Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění československé se usnáší:

1. Mírové smlouvy, a to:

a) mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a přidruženými s Německem i protokol, podepsané ve Versailles, dne 28. června 1919,

b) mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými a přidruženými a Rakouskem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919,

c) smlouva mezi Spojenými státy americkými, říší britskou, Francií, Itálií, Japonskem a republikou československou, podepsaná v SaintGermain-en- Laye dne 10. září 1919,

d) rozhodnutí Nejvyšší rady spojenců ze dne 12. června 1919 o úpravě hranic mezi Uherskem a státem československým,

e) rozhodnutí Nejvyšší rady mocností spojených a přidružených ze dne 7. srpna 1919 o úpravě hranic mezi Rumunskem a státem československým,

f) dohoda podepsaná zmocněnými delegáty československé republiky dne 10. září 1919 v St. Germain-en-Laye o příspěvku na výlohy spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakouskouherského, se schvalují.

2. Svoluje se, aby tyto smlouvy byly presidentem republiky ratifikovány jménem státu československého.

3. Vládě se ukládá, aby smlouvy tyto publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.

4. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi účastněnými ministry učinil další opatření, jichž je třeba k provedení uvedených smluv.

Výboru zahraničnímu byl přikázán vládní návrh ratifikačního usnesení, kterým se schvaluje a dává souhlas k ratifikaci (tisk č. 1630): 1. Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými a přidruženými s jedné a Německem s druhé strany i s protokolem, podepsané ve Versailles dne 28. června 1919,

2. Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými a přidruženými s Rakouskem, podepsané v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919,

3. Smlouvy mezi Spojenými státy americkými, říší britskou, Francií, Itálií, Japonskem a republikou československou, podepsané v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919.

Dodatečně pak byl přikázán zahraničnímu výboru: Vládní návrh, aby Národní shromáždění schválilo dohodu podepsanou zmocněnými delegáty československé republiky dne 10. září 1919 v Saint-Germainen Laye o příspěvku na výlohy spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakousko-uherského a svolilo k její ratifikaci (tisk č. 1739); dále zpráva o rozhodnutí Nejvyšší rady spojenců ze dne 12. června 1919 o úpravě hranic mezi Uherskem a státem československým; a zpráva o rozhodnutí Nejvyšší rady mocností spojených a přidružených ze dne 7. srpna 1919 o úpravě hranic mezi Rumunskem a státem československým.

Jako zvláštní příloha k tisku č. 1630 byla pak přikázána důvodová zpráva k vládní předloze o ratifikaci mírových smluv.

§ 10. prozatímní ústavy (zákon ze dne 23. května 1919, č. 271. sb. zák. a nař.) dává presidentu republiky právo ratifikovati mír, ale pouze se schválením Národního shromáždění.

Zahraniční výbor byl si dobře vědom důležitosti dějinné chvíle, kdy poprvé suverénní národ má projednati a schváliti mír s mocnostmi nám nepřátelskými, Německem a Rakouskem. Jest to dějinná chvíle, protože republika československá vystupuje jako rovnocenný činitel po boku mocností spojených a přidružených, a pak mír tento značí epochu v dějinách národa československého.

Proto přikročil zahraniční výbor k projednání přikázaných předloh s pietou a svědomitostí. Aby celá materie mohla býti náležitě probrána, rozdělena byla na několik oddílů, a každý oddíl svěřen jednomu referentovi.

Rozdělení bylo toto:

1. Úmluva o společnosti národů, ref. člen N. S. Dr. Vrbenský.

2. Hranice států; politické klausule evropské, k nimž patří ochrana menšin a články, týkající se státního občanství; záruky provedení mírových podmínek, ref. člen N. S. Dr. Hnídek.

3. Zájmy dotčených států mimo Evropu, ref. člen n. S. Dr. Hajn.

4. Klausule vojenské, námořní a vzduchoplavecké; váleční zajatci a hroby, ref. člen N. S. Dr. Maxa.

5. Náhrada škod a klausule finanční, ref. člen N. S. Ivanka.

6. Klausule hospodářské, ref. člen N. S. Sís.

7. Vzduchoplavba, přístavy, vodní cesty a železnice, ref. člen N. S. Dr. Zahradník.

8. Práce a klausule rozličné, ref. člen N. S. Ant. Němec. Celému jednání byl přítomen pan ministr věcí zahraničních Dr. Beneš a dále jako experti pp. Dr. Slavík, prof. Dr. Krčmář a Ing. Vavrečka, kteří podávali vysvětlení k jednotlivým článkům, z nichž mnohé byly velmi nejasné, tak že bylo mnohdy třeba obrátiti se za vysvětlení přímo na mírovou konferenci v Paříži, tak ku př. v článcích o minoritách a právu opčním.

Jistou obtíž působila také ta okolnost, že nebyly dosud předloženy úplné mírové smlouvy s Maďary, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, jakož i Ruskem.

Zahraniční výbor vděčně uznal velkolepou práci mírové konference, která přinesla našemu státu i formálně uznanou samostatnost, jakož i celou řadu nepopíratelných výhod.

Ale přece nemohl zbaviti se trapného dojmu, že nebylo nám měřeno tak, jako národům jiným, že jest ještě celá řada otázek, které byly řešeny proti nám, v náš neprospěch.

Zahraniční výbor byl si plně vědom, že není mu možno nedoporučiti schválení předloženého zákona o ratifikaci míru, ale zároveň nepustil se zřetele velkou zodpovědnost, kterou máme před dějinami a před těmi, kteří přijdou po nás. Proto pokládal za svoji povinnost upozorniti Národní shromáždění na články, které nás uspokojiti nemohou, a formulovati stanovisko zahraničního výboru v resolucích, jež jsou ke konci zprávy výborové uvedeny, ve kterých jsou tlumočeny tužby a přání našeho státu, a doporučiti tyto resoluce ke schválení.

Ke zprávě této není ovšem možno podati obšírný rozbor všech mírových smluv, které byly zahraničnímu výboru předloženy, ale přece jest nutno podati celkový obraz těchto smluv, vyjádřený hlavními motivy jednotlivých skupin, spolu se zvláštním poukazem na momenty pro nás obzvláště důležité, abychom si mohli také utvořiti obraz o postavení naší republiky v Evropě a jejích vztazích k státům spojeným a přidruženým, jakož i k státům nepřátelským.

Základním tonem všech smluv, který se nám ve všech skupinách smluv ozývá, jest tato skutečnost: Německo, Rakousko a jejich spojenci jsou poraženi; státy spojené a přidružené jsou vítězi a jako takoví mají právo diktovati poraženým a uspořádati poměry Evropy a světa tak, aby k takové válce, jakou byla válka světová, již nedošlo. Čelné velmoci (Spojené státy americké, Velká Britanie, Francie, Itálie a Japonsko) vystupují zde v úloze moci zákonodárné, soudcovské a výkonné.

V úvodu znovu způsobem slavnostním uznána jest naše republika za stát suverénní a přijata za člena rodiny národů svrchovaného a samostatného.

V čl. 1. jest do jisté míry omezena naše suverenita ustanovením smlouvy, že žádný zákon anebo nařízení naší republiky nebude v odporu s výminkami touto smlouvou stanovenými o státním občanství a také o menšinách.

Mírová smlouva ukládá ostatně u nás samozřejmou ochranu občanských svobod veškerého obyvatelstva bez rozdílu původu, státní příslušnosti, jazyka, rassy, nebo náboženství, ukládá dále zase samozřejmou u nás svobodu vyznání.

Za státní občany československé jsou uznáni ipso facto občané němečtí, rakouští a uherští, kteří v den, kdy vejde v platnost tato smlouva, mají, a to podle okolností, bydliště (týká se území nám daného v Ratibořsku) nebo právo domovské na území, které je nebo bude uznáno za část Československa. Ovšem zde jest výjimka, obsažená v čl. 76. smlouvy s Rakouskem, dle kterého osoby, nabyvší domovského práva v územích naší republice postoupených po 1. lednu 1910 stávají se ipso facto občany naší republiky pouze se svolením našeho státu.

Důležité jest ustanovení o právu opce, dle něhož každý 18letý shora jmenovaný občan má právo optovati pro jakékoli jiné státní příslušenství, musí se však do 12 měsíců vystěhovati, při čemž má právo podržeti nemovité statky a vyvézti statky movité.

Toto ustanovení o majetku vyvolalo u nás vzrušení, poněvadž na pohled by bylo v odporu s naším zákonem záborovým ze dne 16. dubna 1919. Bylo tedy třeba výkladu. Pan ministr věcí zahraničních obrátil se dopisem přímo na mírovou konferenci do Paříže, která odpověděla, že správný výklad jest ten, který článku tomu dává pan ministr, totiž:

Majetek bývalých příslušníků Rakousko-Uherska, kteří optují pro cizí stát, musí podléhati všeobecnému zákonodárství státu, které se uplatňuje i na všechny ostatní občany, a tudíž ustanovení výše zmíněného nemůže žádným způsobem býti použito proti uplatnění záborového zákona na ony případy, kdyby majitelé velkostatků v republice československé optovali pro cizí stát a chtěli tak zabrániti, aby statky jejich byly podrobeny záborovému zákonu. Totéž platí i pro čl. 78. smlouvy s Rakouskem.

Právo opce ovšem jest omezeno toliko na dobu dvou let, počítajíc ode dne, kdy vejde v platnost tato smlouva.

Čl. 7. stanoví rovnost všech občanů státu co do práv občanských a politických bez ohledu na národnost, jazyk anebo náboženství.

Každému občanu musí býti poskytnuta možnost užívati před soudem vlastního jazyka ústně i písemně.

Důležité jest ustanovení o menšinách, a to jak jazykových, tak i náboženských.

Ustanovení toto jest pro nás celkem zbytečným, poněvadž u nás ochrana minorit se rozumí sama sebou. Ustanoveni toto jest obsaženo také ve smlouvě s Rakouskem, ale nemá je smlouva s Německem, ačkoli i tam jsou silné národní menšiny, které rovněž potřebují ochrany. Jsou to především Lužičtí Srbové, na které v mírové smlouvě pamatováno nebylo, a také i Čechoslováci, zejména v Prusku. Požadavek ochrany těchto menšin jest obsažen v příslušné resoluci.

Minority národnostní i náboženské mohou si na svůj náklad zakládati ústavy lidumilné, náboženské a sociální, školy a ústavy výchovné, tedy jsou to školy a ústavy soukromé. Mimo to mají značnější menšiny ve městech a okresích právo na menšinové školy z prostředků veřejných. Ovšem vláda československá má právo nařídit povinné vyučování češtině.

To jsou tedy všechna práva minorit. Zde je tedy jednou pro vždy, zcela jasně a určitě precisováno postavení Němců v naší republice. K tomu přistupuje ještě autentický výklad pana ministra věcí zahraničních o národnostních minoritách tohoto obsahu: Při jednání o smlouvu, týkající se menšin národnostních, bylo velmi přesně stanoveno, že nejedná se o minority národnostní v jednotlivých státech centrální Evropy jako o právní jednotky, nýbrž že se jedná o zajištění rovnosti všech práv občanů jiného jazyka než většina. Také zaručení těchto práv bylo učiněno pomocí ligy národů v té formě, že mohou se odvolati k lize národů nikoliv příslušníci minority, nýbrž práva ta může hájiti jen některý ze států, který je členem výkonného výboru ligy národů. Otázka, zdali minority národní mají býti pokládány za právní jednotky, byla výslovně přetřásána na mírové konferenci a v dohodě s některými zástupci malých národů bylo výslovně konstatováno, že minority národní v jednotlivých státech netvoří právní jednotky, že také jako takové nemohou se dovolávati ochrany ligy národů, že v každém státě, v němž jsou minority, proti tomuto státu minority ty nestojí jako celky, nýbrž že tu jde jen o občany mající stejná práva jako občané většiny a mající možnost dovolávati se svých práv jen jako občané tohoto státu. Dlužno tedy konstatovati, že theorie o minoritách jako o právní jednotce byla mírovou konferencí zásadně odmítnuta. Toto jest nutno výslovně konstatovati i na tomto místě, a to zvláště důrazně právě pro Němce. Při tom výslovně podotýkám, že Němci v naší republice naprosto nemohou si stěžovati, že snad by byli nějak jako minorita utlačováni. Sami musí doznati, že mají nejen ta práva, která jim tato smlouva zaručuje, ale že požívají v naší republice práv daleko větších.

Smlouvou s naší republikou přičleňuje mírová konference území Rusínů jihokarpatských a to jako jednotku samosprávnou v rámci našeho státu. Rusíni budou míti svůj sněm s mocí zákonodárnou o věcech jazykových, vyučovacích a náboženských, jakož i v otázkách místní správy. Guvernér tohoto území bude jmenován presidentem republiky, ovšem, že budou míti Rusíni také zastoupení v zákonodárném sboru celé republiky.

Při této příležitosti nutno konstatovati, že mírová konference nám zde neposkytla nějakou zvláštní výhodu. Nikoli. Nesmíme zapomínat, že toto území bude vyžadovati zvláštní péče a velkých nákladů spojených se správou země a uspořádáním hospodářských, kulturních i sociálních poměrů. Při tom první pohled na mapu ukazuje, jak obtížnou jest posice tohoto území v ohledu strategickém. Než náš stát se přičiní všemi silami, aby území toto hospodářsky i kulturně pozvedl co nejvíce.

V dalších článcích smlouvy vyhrazují si státy spojené a spojenecké nejvyšší výhody celní, obchodní i dopravní. Stanoví se také povinnost přistoupiti k určitým mezinárodním úmluvám, ku př. poštovní, telegrafické atd.

Smlouva mezi čelnými státy spojenými a přidruženými neobsahuje však vytýčení hranic našeho státu. Hranice naše nejsou totiž určeny positivně, jsou určeny negativně, totiž tak, že určeny jsou hranice Rakouska, Německa a tím nepřímo hranice našeho státu. Přímo hranice naše jsou určeny toliko s Rumunskem a Maďarskem, a to rozhodnutím nejvyšší rady spojenců ze dne 2. června 1919 s Uherskem a rozhodnutím ze dne 7. srpna 1919 s Rumunskem. Hranice s Polskem zůstávají dosud nerozřešeny.

A tím přicházím k jedné z nejbolestnějších kapitol. Bylo nám sice slíbeno obnovení státu našeho v historických hranicích, ale skutečnost neodpovídá našim tužbám a našim právům. Naše přání o hranicích jsou vyjádřena opětně v příslušné resoluci na konci této zprávy.

Proti Rakousku jsou hranice celkem staré s některými korekturami a to u Cmuntu, kde dostali jsme důležitý železniční uzel, jakož i u Vlačic. Proti Maďarsku a Rumunsku jsou to celkem hranice národnostní. Hlavně proti Maďarsku nevzala mírová konference naprosto žádného zřetele na moment strategický, hospodářský a dopravní. Dostali jsme sice předmostí bratislavské, které však strategicky není valné ceny.

Proti Německu jsou staré hranice až na území Horního Slezska. Zde dostáváme od Německa jen nepatrný cíp Horního Slezska jihovýchodně od Opavy, totiž soudní okres hlučínský s 340 km² a 38.595 obyv. V ostatním Horním Slezsku má rozhodnouti plebiscit, zdali bude patřiti Polsku nebo Německu. Tento plebiscit má rozhodnouti také o celé řadě obcí, které národnostně patří nám. Běží zde o celou řadu vesnic na Ratibořsku a Hlubčicku. Na Ratibořsku jedná se asi o 25 tisíc obyvatel, kteří nikdy neměli vědomí příslušnosti ke Slezsku; toto obyvatelstvo cítilo se vždy moravským. Je to území bývalé Moravy, potom knížectví opavského a po r. 1742 bylo správně přičleněno ke Slezsku, k Ratibořsku. Církevně náleží do diecése olomoucké. Vědomí moravské je zde tak silné, že i německý domorodý lid praví: »Wir sind Mährer.« Při plebiscitu bude lid tento hlasovati s Němci. Budou-li Němci přehlasováni, připadnou tyto vesnice Polsku, ač o Polsku v těchto vesnicích lid ničeho nechce slyšeti.

Ale nejen zde má býti oddělen český lid od národa českého, nýbrž také české osady okresu hlubčického mají zůstati odděleny od naší republiky. Soudní okres hlubčický má totiž připadnouti nám jenom v tom případě, jestli by obyvatelstvo pruského Slezska hlasovalo pro Poláky; v tom případě totiž by obyvatelstvo hlubčického okresu hraniční čára jest v mírové smlouvě s Německem přesně stanovena) ztratilo spojení s Německem, a pak by připadlo nám. Na severu tohoto území jsou to Němci a v jižní části Češi. Jest to paradoxon. Obyvatelstvo toto bude hlasovati buď pro Polsko nebo Německo, ale může se dostati v případu svrchu dotčeném k naší republice. Zde jistě stalo se v mírové smlouvě jisté nedopatření. Ale buď jak buď, jest zde nebezpečí, že i 14 českých vesnic okresu hlubčického se dostane k Polsku, ačkoli polského lidu zde není.

Všechno toto obyvatelstvo patří nám a jest jen velice toho litovati, že moment ethnografický byl úplně zatlačen do pozadí.

Nejbolestnější pro nás však jest otázka Těšínska. Zde činí si Poláci nárok na území, na které žádného nároku nemají. Těšínsko patřilo od tisíciletí nám a bude spáchána na nás veliká křivda, bude-li otázka těšínská rozřešena proti nám. Nemohu se ovšem dnes ještě vysloviti o podmínkách plebiscitu na Těšínsku, poněvadž ještě předloženy nejsou. Ale ještě v poslední chvíli musíme vysloviti hlasitý protest proti řešení tohoto problému ve smyslu protičeském. Totéž platí o Oravě a Spiši.

Tím by v nejhrubších rysech byla komentována smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a naší republikou.

O dohodě, podepsané našimi mírovými delegáty dne 19. září 1919 v Saint-Germain-en Laye o příspěvku na výlohy spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakousko-uherského, bude promluveno při pojednání o finančních klausulích.

Není na tomto místě naprosto možno, jak již svrchu bylo pověděno, podati detailní rozbor všech článků těchto mírových smluv. Jest nutno vytknouti pouze ustanovení nejdůležitější a pak hlavně ta ustanovení, která se přímo dotýkají naší republiky. I zde musím opakovati to, co jsem svrchu naznačil. Přinášejí nám tyto smlouvy mnohé vzácné výhody, ale zároveň některé články, hlavně reparační a finanční, dotýkají se nás velice bolestně. I zde stanovisko naše je precisováno v připojených resolucích, které zahraniční výbor předkládá Národnímu shromáždění ke schválení.

Úmluva o společnosti národů jest oběma mírovým smlouvám společná. Vedoucí myšlenkou této úmluvy jest zajištění světového míru, péče o národy nevyvinuté, péče o některé otázky mezinárodního významu jako jsou ku př. pracovní podmínky pro muže, ženy a děti, nakládání s domorodým obyvatelstvem v koloniích, dohled nad úmluvami o obchodu s ženami a dětmi, opiem, zbraněmi a střelivem atd.

Zajištění světového míru má se dosáhnouti odzbrojením, povinností členů ligy národů podrobiti své vzájemné diference rozhodčímu soudu nebo šetření Rady, analogickou povinností nečlenů svazu národů, evidencí mezinárodních smluv, občasnou revisí smluv zastaralých a mezinárodních poměrů, jež by mohly ohrožovati mír, zrušením všeho, co je ve sporu s ustanoveními o svazu národů.

Členy společnosti národů jsou jednak signatáři mírových smluv, tedy také naše republika, státy neutrální a státy nepřátelské, poskytnou-li určité záruky, že upřímně zamýšlejí dodržeti své mezinárodní závazky, a přijmou-li úpravu své moci vojenské a námořní, jak určí společnost národů.

Výkonnými orgány jsou Shromáždění, Rada a úřad tajemnický.

Jednotlivé tyto body jsou podrobně vyloženy v důvodové zprávě k vládní předloze o ratifikaci mírových,mluvy (4. příl. k tisku č. 1630), na niž zde odkazuji.

Pro nás má úmluva o společnosti národů význam dalekosáhlý. Nesmíme zapomenouti, že se všech stran jsme obklíčeni státy nepřátelskými, které nás mohou v budoucnosti napadnouti, a právě liga národů jest to, co nás může chrániti. Jest také důležité, abychom v orgánech ligy národů měli své zástupce, a doufáme, že nám v tomto směru bude vyhověno.

Ovšem nesmíme ligu národů přeceňovat ani zase podceňovat. Nesmíme zapomenouti, že tato liga národů jest teprve prvním základem, pokusem řešení problémů mezinárodních cestou pacifistickou. Dosud nemá efektivní moci. Nesmíme ji ale také podceňovat, poněvadž má velikou mravní moc. Zdá se sice býti dnes ideologií, ale právě dnes uskutečňují se věci, které se zdály neuskutečnitelnými.

Staré Rakousko jest rozbito. Na troskách jeho utvořily se státy národní, a torsem bývalé monarchie jest dnešní republika rakouská.

Hranice Rakouska nejsou určeny na všech stranách stejným způsobem. Mírová konference se při úpravě hranic držela jednak momentů strategických, jednak přírodních a nacionálních.

S Itálií je hranice čistě strategická. Itálie má dnes přirozenou hradbu proti Rakousku v Oetztalských ledovcích, Zillerthalských Alpách a Alpách Karnských.

V jihovýchodním cípu Korutan, kde stýká se živel německý se slovinským, rozhodla se mírová konference pro plebiscit. Plebiscit v tomto kraji celoveckém děje se tím způsobem, že zde hlasuje veškeré obyvatelstvo buď pro Jugoslávii nebo pro Rakousko. Hlasování bude decisivní. Nejdříve bude se hlasovati v jižní části tohoto území. Rozhodne-li se zde obyvatelstvo pro Jugoslávii, tedy po 3 nedělích po tomto hlasování bude se hlasovati v severní části. Rozhodne-li se však jižní část pro Rakousko, odpadne hlasování v části severní, a připadne pak celý celovecký kraj Rakousku. Bělák je ponechán Rakousku, ačkoli na západ od něho jest silně zastoupen živel slovinský. Jižní Štýrsko s Mariborem připadne k Jugoslávii. Západní část Uher připadá bez plebiscitu úplně Rakousku. Zde jest pro nás zajímavá věc. Po dosavadních hranicích Štýrska a Uher jsou ostrůvky chorvatské a jdou až k Mikulovu na Moravě; tyto menšiny chorvatské připadají ovšem Rakousku. Jak již bylo řečeno, předmostí bratislavské připadne naší republice. Dále jde hranice po řece Moravě a to dle smlouvy středem koryta řeky. To má důležitost proto, poněvadž musí býti pamatováno v příštích smlouvách na možnost regulace Moravy i na břehu pravém.

Hranice tyto bude vytyčovat dohodová komisse, které se účastní také zástupci interessovaných států. Komise tato má vzíti při vytyčování hranic ohled na poměry místní.

Německo na západě ztrácí území moresnetské a pak kraj eupenský a Malmédy, ale v těchto dvou krajích bude plebiscit, který bude čistě formální; mírová konference již předem předpokládá, že kraje tyto budou belgickými. Německo odstoupí Franci Alsasko-Lotrinsko, dále ztrácí území saarské, které zůstane 15 let pod správou dohody a po 15 letech rozhodne obyvatelstvo plebiscitem, který se bude konat v celém kraji, ne po obcích, kam chce náležeti, zdali Francii či Německu.

O pruském Slezsku rozhodne plebiscit mimo okres hlučínský, který připadne naší republice.

Na východě Německa jsou hranice nacionální. Německo ztrácí celé Poznaňsko. Ovšem zde se nedrží hranice bývalých správních hranic; zde rozhoduje moment čistě nacionální, který bude také směrodatným pro rozhodnutí komisse, která bude vytyčovat hranice.

Zvláštní bude postavení východního Pruska, které bude odříznuto od ostatního Německa korridorem Polska k moři a svobodným přístavem Gdaňskem.

O osudu jižní části východního Pruska rozhodne plebiscit podobný slezskému, totiž po obcích. Dále se Německo zříká kraje německého ve prospěch čelných mocností spojených a přidružených.

Konečně se splňují touto mírovou smlouvou tužby Dánska po Šlesviku, kde rovněž rozhodne plebiscit. Území toto však jest rozděleno na dvě části; v severní bude hlasováno v celé oblasti, bude to hlasování decisivní, kdežto v jižní bude hlasováno po obcích, tedy informativní. Hranice pak určí zase komisse.

I zde musím odkázati jednak na přiloženou mapu, jednak na důvodovou zprávu a mírovou smlouvu samu, kde jsou podrobná ustanovení celkem jasná, tak že není třeba zvláštního výkladu.

Dlužno však zvláště upozorniti na čl. 80. smlouvy s Německem, který drtí velkoněmecký sen o spojení Rakouska s Německem. Německo musí uznat úplnou neodvislost Rakouska. Článek tento koresponduje článku 88. smlouvy s Rakouskem stejného smyslu.

Ve smlouvě s Rakouskem jsou obsaženy také články, které mají skoro stejný obsah a smysl jako články ve smlouvě mezi dohodou a naší republikou; jsou to ustanovení o ochraně menšin a články o státním občanství. Odkazuji tedy k dotyčnému výkladu svrchu uvedenému a ke smlouvě samé, a to čl. 62. až 82.

Německo takovýchto článků nemá, a přece by byly tyto články i tam nejvýš nutnými. Odkazuji též zde na resolucí o minoritách, která jest připojena na konci této zprávy.

Pro nás ovšem má velkou důležitost oddíl V. smlouvy s Rakouskem, kde běží o ochranu hlavně české menšiny vídeňské. Menšina tato stojí nyní pod ochranou společnosti národů a Rakousko nesmí nyní odepříti Čechům vídeňským přirozených práv na české školy. Povinnost tato jest přesně vtělena ve čl. 68. Naší republice není ovšem možno přímo zasahovat do poměrů vídeňských a přímo nutit Rakousko, aby konalo svoji povinnost. Ale neopomeneme důrazně žádati společnost národů, aby přinutila Rakousko k tomu, k čemu se mírovou smlouvou zavázalo.