Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Kam věci spějí, počalo se ve vědeckém světě v Německu tušiti, když koncem roku 1916 bylo jisto, že dohoda se nepokládá za poraženou a že je odhodlána vésti válku dále; od počátku roku 1917 začala se zejména německá věda a publicistika zabývati problémem úpravy poměrů poválečných; již tenkráte činily dluhy Německa 60 miliard a roční plus na příjmech potřebných k úhradě, zúročení a amortisaci, páčilo se na 4 - 7 miliard M při odhadovaném jmění národním mezi 300 - 400 miliard M.

Obdobně počala si veřejnost i v bývalém Rakousku uvědomovati obrovitost úkolu a jeho zcela mimořádný ráz, jenž vyžaduje finanční politiku velikého obzoru a ohromných cifer; není divu, jestli zraky většiny, přes odchylné názory jednotlivců - počaly se obraceti k oběti na majetku, kteráž by jedině k úhradě dluhů válečných přispěti měla.

Myšlenka sáhnouti na majetek není novou, vynořuje se, jak dějiny učí, pravidelně po velkých válkách; tak na příklad v Anglii po španělské válce o posloupnost (Hutschison 1714, proti němuž vystoupil David Hume), po válkách napoleonských (slavný národohospodář David Ricardo 1817), ve Francii po francouzsko-německé válce v roce 1870/71 (poslanci národního shromáždění Carayon-Latour a Philippoteaux).

Projekty tyto se neuskutečnily, setkavše se pokaždé se značným odporem; jednak poukazováno bylo hlavně na nemožnost rovnoměrného vyměření dávky z majetku, jednak na národohospodářsky dalekosáhlé účinky ztenčení produktivního kapitálu.

Diskuse vědecká z minulého století má však ještě dnes jak hospodářský, tak i aktuální význam, ona ukazuje, že příliš velká dávka z majetku může těžce ohroziti celou produktivitu národního hospodářství, že však vyměřena jsouc v menších rozměrech může osvoboditi stát od přílišného, snad nesnesitelného tlaku běžného zatížení, nabádajíc k reprodukci ztenčeného jmění pílí a spořivostí.

Za to v bývalé říši rakouské ve století XVIII. a XIX. dávky z majetku nebyly žádnou vzácností, a pokaždé to byly zápletky válečné, které vedly k jich vypisování.

Jako východisko možno vzíti patent z 24. listopadu 1702 (1% z veškerého výnos skýtajícího jmění) a ze 27. července 1706 (¹/₂%); týž důvod jako v Anglii, totiž značné rozvrácení financí státních související s válkou o dědictví španělské, vedl k patentu z 3. května 1712 přísnějšímu, zejména co do rozsahu jmění dávkou z majetku povinného (zde 1%).

Další zápletky vojenské vedly k dávce z majetku, zejména na základě patentu z 10. února 1734 (nepokoje v Italii, hrozící válka s Francií), pak patentu ze 17. dubna 1737 (válka s Tureckem), jež zvána byla daní tureckou; pak ještě několikráte až do 50. let XVIII. století, až přešla po sedmileté válce ve výnosovou daň z kapitálu.

Bouře napoleonské vynesly však počátkem XIX. století opětně dávku z majetku na povrch a to patentem z 29. října 1806 (¹/₂%), a po krátké době dvěma patenty z 26. února a 8. září 1810 (10%), které však nebyly s to zadržeti úpadek státní.

K provedení nedošlo, za to patent z 15. března 1811 ohlásil nezbytný bankrot státní.

Od té doby v posledních 100 letech nesáhlo se na jmění, také nebylo k tak dalekosáhlému opatření příčiny, jenom Německo vybralo jako předzvěst světové války na základě zákona z 3. července 1913 dávku ze jmění pod názvem "branný příspěvek" sazbou 0.15 až 1.5% podle výše jmění asi u 6 - 7% všech poplatníků ve výši okrouhle 973 mil. M.

Je-li dávka z majetku věrným druhem dob válečných, tu k větší populárnosti tohoto projektu v době nynější přispívá celý myšlenkový vývoj moderní vědy finanční.

Jest nesporno, jak jasně ukazují rozhořčené debaty v říšském sněmu německém z doby reformy říšských financí v roce 1909, zejména co do způsobu a míry zatížení vrstev obyvatelstva daněmi přímými a nepřímými, a hlavně spotřebními, že zatížení ve střední Evropě tíhne k vybudování t. zv. zdanění majetku, rozumí-li se jím v nejširším slova smyslu citelnější postižení vrstev zámožnějších (zdanění jmění, příjmu, přepychu atd.).

I v bývalém Rakousku lze sledovati týž vývoj. Vedle novely k zák. o os. daních z 23. ledna 1914, č. 13. ř. zák., přinesla bezparlamentární doba válečná silné zvýšení zdanění majetku ve zmíněném slova smyslu, zejména zavedením daně válečné; rovnováhy, kteráž tím ve prospěch daní nepřímých byla značně posunuta, nebylo již do převratu z 28. října 1918 docíleno a není ani ještě dnes plně docíleno.

Dávka z majetku znamená další, ale mnohem citelnější zatížení vrstev majetných. Avšak z toho nelze čerpati argumenty proti ní, uváží-li se podstatný rozdíl mezi dávkou z majetku a daní z majetku, kteréž obě vzhledem k povaze a účelu přesně dlužno rozlišovati.

Dávka z majetku jest dávkou jednou pro vždy s velice značným procentem sazby; ona znamená vzhledem k tomu, že nemůže a nemá býti pro svou výši placena z běžných příjmů, skutečné ztenčení kmenového jmění a má značným finančním effektem sloužiti k umoření obrovských dluhů státních.

Věda finanční spatřuje ovšem v úhradě veřejných potřeb ze substance majetku krok zpět, neboť vidí právě v tom pokrok, že vývoj postupoval od hrubých daní z hlavy k daním z majetku, odtud k daním výnosovým a příjmovým, dále že opakující se potřeby veřejné předpokládají opakující se příjmy a konečně že jedině tyto jsou pevným, spolehlivým měřítkem berní způsobilosti.

Poněvadž ale příjmy plynoucí z pevných pramenů (a contr. příjmů plynoucích z práce) jsou bezpečnější a jistější, připouští věda finanční, berouc zřetel k prostému momentu držby statků hospodářských, vedle zdanění příjmu či výnosu ještě zdanění jmění, z něhož plynou, avšak jen jako doplněk daní hlavních z běžného příjmu neb výnosu ve výši celkem nepatrné (průměrně nejvýše 1‰).

Tyto theoretické námitky a pochybnosti ovšem ustoupiti musí železné nutnosti nejvyšší nouze, ve které se stát následkem války nalézá; zcela mimořádné poměry vyžadují mimořádných prostředků, s obvyklými theoriemi a malými prostředky nelze naprosto vystačiti.

Jestliže před 100 lety slavný Ricardo sám si doznával: "Tento plán byl často doporučován, avšak nemáme, jak se obávám, ni dosti moudrosti, ani dosti ctnosti, abychom jej provedli...", tu patrno z nynějšího veřejného mínění, jak se časy změnily.

Již delší dobu před koncem války bylo pevným přesvědčením všech vrstev národa, že bez vysoké dávky z majetku stát i společnost, měna i finance nejsou udržitelny.

Na témže stanovisku stojí i vláda, která vycházejíc ze základního poznání, že náprava znehodnocené měny jest nejnaléhavějším problémem, předložila Národnímu shromáždění obsáhlý program sanační, jenž, domov jednomyslného souhlasu všech stran, tvoří základnu a východiště pro další opatření.

Nejhlavnější složky tohoto programu opírajícího se o zákon ze dne 25. února 1919, čís. 84. sb. z. a n., jsou tyto:

1. rozloučení dosavadního měnového společenství se státy vzniklými na půdě bývalého Rakouska osamostatněním měny (okolkování bankovek), spojené se stažením částí bankovek z oběhu (zadržení 50% k okolkování předložených bankovek, jako nucené státní zápůjčky); opatření poslednější mělo čeliti ohromné záplavě bankovkami, mělo zmenšiti množství volných, přebytečných kapitálů, jimiž tehda peněžní trh trpěl.

2. veliká dávka z majetku jednou pro vždy, jejíž úkol záleží výhradně v nápravě měny individuelním zdaněním majetku podle jeho velikosti a podle vzniku jeho (zdali před válkou, nebo během války), tedy methodou podstatně jinou, než by tomu bylo při násilné devalvaci měny mechanickým odkolkováním všech bankovek na určitou hodnotu.

Vypočítati veškerá opatření, kteráž dosud ve formě rozsáhlé akce soupisové ad 1) od vlády byla v život uvedena, není třeba, jsouť všeobecně známa.

Cesty, jimiž se ubíral hospodářský život od února t. r., nepohybovaly se ve směru, jenž by býval umožnil splniti zcela program tak slibně započatý.

Dřívější vláda, jak z řeči býv. ministra financí dra. Rašína dne 25. února t. r. jasně plyne, byla si ovšem vědoma, že mechanickým stažením oběživa na polovici při stejných důchodech nenastane snížení cen, byla si však vědoma dále i toho, že bez pomoci veškerého obyvatelstva, prací a šetrností, bez přísné šetrnosti i v hospodářství státním nelze se dopracovati k nápravě.

Skutečností jest, že po obmezení oběživa na polovici ceny neklesly, že naopak vykazují tendenci spíše stoupající; hospodářství národní pohybuje se v bludném kruhu vysokých cen, a vysokých neb zvýšených mezd, platů, nákladů výrobních atd., hospodářství státní neobešlo se bez ohromného deficitu, teprve v poslední době ukazují se známky nasvědčující zvýšení výroby a rozmáhání se úvěru.

Předkládajíc návrh zákona na zavedení dávky ze jmění a přírůstku na jmění plní vláda slib daný Národnímu shromáždění, nastupuje tím druhou neméně důležitou etapu k ozdravení celého hospodářství státního, a shledává úkoly, jež dávka z majetku dnes splniti má, podstatně v těchto směrech:

po stránce národohospodářské: v nápravě měny, jako dosud bylo zamyšleno, anebo aspoň ve zlepšení měny;

po stránce státně-finanční: ve snížení břemen dluhů státních;

po stránce sociální: ve zmírnění majetkových rozdílů a přesunů.

Jak by se asi jevily účinky dávky z majetku, kdyby jí užito bylo ve značné míře ke ztažení bankovek?

Prvním bezprostředním důsledkem by bylo náhlé zmenšení množství obíhajících bankovek; ať je účinek tento větší či menší (podle toho, jak dalece se bude dávka z majetku platit v papírových penězích), ať se s účinky těmito kříží různé protitendence, zejména úvěr atd., s tím lze bezpečně počítati, že nekrytých bankovek z oběhu ubude.

Bankovky takto získané nesměly by nekryty přijíti více do oběhu.

Pro národohospodářský účinek na ceny i pro toho, kdo není přívržencem t. zv. kvantitativní theorie, by byla rozhodna okolnost, že dávka z majetku, tak jak jest myšlena, nebude moci býti přesunuta na příjmy či výnosy, čili na výrobu, nýbrž že postihne substanci a effektivně zmenší jmění; ze zmenšení jmění možno souditi na zmenšenou poptávku; důsledně by měly při nezmenšené, tím spíše při zvětšené výrobě při nezměněných mzdách a platech ceny klesati, čímž by kupní síla peněz stoupla.

To by znamenalo, že současně stouplo i celé jmění národní ve své vnitřní kapitálové i výnosové hodnotě v té míře, že se za týž peníz koupí více, než před zavedením dávky z majetku, třeba že substance jmění národního, tudíž i plody jeho, byly dávkou z majetku effektivně ztenčeny.

Jmění jednotlivcovo bylo by po dávce z majetku sice ciferně menší, ale zbytek jeho měl by vyšší vnitřní hodnotu, vyšší kupní sílu.

Oběť, kterou dávka z majetku uloží, nebyla by marnou, neboť osamostatněním měny a postavením její na samostatný základ provedeno bylo zavčas odtržení od měnového společenství s býv. Rakouskem; výhody z pozvednutí měny přišly by tudíž pouze našemu národnímu hospodářství k dobru.

Za dnešního stavu vysokých čísel v poměrech hospodářských, jež vyžadují mnohem většího oběživa než před válkou, nelze ovšem pomýšleti na radikálnější sražení oběživa, neboť ne neprávem poukazuje se na možnost krise peněžní a hospodářské, kterou by vyvolalo nezbytně silné stoupání úrokové míry a citelný nedostatek peněz; nebezpečí toto dalo by se ovšem do jisté míry paralysovati poskytováním úvěru Bankovním úřadem v mezích jeho působnosti, při čemž by bylo nejzávažnějším momentem, že by bankovky touto cestou do oběhu přicházející, byly komerčně kryty.

Ale ať jest tomu jakkoliv, není vážné příčiny opouštěti původní plán, třebas opatrnost káže vytknouti si po této stránce cíl poněkud skromnější; vláda zamýšlí stáhnouti z přijatých bankovek částku, které oběh hospodářský bez citelné poruchy může postrádati, částku větší neb menší podle toho, jak poměry a zejména úžasná thesaurace dovolí, a slibuje si od tohoto opatření více nežli pouhý krok k tak nutnému stabilisování měny.

Co se týče upotřebení přebytků, jež zůstanou k disposici po uhrazení břemen převzatých po Rakousko-uherské bance, jest samozřejmě na snadě zaplacení ostatních dluhů státních, které, jak již bylo shora naznačeno, dosahují již dnes velmi značné výše.

Z povahy dávky z majetku, jako fiskálního opatření, jež výjimečně sahá na kmenové jmění, plyne, že, racionelně jsouc použita, sloužiti může jen k odbavení břemen substanci postihujících; to znamená, že hrazení běžných výdajů, nebo běžných schodků hospodářství státního a priori za všech okolností musí zůstati naprosto vyloučeno.

S jistou obdobou, má-li se dáti přednost radikálnímu jednorázovému zásahu do hospodářství soukromoprávních před periodickým, silným zatížením, přetřásána byla v literatuře vícekráte otázka tato i se zřetelem k dluhům státním; výsledek lze asi shrnouti v ten smysl, že - čistě theoreticky vzato - zaplacení valné části dluhů státních a pokud možno najednou lze dnes dáti přednost před dlouhodobým umořováním, a to nejen z všeobecných důvodů hospodářských, nýbrž i také proto, že pozvolným napravováním měny - a na této cestě se prozatím celá sanační akce nalézá - narůstá vnitřní kupní síla koruny, a obsahově narůstalo by i břímě dluhů, pokud by se poznenáhlu měly spláceti.

V praxi ovšem bude těžko se podle tohoto ideálního měřítka říditi, a to již proto, že na zaplacení všech dluhů výtěžek dávky rozhodně nebude stačiti; tím přicházíme k otázce, jak při výběru dluhů, které by měly býti v prvé řadě co možná nejdříve odbaveny, postupovati.

Dluhy státní nejsou téhož rázu; ekonomický účel, modality splacení, zejména pak u dluhů do ciziny momenty valutární atd. jsou toho příčinou, že tlak dluhů státních není veskrze stejný; některé tíží více, jiné zase méně.

Návrh zákona obmezuje se z důvodů na snadě jsoucích na vytčení pouze dvou kriterií:

1. dávky použíti lze pouze k úhradě břemen vzniklých se založením a obhájením samostatnosti státu; jako sem nesporně náleží na př. náklady na vybudování branné moci, investice u komunikačních prostředků (drah, silnic, pošty, telegrafů atd.), aby přivedeny byly na stav předválečný, právě tak nelze sem čítati na př. úhradu úvěru na potraviny neb suroviny;

2. úhrady dojíti mohou jen břemena nejtísnivější; která to budou, o tom rozhodne celková konstelace hospodářská se všemi jejími tak proměnlivými složkami v daném okamžiku.

ad a b) Podrobnější hlediska.

Míru pro vybudování dávky z majetku s těchto hledisek tvoří potřeba státu.

Dávka z majetku musí tedy býti: vydatná, t. j. vynésti státu plnou úhradu toho, čeho potřebuje, ona však musí vyhovovati i dalším požadavkům každé moderní daně, t. j. musí býti daňově spravedlivá; tou bude ale jen tenkráte, bude-li všeobecnou, t. j. postihne-li každého majitele i každý majetek, jehož se týče, a bude-li se přesně přimykati k individuelní způsobilosti berní každého majitele.

Samozřejmě - jak o tom ještě později bude zmínka učiněna - nesmí dávka z majetku přesahovati hranici národohospodářské výkonnosti.

Zásada všeobecnosti dávky z majetku o tom nemůže býti nejmenší pochyby jest nejen vzhledem k finančnímu effektu nepostradatelná, nýbrž i po stránce ethické nezbytně nutna, uváží-li se, že stát jako takový stojí na kraji hospodářské propasti, a že je mravní povinností každého, kdož pod jeho daňovou výsostí stojí, jeho ochrany, zařízení atd. požívá, podle sil svých k úhradě potřeb jeho přispěti.

A tuto způsobilost nelze bráti neb praesumovati jen u větších jmění, naopak třeba sestoupiti i ke středním i širokým massám menších jmění, neboť i zde skrývá se potence hospodářská, kteráž v době velké tísně nesmí zůstati nevyužita.

Z toho důvodu nečiní se také rozdílu mezi osobami fysickými a právnickými, i pokládá vláda jen za spravedlivé, aby zejména jmění t. zv. mrtvé ruky náležitým způsobem přispělo.

Pokud se z kategorie osob právnických jedná zejména o společnosti výdělečné, jest naprosto nutno pojmouti je do okruhu subjektů dávce z majetku podrobených; jinak ušla by dávce značná část majetků uložených v akciích a jiných společenstevních podílech, poněvadž značná část podílů nalézá se v rukách cizinců (hlavně Vídně; ze 132 akciových podniků má na př. 85, tedy 65% sídlo ve Vídni); z podílů v tuzemsku se nalézajících jest velmi mnoho roztroušeno u malých lidí, kteří osobně, majíce jmění pod minimum, nebudou dávce podléhati, a konečně dlužno počítati vzdor všem přísným předpisům, že přece leckterá částka jmění v akciích a pod. uloženého, zůstane utajena, a dávkou se nezachytí.

Ještě po jiné stránce jest pojem všeobecnosti s hlediska berní spravedlnosti důležitý.

Dávka postihnouti má každý majetek podle stavu v určitý den a to proto, že existence jeho již sama o sobě jest dokladem jisté způsobilosti daňové.

Že to platí zejména o jmění, které se během války zvětšilo, jest nesporno. Za to neschází hlasů, které hájí zásadu, aby jmění, která válkou trpěla, byla vyjmuta.

I u nás z různých stran dán byl podnět, aby z této dávky majetku vyjmuti byli ti, kdož válkou, znehodnocením peněz "ztratili".

Podobná myšlenka - s jistou obměnou - vynořila se již při jednání o dani válečné v Německu v r. 1916.

Vedle přírůstku měla býti totiž zdaněna pouze jmění, kteráž aspoň přibližně zůstala intaktní, kdežto majetky, které utrpěly více, měly býti z dávky vyloučeny; v zákoně ze dne 21. června 1916 byla pak myšlenka tato vyjádřena v ten smysl, že majetky, které podle stavu 31. prosince 1916 přesahují 90% stavu z 31. prosince 1913 s plus přes 90% podléhají 1% dávce (§ 9. č. 2 1. c.); avšak již v zákoně ze dne 26. července 1918, jímž zavedena byla mimořádná dávka válečná ze jmění 1 - 5‰ a v pozdější daňové osnově na r. 1919 tato výhoda nebyla obnovena.

Vláda, uváživši bedlivě námět tento, je toho názoru, že proti myšlence výše zmíněné mluví jak důvody zásadní, tak i finanční.

Po stránce prvé nezdá se býti správným do pojmu dávky z majetku, vyměřené podle stavu jmění v určitý den, vkládati momenty, jež jsou jí cizí, neboť je-li, jak již ani po stránce technické není jinak možno, rozhodným stav jmění v určitou chvíli, pak rozhoduje pro berní způsobilost jen tento stav bez ohledu na minulost; pojem ztráty následkem znehodnocení peněz, je, dokud není provedena devalvace měny, příliš labilní, než aby se ho technicky vůbec dalo upotřebiti: nebylo by ale ani spravedlivé, každé sebe větší jmění vyjmouti z dávky z majetku, poněvadž trpělo; po druhé stránce nelze pochybovati o tom, že by finanční effekt dávky z majetku byl značně ohrožen, a právě zde tvoří potřeba státu jistou mez, která překročena býti nemůže.

Přihlížeti při vyměřování dávky ke všem individuelním okolnostem, které na daňovou způsobilost osoby vykonávají rozhodný vliv, jako k rodině, způsobilosti výdělečné, dluhům a pod., může jen daň vybudovaná na principu subjektivního zdanění úhrnného čistého jmění osoby jako celku.

Proti tomu ozvaly se v literatuře hlasy, které doporučují objektivní methodu částečného zdanění jednotlivých druhů jmění podle jejich různé povahy, po případě různým způsobem; důvody jsou hlavně technického rázu, neschází však hlubšího pozadí, jež přihlíží k různému způsobu uložení jmění, k různé rentabilitě a pod.

Vláda pokládá i u dávky z majetku princip subjektivní za jedině správný, neboť jen v jeho rámci jest možný princip progresse, bez něhož se u tohoto druhu zdanění nelze obejíti, uváží-li se, že možno přihlížeti k jistému minimu majetku od dávky osvobozenému, a, což jest ještě závažnější, k dluhům.

Na druhé straně není však vyloučeno, aby se momentům zde zmíněným vyhovělo aspoň do jisté míry při vybrání dávky připuštěním jiných objektů majetkových než peněz, jimiž by bylo lze na místě peněz dávku platiti.

V theorii o účelu zdanění přisuzuje Adolf Wagner dani, jako druhý hlavní úkol, působiti k jinému žádoucímu rozdělení a užití národního příjmu.

Panující mínění ve vědě finanční nejde tak daleko, třeba že se neuzavírá různým vedlejším účelům hospodářského neb sociálního rázu, které se ku dani víží; zcela mimořádné poměry poválečné vynucují si však změnu i v tomto směru a sociální svědomí ukládá přímo jako jeden z hlavních úkolů, aby dávka z majetku energickým zásahem do soukromohospodářských poměrů opravila a vyrovnala účinky, které převrat v hospodářské výrobě a oběhu statků během války v rozdělení příjmů a jmění vyvolal.

Nerovnosti předválečné se prohloubily a zostřily. Na jedné straně starý blahobyt ztrátou jmění neb poklesem hodnoty peněz zanikl neb se ztenčil, na druhé straně jiní byli s to, zlepšiti si svoji hospodářskou posici nabytím nových netušených majetků.

Pramen, z něhož válečné zisky plynuly, jest všeobecně znám. Byly to nejprve obrovské dodávky pro vojsko, bez rozdílu, zda-li se jedná o dodavatele z povolání nebo příležitostné zprostředkovatele.

Rozšířením a prodlužováním války šířil se kruh osob, které ze stoupající drahoty těžiti mohly (výrobou, obchodem atd.) z konjunktury válečné, a to přímo neb nepřímo, kdežto na straně spotřebitelů, jichž důchody rovnoměrně nestoupaly, tatáž drahota citelně ztěžovala míru životní.

Není tedy divu, jestliže veřejné mínění, sledujíc úžasné hromadění majetku u jedněch v době, kdy druzí ztráceli životy, zdraví a jmění, hned v r. 1915 energicky žádalo, aby tyto zisky na útraty společnosti nabyté cestou zdanění opět společnosti, státu, byly vráceny.

Intensivní zdanění, zejména ve vyšších třídách majetkových, znamená silné ztenčení reálního, během války nahromaděného jmění, avšak to je právě postulátem sociálního svědomí, které vláda v souhlasu s právním přesvědčením národa a Národního shromáždění jako jeho representanta za vlastní přijímá.

Nadměrná bohatství z části nezaslouženě nabytá jsou s to na národ hospodářsky i ethicky škodlivě působiti. Zde třeba obmezení, jak co do jmění vyznačujícího se známým zjevem dodatečné kupní síly, tak i co do vysoké hladiny příjmové, neboť obé je jednou z četných příčin stoupání cen.

Nový řád hospodářský, jenž kategoricky žádá pracovati a šetřiti, nemůže klidně snésti třídy kapitalistů, žijících jen z důchodů vlastního jmění.

Ztenčiti takové jmění a zameziti jejich další existenci, znamená donutiti, aby zbytky jmění takových staly se opětně produktivním kapitálem, zkrátka, aby poválečné práci pokud možno nikdo se nevymykal.

Proměna příjmu bez práce v příjem pracovní přispěje k vyrovnání třídních rozporů, upevní společenský řád, povede ke skromnější míře životní, spořivosti, pracovitosti, k odstranění nezdravého přepychu a stíží aspoň odplývání kapitálu do ciziny na úkor státu.

Záhy se ukázalo, že pojem válečných zisků je po stránce technické příliš nedokonalým instrumentem, mělo-li by se v každém případě dokázati, že zisk plyne přímo nebo nepřímo z války a oč je teď následkem války větší, než kdyby byl býval docílen v míru; mimo to pojem válečného zisku jest příliš úzký, spojuje-li se s představou dodávek neb jinakých s válkou souvisejících obchodů, neboť zůstal by bez jakéhokoliv spravedlivého důvodu jinak zvýšený výnos stranou, který sice přímo s vedením války nesouvisí, ale přece již výší svojí padá na váhu.

Nemožnost podobného důkazu jest na bíledni. Nezbylo tedy, než nechati padnouti příčinnou souvislost výtěžků s válkou a nahraditi ji časovou souvislostí, podle níž by zásadně všichni, kdož během války a vzdor válce byli s to svoji hospodářskou posici ve značné míře zlepšiti, byli povinni také větší měrou přispěti k úhradě břemen válečných.

Lze tedy zásadně zdanění zisků válečných konstruovati jedině na číselném rozdílu mezi hospodářskými výsledky let válečných a mírových.

Dále jíti a rozlišovati a různě zatěžovati zisky, které se nad průměr vyšinuly, anebo zisky, které bez námahy neb většího risika byly docíleny, naráží na nepřekonatelné překážky technického rázu: ukládaly by dani úkoly rázu policejního, ba trestního, které se z rámce funkcí daňových vymykají.

Zhodnocení a vytýčení vedoucích zásad po stránce theoretické nečinilo vědě žádných zvláštních obtíží.

Nepopíratelné stoupnutí berní způsobilosti během a vzdor válce následkem hromadění jmění, pokud se jedná o osoby fysické na jedné straně a zvýšení rentability u osob nefysických na druhé straně, jakož i vysloveny konjunkturální charakter těchto zisků, jsou momenty, které podle theorie finančně vědecké zvýšené zatížení z plna ospravedlňují; moderní princip zdanění právě spočívá na nejužším přizpůsobení se břemene daňového individuelní způsobilosti daňové; také otázka zatížení zvláštní daní byla samozřejmou, je-li jasno, že daň příjmová i výdělková dob mírových, nepočítajíc s abnormálním vývojem příjmů a výnosů nemohla stačiti přiměřenému zatížení.

Má-li vhodné zachycení zisků válečných vyhovovati nejzákladnějším požadavkům všeobecného a spravedlivého zdanění, jest možné jen ve formě daní osobních (z příjmů a ze jmění), v rámci daní výnosových pak jen potud, pokud se tyto svojí konstrukcí k dani osobní přibližují.

Poněvadž zdanění válečných zisků navazuje na stav předválečný, je přimknutí se k stávajícím daním nutným jeho důsledkem, tyto poskytují nezbytný právní základ a určují i zvláštní jeho charakter.

Zdanění zisků válečných jest v rámci daní osobních možno buď ve formě zdanění zvýšeného příjmu (u společností zisku), anebo ve formě zdanění přírůstku na jmění: prvnější má u fysických osob výhodu, že zachytí příjmy jejich před spotřebením, má ale tu nevýhodu, že nezachytí vůbec, anebo nedostatečně, příjmy, jež neplynou z určitých pramenů příjmových (zisky spekulační, ojedinělé, atd.); nevýhoda tato odpadá při zdanění přírůstku na jmění, pokud hospodářské přebytky ve jmění přecházejí, má arci tu nevýhodu, že zdanění ucházejí ony přebytky, které se spotřebují anebo kryjí ztráty.

Následujíc příkladu ciziny zavedlo i bývalé Rakousko daň z válečných zisků cís. nař. ze dne 16. dubna 1916, č. 103. ř. z. pro léta 1914 a 1915, pak zák. ze dne 16. února 1918, č. 66. ř. zák. daň válečnou pro léta 1916 a 1917 a konečně zákonem ze dne 17. dubna 1918. č. 160. ř. zák. touž daň válečnou na r. 1918; prodloužení této daně i na rok 1919 jest předmětem zvláštního návrhu vládního.

Poněvadž systém daní přímých v bývalém Rakousku neznal žádné daně z majetku, dána byla již a priori konstrukce daně válečné jako doplňku k dani z příjmu (u fysických osob a pozůstalostí) a k zvláštní dani výdělkové (u společností); základ její tvoří zvýšení příjmové, resp. ziskové, jehož během let válečných v poměru k normálnímu hospodaření z periody mírové bylo docíleno. Rozdíl je jen potud, že u fysických osob (pozůstalostí) rozhoduje absolutní výše zvýšení příjmového, kdežto u společností spočívá daň válečná vzhledem ke zvláštní povaze jejího účele na principu rentability.

Daň válečná, přihlíží-li se k jejímu efektu finančnímu, neuspokojila; příčin je více.

První - nejvážnější - spočívá v tom, že cesty, po kterých se braly zisky válečné, jsou spletité a nepřístupné, a způsoby, jimiž se využilo konjunktury válečné, tak rozmanité, že ukládací orgány při technické výzbroji již pro normální dobu mírovou nedostatečné, nebyly s to vše zachytiti; horší ale bylo, že v době, kdy bylo třeba činnost přezvědnou atd. co nejvíce prohloubiti, byly úřady vojenskou službou na míru nejmenší zdecimovány.

Skutečnosti tyto ospravedlňují úsudek, že ohromné miliony na ziscích válečných, nejsouce vůbec, anebo jsouce jen nedostatečně daní válečnou postiženy, přešly thesaurací ve jmění národní, pokud nebyly spotřebovány, zužity, promrhány anebo pokud se mezi tím již poklesem hodnot nerozplynuly: zde tedy je místo, kde nutno nasaditi veškeré páky a provésti energicky pronikavou nápravu a opravu zvrácených poměrů majetkových.