Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Účel dávky vymezen byl již ve všeobecné části.

§ 2. upravuje subjektivní povinnost k dávce a přimyká se těsně k ustanovení §u 153. zák. o os. dan., podle něhož dani z příjmu podléhají osoby fysické a neodevzdané pozůstalosti.

Vůči cizině přichází k platnosti, jako u daně z příjmu, princip hospodářské souvislosti (nikoliv právní souvislosti), neboť jenom u osob, které v oblasti republiky československé bydlí, nebo déle jednoho roku se zdržují, podléhá dávce z majetku veškeré dávce podrobené jmění bez rozdílu, kde se nalézá, kdežto tam, kde této souvislosti subjektu s oblastí státu československého není, podrobeno jest dávce majetku pouze jmění v tuzemsku se nalézající.

V tomto poslednějším směru jest ovšem hranice majetku dávce podléhajícího širší nežli u daně z příjmu.

Podle §u 153., č. 2. zák. o os. daních podléhá dani z příjmu u osob, které v oblasti státu československého ani nebydlí, ani déle jednoho roku se nezdržují, pouze t. zv. vázané jmění (nemovitosti, hypotekární pohledávky na tuzemských nemovitostech, výdělečné podniky a zaměstnání k zisku směřující, fideikomisy atd.); dani z příjmu nepodléhá tedy u těchto subjektů zejména jmění kapitálové.

Výjimka tato u daní se opakujících má svoje hlubší pozadí a souvisí se známým problémem národohospodářské politiky, že za jistých podmínek příliv cizích kapitálů přináší hospodářské a politické výhody; prozíravá politika finanční upouštívá tudíž při známé citlivosti a pohyblivosti cizozemských kapitálů za jistých předpokladů od zdanění; tyto ohledy ustupují však do pozadí u dávky jednou pro vždy, neboť nelze nahlédnouti, proč by veškeré jmění, podléhající mocenské sféře státní, a tudíž zejména i cizí kapitály, které v tuzemsku jsou výrobně činny a právní ochrany státu československého požívají, neměly přispěti přiměřenou kvotou ku všeobecnému ozdravění státu, kteréž konečně i jim přijde k dobru; přes to poskytuje § 65. ještě v širší míře, nežli obdobný § 285. zák. o os. dan. možnost, aby jakékoliv nesrovnalosti, jež by z principu tohoto vyplynuly, upraveny byly jak v jednotlivých případech, tak i všeobecně smlouvami s cizími státy podle zásad, které by se od ustanovení §u 2. odchylovaly.

Navrhované předpisy §u 2. nestojí nijak v rozporu s čl. 266. mírové smlouvy.

§ 3. podává interpretační pravidla k otázce, které hodnoty majetkové se nalézají v tuzemsku, a opírá se částečně o ustanovení §u 153., č. 2. lit. a) zák. o os. daních, částečně o některá platná ustanovení práva poplatkového (cís. nař. z 15. září 1915, čís. 278 ř. z., § 6.), ovšem s důležitou změnou.

Podle §u 6., odst. 3. tohoto nařízení jest pro otázku, kde se neknihovní pohledávka nalézá, rozhodným bydliště věřitele; proti tomu však lze poukázati na to, že soudní vymáhání a vydobytí pohledávek podléhá výsostní moci onoho státu, v němž dlužník má své bydliště, a že tudíž jest dostatečně odůvodněno s pohledávkou nakládati tak, jakoby se v bydlišti dlužníka nalézala; nelze podceňovati také důležité hospodářské momenty zejména vůči cizině, které zde padají na váhu.

§ 3., odst. 2., stanoví tudíž základní pravidlo, že práva na věci hmotné nevázaná nalézají se tam, kde se nalézá bydliště, nebo pobyt nebo sídlo povinovaného.

§ 4., odst. 1. upravuje subjektivní osvobození od dávky z majetku, která jsou povšechně přizpůsobena osvobozením §u 154., č. 3. a 4. zák. o os. daních; pro případné další osvobození není důvodů.

Odst. 2. tohoto §u uvádí objektivní osvobození od dávky z majetku, jež odůvodněna jsou účelem, jemuž jmění ta trvale, výhradně a bezprostředně jsou věnována a jemuž také skutečně slouží.

Hranice, do které majetky od dávky z majetku mají býti osvobozeny, týká se velice důležité otázky, až kam sahá daňová způsobilost censitů v různých jejích stupních; tuto myšlenku vyjadřují všechny zákony o dani ze jmění tím, že stanoví určitou majetkovou mez, kteráž, pokud není překročena, zakládá osvobození od daně.

Příkladu toho následuje i návrh zákona.

Číselné vymezení této hranice jest ovšem již proto velice obtížné, ježto nemáme statistiky, jak jest majetek ve státě československém rozvrstven: vezme-li se však v úvahu úřední statistika, na příkl. v Prusku u doplňovací daně majetkové, podle níž více než 10% celého majetku vypadá na jmění od 6000 do 20.000 M., tu vysvitne ihned veliká důležitost zachycení majetků menších.

Poměr bude ve státu našem, kde, jak známo, v poměru k Prusku jest mnohem méně majetků větších, jistě jen nepříznivější. Příliš nízké minimum zatěžuje citelně správní aparát; příliš vysoké minimum jest způsobilé ohroziti finanční efekt dávky z majetku a porušiti princip všeobecnosti dávky této, neboť na jedné straně unikla by i toto ohromná část národního jmění dávce, na druhé straně podporovalo by vyšší minimum snahy velký majetek úmyslně rozdělovati a na částí drobiti.

Tolik jest však jisto, že i malá a menší jmění jsou vždy ještě způsobilá snésti obět jejich výši přiměřenou; vláda navrhuje tudíž, aby jmění částku 10.000 korun nepřevyšující od dávky byla osvobozena.

Na druhé straně jest nepochybno, že při správném vymezení výše zmíněné hranice nelze se obejíti bez náležitého zřetele k výši příjmu, který z majetku pocházeje při různé své výši nezůstává bez vlivu na minimum jmění; a nejen to, spravedlnost žádá, aby se přihlédlo i k tomu, kdo příjem béře.

Je-li se stanoviska všeobecnosti dávky z majetku nevyhnutelně nutno, aby dávkou nejširší vrstvy obyvatelstva byly zatíženy, tím větší a intensivnější musí býti úleva pro ony držitele majetku, kteří ve válce právě vzhledem ke své omezené pracovní a hospodářské potenci obzvláště trpěli; to jsou osoby, v §u 5. taxativně vypočtené.

Vzhledem k tomu, že při různé výnosnosti různých součástek jmění nelze s hlediska správného zatížení a spravedlivého poměru mezi příjmem a jměním přivésti obé v relaci všeobecně případnou, navrhuje se střední cesta v tom směru, aby výhody níže dotčené příslušely jen tehdy, nepřesahuje-li příjem podle zák. o os. daních 5000 K a jmění dávkou povinné 100.000 K, čímž vyloučí se z výhody majetky menší vysoko a majetky veliké nízko zúrokované.

Výhody pro tento druh osob jsou dvojí:

1. Od dávky z majetku jest jmění do 10.000 K za všech okolností osvobozeno;

2. z dávky z majetku, která by podle všeobecných pravidel vypadala, předepíší a vyberou se pouze ²/₃.

Ustanovení posledního odstavce přimyká se k obdobnému ustanovení zák. o os. daních (§ 155., odst. 2.).

Dávka z majetku vybrána býti může pouze a jediné podle stavu v určitý den, jenž tudíž v každém případě je rozhodným; zákonem ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n., a zákonem ze dne 27. června, čís. 369 sb. z. a n., zvolen 1. březen 1919; tím, že k tomuto dni spjata jest celá ohromná akce soupisová, je jeho význam tím závažnější, a tím méně lze bráti v úvahu nějaký termín pozdější, nemá-li nahromaděný materiál se státi úplně bezcenným. 1. březen 1919 vyhovuje ostatně i po té stránce, že v znehodnocení platidel od této doby nenastalo žádné zlepšení.

Dávce z majetku podléhá zásadně jen vlastní majetek; nicméně jest třeba povinnost tuto rozšířiti i na majetky, které poplatníku nepatří, tedy na majetek cizí; návrh zákona zná dva případy tohoto připočítávání, jednak jmění příslušníků rodiny, jednak jmění lenní a fideikomisní.

V prvém směru rozhodny jsou tytéž úvahy, které mluví pro připočítání příjmů členů rodiny ku příjmu přednosty domácnosti (§ 157. zák. o os. daních): mimo to padá na váhu ještě známá okolnost, že velmi často právě v kruhu rodinném se majetky namnoze úmyslně mezi členy na menší díly rozdělovaly, jednak aby unikly dávce vůbec, jednak aspoň vyšší progressi.

Co se týká statků lenních a fideikomisních, dlužno uvážiti, že držitel rodinného fideikomisu, třeba že není neobmezeným vlastníkem, přece má tak dalekosáhlé disposiční právo nad jměním fideikomisním, že s hlediska berní způsobilosti skutečnému vlastníku může býti na roveň postaven; totéž platí i o statcích lenních, kde volné právo disposiční obmezeno je jediné výhradním právem sukcesse na určité osoby.

Od těchto případů rozeznávati dlužno ony v odst. 2., které se týkají sice jmění vlastního, ale obmezeného disposičním právem spoluoprávněných.

Ohledně pozůstalosti jde návrh zákona (odst. 3.) dále než § 229., odst. 3. zák. o os. daních, a to potud, že i v případě, když osobám k nastoupení pozůstalosti povolaným dovoleno bylo opatrování a užívání pozůstalosti (§ 810. obč. zák. a § 145. pat. z r. 1854), pro účely dávky z majetku zůstává zachována pozůstalost jako jednotný celek až do doby, kdy se soudně odevzdá.

Pro tuto úchylku mluví jednak důvod zjednodušení, jednak zachycení jmění pozůstalostního u pramene samotného.

§ tento obsahuje konečně důležité ustanovení, že stačí, když věci neb práva aspoň určité osobě skutečně náleží jako vlastní (na př. koupená nemovitost přičítá se tudíž neknihovnímu vlastníku) a poskytuje direktivu pro otázku, komu se má majetek připočítávati v případě sporu.

Pojem jmění nedá se dobře mysleti bez určitého vztahu osoby k věcným statkům; jmění je tudíž souhrn práv v penězích ocenitelných, kteréž osobě náleží. Poněvadž moc nad hmotnými statky jenom positivní právo propůjčuje, jest jmění pojmem právnickým, který od hospodářského dlužno rozlišovati; prvnější pojem je užší, poslednější potud širší, že i t. zv. immaterielní poměry na př. pověst, hodnota zákaznictva, tovární tajemství a pod., přijímati mohou povahu kapitálu, a že vedle toho na váhu padají i čistě individuální, osobní výkony, jichž přenášeti nelze.

Avšak i právnický pojem jmění vyžaduje pro účely dávky z majetku bližšího vymezení.

Návrh zákona definuje jmění jako souhrn v penězích ocenitelných majetkových objektů a práv bez rozdílu, je-li jmění toto movité či nemovité, anebo poskytuje-li výnosu čili nic.

Výjimky z pravidla tohoto uvádí § 9., odst. 2. pod č. 1. - 4.

K č. 1. V theorii finančně-vědecké odůvodňuje se postižení jmění tím, že příjmy fundované, t. j. příjmy, které plynou z určitého pramene příjmu, vykazují právě vzhledem k jeho věcnému základu vyšší stupeň berní způsobilosti nežli příjmy pracovní; podle tohoto názoru bylo by lze ke jmění čítati objekty a práva majetková, která slouží k těžení nových statků neb aspoň k tomuto účelu jsou způsobilá.

Než princip zdanění t. zv. jmění užitkového vede k jistému obmezení, které zase souvisí s otázkou, jež často již byla v literatuře probírána, totiž s otázkou zdanění t. zv. movitého jmění užitkového, kteréž, netvoříc ani příslušenství nemovitosti, ani součástku základního a provozovacího kapitálu, slouží výhradně k účelům osobním, na př. domácí nářadí, nábytek, šatstvo, prádlo, předměty luxusní (jezdecké koně, sbírky, skvosty a pod.).

Jak známo, jest v Německu, které jinak vykazuje velice vyvinutý stupen zdanění majetku, tato skupina jmění z daní majetkových ve všech státech vyloučena; pro vyloučení toto uvádí se jednak důvody berně-technické, jednak důvody zásadní.

Prvnější záleží v tom, že jen poněkud přesnější zachycení a ocenění těchto předmětů, které se částečně dají lehce uschovati, předpokládá dalekosáhlé vnikání do soukromých poměrů a vede k nanejvýš neúplnému a tudíž i nestejnoměrnému zatížení tam, kde není ani odvahy, ani moci příliš hluboko do soukromých poměrů zasahovati; co se týká obzvláště zdanění bytového zařízení, šatstva atd., poukazuje se zcela právem na to, že právě tyto majetky tvoří poměrně tím větší část jmění úhrnného, čím menší je toto jmění, a že, je-li mimo to samo sebou těžko nějakou minimální hranici určiti, zdanění postihlo by v prvé řadě právě vrstvy chudší.

Zásadní důvody poukazují na to, že tyto druhy majetku povahou svojí neposkytují příjmu, a že tedy hlavní důvod fundované příjmy více zatížiti odpadá.

Se stanoviska dávky z majetku, jakožto dávky jednou pro vždy, by ovšem poslední námitka nepadala tak na váhu, naopak částečně přepychový ráz předmětů, o něž se jedná, volá přímo po postižení dávkou z majetku; vzdává-li se však vláda myšlenky a pokusu, tyto a podobné předměty pouze osobní potřebě sloužící do dávky z majetku pojmouti, činí tak jediné vzhledem k nepřekonatelným překážkám berně-technického rázu; tím ovšem není řečeno, že by peníze, které během války za účelem úniku dávce z majetku v předmětech přepychových byly investovány (sr. motivy k přírůstku) měly dávce z majetku uniknouti.

Mimo to budiž i na to poukázáno, že vydatné zdanění předmětů přepychových s jiného hlediska se zamýšlí a to daní obchodovou z obratu zboží a z pracovních výkonů, kteráž nedávno se stala zákonem.

K č. 2. Zásadně nemůže se příjem současně považovati za jmění; avšak čím jasnější jest tato pravda, tím obtížnější jest v praxi pro účely daňové stanoviti, kdy příjem ve jmění přechází a obráceně; ratio legis leží v tom, aby na jedné straně do jmění počítány nebyly peněžité částky, které pocházejíce z běžných příjmů jsou určeny ke spotřebě a pouze náhodou ještě k tomuto účelu nebyly upotřebeny, na druhé straně však vyvarovati se toho, aby částky, které určeny jsou ku přeměně ve jmění, z titulu příjmu nebyly ze zdaňovacího základu vylučovány; vzhledem k velice labilní hranici mezi příjmem a jměním, jakož i vzhledem k tomu, aby obcházení dávky z majetku bylo zabráněno, je nevyhnutelně nutno, jakousi číselnou hranici (¹/₆ veškerého příjmu) stanoviti.

K č. 3. Že pracovní nebo služební poměr není "jměním", není třeba zvláště odůvodňovati. S téhož hlediska vyloučiti dlužno z pojmu jmění požitky pensijní a zaopatřovací všeho druhu, jak jsou v §u 167., č. 4. zák. o os. daních uvedeny; totéž platí i o rentách všeho druhu, pokud ve smyslu §u 124., č. 5. zák. o os. daních tvoří bezprostřední úplatu za vykonané služby, neboť legislativní důvod, totiž souvislost s poměrem služebním či pracovním, jest i zde dán.

K č. 4. Dávce z majetku podléhají dosud nesplatné nároky z pojištění životních, důchodových a kapitálových: o výjimce zde uvedené, bude k vůli snazšímu přehledu pojednáno později (§ 14.).

K č. 1. - 4. Výjimky, jak právě byly probírány, ukazují na základní rozdíl mezi majetkem zásadně dávce z majetku podrobeným a nepodrobeným.

V rámci jmění dávce z majetku podrobeného rozeznávati možno podle povahy jednotlivých druhů majetku souhlasně s "jednotlivými odvětvími příjmovými" u daně z příjmu: majetek pozemkový a lesní, majetek domovní, jmění výdělečné, jinaké, zejména kapitálové jmění.

Hodnota pokládá se za objektivní vlastnost věcí; jí dochází výrazu relace mezi věcí a lidskými potřebami (hodnota užitková), mezi věcmi samými (hodnota směnná) a konečně mezi věcmi resp. jejich směnnou hodnotou a penězi (cena).

Cena, pokud se jedná o úzké thema §u 10., může posuzována býti s různých hledisek.

Vzhledem k osobě držitele rozeznává již obč. zák. v §u 305. cenu řádnou čili obecnou, cenu mimořádnou a cenu zvláštní obliby podle toho, jedná-li se o cenu, kterou věc podle stupně své upotřebitelnosti má pro každého držitele (cena objektivní), anebo kterou má vzhledem k zvláštním, v osobě určitého držitele ležícím okolnostem (cena subjektivní).

Z ceny objektivní, obecné, dlužno všude vycházeti, pokud zvláštní důvody nemluví pro jinaké cenění (§ 306. obč. zák.).

Je jasno, že pro otázku cenění, kteréž v prvé řadě míti musí charakter objektivní, ceny subjektivní pravidelně zůstávají stranou.

Cenu obecnou odvoditi možno buď z výnosu (cena výnosová u objektů poskytujících výnosu), buď z užitku (užitková cena u objektů, které nejsou určeny k docílení zisku), anebo z volného normálního obchodu (cena prodejní). Jenom cena prodejní jest vzhledem k jejímu jednotnému charakteru s to umožniti stejnoměrné a všeobecně platné cenění, ježto jedině ona vystihnouti může různost průměrné rentability, výši jistoty, které investované peníze požívají, jakož i veškeré ostatní pro cenění v hospodářském styku rozhodné momenty (na př. zadlužení, investice atd.).

Ceny prodejní lze stejnou měrou užíti nejen pro stejné věci - pokud se jedná o věci zastupitelné nebo ve větším množství existující počet stejných věcí (na př. cenné papíry) - nýbrž i pro věci časově, místně neb věcně stejnorodé (na př. pozemky).

Zvláštní případy obecné ceny jsou:

Cena tržní nebo bursovní a cena skutečně smluvená (cena vlastní neb nabývací), není-li právní jednání nynějšímu cenění časově příliš vzdálené a nestává-li tudíž pochybností, že by smluvní cena nebyla více přiměřenou.

Předpokladem obecné ceny v běžném slova smyslu, jakož i přímým pramenem, jest tvoření cen ve volném normálním obchodu, jehož hlavním znakem jest možnost volné konkurence a vyloučení všech mimořádných okolností.

Vzhledem k hospodářskému určení statků možno rozeznávati ceny podle toho, je-li věc určena ke zcizení nebo používání ve vlastním hospodářství, a tu zase podle toho, jsou-li statky hospodářské určeny ku bezprostřednímu ukojení vlastních potřeb aneb k účelům výrobním, t. j. k docílení hospodářských výtěžků.

Cena prvá jest nesporně cena prodejní. U ceny druhé, kde statky určeny jsou k výrobě, rozhoduje hodnota s hlediska trvalého používání statků pro určitou výrobní činnost za předpokladu jejího dalšího trvání.

To jsou asi v nejhlavnějších obrysech hlediska, s nichž všechny moderní zákony daňové jmění postihující nazírají na obtížný problém cenění, hlediska, která vyhovují nejen požadavkům přísně vědeckým, nýbrž i požadavkům finančně-technickým; v zásadě uhájila cena obecná (prodejní), jejíž původ sahá až do pruského landrechtu (18. století) ve velice vyvinutém daňovém zákonodárství německém svůj primát, třeba že ne bezvýminečně.

V novele z r. 1906 a 1909 k pruské dani ze jmění, kteráž je vzorem pro obdobné zákony daňové jednotlivých států německých, ba i pro zákonodárství říšské (zákon o dani z držby majetkové a o branném příspěvku z r. 1913), zvítězila pro oceňování pozemků trvale zemědělské a lesní produkci věnovaných (§ 11) vůči dosavadnímu stavu, jenž znal i pro tento druh majetku jen cenu obecnou (prodejní), v zásadě jako vyměřovací základ cena výnosová; k výjimce této, jež do jisté míry tvořila význačné politicum, dlužno přihlédnouti.

Zkušenost učí, že vzhledem k různosti hospodářské podstaty majetku týž výnos neodpovídá téže hodnotě majetkové a naopak, dále že výtěžky u jedněch objektů dostavují se bez zvláštního přičinění majitele, u druhých ale že podmíněny jsou větší neb menší investicí pracovní síly držitelovy.

Zdálo by se samozřejmým, že obvyklým zjevem jest hodnotiti majetek podle přesné kalkulace co do rentability a cenu prodejní vyšetřovati vždy kapitalisací podle procenta u dotyčného druhu majetku obvyklého (bráti tedy cenu tím vyšší, čím nižší je toto procento); avšak tomu tak není, jak toho hospodářský život poskytuje četné doklady.

Známo je, že rovnováha tato udržuje se přesně u velkých majetků (zemědělských, průmyslových), že se poměrně udržuje ještě u majetků středních atd., ač již zde se vliv a kalkulace vlastní pracovní síly uplatňuje; za to však u podniků malých, zejména u malorolnických pozemků a živností, docházívá často k značným rozdílům mezi cenou prodejní (vyšší) a cenou výnosovou (nižší).

Tento rozpor vedl ke hnutí proti ceně obecné: namítalo se, že zemědělství při své zvláštní povaze závisí v podstatě od přírody a jsouc tím odkázáno na obmezený obrat poskytuje rentu podprůměrnou, že není určeno k prodeji, nýbrž zůstává pravidelně v rukách dosavadních držitelů jako stálý pramen výnosu: béře-li se ale cena prodejní, že béře se měřítko nespravedlivé, příliš vysoké.

Diskrepance mezi cenou výnosovou a prodejní, jež v národohospodářské literatuře byla opětně předmětem časté diskuse a statisticky je nesporně zjištěna, má příčin mnoho, z nichž uvedeny buďtež jen tyto: nedostatečná možnost správné kalkulace výnosové, nepočítání neb nepřesné počítání s pracovní silou, cenění si bezpečnosti majetku, poptávka po nerozmnožitelné půdě a celá řada jiných momentů ethického a sociálního rázu.

Je-li prodejní hodnota majetků těchto vyšší nežli kapitalisovaná hodnota výnosová dle obvyklého procenta, není to vzhledem k bezpečnému uložení majetku, k zabezpečení jeho výtěžku atd. žádným bezprávím, ba jest s individuelního stanoviska otázka, je-li vážného důvodu, aby stát jako takový pro svoje účely kladl měřítko mírnější, nežli poplatník sám; pochybnosti byly by jen potud oprávněny, pokud značnější diskrepance mezi oběma hodnotami vésti by mohly k očividným nespravedlnostem, neb nezdravým výstřelkům.

Výše uvedená výjimka ze zásadní platnosti ceny obecné (prodejní) byla ve vědě finanční opětně předmětem oprávněné kritiky; není pochyby, že zakládá zcela nespravedlivé privilegium pro jednu třídu společenskou, přehlíží moment vyšší bezpečnosti uložení majetku jen u jedné kategorie majetkové, že nedoceňuje, jak hodnota prodejní postihuje i mimořádné zisky i ztráty, že, sráží-li se dluhy v plné výši, má se odhadovati i jmění podle skutečné své hodnoty; konečně se přehlíží docela, že oceňování podle výnosu, kterým vyrozumívati se může jenom průměrný čistý výnos, jejž pozemek jako takový při obvyklém obdělávání trvale každému majiteli poskytovati může, není v technice daňové žádným pokrokem, neboť blíží se povážlivě k zastaralým a povahou svojí fiktivním výnosům katastrálním; cena výnosová nevede ani k spravedlivému rozdělení břemena daňového, doléhajíc v poměru k velkostatkům spíše na statky malé a menší, u nichž vzhledem k intensivnější vlastní práci předpokládá se relativně větší výnosnost nežli u statků prvého druhu.

Velice charakteristickým právě pro vývoj v Německu jest i znatelný odklon od výnosové ceny při říšské dani z držby majetkové z r. 1913; kdežto ještě zákon o branném příspěvku z téhož roku stál zplna na stanovisku ceny výnosové, přijímá ji prvnější zákon (§ 31.) jen pro převody na případ smrti, pro bezúplatné převody od rodičů u pozemků trvale zemědělské výrobě sloužících, a stojí jinak na stanovisku obecné, výjimečně nabývací ceny.

Toto odmítavé stanovisko neznamená však nikterak úplné zanedbání momentu výnosového, neboť o tom nemůže býti pochyby, že správné zatížení majetku nemůže přehlížeti různost majetku po stránce jeho vlivu na výtěžky, tedy potenci výnosovou; této myšlence lze vyhověti v rámci jednotného, jakoukoli přednost pro některé druhy jmění neb třídy společenské přísně vylučujícího principu obecné prodejní ceny, přikáže-li se momentu výnosovému vhodná funkce, jež by spočívala v docílení jisté stejnoměrnosti obecných hodnot u různých kategorií majetkových.

Na stanovisku zásadní platnosti ceny obecné s přiměřeným zřetelem k momentu výnosovému stojí i návrh zákona; co se obecné ceny týče, mohlo by se zdáti, že vlastně nestává obecné ceny v pravém slova smyslu, ježto život hospodářský nepohybuje se ve volných normálních kolejích doby předválečné.

Je ovšem pravda, že hospodářský trh v porovnání s dobou předválečnou prodělal hluboké převraty a poruchy; budiž jen vzpomenuto maximálních cen, prodejů podmíněných schválením (na př. u selských statků podle cís. nař. z 9. srpna 1915 č. 234 ř. z. [Účinnost tohoto obmezení byla pozdějšími nařízeními ze dne 11. srpna 1915, č. 235 ř. z. a ze dne 12. července 1917, čís. 294 ř. z. značně zúžena (a sice ustanovením celé řady měst převážného venkovského rázu, kde převody statku neměly podléhati žádným obmezením) a nařízením ze dne 30. ledna 1919, čís. 53 sb. z. a n. úplně zrušena]) neb vyloučení trhu (na př. u deskových statků podle zák. z 9. listopadu 1918, č. 32. sb. z. a n.) a pod., než tím vším nebyl, jak zkušenost svědčí, živý proces tvoření cen vyloučen; přes to zbývalo ještě vždy jednak přímo, jednak nepřímo dosti příležitostí pro tvoření cen a cenění zejména na straně nabídky, jejíž posice stoupající vzácností hospodářských statků se stále sesilovala; konečně jsou nynější mimořádné hospodářské poměry všeobecného rázu a již po několik let "normálními" poměry, ba potrvá ještě delší dobu, nežli se přiblíží k niveau dob předválečných.

Při tom nebudiž zapomínána změna, kterou měřítko hodnot, t. j. peníze prodělaly; měří-li se tímto měřítkem - a jiného není a nemůže býti, - pak měřiti se musí v úzké souvislosti s vniterní pokleslou hodnotou peněz důsledně i na straně hospodářských statků ve způsobě jejich vyšší prodejní hodnoty, aby docíleno bylo rovnováhy mezi hodnotou statků a hodnotou peněz; a má-li se měřiti rovnoměrně, dlužno dle téhož měřítka postupovati u všech druhů majetků bez rozdílu.

Zbývá ještě zmíniti se o procesu oceňovacím samotném.

V životě hospodářském není předmětem cenění celé jmění určité osoby jako takové, nýbrž jednotlivé jeho součástky, kteréž se skládají buď ze samostatných věcí neb práv anebo ze souhrnu věcí a práv, jež součástka jako celek tvoří; jest jen přirozeno, jestliže se při procesu tvoření cen zmíněný souhrn jako celek, jako jednotka samostatně oceňuje, při čemž části tohoto celku při oceňování přicházejí v úvahu jenom jako početní faktory.

Každá samostatná hospodářská jednotka jest tedy pro sebe předmětem cenění; z jakých součástek se skládá, jest quaestio facti, všeobecně ale lze říci, že rozhodným jest pro posuzování otázky této jednotný hospodářský účel, jemuž věc nebo právo neb souhrn věcí a práv sloužiti má; záleží-li na příklad hospodářský účel v dobývání výtěžku z pozemků, pak ocení se všechny pozemky jako celek, nikoliv každý pozemek pro sebe a odděleně od příslušenství; naopak zase pozemky, které slouží výrobě výdělečné, tvoří celek s ostatním jměním výdělečným.

Z principu ocenění jednotky hospodářské plyne, že oceňuje se efektivní stav její, a že tedy již zde na veškerá břemena, která tuto jednotku zatěžují, třeba vzíti zřetel.