Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podle usnesení Národního shromáždění nařizuje se:

Říditi očkování proti neštovicím přísluší správě státní.

Očkování smějí prováděti jen lékaři, oprávnění provozovati lékařskou praksi v území platnosti tohoto zákona.

Očkování (odd. II. až IV. zák.) nařizují státní úřady zdravotní.

Jest rozeznávat očkování a přeočkování dětí a očkování z nutnosti.

Očkováním proti neštovicím jest povinno dítko v kalendářním roce, ve kterém dovrší první rok života. Prvním a druhým přeočkováním jest povinno dítko v kalendářních letech, kdy dovrší 7. a 14. rok života.

K povinnosti této náleží též účastniti se přehlídky výsledku očkování a třeba-li, podrobiti se novému očkování.

Kdyby bylo nutno provésti při této prohlídce opětné očkování, očkující lékař ustanoví, kdy se má dítě dostaviti k opětné přehlídce nebo k očkování.

Nebyla-li povinnost očkovací splněna v určeném věku z omluvných důvodů, vytčených dále v § 9., nastává znova v příštím roce nebo v dalších letech, až by byla splněna, leda že snad trvají důvody omluvné (§ 9), jež dlužno prokázati nařízeným způsobem před každým povinným očkováním.

Rodiče, nebo jejich zástupci, poručníci, jakož i všichni, jimž je svěřena péče o děti (správcové škol, učitelé, majitelé pensionátů, správci ústavů atd.) jsou odpovědni za splnění této povinnosti.

V územích, která jsou nákazou z neštovic ohrožena, nebo kde se neštovice vyskytnou, budiž státními úřady zdravotními zavedena povinnost, aby se obyvatelé podrobili bez ohledu na věc očkování z nutnosti, jakož i přehlídce výsledku očkování, a třeba-li, novému očkování.

Povinnost tato nastává pro všechny stálé a dočasné obyvatele určitého území, jakmile úřady, jimž jest svěřena veřejná správa zdravotní, prohlásí území toto za ohrožené, nebo zamořené a vybídnou obyvatelstvo veřejnou vyhláškou k účasti na očkování z nutnosti.

V odůvodněných případech může býti tato povinnost uložena jen určitým vrstvám obyvatelstva příslušného území, které se zřetelem k způsobu života, k poměrům bytovým, neb jinakým okolnostem jsou více vydány v nebezpečí nákazy neštoviční.

Jde-li o osoby, nad nimiž dohled, nebo péče přísluší podle zvláštních zákonů, neb opatření osobám jiným, jest povinností těchto osob, postarati se o to, aby osoby jim svěřené vyhověly povinnosti očkování z nutnosti.

Osoby, jež svým zaměstnáním jsou zvláště vydány nebezpečí nákazy neštoviční, jsou povinny podrobiti se očkování nebo přeočkování dříve než nastoupnou své zaměstnání. Zaměstnání tato budou vytčena nařízením.

Povinnosti očkovací, uvedené v předchozích ustanoveních (odd. II. a III.), jsou sproštěni:

a) Kdo se vykáží platným lékařským vysvědčením, že byli nejdéle 5 let před tím s úspěchem očkováni nebo přeočkováni, nebo že v téže době přestáli pravé neštovice.

Tím není zrušena ani změněna povinnost podrobiti se očkování v dalších letech ve smyslu předpisu § 4.

b) Ti, u nichž lékař, obstarávající veřejné očkování, shledal, že by očkováním proti neštovicím mohl býti jejich zdravotní stav ohrožen.

c) Kdo se vykáží u obecního úřadu neb lékaře, který provádí veřejné očkování, stvrzením lékaře, ustanoveného ve veřejné zdravotní službě, že jest očkování u nich nemožno, nemá-li být jejich zdraví ohroženo.

Pro osoby uvedené v § 8. platí toliko omluvný důvod uvedený pod č. 1. tohoto §.

Kdo se nemůže pro svůj zdravotní stav dostaviti k veřejnému očkování, ale jest povinen a schopen podrobiti se očkování a pro koho neplatí omluva ve smyslu § 9. zák. může býti očkován v místě, kde se zdržuje, nebo i ve svém bytě.

Každý jest povinen pustiti lékaře, provádějícího veřejné očkování, i ty, již mu pomáhají neb vedou zápisy, do domu neb do bytu.

Nemožnost dostaviti se k očkováni (odst. 1, § 10.) musí býti prokázána vysvědčením lékařským neb aspoň závazným prohlášením obecního starosty nebo jeho zástupce o nemožnosti dostaviti se na určené shromaždiště očkovací.

Kdo se nedostaví, ač povinen, k očkování nebo přehlídce bez řádné omluvy anebo se nepostará o to, aby se osoby (dítky) jeho péči a dohledu svěřené k očkování dostavily nebo byly předvedeny neb řádně byly omluveny, budiž zvláště vybídnut, aby tak učinil do určité doby, anebo se vykázal řádnými omluvnými důvody; jinak bude proti němu zakročeno prostředky donucovacími (§ 15.).

Uživatelé bytů jsou povinni dodati majetníku domu neb jeho zástupci na vybídnutí seznam veškerých obyvatel bytů stálých i dočasných neb jednotlivých členů domácnosti, již mají býti očkováni (§§ 4. a 7. zák.).

Majetníci domů neb jejich zástupci jsou povinni, na vyzvání obecního úřadu předložiti úplné seznamy osob povinných očkováním.

Povinnost úřadů, vedoucích matriky narozených, předkládati potřebné výkazy se tím nemění.

Podrobné předpisy budou vydány nařízením.

Ustanovení zákona z 30. dubna 1870, č. 68 ř. z., o organisaci veřejného zdravotnictví a zákona z 14. března 1913, č. 67 ř. z. o zamezování a potlačování nemocí sdělných se tímto zákonem nemění.

Podle toho o všech věcech, které se týkají očkování proti neštovicím, přísluší rozhodovati úřadům, jimž je svěřena veřejná správa zdravotní. V nejvyšší instanci rozhoduje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Stížnosti (odvolání) podané do rozhodnutí a opatření, která se stala podle tohoto zákona nebo prováděcích nařízení, nemají odkládacího účinku; výjimka nastává toliko, jde-li o výkon nálezů trestních (§ 15.).

V odůvodněných případech, kdyby vznikla straně neodčinitelná škoda, může na stížnost úřad, jenž vydal rozhodnutí, k žádosti strany povoliti odklad až do rozhodnutí vyšší instance.

Politické okresní úřady mohou vykonati domovní prohlídky podle předpisů §§ 3. a 5. zák. z 27. října 1862, č. 88 ř. z., jsou-li tyto prohlídky nutné z důvodů policejně-zdravotních.

Pokud neplatí všeobecné trestní zákony, trestají se přestupky a opomenutí tohoto zákona neb nařízení podle něho vydaných úřady politickými pokutou od 10 do 100 K, nebo vězením od 24 hodin do 8 dnů.

Jde-li o schválné opětné oddalování povinnosti očkovací, může býti vyměřena pokuta až do 200 K, nebo vězení až do 14 dnů.

U osob zřejmě majetných neb u takových, u nichž podle okolností úřadu známých nemůže býti peněžitá pokuta pokládána za dostatečný trest, může býti, opakuje-li se přestupek, vyměřen ihned trest vězení, jehož nelze změniti v peněžitou pokutu.

Pokuty připadnou obcím, v jejichž obvodu byl trestní čin spáchán, a budiž jich užito ve prospěch veřejného zdravotnictví.

Ze státního fondu se hradí:

a) náklady na zřizování, udržování a provozování ústavů pro výrobu očkovací látky;

b) náklady na veškerá veřejná očkování a revakcinace; náklady na lymfu očkovací, její zasílání, cestovné, diety a odměny očkujícím lékařům, pokud tyto náklady podle zvláštních závazků a předpisů nenesou fondy zemské. Cestovné, diety a odměny očkujícím lékařům, pokud mají býti hrazeny ze státní pokladny, budou vyměřeny zvláštním nařízením.

Obce mají spolupůsobiti při veřejném očkování (§ 4. lit. d, zákona z 30. dubna 1870, č. 68 ř. z.) a mají nésti náklady na opatření a upravení místností pro očkování, výlohy personálu mimo lékaře očkujícího a výlohy za kancelářské potřeby, nutné pro obecní evidenci očkovanců.

Výroba očkovací látky jest vyhrazena ústavům státním k tomu cíli zřízeným a schváleným. Dozor na výrobu mají odborné orgány státní.

Pro veřejné očkování smí býti použito toliko očkovací látky, vyrobené v ústavech státních.

O obchodu lymfou očkovací budou vydány zvláštní předpisy.

Lékaře, provádějící veřejné očkování ve smyslu tohoto zákona, jmenují a jejich působnost vymezují úřady, jimž je svěřena veřejná správa zdravotní. Tyto úřady stanoví též počet a místo očkovacích shromaždišť. Pro lékaře očkující budou vydány zvláštní instrukce.

Veřejné očkování (§§ 4., 7. a 8. z.) jest bezplatné; lékaři, kteří je konají, nesmějí od stran za úkony očkovací ani přijímati ani požadovati odměny.

Přestupky tohoto nařízení se trestají cestou disciplinární.

Vykonávati opatření podle tohoto zákona v obvodu vojenské správy přísluší vojenským úřadům.

O tom se mají dohodnouti vojenské i zdravotní úřady.

Zákon tento nabývá účinnosti dva měsíce po vyhlášení. Pro území Slovenska bude počátek jeho účinnosti vyhlášen zvláštním nařízením.

Ministru veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy se ukládá, aby tento zákon provedl ve shodě se zúčastněnými ministry.

Od samého počátku 19. století byly hrozící anebo již vzniklé epidemie neštovic pobídkou různým státům starati se netoliko o rozvoj očkování proti neštovicím, nýbrž též o zavedení povinného očkování. Tato povinnost byla zpravidla vyřčena formou zákona a vztahovala se nejčastěji na děti v prvním roce věku a mimo to ještě na děti v 10. -11. roce, na kterýžto věk byla často ustanovena povinná revakcinace. Méně často byla stanovena zákonitá povinnost pro dospělé, a to buď na určitý rok života (21. rok ve Francii), anebo ve všeobecném závazku dáti se očkovati z nutnosti při nebezpečí aneb při epidemii neštovic (Španělsko, Lucemburk).

Prve než bude přihlédnuto k oněm cizozemským zákonitým předpisům o povinném očkování, které by nám mohly býti vzorem, bude nutno připomenouti si, jak na základě dosud vydaných nebo platných předpisů jest u nás postaráno o vydatné očkování. V tom směru platí v našem státě, a to pro Čechy, Moravu a Slezsko, ony předpisy, které byly vydány pro t. zv. království a země na říšské radě zastoupené, a pro Slovensko zákon uherský. V řečených královstvích a zemích nebylo očkování proti neštovicím pro civilní obyvatelstvo povinným. Byla zde nastoupena cesta, která se vyhnula rozhodným opatřením: stát rakouský dávno ještě před vyrovnáním s Uhrami snažil se očkování jen odporučovati a podporovati, užívaje při tom mnohých třeba nepřímých, ale někdy dosti vydatných vlivů, kterými mu bylo vyhrazeno udělovati výhodu nebo poskytovati prospěch. Tím udržoval zdání, že nechce nutiti žádného jednotlivce k maličké očkovací operaci, na druhé straně však různým nátlakem domáhal se více nebo méně dobrovolného podvolení se.

Z toho vyplynula v éře absolutistické různá opatření se zákonitou platností a později, za doby ústavní, celá řada správních nařízení. Od doby rakousko-uherského vyrovnání se zákonité i správní poměry obou polovin říše braly oddělenými cestami. V Uhrách došlo k uzákonění očkovací povinnosti, před Litavou zůstalo při cestách politické administrativy.

Jest otázka, zda dosavadní nařízení toho druhu vůbec stačí, zvláště pak po dobu nebezpečí. Odpověď nezní hned se zřetelem k tomu, co v přehledu následuje.

Dekretem dvorské kanceláře ze dne 25. března 1802, č. 9840, bylo poprvé odporučeno očkování látkou kravských neštovic. Dalším dvorním dekretem z 9. července 1826, č. 13.192, byl vydán předpis o očkování v c. k. státech, který byl pozdějšími výnosy z části přizpůsoben, ale který jest dodnes ze stěžejných ustanovení o očkování u nás. Povinnost dáti se očkovati nebyla zde vyslovena. Nepřímo se tam však k tomu působí, aby se kladlo očkování co nejméně překážek v cestu. Tak nemají neočkovaní obdržeti žádných podpor, stipendií a bezplatných míst v ústavech zemských, nesmí býti přijati do vychovávacích ústavů. Kdo jest podporován od ústavu pro chudé, musí své děti dáti očkovati, jinak by podporu ztratil. Mimo tyto okolnosti, které svojí negativní stránkou, t. j. odpíráním výhod, mají působiti na účast při očkování, byl řečeným dekretem stanoven jakýsi nátlak na ty, kteří výslovně se zdráhají dáti se očkovati; vůči nim, tak zvaným očkovacím renitentům, předepsáno bylo různými administrativními opatřeními (výnos c. k. ministerstva vnitra ze dne 23. ledna 1857, číslo 34.694, oběžník místodržitelství pražského ze dne 4. října 1891, č. 106.468), toto: buďte písemně vyzváni, pak protokolárně vyslechnuti, následky renitence buďtež jim oznámeny a buďtež zapsáni do protokolu jako renitentní. Tyto methody měly nesporně jistý úspěch, ač ne všude stejný; kdežto v některých krajinách vytrvalý očkovací renitent tvoří jen řídkou výjimku, jsou území, která již po celá desítiletí ve značném zlomku obyvatelstva ano i v jeho rozhodné většině jsou neochvějně očkování nepřízniva.

Mimo to starala se zmíněná normální instituce též kladným způsobem o rozvoj očkování. Vrchní vedení očkování svěřeno bylo zemským a krajským úřadům, dáno krajským úřadům ve srozumění s okresními vrchnostmi a okresními fysiky právo stanoviti konkurenční místa, t. j. shromaždiště očkovací, výkon pak vložen do rukou jen zkoušeným lékařům a ranlékařům, pečováno o dostatek vhodné očkovací látky a o poučení obyvatelstva. Toto poslední bylo zejména uloženo duchovenstvu všech vyznání, které má netoliko živým slovem upozorňovati a očkování propagovati, nýbrž i seznamy očkování potřebných dítek od předešlého roku sestavovati. Úkol poučovati svěřen též učitelstvu. Mimo to nařízeno, aby všichni chovanci sirotčinců a jakýchkoli státních ústavů opatřovacích byli očkováni, potřebují-li toho.

Zdánlivě radikální krok pro přeočkování a očkování z nutnosti podnikla dvorní kancelář svým dekretem z 31. července 1840, č. 17.442 sb. prov. zák. sv. 93, ve kterém prohlašuje, že revakcinace byla uznána za nejjistější prostředek k účinné ochraně očkovaných osob při epidemiích neštovic. Vzhledem k této okolnosti byla revakcinace oním dekretem všeobecně nařízena. Tento dekret pokusilo se bývalé ministerstvo vnitra v únoru 1915 vzkřísiti bez valného úspěchu.