K §§ 11. - 17.

Princip obecné ceny, jak jest vymezen v § 10., rozvádí se podrobněji u jednotlivých kategorií majetku; není ani bez výjimek, ani bez pomocných měřítek.

Návrh zákona přimyká se tu ostatně k předpisům, jak byly celé soupisové akci, zejména sestavení t. zv. likvidační bilance (nař. ze dne 23. dubna 1919, čís. 217 sb. z. a n.) a ostatním soupisovým nařízením, týkajícím se soupisu majetku movitého a nemovitého podle zákonů ze dne 25. února 1919, čís. 84. sb z. a n. a ze dne 27. června 1919, čís. 369 sb. z. a n. za základ položeny; vláda uváživši zevrubně a opětně veškeré námitky, které při různých anketách, ústně i písemně se všech stran, zejména z kruhů interesentů byly tlumočeny, nenabyla přesvědčení, že by cenění podle jiného měřítka, nežli v zásadě podle ceny obecné (prodejní), poskytovalo správnější a spravedlivější základ.

K § 11.

Zákon zde vypočítává, co ke jmění pozemkovému a lesnímu náleží, a zahrnuje do tohoto jmění i plochy od daně pozemkové ve smyslu §u 2., čís. 1 a 2 zákona ze dne 24. května 1869, č. 88 ř. z. osvobozené, kteréž vzhledem k možnosti hodnoty vynechati nelze, dále příslušenství ve smyslu §ů 293., 294. a 296. obč. zák., jakož i práva a oprávnění s pozemky spojená na př. právo honební, právo k vodním užitkům atd.; t. zv. vlastnictví hor (§ 109. horního zákona), případně i nafty, kteréž v různých majetkových zákonech německých se zařaďuje do jmění kapitálového, umístěno vhodněji zde.

Cenění majetku pozemkového a lesního jest již vzhledem k sociální skladbě národa našeho a k významu zemědělství (včetně lesního hospodářství) problémem nad míru důležitým.

Návrh zákona vychází ze základního, pro všecky druhy majetku rozhodného hlediska - ceny obecné (prodejní), nepřehlíží však i moment výnosový, bera zřetel na nesporně zvláštní, odchylná kriteria hospodaření zemědělského a lesního.

Jak již úvodem k hodnocení vůbec (§ 10.) bylo naznačeno, nelze v letech válečných mluviti o normálním procesu tvoření cen nabídkou a poptávkou ve větších rozměrech v tom kterém okresu, avšak jistou náhradu tvoří všeobecné cenění vlastní ceny totiž, pod kterými závod zemědělský neb pozemek není vůbec na prodej. Tento zjev hromadný a známý každému, kdož by chtěl v této době kupovati usedlosti nebo pozemky, nelze přehlížeti, ale nelze jej posuzovati se subjektivního stanoviska zvláštních poměrů nebo dokonce jen záliby (§ 305. obč. zák.), kteréž by ovšem nemohlo býti spolehlivým vodítkem; naopak hodnocení toto, již svojí hromadností a uceleností ovládajíc svojí převahou poptávku, vykazuje všechny objektivní znaky obecné ceny, jak ji má na mysli § 305. obč. zák.; samozřejmě nemohou přemrštěné, zbohatlíky a z jiných důvodů placené ceny býti nějakým měřítkem pro oceňování jiných objektů.

Tvořila-li se skutečně, třeba v jiné formě, cena ve válce, netvořila se tak, jako v dobách mírových, postrádajíc hlavního, byť i ne jediného živlu, kolem něhož se dříve soustřeďovala, totiž kalkulace výnosové; dnešní abnormálně vysoký výnos není výnosem "věčné" renty, a budoucí vynos jest úplně nejistý; souvislosti mezi cenou prodejní (jak již bylo uvedeno, ve valné většině případů vyšší), a cenou výnosovou (nižší) dnes nestává, a zde spočívá nebezpečí, že by rozpětí mezi dnešní cenou a budoucí výnosností, a vyměření dávky podle této ceny zatížiti mohlo zemědělství, tedy s hlediska soběstačnosti státu důležitou výrobu prvotní více, nežli by výrobní jeho schopnost snesla.

Třeba tedy do jisté míry vzíti zřetel na moment výnosový; skutečný výnos jest prakticky neobyčejně těžce stanovitelný, nemůže z výše uvedených důvodů přijíti v úvahu, a sebe menší odchylka vede při cenění kapitálové hodnoty k značnému rozpětí hodnoty; hodnoty pachtovní, s nimiž operuje na př. uherský zákon o dani z majetku (čl. XXVI. zák. z r. 1916, § 13.), zahrnují často různé položky, jež s kapitalisací renty pozemkové nesouvisí, a nedají se jako takové bez oprav upotřebiti: zbývají čisté katastrální výnosy jako výraz onoho čistého výnosu, který půda v době klasifikace půdy při obvyklém způsobu hospodaření po srážce útrat obhospodařovacích trvale každému držiteli poskytovati mohla (§ 5. a 19. zák. ze dne 24. května 1869, čís. 88. ř. z.). Čisté výnosy katastrální nejsou zajisté žádným ideálem; pocházejíce původem svým z cen plodin zemědělských z r. 1824 a tehdejšího způsobu hospodaření jsou zastaralé, neodpovídají naprosto co do výše ani předválečnému, natož dnešnímu výnosu a vykazují jak v okresích, tak i při srovnání okresů s okresy značné nesrovnalosti.

Relace mezi čistým kat. výnosem a trhovou cenou usedlostí, ať by byla zjištěna odhadem průměrně placených cen v okresu nebo přímo z kupních smluv, vykazuje v jistých směrech a za jistých podmínek určitou zákonnost; pro historické země české jest k disposici na podkladu prvém obsáhlé statistické vyšetření zemědělského kapitálu (bez budov, inventáře atd.) asi u 1000 závodů na podkladě let předválečných (1909 - 1913), pocházejících z ústavů pro zemědělské účetnictví čes. odboru zemědělské rady v Praze a pro zemědělskou spravovědu a taxaci při zemědělském odboru čes. vysoké školy technické v Praze (prof. dr. Brdlík [Zemědělský archiv č. 3 - 4, 1919]); hlavním kriteriem této statistiky jest, že historické země rozlišují se na více od sebe různých, uvnitř však jednotných obvodů výrobních (oblasť řepařská, obilnářská atd.), a že přihlíží se k průměrnému kat. čistému výnosu celých závodů hledíc k vzdálenosti závodů od místa odbytu; násobky kat. čistých výnosů, jimiž dochází se k průměrné ceně, odchylují se v jednotlivých oblastech, a tím právě vyjadřují značné rozdíly v cenách, vyplývající z technického pokroku zemědělské výroby a rozvoje cen výrobků zemědělských vůbec při kat. čistém výnosu stejně neb přibližně stejně vysokém.

Methodu i předpoklady této statistiky pokládá vláda za vhodný podklad pro cenění, nemohouc pro přetížení berních úřadů v krátké době poskytnouti stejně cenný materiál podle měřítka druhého, přesnějšího; při tom však nelze se zřetele pustiti zásadní hledisko, že, byť i mechanické cenění pro široký průměr případů bylo vítaným a značným ulehčením pro aparát ukládací, nelze obejíti se bez individualisace, tak aby v daném případě jak ve prospěch poplatníkův, tak i státu přípustným bylo cenění nižší neb vyšší.

Násobky výše zmíněné a vyjádřené celou řadou číslic nehodí se do zákona; vláda navrhuje tudíž pouze zmocnění podle této methody řízení oceňovací ulehčiti; násobky pojaty by byly do prováděcího nařízení; tamže pojaty by byly i jiné vhodné pokyny, jako na př. použití odhadů či služeb Hypotečních bank a pod.

Pomůckou násobku čistého kat. výnosu docílí se jaksi pevnější, jednotnější východisko pro prodejní ceny předválečné; cena ke dni 1. březnu 1919 stojí m. j. pod vlivem dvou protichůdných okolností: znehodnocení peněz a půdy následkem nedostatečného hnojení a pod., jest ale vesměs značně vyšší, nežli cena předválečná.

Cena ke dni 1. březnu 1919 dala by se mechanicky zjistiti určitou procentuelní přirážkou k ceně předválečné; výpočty z kruhů interesentů kolísají mezi 50 - 70%, ba dosahují při menším znehodnocení půdy (na př. kraje pícninářské) i o něco více.

Vláda nepokládá za vhodné i pro tuto přirážku navrhnouti jisté procento, ponechávajíc rozhodnutí kompetentním komisím odhadním, avšak, i kdyby zde měla nějaká směrnice býti vodítkem, platiti by musila za každých okolností tatáž zásadní výhrada jako u násobků čistých kat. výnosů.

Vedle ceny prodejní přichází v úvahu ještě cena nabývací pro všechny objekty koupené v době od 1 srpna 1914 do 1. března 1919, pokud jest vyšší než cena prodejní; pro výjimku tuto mluví, že se zachytí cena skutečně placená, z doby nepříliš dávné, cena diktovaná prudkostí, s jakou namnoze lehce nabyté peníze z oběhu unikaly.

Zvláště zmíniti se jest o cenění půdy přenechané drobným pachtýřům (zák. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.) a majetků zabraných (zák. ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.); u první kategorie pozemků stanovena jest jako postupní cena cena předválečná z r. 1913 (§ 8.) a rovněž u druhé kategorie, kdež otázka náhrady není dosud řešena (§ 9. prve cit. zák.), třeba počítati s tím, že cena postupní nebude se krýti s cenou prodejní dne 1. března 1919.

Zdálo by se, že vezme-li se cena nižší, nebylo by lze v žádném případě nikomu upříti nároku, aby pokles na hodnotě byl dodatečně respektován: pak ale nedalo by se vůbec držeti zásadní stanovisko, že dávka jednorázová vybrána býti může jen podle stavu a hodnoty v určitý den; v této příčině dlužno totiž uvážiti, že stát vědomě vzdává se respektování cen po 1. březnu 1919 zvýšených, a že tedy na druhé straně nelze připustiti, aby se bral ohled na ceny po tomto dni pokleslé.

Jako správný jest princip tento tam, kde tvoření cen diktováno jest volností soukromo-hospodářskou, tak nehodí se zásada tato pro případy svrchu uvedené, uváží-li se zejména obmezení disposiční podle zák. ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32, sb. z. a n.; jako je ale odůvodněno vyloučení rozdílu v ceně z vyměřovacího základu pro dávku u původního držitele, tak jest odůvodněno započítání této diference do základu pro dávku u nabyvatele, neboť v obou případech za levný peníz obdrží majetek třeba daleko hodnotnější; na zásadním pojetí do dávky dlužno trvati, neboť vypadly by tím z dávky obrovské hodnoty.

Ale i přes to stát vždy ztrácí, neboť jednak odpadá vysoká progrese u původního držitele, jednak bude záležeti na tom, zdali u nabyvatele jsou veškeré podmínky pro objektivní povinnost k dávce (na př. jmění 10.000 K).

K § 12.

Do kategorie majetku domovního náleží budovy, plochy dani pozemkové nepodléhající, dále práva a oprávnění s budovami spojená, na př.: právo várečné, radikované živnosti atd. a příslušenství podle §u 297. obč. zák.

Hodnota budov ocení se podle týchž zásad jako u pozemků, tedy podle hodnoty prodejní aneb nabývací, než povaha jistého druhu tohoto majetku, jakož i reflex poměrů právních, jak se během války vytvořily, vyžaduje obdobného opatření, jako při cenění pozemků.

Kapitálu investovanému v domech určených k pronajímání nebylo z ohledů veřejnoprávních dovoleno súčastniti se na stoupající drahotě volným zvyšováním činží; tato obmezení ve volné disposici majitelů domů, trvající již po několik let, hluboko zasáhla a způsobila, že výnosy domů, jež zejména v prvých letech válečných poskytovanými slevami klesly, nestouply od té doby v stejném poměru jako hodnota ostatních statků hospodářských, že však na druhé straně v míře stále stoupající pohlcovány byly stoupající režií.

Lze ovšem očekávati, že při úžasné bytové nouzi rozmáhajícím se ruchem stavebním a postupným uvedením disposice majitelů domů s majetkem na původní rozsah úbytky let válečných bohatě se nahradí, avšak vývoj tento vyžadovati bude několika let, kdežto se dnes jedná o to, aby - vzhledem k nutnosti rychlého splacení dávky - dávka nepřesahovala síly majetku hospodářsky do jisté míry seslabeného.

Na druhé straně tytéž důvody jako u pozemků mluví pro mechanisování celého procesu oceňovacího, pro kteréž vhodný podklad poskytuje čistý zdanitelný výnos (§ 6. zák. z 9. února 1882, čís. 17. ř. z.), srazí-li se z něho plná státní daň se všemi přirážkami, a připočte-li se hodnota ještě plynoucího osvobození (výhody); 33 násobek, odpovídající okrouhle 3% zúročení, odchyluje se značně ve prospěch domů obytných od běžné míry úrokové u domů dnes obvyklé; nesmí-li tato hranice směrem dolů býti překročena, připouští se ovšem podle téhož zásadního hlediska individualisace jako u pozemků ocenění vyšší.

U těchto objektů konkuruje tedy ve dvou nejhlavnějších případech, totiž, byly-li koupeny po 1. srpnu 1914 cena prodejní (jako pravidlo), cena nabývací (je-li cena prvnější nižší), a cena výnosová (jako nejmenší cena, jsou-li první dvě nižší), a zůstaly-li v týchž rukách, cena prodejní a výnosová za týchž podmínek jako u skupiny prvé.

Násobek jest vhodnou pomůckou tam, kde se v širokém průměru massy případů cena prodejní s cenou podle násobku zjištěnou buď kryje, aneb ne značně uchyluje; mohou se vyskytnouti případy, že v celých místech následkem různých okolností, na př. nepříznivými saisonami cena podle výše uvedeného násobku značně by se uchylovala od ceny prodejní: pro tyto případy vyhražuje se ministru financí právo, vyšetřiti nejnižší hranici, pod kterou se nesmí jiti, jiným způsobem.

Cenění ostatních budov obytných, tedy podléhajících dani třídní, dále budov věnovaných hospodářství, průmyslu, živnostem atd., které po případě dani domovní vůbec nepodléhají, setká se v praxi se značnými technickými obtížemi, neboť daň třídní, ani kapitalisovaná neposkytuje žádné relace k ceně prodejní.

V zájmu ulehčení a rovnoměrného cenění budov prvé kategorie navrhuje se fikce, - ovšem jen pro účely dávky - jako by všechny budovy obytné ležely v místech zcela dani činžovní podrobených; pro srovnání poskytují placené činže neb hodnoty nájemní vhodné a bez značných obtíží podle § 164 zák. o os. daních zjistitelné měřítko; vzhledem k značným různostem může ovšem jen komise odhadní na základě místních znalostí přiměřené hodnoty voliti.

Ani u budov kategorie druhé neschází pomůcek pro odhady, ať již ve formě t. zv. parifikátů u daně činžovní, neb užitkových hodnot podle § 164. zák. o os. dan. neb jinakých měřítek statistických (na př. v § 11. zmíněné statistické šetření o výši kapitálu staveb průměrně na 1 ha zemědělské plochy vypadající); do návrhu zákona pojato tudíž zmocnění pro ministra financí, aby učinil podle potřeby a možnosti vhodná opatření cestou nařizovací.

K § 13.

Je nesporno, že na podnik v chodu se nalézající nelze pohlížeti jen jako na součet věcí a práv, jež k provozování podniku jsou určeny; podnik není tedy snůškou na př. strojů, nářadí, zařízení atd., nýbrž živým celkem, který se jako takový oceňuje a prodává.

Z tohoto základního názoru vychází návrh zákona; není-li podmínky dalšího provozování, tu rozlučuje se celek v součástky, které se jako takové bez souvislosti s ostatními "likvidují" a prodávají; v úvahu pak přichází v těchto případech realisační hodnota jednotlivých věcí.

Zásadě cenění podniku jako celku neodporuje, jestliže se, jak ani jinak není možno, jednotlivé částky jmění výdělečného oceňují nejdříve samy pro sebe podle všeobecných pravidel § 11., 12., 14. - 17., případně podle ustanovení v odst. 3. a 4.; tyto početní faktory opraví pak ocenění jako celku buď nahoru nebo dolů. Jmění podniku věnované rozlišovati lze v t. zv. oběžné a základní: prvnější, k prodeji určené, ceniti možno samozřejmě podle okamžité ceny prodejní v den rozhodný.

Ohledně ceny nabývací u pozemků a budov platí tytéž předpisy jako v §u 11. a 12.; výjimky z ceny prodejní (odst. 4.) dány jsou v zájmu spravedlivého ocenění a zachycení kapitálů, jež by jinak unikly, samy sebou a přimykají se ostatně k zásadám stanoveným v nařízení o likvidační binanci ze dne 23. dubna 1919, čís. 217 sb. z. a n.

Poněvadž tento druh majetku vykazuje nejrozmanitější stupnici odstínů, rozdílů atd., nezbude, než v každém jednotlivém případě zjišťovati stav i hodnotu jmění individuelně.

K § 14. - 17.

Do poslední kategorie jmění zařaditi dlužno veškeren majetek dávkou povinný, pokud není ani majetkem pozemkovým či lesním, ani majetkem domovním, ani jměním výdělečným; hlavní druhy dosti podrobně uvádí § 169. zák. o os. dan., jehož se § 14. také dovolává.

Předpisy o cenění pro jednotlivé markantnější druhy majetku kapitálového obsahuje § 15., jenž přejímá zejména odhadní hodnoty v příloze A. a B. nařízení z 23. dubna 1919, čís. 217 sb. z. a n.

Zvláštní kategorií kapitálového jmění tvoří nedospělé nároky z pojištění životního, kapitálového neb důchodového; právní nároky tyto na pozdější výplatu jsou nesporně majetkem, právě tak jako peníz v peněžních ústavech ukládaný, s kapitály ve formě pojištění, ať vlastní šetrností, šťastnou náhodou neb jinak nahromaděnými lze volně i na případ smrti disponovati, je prodati neb zastaviti neb vykoupiti. Tím, a svojí nepopíratelnou kapitálovou hodnotou odlišují se tyto nároky od nároků plynoucích z veřejných zřízení zaopatřovacích, a čítají se ve všech zákonech o daních majetkových do jmění.

Návrh zákona chce však zachytiti jen taková pojištění, která tvoří formu pro hromadění značnějších kapitálů; proto vylučuje v § 9., odst. 2., čís. 4. z pojmu jmění: pojištění věcná (náhrada za zničení nebo poškození věci), pojištění opírající se o zákonnou povinnost (dělnické pojišťování nemocenské, úrazové, pojištění pensijní), pojištění na menší kapitály neb důchody, pojištění u zemského pojišťovacího fondu v Praze, zřízeného podle stanov vyhlášených dne 28. srpna 1892, čís. 54. z. z., a konečně pojištění uzavřená u ústavů dle lit. E) min. nařízení z 5. března 1896, čís. 31. ř. z.

§ 16. obsahuje vykládací pravidlo pro cenění opětovných požitků a plnění: kapitalisační procento béře se (nikoli v souladu se zákonnitou 5%ní mírou úrokovou podle zákonů ze 14. června 1868, čís. 62. ř. z. a z 15. května 1885, čís. 77 ř. z.) 4%, jež asi nejlépe vyhovují všem, zejména s hlediska strany nutným ohledům.

Stupnice pro ocenění požitků závislých na stáří osoby odpovídá nejnovějším zkušenostem o úmrtnosti obyvatelstva v bývalém Rakousku v pětiletí 1906 - 1910 (Österreichische Sterbetafeln 1917) a jest odvozena na základě 4% zúrokování.

Hodnota nedospělých nároků z pojištění (§ 17.) jest již pojišťovnami podle skutečné hodnoty ke dni 28. února 1919, a to poměrně nízko (50%, resp. při pouhém dožití 80% zjištěného součtu uplynulých ročních premií) oceněna; stačí tedy vzíti za základ tuto hodnotu a pouze pro ocenění hodnoty pojištění úrazových s vrácením premií - které byly oblíbeným úkrytem pro nahromaděné kapitály - učiniti opatření zvláštní.

K § 18.

§ 18. připouští v zásadě veškeré kapitálové dluhy a břemena k odpočtení, ježto předmětem dávky z majetku jest jmění čisté, ovšem že s jistými výjimkami.

Výjimek jest třeba, nemá-li se pod titulem dluhů odpočítávati více, nežli jest odůvodněno, tedy zejména dluhy, které, nezkracujíce jmění, docházejí úhrady z příjmu, dále dluhy, které váznou na součástkách majetkových dávce z majetku nepodléhajících; v poslednějším směru rozhoduje, jako u daně z příjmu (§ 161., odst. 2. zák. o os. dan.) moment hospodářské souvislosti.

Daně, byť i postihovaly a zatěžovaly příjem neb výnos, jsou, dokud nezaplaceny, dluhem zatěžujícím jmění; o daních (incl. vojenské taxy) před 1. březnem 1919 předepsaných, ale nezaplacených jest to samozřejmé; než i zde jest jistého časového obmezení potřebí, poněvadž předpisy daňové vztahují se na období roční (v konkretním případě celý berní rok 1919), kdežto pro dávku jest rozhodným pouze stav jmění dne 1. března t. r.

Jsou tudíž odpočítatelny daně včetně berního roku 1918 bez obmezení, ohledně roku 1919 pak jen, pokud jsou před 1. březnem t. r. splatny.

Sraziti lze dále - vzhledem k značným nedoměrkům - byť i dodatečně takovéto daně po 1. březnu 1919 předepsané, dále válečnou daň z vyšších zisků (příjmů) roku 1919, - jež byla vládou zvláštní osnovou zákona navržena -, pokud zisky tyto (příjmy) pocházejí z doby před 1. březnem 1919.

K § 19.

Zde stanoví se obvyklá vykládací pravidla, jsou-li práva nebo závazky vázány na podmínku neb doložení času.

K § 20.

Dávka z majetku postihuje nejen jmění v jeho statickém stavu dne 1. března 1919, nýbrž i rozdíl tohoto jmění vůči jmění předválečnému, čili t. zv. přírůstek na majetku. Rozdíl tento dá se pro praktickou potřebu vyjádřiti jen mechanicky jako číselný rozdíl mezi jměním dne 1. března 1919, a jměním předválečným (čili mezi t. zv. jměním počátečným a konečným).

Dávka rozpadá se tudíž vzhledem k dvěma pro složení majetku podstatně odchylným objektům na dávku z majetku zjištěného ke dni 1. března 1919 a na dávku z přírůstku jako diference ve výše uvedeném smyslu.

Přírůstek záležeti může:

1. v rozmnožení jmění nabytím majetku z titulu dědického nebo jinakého titulu onerosního, z jednání spekulačního (na př. výhry), z převedení příjmu ve jmění a konečně z přeměny jmění, jež dosud dávce z majetku nepodléhalo, ve jmění dávkou z majetku povinné (na př. výtěžek při zpeněžení cizozemského majetku nemovitého),

2. ve stoupnutí hodnoty při nezměněné substanci.

Poněvadž je přírůstek, ať se počítá jmění konečné jakkoliv, vždy součástkou jmění tohoto, je přirozeno, že vše, co platí o jmění, platí stejnou měrou i o přírůstku, pokud zákon nic jiného nestanoví.

K § 21.

Povinnost dávkou z přírůstku vázána jest na dvě podmínky: jednak na minimální výši jmění vůbec, jednak na minimální výši přírůstku; ke zdanění přírůstku může tudíž dojíti jenom tehdy, když obě tyto podmínky jsou splněny.

Co se týče minimální výše jmění zvolena z důvodů, o nichž již v §u 5. se stala zmínka, tatáž hranice, pouze s tou obměnou, že v zájmu vyvarování jakéhokoliv obcházení předpisů zákonných, třeba do tohoto minima započítati vše, co zavčas ze jmění uniknuvši, do jmění čítati se musí.

Pravidlem bude tedy, že dávka z přírůstku předpokládá tak veliké jmění, že bude dána i povinnost k dávce z majetku, avšak pravidlo toto nebude bezvýjimečné tam, kde základna pro povinnost k dávce z přírůstku získá se připočtením částek v §u 28. uvedených; v těchto případech není vyloučeno, že podmínky dávky z přírůstku budou dány, podmínky dávky z majetku však nikoliv.

Co se týče minima přírůstku, jest jako u minima jmění stanovení nejnižší hranice velice arbitrerní; tolik však je jisto, že, má-li idea zachycení přírůstku zplna a vydatně býti provedena, jest třeba sestoupiti hlouběji až k menším a malým přírůstkům, neboť jednak přesuny jmění a přírůstky na jmění nejsou obmezeny jenom na jmění a přírůstky větší, jednak i menší přírůstky zvyšují případnou berní způsobilost, a konečně široká massa těchto přírůstků svým počtem podstatně padá na váhu při efektu finančním; těmto závažným důvodům ustoupiti musí ohledy, jež po stránce technické poukazují někdy na značné stížení prací odhadních, mají-li se úřady zabývati malými, nesnadno zjistitelnými případy.

Jako minimum navrhuje se částka 5000 korun, kteráž, nepřekročena, nezakládá povinnost k dávce na jedné straně, na druhé straně však překročena zakládá povinnost tuto bez rozdílu, z jakého titulu, přírůstek na jmění pochází.

K § 22.

Co se srovnávání jmění počátečného a konečného týče, přimyká se návrh zákona k dani válečné (čl. 19., č. 3. a čl. 18. prováděcího nař. k cís. nař. ze dne 16. dubna 1916, č. 103. ř. z. a §u 8. odst. 1., §u 10. zák. ze dne 16. února 1918, č. 66. ř. z.); příspěvky vyživovací dle §u 157., odst. 5. zák. o os. daních (čl. 27., č. 6. lit. d), čl. 7., 1. č. 3. odst. 3. a č. 4., čl. 3. 1. č. 8. prováděcího nař. IV. k zák. o os. daních) přicházejí pro dávku z majetku v úvahu tentokráte, representují-li právo majetkové; to bude pravidelně jen tenkráte, spočívají-li na zvláštním titulu právním.

K § 23.

§ 23. zabývá se vymezením jmění počátečního, kteréž bude nutno, vyjma níže uvedeného výjimkou, v každém jednotlivém případě zjišťovati.

Při pojištěních, jakož i požitcích a plněních, při nichž během války dosažené vyšší stáří znamená třeba nevalný rozdíl v kapitálové hodnotě, měl by v každém případě proveden býti přepočet na hodnotu ve jmění počátečním - postup, který by administrativní aparát velmi zatížil.

Odst. 2. a 3. navrhuje tudíž až na některé výjimky značné ulehčení.

V posledním odstavci přijímá návrh zákona tutéž úpravu jako u daně válečné (§ 9., odst. 2. cís. nař. a §u 8., odst. 2. cit. zák.); hlavní význam předpisu tohoto spočívá v tom, že jednak sprošťuje odhadní komisi povinnosti, zjišťovati nejmenší jmění počátečná - úkol jak známo velice obtížný - jednak zvyšuje uměle jmění počátečné a vede k vyloučení jinak dávkou povinného přírůstku v četných případech; aby však i u majetků menších a malých neunikly všechny přírůstky, byla zvolena hranice 5000 K.

K § 24.

§ . činí v souhlasu s obnoveným § 156., odst. 4 zák. o os. daních totéž opatření i pro vyšetření jmění počátečného.

K § 25.

§ 25. stanoví blíže případy, kde východisko pro jmění počátečné netvoří 1. leden 1914, nýbrž den pozdější.

K § 26.

Pro vymezení jmění konečného platí tytéž předpisy jako pro zjištění jmění počátečného; nicméně různá povaha jednotlivých součástek jmění konečného na jedné straně a nutnost zabránit přesunům majetkovým na druhé straně vyžaduje jistých korrektur (§§ 27. a 28.).

K § 27.

§ 27., rozebíraje součástky jmění konečného podle stavu 1. března 1919 a podle genese jeho vzniku, jednak vylučuje z něho celou řadu po 1. lednu 1914 přirostlých součástek, které buď netvoří válečný přírůstek v pravém slova smyslu (I., č. 1 - 4.), jednak zamýšlí předejíti přesunům jmění (I., č. 5.), jednak brání zdanění zdánlivých přírůstků na jmění vzniklých přeměnou jmění dávce nepodrobeného ve jmění dávce podrobené (čl. II.).

K I., č. 1. Pochází-li přírůstek z nápadu dědického (v širším slova smyslu) podle platného práva poplatkového (§ 1. cis. nař. z 15. září 1915, čís. 278, ř. z.) tu odporovalo by duchu dávky, která zachytiti chce objektivní obohacení, aby za přírůstek brán byl pouze subjektivní přechod jmění z jedněch rukou do druhých.

Samozřejmě, vykazuje-li jmění z tohoto pramene pocházející samo o sobě přírůstek, podléhá tento přírůstek dávce z přírůstku.

K I., č. 2. Nebylo by spravedlivé tato rozmnožení jmění bráti za přírůstek a to tím méně, uváží-li se, že v převážné většině těchto případů rozmnožení jmění nahražuje úbytky síly pracovní.

K I., č. 3. a 4. Při pojištění životním, jak kapitálovém tak i důchodovém, nebylo by spravedlivo každý vyplacený kapitál neb každou vyplacenou rentu považovati za přírůstek, neboť vzniknouti by mohly různé příkrosti podle toho, zda pojištění trvalo příliš krátce neb příliš dlouho.

Návrh zákona béře z technických důvodů v poměr nikoliv kapitál neb kapitálovou hodnotu renty k hodnotě nedospělého nároku, nýbrž stanoví jisté minimum vyplaceného kapitálu neb kapitálové hodnoty renty, které se nemá jako přírůstek bráti.

10.000 K zvoleno za hranici u vyplacených kapitálů, ježto v době předválečné u středních vrstev pojištěný kapitál průměrně nepřesahoval této výše; u rent navrhuje se částka 3000 K.

K I., č. 5. Ustanovení toto zabraňovati má obcházení zákona; třeba, že převody majetkové, o nichž je zde řeč, na jednom místě bezpečně budou postiženy, není přece lhostejno, je-li to dárce aneb obdarovaný. Ratio legis mluví pro to, aby dávku zaplatil dárce, ježto tento daruje vzdává se jisté části své sféry majetkové, je tudíž daňově silnějším subjektem a vzhledem k větší možné progressi větší dávku spíše snese.

S hlediska dávky z přírůstku vyměří se tedy v zásadě dávka tak, jako kdyby k daru nebylo vůbec došlo. Odpočítávají se nejen dary, nýbrž i jinaká věnování ať bezúplatná, ať bez přiměřené úplaty, ať zahalená v jednání tento způsob nabytí zastírající (§ 61. č. 3.); v předposledním případě sraziti lze ovšem hodnotu daru a pod. po předchozí srážce hodnoty úplaty.

K č. II. Je-li hlavním momentem pro zatížení přírůstku očividné stoupnutí berní způsobilosti, již se v existenci přírůstku právem spatřuje, odpadá tento důvod, jestliže přírůstek vzniká pouze tou cestou, že jmění dávce nepodrobené, na př. jmění v cizině, nábytek v tuzemsku a pod., z jakýchkoliv důvodů stane se jměním dávce podrobeným a tudíž tuto kategorii jmění rozmnoží.

Případů, kde se tak státi může, jest více a jsou v návrhu zákona taxativně vypočteny.

Sráží se čistá hodnota v době výše zmíněné přeměny.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP