl. I. uv. zák. a § 3 úst. listiny,
§ 18. zák. o úst. soudě).
Nár. shromáždění skládá
se ze sněmovny poslanecké a senátu.
Otázka, má-li náš zákonodárný
sbor míti komoru jednu nebo komory dvě, byla předmětem
dlouhých jednání a houževnatých
zápasů. Proti senátu vyslovily se velmi rozhodně
kluby poslanců sociálně-demokratických
a katolické strany lidové; pro senát kluby
agrární a nár. demokratický a poslanci
slovenští. Klub československé strany
socialistické nebyl zásadně proti senátu,
ale byl pro korporaci rázu hospodářského.
Dlužno ovšem podotknouti, že ve všech klubech
byli i stoupenci názorů opačných.
Spory podobné, ale mnohem těžší,
prodělávaly i jiné státy. Na doplnění
toho, co o systému jedno a dvoukomorním pověděno
bude k osnově zákona o senátu, uvedl bych
zde z ústavních dějin jiných států
jen toto:
Anglie měla podle Maitlanda (Constitutional
History of England str. 175) systém dvoukomorní
od polovice 14. století. Když král potřeboval
peněz, svolal zástupce kněžstva, baronů
a měst jako representanty těch, kteří
se modlí, bojují a pracují, aby mu je povolili.
Původně každý stav sám se zdaňoval.
Asi od polovice 14. století jali se společně
zasedati zástupci kněžstva a baronů,
kdežto zvolení zástupcové měst
konali sezení zvláštní. Tím vznikla
sněmovna poslanecká a sněmovna lordů.
Změna nastala za Cromwella.
Dne 4. ledna 1649 sněmovna poslanecká přijala
tuto resoluci:
"Původem veškeré spravedlivé moci
po bohu je lid. Lidoví poslanci shromáždění
v parlamentě, byvše zvoleni lidem a representujíce
jej, mají svrchovanou moc v národě; cokoliv
usneseno nebo vyhlášeno bylo jako zákon lidovými
poslanci shromážděnými v parlamentě,
má moc zákona a všichni občané
jsou tím vázáni, třeba by král
nebo sněmovna lordů nebyli spolupůsobili
nebo nedali k tomu souhlasu."
Dne 6. února 1649 sněmovna přijala tuto resoluci
další:
"Sněmovna lordů je zbytečná a
nebezpečná, budiž zrušena a k tomu konci
předložena osnova příslušného
zákona."
Když v témže měsíci došlo
na zrušení království, výkonná
moc svěřena státní radě o 41
členech zvolených na rok a sněmovna poslanecká,
jež měla 105 členů, stala se jediným
sborem zákonodárným. Podle ústavního
zákona (Agreement of the Nation) parlament měl býti
koncem roku rozpuštěn, ale válečná
doba toho nepřipouštěla. Když nastal mír,
sněmovna nechtějíc se vzdáti své
moci usnesla se dne 17. listopadu 1651, že zasedání
má skončiti teprve za tři léta. t.
j. 3. listopadu 1654, protože tolik času vyžadovati
budou porady o nové formě vládní.
Její chování čím dál
tím více bralo na se povahu vlády oligarchické.
Cromwell roku 1652 vyslovil se o poslancích velmi příkře
"Nelze jich udržeti v hranicích spravedlnosti
nebo rozumu. Jsou svrchovanou mocí v národě,
nikomu nezodpovědní a poněvadž není
mocí jim koordinované nebo vyšší,
není nikoho, kdo by je kontroloval neb řídil.
Nevyskytne-li se nějaká autorita nebo moc tak silná
a vysoká, aby je zkrotila, uvedla věci do lepšího
pořádku, a učinila konec dosavadním
nehoráznostem, nebude lidský rozum s to uchrániti
nás zkázy". Nesnesitelné chování
sněmovny vedlo konečně k návrhu, aby
vybrán byl určitý počet vynikajících
počestných mužů, kteří
by úpravu příští ústavy
vzali do svých rukou. Pod tímto tlakem teprve sněmovna
jala se raditi o novém parlamentním zákoně,
do něhož pojala ustanovení, že všichni
dosavadní poslanci, aniž se podrobí volbám,
mají býti členy nového parlamentu
a že jen oni mají rozhodovati všechny otázky
příštích voleb se týkající.
Takové poslancování na do smrti bylo příliš
okatým uchvacováním moci, pročež
Cromwell svolal společnou poradu svých přívrženců
se zástupci sněmovny na den 19. dubna 1653, ve které
mělo býti pokračováno ještě
dne následujícího. Zástupci sněmovny
zaručili se, že do ukončení porad nebude
nic podniknuto pro uzákonění parlamentní
osnovy, avšak poslanci nedbajíce daného slibu
a majíce na mysli jen svůj prospěch snažili
se odhlasovati zákon hned dne 20. dubna. Když Cromwell
o tom zvěděl, vnikl do sněmovny, vyčinil
poslancům opilců a neřestníků
a prostě je rozehnal. Dne 4. června svolal t. zv.
malý parlament, který měl říši
dáti ústavu, ale neosvědčiv se, rozešel
se dne 2. prosince téhož roku. Cromwell vyhlásil
pak t. zv. Instrument of Government: přijal titul protektora,
k ruce přibral si 15člennou státní
radu a ustanovil, že má býti zvolen nový
parlament o 400 poslancích. Pro voliče stanoven
census 200 liber. Doba zasedání měla býti
tříletá a parlament neměl býti
rozpuštěn, nezasedal-li aspoň 5 měsíců.
Sněmovna nově zvolená sešla se dne 3.
září 1654, ale práce její rovnala
se nule. Cromwell vyložil tudíž předpis
zákona o lhůtě pětiměsíční
v ten smysl, že míněny jsou měsíce
lunární a sotva dopadl dvacátý týden,
rozpustil ji dne 22. ledna 1655. Nový parlament svolal
pak v září roku 1656. Připadl mu úkol
učiniti konec oligarchii a absolutismu, neboť pokud
parlament nezasedal, Cromwell vydával nařízení
s platností zákona. Pack, jeden z poslanců
za Londýn, dal dno 23. ledna 1657 podnět, aby byla
vzata v úvahu "zlepšená ústava",
spočívající na parlamentu dvoukomorním
a sesílení mocí protektorově. Tento
podnět zhuštěn byl v osnovu zvanou Petition
and Advice o 18 článcích, která uskutečňuje
moderní zásadu brzd a protivah, arci s odchylkou
podmíněnou tím, že v tehdejší
době nebylo ještě instituce odpovědných
ministrů. Ve spisu jemu podaném Cromwell byl žádán,"aby
v budoucnosti ráčil svolávati parlamenty
o dvou komorách nejdéle jednou za tři léta,
a aby žádný zákon nebyl měněn,
suspendován nebo odvolán, a žádné
nové zákony vydávány leč parlamentem".
Horní sněmovna myšlena byla jako brzda na sněmovnu
dolní, protektor s rozšířenou pravomocí
jako protiváha parlamentu a parlament jako protiváha
zvůli protektorově. (Viz Hallam: Constitutional
History of England kap. X. odd. 2; Bright: History of England
sv. II. str. 688 násl.; Page: Imperialism and Democracy
str. 54 násl.)
Od té doby Anglie až dosud má parlament dvoukomorní.
Podobně skončilspor i v Severní Americe.
Když anglické kolonie odtrhly se koncem 18. století
od země mateřské, bylo se jim také
rozhodnouti pro systém jedno- nebo dvoukomorní.
V době té lidstvo bylo pod vlivem přirozeno-právních
nauk Rousseauových, jemuž vláda representativní
byla zlem a známkou degenerace, následkem přílišné
starosti o soukromé zájmy a neochoty, obětovati
se celku. Rousseau arci uznával, že i velikost
říší znemožňovala, aby všichni
občané shromažďovali se na jediném
místě, a se s vládou representativní
jako s nutným zlem konec konců jakž takž
smiřoval. Jedním z nejhorlivějších
hlasatelů zásad Rousseauových byl Tomáš
Paine, "zkázonosný meteor" jak jej
Adams nazval ve své autobiografii, který v zimě
r. 1775 přišel do Ameriky a ihned horlivě jal
se hlásat nauky Rousseauovy. V Americe byly tři
proudy znatelny: v jižních koloniích proud
konservativní se sklonem k monarchii a aristokratismu,
který však brzo odsouzen byl k bezvýznamnosti;
druhý proud, mírně republikánský,
representován byl Johnem Adamsem; třetí
krajně demokratický veden byl Painem a Franklinem.
Paine krátce po svém příchodu do Ameriky
uveřejnil spis Common Sense. "Máme ve své
moci", pravil v něm Američanům",
založiti nový svět. Příležitost,
jako dnešní, nenaskytla se ode dnů Noemových".
Snil, jako Rousseau, o "vhodném stromu, který
by byl parlamentní budovou a pod jehož větvemi
celá kolonie by se shromažďovala, aby se radila
o veřejných věcech" a ve kterém
"každý muž podle přirozeného
práva by zasedal". Kdežto Montesquieu shledával
přednost anglické ústavy v rozdělení
vládní moci v zákonodárnou, soudní
a výkonnou, Paine prohlašoval toto rozdělení
v důsledcích za kontradikci a systém brzd
a protiváh za "čirou absurdnost". Byl
pro zřízení co nejjednodušší,
odvolávaje se na "zásadu přírody,
která žádnou umělostí nebyla
překonána; čím jednodušší
věc, tím méně podléhá
nebezpečí, že bude uvedena v nepořádek,
a stane-li se tak přece, tím snáze dá
se uvésti do pořádku".
Uznav, že jednotlivé kolonie, nabudouce velkých
rozměrů, nebudou moci usnášeti se ve
shromáždění všech mužů,
shledal, že pak bude nutno, "aby zákonodárnou
činnost vykonávali vybraní mužové,
zvolení z celého tělesa, u nichž bude
lze předpokládati tytéž snahy, jaké
mají ti, kdož je zvolili, a kteří by
jednali stejně, jako kdyby celé těleso bylo
pohromadě". Zásada jednoduchosti vedla jej
k systému jednokomornímu. Aby poslanci nenabyli
přílišné moci, voleni by býti
měli jen na krátkou dobu.
Franklin podlehl úplně vlivu Paineovu, což
je vysvětlitelno jednak osobním stykem s ním
- Franklin poznal Painea už v Londýně, když
tam pobýval v zájmu amerických kolonií
- jednak tím že vyrostl v naukách francouzských
encyklopedistů, jimiž i Paine byl odchován.
I on byl pro systém jednokomorní, třeba nestál
proti odpůrcům jeho tak úporně jako
Paine. V dopise řízeném na svého přítele
Le Veillarda praví: "Pokud jde o dvě komory,
jsem toho mínění, že jedna by byla lepší,
avšak, příteli, žádné lidské
věci a zřízení nejsou dokonalé,
a snad je tomu tak i s našimi míněními."
Když zvolen byl presidentem ústavodárného
shromáždění v Pennsylvanii a byl tázán
po svém úsudku o dvou komorách, vyjádřil
jej takto: viděl kdysi povozníky, kteří
měli zapřaženy po dvou párech koní;
když měli sjížděti s kupce, přepřáhli
jeden pár dozadu a hnali jej do kopce, kdežto druhý
pár, podporován vlastní vahou vozu, překonával
jejich odpor a táhl vůz pomalu dolů. Jindy
přirovnával dvoukomorní parlament k dvouhlavému
hadu, který se plazil k potoku, aby se napil. Prolézaje
plotem, narazil na kůl, který se dostal mezi obě
hlavy, jedna chtěla napravo, druhá nalevo, a nežli
se dohodly, had pošel žízní. Jeho demokratickému
smýšlení příčilo se samo
názvosloví "horní" a "dolní"
sněmovna. Zavrhoval pomyšlení, že by jedna
sněmovna měla býti volena zámožnými,
druhá lidovými vrstvami národa, vytýkaje
zastancům takového návrhu, že pokládají
za to, "že moudrost a bohatství jdou ruku v ruce".
Poukazoval také na nedobré zkušenosti, které
kolonie pennsylvanská učinila s horní sněmovnou,
v níž zastoupeny byly rodiny aristokratické
a velkostatkářské, a která často
dovedla zmařiti přání lidu. Franklin
obával se také, že nebude dosti způsobilých
poslanců pro dvě sněmovny, z nichž by
pak každá byla příliš slabá",aby
podporovala dobré a zmařila špatné opatření".
Franklin z odporu proti systému monarchistickému
byl také proti tomu, aby v čele výkonné
moci byl guvernér. Když mu bylo namítáno,
že neodvislost a stabilita správy by vyžadovala,
aby první úředník byl mimo nárazy
každoročních voleb, odbyl námitku slovy:
"Není takovéto rozumování způsobilé
dosaditi monarchii aspoň doživotní, jako bylo
v Polsku?"
Proti Paineovi a Franklinovi postavil se s velikou rozhodností
John Adams. V dopise Leeovi ze dne 15. listopadu 1775 vyslovil
se pro trojdílnost vládní moci. "Každá
z těchto tří mocí je protiváhou
oběma druhým, čímž jedině
lze brzditi a obmeziti sklon lidské povahy k tyranii a
zachovati kterýkoli stupeň svobody v ústavě."
Pro parlament navrhoval "sněmovnu poslaneckou",
která by representovala lid a radu o 12 až 28 členech,
jejíž členy by sněmovna poslanecká
volila buď z vládních řad nebo z občanstva
vůbec. Rozumělo se mu samo sebou, že za poslance
měli by býti voleni toliko "mužové
nejmoudřejší a nejlepší" (Thoughts
on Government). Nutnost dvou komor odůvodňoval líčením
vad jediné sněmovny: podléhá neřestem,
nerozvážnostem a křehkostem jako jednotlivec;
jedná ukvapeně, dá se strhnouti vášní,
nadšením a náladou; je hrabivá, vymýká
se břemenům, která uvaluje na jiné;
je chtivá moci, mohla by se prohlásiti za trvalou
a zbaviti tak kontroly voličstva.
Každé z obou komor Adams přiznával negativní
veto proti zákonům druhou komorou odhlasovaným.
Franklin zvítězil na celé čáře
v Pennsylvanii. Ústavodárný sbor (konvent)
ustaven byl takto: když šlo o obeslání
kontinentálního kongresu r. 1774, občané
zvolili si v jednotlivých hrabstvích t. zv. hrabské
komitéty, které vyslaly delegáty do něho.
Na tyto komitéty obrátilo se nyní městské
zastupitelstvo filadelfské, aby jmenovaly zástupce,
kteří by se poradili o způsobu, jakým
provésti volby do konventu. Sešlo se jich 108 řádně
pověřených a usnesli se, že v konventu
má býti po 8 zástupcích z Filadelfie
a každého hrabství úhrnem 96 členů.
Volby provedeny dne 8. července 1776 a už dne 15.
července konvent se ustavil. Předsedou zvolen Franklin.
Do 5. září vypracován byl návrh
ústavy, jenž vytištěn a rozšířen
byl mezi lid. Dne 16. září konvent znovu
se sešel, předsevzal podle pronesených námitek
některé změny, a dne 28. září
1776 přijal a vyhlásil novou ústavu, jež
měla tuto formu:
Zřízena jediná "sněmovna representantů
svobodných občanů státu pennsylvanského",
volitelná každého roku a nadaná mocí
téměř neobmezenou. Výkonná
moc svěřena 12členné "nejvyšší
výkonné radě", do níž Filadelfia
a 11 hrabství venkovských volilo po 1 členu
na tři léta. Obnovovala se každým rokem
jednou třetinou, neboť 4 členové každým
rokem vystupovali. Rada volila společně se sněmovnou
ze členů rady předsedu na 1 rok, který
měl titul "presidenta státu pennsylvanskěho".
Ani rada, ani president neměli právo veta proti
usnesením sněmovny; rada netvořila žádnou
první komoru, a nejen že neměla žádné
moci zákonodárné, jí nepříslušelo
ani právo vypracovati osnovy zákonné; jen
mohla, připravujíc program zasedání
sněmovního, upozorniti, jaké zákony
by měly být usneseny.
Kdo byl členem rady po 3 léta, nebyl pro příští
4 léta volitelný: členem sněmovny
representantů nikdo nemohl býti déle čtyř
let v každých sedmi.
Soudce pro nejvyšší soud jmenovala rada; smírčí
soudce volil lid příslušného obvodu
soudního. Sněmovna byla oprávněna
každého soudce pro "špatné chování"
(misconduct) sesaditi. Tím se i soudnictví dostalo
do područí sněmovny, neboť jen jí
náleželo rozhodnouti, kdy soudce se provinil "špatným
chováním".
Jediným kontrolním orgánem nad sněmovnou
s pravomocí arci obmezenou, byla rada censorů. Ústavní
zákon obmezoval sněmovnu potud, že jí
výslovně zapovídal "přičiňovati,
měniti, zrušovati nebo porušovati kteroukoliv
část ústavy" (čl. 49.), aby tento
zákaz byl zachován, náleželo každému
hrabství zvoliti - poprvé druhý úterek
v říjnu 1783 a pak týž den každého
sedmého roku po 2 zástupcích, kteří
měli se sejíti druhé pondělí
v listopadu, aby "zjistili, byla-li ústava v každé
části zachována; konalo-li zákonodárné
a výkonné odvětví vlády svou
povinnost strážců národa nebo osobovalo-li
si nebo vykonávalo jinou nebo větší
moc, nežli která mu podle ústavy náležela;
byly-li daně správně ukládány
a vybírány v celém státu, jak bylo
naloženo veřejnými penězi a byly-li
zákony rádně prováděny. (Čl.
47. ústavy.) K tomu konci censoři nadáni
byli "právem obeslati si osoby a vyžádati
spisy a zprávy; vyslovovati veřejné pokárání,
nařizovati stíhání a odporučiti
zákonodárnému sboru, aby odvolal zákony,
vydané podle jejich názoru proti zásadám
ústavy". Tato oprávnění příslušela
jim "po jeden rok ode dne zvolení a nic déle".
Svá usnesení rada censorů činila většinou
hlasů, avšak mohla se většinou dvoutřetinovou
přítomných usnésti, aby svolán
byl zákonodárný konvent, do dvou let od jejich
zasedání, zdá-li se jí absolutní
nutností, aby některý článek
ústavy, jenž snad byl nedostatečný,
byl doplněn, nebo, není-li jasný, vysvětlen,
nebo nový přidán, kdyby toho potřebí
bylo na zachování práv a pro štěstí
národa. Ale články mají býti
doplněny a navrhované doplňky jakož
i znění článků, které
mají býti přidány nebo zrušeny,
musejí býti uveřejněny aspoň
6 měsíců přede dnem voleb do konventu,
aby lid mohl je předem uvážiti a dáti
svým delegátům příslušné
instrukce. (Čl. 47.)
Pozoruhodno je, že hned první rada censorů,
která se sešla v listopadu 1783, dosadila tříčlennou
komisi k prozkoumání ústavy, jež shledala
ji vadnou, protože poskytovala nekontrolovanou moc sněmovně,
umožňujíc jí, "osobiti si také
pravomoc soudní a výkonnou, v kterémžto
případě by národu nezbyla než
revoluce". Odpomoc rada censorů shledávala
v systému dvoukomorním, přenesení
exekutivy na jediného guvernéra a v soudcích
jmenovaných na doživotí a nesesaditelných
leč pro nezpůsobilost a zneužití úřední
moci. Zejména na nesesaditelnost soudců kladena
váha, protože, kdyby sněmovna usnesla se na
neústavním zákoně a soudcové
měli dosti odvahy neuposlechnouti ho, sněmovna mohla
by je odstraniti". Zápas o tyto návrhy, úporný
a vášnivý, jenž neobešel se ani bez
zrádcování, skončil teprve r. 1789,
když na den 4. listopadu povolán konvent, který
přijal zásady r. 1783 censory navrhované
a odstranil zároveň instituci censorů.
Podobný osud stihl i ústavy vermontskou a georgijskou,
které jedině mimo Pennsylvanii přijaly systém
jednokomorní, kdežto kolonie ostatní ve smyslu
zásad Adamsových a podle vzoru Anglie zavedly hned
od počátku sbor zákonodárný
o dvou komorách.
Tedy i v Americe spor rozřešen byl na prospěch
systému dvoukomorního.
Zkušenosti s jedinou sněmovnou nejsou celkem příznivé.
Učinili jsme je ostatně i v dosavadním Nár.
shrom., jemuž se dojista často křivdí.
Bylo té práce přespříliš,
kterou musilo vykonati, a uváží-li se, jak
v normálních poměrech zákony dlouho
napřed se připravují, v různých
komisích a anketách probírají, není
divu, že mnohé a mnohé naše zákony
nedopadly dobře. Ovšem mohly leckteré dopadnouti
lépe. O to se starat je povinností a hlavním
úkolem sněmovny druhé.
Odpor proti senátu dá se u nás vysvětliti
vzpomínkou na panskou sněmovnu v Rakousku, která
přes to, že v ní zasedali někteří
vynikající odborníci, politicky byla servilním
nástrojem panovníkovým a jeho vlády,
odpůrcem každého pokroku a obhájcem
přežilých výsad.
Senát ústavní listinou navržený
bude institucí skoro ideálně demokratickou
a lidovou, vždyť vyjde z voleb provedených všeobecným
a rovným právem hlasovacím. Nevelký
rozdíl při aktivním právu volebním
sotva změní podstatně složení
jeho oproti sněmovně poslanecké, leda že
při dvojnásobném čísle volebním
menší strany budou z něho vyloučeny.
Objektivní pozorovatel mohl by tudíž spíše
uznati odůvodněnými výtky činěné
osnově zástupci stran přejících
systému dvoukomornímu, kteří namítali,
že vlastně budeme míti dvě sněmovny
stejné politické barvy a že pak senát
bude zbytečný. K této výtce bych připomenul,
že ozývala se i v Anglii proti sněmovně
lordů, jejíž kritická činnost
byla velmi nepatrná, kdykoli sněmovna poslanecká
měla většinu konservativní, kdežto
vystupovala často nepříjemné v popředí,
když vládla strana liberální.
Dávám přednost Nár. shrom. o dvou
komorách i přes tuto ať už skutečnou
nebo domnělou vadu konformity obou sněmoven. "Not
a rival infallibility, but an additional security" - ne konkurující
neomylnost, nýbrž zvýšenou bezpečnost
Maine požaduje od druhé komory. Myslím,
že se nezklamu, předpokládám-li, že
senátoři třeba téže politické
strany nebudou se chtíti spokojovati úkolem sacího
papíru pro koncepty poslaneckou sněmovnou jim předložené.
Radíce se odděleně v senátě
vynasnaží se, aby své názory uplatnili
a není vyloučeno, že přehlasovaná
menšina v klubu jedné sněmovny nabude vrchu
v klubu sněmovny druhé.
Ostatně poučili nás zkušenosti z dosavadního
Nár. shrom. o tomto:
při poradách výborových, když
o základních zásadách dosaženo
bylo shody, snažili se účastníci formulovati
zásady co nejjasněji: tu přidáno slovo,
tam vynecháno, volen ten či onen obrat jako vhodnější,
až všichni, přibrané znalce v to počítajíc,
nabyli přesvědčení, že myšlénka
vyjádřena je naprosto zřetelně. Sotva
však zákon byl vyhlášen, ukázalo
se, jak ti, kdož nebyli pod vlivem společných
porad, vyčetli ze zákona pravý opak.
Jsem toho názoru, že ti, kdož přinesli
oběť svému přesvědčení
a vzdali se svého buď zásadního odporu
proti senátu nebo proti způsobu jakým se
volí, přinesli tuto oběť věci
státu-prospěšné.