Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Problém přírůstku vykazuje celou řadu charakteristických známek, o nichž dlužno se povšechně zmíniti.

1. Složky, které přicházejí v úvahu při všeobecné tendenci tvoření jmění nových a zvětšování jmění stávajících, jsou z různých hledisek různé povahy: zisky nahodilé, bez zásluh a námahy, odměna za podnikavost, práci a risiko, zisky z kapitálu a práce, zisky z přeměny jmění jindy věcného ve jmění peněžité a pod., zisky, které by se za normálního vývoje stejně byly dostavily atd., a při tom všem padá na váhu, že zhuštění ve jmění je důsledkem buď spořivosti anebo nemožnosti utrácení a promarnění.

Nejsou tedy v zásadě veškeré zisky válečné po ethické stránce zavržitelny.

Upraviti dávku z majetku ve shodě s těmito různými složkami a prameny přírůstku na jmění jest technickou nemožností. Pro praxi možno počítati jen s čistě mechanickým, kvantitativním rozdílem mezi jměním předválečným a poválečným bez ohledu na to, komu jmění to patří; než přece jest poznání o povaze přírůstku v mnohém ohledu neobyčejně důležité.

2. Přírůstek jmění je vzhledem ku původu svému během války zajisté v prvé řadě obzvláště vhodným objektem daně, a zatížení sazbou vyšší než u jmění předválečného snese se snáze.

Poměr jmění předválečného a přírůstku během války nabytého není pak nic jiného než otázka, v jakém poměru má přispěti k ozdravění hospodářských poměrů starý a nový kapitál; v zájmu spravedlivého rozdělení břemene daňového nutno podržeti v patrnosti tuto vzájemnou relaci.

Hranice, kterou moment tento vyžaduje, stýká se s hranicí, kterou vyžadují vážné důvody daňově-politického a národohospodářského rázu, nemá-li zdanění přírůstku nabýti charakteru trestního nebo přímé konfiskace jmění, a nemá-li tam, kde přírůstek je valnou částí investován ve výrobních kapitálech, ochromena býti existence poplatníkova právě v době, kdy zimničné činnosti výrobní a pracovní pro vybudování nového života hospodářského je nevyhnutelně zapotřebí.

Konečně nelze ani pro budoucnost poskytnouti odstrašující příklad, že napětí všech sil hospodářských při vypuknutí války k uhájení národní existence tak nutné odmění se konfiskací zisků, v leckterém směru zasloužených, neboť dokud trvati bude systém soukromohospodářský, bude zájem hmotný vždy nejsilnější vzpruhou, a nelze zajisté tvrditi, že by stát náš v budoucnosti nepřišel do situace válečné.

3. Zdanění jmění předválečného a přírůstku jest možno ve dvojí formě; buď nejdříve zdanění přírůstku vyšší sazbou a zbytku (quasi jmění předválečného) nižší sazbou, buď zdanění konečného jmění ke dni 1. března 1919 - v němž ale přírůstek jest již obsažen - nižší sazbou a přírůstku samého vyšší sazbou.

Poslední forma znamená, že přírůstek zdaní se dvakráte, a sice poprvé jako součástka konečného jmění nižším procentem, po druhé jako diference mezi konečným a počátečním jměním vyšším procentem; je tedy nutno vzíti při vymezení hranice maxima, kam až dávka sahati má, v úvahu zatížení přírůstku i toto.

Tuto druhou formu pokládá vláda za přiměřenější a vhodnější.

4. Není-li konfiskace na místě, tím oprávněnější je, jak ostatně jest samozřejmo, silná progresse, kteráž s rostoucí výší přírůstku přiměřeně stoupá.

Přesně vzato nestačí jen vzíti ohled na absolutní výši přírůstku, nýbrž i na poměr jeho k jmění předválečnému; přijde ovšem na to, v jakém poměru. Náhledy mohou býti různé; jest ze stanoviska daňové spravedlnosti relativně větší zatížení odůvodněno u toho, kdo před válkou jmění měl a během války jmění toto rozmnožil, nežli u toho, kdo před válkou neměl nic a jmění jeho tolik obnáší, co přírůstek v případě prvém? Základní myšlence, více postihnouti válečné zisky v užším slova smyslu, rozhodně lépe by odpovídalo relativně silnější postižení v případě druhém; na tomto stanovisku stojí též návrh zákona.

5. Mechanické srovnání jmění předa poválečného zahrnuje, nehledí-li se k momentům pod č. 1. uvedeným, v podstatě dva hlavní rysy:

a) skutečné rozmnožení substance jmění (t. zv. přírůstek kvantitativní),

b) stoupnutí hodnoty nezměněné substance jmění (t. zv. kvalitativní přírůstek).

V tomto posledním případě rozeznávati možno ještě přírůstek realisovaný a nerealisovaný.

Je-li zdanění přírůstku ad a) zcela jasné, tím více závažných námitek se činí proti zdanění přírůstku ad b). Přírůstek tento vyplývá, nehledí-li se k melioracím, investicím atd., zejména ze znehodnocení peněz na jedné, a podle zákona o nabídce a poptávce z větší vzácnosti celé řady hospodářských statků na druhé straně.

Míra, do jaké oba tyto elementy na hladinu cenovou působí, nedá se jednotlivě a přesně určiti; patrno ale, že oba živly nemohou posuzovány býti podle téhož měřítka.

Obmeziti se na přírůstky realisované a vypustiti přírůstky nerealisované, byť i sebe patrnější a bezpečnější, neodpovídalo by právnímu cítění a vedlo by k největším nesrovnalostem ve zdanění podle čistě nahodilé okolnosti, zda-li a kdy ten který majetkový objekt byl prodán; vrstvy, které byly s to majetek držeti - a to jsou právě vrstvy zámožnější - byly by lépe na tom, nežli vrstvy hospodářsky slabší.

Přírůstek na jmění zdaniti jenom podle míry realisovaného zisku, znamenalo by ohroziti efekt dávky z majetku vůbec, neboť exempce tato týkala by se veškeré držby nemovité, po případě i movité.

Jedná-li se však o přírůstky nerealisované, tu nelze přehlédnouti dvě skupiny majetku, u nichž se přírůstek tento různě jeví.

Držitelé produktivních kapitálů (pozemků, budov, atd.), třeba že substance jmění tohoto zůstala nezměněna, zachována, zaznamenávají silné stoupnutí hodnoty. Za to jmění spočívající na nárocích (státní renty, zástavní listy, vklady, atd.) sice zůstalo nominelně nezměněno, ale kupní jeho síla silně poklesla, pokud snad není do jisté míry paralysována stoupnutím hodnoty majetku samého (na příkl. některých cenných papírů).

Spravedlivě vzato snesla by prvnější skupina zdanění kvalitativního přírůstku snáze než druhá. Než nečiní-li se mezi oběma skupinami rozdílu, možno stopovati v literatuře vážné námitky proti zdanění přírůstku tohoto vůbec, které se odůvodňuje v podstatě tím, že přírůstek spravedlivě lze zjistiti jenom srovnáním rovných veličin, nikoliv tedy hodnot předa poválečných, že hodnoty poválečné, postrádajíce stability, tvoří příliš vratký základ pro silnější zatížení, a že zdanění kvalitativního přírůstku při pozdějším poklesu hodnoty znamená v jistých případech hospodářskou zkázu, aneb nehledí-li se k tomu případu, při nejmenším ohrožuje odvedení dávky z majetku více méně illikvidního; námitky tyto připouštějí tedy zdanění přírůstku teprve tehdy, až nastanou normální poměry, a až cenová hladina přiblíží se úrovni mírové.

Vláda navrhujíc zdanění přírůstku, jako rozdílu mezi jměním počátečním (ke dni 1. ledna 1914) a konečným (ke dni 1. března 1919) bez rozdílu, z jakého pramene plyne, vychází z následujících úvah:

Jisto jest, že dnešní výška hladiny cenové - nehledí-li se k násilné devalvaci peněz, kteráž v souhlase s Národním shromážděním pro tuto dobu není v programu vlády - bude, doufejme, klesati, zajisté ale jen postupně, povlovně, že však nikdy více nedosáhne úrovně předválečné; možno s jistým přírůstkem hodnoty počítati na dobu další a potud lze říci, že přírůstek tento bude stálejší; zbudou-li i po návratu výroby do normálních kolejí a nápravě měny více méně značně vyšší ceny, než před válkou - mluví a píše se o 100 i více % - tu ztrácejí valně na váze jak suggestivní tak i absurdní příklady, jež dovozují, že by zdaněním přírůstku kvalitativního postiženo bylo i jmění předválečné, když by kleslo na hodnotu předválečnou.

Z povahy dávky z majetku, jako dávky se neopakující, plyne, že technicky přimyká se ke stavu a hodnotě jmění v určitý den a že nemůže bráti zřetel na změny v hospodářství, které po tomto dni nastanou, anebo by nastati mohly.

Zjišťovati z celého přírůstku, mnoho-li spadá na vrub pouhého zvýšení hodnoty - a i tu zanedbával by se moment, že hodnota stoupla i následkem vzácností statků - znamenalo by stopovati součástky majetku položku za položkou a zjišťovati jejich existenci 1. ledna 1914 a 1. března 1919, postup, který při nemožnosti tak hluboko vniknouti v poměry majetkové zejména tam, kde jmění počáteční jen celkovým odhadem bude lze zjistiti, narážel by na nepřekonatelné obtíže a rychlé vyměření dávky by přímo znemožnil.

Ani východisko, přepočítávati jmění nynější na koruny předválečné a naopak, a pak teprve srovnávati, není ulehčením, naopak vede k celé řadě otázek, které v jisté obdobě se objevují v problému devalvačním; relace mezi korunou válečnou a předválečnou by byla přece jen libovolnou, a čím vyšší, tím více patrných a bezpečných zisků - třeba jen ve stouplé hodnotě záležejících - by zdanění uniklo, a tím více by finanční efekt zdanění přírůstku se všech stran tak doporučovaného byl ohrožen.

Že přírůstek kvalitativní se zjistí srovnáním nerovných veličin jest pravda, není to však nic nového, neboť týž princip platil u daně z válečných zisků a - pokud lze tuto formu postižení těchto zisků sledovati i mimo naše hranice - platil stejně i v cizině; zdánlivé bezpráví se však seslabuje tím, že dávka z přírůstku platiti se bude nikoliv v korunách předválečných, nýbrž válečných, a že stát de facto vybere v těchto korunách o tolik méně, kolik činí jejich znehodnocení.

Bylo-li by za těchto okolností zdanění celého přírůstku ohroženo, pak nezbývá, než na různé příkrosti vzíti zřetel jenom ve výši sazby a její progresse; zajímavo jest, že v Německu, kde se zdaní přírůstek na jmění za dobu 5 let, nedoznal návrh výboru států, aby zejména vzhledem k znehodnocení peněz byl přírůstek zdaněn mírněji, ozvěny, naopak vládou navrhovaná progresse byla ještě zostřena a stala se zákonem.

6. Je-li přírůstek na jmění vhodným substratem ostřejšího zatížení nežli jmění předválečné u osob fysických, není tomu tak u společností a ostatních osob právnických.

Jest nesporno, že společnosti mají vlastní jmění, odlišné od jmění členů společnosti; tvoří-li tedy společnost samostatný hospodářský útvar, tvoří i v právním ohledu samostatný právní subjekt, jenž však povahou a účelem vykazuje podstatně odchylné znaky, než podnikatel-jednotlivec.

Účelem této právní konstrukce jest associací kapitálu poskytnouti možnost i malým kapitálům zúčastniti se se ziskem na hospodářském životě bez práce, s obmezeným risikem, ale s možností prostřednictvím spojení menších kapitálů ve veliký dosíci většího úvěru, než by mohla částka podíl representující sama o sobě docíliti; společnosti plní však svůj hospodářský úkol ne tak hromaděním kapitálu, jak tomu jest u osob fysických, jako spíše dobýváním a rozdílením zisků členům.

Pokud zisky za války docílené byly rozděleny, nelze jich u společností vůbec ani dávkou z majetku, ani dávkou z přírůstku zachytiti, což však nemá dalšího významu, poněvadž zisky tyto přešly v majetek osob fysických, u nichž budou obojí dávce podléhati. Kromě toho dlužno uvážiti, že vyšší zisky za války docílené lze u společností daní válečnou mnohem přesněji zachytiti než u osob fysických, což jest pro fiskus potud jistým uklidněním, pokud přicházejí v úvahu osoby fysické jakožto příjemci oněch vyšších zisků, přebývající v cizině.

Pokud však jmění společností v letech válečných rozmnožené nebylo rozděleno, tu dlužno rozeznávati mezi kmenovým (akciovým a p.) jměním a reservami. Pokud se přírůstek jeví v rozmnožení akciového kapitálu včetně ažiových reserv, nepřichází vůbec v úvahu. Bilančně vykázané reservy ziskové byly utvořeny v rámci statut a slouží ke krytí ztrát; tento moment není sice sám o sobě rozhodným, lze však aspoň povšechně říci, že zmíněné reservy povstaly pravidelně způsobem legitimním a že tedy nemají celkem onoho odiosního nádechu, jímž se tak často vyznačují za války nabytá jmění u osob fysických. Zbývají tedy reservy latentní, u nichž však rovněž (jako nahoře u rozdělených zisků) poukázati jest na dostatečné zajištění daní válečnou.

Kromě toho nelze přehlédnouti zatížení společností běžnými daněmi, které je mnohem vyšší než u osob fysických; dále, že to, co nám ušlo u osob fysických, je pro budoucnost obyčejně ztraceno, kdežto u společností nastane aspoň v době likvidace generální vypořádání, a to předepsáním daně podle §u 96. zák. o os. daních, jíž lze, a to vysokým procentem, zachytiti všechny dříve nezdaněné zisky.

Mluví-li tudíž vážné důvody zásadního rázu proti zdanění přírůstku na majetku u společností, které i cizí zákonodárství zplna sdílí, nelze se lehce přesunouti ani přes obtíže technického rázu, jež by povstávaly zejména při sestavování likvidační bilance k 1. lednu 1914, úkolu to, jehož by nebylo lze jen sumárně se zhostiti (jak tomu často bude u osob fysických), dále při stanovení a plnění podmínek pro vyloučení dvojího zatížení dávkou z přírůstku (u společností a osob fysických). Tyto posledně zmíněné obtíže by zvláště zatěžovaly náš správní aparát.

To co platí o společnostech platí vice versa o ostatních osobách právnických, u nichž však, poněvadž se nejedná o subjekty výdělečné, otázka zdanění přírůstku na majetku v té formě, jako u osob fysických, daleko nemá takového dosahu a významu.

Z těchto důvodů upouští návrh zákona od zvláštního zatížení dávkou z přírůstku na majetku této kategorie poplatnictva.

Nelze přejíti mlčením otázku, jaké následky a důsledky se ztenčením jmění národního dostaví.

Výroba z valné části stojí, přechod do mírového stavu vyžadovati bude namnoze úplnou přeměnu podniku, tedy značných investicí, výroba, pokud je v proudu, pracuje při ohromné režii, při vysokých mzdách atd., často se ztrátou, neb nepatrným ziskem, obchod je namnoze ještě vázán; za tohoto stavu, kdy ani existující kapitál není s to tvořiti nové hodnoty, nový kapitál, zdá se býti povážlivým stávající kapitál zmenšovati, neboť není pochyby, že ztráta je dvojí: efektivní ztenčení jmění a znehodnocení zbytku jeho.

Na nebezpečí, aby národnímu hospodářství nebyl odnímán kapitál, jehož nyní k obrození jeho tak nutně jest zapotřebí, ukazuje se v literatuře a v kruzích odborných se vším důrazem; skutečně zasluhují námitky tyto nejpečlivější úvahy, neboť je v eminentním zájmu státu jako příjemce dávek, aby výrobní proces a hospodářská potence výroby jako subjektu poplatného nebyla podlomena a ochromena; to by bylo zajisté nejosudnější chybou.

Matematicky vzato, jest jedno a totéž, jestliže se na př. při jmění 1000 K odvede ročně 1% = 10 K, anebo jestli se najednou odvede 250 K = ¹/₄ = 25% výše uvedeného kapitálu, kterýžto peníz na 4% uložen poskytuje rovněž 10 K užitku. V posledním případě postihne se ovšem jmění najednou 25kráte ostřeji než v případě prvém, ale za to ušetří jednotlivce pro budoucnost u zbylých 750 K jmění ono roční 1%, neboť o to mu z běžných příjmů, jak pro spotřebu, tak i uložení a rozmnožení kapitálu více zbude; on se jaksi obětí jednou pro vždy vykoupí ze stálého vázání částí příjmů.

Za jistých předpokladů jest ten či onen způsob zdanění pro poplatníka hospodářsky lhostejným, nikoliv však s hlediska produktivity, neboť nelze přehlédnouti momentu psychologického, jenž povede k napětí všech hospodářských sil, aby ztráta na jmění byla opět vynahrazena, kdežto moment tento odpadá tam, kde by pozvolné umořování dluhů na hospodářskou činnost těžce doléhalo a ji ochromovalo; skutečně také se v literatuře poukazuje na hlasy z praxe, zejména kruhů podnikatelských, které dávají přednost zmenšení jmění rázem, třeba o značnou část, před tísnivými stálými daněmi, jen když jim není ztenčeno právo na opětné obohacení.

Nemá-li dávka býti skrytou daní z příjmu a nemá-li býti na výrobu a spotřebu přesunuta, pak musí býti vzata ze substance jmění; zájem na zachování produktivity národního hospodářství a potřebu státu (dávka z majetku), vedle sociálního její poslání (dávka z přírůstku) lze přivésti v patřičný soulad jen vhodným vybudováním sazeb, tarifu.

Přírůstek je vzhledem ke genesi svého vzniku nad míru vhodným objektem silného zatížení; neschází však dokonce hlasů, které hájí názor, že přírůstek nejen může, nýbrž má býti daní zcela vyčerpán bez újmy podnikavosti a integrity podniku.

Z důvodů, které již dříve byly uvedeny, nehodlá vláda jíti tak daleko, vyhražujíc i ponechávajíc značnou kvotu přírůstku (30%) na jmění domácí produkci jako vítaný fond závodní.

Co se týče dávky z majetku, jak byl dne 1. března 1919 zjištěn, navrhuje vláda jako maximum 30%; při této sazbě, která jen u velikých majetků přijde k platnosti, avšak sestupuje až na 1% u majetků malých, nejde ztenčení kapitálu tak daleko, že by mohlo skutečně a vážně ohroziti a podvázati podnikavost a tvoření kapitálů nových.

Finanční efekt dávky, jak z majetku tak i z přírůstku na majetku, nelze ani přibližně oceniti.

Podrobnější zodpovědění otázky, s jakým výtěžkem bylo by asi lze pravděpodobně čítati, předpokládá znalost výše předmětu dávky, jenž bývá označován úhrnným názvem "národního jmění".

Pojem tento zahrnuje v sobě souhrn věcných statků v hospodářství národním (vyjímajíc nároky právní, pohledávky, cenné papíry atd.), tedy statky movité, nemovité, komunikační prostředky a pohledávky vůči cizině, po srážce dluhů vůči cizině, bez rozdílu, komu statky tyto patří.

Hospodářský pojem národního jmění liší se od právnického pojmu jmění zdanitelného, jenž jest částečně užší, částečně širší, vylučuje z pojmu jmění v právním slova smyslu jmění nezdanitelné na jedné, a připočítávaje k jmění právní nároky, pohledávky atd. na druhé straně.

Statistických výpočtů, které by pro teritorium státu československého zahrnovaly všechny nejhlavnější součástky majetkové, nestává.

Akce soupisová byla prvým originelním pokusem jakéhosi sčítání nejhlavnějších položek aktiv, z nichž se jmění pravidelně daním majetkovým podrobené skládá; pasiva přišla jen v obmezeném rozsahu v úvahu.

Bylo by bývalo zajisté možno, při rychlém provedení soupisu zjistiti číselně vše, co by se zjistiti dalo a mělo; avšak při malém pochopení obyvatelstva, a ještě menší dochvilnost není soupis vzdor lhůtám namnoze již před delší dobou prošlým ještě dnes skončen, neboť stále docházejí četné žádosti o povolení dodatečného soupisu a tak finanční správa disponuje až dosud jen s úryvkovitými číslicemi, které však neposkytují možnosti získati si jasného přehledu o celku.

Také pokus, na základě kapitalisování daně z příjmu, dojíti k nějakému výsledku, selhal - nehledě k hypotetické ceně statistiky na tomto základě - hlavně proto, poněvadž celé řadě velikých majetků byla daň z příjmu uložena v cizině (Vídni).

Thema o výši "národního jmění" (ve výše uvedeném smyslu) bývalé monarchie rakousko-uherské bylo v posledních létech předmětem několika pokusů vědeckých; budiž zde jmenován jen obsáhlý referát prof. dra Fellnera z Budapešti o "národním jmění Rakouska a Uher", jenž přednesen byl na kongresu Mezinárodního statistického ústavu ve Vídni v r. 1913, a krátká kritika prof. Vogela "Jmění jako vyměřovací základ v Rakousku" z roku 1918.

Výsledky, k nimž oba docházejí, a to prvý na základě dat z let 1907 - 1911, druhý na základě dat z let 1912, 1913, v miliardách jsou tyto:

Připočítávaje a odpočítávaje různé položky dochází Vogel z hlediska výpočtu zdanitelného jmění koncem r. 1917 ke 128 miliardám jako minimu, s nímž by při opatrném odhadu bylo lze počítati, odhaduje však skutečné jmění mnohem výše, ježto stoupnutí hodnot ve válce bylo vyšší a na mnohé hodnoty nebyl vzat vůbec nebo patřičný zřetel; na druhé straně však dochází k menším výsledkům, pokud by se jednalo o jmění podle daných prostředků techniky ukládací postižitelné.

Jest ovšem úkolem nad míru nesnadným chtíti dojíti k poněkud reelnějším výsledkům, spočívají-li praemissy na základech dosti vratkých; jednáť se tu pouze o odhady i dohady, a není položky, jak svého času zejména vůči práci Fellnerově bylo v kritickém světě vědeckém ukazováno, proti které by se jak co do method, tak i do číselných výsledků nedaly činiti více méně vážné námitky.

Jen s touto výhradou a samozřejmě předpokládajíc, že se může jednati pouze o dohady, budiž k orientaci učiněn pokus data Fellnerova seskupiti podle toho, jak by vyžadoval dnešní stav státoprávní a hospodářský.

Poněvadž proti každé z těchto položek jsou námitky možné, a v podstatě jedná se jenom, jak již bylo řečeno, o dohady a odhady, nelze těmto cifrám přikládati většího významu, nežli mohou povahou svojí míti; velmi mnoho bude záviseti hlavně na správnosti ocenění.

Zbývá přihlédnouti ještě k velice důležitě otázce, jak upraviti vybrání dávky; rozřešení tohoto problému rozhodne o povaze dávky vůbec; od způsobu řešení závisí mnoho, ba vše.

Způsobů jest několik.

V Německu připouští se při zdanění přírůstku na jmění placení ve 3 lhůtách během 1¹/₂ roku, jakož i poshovění nejdéle do 5, 10, 20 let (§ 24.); za to u veliké dávky z majetku, zvané "Reichsnotopfer", stanoví se jako pravidlo placení dávky z majetku ve formě 30ti-, u držby pozemkové pak na návrh poplatníkův dokonce 50tileté renty (§ 30.), takže by se po tuto dobu při ročním stejně vysokém splácení platilo na dávku ročně 6.505% (a to 5% jako úrok počínající 1. lednem 1920, t. j. následujícím dnem po dni pro vyměření dávky rozhodném, t. j. 31. prosince 1919, a 1.505% jako umořovací splátka), případně 5.48%; vedle toho existují předpisy, jež dávají hospodářskou výhodu těm, kdož dávku zaplatí dříve.

Z konstrukce této plyne, že roční kvota dávky přesune se na budoucí příjem, a z příjmu na budoucí spotřebu a výrobu, čili dávka nabude prakticky rázu daně příjmové; při tom však - a to jest zásadní vadou odporující berní spravedlnosti - není zatížení toto v poměru k výši příjmu, jak u poplatníka v budoucnosti bude stoupati neb klesati, nýbrž řídí se podle výše jmění podle stavu jediného dne (31. prosince 1919); zatížení příjmu stane se tím nerovnoměrnějším a tíživějším, čím menší zúročení bude jmění poskytovati, vůbec čím menší bude budoucí příjem.

Volí-li se tedy forma daně z příjmu na delší dobu se opětující, pak by se měla dávka vyměřovati každoročně se zřetelem ke změnám v majetku; tím spíše by platil týž princip, kdyby se přímo volila forma daně ze jmění na delší dobu se opětující.

Avšak zvolí-li se tato forma, ztrácejí se četné výhody, kteréž nejen pro státní pokladnu, ale, což důležitějším, pro ozdravění celkového hospodářství má vybrání dávky najednou anebo v krátké době.

Vláda, uváživši opětně všechny důvody pro a contra, nemůže než setrvati při původním plánu, zapravení dávky v krátké době.

Těžké břemeno dluhů kontrahované většinou v silně znehodnocených penězích, tím těžší, že zatěžuje stát nově vzniklý, znehodnocení peněz se všemi neblahými důsledky, sociální poslání dávky nivellisovati majetek a odstraniti moc z nakupených bohatství plynoucí, dále fikce, jako by každému jeho majetek dnes neztenčeně skutečně náležel, v neposlední řadě pak okolnost, aby zlepšováním měny břímě všech dluhů a dávky nenarůstalo, vyžadují kategoricky radikálního řezu; raisona státní, jak ji vláda pojímá, může se pohybovati jen v tom směru, aby ve velikém stylu za každých okolností, třeba by tu a tam nějaká tvrdost vznikla, rozvrácenému hospodářství státnímu byl učiněn konec.

Vláda stojí tudíž na opačném stanovisku; nečiníc rozdílu mezi dávkou ze jmění podle stavu dne 1. března 1919 a dávkou z přírůstku na jmění navrhuje jako pravidlo zaplacení v krátké době, výjimečně pak tam, kde by toho vážné zájmy produktivních zaměstnání vyžadovaly, poshovění v době časově omezené.

Ještě několik slov povšechného rázu.

Dávkou z majetku podniká stát náš těžkou zkoušku obtěžkací, tím těžší, čím méně v dosavadním systému daní přímých byl znám pojem jmění.

Zdanění jmění je, jak z povahy objektu daně, jeho ocenění a hodnocení jako úsudku význačně arbitrerního plyne, mnohem obtížnější nežli zdanění příjmů, a ukládá jak obyvatelstvu kázeň, pochopení a podřízení se zájmům státu, tak i ukládacím orgánům nemenší pochopení a přísnou spravedlnost.

Vše, co jiné státy dřívějším zavedením daní majetkových na zkušenostech, vytříbení a vyškolení úsudku mají k disposici, to vše musí stát náš vytvořiti v krátké době z ničeho, za rozvrácených hospodářských poměrů a za kritického stavu orgánů vyměřovacích následkem citelného nedostatku sil.

Na tyto velice závažné okolnosti bylo nutno při vybudování osnovy zákona pamatovati a všeho se vystříhati, co by bylo s to komplikovati vyměření dávky z majetku nad míru nevyhnutelně potřebnou, nemá-li dojíti k staré zkušenosti, že zákon, byť i sebe lepší, při nedostatečném provedení selhal. Vláda je si plně vědoma, že by zákon tak dalekosáhlého významu snesl v mnohém směru hlubšího propracování, větších detailů, samostatnější úpravy, atd.

Než všemu tomu brání kategorický imperativ v zájmu provedení dávky z majetku, neukládati prvním instancím více, než podle svých sil v této době mohou snésti.

S tohoto hlediska posuzovati dlužno v prvé řadě co nejužší přimknutí se k osvědčenému aparátu daně z příjmu, jak po stránce materiální, tak i po stránce formálního řízení a pod.

Co se týče vysvětlení jednotlivých ustanovení, poukazuje se na odůvodnění k jednotlivým paragrafům zvláště.