Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Celkem obě smlouvy, rakouská i německá, mají o nadepsaných otázkách analogická ustanovení. Zajímavé jest, že vládní důvodová zpráva k smlouvám mírovým konstatuje, že úvodní věta části V. smlouvy německé (str. 70.): »Aby byla umožněna příprava k všeobecnému omezení zbrojení všech národů, zavazuje se Německo dbáti přesně klausulí vojenských, námořních a vzduchoplaveckých takto stanovených: «, byla pojata do smlouvy na žádost Německa. To se stalo jistě proto, že Německo chtělo vytvořiti předpoklad, aby se mohlo odvolávati v budoucnosti na to, aby také ostatní státy omezily svoje zbrojení.

Smlouva předpisuje Německu, aby do 31. března 1920 snížilo svou brannou moc na 100.000 mužů; počet důstojníků stanoví se maximálně na 4000. Pro tuto armádu se stanoví přesně reservy. Ruší se velký německý štáb a předpisuje se, že ministerstvo války nesmí míti více než 8000 důstojníků. Stanoví se určitá omezení, aby počet mužů v armádě nemohl býti zvyšován četnictvem a různými státními zřízenci.

Branná moc Rakouska omezuje se na 30.000 mužů. Omezovací ustanovení jsou pak podobná německým. Stejná omezení předpisují se pro výzbroj, střelivo a válečný materiál, který musí býti uložen na místech Dohodě známých.

Omezuje se výzbroj pevností, výroba zbraní, která se dovoluje jen v určitých továrnách. Počet jich určí Dohoda.

Válely materiál, který přesahuje dovolené množství, má býti Dohodou zničen nebo učiněn nepotřebným.

Do dvou měsíců po době, kdy smlouva vstoupí v platnost, má býti Dohodě odveden materiál získaný z ciziny, totiž ruský.

Dohodě musí býti vydáno tajemství výroby třaskavin, jedovatých látek atd.

Zakazuje se dovoz i vývoz zbraní, výroba dusivých plynů, otravných látek, obrněných vozů atd.

Armáda musí býti vybudována na principu dobrovolnickém. Všeobecná branná povinnost se v obou státech ruší. Předepsána jsou služební léta. Aby nebylo možno častým povoláváním nových dobrovolníků a propouštěním starých míti velký kádr lidí, stanoví se, že náhrada může býti jen 5%, takže by celá armáda mohla býti obnovena v průběhu 20 let.

Stanoveny jsou kautely, aby tato ustanovení nemohla býti jakýmkoli způsobem obcházena. Všechna německá opevnění ležící v pásmu 50 km východně od Rýna musejí býti zbořena; na jižní hranici pak Německo nesmí budovat nové pevnosti, což jest zvláště pro naši republiku velice důležité.

Druhý oddíl smlouvy předpisuje omezení výzbroje námořní; ve válečném loďstvu německém nesmějí býti lodě podmořské. Válečné lodě, které přesahují určitý počet stanovený Dohodou, musí býti přeměněny na lodě obchodní; určitý počet musí býti vydán Dohodě. Zakazuje se stavba lodí válečných.

Rozdíl mezi smlouvou Rakouskou a Německou jest ten, že se Rakousku neukládá povinnost omeziti určitým způsobem námořní loďstvo válečné, poněvadž musí celé odevzdati stát Dohodě.

Německo musí zrušiti všechna opevnění průplavu kielského. Podobná omezení jako pro moc námořní, platí pro vojenskou a námořní vzduchoplavbu.

Obě smlouvy obsahují podrobná ustanovení o válečných zajatcích a hrobech.

Obě smlouvy mají ustanovení trestní, dle kterého viníci války a ukrutností za války spáchaných mají býti vydání Dohodě k potrestání. Ve smlouvě německé výslovně pak se vznáší ve čl. 227 obžaloba proti Vilému II., který se musí dostaviti před zvláštní, soud pro nejhrubší prohřešení proti mezinárodní mravnosti a posvátné autoritě smluv.

I zde musí býti spravedlnosti učiněno zadost.

K této části mírové smlouvy musíme naléhati na to, aby naši příslušníci, kteří jsou roztroušeni po celém skoro světě buď jako legionáři nebo jako váleční zajatci, byli co možná nejdříve dopraveni do své vlasti, kterýžto požadavek jest také vyjádřen v příslušné resoluci repatriační.

Většina článků o reparacích obou smluv se úplně kryjí. Jenom způsob placení jest rozličný.

Čl. 177. smlouvy rakouské a čl. 231. smlouvy německé konstatují zodpovědnost obou států za škody válečné jako následek jejich viny na světové válce.

Pro nás je zajímavá argumentace, kterou se delegace rakouská bránila náhradové povinnosti. Republika rakouská není prý nástupcem starého Rakouska, proto že tohoto starého Rakouska vlastně nikdy nebylo; byly prý tu jen království a země na říšské radě zastoupené, a tyto země, z nichž na prvém místě stálo království české, to byly subjekty, které po boku Německa, Uher atd. vedly válku proti dohodě. Mimo to listopadová revoluce vídeňská přetrhla prý veškeru kontinuitu republiky rakouské s oněmi královstvími a zeměmi, takže republika rakouská neodpovídá za nic, čím se ona království a země provinily.

Argumentaci tuto ovšem bylo snadno vyvrátiti. Rakousko nynější jest zbytek starého Rakouska, jenž zůstal, když se odtrhlo od starého Rakouska všechno ostatní, a revoluce vídeňská nebyla nic jiného nežli změna vládní formy.

Ustanovení o náhradě škod jsou velmi pružná.

Otázka náhrad řeší se jen v hlavních rysech. Pokud se týká jednotlivostí, nejsou otázky náhradové konečně rozhodnuty, nýbrž spíše přesunuty na jiné pole. S mírové konference a Nejvyšší Rady přechází rozhodování na reparační komisi, která jest vázána při svém rozhodování jen v nečetných případech, a to ještě větším dílem jen ustanoveními velmi pružnými.

Tato reparační komise jest v obou mírech upravena souhlasně. Jest tedy pro reparační otázky všech zúčastněných států zřízena jediná reparační komise se sídlem v Paříži. Jako poradní sbor této pařížské reparační komise jest zřízena zvláštní komise pro Rakousko.

Reparační komise se skládá z representantů Spojených států amerických, Britanie, Japonska, Francie, Itálie a Belgie, a pak ještě jednoho člena. Ve smlouvě německé jest tímto členem jmenován zástupce státu srbsko-horvatsko-slovinského, jenž má hlas v komisi, jedná-li se o otázky týkající se Rakouska a Bulharska, ale ve smlouvě rakouské jest tímto členem zástupce pěti malých mocností a to Řecka, Polska, Rumunska, Jugoslávie a republiky československé.

Tento společný zástupce připadne každý rok na jiný ze jmenovaných států.

Zde je tedy zřejmá neshoda, kterou vysvětluje prof. dr. Kalláb tak, že půjde-li o nároky uplatňované v přední řadě proti Německu, bude za tohoto sporného člena povolán do komise zástupce SHS, ovšem, dotýká-li se věc zároveň Rakouska nebo Bulharska. Půjde-li však o nároky, jež míří především proti Rakousku, tedy zvláště ve věcech, jež prošly zvláštní reparační komisí rakouskou, bude do hlavní reparační komise za stejných podmínek povolán zástupce zmíněných pěti mocností.

Poradní komise rakouská bude složena ze zástupců Spojených států severoamerických. Britanie. Francie, Itálie a pěti mocností (Řecka. Polska, Rumunska, Jugoslávie a republiky československé).

Oba státy, Rakousko i Německo, uznávají povinnost nahraditi občanským i vojenským osobám škody jim způsobené, jak jsou vypočítány v první příloze části mírových smluv jednající o náhradách (rak. str. 60, něm. str. 94.).

Co se týče platební povinnosti, jest v německé smlouvě stanovena na 20 miliard marek ve zlatě, které Německo zaplatí během let 1919 a 1920 a v prvních čtyřech měsících 1921 dle určení reparační komise. Mimo to v druhé příloze ke smlouvě německé (str. 98) jsou vypočítány bony, které dosahují 100 miliard marek ve zlatě.

V rakouském míru to není tak upraveno, nýbrž tam tu sumu, kterou má platit Rakousko, určí reparační komise.

Má se tu hleděti k finanční síle Rakouska. Reparační komise určí, jakou kvótu má platit Rakousko do společného reparačního fondu. Vedle této základní povinnosti náhradové jest celá řada ustanovení, která se týkají dodávek toho rázu, že se vlastně mluví o restituční povinnosti, to znamená, že stav osob poškozených má býti pokud možno restituován podle stavu dřívějšího.

Povinnosti, které se ukládají Německu, jsou rozsáhlejší než ty, které se ukládají Rakousku.

Přílohy připojené k článkům reparačním a vypočítávající povinnosti náhradové jsou velmi obšírné, tak že nutno i zde na ně odkázati. Důležité jest konstatovati zde, že i my máme právo na reparacích. Také náš stát utrpěl škody vypočítané v příloze první k reparacím. My tedy máme plné právo předložiti reparační komisi své pohledávky. Toto právo pro sebe revokujeme a zahraniční výbor předkládá příslušnou resoluci.

V této části mírových smluv nutno se omeziti na smlouvu rakouskou, poněvadž ta jest pro nás nejdůležitější; zde totiž běží o vypořádání se s aktivy a pasivy starého Rakouska. V této části jsou rozhodné otázky řešeny s určitostí daleko větší nežli v části týkající se reparací jak i zde jest ponechána komisi reparační značná moc.

Hlavní otázky, o které zde běží, jsou:

1. Nové spořádání předválečného dluhu rakouského, a to jednak dluhu zajištěného, jednak dluhu nezajištěného (čl. 203. a příl.).

2. Spořádání rakouského dluhu válečného (čl. 205.).

3. Spořádání bankovního dluhu rakousko-uherské banky a likvidace této banky (čl. 206. a příl.).

4. Rozvrh státního majetku rakouského a uherského čl. 20.

Každý z nástupců Rakouska bere na sebe část rakouského dluhu předválečného, a to:

a) dluhu zajištěného na železnících, salínách a jiných statcích. Kolik z tohoto dluhu připadne na každý z těchto států, rozhodne reparační komise hledíc k tomu, kolik odpovídá sumě dluhu váznoucího na garančních statcích převedených na každý stát podle čl. 208.

b) dluhu nezajištěného z titrů.

Kolik z tohoto dluhu připadne na každý z těchto států, rozhodne rovněž komise reparační hledíc k průměrné berní síle území jednoho každého státu a to v berních letech 1911-1913. Potřebnou cifru získá komise reparační jednoduchou trojčlenkou: kvóta dluhu přikázaná jednomu každému státu k tíži, musí se míti k celkovému nezajištěnému dluhu rakouskému tak, jako se má výše uvedený průměr takových daní, které reparační komise prohlásí za nejlepší znak berní síly a které byly uloženy územím předvedeným na onen stát, k celkové sumě stejných daní uložených v celém Rakousku.

Čl. 203. a příl. mají ustanovení o konversi starého dluhu rakouského, zajištěného i nezajištěného, na dluhy nových států. Nejdůležitější ustanovení jsou tato: Jde-li o dluhy vyjádřené v papírové měně rakousko-uherské, konvertuje každý z nových států dlužnických sám a to nuceni v kursu, jaký určil za relaci své dosavadní měny (na př. Itálie) nebo měny nově zavedené (na př. v československé republice) k papírové měně rakousko-uherské.

Reparační komise má právo změniti tento poměr, jestliže hledíc ke směnečnému kursu na cizinu byla zvolena relace příliš nevýhodná.

Jde-li o dluhy vyjádřené ve zlaté měně rakousko-uherské, budou konvertovány na libry šterlinků nebo zlaté dolary americké a to tak, aby kvantita kovu, na který budou zníti nové titry, rovnala se kvantitě kovu, na který znělý titry staré.

Příloha má pak ještě zevrubnější ustanovení, směřující k tomu, aby každý ze států, o které jde, se stal vhodným způsobem dlužníkem právě té kvóty nezajištěného dluhu, jaká byla přikázána tomuto státu k tíži anebo ji převyšuje. V prvém případě takový stát vydá komisi reparační titry nové emisse rovnající se konstatované diferenci, v druhém případě od reparační komise obdrží tyto titry nových emissí za to, že vydá jí přebytečné titry dluhu rakouského, jež budou zničeny.

Tím způsobem stane se každý ze zúčastněných států dlužníkem právě takové sumy, jaká mu byla reparační komisí připsána k tíži.

Pokud se týká válečného dluhu, tu nejsme naprosto ničím vázáni platiti tyto dluhy. Jest sice pravda, že nemůžeme se hojiti, co se týče válečných půjček, které mají naši příslušníci, na Rakousku. Ale tím není řečeno nic více, nežli že faktické nemohoucnosti Rakouska jest dán přiměřený právní výraz. Neboť není pochybnosti, že výše uvedené postihové právo proti Rakousku, i kdyby bylo přiznáno, by narazilo na úplnou platební neschopnost Rakouska.

Dvakráte, a to v čl. 203. a v čl. 205., je řečeno, že jediné Rakousko odpovídá za každý jiný závazek bývalé vlády rakouské, pokud o něm není rozhodnuto v mírové smlouvě.

Čl. 206. má ustanovení o spořádání bankovního dluhu a o likvidaci této banky. Jsou to ustanovení dosti podrobná, řešící jednak otázky právní, jednak otázky finančně technické.

Pokud se týká otázek zásadních, lze uvésti toto:

Každý ze státu, které vznikly rozbitím Rakouska a každý z oněch, na které byla převedena mírovou smlouvou území Rakousko - Uherska, stane se dlužníkem z oněch bankovek rakousko-uherské banky, které okolkováním nebo výměnnou akcí byly či budou nalezeny na území tohoto státu. Ustanovení toto týká se jen bankovek a nižádných jiných passiv bankovních.

Žádný z nástupců Rakousko-Uherska mimo nynější Rakousko a nynější Uhry nebude zodpovězen za dluhy, které byly kontrahovány Rakousko-Uherskem u banky ke krytí emissí bankovek za války.

Vlastnictví státních statků, ležících v území jednoho každého z nástupců Rakousko-Uherska, připadne tomuto státu. Za státní statek jest považovati nejen majetek Rakouska a rakouskou kvótu na majetku společném, nýbrž i majetek koruny a soukromý majetek členů někdejší panovnické rodiny habsburské.

Žádný z oněch států nemá práva na státní majetek ve smyslu právě uvedeném, pokud leží ve státě jiném.

Státní majetek, který každému ze států připadne, musí si všechny státy mimo Rakousko zaplatiti a to ve prospěch Rakouska na účtu reparačním. To znamená, že komise reparační odhadne statky a jejich cenu připíše k tíži nabyvatele, jakož s druhé strany k dobru Rakouska na účtu reparačním.

Toto ustanovení znamená nepochybnou výhodu Rakouska hledíc k miliardovému jmění habsburskému, ležícímu v území republiky rakouské. Na druhé straně však jest velikou nespravedlností vůči nám, kteří si máme statky, které vlastně patří nám, které z našich peněz byly pořízeny již v minulosti, znovu vykupovati. Proti takovému řešení této otázky zahraniční výbor se ohradil co nejdůrazněji a předkládá příslušnou resoluci Národnímu shromáždění ke schválení.

Ovšem některé položky budou z ceny státních statků odpočteny a za některé statky, jako školy, státní nemocnice, nebudeme platit ničeho, ale to rozumí se samo sebou.

Velice tíživá pro nás jest dohoda uzavřená našimi delegáty dne 10. září 1919 v St. Germainu-en-Laye o příspěvku na výlohy spojené s osvobozením bývalého mocnářství rakousko-uherského.

Dle této dohody mají Polsko, Rumunsko, stát srbsko-chorvatsko-slovinský a stát československý zaplatiti pod titulem příspěvku na břemena a náklady, způsobené osvobozením těchto států, obnos, který nepřekročí 1500 milionů franků ve zlatě.

Repartice příspěvků bude provedena mezi zmíněné státy poměrně vzhledem k průměrným důchodům za léta 1911 - 1913, z území získaných z rakousko-uherského mocnářství. Postup je zde analogický jako při rozvrhu dluhu nezajištěného dle čl. 203.

Ovšem částka, kterou má zaplatiti naše republika, nesmí převyšovati obnos 750 milionů franků ve zlatě.

Článek třetí této dohody přináší však značné ulehčení. Může býti totiž svrchu připomenutý obnos kompensován s nároky, které budeme uplatňovati z titulu reparace, a které budou reparační komisí uznány. Běží zde hlavně o naše nároky na náhradu škod způsobených vpádem Maďarů na Slovensko.

Na eventuelní diferenci pak dotyčný stát vydá poukázky zúročitelné 5% a splatnými půlletně od 1 ledna 1926. Umořeny budou r. 1951.

Ovšem čl. 5. zase výhody čl. 3. silně omezuje.

Tyto články se opět celkem kryjí v obou mírových smlouvách. Tento oddíl mírových smluv jest zase obšírný a tak složitý, že naprosto není možno probrati na tomto místě všechna podstatná jeho ustanovení. Nutno tedy se spokojiti pouze všeobecným přehledem.

Kdežto články finanční řeší otázky státohospodářské, lze články hospodářské charakterisovati tak, že jde v nich o likvidaci války po stránce soukromohospodářské.

Běží zde o to, aby hospodářské vztahy za války rozrušené byly opětně navázány a dále aby byly soukromoprávní vztahy porušené zasažením jednotlivých státu opětně upraveny. Sem tedy patří:

1. Ustanovení o obnově smluv plurilaterálních, na nichž kdysi Rakousko-Uhersko bylo zúčastněno.

2. Ustanovení o obnově smluv bilaterálních, jejichž kontrahentem bylo Rakousko- Uhersko. Tu je významné, že každá mocnost spojená a přidružená má na vůli rozhodnouti se, které smlouvy s Rakouskem chce obnoviti a v jakém rozsahu.

3. Ustanovení o likvidaci dluhů mezi příslušníky států, které byly spolu ve válce. Zavádí se tu jakési vnucené hromadné vyúčtování pomocí tak zv. úřadů verifikačních a kompensačních a to tak, že výplata vzájemných dluhů nesmí se díti individuálně.

Všechny takové dluhy musí se přihlásiti příslušnému úřadu verifikačnímu a kompensačnímu; nesporné pohledávky se zaúčtují, o sporných rozhodne zvláštní smíšený soud rozhodčí a saldo odtud se podávající bude vyplaceno.

4. Ustanovení o nepřátelském majetku. Vše souvisí s válečným zákonodárstvím o sekvestraci a likvidaci nepřátelského majetku.

Všechna válečná opatření učiněná v bývalém Rakousku a v Německu o majetku nepřátelském se ruší a majetek bude vrácen oprávněnému. Naproti tomu mocnosti spojené a přidružené si vyhrazují právo přivlastniti si a likvidovati majetek příslušníků bývalého Rakouska a Německa, který jest na jejich území. Při tom však je výslovně řečeno, že za příslušníky bývalého mocnářství rakouského a Německa nelze pokládati osoby, které podle mírové smlouvy se stávají ipso fakto příslušníky státu spojeného a přidruženého. Příslušníci států spojených a přidružených mají právo na náhradu škod, které na jejich majetku byly způsobeny válečným právem hospodářským v Rakousku-Uhersku a Německu.

5. Ustanovení o smlouvách mezi příslušníky nepřátelských států.

6. Ustanovení o promlčení, preklusi a propadnutí práv zmeškáním lhůty. Platí všeobecná zásada, že všechny lhůty tohoto druhu vypuknutím nepřátelství se zastavily.

7. Ustanovení o vlastnictví průmyslovém, literárním a uměleckém.

Četné spory, které mohou vzniknouti při provádění článků hospodářských, bude řešiti z pravidla smíšený soud rozhodčí.

Takových soudů bude tolik, kolik dvojic nepřátelských států. Jednoho člena vysílá Rakousko nebo Německo, druhého stát spojený a přidružený; předsedu vysílá Rada společnosti národů a dokud nebude zřízena, tedy p. Gustav Ador, president republiky švýcarské.

Pokud se týče navázání hospodářských vztahů, patří sem

1. ustanovení o povinnosti Rakouska a Německa poskytovati zboží dováženému ze států spojených a přidružených a dováženému do nich největší výhody po stránce celní. Výjimku zde obsahuje čl. 222., jenž dopouští, aby Rakousko se dohodlo s republikou československou a Uhrami o celních výhodách, na kterých by jiné země neparticipovaly.

2. Ustanovení o povinnosti uznati námořskou vlajku států, které nemají vlastního mořského pobřeží.

Ustanovení o povinnosti chrániti zboží mocností spojených a přidružených proti nelokální konkurenci v obchodních stycích.

4. Ustanovení o nejvýhodnějším nakládání s příslušníky mocností spojených a přidružených. Nesmí nepřátelské státy zejména ukládati jim jakákoli břemena, která by nepostihovala zároveň také jeho příslušníků státních.

Ovšem nemohly býti tyto hospodářské články právě uvedené všechny za platné pro státy, které povstaly z bývalého Rakouska. Mezi obyvatelstvem těchto států byly pravidelné styky hospodářské. Proto v mírové smlouvě shledáváme se s zvláštními ustanoveními hledícími k územím postoupeným. Ustanovení tato (čl. 263. sl.) jsou pro nás velmi důležitá. Sem patří hlavně tato ustanovení:

Příslušníci nástupců Rakouska budou požívati v Rakousku všech práv z vlastnictví průmyslového, literárního a uměleckého, jako jich užívali dosud (čl. 264.).

Vláda rakouská vydá příslušníkům těchto států veškerý jejich majetek nalézající se na území rakouském, dále vrátí jim všechny splacené daně a dávky z majetku zavedené po 3. listopadu 1918.

Nadace, fondy atd. musí býti dány k disposici státům, pro jejichž příslušníky jsou zřízeny (čl. 266.).

Majetek příslušníků rakouských ležící v územích někdy rakouských není podroben vyvlastnění a likvidaci. Majetek ten má býti vydán oprávněným prostý všech aktů o zcizení nebo vnucené správě předsevzatých po 3. listopadu 1918 (čl. 267.). Toto ustanovení si ovšem musíme vykládat tak, že majetek, na který míří čl. 207., zůstane podroben všeobecným ustanovením našeho zákonodárství. Sem dále patří ustanovení o pojišťovacích společnostech.

Zvláštními smlouvami bude postaráno o rozvrh majetku náležejícího hromadným útvarům a veřejným právnickým osobám.

Rakousko je povinno vydati nástupcům Rakouska starého příslušné kvóty reserv ze sociálního pojišťování.

Sem patří také článek 224., jejž vymohly na nás a Polácích čelné Mocnosti spojené a přidružené ohledně zásobování Rakouska uhlím. Po 15 let nesmíme, stejně jako Poláci, zavésti pro vývoz uhlí do Rakouska žádný nepříznivější režim než pro vývoz do států jiných, po ta léta nesmíme tento vývoz, pokud se týká množství, které, nedojde-li k dohodě mezi námi a Rakouskem, určí reparační komise, ztížiti nižádným způsobem vůbec a musíme míti ještě péči, aby toto množství bylo kupcům rakouským dostupné za podmínek stejně výhodných jako kupcům domácím. Jest to ustanoven i dojista tíživé, ale Rakousko musí navzájem nám dodávati potřebné suroviny. Reparační komise určujíc výše uvedené množství uhlí musí přihlížeti k veškerým důležitým okolnostem, jakými jsou zejména vlastní naše potřeba a předválečný dovoz uhlí do našeho státu z Horního Slezska.

Těmito články upravují se především prozatímně mezinárodní právní poměry vzduchoplavecké.

Pro nás otázka přístavů vodních cest a železnic jest otázkou životní. My jsme státem vnitrozemským a proto zde ustanovená zásada o volnosti průplavů a zásada rozumnosti břemen a poplatků má pro nás důležitost jako pro málokterý stát jiný.

Pro nás má, pokud plavby se týče, velký význam zmezinárodnění Dunaje a Moravy od hranic československých - od Dyje, Odry, Labe a Vltavy od Prahy. Tím práva suverénní nejsou poškozena.

My můžeme plavbu provozovati volně svými loďmi až do Hamburku a můžeme i v Rakousku svobodně dopravovat zboží i osoby za stejných podmínek jako loďstvo německé a rakouské, za to však nesmí Německo (čl. 332., odst. 2.) ani Rakousko (čl. 293.) provozovati dopravu osob a zboží na pravidelných nákladních liniích mezi přístavy některé mocnosti bez jejího zvláštního svolení.

My touto smlouvou stáváme se státem pobřežním a naše lodě, registrované na př. v Praze jako domovském přístavě nebo v Bratislavi, budou provozovati plavbu ve smyslu čl. 225. rak. a 271.-273. něm. smlouvy.

Důležité jest ustanovení o našich svobodných přístavech v Hamburce a Štětíně, dle článků 363. a 364. smlouvy německé, kde budou nám pronajaty přístavy na 99 let.

Pokud jde o možnost provozovati samostatnou plavbu, nutno obrátiti zřetel k podílu lodí německých a rakouských.

Článek 300. jedná o postupu vlečných parníků a člunů, které mají býti odevzdány po odečtení těch, jež budou odevzdány z důvodů vrácení nebo náhrady. My musíme na některé z nich reflektovati z důvodů náhrady, zejména v Uhrách. Postup lodí německých stane se za úplatu dle čl. 339., odst. 4.

Pokud se týče mezinárodní dopravy železniční, jest velmi důležité ustanovení čl. 366. smlouvy s Německem, kde byla stanovena zásada, že bernská smlouva, která byla řadou států vypovězena, má po uzavření míru i nadále býti právním podkladem mezinárodní přepravy.

Rovněž důležitý jest čl. 367. německé a 314. rakouské smlouvy, v nichž mluví se o reorganizaci mezinárodní přepravy osobními přímými rychlíky, jichž musíme plně využíti, abychom si zajistili spojení se světem tak, aby se neopakoval stav z bývalého Rakouska, kde rychlíky míjely Prahu.

Další generelní ustanovení čl. 372. něm. a 319. rak. mírové smlouvy o tratích, které buď ústí na cizím území nebo projíždějí občas územím dvou států, bude patrně v plném znění převzato do smlouvy maďarské a bude při velmi obtížné hranici naší s Maďarskem skýtati jistou záruku volnosti a nerušenosti dopravy.

Čl. 320. rak. smlouvy obsahuje pro nás důležité ustanovení o dráze jižní, na kterou budeme do jisté míry odkázáni, dokud nebudou vystavěny naše dráhy koridorové.

Korridor k Jugoslávii, který jsme žádali, míti nebudeme. Nutno tedy věnovati pozornost ustanovením o garantování tratí k jihu, z Bratislavy ke Rjece a z Budějovic do Terstu.

Jest také důležité pamatovati na garantování podobné na tratích z Bratislavy ku Bělehradu, z Čapu na Marmorošskou Sihoť do Rumunska a z Jihokarpatské Rusi do východní Haliče. Ovšem nutným předpokladem jest, že drába košicko-bohumínská nám zůstane.

Neobyčejně důležitá jest hlava IV. pojednávající o rozdělení vozidel. Faktem jest, že ohromné množství vozidel zůstalo v Haliči při okupaci Ruského Polska, dále v Rumunsku, Jugoslávii a v Itálii. Jest tedy nutné, abychom při nastávající likvidaci dostali co nejvíce.

To jsou ovšem jenom nejdůležitější ustanovení mírové smlouvy, pokud se dotýkají přímo naší republiky. V ostatním odkazuji na důvodovou zprávu k vládní předloze o ratifikaci mírových smluv.