Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ve smyslu citovaných předpisů o očkování nařídilo později ministerstvo spravedlnosti dne 11. prosince 1888, č. 21.459, aby každý do trestnice dodaný trestanec byl, jakmile to jeho zdravotní stav dovolí, očkován.

Správními opatřeními, na př. oběžníkem místodržitelství v král. Českém ze dne 24. května 1891, č. 48.804 (Guth, Sbírka nařízení o očkování), bylo odporučeno, ponuknouti továrníky, ředitele průmyslových závodů, velkostatkáře, zvláště takové, kteří mají dělníky ve společných domácnostech, jakož i přednosty nemocenských pokladen, aby působili na očkování v rodinách dělnických.

Mimo řečené spolupůsobení učitelů přísluší také správám škol obecných a měšťanských podle výnosu c. k. ministerstva záležitostí duchovních a vyučování ze dne 9. června 1891, č. 9043 (Guth 85), aby o všech dítkách, které očkovacího vysvědčení nepřinesly, nebo nejsou očkované, na počátku školního roku sestavily seznamy a tyto bez dalšího průvodu prostřednictvím okresní školní rady v nejkratší době podaly okresnímu hejtmanství. Školám uloženo, aby se smluvily s očkujícími lékaři o bližších okolnostech očkování, a zároveň odporučeno snažiti se o to, aby při prvém očkování školních dítek byly také ty dítky, u kterých po prvém očkování již 10 let uplynulo, podrobeny přeočkování.

Snaha po přeočkování a očkování na školách uplatnila se také pro střední školy, posléze na př. výnosy bývalého ministerstva kultu a vyučování ze dne 30. dubna 1915, č. 11.590 (Ö. S. W. sv. 1915 str. 1483), podle kterého mají ředitelství středních škol u neočkovaných žáků působiti na rodiče, aby je dali očkovati, pokud se týče, revakcinovati.

V posledních letech války dle výnosu ministerstva kultu a vyučování ze 4. září 1915, č. 26.811, byla také inskripce posluchačů na vysokých školách učiněna závislou od průkazu očkování neb přeočkování.

Nutno připomenouti, že téměř při každém vzplanutí neštovic obracely se politické správy všech instancí ke všem povolaným úřadům nejrůznějších kategorií a účastněným kruhům, aby ve svém oboru působily příznivě. Tak velmi často bylo apelováno na kruhy železniční, poněvadž dosti často zavlékaly se neštovice železničními zřízenci z východních krajin, což také ve světové válce bylo opětovně pozorováno. Také horních úřadů (báňských) bylo se dovoláváno, jakož i pokladen nemocenských, bratrských a spolků, aby měly příznivý vliv na svoje členstvo. Bylo působeno tiskem odborným i denním. Lékařstvo s pochopením ujímalo se práce, provádějíc očkování jak hlavní tak očkování z nutnosti při epidemii a starajíc se v souhlasu s veřejnou správou o dobrý očkovací stav nemocničních zaměstnanců.

Obecní úřady podle povinnosti, uložené jim v zákoně ze 30. dubna 1870, zpravidla svědomitě spolupůsobily při očkování, doplňujíce seznamy očkovanců, obstarávajíce místnosti pro očkování a pomocný personál a působíce též morálním vlivem.

Byť i všechna tato opatření a všecky tyto snahy byly sledovány značnými dobrými výsledky, přece nelze výsledek nazvati úplným. Ve skutečnosti se postaraly různé, přírodní léčení propagující časopisy o to, aby uvědomily své čtenáře o faktické malomoci úřadů vůči odpůrcům očkování a svými důvody znenáhla vpravily jim přesvědčení, že mohou postrádati výhod, které jinak by jim od státu kynuly, kdyby se očkování podrobili.

Ačkoli tedy administrativní opatření hleděla uchopiti každého jedince brzy po jeho narození a to při prvoočkování malých dětí, dále jako dítě do školy vstupující, jako školní dítě revakcinace potřebné, jako žáka středních a vysokých škol, jako dělníka, železničního zřízence, člena nemocenských pokladen, učeníka, a při očkováních z nutnosti, prováděných od domu k domu (na př. gub. nařízení v Čechách ze dne 12. září 1840, č. 49.853, Guth č. 7.), čímž se snažila a snaží zahrnouti veškeré obyvatelstvo do ochrany proti variole, přece jen si dlužno na základě dlouholetých zkušeností přiznati, že veškeré pomocné cesty, které nynější zákonný stav poskytuje, nevedou úplně k cíli.

Vše, co zde bylo řečeno, platí o té části československého státu, která do 28. října 1918 byla součástí království a zemí na říšské radě zastoupených, t. j. o Čechách, Moravě a Slezsku. Další díl státu, který dříve byl ve svazku koruny uherské, má očkování dětí i očkování z nutnosti povinné, jak později bude podrobně uvedeno.

Poněkud doznal očkovací stav zlepšení ještě tím, že v bývalém Rakousku-Uhersku bylo zavedeno povinné očkování ve vojsku pro všechno mužstvo (nováčky, náhradní záložníky, jednoroční dobrovolníky), kteří se mu musili podvoliti v první době po vstoupení do činné služby. Závaznost tato platila i pro žáky vojenských vychovávacích a vzdělávacích ústavů. Déle sloužící mužstvo mělo býti po uplynutí 5ti let znova očkováno.

V celku však počet neočkovaných mezi občanským obyvatelstvem zůstával značný, což nebylo ovšem nijak územně rovnoměrné. Nejvíce neočkovaných měly krajiny přilehlé k Německu.

V této zemi nemohli se odpůrci očkování nijak uplatniti, poněvadž tam byl od roku 1874 zákon o povinném očkování. Proto vrhli se s veškerým úsilím na přiléhající krajiny Čech s převážně německým obyvatelstvem, kdež otevřeně i pod různými záminkami brojí proti očkování, hlásajíce hlavně též přírodní léčení. Spolky přírodoléčebné stojí v popředí agitace, opírajíce se o přistěhovalce z Německa.

V některých okresech severních Čech podařilo se jim dílo to neobyčejně. O tom dává svědectví výkaz očkovaných i neočkovaných v některých severočeských okresech za léta 1915 a 1916 podle tabulky I.

Jak se při vypuknutí neštovic v době války zahnízdily neštovice právě v těchto severočeských okresech a jaký byl početní poměr onemocnění v nich vůči onemocněním v celých Čechách, znázorňuje připojené sestavení (tabulka II.).

Z tohoto sestavení vysvítá, jak veliký díl měly právě severní Čechy na onemocnění neštovicemi. Nelze si ovšem tajiti, že z krajů převážně německých a smíšených pronikl odboj proti očkování také poněkud do sousedních krajů českých; příčinou zde byla dílem stěhovavost a dílem netečnost obyvatelstva.

Když stará, absolutistická opatření rakouská nezajistila povinnosti očkovací, nezmohla se předlitavská část bývalé monarchie ani v dobách své částečné a imaginární ústavnosti z různých příčin na takové opatření. V zemích českých nebyla v posledních desítiletích pociťována potřeba zákona takového, poněvadž se zde neštovice od prvých let devadesátých až do doby světové války s nepatrnými výjimkami ani nevyskytovaly.

Část slovenská měla pak od roku 1876 zákonem stanovené povinné očkování.

Neštovice, ztrativše u nás dočasně svoji aktualitu, staly se nejen laikům, ale i dokonce lékařům mladších generací zjevem prakticky málo známým neb i neznámým, a již tím nabývala propaganda odpůrců očkování, ovšem jen zdánlivě, jakéhosi oprávnění.

Poněvadž v Německu neštovice následkem povinného očkování takořka vymizely, poskytovalo tím Německo před válkou na základě zeměpisných poměrů značnou ochranu před zavlečením neštovic do Čech, Moravy a Slezska, jimž bývala cesta nákazy jedině přes země bývalého mocnářství. Při postupu neštovic od jihu nebo východu, přicházela pak v bývalém mocnářství dříve na řadu místa posunutá k jihu a východu.

Důležitost zákonů o povinném očkování vyplývá ze všech zkušeností, které byly získány očkováním na celé zemi průběhem více než jednoho století. Z bezpočetných statistik, dovozujících užitečnost očkování, uvádí se zde jen několik příkladů.

Švédsko mělo v letech 1774 až 1801 ročně 2050 mrtvých z jednoho milionu a po zavedení nuceného očkování roku 1810 pouze 158.

Dle sestavení říšského zdravotního úřadu připadlo v Prusku na 1 milion obyvatel:

V epidemiích neštovic v r. 1870-73 zemřelo v bývalém Rakousku ze 100.000 lidí až 323, v Německu 263.

Z 10.000 rakouských vojáků zemřelo v letech 1870-71 57·0, z téhož počtu pruských vojáků 60·79.

Po zavedení nuceného očkování v Německu v r. 1874 byla úmrtnost na neštovice u armády německé 0, armády rakouské 19·1 (Scherer-Guth, str. 27). Francouzská, nedostatečně očkovaná armáda ztratila ve válce 1870-71, 23.400 mužů neštovicemi, kdežto německá lépe vakcinovaná a revakcinovaná armáda měla jen 4835 onemocnění s 278 úmrtími. Velmi instruktivní jest často citovaný příklad epidemie neštovic v Saské Kamenici (1870-71). Ze 64.255 obyvatel bylo 53.891 (= 83·8%) očkovaných a 5712 (= 8·89%) neočkovaných. 4652 (= 7·24%) bylo již dříve neštovicemi nemocno. Ve zmíněném roce 1870-71 onemocnělo neštovicemi 3596 osob (= 5·6%) z obyvatelstva. Z obyvatelstva, které bylo očkováno anebo prodělalo neštovice, onemocnělo 769 (= 1·3% obyvatelstva očkovaného), ostatních 2603 (= 45·6% obyvatelstva neočkovaného) onemocnělých připadlo na neočkované.

Počet onemocnění neštovicemi činil v letech 1870-71 v Německu 1280, v Rakousku 1503 ze 100.000 obyvatel.

Po zavedení nuceného očkování činila morbidita neštovicemi v Německu 5·0 ze 100.000, naproti tomu v Rakousku ve stejné době 354·0 ze 100.000. Zajímavé porovnání uvedl Kirchner. Dle něho zemřelo v letech 1901 - 1910 v Německu průměrně 38 osob ročně neštovicemi. Kdyby byla úmrtnost neštovicemi taková, jaká byla v Německu v 18. století, musila by při 64 milionech obyvatel (ve zmíněném desítiletí) činiti 160.000 ročně.