Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Světová válka nezůstala bez následků i v sociální struktuře lidstva. Mírová konference stála zde před problémy, k jichž řešení musela přistoupiti. Založena tedy zvláštní organisace k řešení otázek sociálních.

Tato organisace jest vlastně doplňkem Společnosti národů. Členství v mezinárodní organisaci práce kryje se s členstvím ve Společnosti národů.

Orgány mezinárodní organisace práce budou:

Generální konference zástupců členstva a mezinárodní úřad práva, řízený Správní radou. Jednotlivé články této části stanoví přesně jednací řád těchto orgánů, přechodná opatření a pak v příloze vyjádřeny jsou také cíle, za kterými organisace práce má jíti, a cesty, které k těmto cílům vedou. Bohužel že pro krátkost času není mně možno toto vděčné téma probrati důkladněji, jak by také zasluhovalo. Ale ustanovení tato jsou velice jasná, tak že mohu dobře odkázati na znění mírové smlouvy samé.

Mírové smlouvy končí »Různými klausulemi« povahy více méně formální.

Zahraniční výbor předkládá tuto svoji zprávu Národnímu shromáždění s výslovným podotčením, že referentovi byla dopřána pouze krátká doba k vypracování této zprávy, pouze doba jedné noci, poněvadž bylo naprosto nutno, aby mírové smlouvy byly ratifikovány v čase co nejkratším, abychom mohli ihned těžiti z výhod, které nám mírové smlouvy poskytují. Proto jest tato zpráva pouze stručná a obsahuje pouze to nejnutnější.

Zahraniční výbor předkládá tuto zprávu o vládním návrhu ratifikačního usnesení s návrhem:

Národní shromáždění se usnáší na usnesení ratifikačním obsaženém v záhlaví této zprávy.

Zároveň se usnáší na následujících resolucích:

Národní shromáždění československé připojuje se radostně k myšlence společnosti národů, která má zajistiti lidstvu mír. Proniknuta cele myšlenkou pacifismu očekává republika naše, že společnost národů bude také ve skutečnosti onou zárukou míru, jakou ji míti chceme. Národní shromáždění očekává pevně, že společnost národů stane se co nejdříve všesvětovou organisací, zahrnující v sobě, po splnění předpokladů obsažených v mírových smlouvách, všechny státy, kterážto organisace stane se opravdovou zárukou míru.

Národní shromáždění československé republiky projevuje svoji nespokojenost se způsobem řešení otázky Těšínska, Oravy a Spíše. Vědomi práv, která máme na tuto půdu od tisíciletí nám náležející, prohlašujeme slavně, že nároky polské na tyto kraje uznati nemůžeme. Každé řešení této otázky, které by nám v tomto smyslu neučinilo zadost našim požadavkům, protiví se našemu cítění a našemu právu.

Rozhodnutí o Ratibořsku, Hlubčicku a Kladsku nemůže nás rovněž v žádném případě uspokojiti. Kraje tyto, obývány obyvatelstvem českým, patří historicky i etnograficky k naší republice. Národní shromáždění, v okamžiku, kdy jedná se o ratifikaci mírových smluv velmi rozhodně zdůrazňuje vzhledem k těmto krajům historická a přirozená práva republiky československé.

Národní shromáždění bere na vědomí rozhodnutí mírové konference, kterým se stanoví hranice našeho státu proti Maďarsku a Rumunsku. Přes to, že nám toto rozhodnutí skytá určité výhody tím, že známe nyní definitivní hranice našeho státu s Maďarskem a Rumunskem, přece nemůžeme býti spokojeni úplně úpravou našich hranic se státem maďarským provedenou v řadě míst v náš neprospěch.

Všechna ustanovení, která směřují k ochraně minorit, vřele vítáme, ačkoli ve státě našem ochrana minorit jest věcí samozřejmou, poněvadž sami jsme zkusili národní útlak. Ovšem doufáme, že zásada ochrany minorit nabude všeobecné platnosti a zejména, že bude platit též o Lužických Srbech a o Čechoslovácích v říši německé.

Tisíce našich státních občanů vzdáleno jest od své vlasti v rozličných krajích světa; ti všichni touží po své vlasti, které byli namnoze po celou válku vzdáleni. Žádáme jménem těchto svých spoluobčanů kterékoli národnosti, aby byli co nejdříve dopraveni do své vlasti.

Národní shromáždění lituje, že nemáme v reparační komisi, která bude rozhodovati o důležitých našich otázkách finančních a hospodářských, dostatečného zastoupení.

Naše země po dobu války byly rakouskými vládami stálými, bezohlednými rekvisicemi přímo drancovány jako země nepřátelské.

Očekáváme tedy, že se nám dostane náhrad náležitých, jak nám na ně dává právo mírová smlouva a že reparace nám přiřknuté za zpustošení Slovenska při vpádu maďarském budou rozšířeny na celou válku.

Reparační komise má dalekosáhlou pravomoc a do jisté míry jest pokračování mírové konference. Přes to, že zásadní princip, týkající se našich povinností finančních v mírové smlouvě byl již vysloven, ponechává se komisi reparační taková pravomoc, že by mohla býti učiněna rozhodnutí, která by byla proti životním zájmům republiky československé. Národní shromáždění tudíž po této stránce formuluje své reservy, žádajíc, aby reparační komise skutečně projednávala všechny otázky, které se budou týká ti československé republiky v tomtéž duchu, jak byly principy pro klausule finanční již na konferenci mírové stanoveny.

Národní shromáždění s bolestí konstatuje, že podle čl. 208. smlouvy s Rakouskem máme si vykupovat státní statky, které vlastně jsou našim majetkem. Vždyť nejen v přítomné době, ale i v minulosti byly to naše země, které svými prostředky přispěly k pořízení těchto statků. Uplatnění tohoto principu ve smlouvě s Rakouskem a Maďary je jednostranné opatření ve prospěch obou těchto nepřátelských států. Byl-li princip ten uplatněn v míru s Německem, neměl by býti uplatněn v míru s Rakouskem a Maďarskem, poněvadž poměry v bývalé monarchii s tohoto hlediska jsou jiné nežli v Německu.

Národní shromáždění schvaluje ustanovení mírové smlouvy s Rakouskem o postoupených územích (oddíl VIII., část X.) a o vydání statků, práv a zájmových účastenství občanům státu československého. Zdůrazňuje stanovisko, že tato ustanovení ohledně přenesení podniků nebo části podniků, jež na území bývalého Rakouska měly své živnostenské působiště nebo sídlo, na území státu československého, jsou směrodatný zásady, přijaté ohledně opce osob fysických pro státní příslušnost.