Princip obecné ceny, jak jest vymezen v § 10., rozvádí
se podrobněji u jednotlivých kategorií majetku;
není ani bez výjimek, ani bez pomocných měřítek.
Návrh zákona přimyká se tu ostatně
k předpisům, jak byly celé soupisové
akci, zejména sestavení t. zv. likvidační
bilance (nař. ze dne 23. dubna 1919, čís.
217 sb. z. a n.) a ostatním soupisovým nařízením,
týkajícím se soupisu majetku movitého
a nemovitého podle zákonů ze dne 25. února
1919, čís. 84. sb z. a n. a ze dne 27. června
1919, čís. 369 sb. z. a n. za základ položeny;
vláda uváživši zevrubně a opětně
veškeré námitky, které při různých
anketách, ústně i písemně se
všech stran, zejména z kruhů interesentů
byly tlumočeny, nenabyla přesvědčení,
že by cenění podle jiného měřítka,
nežli v zásadě podle ceny obecné (prodejní),
poskytovalo správnější a spravedlivější
základ.
Zákon zde vypočítává, co ke
jmění pozemkovému a lesnímu náleží,
a zahrnuje do tohoto jmění i plochy od daně
pozemkové ve smyslu §u 2., čís. 1 a
2 zákona ze dne 24. května 1869, č. 88 ř.
z. osvobozené, kteréž vzhledem k možnosti
hodnoty vynechati nelze, dále příslušenství
ve smyslu §ů 293., 294. a 296. obč. zák.,
jakož i práva a oprávnění s pozemky
spojená na př. právo honební, právo
k vodním užitkům atd.; t. zv. vlastnictví
hor (§ 109. horního zákona), případně
i nafty, kteréž v různých majetkových
zákonech německých se zařaďuje
do jmění kapitálového, umístěno
vhodněji zde.
Cenění majetku pozemkového a lesního
jest již vzhledem k sociální skladbě
národa našeho a k významu zemědělství
(včetně lesního hospodářství)
problémem nad míru důležitým.
Návrh zákona vychází ze základního,
pro všecky druhy majetku rozhodného hlediska - ceny
obecné (prodejní), nepřehlíží
však i moment výnosový, bera zřetel
na nesporně zvláštní, odchylná
kriteria hospodaření zemědělského
a lesního.
Jak již úvodem k hodnocení vůbec (§
10.) bylo naznačeno, nelze v letech válečných
mluviti o normálním procesu tvoření
cen nabídkou a poptávkou ve větších
rozměrech v tom kterém okresu, avšak jistou
náhradu tvoří všeobecné cenění
vlastní ceny totiž, pod kterými závod
zemědělský neb pozemek není vůbec
na prodej. Tento zjev hromadný a známý každému,
kdož by chtěl v této době kupovati usedlosti
nebo pozemky, nelze přehlížeti, ale nelze jej
posuzovati se subjektivního stanoviska zvláštních
poměrů nebo dokonce jen záliby (§ 305.
obč. zák.), kteréž by ovšem nemohlo
býti spolehlivým vodítkem; naopak hodnocení
toto, již svojí hromadností a uceleností
ovládajíc svojí převahou poptávku,
vykazuje všechny objektivní znaky obecné ceny,
jak ji má na mysli § 305. obč. zák.;
samozřejmě nemohou přemrštěné,
zbohatlíky a z jiných důvodů placené
ceny býti nějakým měřítkem
pro oceňování jiných objektů.
Tvořila-li se skutečně, třeba v jiné
formě, cena ve válce, netvořila se tak, jako
v dobách mírových, postrádajíc
hlavního, byť i ne jediného živlu, kolem
něhož se dříve soustřeďovala,
totiž kalkulace výnosové; dnešní
abnormálně vysoký výnos není
výnosem "věčné" renty, a
budoucí vynos jest úplně nejistý;
souvislosti mezi cenou prodejní (jak již bylo uvedeno,
ve valné většině případů
vyšší), a cenou výnosovou (nižší)
dnes nestává, a zde spočívá
nebezpečí, že by rozpětí mezi
dnešní cenou a budoucí výnosností,
a vyměření dávky podle této
ceny zatížiti mohlo zemědělství,
tedy s hlediska soběstačnosti státu důležitou
výrobu prvotní více, nežli by výrobní
jeho schopnost snesla.
Třeba tedy do jisté míry vzíti zřetel
na moment výnosový; skutečný výnos
jest prakticky neobyčejně těžce stanovitelný,
nemůže z výše uvedených důvodů
přijíti v úvahu, a sebe menší
odchylka vede při cenění kapitálové
hodnoty k značnému rozpětí hodnoty;
hodnoty pachtovní, s nimiž operuje na př. uherský
zákon o dani z majetku (čl. XXVI. zák. z
r. 1916, § 13.), zahrnují často různé
položky, jež s kapitalisací renty pozemkové
nesouvisí, a nedají se jako takové bez oprav
upotřebiti: zbývají čisté katastrální
výnosy jako výraz onoho čistého výnosu,
který půda v době klasifikace půdy
při obvyklém způsobu hospodaření
po srážce útrat obhospodařovacích
trvale každému držiteli poskytovati mohla (§
5. a 19. zák. ze dne 24. května 1869, čís.
88. ř. z.). Čisté výnosy katastrální
nejsou zajisté žádným ideálem;
pocházejíce původem svým z cen plodin
zemědělských z r. 1824 a tehdejšího
způsobu hospodaření jsou zastaralé,
neodpovídají naprosto co do výše ani
předválečnému, natož dnešnímu
výnosu a vykazují jak v okresích, tak i při
srovnání okresů s okresy značné
nesrovnalosti.
Relace mezi čistým kat. výnosem a trhovou
cenou usedlostí, ať by byla zjištěna odhadem
průměrně placených cen v okresu nebo
přímo z kupních smluv, vykazuje v jistých
směrech a za jistých podmínek určitou
zákonnost; pro historické země české
jest k disposici na podkladu prvém obsáhlé
statistické vyšetření zemědělského
kapitálu (bez budov, inventáře atd.) asi
u 1000 závodů na podkladě let předválečných
(1909 - 1913), pocházejících z ústavů
pro zemědělské účetnictví
čes. odboru zemědělské rady v Praze
a pro zemědělskou spravovědu a taxaci při
zemědělském odboru čes. vysoké
školy technické v Praze (prof. dr. Brdlík [Zemědělský
archiv č. 3 - 4, 1919]);
hlavním kriteriem této statistiky jest, že
historické země rozlišují se na více
od sebe různých, uvnitř však jednotných
obvodů výrobních (oblasť řepařská,
obilnářská atd.), a že přihlíží
se k průměrnému kat. čistému
výnosu celých závodů hledíc
k vzdálenosti závodů od místa odbytu;
násobky kat. čistých výnosů,
jimiž dochází se k průměrné
ceně, odchylují se v jednotlivých oblastech,
a tím právě vyjadřují značné
rozdíly v cenách, vyplývající
z technického pokroku zemědělské výroby
a rozvoje cen výrobků zemědělských
vůbec při kat. čistém výnosu
stejně neb přibližně stejně vysokém.
Methodu i předpoklady této statistiky pokládá
vláda za vhodný podklad pro cenění,
nemohouc pro přetížení berních
úřadů v krátké době
poskytnouti stejně cenný materiál podle měřítka
druhého, přesnějšího; při
tom však nelze se zřetele pustiti zásadní
hledisko, že, byť i mechanické cenění
pro široký průměr případů
bylo vítaným a značným ulehčením
pro aparát ukládací, nelze obejíti
se bez individualisace, tak aby v daném případě
jak ve prospěch poplatníkův, tak i státu
přípustným bylo cenění nižší
neb vyšší.
Násobky výše zmíněné a
vyjádřené celou řadou číslic
nehodí se do zákona; vláda navrhuje tudíž
pouze zmocnění podle této methody řízení
oceňovací ulehčiti; násobky pojaty
by byly do prováděcího nařízení;
tamže pojaty by byly i jiné vhodné pokyny,
jako na př. použití odhadů či
služeb Hypotečních bank a pod.
Pomůckou násobku čistého kat. výnosu
docílí se jaksi pevnější, jednotnější
východisko pro prodejní ceny předválečné;
cena ke dni 1. březnu 1919 stojí m. j. pod vlivem
dvou protichůdných okolností: znehodnocení
peněz a půdy následkem nedostatečného
hnojení a pod., jest ale vesměs značně
vyšší, nežli cena předválečná.
Cena ke dni 1. březnu 1919 dala by se mechanicky zjistiti
určitou procentuelní přirážkou
k ceně předválečné; výpočty
z kruhů interesentů kolísají mezi
50 - 70%, ba dosahují při menším znehodnocení
půdy (na př. kraje pícninářské)
i o něco více.
Vláda nepokládá za vhodné i pro tuto
přirážku navrhnouti jisté procento,
ponechávajíc rozhodnutí kompetentním
komisím odhadním, avšak, i kdyby zde měla
nějaká směrnice býti vodítkem,
platiti by musila za každých okolností tatáž
zásadní výhrada jako u násobků
čistých kat. výnosů.
Vedle ceny prodejní přichází v úvahu
ještě cena nabývací pro všechny
objekty koupené v době od 1 srpna 1914 do 1. března
1919, pokud jest vyšší než cena prodejní;
pro výjimku tuto mluví, že se zachytí
cena skutečně placená, z doby nepříliš
dávné, cena diktovaná prudkostí, s
jakou namnoze lehce nabyté peníze z oběhu
unikaly.
Zvláště zmíniti se jest o cenění
půdy přenechané drobným pachtýřům
(zák. ze dne 27. května 1919, čís.
318 sb. z. a n.) a majetků zabraných (zák.
ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.); u
první kategorie pozemků stanovena jest jako postupní
cena cena předválečná z r. 1913 (§
8.) a rovněž u druhé kategorie, kdež otázka
náhrady není dosud řešena (§ 9.
prve cit. zák.), třeba počítati s
tím, že cena postupní nebude se krýti
s cenou prodejní dne 1. března 1919.
Zdálo by se, že vezme-li se cena nižší,
nebylo by lze v žádném případě
nikomu upříti nároku, aby pokles na
hodnotě byl dodatečně respektován:
pak ale nedalo by se vůbec držeti zásadní
stanovisko, že dávka jednorázová vybrána
býti může jen podle stavu a hodnoty v určitý
den; v této příčině dlužno
totiž uvážiti, že stát vědomě
vzdává se respektování cen po 1. březnu
1919 zvýšených, a že tedy na druhé
straně nelze připustiti, aby se bral ohled na ceny
po tomto dni pokleslé.
Jako správný jest princip tento tam, kde tvoření
cen diktováno jest volností soukromo-hospodářskou,
tak nehodí se zásada tato pro případy
svrchu uvedené, uváží-li se zejména
obmezení disposiční podle zák. ze
dne 9. listopadu 1918, čís. 32, sb. z. a n.; jako
je ale odůvodněno vyloučení rozdílu
v ceně z vyměřovacího základu
pro dávku u původního držitele, tak
jest odůvodněno započítání
této diference do základu pro dávku u nabyvatele,
neboť v obou případech za levný peníz
obdrží majetek třeba daleko hodnotnější;
na zásadním pojetí do dávky dlužno
trvati, neboť vypadly by tím z dávky obrovské
hodnoty.
Ale i přes to stát vždy ztrácí,
neboť jednak odpadá vysoká progrese u původního
držitele, jednak bude záležeti na tom, zdali
u nabyvatele jsou veškeré podmínky pro objektivní
povinnost k dávce (na př. jmění 10.000
K).
Do kategorie majetku domovního náleží
budovy, plochy dani pozemkové nepodléhající,
dále práva a oprávnění s budovami
spojená, na př.: právo várečné,
radikované živnosti atd. a příslušenství
podle §u 297. obč. zák.
Hodnota budov ocení se podle týchž zásad
jako u pozemků, tedy podle hodnoty prodejní aneb
nabývací, než povaha jistého druhu tohoto
majetku, jakož i reflex poměrů právních,
jak se během války vytvořily, vyžaduje
obdobného opatření, jako při cenění
pozemků.
Kapitálu investovanému v domech určených
k pronajímání nebylo z ohledů veřejnoprávních
dovoleno súčastniti se na stoupající
drahotě volným zvyšováním činží;
tato obmezení ve volné disposici majitelů
domů, trvající již po několik
let, hluboko zasáhla a způsobila, že výnosy
domů, jež zejména v prvých letech válečných
poskytovanými slevami klesly, nestouply od té doby
v stejném poměru jako hodnota ostatních statků
hospodářských, že však na druhé
straně v míře stále stoupající
pohlcovány byly stoupající režií.
Lze ovšem očekávati, že při úžasné
bytové nouzi rozmáhajícím se ruchem
stavebním a postupným uvedením disposice
majitelů domů s majetkem na původní
rozsah úbytky let válečných bohatě
se nahradí, avšak vývoj tento vyžadovati
bude několika let, kdežto se dnes jedná o to,
aby - vzhledem k nutnosti rychlého splacení dávky
- dávka nepřesahovala síly majetku hospodářsky
do jisté míry seslabeného.
Na druhé straně tytéž důvody
jako u pozemků mluví pro mechanisování
celého procesu oceňovacího, pro kteréž
vhodný podklad poskytuje čistý zdanitelný
výnos (§ 6. zák. z 9. února 1882, čís.
17. ř. z.), srazí-li se z něho plná
státní daň se všemi přirážkami,
a připočte-li se hodnota ještě plynoucího
osvobození (výhody); 33 násobek, odpovídající
okrouhle 3% zúročení, odchyluje se značně
ve prospěch domů obytných od běžné
míry úrokové u domů dnes obvyklé;
nesmí-li tato hranice směrem dolů býti
překročena, připouští se ovšem
podle téhož zásadního hlediska individualisace
jako u pozemků ocenění vyšší.
U těchto objektů konkuruje tedy ve dvou nejhlavnějších
případech, totiž, byly-li koupeny po 1. srpnu
1914 cena prodejní (jako pravidlo), cena nabývací
(je-li cena prvnější nižší),
a cena výnosová (jako nejmenší cena,
jsou-li první dvě nižší), a zůstaly-li
v týchž rukách, cena prodejní a výnosová
za týchž podmínek jako u skupiny prvé.
Násobek jest vhodnou pomůckou tam, kde se v širokém
průměru massy případů cena
prodejní s cenou podle násobku zjištěnou
buď kryje, aneb ne značně uchyluje; mohou se
vyskytnouti případy, že v celých místech
následkem různých okolností, na př.
nepříznivými saisonami cena podle výše
uvedeného násobku značně by se uchylovala
od ceny prodejní: pro tyto případy vyhražuje
se ministru financí právo, vyšetřiti
nejnižší hranici, pod kterou se nesmí
jiti, jiným způsobem.
Cenění ostatních budov obytných, tedy
podléhajících dani třídní,
dále budov věnovaných hospodářství,
průmyslu, živnostem atd., které po případě
dani domovní vůbec nepodléhají, setká
se v praxi se značnými technickými obtížemi,
neboť daň třídní, ani kapitalisovaná
neposkytuje žádné relace k ceně prodejní.
V zájmu ulehčení a rovnoměrného
cenění budov prvé kategorie navrhuje se fikce,
- ovšem jen pro účely dávky - jako by
všechny budovy obytné ležely v místech
zcela dani činžovní podrobených; pro
srovnání poskytují placené činže
neb hodnoty nájemní vhodné a bez značných
obtíží podle § 164 zák. o os. daních
zjistitelné měřítko; vzhledem k značným
různostem může ovšem jen komise odhadní
na základě místních znalostí
přiměřené hodnoty voliti.
Ani u budov kategorie druhé neschází pomůcek
pro odhady, ať již ve formě t. zv. parifikátů
u daně činžovní, neb užitkových
hodnot podle § 164. zák. o os. dan. neb jinakých
měřítek statistických (na př.
v § 11. zmíněné statistické šetření
o výši kapitálu staveb průměrně
na 1 ha zemědělské plochy vypadající);
do návrhu zákona pojato tudíž zmocnění
pro ministra financí, aby učinil podle potřeby
a možnosti vhodná opatření cestou nařizovací.
Je nesporno, že na podnik v chodu se nalézající
nelze pohlížeti jen jako na součet věcí
a práv, jež k provozování podniku jsou
určeny; podnik není tedy snůškou na
př. strojů, nářadí, zařízení
atd., nýbrž živým celkem, který
se jako takový oceňuje a prodává.
Z tohoto základního názoru vychází
návrh zákona; není-li podmínky dalšího
provozování, tu rozlučuje se celek v součástky,
které se jako takové bez souvislosti s ostatními
"likvidují" a prodávají; v úvahu
pak přichází v těchto případech
realisační hodnota jednotlivých věcí.
Zásadě cenění podniku jako celku neodporuje,
jestliže se, jak ani jinak není možno, jednotlivé
částky jmění výdělečného
oceňují nejdříve samy pro sebe podle
všeobecných pravidel § 11., 12., 14. - 17., případně
podle ustanovení v odst. 3. a 4.; tyto početní
faktory opraví pak ocenění jako celku buď
nahoru nebo dolů. Jmění podniku věnované
rozlišovati lze v t. zv. oběžné a základní:
prvnější, k prodeji určené, ceniti
možno samozřejmě podle okamžité
ceny prodejní v den rozhodný.
Ohledně ceny nabývací u pozemků a
budov platí tytéž předpisy jako v §u
11. a 12.; výjimky z ceny prodejní (odst. 4.) dány
jsou v zájmu spravedlivého ocenění
a zachycení kapitálů, jež by jinak unikly,
samy sebou a přimykají se ostatně k zásadám
stanoveným v nařízení o likvidační
binanci ze dne 23. dubna 1919, čís. 217 sb. z. a
n.
Poněvadž tento druh majetku vykazuje nejrozmanitější
stupnici odstínů, rozdílů atd., nezbude,
než v každém jednotlivém případě
zjišťovati stav i hodnotu jmění individuelně.
Do poslední kategorie jmění zařaditi
dlužno veškeren majetek dávkou povinný,
pokud není ani majetkem pozemkovým či lesním,
ani majetkem domovním, ani jměním výdělečným;
hlavní druhy dosti podrobně uvádí
§ 169. zák. o os. dan., jehož se § 14. také
dovolává.
Předpisy o cenění pro jednotlivé markantnější
druhy majetku kapitálového obsahuje § 15.,
jenž přejímá zejména odhadní
hodnoty v příloze A. a B. nařízení
z 23. dubna 1919, čís. 217 sb. z. a n.
Zvláštní kategorií kapitálového
jmění tvoří nedospělé
nároky z pojištění životního,
kapitálového neb důchodového; právní
nároky tyto na pozdější výplatu
jsou nesporně majetkem, právě tak jako peníz
v peněžních ústavech ukládaný,
s kapitály ve formě pojištění,
ať vlastní šetrností, šťastnou
náhodou neb jinak nahromaděnými lze volně
i na případ smrti disponovati, je prodati neb zastaviti
neb vykoupiti. Tím, a svojí nepopíratelnou
kapitálovou hodnotou odlišují se tyto nároky
od nároků plynoucích z veřejných
zřízení zaopatřovacích, a čítají
se ve všech zákonech o daních majetkových
do jmění.
Návrh zákona chce však zachytiti jen taková
pojištění, která tvoří
formu pro hromadění značnějších
kapitálů; proto vylučuje v § 9., odst.
2., čís. 4. z pojmu jmění: pojištění
věcná (náhrada za zničení nebo
poškození věci), pojištění
opírající se o zákonnou povinnost
(dělnické pojišťování nemocenské,
úrazové, pojištění pensijní),
pojištění na menší kapitály
neb důchody, pojištění u zemského
pojišťovacího fondu v Praze, zřízeného
podle stanov vyhlášených dne 28. srpna 1892,
čís. 54. z. z., a konečně pojištění
uzavřená u ústavů dle lit. E) min.
nařízení z 5. března 1896, čís.
31. ř. z.
§ 16. obsahuje vykládací pravidlo pro cenění
opětovných požitků a plnění:
kapitalisační procento béře se (nikoli
v souladu se zákonnitou 5%ní mírou úrokovou
podle zákonů ze 14. června 1868, čís.
62. ř. z. a z 15. května 1885, čís.
77 ř. z.) 4%, jež asi nejlépe vyhovují
všem, zejména s hlediska strany nutným ohledům.
Stupnice pro ocenění požitků závislých
na stáří osoby odpovídá nejnovějším
zkušenostem o úmrtnosti obyvatelstva v bývalém
Rakousku v pětiletí 1906 - 1910 (Österreichische
Sterbetafeln 1917) a jest odvozena na základě 4%
zúrokování.
Hodnota nedospělých nároků z pojištění
(§ 17.) jest již pojišťovnami podle skutečné
hodnoty ke dni 28. února 1919, a to poměrně
nízko (50%, resp. při pouhém dožití
80% zjištěného součtu uplynulých
ročních premií) oceněna; stačí
tedy vzíti za základ tuto hodnotu a pouze pro ocenění
hodnoty pojištění úrazových s
vrácením premií - které byly oblíbeným
úkrytem pro nahromaděné kapitály -
učiniti opatření zvláštní.
§ 18. připouští v zásadě
veškeré kapitálové dluhy a břemena
k odpočtení, ježto předmětem
dávky z majetku jest jmění čisté,
ovšem že s jistými výjimkami.
Výjimek jest třeba, nemá-li se pod titulem
dluhů odpočítávati více, nežli
jest odůvodněno, tedy zejména dluhy, které,
nezkracujíce jmění, docházejí
úhrady z příjmu, dále dluhy, které
váznou na součástkách majetkových
dávce z majetku nepodléhajících; v
poslednějším směru rozhoduje, jako u
daně z příjmu (§ 161., odst. 2. zák.
o os. dan.) moment hospodářské souvislosti.
Daně, byť i postihovaly a zatěžovaly příjem
neb výnos, jsou, dokud nezaplaceny, dluhem zatěžujícím
jmění; o daních (incl. vojenské taxy)
před 1. březnem 1919 předepsaných,
ale nezaplacených jest to samozřejmé; než
i zde jest jistého časového obmezení
potřebí, poněvadž předpisy daňové
vztahují se na období roční (v konkretním
případě celý berní rok 1919),
kdežto pro dávku jest rozhodným pouze stav
jmění dne 1. března t. r.
Jsou tudíž odpočítatelny daně
včetně berního roku 1918 bez obmezení,
ohledně roku 1919 pak jen, pokud jsou před 1. březnem
t. r. splatny.
Sraziti lze dále - vzhledem k značným nedoměrkům
- byť i dodatečně takovéto daně
po 1. březnu 1919 předepsané, dále
válečnou daň z vyšších zisků
(příjmů) roku 1919, - jež byla vládou
zvláštní osnovou zákona navržena
-, pokud zisky tyto (příjmy) pocházejí
z doby před 1. březnem 1919.
Zde stanoví se obvyklá vykládací pravidla,
jsou-li práva nebo závazky vázány
na podmínku neb doložení času.
Dávka z majetku postihuje nejen jmění v jeho
statickém stavu dne 1. března 1919, nýbrž
i rozdíl tohoto jmění vůči
jmění předválečnému,
čili t. zv. přírůstek na majetku.
Rozdíl tento dá se pro praktickou potřebu
vyjádřiti jen mechanicky jako číselný
rozdíl mezi jměním dne 1. března 1919,
a jměním předválečným
(čili mezi t. zv. jměním počátečným
a konečným).
Dávka rozpadá se tudíž vzhledem k dvěma
pro složení majetku podstatně odchylným
objektům na dávku z majetku zjištěného
ke dni 1. března 1919 a na dávku z přírůstku
jako diference ve výše uvedeném smyslu.
Přírůstek záležeti může:
1. v rozmnožení jmění nabytím
majetku z titulu dědického nebo jinakého
titulu onerosního, z jednání spekulačního
(na př. výhry), z převedení příjmu
ve jmění a konečně z přeměny
jmění, jež dosud dávce z majetku nepodléhalo,
ve jmění dávkou z majetku povinné
(na př. výtěžek při zpeněžení
cizozemského majetku nemovitého),
2. ve stoupnutí hodnoty při nezměněné
substanci.
Poněvadž je přírůstek, ať
se počítá jmění konečné
jakkoliv, vždy součástkou jmění
tohoto, je přirozeno, že vše, co platí
o jmění, platí stejnou měrou i o přírůstku,
pokud zákon nic jiného nestanoví.
Povinnost dávkou z přírůstku vázána
jest na dvě podmínky: jednak na minimální
výši jmění vůbec, jednak na minimální
výši přírůstku; ke zdanění
přírůstku může tudíž
dojíti jenom tehdy, když obě tyto podmínky
jsou splněny.
Co se týče minimální výše
jmění zvolena z důvodů, o nichž
již v §u 5. se stala zmínka, tatáž
hranice, pouze s tou obměnou, že v zájmu vyvarování
jakéhokoliv obcházení předpisů
zákonných, třeba do tohoto minima započítati
vše, co zavčas ze jmění uniknuvši,
do jmění čítati se musí.
Pravidlem bude tedy, že dávka z přírůstku
předpokládá tak veliké jmění,
že bude dána i povinnost k dávce z majetku,
avšak pravidlo toto nebude bezvýjimečné
tam, kde základna pro povinnost k dávce z přírůstku
získá se připočtením částek
v §u 28. uvedených; v těchto případech
není vyloučeno, že podmínky dávky
z přírůstku budou dány, podmínky
dávky z majetku však nikoliv.
Co se týče minima přírůstku,
jest jako u minima jmění stanovení nejnižší
hranice velice arbitrerní; tolik však je jisto, že,
má-li idea zachycení přírůstku
zplna a vydatně býti provedena, jest třeba
sestoupiti hlouběji až k menším a malým
přírůstkům, neboť jednak přesuny
jmění a přírůstky na jmění
nejsou obmezeny jenom na jmění a přírůstky
větší, jednak i menší přírůstky
zvyšují případnou berní způsobilost,
a konečně široká massa těchto
přírůstků svým počtem
podstatně padá na váhu při efektu
finančním; těmto závažným
důvodům ustoupiti musí ohledy, jež po
stránce technické poukazují někdy
na značné stížení prací
odhadních, mají-li se úřady zabývati
malými, nesnadno zjistitelnými případy.
Jako minimum navrhuje se částka 5000 korun, kteráž,
nepřekročena, nezakládá povinnost
k dávce na jedné straně, na druhé
straně však překročena zakládá
povinnost tuto bez rozdílu, z jakého titulu, přírůstek
na jmění pochází.
Co se srovnávání jmění počátečného
a konečného týče, přimyká
se návrh zákona k dani válečné
(čl. 19., č. 3. a čl. 18. prováděcího
nař. k cís. nař. ze dne 16. dubna 1916, č.
103. ř. z. a §u 8. odst. 1., §u 10. zák.
ze dne 16. února 1918, č. 66. ř. z.); příspěvky
vyživovací dle §u 157., odst. 5. zák.
o os. daních (čl. 27., č. 6. lit. d), čl.
7., 1. č. 3. odst. 3. a č. 4., čl. 3. 1.
č. 8. prováděcího nař. IV.
k zák. o os. daních) přicházejí
pro dávku z majetku v úvahu tentokráte, representují-li
právo majetkové; to bude pravidelně jen tenkráte,
spočívají-li na zvláštním
titulu právním.
§ 23. zabývá se vymezením jmění
počátečního, kteréž bude
nutno, vyjma níže uvedeného výjimkou,
v každém jednotlivém případě
zjišťovati.
Při pojištěních, jakož i požitcích
a plněních, při nichž během války
dosažené vyšší stáří
znamená třeba nevalný rozdíl v kapitálové
hodnotě, měl by v každém případě
proveden býti přepočet na hodnotu ve jmění
počátečním - postup, který
by administrativní aparát velmi zatížil.
Odst. 2. a 3. navrhuje tudíž až na některé
výjimky značné ulehčení.
V posledním odstavci přijímá návrh
zákona tutéž úpravu jako u daně
válečné (§ 9., odst. 2. cís.
nař. a §u 8., odst. 2. cit. zák.); hlavní
význam předpisu tohoto spočívá
v tom, že jednak sprošťuje odhadní komisi
povinnosti, zjišťovati nejmenší jmění
počátečná - úkol jak známo
velice obtížný - jednak zvyšuje uměle
jmění počátečné a vede
k vyloučení jinak dávkou povinného
přírůstku v četných případech;
aby však i u majetků menších a malých
neunikly všechny přírůstky, byla zvolena
hranice 5000 K.
§ . činí v souhlasu s obnoveným §
156., odst. 4 zák. o os. daních totéž
opatření i pro vyšetření jmění
počátečného.
§ 25. stanoví blíže případy,
kde východisko pro jmění počátečné
netvoří 1. leden 1914, nýbrž den pozdější.
Pro vymezení jmění konečného
platí tytéž předpisy jako pro zjištění
jmění počátečného; nicméně
různá povaha jednotlivých součástek
jmění konečného na jedné straně
a nutnost zabránit přesunům majetkovým
na druhé straně vyžaduje jistých korrektur
(§§ 27. a 28.).
§ 27., rozebíraje součástky jmění
konečného podle stavu 1. března 1919 a podle
genese jeho vzniku, jednak vylučuje z něho celou
řadu po 1. lednu 1914 přirostlých součástek,
které buď netvoří válečný
přírůstek v pravém slova smyslu (I.,
č. 1 - 4.), jednak zamýšlí předejíti
přesunům jmění (I., č. 5.),
jednak brání zdanění zdánlivých
přírůstků na jmění vzniklých
přeměnou jmění dávce nepodrobeného
ve jmění dávce podrobené (čl.
II.).
K I., č. 1. Pochází-li přírůstek
z nápadu dědického (v širším
slova smyslu) podle platného práva poplatkového
(§ 1. cis. nař. z 15. září 1915,
čís. 278, ř. z.) tu odporovalo by duchu dávky,
která zachytiti chce objektivní obohacení,
aby za přírůstek brán byl pouze subjektivní
přechod jmění z jedněch rukou do druhých.
Samozřejmě, vykazuje-li jmění z tohoto
pramene pocházející samo o sobě přírůstek,
podléhá tento přírůstek dávce
z přírůstku.
K I., č. 2. Nebylo by spravedlivé tato rozmnožení
jmění bráti za přírůstek
a to tím méně, uváží-li
se, že v převážné většině
těchto případů rozmnožení
jmění nahražuje úbytky síly pracovní.
K I., č. 3. a 4. Při pojištění
životním, jak kapitálovém tak i důchodovém,
nebylo by spravedlivo každý vyplacený kapitál
neb každou vyplacenou rentu považovati za přírůstek,
neboť vzniknouti by mohly různé příkrosti
podle toho, zda pojištění trvalo příliš
krátce neb příliš dlouho.
Návrh zákona béře z technických
důvodů v poměr nikoliv kapitál neb
kapitálovou hodnotu renty k hodnotě nedospělého
nároku, nýbrž stanoví jisté minimum
vyplaceného kapitálu neb kapitálové
hodnoty renty, které se nemá jako přírůstek
bráti.
10.000 K zvoleno za hranici u vyplacených kapitálů,
ježto v době předválečné
u středních vrstev pojištěný
kapitál průměrně nepřesahoval
této výše; u rent navrhuje se částka
3000 K.
K I., č. 5. Ustanovení toto zabraňovati má
obcházení zákona; třeba, že převody
majetkové, o nichž je zde řeč, na jednom
místě bezpečně budou postiženy,
není přece lhostejno, je-li to dárce aneb
obdarovaný. Ratio legis mluví pro to, aby dávku
zaplatil dárce, ježto tento daruje vzdává
se jisté části své sféry majetkové,
je tudíž daňově silnějším
subjektem a vzhledem k větší možné
progressi větší dávku spíše
snese.
S hlediska dávky z přírůstku vyměří
se tedy v zásadě dávka tak, jako kdyby k
daru nebylo vůbec došlo. Odpočítávají
se nejen dary, nýbrž i jinaká věnování
ať bezúplatná, ať bez přiměřené
úplaty, ať zahalená v jednání
tento způsob nabytí zastírající
(§ 61. č. 3.); v předposledním případě
sraziti lze ovšem hodnotu daru a pod. po předchozí
srážce hodnoty úplaty.
K č. II. Je-li hlavním momentem pro zatížení
přírůstku očividné stoupnutí
berní způsobilosti, již se v existenci přírůstku
právem spatřuje, odpadá tento důvod,
jestliže přírůstek vzniká pouze
tou cestou, že jmění dávce nepodrobené,
na př. jmění v cizině, nábytek
v tuzemsku a pod., z jakýchkoliv důvodů stane
se jměním dávce podrobeným a tudíž
tuto kategorii jmění rozmnoží.
Případů, kde se tak státi může,
jest více a jsou v návrhu zákona taxativně
vypočteny.