Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vedle nedostatečných důchodů měl zákon však ještě podstatné vady další, z nichž nejvýznačnější byly zejména:

1. Naprostá nepřesnost definice pojistné povinnosti. Tato nepřesnost, měla spolu s omezujícím ustanovením, že pojištěn je pouze ten, u něhož jest obvyklou měsíční výplata služného, za následek úplný chaos v názorech zaměstnavatelů, zaměstnanců, nositelů pojištění i politických úřadů a vložila úkol vymezování okruhu pojištěnců téměř zúplna do rukou judikatury, ne v poslední řadě vlivem různých agitací zájmových i politických kolísající a stanuvší celkem na zcela restriktivním výkladu zákona, čímž celé skupiny zaměstnanců, o pojmutí do pensijního pojištění usilující, z pojistné povinnosti byly vyloučeny.

2. Pojištění ipso jure, jež znamenalo, že ten, kdo v určitém postavení pojištění podléhá, je zároveň také již pojištěn, ať byl k pojištění přihlášen čili nic, ať za něho premie byly placeny čili nic. Toto ustanovení bylo přímou pobídkou a premií zaměstnavatelům a pojištěncům pojištění se vyhýbajícím a ohrožovalo tak nositele pojištění a zvláště Všeobecný pensijní ústav pro zřízence v samých základech. zejména také následkem promlčení premií po třech letech ode dne splatnosti. Připravovalo zároveň úředníky a zřízence starající se úzkostlivě o své pojištění, o kapitálový základ jejich nároků na prospěch pojištěnců neuvědomělých, nezodpovědných nebo nedbalých, kteří pojištění vědomě či nevědomky bagatelisovali a pomíjeli, při tom však měli z něho stejné nároky jako ostatní.

3. Nedostatek úpravy léčebné péče k odvrácení invalidity pojištěnci hrozící i k odstranění invalidity již nastalé. Nedostatek tento pociťován byl tím více, čím intensivněji se v sousedním Německu rozvíjela léčebná péče nositelů sociálního pojištění.

4. Neobmezená přípustnost náhradních zařízení vedle Všeobecného pensijního ústavu pro zřízence. Zákon připustil nejen náhradní ústavy a smlouvy, jež poskytovaly podstatně více, než činila pojistná plnění zákonná, nýbrž též v odporu s původní intencí zákonodárcovou i náhradní zařízení, která neposkytovala nic více než zákon stanovil, po případě jen nepatrné plus a která byla, ať již z důvodů politických či v zájmu zaměstnavatelů, zakládána přímo jako konkurence Všeobecného pensijního ústavu pro zřízence. V důsledcích toho vzniklo až do r. 1918 neméně než 800 náhradních ústavů a smluv, z nichž převážná většina obmezovala se pouze na plnění zákonná. Byla v tom bezpříkladná roztříštěnost, která je škodlivá i pro krátkodobé pojištění (nemocenské), osudná však pro pojištění dlouhodobé (pensijní), způsobujíc neobyčejné zvýšení správních nákladů (nesčetnými převody premiových reserv) znemožňujíc evidenci pojištěnců a provedení pojištění s velikým okruhem pojištěnců, v němž se dobrá a špatná risika navzájem vyrovnávají.

Uvedené základní nedostatky, k nimž se družily ještě i jiné, byť i méně závažné, měly za následek, že dříve ještě, než zákon vstoupil v platnost (1. ledna 1909), bylo voláno po pronikavé jeho novelisaci. K novele došlo však teprve cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z., platným od 1. října 1914. Žádané pronikavé reformy zákona novela však nepřinesla.

Především nezvýšila důchodů vůbec. Zkrátila pouze dobu čekací z 10ti na 5 let, přiznavši pojištěncům po 60 příspěvkových měsících nárok na tak zv. snížený důchod ve výši 2/3 základních obnosů v § 8. uvedených. Poskytla dále jisté úlevy při důchodu starobním stanovivši, že má na něj nárok pojištěnec dosáhnuvší 70. roku a pojištěnka dosáhnuvší 65. roku. trvá-li pojištění alespoň 5 let, a zkrácením doby čekací pro důchod starobní u žen ze 40 na 35 roků. Do jisté míry uspokojivě upravila pouze otázku ipso jure pojištění v § 73, podle něhož se pojištění počítá ode dne přihlášky nebo jinakého zjištění pojistného poměru, pro dobu pak dřívější, jen pokud premie za ni (a to nejdéle 6 let nazpět) byly zapraveny. Za to byly novelou sice podrobněji vytčeny kategorie zaměstnanců pojistné povinnosti podléhající, avšak pouze v rozsahu judikaturou správního soudu vymezeném s vyloučením zejména obchodních příručích. Dále byla zavedena léčebná péče, avšak jen k odstranění invalidity již nastalé, kdežto daleko důležitější léčebná péče preventivní, která má za účel zachrániti pojištěnce před invaliditou, byla pominuta. Konečně bylo obmezeno zřizování nových náhradních zařízení ustanovením, že mohou býti budoucně jen tehdy povolena, poskytnou-li svým pojištěncům nároky alespoň o 1/5 vyšší, nežli zaručuje zákon. Tím však nastalé roztříštění pensijního pojištění nemohlo býti ani zdaleka odstraněno, poněvadž řečené ustanovení nevztahovalo se na náhradní ústavy a smlouvy již existující, jichž bylo r. 1914 jen o málo méně než r. 1918 (kol 800).

Nedostatky a vady pensijního pojištění, novelou neodstraněné, vzrostly válkou a jejími důsledky tak, že činí účel pensijního pojištění takřka ilusorním. Byly-li zákonné důchody již původně vyměřeny jako minimální, staly se nyní následkem neobyčejného zdražení všech potřeb životních a velikého poklesu kupní síly peněz fakticky pouhou almužnou. Je proto nutně třeba tak je zvýšiti, aby odpovídaly dnešním poměrům a sociálním požadavkům. Neméně je nutno zavésti léčebnou péči preventivní a umožniti její co možná nejintensivnější provádění, ježto podvýživa a útrapy vojenské služby ohrozily výdělkovou schopnost valné části pojištěnců a ježto jest stejně důležitým, ne-li důležitějším úkolem pojištění, zachovat pojištěnci zdraví a výdělkovou schopnost co nejdéle v prospěchu vlastním i státu. Stejně aktuální je dále rozšíření pojistné povinnosti na úřednické a zřízenecké vrstvy z pojištění až dosud vyloučené, jak to odpovídá dnešní demokratické době. Nezbytným příkazem jest posléze úprava dnešního přílišného roztříštění pensijního pojištění, jež je až dosud odsuzovalo k bezmocnosti a neschopnosti jakékoli větší akce, poškozovalo pojištěnce a jež by také předem vylučovalo účinné provádění léčebné péče a jiných úkolů, které čekají pensijní a sociální pojištění vůbec, v republice zvláště na poli sociální hygieny.

Pokud jde o uskutečnitelnost těchto nutných změn, dlužno vytknouti, že úpravy pojistných plnění, jež by měla za následek změnu celého dosavadního pojistně-matematického plánu, nelze provésti bez dalších přípravných prací z důvodů, jež uvedeny jsou ve zprávě matematické. Až do skončení těchto prací odkládati však jakékoli zvýšení dnešních nároků a vůbec každou změnu dosavadního zákona znamenalo by těžké poškozování pojištěnců.

Proto a dále z důvodů, aby zjednán byl jistý přechod mezi stavem dnešním a definitivní úpravou pojistných plnění na novém podkladě pojistně - matematickém, předkládá se návrh prozatímní úpravy pensijního pojištění, jež by odstranila alespoň nejkřiklavější mezery a vady nynějšího zákona, aniž by při tom měnila podstatně dosavadní pojistněmatematické stavby jeho.

Osnova novely k pensijnímu zákonu má tudíž zejména za účel:

1. rozšířiti pojistnou povinnost na nové kategorie zaměstnanců;

2. zvýšiti maximální částku požitků pro výměru důchodů započítatelných nad dosavadní výši 3000 K a umožniti tak zavedením nových tříd služného zvýšení nároků pojištěnců, a jejich rozšíření na jiné případy, než v zákoně vyjmenované;

3. zavésti léčebnou péči preventivní;

4. omeziti do jisté míry dosavadní roztříštění pensijního pojištění;

5. upraviti ochranu pojištěnců při změně nositelů pojištění.

Osnova rozšiřuje především pojistnou povinnost jak co do hranice věkové a výše služného, tak co do okruhu osob pojištění podléhajících. Pojistná povinnost má počínati místo dokonaným 18. již dokonaným 16. rokem života a sice bez ohledu na výši služného, v té době dosaženou, a obsáhnouti všechny osoby v obvodu československé republiky služebně zaměstnané, pokud nejsou činny jako učňové nebo dělníci přímo při výrobě zboží, nebo nevykonávají převážnou měrou prací podřízených, jako služeb čeledínských, nádenických nebo takových, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky ve smyslu § 1. odst. 2. zákona ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z., pokud nejsou z pojistné povinnosti výslovně vyňaty.

Nejdůležitější jest rozšíření pojistné povinnosti na veškeré manuelně nepracující zaměstnance, tedy na veškeré osoby nesamostatné, jež jsou - podle termínu sociálně-pojišťovacího výboru býv. rakouského parlamentu - "důstojnickým a poddůstojnickým sborem armády dělnické". Zákonodárce měl také původně úmysl pojmouti do pojištění veškeré tyto vrstvy. Teprve vlivem některých skupin zaměstnavatelů a zřízenců, spočívajícím na nepochopení vlastní podstaty zákona, obsahujícího ne pouze pojištění starobní, nýbrž též, ba především pojištění invalidní, vdovské a sirotčí, dále pak vlivem panské sněmovny se stalo, že se text zákona pokusil vymeziti okruh pojištěnců positivně a stanovil jakožto podmínku pojistné povinnosti charakter úřednický nebo vykonávání práce převážně duševní. V praxi dopadlo pak toto vymezování okruhu osob pojištěním povinných tak, že z pojistné povinnosti byly postupně vyloučeny právě nejširší nedělnické kruhy zaměstnanců, kteří pro své zaopatření pro případ invalidity a stáří potřebují pomoci zákona daleko více než vyšší kruhy úředníků, hospodářsky silnějších. Tato vada má býti nyní napravena.

Jde tu zejména o pojištění veškerého personálu v kancelářích, písárnách a skladech, pokud nevykonávají převážně podřízených prací fysických, dále o dozorčí orgány v zemědělství, lesnictví, hornictví a průmyslu (šafáře, hajné, důlní a poddůlní, mistry, podmistry, stavbyvedoucí, políry, stárky, podstarší atd.), o kvalifikované síly v průmyslové výrobě, které konají zodpovědné samostatné práce a nejsou činny přímo při výrobě zboží, jako vzorkáři a rýsovací v průmyslu strojírenském, vzorkáři a rytci v průmyslu textilním atp., o ošetřovatelský odborný personál nemocnic a sanatorií, dále o obchodní příručí a jednatele.

Tyto poslední dvě skupiny, zejména pokud rekrutovaly své členstvo z německých částí Rakouska, oponovaly původně rozšíření povinnosti na své příslušníky - pokud nerozhodovaly momenty čistě politické z důvodu, že pensijní pojištění nemá pro ně praktického významu, ježto námezdné jejich zaměstnání je stadiem pouze přechodným. Od té doby změnily se však poměry potud, že následkem vzrůstu velkoobchodu čím dál, tím více příručích i obchodních jednatelů zůstává po celý svůj život v postavení nesamostatném, že pensijní pojištění zejména zkrácením doby čekací na 5 let se stalo především pojištěním pro případ invalidity a úmrtí, že vzrostl dále jeho význam i pro případ přechodného zaměstnání služebního zavedením léčebné péče k odvrácení invalidity pojištěnci hrozící neb již skutečně nastalé a že poskytuje konečně resp. podle této osnovy chce poskytovati každému, kdo z pojistné povinnosti následkem osamostatnění neb z jiných důvodů vystoupí, možnost pokračovati v pojištění dobrovolně neb, trvalo-li již alespoň 5 roků, uchovati si nároky z něho získané za nepatrný poplatek 4 K ročně na dobu neurčitou, tedy až do event. invalidity neb nápadu důchodu starobního. Úvahy uvedené vedly k tomu, ze Německo ve svém pensijním zákoně ze dne 20. prosince 1911 obchodní příručí pojistné povinnosti výslovně podrobilo. Není tedy důvodu, aby v československé republice byli z pensijního pojištění vyloučeni, zejména když organisace českých obchodních zaměstnanců si pojištění obchodních příručích a jednatelů z převážné své části hned při vzniku zákona přály a když náš pensijní zákon oproti německému jim zabezpečuje i pro ten případ, že by z pojištění vystoupili a nechtěli by v něm ani dobrovolně pokračovati ani nároky z něho si uchovati, že se jim vždy alespoň vracejí částky premií na ně podle zákona vypadající a že se jim zbylé částky zaměstnavatelské pro opětný vstup do pojištění reservují.

Pokud pak jde o pojištění veškerého personálu kancelářského, písárenského a skladištního mimo dělníky a sluhy, ošetřovatelského v nemocnicích a sanatoriích a dozorčího v zemědělství, lesnictví, hornictví a průmyslu, je přesvědčení o tom, že personál tento náleží v okruh pojištěnců podle pensijního zákona již dnes tak všeobecné, že příslušní zaměstnanci jsou z valné části již nyní svými zaměstnavateli k pojištění přihlašováni jako jiní pojistné povinnosti bezesporně podléhající.

Počátek pojistné povinnosti stanoven byl v původním zákoně na 18. rok s ohledem na předběžné studium většiny pojištěnců, ať již středoškolské či vyšší obchodní. Ukázalo se však, že převážná většina sil kancelářských a vůbec obchodních pomocníků ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. z., absolvuje mimo školu měšťanskou pouze dvouletou školu obchodní, event. i pouhé kursy jednoroční a nastupuje tudíž v poměr služební již před dokonaným 18. rokem života. Z toho důvodu dovolilo ministerstvo náhradním ústavům téměř šmahem, aby pojišťovaly zřízence od dokonaného 16. roku, říšskoněmecký pensijní zákon pak stanovil hranici stáří pro pojistnou povinnost rozhodnou všeobecně na 16. rok. Z těchto důvodů a dále proto, aby mezi pensijním a budoucím naším sociálním pojištěním nebylo co do počátku pojistné povinnosti rozporu, snižuje osnova hranici stáří na dokonaný 16. rok života.

Osnova odstraňuje dále dosavadní podmínku pojištění, podle níž služební příjmy zaměstnancovy musí činiti alespoň 600 K ročně. Tím mají býti na přání některých skupin zaměstnanců zahrnuti do pojištění členové, volontéři a praktikanti, kteří nepožívají buď žádné nebo jen nepatrné odměny, po případě jen naturálií. Má jím býti vyloučeno též obcházení zákona, aby příjmy služební buď skutečně nebo fiktivně nebyly stanoveny pod zákonné minimum pojistnou povinnost zakládající.

Vyloučení z pojistné povinnosti podle § 2. osnova poněkud omezuje. Podrobuje totiž pojištění následující skupiny až dosud vyňaté:

1. osoby na základě dřívější své služby již zaopatření požívající, ať jest jejich důchod jakýkoliv. Důvod tohoto ustanovení je dvojí. Jednak osoby předčasně s nepatrným důchodem pensionované musí k uhájení svého živobytí vyhledávati nového zaměstnání a není tudíž spravedlivo, aby byly zbavovány zaopatření z tohoto dalšího zaměstnání vyplývajícího a doplňujícího jejich dřívější důchod na potřebnou míru. Jednak byli by pensisti z pojištění vyňati neodůvodněnou soutěží jiným zaměstnancům a působili by tím více k snižování služného;

2. dítky, pak manžela, manželku zaměstnavatele a ve služebním poměru k právnické osobě stojící členy jejího představenstva, ovšem za předpokladu, že je zde skutečně služební poměr;

3. státní a veřejné zaměstnance vůbec, pokud nemají normálních pensijních nároků neb jich nenabudou uplynutím stanoveného zkušebního času nebo stanoveného prozatímného postavení, jako zejména tak zv. smluvní státní úředníky a výpomocné úřednictvo u úřadů státních. Až dosud bylo veškeré úřednictvo státní z pojistné povinnosti bezpodmínečně vyňato, přes to, že o smluvní úředníky a výpomocné síly státní, jichž značný počet byl zejména za války přijat u zemských politických správ, okresních hejtmanství, soudů, berních úřadů, pošt, železnic a po převratu z 28. října 1918 u ministerstev a jiných úřadů republiky, není pro případ invalidity a stáří vůbec nijak postaráno. To odporovalo zřejmě intenci zákonodárcově, který jistě nechtěl, aby státní úředníci byli hůře postaveni než soukromí a který je vyňal z pojistné povinnosti pouze proto, že předpokládal, že mají pensijní nároky daleko lepší než pensijní zákon poskytoval. Není-li tomu tak, bylo by zřejmou nespravedlivostí a těžkým poškozením státního úřednictva, kdyby mělo býti nadále z pensijního pojištění vyloučeno. Tyto úvahy vedly ministerstvo sociální péče k tomu, že již výnosem ze dne 21. března 1919, čís. 4042-III/19 byla vyzvána veškerá ministerstva, aby přihlásila své smluvní úředníky a výpomocné síly k pojištění u Všeobecného pensijního ústavu. Provedení tohoto pojištění stalo se však v míře nepostačující. Proto je nutno, aby pojistná povinnost těchto úředníků byla výslovně uzákoněna. Z pojistné povinnosti nevyjímají se také normálních nároků požívající zaměstnanci dobrovolných zájmových neb územních svazků a jejich podniků. byť i na př. ústavy jimi zřízené (školy) byly nadány právem veřejnosti, poněvadž svazky takové nemohou poskytovati plné záruky, že nároků svým zaměstnancům poskytnutých splní, jsouce odkázány na dobrovolné přistupování členů a jejich příspěvky:

4. v nemocnicích a sanatoriích ustanovené lékaře, zřízence autorisovaných civilních techniků, kteří jsou zaznamenáni jako kandidáti pro některou skupinu autorisovaných civilních techniků a absolventy technických vysokých škol, zaměstnané ve stavební živnosti za účelem odbytí praxe, jež je předepsána pro nabytí oprávnění k samostatnému provozování příslušné stavební živnosti, poněvadž nedosahují často vůbec, pravidelně však ne hned po odbyté praxi samostatnosti. Stanou-li se pak přece později samostatnými, mohou žádati premie zpět, po případě budou moci v pojištění pokračovati nebo si uchovati nabyté nároky placením uznávacího poplatku a po dobu své, často dlouhé, ne-li trvalé nesamostatnosti, budou míti alespoň pensijní nároky pro sebe a své rodiny zaručeny, jichž by při osvobození neprávem postrádali;

5. řádné posluchače vysokých škol a příbuzných ústavů. Posluchači tito jsou po čas svých studií namnoze zaměstnáni soukromými pracemi jako mundanti, kresliči a pod. v kancelářích, v nichž dosti často zůstanou již vůbec. Při dosavadním osvobození z pojištění ztratili v takovém případě značnou část své příspěvkové doby. Byli také pro zaměstnavatele lacinějšími silami, než zaměstnanci totéž zaměstnání z profese provozující a tudíž pojištěním povinní, a působili tak nezdravou soutěží k snižování služného. Další jejich osvobození z pojistné povinnosti není tudíž v zájmu ani jejich ani veřejném;

6. zřízence obchodních podniků, provozujících výlučně vývoz průmyslových výrobků, i když nejsou zaměstnáni ve službě účetní nebo pokladní a to z důvodu, že nutno hájiti zásadu, že pojištění podléhají všichni, kdož jsou v obvodu československé republiky služebně zaměstnáni, ať ráz podniku je jakýkoliv, jsou-li zde ostatní podmínky pojistnou povinnost zakládající. Osvobození z tohoto důvodu je též v říšskoněmeckém pensijním pojištění neznámo.

K § 3. Mají-li býti zvýšeny nároky z pojištění, dlužno především zvýšiti částku požitků pro výměru důchodů započítatelných. Až dosud byla započítatelná nejvýše částka 3000 K, kdežto veškeré ostatní příjmy zůstávaly bez povšimnutí. Jen tím si možno vysvětliti mizivé výše důchodů, dosahnjících v nejpříznivějším případě po 40 letech pojištění pouze 2250 K. Dnes jsou však roční příjmy 3000 K nikoliv nejvyšším příjmem úředníkovým na konci jeho celkové služební doby, nýbrž namnoze počátečním příjmem již při prvém vstoupení do služebního poměru a zůstávají pak nadále pouhým malým zlomkem jeho celkových příjmů. Proto jen nutno zvýšiti částku požitků pro výměru důchodů započítatelných značně nad dosavadní hranici. Předložená osnova činí tak až do výše 9000 K a připojuje za tím účelem k dosavadním 6 třídám dalších 10 tříd.

Při zařazování do tříd služného mají býti do služného mimo jiné započítány také přídavky jakéhokoliv druhu, jichž zaměstnanec jako takový od zaměstnavatele požívá (válečné, drahotní, nákupní, ošacovací a jiné přídavky), což podle dosavadního zákona bylo pochybným a vzhledem k výši těchto přídavků, základní služné namnoze převyšujících, pro nároky pojištěnců přímo osudným. Naturální požitky mají býti oceněny podle místních průměrných cen, hodnotu naturálního bytu příp. s otopem, osvětlením a stravou, stanoví politický úřad II. stolice pro obvod své působnosti. Dosavadní ocenění těchto naturálních požitků podle pevných procent (20-40%) z platu v penězích bez ohledu na místní poměry a platový základ neodpovídalo praktické potřebě.

obsahují jen nutná doplnění hledíc k změně zákona, a stilistickou úpravu.

Invalidní důchod náleží za předpokladů tu uvedených pojištěnci, jenž dokonal 65. rok života. Nepřesný výraz zákona "dosáhl" mění se ve správný výraz "dokonal", aby možné spory byly vyloučeny.

Osnova navrhuje místo dosavadních 6 tříd služného tříd 16 (sr. odůvodnění k § 3.). Pevně stanovené základní částky vykazují třídy služného I.-VI., jak tomu bylo dosud. Pro další třídy služného stanoví se základní částka kombinací základní částky pro VI. třídu a čtvrtiny rozdílu premií vyšších tříd a třídy šesté. (Princip německého pensijního pojištění, které vesměs stanoví základní částku jednou čtvrtinou premií v době čekací zaplacených).

Základní částka stanoví se nadále podle třídy služného, která odpovídá ročnímu průměru započítatelných požitků pojištěncových v posledních 24 příspěvkových měsících před uplynutím čekací doby 120 příspěvkových měsíců neb před dřívějším nápadem důchodu invalidního. Tato třída, pro určení základní částky rozhodná, byla v osnově pojmenována třídou průměrnou.

Je-li tedy průměrná třída vyšší než-li VI., stanoví se základní částka tím způsobem, že se k základní částce této třídy VI. připočítá za každý příspěvkový měsíc průběhem doby čekací ve vyšší třídě než-li VI. získaný 1/4 rozdílu mezi premií té které třídy vyšší (viz § 33) a třídy VI., tudíž za každý měsíc získaný

Má-li se základní částka třídy VII.-XIII. stanoviti před dokonáním plné doby čekací 120 měsíců (v případě úrazu nebo sníženého důchodu), započítají se příspěvkové měsíce chybící do počtu 120 měsíců jako příspěvkové měsíce dokonané v průměrné třídě služného. Jinak zůstávají předpisy § 8. o invalidním důchodu a stanovení základní částky beze změny.

Podstatný pokrok novely záleží v tom, že tak zv. snížený důchod invalidní, který doposud zůstával mezi 5.-10. rokem pojištění v nezměněné výši, stoupá mezi 5. a 10. rokem podle počtu dokonaných příspěvkových měsíců. Po dokonaném 60. příspěvkovém měsíci snížený důchod invalidní činí 2/3 základní částky (§ 8.) a stoupá každým dalším příspěvkovým rokem o jednu patnáctinu této základní částky, v průběhu jednoho roku pak poměrně podle počtu dokonaných měsíců (tedy celkem o 1/180 základní částky za každý příspěvkový měsíc od 61 do 120 měsíců, takže dosáhne 120. měsíce plné základní částky).

Kdežto podle dosavadního zákona obdržel invalida po dokonaném 60. příspěvkovém měsíci týž důchod, jako když dokonal 119 příspěvkových měsíců (na př. ve třídě VI. 600 K), obdrží podle novely invalida v VI. třídě pojištěný po 60 měsících 600 K, po 72. měsíci 660 K, po 108. měsíci 840 K a po 119. měsíci 895 K.

Stal-li by se na př. invalidním pojištěnec, který byl pojištěn

činil by jeho snížený důchod invalidní:

(2/3 + 3/15) (900 + 12 X 4.50 + 12 X 7.50 + 12 X 12 + 48 X 15) - 1653.60 korun, kdežto podle dosud platného zákona, pojišťujícího jen maximum 3000 K. činil by jeho důchod pouze 600 K..

V tomto paragrafu připouští osnova zvýšení invalidního důchodu až o 50%, je-li důchodce tak bezmocný, že potřebuje cizí péče a ošetřování. O tomto zvýšení rozhoduje s konečnou platností představenstvo Všeobecného pensijního ústavu s vyloučením žaloby k rozhodčímu soudu.

Oproti platnému zákonu, jenž stanoví, že požitek důchodů počíná teprve prvním dnem kalendářního měsíce, jenž následuje po vzniku případu pojistného (invalidity, dosažení věku pro nápad důchodu starobního rozhodného, smrti), stanoví osnova, že požívání počíná již ode dne, kdy případ pojistný nastal.

uveden byl v soulad s novelisovaným zákonem o pojištění nemocenském.

přináší zlepšení vychovávacích příspěvků v tom směru, že poskytuje vychovávací příspěvky též dětem, které pocházejí z manželství uzavřeného pojištěncem teprve za požívání invalidního neb starobního důchodu, a dětem nemanželským a nelegitimovaným po pojištěném otci, pokud otcovství bylo soudně zjištěno neb již za živobytí otcova soudně uznáno.

Vychovávací příspěvky mohou býti u uvážení hodných případech (nezpůsobilosti k výdělku, vyšší studium) povoleny též přes dokonaný 18. rok věku.

Tento nový paragraf přináší další zlepšení pojistných plnění. Poskytuje příjemci důchodu invalidního nebo starobního, který má nezaopatřené děti, tak zv. příplatky vychovávací a to ve výši 1/6 základní částky jeho důchodu, případně snížené důchodové částky na každé dítě s omezením, že úhrnná výše těchto příplatků nesmí činiti více, než 50% zmíněných částek. Že toto zvýšení důchodu důchodce s nezaopatřenými dětmi vůči důchodci bezdětnému je sociálně plně odůvodněno. netřeba zajisté blíže rozváděti.

Nárok na odbytné rozšiřuje se ve dvojím směru. Kdežto až dosud příslušelo odbytné vdově a jen tehdy, když zde vdovy vůbec nebylo - zákon pravil: "nezůstala-li žádná vdova" - dětem pojištěnce, budou míti nyní děti nárok na odbytné i tehdy, když jejich ovdovělá matka žije. nemá vsak na odbytné nároku. Je to v těch případech, kdy pojištěnec zemřel před uplynutím šesti měsíců ode dne sňatku, vešel-li v manželství až po dokonaném 50. roce života, byla-li vdova v čase úmrtí manželova od něho svojí vinou soudně rozvedena nebo soudně rozloučena nebo konečně rozsudkem trestního soudu usvědčena, že úmyslným jednáním smrt manžela zavinila nebo spoluzavinila. Mimo to přináší osnova další zlepšení ustanovením. -že není-li zde ani vdovy ani dětí k nároku oprávněných, přísluší odbytné potřebným rodičům, k jejichž výživě pojištěnec přispíval, nikoliv jen potřebné matce, jak tomu bylo dosud.

Jako další nové pojistné plnění zavádí novela v § 19. pohřebné, na které mají nárok pozůstalí po důchodci nebo pojištěnci, dokonavším alespoň 60 příspěvkových měsíců, vypravili-li mu pohřeb. Pohřebné jest odůvodněno výdaji, jež pohřbem důchodce nebo pojištěnce vzniknou a je také určeno především k jejich krytí. Proto má také připadnouti tomu z pozůstalých, kdo pohřeb vypravil. Okruh oprávněných osob se zde rozšiřuje také na sourozence, z pojistných plnění jinak vyloučené, aby i jim mohly býti hrazeny výdaje případným vypravením pohřbu vzniklé. Pohřebné činí 1/4 ročního důchodu, jehož zemřelý požíval neb na nějž měl čáku.

Osnova zde podstatně zmírňuje dosavadní ustanovení, že požitky podle pensijního zákona odpočívají až do výše důchodu, kterého oprávněný event. požívá podle předpisů o pojištění úrazovém. Nechává totiž ustanovení toto platiti pouze pro dobu čekací. Napadly-li důchody pensijní však teprve po uplynutí 120 příspěvkových měsíců, mají při současném požívání nějakého důchodu podle úrazového zákona odpočívati jen tehdy a potud, pokud by součet obou důchodů převyšoval 2/3 započítatelných požitků, které pojištěnec měl za posledních 60 příspěvkových měsíců. Jde-li pak o důchodce bezmocného ve smyslu § 8 b, nemá platiti obmezení § 21. odst. 1. vůbec.

Jednou z nejdůležitějších změn, jež osnova přináší, je zavedení léčebné péče preventivní, jež má za úkol odvraceti odbornou léčbou od pojištěnců nezpůsobilost k výdělku, v důsledcích nemoci jim hrozící. Není již jediným posláním sociálního pojištění, poskytnouti pojištěnci v případě nemoci neb invalidity jistý mnohdy nedostačující důchod, nýbrž stejně významným, ne-li snad přednějším úkolem jeho je péče ochranná, úraz a invaliditu pokud možno odvracející, aby pojištěnec byl co nejdéle zachován zdráv a způsobilý ke svému povolání v zájmu svém vlastním i národním.

Význam tohoto úkolu sociálního pojištění vysvitne z následujících citer říšskoněmeckého pojištění.

Nositelé invalidního a starobního pojištění podrobili od roku 1897 až 1917 léčené péči neméně než 1,559.100 pojištěnců, vynaloživše k tomu účelu okrouhle 360 milionů marek. Roční náklad na léčebnou péči činil u nich před válkou 30 až 34 miliony marek. Říšský pojišťovací ústav pro zřízence, teprve od roku 1913 existující nositel pensijního pojištění. měl pak již r. 1916 k disposici veliký počet lůžek v 39 sanatoriích pro nemocné plicními chorobami, 34 sanatoriích jiných. zejména nervových, v 16 lázních a 72 nemocnicích, universitních klinikách a pod. Skutečné jeho výdaje na léčebnou péči činily hned v prvém roce jeho trvání 1,542.721.26 marek, r. 1914 5,005.516.41 marek, roku 1915 4,313.401.59 marek, roku 1916 7,412.728.58 marek, roku 1917 10,198.022.54 marek, r. 1918 12,702.536.18 marek. Počet pojištěnců tohoto ústavu léčebnému řízení podrobených činil: r. 1913 6802, r. 1914 11.021, r. 1915 7432, r. 1916 16.804, r. 1917 17.760, r. 1918 18.719 osob.

Touto činností stalo se sociální a pensijní pojištění v Německu uhelným kamenem tamní sociální hygieny. Není nejmenší pochyby, že také československé sociální pojištění bude muset jíti touto cestou. Pensijnímu pojištění má ji umožniti navrhovaná změna § 23 a, která k dosavadní léčebné péči represivní t. j. léčebné péči za účelem odstranění invalidity již nastalé, přípustné tudíž pouze po přiznání důchodu invalidního, kdy na léčení a zejména na vyléčení pojištěnce jest obyčejně již pozdě, připojuje léčebnou péči preventivní k odvrácení ivalidity pojištěncům hrozící. Úkolem této léčebné péče bude, přispěti k nutné regeneraci soukromých zaměstnanců, pojistné povinnosti podléhajících a útrapami války jakož i tísnivými poměry finančními i vyživovacími ve svém fysickém i duševním zdraví vážně ohrožených. Zejména pak jí připadne úkol, zbaviti soukromé úřednictvo dvou typických jeho nemocí: tuberkulosy a nervosy, při čemž ovšem nesmí zanedbávati ani ostatních nemocí, vedoucích obyčejně k invaliditě, jako srdečních vad atd.

Účinné provádění léčebné péče zabezpečuje osnova podle vzoru sociálního a pensijního pojištění německého, odepřením invalidního důchodu zcela nebo z části v případě, že by se pojištěnec neb důchodce chtěl bezdůvodně vymknouti léčebnému řízení, pokud nezávisí na jejich souhlasu.

vykazuje změny jen formální, nutné v důsledcích jiných ustanovení osnovy. Novým je pouze ustanovení odstavce 4., navrhované v zájmu pozůstalých po pojištěnci, jež chce uchrániti před újmou, která by jim mohla vzniknouti v případě, kdyby pojištěnec po uplatnění nároku na vrácení premií zemřel. V tomto případě přechází uplatněný nárok na dědice, má však k jejich škodě v zápětí redukci pensijního nároku pojištěncova a tím též nároků jejich. Proto má jim býti ponecháno na vůli, chtějí-li požadovati výplatu vrácených premií nebo trvati na zákonných plněních pojistných v nezkrácené výměře.

Novela z roku 1914 umožnila tímto paragrafem těm, kdož vystoupili z pojištění po odbyté době čekací 120 příspěvkových měsíců, aby si zachovali získané čáky ve výši, ve které byly při zániku pojištění, na dobu neurčitou, tedy případně až do invalidity neb nápadu důchodu starobního, placením uznávacího poplatku ročně 4 K. Osnova umožňuje toto zachování čák placením 4 korunového poplatku již po odbytých 60 příspěvkových měsících.

Oba paragrafy z hlavní části vykazují jen změny stilistické, podmíněné změnou jiných paragrafů. Výslovně se stanoví, že právo pokračovati dobrovolně v pojištění pomíjí do 6 měsíců po zániku pojistné povinnosti (jak výslovně též stanovil zákon z roku 1906 v odst. 2. § 28., a vyplývalo z 2. věty odst. 2., § 29. novely z roku 1914). Ustanovení toho vyžaduje ochrana nositele pojištění, aby bývalí pojištěnci nepožadovali dobrovolné pokračování v pojištění teprve před samotným nápadem důchodů (invaliditou, smrtí).

Rovněž k ochraně nositele pojištění jest pojato ustanovení odst. 4. § 28. podle něhož dobrovolné pokračování v pojištění osob, které při zániku pojistné povinnosti byly již invalidní, jest neplatné.

Ustanovení toto vyplývá z podstaty pojištění vůbec, že po nastalém případu pojistném nelze pojištění uzavírati neb v něm pokračovati. Ustanovení odst. 3. § 28., novely z roku 1914, bylo vypuštěno, ježto jest obsaženo ve čl. IV. návrhu.