Národní shromáždění československé 1918 – 1920

I. Osoby, které mají nárok na požitky.

Váleční poškozenci (§ 1. zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199. sb. z. a n.) - vyjímajíc důstojníky a déle sloužící mužstvo a jejich příslušníky a pozůstalé - mají nárok na požitky z pokladny státní podle ustanovení tohoto zákona.

Podmínkou nároku na důchod jest státní občanství v Československé republice.

Nároku na požitky nemají váleční poškozenci, jejichž roční příjem převyšuje K 4000.-.

Do této částky započítává se příjem všech osob, k jejichž výživě válečný poškozenec podle zákona jest povinen přispívati a které s ním bydlí ve společné domácnosti.

Příjem plynoucí z vlastní práce válečného poškozence nesamostatně výdělečně činného započítává se do této částky pouze polovičkou.

Žijí-li s válečným poškozencem ve společné domácnosti osoby, k jejichž výživě válečný poškozenec podle zákona jest povinen přispívati a skutečně přispívá, zvyšuje se částka v § 2. uvedená o 10% za každou jednotlivou takovou osobu, nejvýše však o K 2000 ročně.

Válečný poškozenec, jemuž byly uděleny licence k provozování biografu, místo třídní loterie, trafika nebo podnik, jenž nařízením ministra sociální péče bude prohlášen za rovnocenný, má nárok na důchod pouze tenkrát a potud, když a pokud příjem z těchto podniků nepřevyšuje důchodu, jenž by mu podle tohoto zákona příslušel. Totéž platí obdobně o příjmu z výslužných neb zaopatřovacích požitků, příslušejících válečnému poškozenci od státu, země, kraje, obce neb veřejného fondu, nabyl-li válečný poškozenec těchto požitků před vznikem nároku na důchod podle tohoto zákona.

Válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu, nebo nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku; v tomto případě přísluší mu polovice důchodu, jenž by mu jinak podle tohoto zákona příslušel. Při tom platí o příjmu z tohoto služebního poměru obdobně ustanovení § 2. odst. 3. tohoto zákona.

II. Požitky.

Požitky jsou:

a) důchod invalidní;

b) důchod vdovský;

c) důchod sirotčí;

d) důchod předkův.

a) Důchod invalidní.

Invalida (§ 1. lit. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199. sb. z. a n.), jehož výdělečná schopnost byla snížena aspoň o 85%, má nárok na plný důchod invalidní, jenž činí K 1800.- ročně.

Při menší ztrátě výdělečné schopnosti vzniká invalidovi nárok na částečný důchod invalidní, odpovídající ztrátě výdělečné schopnosti odstupňované 10% a to tak, že při snížení výdělečné schopnosti o aspoň 75%, ale méně než 85%, vzniká nárok na 80% plného důchodu invalidního, při snížení výdělečné schopnosti o aspoň 65%, ale méně než 75%, na 70% plného důchodu invalidního a tak dále sestupně vždy o 10% až při snížení výdělečné schopnosti o aspoň 20%, ale méně než 25% vzniká nárok na 20% plného d§chodu invalidního. Ztráta výdělečné schopnosti nedosahující 20% nezakládá nároku na důchod invalidní.

Invalidům, kteří jsou tak bezmocní, že potřebují stále péče cizí, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí zvýšiti základní invalidní důchod až o 50%, v případech zvláštního ohledu nutných, zejména při invalidech úplně osleplých až o 100%.

Invalidovi přísluší příplatek 10% k základnímu důchodu (§§ 6. a 7.) za každé nezaopatřené dítě do 15 let, pokud invalida pečuje o jeho výživu. Jde-li o dítě, které pro chorobu duševní nebo tělesnou není schopno se živiti, přísluší tento příplatek i přes 15. rok, nejdéle však do 21 let.

Provdání dcery jest považovati za zaopatření její.

Onemocní-li invalida následkem událostí, zakládající jeho nárok na důchod invalidní, má právo požadovati, aby byl ošetřován na státní náklad ve veřejné nemocnici a to podle nejnižší sazby.

Po dobu tohoto ošetřování odpočívá nárok na důchod invalidní, rodině invalidově přísluší však polovice jeho důchodu. Totéž právo vzniká rodině invalidově, je-li invalida umístěn na státní náklad v nějakém ústavě ke školení.

Žije-li invalida ve společné domácnosti s manželkou a dětmi, přísluší nárok ten manželce.

Je-li manželka od muže odloučena, neb není-li již na živu, dlužno přiznati nárok dětem, s nimiž invalida žije ve společné domácnosti.

Je-li invalida odloučen od manželky i dětí, které sdílí domácnost s matkou, připadá nárok manželce až do výše alimentačního příspěvku manželova.

Manželka od invalidy z vlastní viny odloučená nároku nemá.

Manželce jest na roveň postavena družka za předpokladů § 14. tohoto zákona.

Byl-li invalida v době onemocnění (§ 10.) pojištěn pro případ nemoci a dostalo-li se mu od nemocenské pokladny, jejíž byl členem, dávek podle zákona o pojištění dělníků pro případ nemoci nebo podle stanov pokladny, může nemocenská pokladna vyžadovati na státu náhradu nákladů takto vzniklých, bylo-li onemocnění hlášeno ve třech letech po vyhlášení tohoto zákona nemocenské pokladně.

b) Důchod vdovský.

Důchod vdovský přísluší vdově po padlém nebo zemřelém manželi, u něhož splněny podmínky § 1. lit. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199. sb. z. a n. za těchže podmínek manželce manžela nezvěstného a vdově po invalidovi, nebylo-li zjištěno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, nežli jest naznačen v uvedeném ustanovení zákonném a byl-li sňatek uzavřen před událostí, zakládající nárok na důchod invalidní.

Nárok na důchod vdovský přísluší však i vdově, která později ve svazek manželský vstoupila:

a) byl-li v té době invalida aspoň z 80% neschopen výdělku;

b) vstoupil-li invalida ve svazek manželský před dokonaným 30. rokem anebo v pěti letech po zjištění invalidity, a

c) trvalo-li manželství aspoň jeden rok anebo bylo-li dříve přerušeno náhodnou smrtí manželovou.

Ministr sociální péče se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem financí také v jiných případech uznání hodných přiznal vdově nárok na vdovský důchod.

Nárok na vdovský důchod má - není-li tu vdovy - i družka, žila-li s mužem (§ 12.) aspoň jeden rok nepřetržitě, nežli nastala událost nárok zakládající nebo nežli muž nastoupil službu vojenskou. Z více družek má nárok na důchod jen poslední.

Ministr sociální péče může nařízením odstupňovati důchod vdovský podle výdělečné schopnosti vdoviny podle obdoby §§ 7. a 8. tohoto zákona.

Plný vdovský důchod činí K 500 ročně.

Vdově, jež jest trvale neschopna k výdělku, nebo překročila 55. rok věku svého, přísluší příplatek K 120 ročně.

Nežila-li vdova s manželem v době jeho úmrtí ve společné domácnosti, nesmí důchod vdovský převyšovati částky, kterou manžel byl by povinen přispívati na její výživu.

Provdá-li se vdova nebo družka, požívající důchodu vdovského, pozbývá tohoto důchodu, obdrží však odbytné v trojnásobné výši ročního důchodu.

Vdově čítající 50 let vzniká nárok na odbytné teprve jeden rok po novém sňatku, žije-li v této době ještě s druhým manželem ve společné domácnosti.

c) Důchod sirotčí.

Důchod sirotčí přísluší nezaopatřeným dětem nedokonavším 16 let padlého, zemřelého a nezvěstného otce, u něhož jsou splněny podmínky § 1. lit. a) zák. ze dne 8. dubna 1919, č. 199. sb. z. a n. a dětem zemřelého invalidy, nebylo-li zjištěno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, než jest naznačen v uvedeném ustanovení zákonném, a byly-li děti počaty před událostí, zakládající nárok na důchod.

Jde-li o dítě, které pro chorobu duševní nebo tělesnou není schopno se živiti, může ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí povoliti výplatu důchodu i přes 16. rok, nejdéle však do 21 let.

Provdá-li se sirotek, jest to považovati za zaopatření jeho.

Na důchod sirotčí mají za týchž podmínek nárok také děti nemanželské, byly-li počaty před událostí nárok zakládající.

Týž nárok mají také děti, které byly před zmíněnou událostí adoptovány.

Bylo-li dítě odevzdáno veřejným úřadem nebo se svolením poručenského úřadu do ústavu, v němž se mu dostává zaopatření, jest důchodu sirotčího použíti ke krytí nákladů a vydržováním v ústavu spojených.

Důchod sirotčí činí pro jedno dítě K 200 ročně, pro každé další dítě K 150 ročně.

Sirotkům ztrativším oba rodiče, neb matkou zcela zanedbaným, zvyšuje se důchod o 50%.

Důchod vdovský a sirotčí dohromady nesmí převýšiti K 1800 ročně. Kdyby důchody převyšovaly tuto částku, jest důchod sirotčí stejnoměrně snížiti.

d) Důchod předkův.

§ 24.

Není-li vyplácen důchod vdovský či sirotčí neb nedosahují-li důchod vdovský a sirotčí K 1800 ročně, mají na nevyčerpanou částku s obmezením uvedeným v odst. 3. nárok rodiče osoby uvedené v § 19., pokud jsou výdělku neschopni, přispívala-li osoba ta podstatně k jejich výživě, nebo lze-li důvodně za to míti, že by tak učinila, kdyby byla na živu.

Nejsou-li rodiče na živu, přechází nárok jejich na další předky, při čemž bližší předkové mají přednost před vzdálenějšími.

Jednotlivý důchod osob v odst. 1. a 2. uvedených činí nejvýše K 300 ročně.

III. Řízení.

Nárok na důchod jest ohlásiti u okresního úřadu pro péči o válečné poškozence příslušného podle místa bydliště poškozencova; v okresích, kde takový úřad není ještě zřízen, jest jej ohlásiti u politického úřadu první stolice.

Váleční poškozenci, kteří bydlí mimo oblast čsl. republiky, jsou povinni ohlásiti nárok svůj zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze.

O důchod invalidní nemusí se hlásiti invalidé, kteří se přihlásili k prohlídce lékařské, nařízené podle § 3. lit. b) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199. sb. z. a n. nařízením vlády republiky československé ze dne 23. dubna 1919, č. 224. sb. z. a n.

Byl-li nárok ohlášen u nepříslušného úřadu, jest tento úřad sice povinen co nejrychleji předložiti jej příslušnému úřadu; ale poškozenec nemá nároku na náhradu, byla-li nesprávným podáním zmeškána promlčecí lhůta uvedená v § 27.

Nárok, jenž jest dán již v době vyhlášení zákona, jest přihlásiti do jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona.

Vznikla-li událost nárok zakládající po vyhlášení tohoto zákona, jest nárok přihlásiti do jednoho roku od vzniku události.

Nebyl-li nárok v těchto lhůtách přihlášen, zaniká.

Po uplynutí tří let od vyhlášení tohoto zákona nemůže válečný poškozenec nově uplatňovati nárok na něm založený, mimo případy §§ 2. a 4., odpadne-li důvod, pro nějž zprvu nároku neměl, neb nároku později pozbyl.

Pro osoby, které v době vyhlášení tohoto zákona prokázatelně bez své viny a proti své vůli meškaly mimo obvod československé republiky, prodlužuje se lhůta k ohlášení nároku o dobu, která uplynula mezi vyhlášením tohoto zákona a jejich návratem do území československé republiky, nejdéle však na deset let od vyhlášení zákona.

Důchod vyměří, přizná a poukáže Zemský úřad pro péči o válečné poškozence.

Důchody, na něž nárok jest dán již v době, kdy zákon nabude účinnosti, příslušejí od tohoto dne; vznikla-li okolnost nárok zakládající po tomto dni, příslušejí důchody od prvního dne měsíce následujícího oné okolnosti.

Důchod jest splatný v měsíčních lhůtách ku předu.

Zemský úřad jest oprávněn, kdykoli znovu prozkoumati podmínky důchodu a může pak zastaviti důchod úplně nebo částečně:

a) odpadly-li nebo změnily-li se podmínky, z nichž důchod byl přiznán a vyměřen;

b) odmítl-li důchodce bezdůvodně odebrati se do nemocnice nebo ústavu k léčení nebo školení nařízenému Zemským úřadem nebo přijmouti zaměstnání, uvedené v § 4. tohoto zákona;

c) odebral-li se důchodce do ciziny beze svolení Zemského úřadu; v takovém případě může Zemský úřad místo dalšího důchodu vyplatiti mu odbytné ve výši trojnásobného ročního důchodu, svolí-li k tomu dočasný nositel zaopatření chudinského. Ministr sociální péče se zmocňuje, aby nařídil přísnější opatření oproti důchodcům, odebravším se do států, jež přísněji nakládají se svými důchodci, kteří se přestěhují do území československé republiky;

d) byl-li důchod zkapitalisován;

e) byl-li důchodce odsouzen pro čin, zakládající ztrátu volebního práva do obcí. Po dobu odpykání trestu může ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí poskytnouti nevinné rodině důchodcově polovici jeho důchodu.

Ministerstvo sociální péče může k návrhu Zemského úřadu povoliti částečnou nebo úplnou kapitalisaci důchodu, svolí-li k tomu dočasný nositel chudinského zaopatření a - jde-li o nezletilce - příslušný soud poručenský.

Kapitál jest stanoviti podle zásad pojistně-matematických; povolená částka nesmí býti vyšší nežli desetinásobný roční důchod.

Bližší ustanovení o způsobu, jak při kapitalisování důchodů jest postupovati, vydá ministr sociální péče nařízením.

Zemský úřad vydá osobě, jež se o důchod uchází, písemný výměr, zda-li jí důchod přiznává čili nic. V kladném případě jest ve výměru udati výši přiznaného důchodu.

Rovněž o opatřeních podle § 30. tohoto zákona jest vydati výměr.

Rozhodnutí Zemského úřadu budiž ve výměru odůvodněno.

Výměr jest doručiti doporučeně osobě, jíž se týká, pokud se týče zákonnému zástupci jejímu.

Do výměru jest možno stěžovati si k ministerstvu sociální péče; stížnost jest podati ve čtyřech nedělích ode dne, kdy výměr byl doručen, u okresního úřadu pro péči o válečné poškozence nebo u politického úřadu první stolice, nevstoupil-li v okrese okresní úřad pro péči o válečné poškozence ještě v činnost.

Stížnost není přípustna do výměru o důchodu invalidním, jenž byl vydán podle nálezu prohlídkové komise okresní po případě zemské (§ 3. odst. 2. zák. z 8. dubna 1919, č. 199, sb. z. a n. a § 6. nařízení vlády republiky československé ze dne 23. dubna 1919, č. 224. sb. z. a n.).

Důchody přiznané podle tohoto zákona mohou býti zabaveny pouze:

a) pro zálohy dané na ně důchodci státem, zemí, okresem, obcí, veřejným fondem nebo institucí, kterou ministr sociální péče pověří poskytováním záloh;

b) až do polovice pro nároky na zákonnou výživu.

V případech § 35. může býti důchod také zcela, pokud se týče od polovice postoupen. Jinak nemá právního účinku ani postup, ani jakékoliv právní jednání omezující právo důchodcovo na důchod.

Požívání důchodů přiznaných podle tohoto zákona nemá následků spojených s opatřením chudinským.

Podání, protokoly, výměry, kvitance a doklady, jichž je třeba k uplatňování nároků podle tohoto zákona a provádění jeho, jsou osvobozeny od kolkův a poplatků. Osvobození dokladů jest však toliko podmínečné, pokud slouží výhradně jen tomuto zákonnému účelu.

IV. Ustanovení přechodná a závěrečná.

Ode dne, kdy důchodci přiznán jest důchod podle tohoto zákona, nepřísluší mu nižádný jiný důchod, vzniknuvší podle dosavádních ustanovení na základě události ve smyslu § 1. zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199. sb. z. a n. a nepřísluší jemu ani příslušníkům jeho nárok na státní vyživovací příspěvky či příplatky podle zákona ze dne 28. března 1918, č. 199 ř. z.

Vyživovací příspěvky a příplatky, které budou důchodci a jeho příslušníkům vyplaceny za dobu od počátku působnosti tohoto zákona (§ 43.) až do přiznání důchodu, jest zúčtovati na přiznaný důchod.

Invalidům (§ 1. lit. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199. sb. z. a n.), majícím zaopatřovací požitky vojenské podle dosavádních ustanovení, zastaví se požitky, nepřihlásí-li se nejpozději do tří měsícův od vyhlášení tohoto zákona k lékařské prohlídce, stanovené nařízením vlády republiky československé ze dne 23. dubna 1919, č 224. sb. z. a n., případně ze dne 29. října 1919, č. 575. sb. z. a n.

K základním důchodům vyměřeným podle tohoto zákona (§§ 6., 7., 16., odst. 1., 22., 24.) jest vypláceti až do 31. prosince 1920 přirážku ve výši 50%.

Ministr sociální péče se zmocňuje, aby tuto přirážku dříve snížil nebo zastavil a to buď všeobecně nebo v jednotlivých obvodech, změní-li se poměry drahotní.

Obce jsou povinny spolupůsobiti při provádění tohoto zákona. Všechny osoby fysické i právnické jsou povinny poskytnouti úřadům a jejich zřízencům vyžádané zprávy, jichž je třeba k provedení tohoto zákona.

Kdo této povinnosti nevyhoví, bude potrestán politickým úřadem na penězích až do 3000 K nebo vězením až do 6 neděl.

Není přípustno použíti zjištění hospodářských a rodinných poměrů osob, uplatňujících nárok na důchod k účelům jiným než podle tohoto zákona.

Zákon tento nabude účinnosti dnem 1. února 1920.

Ministru sociální péče se ukládá, aby jej v dohodě s ministrem financí a vnitra provedl.