Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Novela připouští změnou tohoto paragrafu opět zákup let, do původního zákona z roku 1906 pojatý, cís. nař. ze dne 25. června 1914 však odstraněný. Je to další způsob, jímž si pojištěnci budou moci zvýšiti své nároky (vedle zvýšení vyplývajícího ze zavedení nových tříd služného). Opětné povolení zákupu let jest nutné zejména proto, že rozšířením pojistné povinnosti na nové kategorie zaměstnanců zejména na dozorčí personál v zemědělství, lesnictví, hornictví a průmyslu, jakož i na zaměstnance v obchodech, vstoupí do pojištění poprvé mnoho zřízenců již starších, jimž musí býti umožněno započítání let dříve odsloužených, avšak nepojištěných. Zákupem let vyhoví se také všeobecnému přání úřednictva, započítání válečných let do pense dvojmo. Vstupní stáří pojištěncovo nesmí klesnouti zákupem let pod 16. rok jeho veku.

Aby bylo zamezeno zneužití zákupu let v neprospěch nositelů pojištění tím, že by byl zákup, nepodmíněný lékařskou prohlídkou, uskutečněn bezprostředně před nastávající invaliditou nebo smrtí za účelem co největšího zvýšení důchodu invalidního nebo vdovského, ustanovuje osnova, že ze zákupu služebních let vzchází pojištěnci narok teprve uplynutím 2 let po provedeném zákupu. Nastane-li případ pojistný (invalidita, smrt) před uplynutím těchto 2 let, vrátí se zaplacená zákupní premie se 4% úrokem.

Premie pojistné zůstávají v dosavadních 6 třídách služného nezměněny a stoupají v třídách VII.-XVI. vždy o 6 K. Klíč, podle kterého se premie dělí na zaměstnavatele a zaměstnance, zůstává beze změny, odstraňuje se však ustanovení, že pojištěnec s požitky přes 7200 K nese celou premii ze svého. Změna tato je odůvodněna zvýšením premií v důsledku zavedení nových tříd služného, ježto jinak by musil pojištěnec přispívati na své pojištění sám až 90 K měsíčně a to při služném, které není dnes, nepřevyšuje-li daleko 9000 K, příliš vzdáleno od existenčního minima. Je proto zcela spravedlivo, když zaměstnavatel přispěje i zde 1/2 premií, jak je to též v pensijním pojištění německém, kde zaměstnavatelé hradí 1/2 premií i v třídách nejvyšších. Rovněž je sociálně odůvodněno, když zaměstnavatel ponese, jak osnova navrhuje, tam, kde celkový služební příjem jeho zaměstnance nedosahuje ani 600 K ročně neb kde sestává pouze z požitků naturálních, celou premii.

Nové je ustanovení odst. 3., že za zaměstnavatele se považuje, kdo uzavřel se zaměstnancem služební smlouvu a zavázal se v ní platiti služné. Není-li tato osoba současně majitelem podniku, ručí s ní podnikatel za premie podle tohoto zákona rukou společnou a nerozdílnou. Jedná se tu hlavně o spolky, o různá zakládající konsorcia atd., kde není namnoze možno, není-li zde zvláštního jmění, premie vydobýti. Uvedeným ustanovením bude umožněno, dosíci premií na osobě, která se zaměstnancem jménem spolku atd. jednala a služební smlouvu sjednala.

Všeobecnému pensijnímu ústavu ve Vídni dostávalo se roční podpory 100.000 korun k úhradě služného řídících úředníků pensijního ústavu a jeho zemských úřadoven. Zástupci dělnictva často si právem stěžovali, že v době, kdy invalidní a starobní pojištění dělnictva není ještě provedeno, pojištění soukromých zřízenců jest podporováno státním příspěvkem a žádali, aby tento příspěvek byl odstraněn. Tomuto požadavku jest již ze zásadních důvodů vyhověti, nehledíc ani k tomu, že Všeobecný pensijní ústav jest tak situován, že této státní podpory nepotřebuje. Jednak rozšířením pojistné povinnosti, jednak odstraněním konkurujících náhradních ústavů a náhradních smluv bude jeho postavení ještě značně zlepšeno.

Zadrželé premie jest podle návrhu zúrokovati 5 %. Úrok tento odpovídá úroku ze zadržených dávek veřejných a má zajistiti včasné doplnění povinností se strany zaměstnavatele, který mnohdy při příhodném trhu peněžním z neplacení pensijních příspěvků získával výhody. Zvýšení úroků z prodlení je též odůvodněno změnou základní úrokové míry Všeobecného pensijního ústavu v novele z roku 1914. kteráž při stanovení úroku z prodlení k této změně nehleděla.

Změny tyto jsou pouze formální a podmíněny zákonem o zřízení Všeobecného pensijního ústavu v Praze ze dne 20. prosince 1918, čís. 92 sb. zák. a nař., jakož i jeho stanovami, vydanými ministerstvem sociální péče výnosem ze dne 7. února 1919, čís. 1295.

Zákonodárství sociálně-politické v československé republice počítá se 4 lety jako s periodou volební a jest proto záhodno, aby táž perioda volební byla pojata také do zákona pensijního. Zavedení přímých osobních voleb podle zásad poměrnosti odpovídá rovněž požadavkům doby. Nový jednací řád zemských úřadoven, obsahující ustanovení o provedení voleb (§ 95), vydá ministr sociální péče. Zamýšlí se vydati volební řád, podle kterého volby do valného shromáždění Všeobecného pensijního ústavu budou provedeny u nemocenských pokladen. Do vzorných stanov nemocenských pokladen bylo pojato ustanovení, že každý pojištěnec musí ohlásiti, zda-li jest pojištěn podle zákona o pensijním pojištění a v kladném případě u kterého ústavu jest pojištěn. O těchto pojištěncích povede nemocenská pokladna zvláštní záznam. V den ustanovený pro volby odevzdají členové ústavu, do jehož valné hromady volby se konají, osobně hlasovací lístky volební komisi, zřízené u nemocenské pokladny podle § 16 e zákona ze dne 15. května 1919, čís. 268 sb. z. a n.; komise provede skrutinium a zašle výsledek jeho se zápisem i se všemi hlasovacími lístky ústřední volební komisi u Pensijního ústavu, jež provede skrutinium konečné a vyhlásí výsledek.

Paragrafy tyto upravují palčivou otázku pojištění náhradními zařízeními a tím otázku soustředění pensijního pojištění, dnes neudržitelně roztříštěného. Původní tendence zákonodárcova, aby pensijní fondy před zákonem o pensijním pojišťování již existující a poskytující daleko vyšší zaopatření, než-li Všeobecný zákon pensijní veškerenstvu zaměstnavatelů může ukládati, byly zachovány a aby podnícen byl další rozvoj takovýchto pensijních fondů umožňujících lepší invalidní a starobní zaopatření, než-li zákonné, nedošla přesného výrazu v pensijním zákoně, kterýž připustil zakládání i takových náhradních zařízení, jež poskytovala jen zákonná minima. A takových bylo právě založeno nejvíce.

Vznikala náhradní zařízení nikoli v zájmu pojištěncův, nýbrž hlavně z důvodů politických, finančních a zejména v zájmu zaměstnavatelů samých. Tak vyvstalo několik set náhradních ústavů a smluv, nikoliv jako doplněk Všeobecného pensijního ústavu, nýbrž jako jeho konkurence a nastal bezohledný boj o pojištěnce, v němž měl úspěch ten, kdo sliboval největší výhody - zaměstnavatelům a popřával jim v pojišťování jejich zaměstnanců volnou ruku.

Ukázalo se, že zákonodárce, který chtěl původně přispěti výhradně k rozvoji dobrovolného vyššího pojištění, přispěl ve skutečnosti více k rozbití pojištění zákonného na sta malých a finančně slabých ústavů. Docílil tak právě opaku toho, co zamýšlel: Na místo, aby zaměstnavatelé byli podněcováni k pronikavější sociální péči o své zaměstnance, stala se náhradní zařízení prostředkem k obcházení zákona a k odpírání i zákonného minima zřízencům, jež na ně mají bezesporný nárok. Povolování náhradních ústavů a smluv, obmezujících se pouze na zákonná plnění, stalo se tak pravou metlou pensijního pojištění.

Totéž platí i o náhradních zařízeních, poskytujících pouze málo více nad zákonné minimum. Neboť nepatrné výhody, jež tyto ústavy zaručují svým pojištěncům, podmíněné ovšem vyššími příspěvky, jsou více než vyváženy okolností, že požitky pojištěné neodpovídají skutečným a že řada zaměstnanců nejsouc vůbec k pojištění přihlášena, odpykává tuto zdánlivou výhodu jiných pojištěnců ztrátou svého pojištění vůbec. S hlediska sociálního nemůže býti ani existence těchto náhradních ústavů odůvodněna.

Dnešní stav náhradního pojištění je neudržitelný také ještě z jiných důvodů. Vedle Všeobecného pensijního ústavu, který z důvodů politických byl vybaven 10 zemskými úřadovnami a v republice československé jich čítá pět, jest v republice na 350 náhradních zařízení. Tato pensijní zařízení s úřednictvem, funkcionáři a právními zástupci vyžadují na správních výlohách značné částky, jež ovšem zaplatiti musí pojištěnci a jež při pronikavém omezení náhradního pojištění mohla by býti vynaložena v jejich prospěch. Existence náhradních ústavů a smluv zdražuje dále správu neustálým, velmi složitým a proto drahým převáděním premiových reserv. Při velké fluktuaci úřednictva a zřízenectva stává se totiž často, že týž pojištěnec mění během roku dva a tři, ba i více nositelů pojištění. A vždycky je nutno, vypočítávati při tom jeho premiovou reservu ke dni přístupu k tomu či onomu pensijnímu ústavu a poukazovat ji novému nositeli pojištění. Takových přestupů je ročně u Všeobecného pensijního ústavu mnoho tisíc (v roce 1909 25.000, v roce 1917 ještě 8.604) a agenda s nimi spojená (pro podstatu pensijního pojištění úplně zbytečná) vyžaduje velkého poctu úřednictva.

Hlavní závadou náhradního pojištění jest však již dříve zmíněná úplná volnost v provádění pensijního pojištění. Kdežto Všeobecný pensijní ústav prováděl a provádí stále svými inspektory přísnou kontrolu zaměstnavatelů v tom směru, zda mají přihlášeny veškeré zřízence pojistné povinnosti podléhající (na př. dílovedoucí, mistry, expedienty, políry atd.) a pojištěny na požitky, odpovídající skutečným jejich příjmům v té které době, omezuje se většina náhradních zařízení výlučně na to, co zaměstnavatel uzná za vhodné jim oznámiti, a agitovala právě touto svou "kulantností" proti Všeobecnému pensijnímu ústavu. Tak se stává, že firma přihlašuje u náhradního ústavu velmi často sotva polovici ze zřízenců, jež by musila pojistiti u Všeobecného pensijního ústavu. Tím ztrácí značný počet pojištěnců pensijní nároky vůbec. K tomu přistupuje, že u náhradních smluv a náhradních ústavů jednotlivých firem není pojištěncům vyhrazen dostatečný vliv na správu jakož i na rozhodování o jejich nárocích z pojištění, zvláště na přiznání důchodu invalidního a starobního, takže rozhodování spočívá buď výhradně neb alespoň převážně v rukou zaměstnavatele neb ředitelů závodu, kteří jistě za zástupce pojištěnců považováni býti nemohou. Že za těchto poměrů zájmy zřízencův u náhradních zařízení pojištěných trpí zcela neobyčejně, je bezesporno. Takový asi je stav dnešního pensijního pojištění, v němž zákonem ze dne 20. prosince 1918, čís. 92 sb. zák. a nař. nastala změna pouze potud, že další tříštění bylo znemožněno.

Pronikavá náprava je tudíž nutná. Ta pak vyžaduje nezbytně jako minimum:

1. zrušení náhradních smluv vůbec;

2. zrušení náhradních ústavů, neposkytujících více než zákonné minimum;

3. zrušení náhradních ústavů, poskytujících jen málo více než Všeobecný pensijní ústav:

4. sdružení oněch nositelů pojištění, jež zůstanou zachovány, ve Svaz obdobný svazu nemocenských pokladen.

Ad 1. Náhradní smlouvy jsou nejnižší formou pensijního pojištění, pokud je lze vůbec pojištěním nazvati. Neboť nejsou vůbec založeny na zásadách pojistně-matematických, není zde také zvláštního odděleného jmění, jež by krylo nároky pojištěnců. Existuje nejvýše kauce, pravidelně nezajišťující ani nároků vykázaných pojištěnců, nemluvíc ovšem vůbec o krytí nároků zaměstnanců, jež zaměstnavatel - ač do pensijního pojištění patří - do něho zahrnul. Jinak ručí za pojistná plnění pouze a výhradně jmění podnikatelovo. Jde tudíž o nároky smluvní, jež pro případ insolvence firmy sdílejí osudy všech obdobných věřitelů. Ze všeho toho je zajisté patrno, že tato forma pensijního pojištění poskytuje pojištěncům nejméně jistoty v příčině splnění jejich nároků. Obecný zájem sám vyžaduje tudíž kategoricky, aby náhradní smlouvy v československé republice byly vůbec a bezpodmínečně zrušeny. Zrušení toto je tím naléhavější, ježto právě. náhradní smlouvy a jejich veliký počet vedly k roztříštění pensijního pojištění až do dnešních nemožných a neudržitelných poměrů a poněvadž daleko největší část jejich nezaručuje pojištěncům více, než pouhé zákonné nároky a jest uzavřena jen s malým počtem pojištěnců, namnoze jen s jedním až pěti zřízenci, což je v sociálním pojištění a zvláště pojištění s dlouhodobými plněními pravou kuriositou. Zrušením náhradních smluv odstraní se opravdová temná pevnina pensijního pojištění, v níž je jakákoliv kontrola, již také následkem ohromného počtu smluv. předem vyloučena a tudíž libovůli zaměstnavatele ponechána volnost naprostá.

Ad 2. Zrušení náhradních ústavů, neposkytujících více než zákonné minimum, jest předcházejícími vývody plně odůvodněno. Jde většinou o ústavy čistě konkurenční, jež těžily z neurovnaných národnostních poměrů rakouských, jež se jinak však udržují pouze svojí ochotou k zaměstnavatelům.

Ad 3. Též nutnost zrušení náhradních ústavů, poskytujících pouze málo více, než zákon zaručuje, byla již nahoře prokázána.

Ad 4. Jinak je tomu u náhradních ústavů, poskytujících podstatně více, než zákon zaručuje, a bude moci zaručovati i po sebe pronikavější své úpravě. Jde tu především o pensijní ústavy jednotlivých firem, a pak určitých odvětví podnikání, jez existovaly z největší části již dávno před rokem 1909 a jež by nedovedlo nahraditi ani oddělení pro pojištění na vyšší než zákonné nároky u Všeobecného pensijního ústavu z toho důvodu, že jim zaměstnavatelé přikazují ze svých ročních zisků značné, do statisíců, ba milionů jdoucí částky, což by v případě zrušení těchto ústavů a přidělení jejich pojištěnců k ostatním pojištěncům Všeobecného pensijního ústavu sotva činili. Poněvadž pak u nositelů pensijního pojištění není také důvodu, jenž nutí k soustředění všech nositelů pojištění v pojištění nemocenském - vytvoření silné organisační základny pro potřeby sociální politiky vůbec - jest možno tyto náhradní ústavy zachovati. Aby však společný postup těchto ústavů i Všeobecného pensijního ústavu v záležitostech pojištěnců všech nositelů pojištění se týkajících byl umožněn, dlužno naříditi jejich sdružení ve svaz podle obdoby svazu nemocenských pokladen, o němž pojednává článek II. osnovy.

Ve smyslu zásad zde rozvedených navrhuje novela v § 66. zrušení náhradních smluv dnem 1. prosince 1920, takže pojistná povinnost může nadále vedle pojištění u Všeobecného pensijního ústavu býti podle § 64. splněna pouze pojištěním u některého tuzemského náhradního ústavu, vyhovujícího podmínkám § 65 a.

V zájmu pojištěnců bylo však nutno, připustiti u některých náhradních smluv, poskytujících daleko více než zákon, přeměnu v ústavy náhradní a to u takových, které byly ve skutečnosti zařízeny jako ústavy náhradní, měly tudíž nároky svých pojištěnců kryty podle zásad pojistně-matematických a sdělávaly také řádné bilance. Přeměnu tuto umožňuje § 65. osnovy. § 65a stanoví podmínky, jimž musí vyhovovati náhradní ústavy, aby mohly zůstati zachovány. Jsou to tytéž podmínky, které byly novelou z roku 1914 stanoveny pro uznání nových náhradních ústavů a z nichž nejdůležitější je prvá, jež praví, že hodnota nároků ústavů náhradních musí hodnotu nároků zákonných převyšovati alespoň o 1/5. Tato podmínka je zajisté minimum, jež nutno po náhradním ústavu žádati, má-li jeho existence vedle Všeobecného pensijního ústavu býti odůvodněna.

Změny tohoto paragrafu mají za účel zajistiti pojištěnci pensijní nároky nabyté, přestoupí-li od jednoho nositele pojištění ke druhému. Podle dosud platných předpisů převádí se při přestupech premiová reserva zákonná, zvětšená případně o částky premií, které pojištěnec platil u náhradního ústavu nad zákonnou výměru. Částky premií, které zaměstnavatel platil nad částku zákonných premií, zůstaly poslednímu nositeli pojištění a převedeny nebyly. Tím se nabyté nároky pojištěnců při přestupu podstatně zkracovaly a náhradní ústav se neodůvodněně obohacoval. Novým zněním tohoto paragrafu se zajišťuje převod premiové reservy potřebné ke krytí veškerých získaných nároků přestupujícího pojištěnce. Tím jest uskutečněn požadavek, aby pojištěnec ze získaných svých nároků pensijních neztratil při přestupu ani sebe menší jejich části a aby tudíž nebyl vzhledem na pensijní nároky omezován ve své volnosti změniti své místo, když mu to jeho zájem přikazuje.

Analogicky upravuje odst. 2. převod premiových reserv při přestupu pojištěnce do služby podle § 2. bod 3. p. z. p. z pojistné povinnosti vyňaté a naopak. Převod premiových reserv v těchto případech - kromě jednostranného převodu, stanoveného v § 2. bodu 6., novely z r. 1914 - dosud upraven nebyl a při nynějších častých přestupech ze služby soukromé do veřejné a naopak jest nezbytnou nutností, aby přestupující zaměstnanci netrpěli újmy na získaných již nárocích pensijních. Bližší ustanovení o výši premiové reservy, kterou zaměstnavatel v § 2. bodu 3. jmenovaný má převésti na následujícího nositele pojištění, stanoví se v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady cestou nařizovací.

Odstavec tento obsahuje jen nutné změny stilistické a vytýká v poslední větě výslovně zásadu, z předchozích vět tohoto odstavce již vyplývající, že po nastalém případu pojistném (smrti, invaliditě) nelze dodatečně hlásiti nové okolnosti pro pojistný poměr rozhodné. Ustanovení toto - praktikované již podle nynějšího zákona nositeli pojištění i rozhodčími soudy - jest nutnou ochranou nositele pojištění, který za mnohdy úmyslné opomenutí zaměstnavatelův a pojištěnců nemůže nésti následky ke škodě zaměstnavatelův a pojištěnců své povinnosti dbalých. Tento předpis má působiti též výchovně na interesenty pojištění, aby svým zákonným povinnostem včas dostáli. Civilněprávní ručení zaměstnavatelovo za škodu zaměstnanci způsobenou opomenutím přihlášek ovšem sankcí touto zrušeno není (sr. § 84. odst. 4.).

Za účelem kontroly podniků, zaměstnávajících: zřízence pojištěním povinné, zřídil Všeobecný pensijní ústav zvláštní inspekční orgány (inspektory), jež pravidelně navštěvují firmy a zjišťují, zda jsou k pojištění přihlášeni všichni, kdož pojistné povinnosti podléhají, a na skutečné své požitky. Aby bylo možno srovnati služební požitky přihlášené s faktickými požitky zaměstnance v té které době, navrhuje osnova - dodatkem k ustanovením již platným -že zaměstnavatel je povinen, dáti nahlédnouti zmíněným inspektorům do mzdových seznamů, vedených k účelům pojištění úrazového podle zákona ze dne 8. února 1909, čís. 29 ř. z.. jakož i jiných zápisků, kterých je třeba k vyšetření pojistného poměru, jakož i dovoliti, aby na místě pracovním konali šetření za účelem zjištění pojistné povinnosti. K usnadnění výkonu služby dlužno těmto inspektorům při konání jejich služební povinnosti poskytnouti ochrany § 68. trest. zákona, aby jim při inspekci se strany zaměstnavatelů i zaměstnanců nebyly činěny překážky.

stanoví v zájmu úplného provedení pensijní ho pojištění povinnost nemocenských pokladen, aby legitimovaným orgánům pensijního ústavu dovolily nahlédnouti do svých záznamů, rozhodných pro otázku pensijní povinnosti. Ustanovení toto vyslovuje jen skutečný stav mezi pensijním ústavem a nemocenskými pokladnami již podle nutné potřeby se vyvinuvší.

Navrhované změny jsou rázu formálního a podmíněny zejména novými ústavními poměry souvisejícími se zřízením československé republiky.

upravují otázku pojištění náhradními smlouvami do doby, než bude provedena jejich likvidace a povinnost k převodu premiové reservy pro případ vystoupení zřízence z pojištění u nich a dále nároky pojištěnců v případech, kdy zaniklo pojištění sice před vstoupením novely v platnost, kde však případ pojistný nastal teprve za její platnosti.

Zkušenosti, kterých bylo nabyto se svazy nemocenských pokladen vedly k tomu, že článkem XIX. zákona ze dne 15. května 1919, cís. 268 sb. z. a n. byla vyslovena povinnost, aby každá nemocenská pokladna byla členem některého svazu nemocenských pokladen.

Tyto svazy jsou již nyní důležitými pomocnými orgány ministerstva sociální péče a jejich důležitost bude stále stoupati. Také náhradní ústavy pensijní uznaly za potřebno, aby k plnění společných úkonů sdružily se ve Svaz a jest účelno, aby i pro pensijní ústavy byla vyslovena povinnost členství u Svazu, poněvadž pouze tak bude možno použíti Svazu k úkonům, jež by jinak musely býti vykonávány odděleně pro členy Svazu a odděleně pro nečleny. Všeobecnému pensijnímu ústavu, který již nyní jest členem Svazu, byla ponechána možnost býti členem i nadále. Se zřetelem k jeho zvláštnímu postavení nebyla mu však tato povinnost uložena.

Ustanovení o státním dozoru, o stanovách Svazu o jmění rozpuštěného Svazu atd. jsou analogická příslušným ustanovením nemocenského zákona o Svazu nemocenských pokladen.

zmocňuje vládu k uzavření státních smluv o reciprocitě v pensijním pojištění, jež bude nutná vzhledem k okolnosti, že pensijní pojištění je zavedeno ve všech státech na troskách býv. Rakouska vzniklých, tedy jak v československé republice tak v republice polské a rakouské, jakož i v Jihoslavii, konečně pak v Německu podle zákona ze dne 20. prosince 1918, a že je pravděpodobno, že pojištěním povinní občané jednoho státu budou často po delší nebo kratší dobu zaměstnáni v obvodě státu jiného, kde rovněž budou podléhati povinnosti pojistné. Půjde tedy zejména o to, aby v takových případech pensijní pojištění dotyčného zaměstnance netrpělo, nýbrž aby pojištění jednoho státu mohlo býti navázáno na pojištění státu druhého, čemuž mají sloužiti zejména mezistátní smlouvy o otázkách v tomto článku sub 1-4 uvedených.

K provádění pojištění na vyšší než zákonné nároky byl Všeobecný pensijní ústav již zmocněn čl. IV. novely z roku 1914. Osnova chce umožniti Všeobecnému pensijnímu ústavu, aby mohl pojišťovati též výdělečně činné osoby, pojistné povinnosti nepodléhající. Lze totiž očekávati, že po rozšíření pojistné povinnosti, jak je osnova navrhuje, budou chtíti mnohé podniky, zejména větší, jako př. peněžní ústavy, různé úřady a korporace, velké firmy atd., pojistiti též sluhy a jiné zaměstnance, zejména jsou-li u firmy již po dlouhá léta zaměstnáni, přes to, že pojištěním povinni nejsou. Pojištění takovýchto zaměstnanců, kteří u náhradních ústavů jsou podle stanov již dávno pojišťováni, má býti umožněno odděleně od kategorií pojistné povinnosti podléhající v oddělení s odděleným hospodářstvím a účtováním právě tak jako pojištění na dávky vyšší než zákonné, aby průměr risik zákonných nebyl těmito risiky škodlivě dotčen.

zrušuje některá ustanovení zákona o pensijním pojištění. pokud tímto návrhem jsou jinak upravena. Úpravou organisace pensijního pojištění (náhradních zařízení) odpadl důvod, který vedl k ustanovení § 4 zákona ze dne 20. prosince 1918, č. 92 sb. z. a nař.

Nutnost pronikavého zvýšení a rozšíření dávek. zákona o pensikním pojišťování je dána v prvé řadě nepoměrem mezi nároky ze zákona plynoucími a skutečným služebním příjmem osob pojistné povinnosti podrobených, dále novými sociálně politickými a sociálně-hygienickými hledisky, z nichž uvažuje se dnes sociální pojišťování. Zvýšení to a jemu odpovídající zvýšení prémií nedá se odkládati, neboť každým měsícem, v němž platí se dosavadní nízké prémie, stává se započítání zvýšených dávek zákona pro praeterito nákladnějším a méně snadno proveditelným, nehledíc k pojistným případům odškodňovaným v mezidobí podle nízkých sazeb zákona.

Avšak pronikavá reforma zákona, jak byla zamýšlena v sociálně-politickém výboru rak. parlamentu v říjnu minulého roku, vyžaduje podrobného zkoumání početních podkladů zákona a případné změny jeho pojistně-matematické stavby. Politickým převratem a jeho důsledky změnil se okruh pojištěnců ve svém složení podle stáří, podle pohlaví a rodinného stavu vůči stavu předpokládanému pro celé Rakousko podle šetření z r. 1896 a 1910, otřeseny byly předpoklady o zvyšování služného, dokončeno bylo desetiletí platnosti zákona, provázeno jsouc abnormálním průběhem posledních let: vše to činí o sobě nutnou revisi předpokladů o průběhu úmrtnosti a invalidnosti pojištěnců i důchodců, odvozených ze zkušeností, sahajících do osmdesátých a devadesátých let minulého století, a ostatních statistických podkladů zákona.

Tyto všechny práce. jež musí předcházeti svědomité a definitivní opravě zákona, vyžadují samy o sobě delší doby a jsou nyní znemožněny naprostým nedostatkem statistického materiálu. Kromě výročních zpráv Všeobecného pensijního ústavu ve Vídni, kusých a nevyhovujících daným potřebám, není po celých deset let vůbec oficielních zpráv o vývoji a stavu pojištění náhradního. tak že nevíme zcela nic o osobách pojištěných náhradně, jichž počet se odhaduje na nejméně 50% všech podle zákona pojištěných osob. Z výročních zpráv Všeobecného pensijního ústavu ve Vídni není možno pro Čechy, Moravu a Slezsko odvoditi právě nejdůležitější data statistická a materiál matematického oddělení ústavu z obvodu republiky je dosud ve Vídni za účely likvidace Všeobecného pensijního ústavu. Ježto likvidace vídenského ústavu není dosud skončena a výroční zpráva za rok 1918 není dosud předložena, není ani známa finanční situace hlavního nositele pojištění.

Východiskem z těchto nesnází jest, odložiti pronikavou a konečnou změnu pojistného plánu na dobu, v níž bude lze provésti zmíněné přípravné práce, a umožniti ihned získávání vyšších nároků placení myšších premií při podstatném zachování pojistně-matematické stavby a všech výhod zákona, a při pustiti jen takové nutné změny zákona o nichž je jisto, že ve svém celku nezhoršují finanční situace hlavního nositele pojištění, dnes neznámé. Při definitivní změně zákona bude pak možno použíti pro značné zlepšení nároků nynější generace zkušeností v minulých letech o vystupování pojištěnců a příznivém přístupu podle stáří a pohlaví, jako se to stalo již z části při reformě v r. 1914.

Hlavní zásady pro změnu zákona s hlediska matematického jsou tedy:

I. Mají býti zachovány pojištěncům všechny výhody dosavadního zákona.

II. Premie mají býti vyměřeny týmž procentem služebních požitků započítatelných jako dosud.

III. Pojistná povinnost má býti rozšířena na nové kategorie pojištěnců (§ 1. návrhu).

IV. Rozdělení na třídy služného má býti zachováno, ale doplněno rozšířením třídy I. na požitky služební nižší obnosu K 600.- a připojením nových 7 tříd s rozpětím K 600.- a s maximálním započítatelným obnosem K 7200.- místo K 3000. při čemž však jeví se v těchto třídách nutnou změna ustanovení o počítání základního obnosu invalidního důchodu (§ 3. a § 8. návrhu).

V. Mají býti zlepšeny pensijní požitky:

a) zavedením stoupání redukovaného invalidního a vdovského důchodu mezi 5. a 10. rokem pojištění (§ 8b).

b) Vychovávací příspěvky mohou býti poskytovány podle § 17. odst. 21. po 18. věku života.

c) Pro děti osoby požívající důchodu invalidního nebo starobního, které by měly nárok na vychovávací příspěvky v případě úmrtí této osoby, zavádí se vychovávací příplatky ve výši poloviny vychovávacího příspěvku a s obmezeními obdobnými (§ 17a).

d) Pozůstalým po osobě, která požívala důchodu podle zákona neb dokonala aspoň 60 příspěvkových měsíců, přísluší nárok na po hřebné ve výši čtvrtiny ročního důchodu, jehož zemřelý požíval nebo na nějž měl nárok (§ 19.).

VI. Zavádí se léčebná péče preventivní (§ 27a).

VII. Čáky získané nejméně 60 příspěvkovými měsíci mohou se uchovati ve výši, ve které byly při zániku. placením evidenčního uznávacího poplatku K 4.- ročně neodvislého od třídy služného (§ 27a).

VIII. Rozsah náhradního pojištění má býti podstatně redukován a přestupování pojištěnců mezi různými nositeli pojištění má býti nově upraveno s ohledem na prospěch pojištěnců (§§ 64. až 68.).

[*)Pro provedení výpočtů bylo nutno v následujícím odůvodnění vzhledem k nedostatku vlastního statistického materiálu kombinovati často materiál různých pramenů, jak v jednotlivých případech dále jest uvedeno.]

I. Rozšíření pojistné povinnosti. Ze skupin zaměstnanců, které novou úpravou § 1. zákona podrobují se pojistné povinnosti, je nejdůležitější počtem skupina obchodního pomocného personálu (obchodní příručí, pomocníci, prodavači a prodavačky). Bohužel není možno zjednati si přesných číselných údajů o rozsahu a složení podle stáří. pohlaví, rodinného stavu a o služebních požitcích této kategorie zaměstnanců. Ve výsledcích šetření o soukromých zřízencích z r. 1896 není obchodní pomocný personál zahrnut a v publikacích rakouské statistiky o výsledcích sčítání lidu (naposledy za rok 1910) jsou obchodní pomocníci a příručí, prodavači a prodavačky v obchodu zbožím (Warenhandel) zařaděni mezi dělníky.

Přibližný odhad počtu příslušníků této skupiny umožňuje pouze okolnost, že při sčítání lidu v r. 1890 byl počítán pomocný personál v obchodu zbožím ke zřízencům

(Angestellte) a r. 1900 a 1910 k dělníkům.

Ze statistiky rakouské (Österreichische Statistik sv. 33., 66. a Neue Folge 3. sv., seš. 8. a 9.) lze odvoditi počet zřízenců počítaných v obchodě se zbožím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Z výsledků sčítání povolání lze odvoditi, že přibylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v desetiletí 1890-1900 všech zřízenců soukromých s vyloučením obchodu se zbožím 63.2% a sice mužů 59.8% a žen 136.6% , a že v desetiletí 1900-1910 přibylo v obchodu se zbožím zřízenců o 81.80% a sice mužů 50.09 % a žen 365.7%. Kdyby byl tedy přírůstek zřízenců v obchodu se zbožím v periodě 1900-1910 platil též v době 1890-1900, bylo by všeho personálu v obchodě se zbožím v r. 1910 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 58.688 a po ode čtení počtu zřízenců 17.646, bylo by v r. 1910 41.022 osob pomocného personálu obchodního, z čehož 10.571 žen. Za předpokladu, že počet zřízenců v obchodě zbožím rostl v desetiletí 1890-1900 jako ostatní soukromé úřednictvo (s vyloučením obchodu zbožím), totiž o 63.2%, obdrželi bychom pro stav obchodního pomocnictva stejnou methodou číslo 35.022 a z toho 9.291 žen.

Průměr obou výsledků udává přibližný počet obchodního pomocného personálu v r. 1910, který má býti podle návrhu podroben pojistné povinnosti, na 38.022 osob, a z toho 9.931 žen t. j. 26.11%.