Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Sem náleží ustanovení § 5. a odst. 5 § 3.

Podle osnovy jsou od daně osvobozeny:

a) Stát ve příčině služby telegrafní a poštovní a dopravní podniky ve příčině této státní služby. S osvobozením tím jest souhlasiti.

b) Podniky výhradně dobročinné nebo všeobecně prospěšné a ty opět jen ve příčině dodávek nevýdělečných. Osvobození to přiřkne od případu k případu ministerstvo financí. Se strany obchodních a živnostenských komor bylo v tomto bodě zvláště žádáno, aby konsumní družstva nebyla považována za toho druhu subjekty všeužitečné. Není pochyby, že řečeným ustanovením vládní osnovy nebyla konsumní družstva zde míněna. Nelze snad po přání obchodních a živnostenských komor výslovně říci, že konsumní družstva charakteru toho nemají, poněvadž není vyloučeno, že v této právní formě se případně odehrává činnost v pravdě dobročinná. Třeba však v zákoně vysloviti, že se u nákupních a prodejních družstev charakter dobročinnosti a všeužitečnosti nepředpokládá, t. j. že družstva tato nemají nároku na osvobození z tohoto titulu už proto, že jsou družstvy, avšak že nejsou přes to z výhody tohoto osvobození vyloučeny, prokáží-li bez ohledu na svůj družstevní charakter, že sledují účely výhradně dobročinné nebo všeobecně prospěšné. Proto nelze též vyhověti zeměděl. radě pro Čechy, by nebyly zdaněny dodávky mezi družstvy.

c) Subjektivně osvobozeny jsou podle osnovy podniky, jichž roční obrat nepřesahuje 4000 K.

Podnětem k ustanovení tomu nebylo snad aby se ulevilo menším podnikatelům, vždyť běží o daň spotřební, nýbrž obtíže kontrolně - technické. Zkušenosti v Německu nabyté ukazují, že takové osvobození neznamená úspory. Uplatňují se zde stejné důvody, jaké jsme uvedli při úvaze o možném osvobození dodávek pro vlastní domácnost, nepřesahují-li určité výše. Neprávem a za účelem defraudace daňové se hlásí příliš mnoho osob pod tuto hranici a státu nezbývá než zkoumati všechny tyto případy právě tak, jako by je byl předem zdanil. Finanční výbor se tudíž po vzoru v Německu usnesl menších podniků z daně nevyjímati. Ostatně při hranici 4000 K, jak vláda navrhovala, sotva bylo by příliš málo podniků s tak malou tržbou, které by této výhody požívaly.

Proto bylo nutno vyloučiti též vedlejší zaměstnání s ročním výnosem pod 4000 K, kteréžto ustanovení by bylo zbytečným, i kdybychom osvobozovací hranici pro podniky ponechali. Toto však netřeba zde podrobně rozebírati, jestli hranice řečená vůbec padla.

Příslušné předpisy obsaženy jsou ve spojení s výkladem o nositeli daně v odstavci 3, 6 a 7 §u 14. vládní osnovy. Proti ustanovením tam obsaženým není námitky. Isolované předpisy o ručení a regresu shrnuty jsou v §u 8. nového návrhu zákona.

Základem zdanění jsou úplaty za zdanitelné dodávky a výkony. Úplata tato

1. jest buď skutečná všude tam, kde běží o skutečný právní i faktický převod a úplata opravdu mezi stranami vyplacena byla. Vládní osnova obsahuje pak řadu interpretačních pravidel ve příčině cla, úroků z prodlení, obalů, zda a do jaké míry se příslušné hodnoty do úplaty započítají. S dotyčnými ustanoveními lze souhlasiti.

2. Pamatovati však dlužno též na případy, kdy se právní převod finguje a kdy tedy mezi stranami žádná úplata placena nebyla. Osnova mluví v § 8. o případech, kdy není úplata cenitelná, kterýžto výraz očividně věci nevystihuje. V případech fingovaných převodů jest nutno, jak navrhuje právní osnova vzíti za základ obvyklou cenu. Pro četné a různé případy, ve kterých bude nutno použíti této normy nelze najíti pro zákon jednoduché formule, jakou methodou se má tato obvyklá cena zjistiti, a je zřejmo, že právě způsob zjištění této ceny má rozhodný význam pro její výši. Pojato bylo tedy do nového zákona ustanovení, podle něhož se zmocňuje ministerstvo financí cestou nařizovací metody oceňovací upraviti. Tento způsob jest též pružnější vzhledem k případným změnám a doplňkům.

3. Ve vládní osnově není však pamatováno na to, že by mohly strany skutečnou cenu fingovati, t. j. zaplatiti ve skutku cenu větší a potvrditi v listinném osvědčení za účelem daňové defraudace cenu menší. Pro finanční správu bude arci těžko rozřešiti zdaňovací úmysl stran od daňové defraudace.

4. Finanční výbor pojal do své osnovy interpretační normu pro případ, že byla cena smluvena v cizí měně.

Příslušné předpisy vládní osnovy o úplatě shrnuty jsou v §u 9. nového návrhu zák.

Příslušná ustanovení obsažena jsou v §u 6. a v §u 8., odstavec 1. vládní osnovy. Sazba obnáší dle vládní osnovy ¹/²%. Mohlo by se na tomto místě uvažovati o tom, je-li tato sazba dosti vydatnou pro finanční správu na straně jedné, a snesitelnou pro hospodářský život na straně druhé. Obchodní a živnostenské komory sazbu tuto celkem akceptovaly, zdůrazňujíce přechodnost daně. Proti zvýšení sazby na celé procento se uvádí, že alespoň zprvu nelze ho doporučiti, poněvadž přišlo-li by se hned se zvýšenou sazbou, byl by zde z předu značný podnět k daňové defraudaci a bude lépe, když stát při malé sazbě zjedná si předem bez velkých daňových defraudací správnou orientaci o velikosti obratu podniků, aby měl bezpečnější obranu proti defraudaci pro případ zvýšení sazby. Naproti tomu se uvádí, že budou v drobném prodeji ceny zaokrouhlovány a že zejména u statků menší hodnoty zaplatí konsument větší zdanění v cenách nežli bude činiti ¹/₂% daň. Pro zvýšení mluví též ta okolnost, že když se už podniká tak veliká a složitá práce spojená s kontrolou a vybíráním této daně, jest záhodno zvýšiti sazbu, pokud to hospodářský život snese, poněvadž zvýšením se zvětší výnos bez nového nákladu. Proto přisvědčil po delším jednání finanční výbor na návrh poslance Stivína, přednesený k žádosti ministra financí K. Sonntága, aby byla zavedena hned zprvu sazba 1%.

Vedle této pravidelné sazby zná vládní osnova ještě mimořádnou sníženou sazbu pro postupné převody těchže předmětů nebo předmětů téhož druhu mezi různými osobami bez odevzdání skutečné držby. V těchto případech snižuje se sazba na ¹/₁₀ procenta s tím odůvodněním, aby se řetězovým překupnictvím přespříliš ceny nezdražovaly. Naproti tomu se uvádí, že se touto slevou favorisuje nikoli legitimní obchod, nýbrž vyložený obchod řetězový. Finanční výbor se usnesl takové favorisování řetězových obchodů zamítnouti. Ustanovení o sazbě daňové obsažena jsou v §u 10. nového návrhu.

Vznik daňové povinnosti upraven §em 16. vlád. osnovy. Vzhledem k tomu, že se zde vznik daňové povinnosti navazuje na skutečné placení, jest patrno, že se myslilo na pravidelný případ úplatného právního a skutečného převodu. Avšak ustanovení to nehodí se na případy skutečné dodávky bezúplatné a na dodávky fingované. Nehodí se zejména na dodávky závodů téhož podniku mezi sebou, mezi podniky téhož podnikatele a na dodávky podniku pro domácnost. Zde dlužno navázati vznik daňové povinnosti na uskutečnění dodávky.

Mimo to pamatuje osnova pouze na placení hotovými penězi a placení dobropisem, nikoli též na placení šekem nebo směnkou. Sporným může zvláště býti případ placení směnkou později splatnou. Vzhledem k tomu, že má nabyvatel směnky možnost eskontem získati valutu, doporučuje se postaviti placení směnkou na roveň placení hotovými už proto, že by ustanovení opačné finanční kontrolu skomplikovalo. Předpisy o vzniku daňové povinnosti shrnuty jsou v §u 11. nov. návrhu.

Vládní osnova dopouští, aby podnikatel daň přesunul, avšak zapovídá, aby ji zvláště účtoval, nutí ho tedy, aby daň započítal do ceny. Ze stanoviska státu jest toto ustanovení zcela pochopitelné, poněvadž při této methodě neuvědomuje si konsument, že a jakou daň platí. Jest to methoda všech nepřímých daní. Naproti tomu je zájem obchodníka, aby daň nejen přesunul, nýbrž též, aby ji směl zvláště súčtovati a tím odsunul vůči konsumentovi zodpovědnost za zvýšení ceny na stát. Zájem státu v tomto případě dlužno považovati za vyšší, přes opačné návrhy obchodních a živnostenských komor. Methoda zvláštního súčtování daně by měla tu výhodu, že by jednak více čelila zaokrouhlování cen a jednak umožňovala svého času odstraňování daně, poněvadž by zůstala isolovaná představa ceny a daně, kdežto splyne-li daň s cenou dohromady a ztratí-li se o nich oddělená představa, není naděje, že by po odstranění daně klesly ceny o tolik, o kolik stouply jejím zavedením. Nemělo-li by pak odstranění daně býti velikým a bezzáslužným darem podnikatelům, nezbylo by než nahraditi tuto daň z převodu statků a z výkonů jinou formou daně vyssávající ony bezzáslužné dary, jež by vznikly z jejího odstranění, tedy na příklad zvýšením daně výdělkové. Nedovoluje-li se daň zvláště súčtovati, vzniká obtíž pro dodavatele všude tam, kde jsou vázáni normami cenovými (taxami, maximálními cenami), poněvadž nemají možnosti přenésti daň na kupce. Nemá-li býti jim daň definitivně uložena, jest nutno buď dovoliti daň zvláště súčtovati, anebo jest nutno upraviti vzhledem k dani znovu právní normy cenové. Při dovoleném súčtování nebylo by možno v drobném prodeji (při 1 kg mouky) daň přesně vyúčtovati, proto se usnesl finanční výbor na druhé eventualitě. Usnesl se proto na příslušné resoluci, jíž se vláda vyzývá přiměřeně upraviti cenové normy. Předpisy o přesunutí daně obsaženy jsou celkem beze změny v §u 12. nov. návrhu.

Sem náležejí předpisy §u 7. a 27., 17., 18., 19., 20., 21., 22., 24., 25., 26., 30. a 31. vlád. osnovy.

Vládní osnova nečiní zejména systematického rozdílu mezi způsobem vybírání daně u příležitostných dodávek nepodnikatelů a u dodávek a výkonů podnikatelů. Ohledně prvních rozptýleny jsou příslušné předpisy v § 7. a 27. V tomto oddílu převzaty jsou do nov. návrhu zák. předpisy vládní osnovy bez značnějších změn pouze s jinou systematikou. Menší změna navrhuje se v přiznání daně podnikatelů, kde se lhůty 14denní rozšiřují na 4 neděle. Proti odhadu vyměřovacího základu se poskytují na rozdíl od vládní osnovy opravné prostředky. Podstatnou změnou jest způsob, jímž se má platiti daň v příštím roce jako prvním daňovém období. Dle normálního způsobu vybírání na základě ročních souhrnů přinesla by daň státu výnos až v roce 1921. Stav státních financí žádá rychlé pomoci. Finanční výbor pojal tedy do zákona § 20. ustanovení, podle něhož alespoň větší poplatníci, kteří za první čtvrtletí strží aspoň 100.000 K, jsou povinni - za toto a další čtvrtletí (za další čtvrtletí už bez ohledu na tržbu) odváděti během měsíce po uplynutí každého čtvrtletí daň připadající na jich tržbu, nečekajíce daňového příkazu, pod následky prodlení.

Úroky z prodlení fin. výbor nereguloval vzhledem k jiné vládní osnově o tomto předmětu.

Ostatní změny jsou rázu systematického a stylistického. K systematickým změnám náleží zvláště též, že vyřaděny byly z dotyčných §§ů osnovy všechny předpisy, týkající se přepychové daně.

Předpisy o předepisování a vybírání daně obsaženy jsou v §§ 14. - 21. nového návrhu.

Všeobecná daň spotřební, jak úvodem řečeno, byla by sociálně nespravedlivou, poněvadž jako daň proporcielní zatížila by více důchody menší nežli důchody větší. Je tedy na snadě částečně korigovati nespravedlnost tu tím, že s všeobecnou daní spotřební spojí se současně daň ze spotřeby přepychové. To je asi jen potud částečnou nápravou, že důchody veliké, jakkoliv se nekonsumují, nýbrž kapitalisují, ucházejí každé dani spotřební a tudíž i spotřební daní přepychové.

Daň z přepychu jest mimo to právě v nynější době daní včasnou, poněvadž rychle rostoucí peněžní důchody svádějí namnoze k přepychu všeho druhu i široké vrstvy lidové a v době hospodářské tísně, ve které žijeme, jest žádoucí, aby se výrobní síly národa obracely především k výrobě statků nezbytných. Má tudíž zvýšená daň přepychová též účel výchovný.

Bylo by arci žádoucí, kdyby bylo možno rozlišovati různé druhy a formy přepychové spotřeby, a podle větší či menší škodlivosti přepychu zatěžovati jej různými daňovými sazbami. Avšak z důvodů berní techniky nelze alespoň zprvu při zavádění daně z převodů statkův, o sobě už velmi složité, odstupňovávati sazby přepychové.

Vládní osnova obsahuje ustanovení, týkající se daně přepychové ve spojení s předpisy o všeobecné dani z převodu. Systematice naší odpovídá, že jsme ustanovení týkající se daně přepychové isolovali a že je seskupíme dohromady v hlavě druhé zákona. Pro daň přepychovou pak platí subsidiárně, pokud není úchylky, všechna ustanovení, týkající se všeobecné daně z převodu. Jest tedy třeba v druhé hlavě zákona formulovati pouze, v čem se přepychová daň od všeobecné daně z převodu odchyluje (§ 24. nov. návrhu).

Formální předmět daně přepychové jest dílem užší, dílem širší, nežli formální předmět všeobecné daně z obratu. Užší jest potud, že ne každý tuzemský převod jest zdanitelný, nýbrž jen určité převody a to pro převody od výrobců, pokud se přepychové předměty zachycují u výrobců, anebo pouze drobný prodej (poslední prodej spotřebiteli), ne tedy tuzemské převody ostatní. Širší jest formální předmět přepychové daně potud, že se zdaňuje v jistých případech vývoz a dovoz všech přepychových předmětů, ať jsou v tuzemsku takové předměty zdaňovány u výrobců nebo v drobném prodeji; při dovozu výlučně se zdaňují některé předměty cizokrajné. Vývoz se zdaňuje zcela výjimečně za účelem ochrany domácích památek a předmětů uměleckých.

Formální předmět daně jest vymezen v §u 25. nového návrhu.

Pro různé druhy předmětu formálního jsou vymezeny i různé druhy předmětů přepychových.

Vládní osnova měla vzor jednak v zákoně německém, jednak v zákoně francouzském. Kritika obchodních a živnostenských komor byla právě v tomto bodě nejožehavější. Do jisté míry právem vytýkalo se vládní osnově, že výčet předmětů přepychových měl vzhledem ke vzorům uvedeným býti úplnější, že měl však každým způsobem býti ostře kritisován vzhledem k velikému rozdílu zdanění spotřeby obecné a přepychové, a že k vůli této jasnosti měl býti výčet podrobněji specialisován. Vytýkáno bylo dále, že ceny, od nichž dle vládní osnovy přepych počíná, jsou většinou příliš nízké vzhledem k nynějším cenovým poměrům, a dále nejednotné, poněvadž se béře jednou za základ cena nynější a podruhé cena předválečná. Dlužno tedy právě této otázce materielního předmětu přepychové daně věnovati zvláštní pozornost.

Přepych jest věcí relativní, činí protivu spotřeby nezbytné a záleží tudíž na tom, jak spotřebu nezbytnou formulujeme. Chtěli-li bychom postaviti přepych proti absolutnímu existenčnímu minimu, tedy k tomu, čeho člověk potřebuje k zachování holé existence, tedy by pomalu i spotřeba nejchudších lidí se jevila více méně přepychem. V tomto smyslu nelze přepychu ve smyslu daně pojímati. Přepychem spíše musí býti ona potřeba zbytná, která stojí proti spotřebě méně majetných vrstev, tedy ony formy a druhy spotřeby, které nalézáme z pravidla u vrstev lépe situovaných. Ve všech společenských třídách objevují se některé formy přepychu a můžeme tak mluviti jednak o přepychu obecném a o přepychu majetných. Účelem zdanění přepychu bude jednak zdaniti přepych majetných a tím postihnouti spotřebu velikých důchodů, jednak působiti výchovně proti škodlivému přepychu obecnému.

Přepych pak se jeví jednak v druhu přepychových statků, t. j. že potřebu statků těch pociťují a ukojují z pravidla jen majetné vrstvy, jednak v kvalitě statků, t. j. v tom, že sice statky toho druhu jsou předmětem spotřeby i vrstev méně majetných, nikoliv však v tak hodnotné kvalitě, jako u vrstev majetných. Automobil nebo yachta jsou statkem, jehož potřebu neukojují ani druhově široké vrstvy lidu, nýbrž pouze vrstvy s velikými důchody. Oděv jest i nutnou spotřebou, avšak majetné vrstvy ukojují tuto spotřebu způsobem poměrně mnohem nákladnějším a vybranějším. Z toho už vyplývá, že předměty přepychové spotřeby bude třeba zachytiti zásadně dvojím způsobem. U jedněch stačí určení druhové a to u těch, které jsou zpravidla výhradně předmětem spotřeby majetných. U jiných statků, které jsou druhově předmětem i nezbytné spotřeby širokých vrstev lidu, bude třeba zachytit i hranici přepychovou cenou statků, u které počíná úkol vybranější a nákladnější. Dle této zásady vypracováno jest schema k této zprávě přiložené.

U statků, jichž přepychová povaha se řídí cenou, vzniká právě v nynější době nejednotných a velmi kolísajících cen neobyčejná nesnáz. Nelze té doby posouditi, jak dalece a jak dlouho se nyní panující ceny udrží, pokud se týče kdy, ve které skupině a v jaké míře lze bezpečně počítati s poklesem cen. Kdybychom vzali do zákona za základ ceny dnes panující, mohlo by se tudíž státi, že by zákon při postupném klesání cen samočinně přestal působiti. Nestálost ceny komplikovala by úžasně rozlišení předmětů přepychových a ostatních, s tím souvisící vedení knih a kontroly daňové. Jest tedy pochopitelno, že vládní osnova, chtíc se těmto nesnázím vyhnouti, vzala v některých bodech za základ ceny předválečné. Mám však za to, že podobný anachronismus není v zákoně možný. Ostatně ani vládní osnova nepoužívá methody této jednotně a dvojí cenový základ pojmouti do zákona se nedoporučuje. Jest tedy na snadě jiná myšlenka, totiž, aby se stanovení hranice cenové, u které počíná přepych, do zákona vůbec nepojímalo, nýbrž přenechalo pružnější cestě nařizovací. Proti této methodě se vzpírá obchod a průmysl, který vidí v pevnější normě zákona dostatečnější ochranu. Nezbude tedy, než voliti střední cestu: Vzíti za základ přepychové spotřeby ceny dnešní, pojmouti je do zákona, avšak současně zmocniti ministerstvo financí, aby hranici cenovou pro přepychovou spotřebu dle proměnlivého stavu cen čas od času cestou nařizovací upravovalo.

Při sestavování seznamu přepychových předmětů rozhodny byly tyto úvahy:

1. Především snaha postihnouti skutečný přepych, t. j. buď přepych z velikých důchodů anebo zbytečný přepych širokých mas.

2. Rozhodným dále byl ohled na kontrolní náklad, a to nejen na onen, který vzniká státu, nýbrž též zejména na ten, který vzniká podnikatelům z povinného vedení knih, záznamů atd. Z této úvahy vyplývalo několik důsledků:

a) Vyloučeny byly drobnůstky, které sice dle své povahy jsou luxusem, avšak jednotlivě hodnoty nepatrné, takže pro zdanění velikých důchodů mnoho neznamenají a pro kontrolu daňovou byly tíživou položkou.

b) Přesunuto bylo vybírání tam, kde lze přepych postihnouti s menším nákladem, tedy od drobného prodejce k výrobci a dovozu. Arci nebylo snad možno učiniti tak veskrze. Zdaniti dovoz na hranicích jest účelno především u takového zboží, které se u nás nevyrábí a výlučně se dováží z ciziny. Při dovozu dlužno pak zdaňovati ovšem též přepychové předměty, které se doma zdaňují u výrobce a v drobném prodeji. K výrobci bylo možno přesunouti daň též jen v obmezeném obsahu, hlavně tam, kde jednak jest výroba koncentrována, jednak zhotovuje skoncentrovaná výroba konečné produkty. Není-li totiž výroba skoncentrována, neplynul by z přesunutí vybírání daně od drobného prodejce k výrobci pro úsporu daňové kontroly podstatný prospěch. Nevede-li dále zdaněná výroba u výrobce ke konečnému produktu hotovému pro konsum, pak bylo by nutno zdaniti vedle toho ještě též drobného prodejce pro konsum hotových produktů a zavésti restituce daňové. Kdyby na př. byly zdaněny určité látky na šaty přímo v továrnách textilních, bylo by přece jen nutno vedle toho zdaniti u výrobců neb v drobném prodeji též hotové šaty, poněvadž by jinak náklad na práci, spojenou s luxusním oblekem, zůstal nezdaněn. A jestli na př. dnes stojí hotový oblek skoro jednou tolik co látka naň, ušla by přepychové dani polovice zdanitelného nákladu. Zdaní-li se však též drobný prodej hotových obleků, pak dlužno zavésti restituci daně mezi výrobcem sukna a výrobcem neb prodejcem oděvu. Každá restituce vede ke komplikaci a k obcházení zákona. Z té příčiny nebyly na př. přes koncentrovanost výroby zdaněny látky na šaty u výrobce, nýbrž v drobném prodeji.

3. Ve formálním ohledu usilováno bylo o to, aby charakteristika přepychových předmětů byla co možná odpoutána od ceny jejich a navázána na objektivní znaky přepychu. Tak se podařilo při celé řadě přepychových předmětů nalézti takové objektivní přepychové znaky, byť tím jemné rozlišení přepychu trpělo. Výhoda však této methody jest velmi značná a hlavně dvojí. Záleží především v tom, že není nebezpečí při nynějších kolísavých cenách, že změnou cen se samočinně přesune pojem přepychu. Dále v tom, že jest i pro prodejce tím způsobem usnadněno přesné odlišení předmětů přepychových od jiných a tím i vedení knih a záznamů. Vůbec jest v zájmu podnikatelů co možná jasné a ostré vymezení předmětů přepychových.

4. Seznam pořízen byl dle možnosti soustavně jednak dle účelu, jednak dle materie, z níž jsou předměty přepychové zhotoveny, poněvadž právě jsou to tyto dva znaky, které objektivně charakterisují přepych. Této soustavě dána byla přednost před výčtem alfabetickým, poněvadž jest sice snadnější, hledáme-li, je-li určitý předmět podrobený přepychové dani, nalézti ho při seznamu alfabetickém, avšak na druhé straně jest přece též obchod zbožím věcně sečleněn a stačí odbornému obchodníkovi, aby si vyhledal a prostudoval v seznamu soustavném skupiny, jeho podniku se dotýkající.

5. Zvláštní ohled na ochranu domácích památek vedl ke zdanění starožitností nejen v domácím prodeji, avšak i na hranici při vývozu.

Vedle dodávky předmětů přepychových podrobeny byly zvýšené dani i některé úkony přepychové. Tak zvláště:

1. Dodá-li spotřebitel látku ke zhotovení díla, jež spadá pod přepych, jest úplata za práci podrobena přepychové dani. Koupil-li by dílo hotové, platil by v ceně daň za látku i práci. Namnoze tím, že nebylo možno všech látek vedle hotových děl do seznamu přepychového pojmouti, ujde mnoho daně. Kdo si koupí dříví na nábytek a dá si jej zhotoviti, bude - jestli hotový nábytek svou cenou bude nábytkem přepychovým dle toho zákona, - platiti daň jen z úplaty za práci; kdo koupí nábytek hotový, zaplatí ji z celé ceny.

2. Dani jest podrobena úplata za pronájem luxusních pokojů v hotelích a pensích, při ceně nad 15 K za osobu a den.

Sem náleží předpisy §ů 4., 7., 13., 23. vládní osnovy.

Oproti všeobecné dani z převodů statků a výkonů platí při osvobození předmětu a výkonů, podrobených dani přepychové, tyto úchylky:

1. Odpadají přirozeně především ona osvobození, jež jsou v rozporu s formálním předmětem přepychové daně, tak zvláště osvobození menších dodávek mezi závody téhož podniku a mezi podniky téhož podnikatele.

2. Přistupuje potřeba takových předmětů, které dle materie, z níž jsou sdělány, spadají pod přepych, ale dle účelu a možného upotřebení nejsou předmětem soukromé spotřeby, nýbrž slouží lékařství, vyučování a p.

3. Snižuje se hranice od daně osvobozených příležitostných dodávek nepodnikatelů. Dle vládní osnovy § 7. snižuje se tato hranice u přepychových předmětů z 200 K na 10 K. Takové snížení však zdá se býti příliš velikým jednak proto, že za 10 K sotva lze nyní nějaký přepychový předmět koupiti, jednak proto, že by drobné takové prodeje bylo nemožno kontrolovati. Navrhuje se tudíž, aby byly příležitostné dodávky přepychových předmětů u nepodnikatelů osvobozeny od daně, pokud jednotlivá dodávka nepřesahuje 500 K jako u všeobecné daně z převodu statků. Pak ale mohlo toto ustanovení odpadnouti, poněvadž neznamená úchylky oproti všeobecné dani z převodu statků.

4. Osvobození od přepychové daně lze docíliti i dodatečně dle § 23. vlád. osnovy, prokáže-li se, že jich bylo nabyto ne pro spotřebu, nýbrž v úmyslu dalšího scizení, nebo podnikatelského upotřebení. Technika kautel při tomto osvobození byla finančním výborem přepracována. Osvobození to se ovšem týká jen drobného prodeje. Poněvadž, kupuje-li na př. obchodník sklenné zboží u výrobce, kde jest zdaněno, nemůže chtíti osvobození, nýbrž musí daň zaplatiti a v ceně dále přesunouti. Použije-li předmětu v závodě, může žádati ne osvobození, ale vrácení daně (o čemž níže).

Osvobození od daně přepychové jest vymezeno v §u 28.

Subjekt daňový se při dani přepychové oproti všeobecné dani z převodu statků změní vzhledem k tomu, že se změnila i methoda daňová. Nositelem daně jest tudíž:

1. výrobce ve příčině předmětů zdaněných ve stadiu výroby;

2. dovozce ve příčině předmětů zdaněných jen při dovozu (cizozemské předměty) a ovšem i těch, které jsou zdaněny při výrobě a v drobném prodeji;

3. vývozce ve příčině zvláštních předmětů (uměleckých předmětů) podrobených zdanění též při vývozu;

4. podnikatelé, kteří prodávají všecky přepychové předměty v drobném, to jest přímo spotřebitelům (ne tedy k účelům podnikatelským), avšak ne ony předměty, které byly už zdaněny ve výrobě nebo při dovozu;

5. příležitostní dodavatelé, nepodnikatelé, za stejných podmínek (drobný prodej, předměty) jako podnikatelé.