Národní shromáždění československé 1918 – 1920

a) Soustava daně podle vládní osnovy připíná se nejvíce k platnému zákonu v Německu. Podrobují se jí všechny převody statků a výkony podnikatelů (výjimečně převody statků nepodnikatelů). Zdanění činí ¹/₂%. Daň se zvyšuje na 10% u určitých předmětů přepychových v drobném prodeji přímo spotřebiteli. Zatím v Německu byl předložen návrh nového zákona o této dani, v němž se provádějí určité podstatné změny, a to:

1. Zvýšena byla sazba u všeobecné daně z obratu na 1%, u předmětů domácnostní spotřeby na 5%, u některých předmětů přepychových z 10 na 15%.

2. Důsledkem toho byla změněna a zkombinována zdaňovací methoda:

a) Zvýšená daň na předměty domácnostní spotřeby se vybírá v drobném prodeji jako dosud daň na luxusní předměty. Odpadne osvobození malých podnikatelů. Mimo zdanění zůstávají příležitostné dodávky nepodnikatelů.

b) Daň přepychová určitých předmětů se překládá k výrobci a zvyšuje na 15%. Daň z ostatních přepychových předmětů se vybírá jako dosud v drobném prodeji ve výši 10%.

3. Do daně pojaty byly některé luxusní výkony.

4. Opraveny byly některé technické vady, jaké se zkušeností ukázaly.

Jest otázka, neměli-li bychom nápodobiti hned německou reformu na místě platného zákona. To bude nesporné u ryze technických reforem, jež se ukázaly v Německu potřebnými vzhledem k vadám a formulaci platného zákona. Ale jinak tomu jest u reforem ostatních.

Reformní změny v Německu diktovány byly však hlavně potřebou státních financí a důslednou potřebou zvýšení sazby. Jelikož obecná daň z obratu nevede ke stejnoměrnému zatížení všech předmětů spotřeby, znamená každé zostření sazby zvýšení této nerovnosti. Proto když byla zvýšena sazba na všechny předměty denní spotřeby na 5%, bylo nutno obmeziti tuto zvýšenou sazbu pouze na drobný prodej těchto předmětů přímo spotřebitelům. Neodhodláme-li se ihned k tak vysoké sazbě, nebude třeba této kombinace obecné daně z obratu s daní na předměty domácí spotřeby při prodeji v drobném. A my se nemůžeme hned zprvu k takovým sazbám odhodlati, i kdyby nakrásně finance státu toho potřebovaly, poněvadž vysoké procento při zavedení daně nové a neznámé, by ji mohlo vůbec zmařiti. (Jiná otázka jest, nebylo-li by možno už nyní zvýšiti obecnou daň z ¹/₂% na 1%, než o tom bude jednáno až na příslušném místě).

Změny uvedené v německém zákoně sluší považovati nejen za reformy, nýbrž za vybudování zákon a vybudování to předpokládá právě základ, jímž bude zavedení všeobecné daně jednoduché. Daň, o níž jednáme, jest dojista vybudování schopná, a možná, že i my časem přebudujeme její organisaci, ale ne proto, že by to bylo hned zprvu dobré, ale proto, že je to po zavedení a zdomácnění organisace nynější teprve možné. I v Německu bylo zdomácnění daně dosavadní podmínkou jejího vyššího stupně v nynější formě.

Myšlenka přenésti část zvýšené daně přepychové k výrobci může býti i u nás plodnou, a též se strany komory brněnské staly se podobné návrhy. Věc má nevýhodu finanční, že se při výrobě vyměřuje daň z nižší ceny nežli v drobném prodeji, čemuž se dá arci čeliti vyšší sazbou při zdanění u výrobců, jak se stalo v Německu, a že jsou dále zde obtíže při postupném přesunování daně. Za to je zde značná výhoda potud, že a pokud lze postihnouti objekt ve výrobních centrech na místě decentralisovaného obchodu v drobném. Záleží tedy na povaze výroby jednotlivého statku, do jaké míry jest opravdu centralisován ve velkovýrobě. V té příčině jest mezi vyspělejším výrobním hospodářstvím německým a výrobním hospodářstvím naším rozdíl. Proto lze u nás doporučiti přesunutí daně k výrobci jen v několika málo odvětvích výrobních, pokud soustředěná výroba vede k hotovému spotřebnímu statku. Pokud jest daň přenesena na výrobce, jest pak přirozeně nutno stejnou daň uvaliti na dovozce a vybrati daň na hranicích vedle cla. Tato posléz uvedená methoda stačí pro takové přepychové statky, které se u nás vůbec nevyrábějí, nýbrž se vesměs dovážejí z ciziny.

b) Vládní osnova obsahuje vlastně dvojí daň: všeobecnou daň z převodu statků a pracovních výkonů a zvláštní daň z drobného prodeje přepychových předmětů. Daně tyto liší se od sebe jak předmětem tak i sazbou a zdaňovací methodou. Pravidla obou daní se týkající jsou v osnově navzájem protkána, následkem čehož přehled zákona velmi trpí. Uvážíme-li, že každý podnikatel bude platiti všeobecnou daň z převodu statků a pracovních výkonů, avšak přepychovou daň zpravidla jen detailisté přepychových předmětů, shledáme zajisté vhodným, aby byla pravidla obou daní se týkající, rozuzlena a oddělena. To vyžaduje úplného přebudování zákona, který se nám pak bude rozpadati ve 3 hlavy:

1. Hlava první o všeobecné dani z převodu statků a z pracovních výkonů.

2. Hlava druhá o zvláštní dani přepychové.

3. Hlava třetí se závěrečnými a společnými ustanoveními.

Tento systém zvýší přehlednost zákona, uspoří studium hlavy druhé podnikatelům, kteří neprodávají přepychových předmětů a zjednoduší i výklad, poněvadž v hlavě II. budou shrnuty pouze odchylky, platící pro přepychovou daň, na rozdíl od všeobecné daně z převodu statků a pracovních výkonů.

Úvodem budiž též hned podotčeno, že název zákona podle osnovy (daň z obratu zboží a pracovních výkonů) není případným, poněvadž obratem se v podniku rozumí tržba i výplata peněz, kdežto se má v určitém podniku platiti daň pouze z tržby. Ze stanoviska národního hospodářství pak nelze mluviti o obratu zboží, nýbrž o převodu. Finanční výbor přijal tud힨:

1. Novou systemisaci zákona v hořejším smyslu.

2. Změnu názvu zákona takto: Daň z převodu statků a z pracovních výkonů a daň přepychová.

Musíme rozeznávati formální a materielní předmět daně. Formálním předmětem daně jsou převody určitých předmětů, tedy právní akty, dodávky, materielním předmětem pak jsou ony předměty dodávek, jichž úplata jest základem daně. Obojí předmět potřebuje samostatného vlastního vedení, poněvadž jen určitě kvalifikované dodávky, určitě vymezených předmětů jsou dani podrobeny. Zákon do jisté míry mimoděk rozdíl tento činí, poněvadž vymezuje v § 1. pojem dodávek a v § 2. vymezuje předměty dodávek a pracovní výkony. Avšak neděje se tak ani úplně, ani důsledně. Vždyť definice dodávky jest obsažena v prvním odstavci § 2., a v § 1. jsou spleteny normy, vymezující dodávku, s normami o subjektu daňovém, o daňovém osvobození atd. Mimo to neobsahuje § 1. všech norem o dodávkách dani z převodu statků podrobených. Přehlednost zákona žádá soustavnosti, která teprv umožní kritická hlediska.

2. Formální předmět daňový. Formálním předmětem daňovým jsou určité převody určitých statků a služeb, a to:

1. Převody úplatné, jež se dějí za účelem smlouvy zcizovací nebo smlouvy o dílo a smlouvy komisionářské (§ 2. odst. 1.).

2. Převody tuzemské, jak nepřesně chce říci osnova výrazem: Tuzemské úplaty (§ 1. odst. 1.).

3. Převody skutečné. Výjimečně podléhají dani i převody fingované. Finguje se buď skutečné odevzdání držby nebo právní akt převodní, nebo snad obojí. Sem náleží:

a) Dani podrobeny jsou i případy, že určitý výkon platí za uskutečněný (§ 1. odst. 3.), na př. při vojenských rekvisicích;

b) Při obchodech komisionářských finguje se převod statků mezi komitentem a komisionářem a zdaňuje se obchod mezi těmito na straně jedné a mezi komisionářem a osobou třetí na straně druhé, zvláště (§ 2. odst. 7.);

c) Zákon zdaňuje též dodávky mezi závody téhož podniku a finguje zde právní převod mezi závody, ačkoli běží o téhož podnikatele. Ustanovení to má za účel čeliti tendenci koncentrační, jež by mohla vzniknouti z nové daně. Vždyť daň postihuje tolikráte týž statek, kolikráte přechází tento z podniku do podniku, lépe od podnikatele k podnikateli. Byla by tudíž pochopitelnou tendence provésti mezi podniky, stojícími na cestě mezi výrobcem a spotřebitelem koncentraci, aby daň odpadla. Není důvodů, aby stát svým daňovým systémem koncentrační proces více méně pokračující urychloval, a má stát na tom zájem, aby mu tím způsobem neucházela daň. Ustanovení toto jest tudíž odůvodněno. Mimo to byly by veliké podniky, sdružující v jednotlivých svých závodech výrobní stadia, opatřovaná jinak podniky samostatnými, ve výhodě oproti výrobě s rozdělenou dělbou práce nejen technicky, ale i hospodářsky oproti dělbě práce mezi různými podniky. Zákon opomenul ovšem definovati pojem závodu. Než to jest otázka, kterou budeme řešiti při daňovém subjektu.

d) Potřeba zcela obdobného ustanovení vzniká však též, když sice neběží o různé závody téhož podniku, nýbrž o různé podniky téhož podnikatele. Má-li na příklad velkostatkář pilu, mlékárnu, lihovar, který zpracovává výlučně a nebo částečně produkty velkostatku, který opět je dodává výlučně anebo z částečně přičleněným podnikům, mohl by vzniknouti spor o to, běží-li o samostatné podniky témuž majiteli náležející, anebo o závody téhož podniku. Osoba majitele není dostatečným pojítkem, aby se mohlo říci, že všechny továrny, statky atd. témuž majiteli náležející, jsou vždy podnikem jedním. Má-li na příklad velkostatkář v jednom kraji zemědělský statek a v jiném přádelnu, nebude nikdo tvrditi přes identitu majitele, že běží o podnik jeden. Není-li pak osoba majitele kriteriem pro jednotnost podniku, mohlo by se tvrditi i v hořejších případech, kdy velkostatkář zpracuje řepu z vlastního velkostatku ve vlastním cukrovaru, že běží ne o různé závody téhož podniku, nýbrž o různé podniky téhož majitele a pak by norma postihující různé závody téhož podniku nepostačovala pro takové případy. Zvláště by se mohla státi spornou otázka tenkráte, když jeden podnik náleží výrobě prvotní a druhé výrobě průmyslové. A proto jest třeba doplniti osnovu zcela obdobným ustanovením, jaké platí pro různé závody téhož podniku i pro různé podniky téhož podnikatele.

ad c) a d). Arci naráží zdanění dodávek mezi závody téhož podniku na nepřekonatelné téměř překážky technické. Proto v Německu zprvu odložili platnost dotyčných speciálních ustanovení a do nového návrhu jich vůbec nepojali. Finanční výbor neměl času, aby provedl u nás dostatečných předběžných šetření o proveditelnosti řečených ustanovení. Nechtěl předem vylučovati možnost zdanění, ale nechtěl jich též uzákoniti bez ohledu na proveditelnost. Proto sice do zákona ustanovení ta pojal, ale platnost jich učinil závislou na vládním nařízení, předpokládaje, že vláda předem vyšetří poměry a podle toho rozhodne. Vládě též dána pravomoc blíže vymeziti rozsah daňové povinnosti při zdanění toho druhu cestou nařizovací.

e) Fikcí právního převodu jest konečně, zdaňuje-li se bezplatná dodávka pro spotřebu domácnosti majitele podniku. Majitel podniku stojí v čele podniku jako hospodářství výdělečnému a domácnosti jako podniku spotřebnímu. Domácnost podnikatele, která uhrazuje svou potřebu z jeho podniku, byla by ve výhodě proti domácnosti, která veškerou svou spotřebu uhrazuje koupí. V té příčině jsou veškeří podnikatelé ve výhodě proti dělníkům a gážistům. Avšak při pokročilé dělbě práce bude zpravidla jen nepatrná kvota domácí spotřeby uhrazována vlastním podnikem: obuv, kterou bere obuvník pro vlastní domácnost, činí jen nepatrnou část celkové jeho spotřeby. Kdyby byla veskrze provedena podrobná dělba práce mezi podniky, bylo by možno přezírati nevýhodu gážistů a dělníků proti podnikatelům, avšak tomu tak není. Podstatná úchylka platí zejména pro zemědělství, které velikou část svých potravin béře bezprostředně ze zemědělského podniku, a ježto jiné třídy musí z potraviny zaplatiti tolikráte daň z převodu, kolikráte prošla potravina od prvovýrobce ke spotřebiteli, měl by zemědělec největší část svých potravin daně prostou. Avšak i v jiných podnicích se může státi, že dodávka pro vlastní domácnost má značný význam. Tak jest-li výrobce prádla anebo nábytku vybavuje svou dceru atd. Osnova provádí fikci dodávky pro domácnost jen u přepychových předmětů, avšak z důvodů shora uvedených doporučuje se, fikci tu provésti důsledně, i kdyby důvody daňové techniky velely zjednodušení zdaňovací methody pro tyto případy (vyšetření daňového základu odhadem neb dohodou). V tomto směru dlužno osnovu zákona doplniti. Zda a do jaké míry lze dodávky podniků pro vlastní domácnost majitele považovati vzhledem k všeobecnosti podobných případů za vyrovnané a proto od daně osvoboditi, o tom bude jednáno později. Nepůjde vždy jen o dodávky pro domácnost, k níž dlužno počítati též spotřebu služebných a čeledě, nýbrž i o jiné upotřebení (příležitostní dary a p.), arci upotřebení nevýdělečné.

Uvedená kriteria dodávek věc úplně vyčerpávají. Nadbytkem dlužno však pro bezpečnost a jasnost na tomto místě shrnouti v osnově rozptýlená ustanovení o irrelevantních rozdílech v dodávkách. Tak zejména, že nezáleží na tom, byla-li dodávka dobrovolnou anebo děje-li se na základě předpisu zákonného, pokud se týče po úředním příkazu (§ 1. odst. ); dále na tom, děje-li se převod na základě obyčejné smlouvy zcizovací anebo po předchozí dražbě; byla-li bezprostředně převedena fysická držba, anebo stal-li se převod bez skutečného odevzdání fysické držby (§ 6.). Zde třeba dáti interpretační pravidlo, že nabytí držby zástupcem jest nabytím skutečné držby. Úchylky pro vnucené dražby, pro dražby mezi dědici atd., patří do věcných osvobození.

V tomto smyslu charakterisované dodávky a výkony tvoří § 1. nového návrhu zákona.

Materielním předmětem daně jsou především statky, jichž převod se dani podrobuje. Dotyčná ustanovení obsahuje § 2. osnovy. Doporučuje se, předměty tam promiscue uvedené systematicky seskupiti. Pak obdržíme tyto skupiny:

1. Movité věci hmotné, k nimž náležejí též voda, plyn, elektrický proud a pod. A contrario zůstávají vyloučeny nemovitosti, jichž převod jest už zdaněn zvláštním poplatkem převodním. Prodávají-li se věci s pozemky souvislé bez pozemků, třeba i před oddělením od půdy, považují se za věci movité v hořejším smyslu a podrobují se dani. Tím, že počítáme sem elektrický proud za věc hmotnou, nemá tím býti řešena kontroversa theoretická o povaze elektrického proudu při právu vlastnickém a jinde. Co platí o věcech celých, platí i o podílech pro parte in divisa.

2. Práva, která jsou předmětem právního obchodu.

Osnova je prostě přiřaďuje k věcem movitým. Doporučuje se vytknouti je vedle hmotných věcí movitých jako zdanitelný předmět dodávek, a charakterisovati je nejen příkladmo, jak se děje v osnově, nýbrž i povšechně tím, že jsou předmětem právního obchodu. Tento všeobecný znak jest arci v tomto zákoně samozřejmý, poněvadž dani podléhají úplatné převody a tudíž mohou materielním předmětem daně býti pouze taková práva, která mohou býti předmětem úplatného převodu.

3. Osnova mluví konečně o prodeji celých podniků, které nejsou ničím jiným, nežli komplexem věcí a práv. Musíme dodati, věcí a práv výše uvedených, poněvadž nemovitosti nejsou předmětem daně, a tudíž, i když se prodává celý podnik, dlužno vyloučiti ze zdanění hodnotu nemovitostí. Po této stránce dlužno osnovu doplniti.

Charakteristiku materielního předmětu daňového obsahuje § 2. nového návrhu zákona.

b) Dani podrobené výkony.

Materielním předmětem daně jsou dále, vedle statků, práv a jich komplexů, pracovní výkony. Daň jest míněna jako generální daň spotřební, a spotřeba domácnosti záleží nejen v nákupu spotřebních statků, nýbrž i v placených službách (doprava, lékař, holič atd.). Podle vládní osnovy zákona nemají však býti podrobeny dani úplaty za každý pracovní výkon, vyloučeny jsou úplaty za pracovní výkony osob nesamostatných, tedy dělníků a gážistů. Zůstávají tedy dani podrobeny pouze pracovní výkony podnikatelů. Vychází se tu ze skutečnosti, že úkolem některých podniků jest prodávati hotové statky a jiných obstarávati služby všeho druhu. Jsou tudíž dani podrobeny pouze pracovní výkony, jež jsou předmětem samostatného živnostenského podnikání. A contrario plyne už, že úkony osob, které nejsou podnikateli, i když běží o úkony, které jsou jinak předmětem samostatných podniků, tedy příležitostné úkony nepodnikatele, dani podrobeny nejsou. Myšlenku tuto vyjádříme ještě při daňových subjektech. Dani podléhají tedy jen

1. pracovní výkony, které jsou předmětem samostatného podnikání, t. j. objektivně existují pro výkony tohoto druhu samostatné podniky.

2. Avšak jen tenkráte, jestliže výkony takto objektivně charakterisované provádějí samostatní podnikatelé. Nezáleží však na tom, jestliže výkon jest pro podnik příležitostný a náleží-li tudíž do jeho rámce, či nic. Doprava povozem jest předmětem samostatné živnosti povoznické a tudíž objektivně zdanitelným výkonem; avšak konkretně se zdaňuje jen tenkráte, jestliže výkon ten uskutečňuje samostatný podnikatel, ale nezáleží na tom, vyčerpává-li se dotyčný podnik v dopravních výkonech, či je-li výkon pro podnik pouze příležitostným. Tak může povoznický výkon uskutečniti na příklad cukrovar, najímaje své koně pro svážení dříví, anebo rolník.

Osnova zákona obsahuje demonstrativní výčet podniků, vyčerpávajících se v pracovních výkonech. Doporučuje se k vyvarování tento demonstrativní výčet dále ještě rozšířiti. Zvláště o tak zvaná liberální povolání. Vzhledem k odstavci 4. §u 3. by se mohla státi spornou otázka, jsou-li dani podrobeny pracovní výkony advokátů, notářů, lékařů, hudebních, jazykových a jiných škol po podnikatelsku vedených a p. Není důvodů, i když jest obsahem podniku vyšší duševní činnost, aby příslušné podniky a výkony nebyly zdaněny. Práce umělce a spisovatele uměleckého nebude zpravidla podnikem, nýbrž výkonem příležitostným, avšak vede-li se po živnostensku, není důvodu, aby nebyla dani podrobena. Výkony uvedeným způsobem charakterisované jsou předmětem § 3. nového návrhu zákona, který doplňuje bod 1. § 5. nového návrhu zákona.

Dotyčná ustanovení jsou obsažena pod názvem: Věcná osvobození v § 4. vládní osnovy. Seznam předmětů a výkonů tam uvedených dlužno doplniti o ony případy, které jsou v podstatě též osvobozením od daně, avšak byly uvedeny na jiných místech v osnově. Tak zvláště osvobození převodu na základě vnucených dražeb (§ 1. odst. 4.), dobrovolné dražební prodeje mezi dědici za účelem rozdělení dědictví (§ 1. odst. 4.), příležitostné dodávky nepodnikatelů (§ 7. odst. 1.), osvobození při dodávkách pomocí konosamentů nákladního a skladního listu (§ 6. odst. 2.), dodávky mezi závody téhož podniku, pokud jsou vzhledem k výši těchto dodávek osvobozeny (§ 9.). V tomto bodě doporučuje se změna. V § 9., kde se mluví o tomto osvobození se praví, že jednak zdanění počíná u 100.000 K obratu, a že pro výpočet tohoto obnosu se dodávky závodů v rámci podniku sečtou. V této formulaci zdá se býti rozhodnou nikoliv velikost dodávek mezi závody, nýbrž velikost podniků. Avšak takové ustanovení může míti za následek značnou nerovnoměrnost, podle toho, kolik různých závodů podnik zahrnuje. Této nerovnoměrnosti lze čeliti pouze tím, že suma dodávek daně prostých se určí podle jednotlivého závodu a pak se ovšem přiměřeně sníží. Finanční výbor se usnesl, aby osvobození daně z dodávek mezi závody bylo obmezeno na 10.000 K. avšak, aby tato suma platila pro dodávky jednotlivého závodu.

Při dodávkách a výkonech, které provádějí veřejné svazky za účely a provisačními, doporučuje se, aby osvobození neplynulo přímo ze zákona, nýbrž, aby se poskytovalo zvláštní nařízení, čímž se vyhoví požadavkům náležitého prozkoumání veřejného zájmu pro toto osvobození (§ 4. bod 11.). Za to vypuštěno ustanovení předposledního odstavce §u 4. vládní osnovy jako zbytečné a nepotřebné.

Mezi osvobození náleží též ustanovení § 2. odst. 4., podle něhož jsou daně prosty dodávky potravin a jiných spotřebních předmětů zřízencům, dělníkům a učedníkům na základě služební smlouvy. Musíme si arci býti toho vědomi, že tímto ustanovením nastává nerovnoměrnost mezi podniky a jest otázkou, nedoporučovalo-li by se obmeziti osvobození na dodávky takových předmětů spotřebních, které jsou předmětem výroby dotčeného podniku. Tak by zůstaly daně prostými dodávky obilí a jiných potravin dělníkům zemědělským, ale nikoliv dodávky oděvu a p. Na toto stanovisko se postavil finanční výbor. (Viz k tomu ještě níže.)

Ve finančním výboru provedeny byly ještě při osvobození zdaněných předmětů a dodávek tyto změny:

1. Vyloučeno osvobození tak zvaných vyšších uměleckých výkonů s poukazem na to, že zpravidla budou příležitostnými a proto mimo daň; pokud se opravdu povedou po podnikatelsku, že není důvodu k osvobození.

2. Vyloučeno osvobození hracích karet: jako karetní kolek, poněvadž předmět ten snese větší zdanění.

3. Připojeno výslovné osvobození naturální mzdy čeledi. Čeleď jest spotřební součástkou rodiny. Kde se zdaňuje spotřeba rodiny, pokud jest čerpána z vlastního podniku, tam platí spotřeba čeledě za spotřebu rodiny a zdaňuje se podle §u 1. nového návrhu se spotřebou rodiny. Při tom se formálně nezdaňuje spotřeba, nýbrž vzetí oněch předmětů z podniků, jež se považují za dodávku pro domácnost. Tu pak by mohlo někomu napadnouti, že vzetí předmětů z podniku do domácnosti jest jednou dodávkou, a odevzdání těchto předmětů v domácnosti služebným a čeledi jest druhou dodávkou. Takový mylný názor má býti vyloučen a proto naturální mzda čeledě byla výslovně vyjmuta z daně. Pokud přednosta domácnosti kupuje pro rodinu všechny spotřební předměty, platí při nákupu daň. Odevzdá-li pak tyto předměty v domácnosti služebným a čeledi, není zde nové zdanitelné dodávky.

4. Vypuštěno výslovné osvobození smluv nájemních a pachtovních ve příčině nemovitostí jako zbytečné, poněvadž tyto smlouvy nespadají vůbec pod pojem dodávek a výkonů zdanitelných.

5. Zvýšena byla částka, při které počíná zdanitelnost příležitostných dodávek nepodnikatelů, z 200 na 500 korun vzhledem k dnešním cenám a složité listinné kontrole.

6. Pokud běží o obchod s cizinou, považoval finanční výbor za nutné zdůrazniti, že tento obchod, to jest vývoz, průvoz a dovoz jest volný. Mimo to však mohlo by se ukázati, že zatížení i tuzemských dodávek touto daní stěžuje konkurenci exportním podnikům, pokud není i v cizině taková daň zavedena. Musíť exportní podnik kupovati doma stroje, suroviny atd. s přirážkou daně z převodu statků. Finanční výbor pojal proto mezi řečená ustanovení též výslovné zmocnění vlády, aby slyševši předem obchodní a živnostenské komory, případně zemědělské rady, v případě potřeby poskytl nařízením exportním podnikům i osvobození a úlevy při tuzemských dodávkách. To by mohly býti i restituce daňové.

Uvažováno bylo též o tom, měly-li by býti osvobozeny dodávky podniku pro vlastní domácnost, nepřesahující ročně určité výše, od daně. Důvod pro osvobození není sociální, nýbrž pouze kontrolně technický. Ukazuje se však, že, je-li podobná hranice ustanovena, že se příliš mnoho poplatníků pod tuto hranici tlačí a finanční úřady musí všude oprávněnost osvobození zkoumati právě tak, jako by osvobození nebylo. Proto bylo od osvobození upuštěno, jak tomu jest i v Německu.

Sem náleží ustanovení o tom, kdo daň platí, kdo jest od daně osvobozen a kdo za daň ručí. Tudíž ustanovení § 1., 3., 5., 6., 9. a 14. osnovy. Osnova totiž příslušná ustanovení spojuje s jinými otázkami a zvláště komplikuje v § 1. pojem zdanitelné dodávky otázkami subjektivními.

Kdo je dodavatelem jest různé. Rozeznávati dlužno tyto případy:

1. Z pravidla jsou nositelé daní podnikatelé, v jichž podnicích nebo závodech se zdanitelný výkon nebo dodávka děje, a to bez ohledu na to, spadají-li dodávky neb výkony do rámce podniku, anebo, jsou-li vzhledem k povaze podniku pouze výkony a dodávkami příležitostnými.

2. Nepodnikatelé platí daň pouze z příležitostních dodávek a to ještě jen tenkráte, jestli cena dodávky jednotlivé přesahuje 500 K. Neplatí tudíž daně z příležitostných výkonů, i když běží o výkony, které objektivně bývají obstarávány samostatnými podniky.

3. V konkursním řízení prohlašuje zákon za platitele daně likvidatora nebo správce. Při obchodním dozoru dozorčí osobu.

4. Při dražbách mimo soudních je platitelem daně ten, kdo dražbu provádí. Při dražbách soudních ten, kdo za dražbu žádá.

Přehled ustanovení o tom, kdo je platitelem daně, přináší § 5. nového návrhu zákona, který se liší od vládní osnovy pouze systematikou, nikoliv věcně.

Bližšího vymezení potřebuje pojem podnikatele. Osnova mluví o podnikateli jen výjimečně, § 33. odst. 2. Z pravidla mluví o živnostnících a výslovně podotýká, že živnostník je ve smyslu tohoto zákona i prvotní výrobce. Tím se konstruuje nový pojem živnostníka na rozdíl od dosavadních zákonných pojmů, ač míní se zřejmě podnikatel. Není příčiny, aby se zákon pojmu podnikatele vyhýbal. Osnova vládní uvádí ve vysvětlivkách tyto znaky »živnostenské činnosti«, jíž se míní činnost podnikatelská:

1. Především, že činnost ta jest práce neb aspoň úspora práce (nestačí pouhé užívání vlastnictví jako při pronajímání bytů, pokud se nejedná o stálé pronajímání bytů na různé osoby).

2. Že činnost jest delšího trváni.

3. Že jest dovolena.

4. Že činnost jest úplatná a spojená s úmyslem docíliti příjmu. Úmysl zisku se nepředpokládá.

5. Že běží o činnost samostatnou oproti činnosti v cizích službách.

6. Že činnost vykročuje z rámce domácího hospodářství.

Po mém soudu stačí k definici podnikatele říci, že podnikatelé jsou osoby, které provozují samostatnou výdělečnou činnost v jakémkoli povolání. To, co charakterisuje podnikatele, není povolání, nýbrž sociální postavení. V každém povolání je myslitelna podnikatelská činnost, tudíž právě tak v zemědělství jako v průmyslu, obchodu, dopravě nebo v jiných povoláních. Sociální postavení podnikatele pak charakterisují znaky dva. Jednak protiva podniku k domácnosti jakožto hospodářství spotřebnímu, kterážto protiva jest vyznačena »činností výdělečnou «, jednak samostatnost při této činnosti, která vyjadřuje protivu k činnosti dělníka, úředníka a p. To, co míní osnova, praví-li v § 3. odst. 1., že úmysl docíliti zisku se nepředpokládá, nýbrž že stačí úmysl docíliti příjmu, jest úplně vyjádřeno naším znakem výdělečné činnosti, poněvadž užší pojem zisku oproti výdělku přizpůsoben jest kapitalistickému nazírání na podnik. I při bezkapitálovém podniku, který se vyčerpává v pracovních výkonech, jest úmysl výdělku, ač se zde o nabytí zisku nemluví. V tomto smyslu a v úplném souhlasu s intencemi vládní osnovy definován jest podnikatel v § 6. odst. 1. nového návrhu zákona.

Vzhledem k tomu, že zdaněny jsou též dodávky mezi závody téhož podniku, nestačí jen definice podniku a podnikatele, nýbrž třeba vymeziti zvláště ještě též oproti podniku pojem závodu. To opomenula vládní osnova učiniti v § 9. Závod jest jednotka technická, podnik jest jednotka hospodářská. Technický obsah podniku jednoduchého jest závod. Pro posouzení, co jest závod, má-li podnik v sobě sečlánkováno více závodů, přichází v úvahu toto:

1. Závod jest technicky jednotný a uzavřený oddíl podniku. Jednotnost jeví se v jednotnosti výrobního procesu a v jednotnosti konečného produktu.

2. Produkt, výrobní efekt (polotovar, tovar) musí vykazovati určitou hotovost. Jakou hotovost vykazovati musí, o tom rozhoduje účel zákona, pro který tento pojem konstruujeme. V daném případě jest účelem zákona čeliti koncentraci podniku, a způsobiti rovnoměrné zatížení mezi výrobou, která je soustředěna v závodech téhož podniku na straně jedné anebo roztříděna mezi více podniky. Musí tedy býti zdaněny takové závody, jichž výrobní efekt jest též předmětem výroby samostatných podniků a předmětem trhu. Kdy tato poslední podmínka je splněna, jest věcí posouzení od případu k případu, poněvadž postup specialisace práce a jejího odštěpování v samostatné podniky nepokročil ve všech výrobních odvětvích stejně daleko. Proto se do zákona k vymezení pojmu závodu vkládá ustanovení, že ve sporných případech rozhoduje ministerstvo financí, slyševši příslušnou obchodní a živnostenskou komoru. Definice závodu jest obsažena v druhém odstavci § 6.

Že důsledkem zdanění dodávek různých závodů téhož podniku jest třeba pojmouti do zákona obdobné ustanovení pro dodávky různých podniků téhož podnikatele, bylo už vyloženo při formálním předmětu daně při § 1. nového návrhu zákona.