Jedním z nejnaléhavějších a spolu
také nejnákladnějších odkazů,
jež naše republika ze světové války
po starém Rakousku zdědila, bylo uspořádání
poměrů válečných invalidův
a pozůstalých po padlých a zemřelých
vojínech (dohromady zvaných "válečnými
poškozenci"). Z nejnaléhavějších
proto, že to, co za doby války v bývalém
Rakousku ve směru tom se stalo, bylo pouze nejnutnějším
opatřením z nouze, nic definitivního a stálého,
a s nejnákladnějších proto, že
péče o všecky válečné
poškozence bude jednou z položek, jež po dlouhou
dobu bude značně zatěžovati státní
rozpočet, takže po řadu let tato veliká
položka ve státním rozpočtu bude ještě
připomínati následky války.
Péče o invalidy zraněné v dřívějších
válkách a ve službě vojenské
za míru, omezovala se jednak na výplatu invalidních
důchodů, jednak na opatřování
různých menších výhod, kterými
obživa invalidů měla býti podporována
a umožňována. Za světové války
záhy se ukázalo, že s touto soustavou se nevystačí.
Počet invalidů vzrostl tak značně,
že stalo se sociální i hospodářskou
nutností, aby invalidé nebyli považováni
za osoby, vyřaděné ze společnosti
hospodářsky činné, nýbrž
aby jim pomocí veřejnosti bylo umožněno,
vrátiti se k samostatnému hospodářskému
životu, pokud to jejich zdravotní stav jen poněkud
dovoluje. To bylo pochopeno také v bývalém
Rakousku, však co ve směru tom se stalo, bylo pouze
náběhem k řešení této
velmi důležité otázky. Veřejné
prostředky jakož i veškerá činnost
orgánů veřejných byla tehdy obrácena
jedině na vedení války; byla proto ponechána
péče o invalidy a pozůstalé soukromníkům
a jejich nově utvořeným sdružením,
kterých stát v nejlepším případě
finančně přispíval na částečnou
úhradu nákladů s péčí
tou spojených. Bylo tudíž řešení
této vysoce důležité otázky přesunuto
z největší části na veřejnou
dobročinnost.
Tento způsob řešení nemohl ovšem
dospěti cíle a nebyl udržitelný po skončení
války, kdy dobročinnost soukromá skoro úplně
zanikla. Hned na počátku bylo jasno, že na
úpravu poměrů válečných
poškozenců musí vykonávati rozhodující
vliv stát. Ministerstvo sociální péče,
jemuž zákonem ze dne 8. dubna 1919. č. 199
sb. zák. a nař. péče o válečné
poškozence byla svěřena, spatřovalo
hned od počátku hlavní svůj úkol
v tom, aby váleční invalidé byli doléčeni,
vyškoleni a vráceni buď dřívějšímu
zaměstnání, nebo odevzdání
zaměstnání novému, jež by výnosem
svým zajistilo plně existenci válečných
invalidův a nahradilo vyplácení invalidní
renty, nebo aspoň bylo doplňkem této renty
a spolu s ní zajistilo válečnému invalidovi
a jeho rodině aspoň existenční minimum.
Již před účinností uvedeného
zákona byl výměrem ministerstva sociální
péče ze dne 28. ledna 1919, č. j. 521-II/3-19
nařízen soupis válečných invalidů
v tuzemsku bydlících, vyjímajíc vojenské
gážisty a déle sloužící
mužstvo; evidence a individuelní péče
o tyto kategorie vojenských osob, jakož i o příslušníky
a pozůstalé jejich, ponechána z důvodu
účelnosti ministerstvu národní obrany.
Podle dat v tom směru dosud zjištěných
možno stanoviti počet válečných
invalidů v Čechách přibližně
cifrou 80.000 osob, na Moravě 35.000, ve Slezsku 15.000,
na Slovensku 80.000; úhrnem 210.000 osob.
Zároveň také provedeno sčítání
pozůstalých po padlých a zemřelých
vojínech. Pozůstalými rozumíme manželku
a dítky po padlých a zemřelých vojínech,
případně družky jejich, dále
rodiče zmíněných vojínů,
pokud tito měli oproti nim zákonnou vyživovací
povinnost. Sčítání provedeno zatím
povšechně za pomoci a na podkladu spisův okresních
vyživovacích komisí a s podalo cifry pozůstalých,
beroucích vyživovací podpory jak následuje:
v Čechách 170.000, na Moravě 65.000, ve Slezsku
15.000, na Slovensku přibližně 145.000, úhrnem
asi 385.000 osob v celé republice.
Soupis válečných poškozenců vůbec
v cizině bydlících má pak za účel
nařízení vlády republiky československé
ze dne 29. října 1919, č. 575. sb. zák.
a nař.
Invalidita byla dříve posuzována s hlediska
čistě vojenského a fiskálního.
Prohlídky byly z velké části provedeny
již před delší dobou. Proto nemohou býti
dřívější nálezy superarbitračních
komisí považovány za směrodatný
pro nynější účely sociální
péče. Bylo zapotřebí nově invalidy
prohlédnouti; proto zavedeny byly nařízením
vlády republiky československé ze dne 23.
dubna 1919, č. 224. sb. zák. a nař., sociálně-lékařské
komise prohlídkové. Komise ty působí
již ve všech politických správních
okresích v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku, z valné části také na Slovensku.
Úhrnný počet okresních komisí
v celé republice jest 84. Z dosavadního úřadování
okresních prohlídkových komisí lze
souditi, že komise ty dosáhnou plně svého
úkolu, ministerstvem jim vytknutého a splní
zejména ten úkol svůj: vnésti do dosavadního
vyměření invalidních rent moment spravedlnosti,
totiž vyměření výše renty
podle skutečného stupně invalidity. Zajištění
tohoto posléz zmíněného důležitého
úkolu sociálně-lékařských
prohlídek provedeno jest dále zřízením
Zemských odvolacích komisí sociálně-lékařských,
které případně nález komise
okresní přezkoumají.
Počet válečných invalidův okresními
sociálně-lékařskými komisemi
dosud prohlédnutých, obnáší celkem
již více než 30.000 osob a lze dosavadní
výsledky těchto komisí označiti uspokojivými.
Počet invalidů, jimž nutno bude požitky
vypláceti v důsledku sociálně-lékařských
prohlídek klesá, neboť komise z řad
invalidů vylučuje osoby, které invalidy ve
skutečnosti nikdy nebyli, nebo již následkem
zlepšení svého zdravotního stavu nyní
již invalidy nejsou. Počet takto vyloučených
osob v některých komisích jest dosti značný,
dosahuje někde dokonce až i 1/5 počtu prohlédnutých
osob. Budou-li výsledky dalších prohlídek
podobny výsledkům dosavadním, bude se průměrné
procento pracovní nezpůsobilosti u invalidů
pohybovati mezi 40-50%; procento k práci úplně
nezpůsobilých invalidů nebude přesahovati
15% všech invalidů.
Pro agendu invalidní péče bylo nutno zříditi
zvláštní orgány. Za vlády bývalého
Rakouska existovaly v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku již polooficielní »Zemské
komise pro péči o vracející se vojíny«,
ponejvíce odkázané na veřejnou dobročinnost.
V důsledku rámcového zákona ze dne
8. dubna 1919, č. 199. sb. zák. a nař., zřízeny
na místě těchto polooficielních institucí
státní »Zemské úřady pro
péči o válečné poškozence«
a to pro Čechy v Praze, pro Moravu a Slezsko v Brně,
pro Slovensko prozatím v Trnavě. Úřady
ty pověřeny nařízením vlády
republiky česko-slovenské ze dne 17. října
1919, č. 561 sb. zák. a nař., praktickým
prováděním péče o všecky
válečné poškozence. Činnost úřadů
těchto v době uplynulé byla velice intensivní.
Likvidujíce činnost Zemských komisí,
musily i státní úřady za daných
poměrů poválečných pokračovati
v činnosti podpůrné. Tak vyplaceno bylo v
Zemském úřadě pro péči
o válečné poškozence v Praze za dobu
od počátku činnosti tohoto úřadu,
t. j. ode dne 1. května do dne 30. září
1919 na podporách ve 3.095 případech 722.689
K 87 hal. a půjčkou ve 194 případech
204.187 K 50 hal. V Zemském úřadě
pro péči o válečné poškozence
v Brně vyplaceno bylo od počátku činnosti
tohoto úřadu, t. j. ode dne 15. června t.
r. na podporách v 825 případech 308.566 K
a půjčkou ve 34 případech 65.450 K.
Ze statistiky v tom směru vedené jest však
patrno, že úřady upouštějí
od udělování spotřebních podpor,
že však stoupá udělování
zápůjček a vedle toho počet zařizovaných
živností a dílen, na které státní
úřad vyhražuje si právo vlastnictví
až do zaplacení zapůjčených částek.
Podpůrná činnost zemských úřadů
vztahovala se jednak na jednotlivce, jednak na celá družstva
válečných invalidů. Pokud týká
se jednotlivých válečných poškozenců,
přihlíženo zejména k takovým
žádostem, kde jedná se o živnostenské
osamostatnění, kdež poskytována hmotná
výpomoc buď subvencí nebo státní
bezúročnou půjčkou. V Čechách
do poloviny října 1919 vyřízeno podobných
žádostí okrouhle 3000. Družstev válečných
invalidů do konce září tohoto roku
ustavilo se od počátku činnosti Zemského
úřadu v Čechách 48, nově ustavuje
se dalších 9, při čemž přihlíží
se zejména k družstvům výrobním,
od nichž vzhledem ku poměrům válečných
invalidů dá se v budoucnosti očekávati
větší prosperita, než od družstev
nákupních. V obvodu Zemského úřadu
pro péči o válečné poškozence
v Brně zřízeno od počátku jeho
činnosti 9 družstev a ustavuje se dalších
15.
Ve směru vytknutých úkolů ministerstva
sociální péče věnována
Zemskými úřady pro péči o válečné
poškozence zejména také zasloužená
pozornost školení válečných invalidů.
V tom směru uspořádány četné
kursy, dotýkající se všech možných
povolání válečných invalidů.
Pražským Zemským úřadem vedle
různých již stávajících
invalidních škol uspořádány 24
různé samostatné kursy, v nichž od 1.
května t. r. nalezlo školení více než
900 válečných invalidův a v době
přítomné jest v kursech těch dosud
420 invalidů. Vedle toho od začátku roku
1919 uspořádáno prostřednictvím
Technologického musea v Praze 18 různých
kursů, v nichž školeno 416 invalidů. Dalších
60 školeno v různých specielních dílnách.
V obvodu Zemského úřadu v Brně zařízeno
školení 652 válečných invalidů.
Na školení invalidů za bývalé
vlády rakouské bohužel mnoho hřešeno
a nutno Zemským úřadům v tom směru
velice mnoho napravovati.
Další činnost Zemských úřadů
nese se k náležitému rozřešení
otázky levného a správného způsobu
opatřování prothés válečným
invalidům, umísťování všech
válečných poškozenců ve výdělečných
povoláních a opatřování těmto
takových zaměstnání, jež mohla
by výnosem svým renty válečným
poškozencům nahraditi, jako jsou prodejny tabákové,
licence biografické, místa třídních
loterií a pod. V této posléz zmíněné
činnosti praktického provádění
sociální péče musí Zemské
úřady pro péči o válečné
poškozence i v budoucnosti po vydání zákona
o požitcích válečných poškozenců
pokračovati.
Dlužno veřejně říci, že
značná část invalidů této
činnosti státní péče nepřeje
a že klade hlavní váhu na přiznání
peněžních důchodů invalidům.
Jak z vylíčení hořejšího
plyne, ministerstvo sociální péče
přikládá peněžním důchodům
význam druhořadý. Přes to však
nelze neuznati, že i důchody peněžní
jsou důležitou součástí této
péče a zejména že jest třeba,
aby byly důchody přesně upraveny zákonem.
Dosavadní stav požitků válečných
poškozenců, kterých tito požívají
z valné části ještě na základě
zákonův a nařízení z dob bývalého
Rakouska, jest následující: Invalidé
mají tak zvanou invalidní rentu spolu s vojenskými
příplatky za zranění, vyplácenou
úřady vojenskými. Mimo to v případě
nuznosti má invalida nárok na příplatek
k invalidní pensi podle zákona ze dne 28. března
1918, č. 119 ř. z. Rodina invalidů požívá
vyživovacího příspěvku podle
zákona ze dne 27. července 1917, čís.
313 nově upraveného zákonem ze dne 23. září
1919, č. 530 sb. zák. a nař. nebo podle zákona
ze dne 28. března 1918, č. 119 ř. z. Pozůstalí
mají vyživovací příspěvek
jako měli dříve za války.
Důsledek dosavadního stavu jest, že váleční
invalidé a pozůstalí dosud z valné
část připoutáni jsou k vojenským
poměrům. Poněvadž pak invalidní
renty daleko k existenci nestačí, nutno dávati
příplatky vyživovací k těmto
rentám pro rodiny invalidů. Ohledně pozůstalých
po padlých a zemřelých vojínech nutno
nadále pracovati se systemem vyživovacích příspěvků.
Osoby, o něž nám jde, v nynější
době poválečné často domáhají
se proto toho, aby ponechány byly ve svazku vojenském
nad potřebu vojenské správy jen z toho důvodu,
aby zachovali si různé peněžité
výhody s vojenskou službou spojené a různé
příplatky a příspěvky z důvodu
vojenské služby civilními úřady
vyplácené. Nad to osoby tyto s poukazem na nedostatečnost
vojenských požitků domáhají se
u civilních úřadů všemožných
mimořádných podpor.
Zákon o požitcích válečných
poškozenců má za úkol existenční
podmínky válečných poškozencův
úplně odpoutati od vojenských poměrův
a postaviti je na nový zákonný, úplně
samostatný podklad, jenž by nadále s vojenskými
poměry neměl ničeho společného.
Předložená osnova zákona vychází
ze zásadního hlediska, že důchody, jež
válečným poškozencům přiznány
budou, nemají poskytovati dotyčným válečným
poškozencům premii za zranění nebo za
újmu, způsobenou pozůstalým předčasným
úmrtím živitele, nýbrž že
mají nahraditi aspoň z části hmotnou
škodu, vzniklou zraněním nebo úmrtím,
že však mají odpadnouti, jakmile poškozené
osoby jich nepotřebují k uhájení existence.
Důchody, jak v osnově jsou uvedeny, pohybují
se v základních výměrách (pro
invalidy, jejichž výdělečná schopnost
jest snížena aspoň o 85% 1800 K, pro vdovy
500 K. pro sirotky 200 K) v takových mezích, že
poskytují prostředky pro nejnutnější
výživu, ponechávajíce důchodcům,
schopným ještě výdělečné
schopnosti, na starosti, vlastní prací doplniti
scházející část hmotných
statků ku přiměřené výživě.
Z tohoto hlediska vylučuje osnova z nároku na důchod
všechny osoby, jejichž roční příjem
převyšuje 4.000 K. po případě
při příjmu z vlastní práce
válečného poškozence nesamostatně
výdělečně činného částku
8.000 K, a přiznává nárok na důchod
invalidní teprve při snížení
výdělečné schopnosti aspoň
o 20%.
Důsledkem uvedeného zásadního hlediska
jsou ustanovení osnovy, jimiž se omezuje přípustnost
důchodu v těch případech, kde válečný
poškozenec obdržel licenci biografickou, místo
třídní loterie, tabákovou prodejnu
a pod. neb kde přijat byl do služeb státu,
země, obce a pod. za týchž podmínek
pracovních, za jakých jsou přijímáni
jiní zřízenci téže kategorie
služební.
Ze snahy, přiměti invalidy k činorodé
práci, vyplývá ustanovení, podle něhož
může důchodci býti důchod úplně
nebo částečně zastaven, odmítne-li
důchodce bezdůvodně odebrati se do nemocnice
nebo ústavu k léčení neb přijmouti
zaměstnání u státu, země, obce
a pod.
Osnova však z druhé strany bedlivě přiblíží
k tomu, aby invalidům, u nichž toho tělesný
stav nebo rodinné poměry vyžadují, bylo
podle možnosti nadlehčeno, osnova poskytuje možnost
50% až 100% zvýšení invalidní renty
pro invalidy tak bezmocné, že potřebují
stále cizí péče (např. slepci,
ležící invalidé) a stanoví dále
10% příplatky invalidního důchodu
na každé nezaopatřené dítě
do 15 let.
Osnova posunuje mimo to hranici příjmu, vylučující
nárok na důchod o 10% za každou osobu žijící
s válečným poškozencem ve společné
domácnosti, k jejíž výživě
důchodce po zákonu přispívá
a stanoví vzhledem k nynějším drahotním
poměrům všeobecné zvýšení
důchodu o 50% na první rok účinnosti
zákona, t. j. pro dobu do 31. prosince 1920.
O onemocnělé invalidy pečuje osnova stanovením
nároku na ošetřování ve veřejné
nemocnici, při čemž rodině invalidově
se ponechává polovina jeho důchodu. Osnova
pamatuje též na případy, kde invalida
v době onemocnění jest současně
pojištěn u nemocenské pokladny a řeší
otázku vzájemného plnění se
strany státu a nemocenské pokladny:
Aby bylo invalidovi umožněno, dosíci najednou
větší pohotovosti peněžní
pro hospodářské osamostatnění
nebo založení výdělečného
podniku, zmocňuje osnova ministerstvo, povoliti za určitých
předpokladů částečnou nebo
úplnou kapitalisaci důchodu.
Vdovský důchod přiznává osnova
za jistých podmínek i vdovám, jež vstoupily
ve svazek manželský teprve s invalidy a staví
vdově na roveň družku, žila-li s mužem
aspoň jeden rok nepřetržitě. Provdá-li
se vdova nebo družka, požívající
vdovského důchodu, obdrží odbytné.
Vdovám trvale neschopným k výdělku,
nebo překročivším 55. rok věku,
skýtá osnova příplatek 120 K ročně.
Důchod sirotčí přísluší
nezaopatřeným dětem padlého, zemřelého
nebo nezvěstného otce podle osnovy až do 16.
roku věku, může však trvati u sirotků
neschopných se živiti do 21. roku. Sirotkům
ztrativším oba rodiče nebo matkou zcela zanedbaným
zvyšuje se důchod o polovici.
Při stanovení základní výměry
důchodu vdovského 500 K a sirotčího
200 K spolurozhodoval zřetel na dosavadní výměry
za opatřovacích požitků vdov a sirotků
po státních zřízencích.
Za určitých, v osnově blíže uvedených
modalit mají nárok na důchod také
rodiče, případně další
předkové po padlých, zemřelých
nebo nezvěstných vojínech. Jednotlivý
důchod v těchto případech může
činiti nejvýše 300 K.
Důchody přiřknou se invalidům podrobivším
se sociálně-lékařským prohlídkám
bez přihlášky, ostatním důchodcům
na základě přihlášek, jež
dlužno učiniti u okresního úřadu
pro péči o válečné poškozence
případně u politického úřadu
I. stolice, pří slušného podle místa
bydliště poškozencova a to do jednoho roku od
vyhlášení zákona, případně
od vzniku události, zakládající nárok
na důchod, vznikla-li tato teprve po vyhlášení
zákona. Důchody přiznává a
poukazuje Zemský úřad pro péči
o válečné poškozence a to pro Čechy
v Praze, pro Moravu a Slezsko v Brně, pro Slovensko v Trnavě.
Do výměru Zemského úřadu možno
si stěžovati u ministerstva sociální
péče.
Osnova prohlašuje veškera podání k uplatňování
nároku za osvobozená ode všech kolkův
a poplatků.
Dnem, kdy bude přiznán důchod podle tohoto
zákona, přestanou platiti pro osoby, na něž
zákon se vztahuje, dosavadní vojenské zaopatřovací
předpisy, zejména tudíž příslušná
ustanovení zákona ze dne 27. prosince 1875, č.
185. ř. z. o zaopatřování osob vojenských
a příslušná ustanovení zákona
ze dne 27. dubna 1887, č. 41 ř. z., případně
zákona ze dne 19. března 1907 č. 86 ř.
z. o zaopatřování pozůstalých
po osobách vojenských.
Přihlédneme-li k nákladu, jejž tento
zákon o požitcích válečných
poškozenců v osnově předložený
v praktickém provádění si vyžádá,
seznáme, že prozatím nutno operovati čísly
pouze přibližnými, nemajícími
pevného základu a dosud stále se měnícími.
Pokud týká se válečných invalidů,
počet jich soupisem shora zmíněným
zjištěný v poměrně krátké
době velmi se mění tím, že stále
noví invalidé z Ruska přibývají,
stále noví, kteří z různých
příčin v čas k soupisu se nehlásili,
nyní se hlásí a v budoucnu ještě
zejména po zastavení vojenských invalidních
požitků hlásiti se budou, mnozí opět
sociálně-lékařskými prohlídkami
právě prováděnými z počtu
válečných invalidů jsou vyloučeni,
případně po náležitém
zjištění jich majetkových poměrů,
prohlášením u sociálně-lékařských
komisí nároku na rentu se vzdávají
a tím ze zaopatření, o něž právě
jde, odpadají. Mimo to četní invalidé
s rodinami svými nacházejí se mimo území
republiky a počet jich vzhledem ku panujícím
poměrům nebylo lze dosud vyšetřiti.
Pokud týká se počtu dětí, žijících
válečných invalidů chybí zde
dosud vůbec statistika, ježto katastrový soupis
rodin invalidů teprve Zemskými úřady
pro péči o válečné poškozence
se provádí a dosud skončen není.
Celkem možno za základ rozpočtu vzíti
cifru asi 210.000 válečných invalidů
s počtem dětí asi 250.000 osob, čemuž
by s 50% drahotním příplatkem pro rok 1920
odpovídal náklad asi 406,000.000 K ročně;
z toho asi 380,000.000 K připadalo by na válečné
invalidy samé.
Pokud týká se pozůstalých po padlých,
zemřelých a nezvěstných vojínech,
zde sice čísla z Čech, Moravy a Slezska na
základě spisů vyživovacích komisí
získaná, jsou dosti přesná, však
pokud Slovenska se týká, odkud data ta získána
býti nemohou, dlužno omeziti se v celku pouze na čísla
přibližná, čímž opět
výpočet nákladu pozbývá pevné
base.
Vezmeme-li za základ shora uveden u přibližnou
cifru všech pozůstalých na území
republiky, 385.000 osob, přijdeme ve smyslu osnovy k ročnímu
nákladu na všechny pozůstalé v obnosu
290,000.000 K ročně.
V to ovšem dosud nejsou započteni pozůstalí
bydlící mimo území republiky, jichž
sčítání teprve na základě
nařízení vlády republiky československé
ze dne 29. října 1919, čís. 575 sb.
zák. a nař. v nejbližší době
provedeno bude.
Musíme tedy počítati s přibližným
nákladem ročním pro první rok asi
800 milionů korun.
Jak uvedeno, jest to cifra pouze přibližná
a dlužno míti za to, že náklad tento v
prvých letech působnosti zákona spíše
o něco se zvýší a teprve v pozdější
době ubýváním počtu válečných
poškozenců (dorůstáním dětí,
provdáváním dcer, omezováním
důchodův) postupně bude se snižovati.
K účelům informačním připojena
jest tabulka, srovnávající ustanovení
přítomné osnovy s obdobnými ustanoveními
zákona anglického, francouzského a rakouského.
Vláda navrhuje, aby osnova tato byla přikázána
výboru sociálně-politickému.
Ministr sociální péče: