Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Domácký dělník jest vlastně podnikatelem, zpracovává ve vlastní dílně, mimo provozu zaměstnavatelovu, vlastními nástroji a nářadím suroviny, jím za obchodní ceny převzaté. Skutečný podnikatel zpravidla pouze zprostředkuje obchodní styk mezi domáckým dělníkem a spotřebiteli.

Těchto zprostředkovatelů mezi výrobcem a spotřebitelem bývá pravidelně několik, čímž výdělek dělníkův jest zmenšován a jest nepoměrný k ceně jeho výrobků na trhu. Proto je nutno zasáhnouti v tento poměr dělníka-podnikatele a překupníka-podnikatele.

Jest známo, že se namnoze na újmu domáckých dělníků soutěží na trhu jejich výrobky nezřízenou cenovou podnabídkou, umožněnou výhradně stlačováním mezd, naprosto nepřiměřených hodnotě, vynaložené úmorné práce.

Tato cenová podnabídka, zpravidla nekalá a nejen sociálně, nýbrž i národohospodářsky nezdravá, nepoškozuje pouze domáckého dělníka, nýbrž i svědomité zaměstnavatele a celá odvětví domácké práce: Umrtvuje domácký průmysl v krajích, kde mezd nelze přespříliš stlačovati. A tak i mnohým podnikatelům domáckého průmyslu bude stanovení pracovních a mzdových podmínek vítáno, neboť tím bude zároveň položena hráz nekalé cenové soutěži, pro ně osudné.

Domácký průmysl jest u nás velice rozšířen. Bylo-li v celém Rakousku roku 1902 (Ergebnisse der gewerblich en Betriebszählung vom 3. Juni 1902 in den im Reichsrate vertretenen Königreichen und Ländern. Herausgegeben von der k. k. statistischen Zentral-Kommission) napočteno 463.536 domáckých dělníků, v samotných Čechách bylo jich napočteno 203.204, na Moravě 58.421 a ve Slezsku 14.579. Vždyť jsou celá odvětví průmyslová převážně, neb dokonce i výhradně vybudována na domáckém průmyslu.

Uvedeme čísla, z nich poznáme rozšíření jednotlivých průmyslových odvětví domáckého průmyslu u nás, a zejména značné zastoupení domáckého dělnictva v průmyslu textilním, dřevařském a sklářském v našich zemích. Ježto veškeré dosavadní statistiky domáckého dělnictva byly pro nejednotné vymezení pojmu domácké práce nepřesné a rozcházející se, uvedeme výsledky sčítání provedeného živnostenskými inspektory r. 1898-99 i sčítání již citovaného. Novějších statistik není.

Otázka domácké práce jest dnes tím naléhavější uvážíme-li, že budou na ni odkázáni invalidé, neschopní práce v továrnách, a uvážíme-li zároveň, jak rozšířena jest domácká práce na Slovensku, kde se nám jistě vyskytnou obrázky ještě trudnější, než jaké nalézáme v líčení mezd, bytů a životosprávy domáckých dělníků u nás a to nejen v odlehlých krajích, nýbrž i v průmyslových střediscích, jako jest Praha a Prostějov. (Viz úřední publikaci bývalého rakouského ministerstva obchodu »Berichte der k. k. Gewerbe-Inspektoren über die Heimarbeit in Oesterreich«. Vídeň 1901. III. díly. Díl I. pojednává o domácké práci v Čechách, díl II. o domácké práci na Moravě a ve Slezsku.)

Opravné pokusy byly rozmanité. V Německu jsou uzákoněna ustanovení o hygienickém zařízení dílen domáckých dělníků, ježto bylo zjištěno, že nejen domáčtí dělníci podléhají hromadně nákazám, nýbrž, že i jejich výrobky přenášejí tuberkulosní a jiné bacily na spotřebitele. Nedodržování těchto ustanovení je sice trestné, ale přesto se nezachovávají a obcházejí, ježto domáčtí dělníci, pokud jejich výdělky nestoupnou, nejsou s to, aby nesli náklady dokonalejšího zařízení svých dílen. Tak se ukázalo, že tato ustanovení hospodářská a tím ani zdravotní situace domáckého dělnictva nezlepšily, nýbrž naopak ji ztížily. Proto byl obdobný zákon zavedený v Anglii dříve než v Německu, zrušen a přikročeno k zákonnému stanovení nejnižších mezd, jak bude dále uvedeno. Teprve po zavedení vyšších mezd v domáckém průmyslu jest možno prováděti dalekosáhlejší hygienická opatření.

Byly též učiněny pokusy sdružovati domácké dělníky ve výrobní družstva a tak zjednati vyloučením faktorů pokud možno přímý styk dělníka-výrobce se spotřebitelem. Postup tento, jistě správný, se zdařil pouze ojediněle, neboť svépomocným výrobním družstvům je třeba vyšší hospodářské a kulturní vyspělosti, kterou má jen dělnictvo s vyššími mzdami a tím vyšší životní úrovni.

Rovněž jednotlivé odborové organisace továrního dělnictva ve Vídni a Prostějově v oboru pánské konfekce roku 1904 pokusily se o stanovení tarifních smluv pro skladní mistry (štukmistry) a domácké dělníky. Ale ani tak nebyly mzdy domáckých dělníků uspokojivě upraveny, neboť podnikatelé oněch smluv mnohdy nedodržovali a samotní domáčtí dělníci, osamoceni svým působištěm, rušili tarifní smlouvu a v době nedostatku práce soutěžili navzájem mezi sebou mzdovou podnabídkou.

Sweating-systémem počaly se zabývati veškeré průmyslové státy, pořádajíce ankety a výstavy domácké práce. Novou a jedinou k cíli vedoucí cestu pro úpravu mzdových a pracovních poměrů v domáckém průmyslu ukázal stát Viktorie v Austrálii svým zákonem z r. 1896, jímž byly zařízeny mzdové úřady ke stanovení nejmenších mezd. Tyto mzdové komise jsou složeny ze zástupců podnikatelů a domáckých dělníků a jsou vedeny nestranným odborníkem anebo soudcem z povolání, jmenovaným státem.

Úřady tyto svým působením povznesly nejen životní úroveň domáckého dělnictva, nýbrž daly zároveň zdravý a solidní základ vývoji domáckého průmyslu. Stanovením minimálních mezd byly totiž vymezeny rovněž hranice cenové podnabídce tovaru domáckého průmyslu na trhu. Tak vidíme, že nejen v Austrálii, kde je domácký průmysl stejně jako u nás průmyslem vývozním, nýbrž i jinde, kde přikročeno k zákonnému stanovení minimálních mezd v domáckém průmyslu, domácký průmysl nejen nepoklesl, nýbrž v mnoha odvětvích se ještě rozvinul. Z Viktorie, jejíž oděvnický průmysl jest z veliké částí průmyslem domáckým, vyvezlo se roku 1896 před zavedením zákona o minimálních mzdách šatstva za 2,880.000 K, kdežto roku 1902., tedy po uzákonění nejmenších mezd, za 4,800.000 korun.

Anglie vydala obdobný zákon roku 1909. Z roku 1911 je německý zákon o domácké práci, který se však hlavně, jak již bylo uvedeno, zabývá hygienickým zařízením domáckých dílen na ochranu zdraví dělnictva a spotřebitelstva, avšak neřeší zákonem stanovení mzdových sazeb. Z téhož roku je též francouzská předloha o domácké práci a obdobné zákony následují v Dánsku, Švédsku, Holandsku a Švýcarsku.

Kanada 1907 a Nový Zéland 1908 šly dále a přenesly stanovení mezd, vyřizování mzdových a pracovních sporů povinnými rozhodčími soudy i na ostatní průmysl. V Kanadě hleděli se tím postupem vyhnouti hlavně stávkám, zejména v oborech, na jejichž nepřetržitém a bezvadném chodu veřejnost a stát mají obzvláštní zájem, jako jsou železnice a doly.

V Rakousku uzrával zákon o domácké práci plných dvacet let. Podnět vzešel z poradního sboru ministerstva obchodu roku 1898. Roku 1898 bylo pak uspořádáno obsáhlé jíž citované šetření živnostenských inspektorů o domácké práci v Rakousku. Nato v letech 1905, 1907, 1911, 1912 a 1913 byla podána vždy znovu přepracovaná vládní osnova zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce v konfekčním průmyslu. Osnova z roku 1912 byla pak podrobně projednávána v pracovní radě ministerstva obchodu. O tomto jednání vyšel nákladem statistického úřadu ve Vídni obšírný knižní protokol: Verhandlungen des ständigen Arbeitsbeirates über den Entwurf eines Gesetzes, betreffend die Regelung der Arbeitsverhältnisse in der Heimarbeit. Jednání tohoto se zúčastnili mimo jiné poslanec Fresl, profesor Horáček, prof. Kabrhel a sekretář Tayerle.

Konečná rakouská vládní osnova, vztahující se na veškerý domácký průmysl, vydaná 26. srpna 1918, buduje na této dvacetileté přípravné práci a používá uvedených bohatých cizích zkušeností a vzorů, osnova tato byla projednávána jednak v generálním komisariátu pro přechodné a válečné hospodářství, jednak v sociálně-politickém výboru a podvýboru rakouské poslanecké sněmovny za předsednictví dnešního ministra sociální péče dra Wintra a za součinnosti našich poslanců a zájemníků. Proto se právem naše předloha přidržuje rámce rakouské osnovy z roku 1918, která jsouc z velké části vybudována na zprávách živnostenských inspektorů z českých zemí a na dobrozdání našich obchodních komor, odpovídá tudíž poměrům domáckého průmyslu v naší republice.

Ovšem naše osnova liší se od svého vzoru nejen stilisací, uspořádáním, řadou zásadních podrobností, nýbrž i stěžejnými hledisky na úkoly komisí domácké práce.

V odůvodnění rakouské osnovy se přiznává, že jest kompromisem mezi vzorem australsko-anglickým, úředně stanovícím minimální mzdy, a stanoviskem zákona německé říše o domácké práci, který ponechává stanovení mzdových sazeb svobodnému ujednání stran.

Rakouská osnova stanoví, že ústřední komise domácké práce mohou, ale nemusí stanoviti mzdové sazby, kdežto naše osnova klade stanovení mzdových sazeb za první a hlavní povinnost ústředních komisí.

Podle rakouské osnovy a dnes již platného zákona v rakouské republice (zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 140 st. z.) mohou se strany obrátiti na ob vodní komisi domácké práce jako na smírčí soudy, avšak rozhodnutí těchto komisí nemusí se podrobiti. V naši osnově působí obvodní komise domácké práce ve mzdových a pracovních sporech nejen jako soudy smírčí, nýbrž je-li toho třeba, též jako soudy rozhodčí a jejich nálezy jsou pro strany pravoplatné a závazné. Novinkou pak jest zároveň možnost stížnosti do rozhodnutí místní komise k ústřední komisi toho kterého oboru, jakožto druhé a poslední instanci.

Bez závazného stanovení mzdových sazeb a závazného rozhodování pracovních a mzdových sporů scházela by zákonu, snažícímu se o úpravu pracovních a mzdových poměrů v domáckém průmyslu, vlastně páteř.

Proto osnova ustanovuje, aby komise za účasti nestranných účastníků rozhodla v zásadách veškeré sporné pracovní a mzdové otázky mezi zaměstnanci a zaměstnavateli domáckého průmyslu, což uvážíme-li rozptýlenost vzhledem k působnosti a neorganisovanost domáckého dělnictva, ukazuje se nutným.

Jakmile tímto způsobem bude domáckému dělnictvu zaručena nejmenší životní míra, bude možno přistoupiti k ochrannému zákonodárství dělnickému v domáckém průmyslu, zejména ke stanovení o zařízení dílen, postupu při výrobě, zákazu užívání určitých látek atd., což osnova vyhrazuje cestě nařizovací v § 31.

Osnova staví v čelo nejen definici domáckých dělníků a podnikatelů, nýbrž i sprostředkovatelů, skladovních mistrů a jejich dělnických pomocníků, neboť má-li zákon upraviti poměry v domáckém průmyslu, musí ovládnouti veškeru síť sprostředkovatelů a polopodnikatelů, skladovních mistrů jakož i jejich dílenských pomocníků, krátce veškeré činitele, působící v organisaci domáckého průmyslu a vsunuté mezi podnikatele a domáckého dělníka.

Definice tyto dají zákonu určenému pro veškerá odvětví domáckého průmyslu pevnou základnu a jsou tím nutnější, ježto v osnově jde o rozlišení jednotlivých skupin podle hospodářských funkcí, odlišných od formálního jejich postavení podle živnostenského řádu.

Vyskytuje se pět skupin (§ 2.):

1. Domácký dělník vyrábí nebo zpracovává zboží vždy mimo dílnu svého zaměstnavatele, zpravidla ve svém obydlí. Ovšem vyskytují se případy, kde domácký dělník pracuje mimo své obydlí v dílně jiného, na př. u brusičů skla v okrese jabloneckém. Nepracuje přímo pro spotřebitele, nýbrž pro zaměstnavatele, jenž mu práci zadal. Nezáleží na tom, zdali tuto práci vykonává stále, či pouze přechodně zda jako hlavní či jako vedlejší své zaměstnání. Domácký dělník není živnostníken podle živnostenského řádu, tudíž nemůže též zaměstnávati učedníka nebo dílenské ho pomocníka (viz § 30.) a musí se omezit pouze na své rodinné příslušníky.

2. Skladovní mistr (štukmistr) je sice podle živnostenského řádu samostatným živnostníkem, avšak ve skutečnosti bývá zpravidla pouhým zaměstnancem a orgánem podnikatele domáckého průmyslu. Pracuje ve vlastní dílně avšak nejčastěji výhradně pro podnikatele na sklad a jen částečně pro přímé drobné zákazníky.

Skladovní mistři mohou zaměstnávati a zaměstnávají též dílenské pomocníky, ale zhusta zadávají též práci jim svěřenou podnikatelem mimo svou dílnu domáckým dělníkům, takže často vykonávají zároveň funkci zprostředkovatele, zaměstnance i samostatného živnostníka.

3. Dílenský pomocník jest podle § 73. živnostenského řádu pomocníkem skladovního mistra nebo podnikatele, v jehož dílně pracuje.

4. Podnikatel nese risiko, ježto přivádí objednané tovary domáckého průmyslu na trh. Jeho činnost často jest čistě obchodnická. Práci zadává buď přímo nebo zprostředkovatelem domáckým dělníkům a skladovním mistrům. Ti pracují mimo jeho závod, zhusta z vlastního materiálu, podnikatel pouze přijímá objednané zboží do svého skladu, aby je prodal. Někdy má též vlastní dílnu, kde zaměstnává dílenské pomocníky a část zboží vyrábí ve vlastní tovární dílně, část dává vyráběti domácí prací. Tu splývá tovární průmysl s domáckou výrobou.

5. Sprostředkovatel (faktor) zprostředkuje styk podnikatele s místně vzdálenými domáckými dělníky a skladovními mistry. Přijímá celkové zadávky od podnikatele a zadává je dále jednotlivým skladovním mistrům a domáckým dělníkům.

Podrobná ustanovení o tom, koho sluší pokládati za domáckého dělníka, skladovního mistra, dílenského pomocníka, podnikatele neb sprostředkovatele podle zvláštních poměrů toho kterého výrobního odvětví ponechává osnova (§ 3.) cestě nařizovací. Jak již bylo naznačeno, vyskytují se v domácké práci různé útvary v jednotlivých odvětvích odlišné, smíšené, takže je často těžko stanoviti hranici, kde se končí útvar jeden a počíná se druhý. Bude tudíž důležitým a nesnadným úkolem cesty nařizovací, aby pokud možno přesně určila jednotné skupiny a stanovila v různých odvětvích mezi nimi hranici, která by zamezila spory.