Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vzdor těmto zkušenostem působili v Rakousku odpůrci očkování vůbec a nuceného očkování zvlášť i nadále. Odpůrci právničtí poukazovali k tomu, že podle dosavadních zdejších zákonů nelze nikoho přinutiti k tomu, aby dal proti své vůli provésti na svém těle i sebe nepatrnější výkon operativní. Nescházelo ani odpůrců politických a náboženských. Přírodní léčitelé neopouštějí ani na okamžik svoji posici. Různé škody, vzniklé abnormálním průběhem očkování, byly ovšem uváděny jako jeden z hlavních důvodů proti očkování. Škody tyto dnes, kdy se při výrobě očkovací látky postupuje s veškerou opatrností, aby tam chorobné zárodky nevznikly, dále při asepsi očkovací a dalším ošetření chrániček, náležejí celkem ke vzácným zjevům. Výrobou látky zvířecí stalo se přenesení příjice nemožným a také přenášení tuberkulosy se nepozoruje. Ostatní škody z očkování nemohou ani zdaleka býti postaveny jako protiváha ku prospěchu, který očkování poskytuje.

Toto, jakož i revakcinace nedodávají pouze odolnosti proti nákaze a ochrany proti těžkému průběhu, nýbrž mají snad i příznivý vliv na průběh neštovic u člověka již nakaženého, pokud se očkování vykoná průběhem inkubace, alespoň do jisté doby. Tak upozorňuje v. Kutschera (Epidemie neštovic ve Wörglu a okolí. Der Amtsarzt, roč. 1915. str. 51) na základě souhrnu svých pozorování, že očkování až k 5. dni po nastalé infekci může míti ještě působivý vliv na průběh, naproti tomu po 6. dni zpravidla přichází pozdě. Amako v Kobe r. 1910 poukázal na to, že očkování v době inkubace i prodromálních příznaků působí příznivě na průběh neštovic. Z toho vyplývá, jaký dobrý vliv může býti očekáván od očkování z nutnosti a jak jest dobře takové očkování uzákoniti.

V celé řadě zemí jsou zákonité podklady pro povinné očkování z nouze. Přihlížíme-li k zákonodárstvím různých států, ovšem vidíme, že při stanovení povinnosti očkovací v prvé řadě bylo pomýšleno na věk dětský.

První akty zákonité aneb se zákonitou platností, staly se již počátkem 19. století. První bylo Bavorsko, kde král. nař. ze dne 26. srpna 1807 bylo pod výhružkou peněžitých trestů zavedeno nucené očkování. Podobně si počínaly Bádensko (1815). Württembersko (1818) a Oldenbursko (1828). Po velikých epidemiích z let 1870-1872 bylo zavedeno ř. z. německým z 8. dubna 1874 povinné očkování. Podle tohoto zákona má se podrobiti očkování každé dítě před uplynutím kalendářního roku, následujícího za rokem jeho narození, pokud nepřestálo podle lékařského vysvědčení pravé neštovice, dále každý chovanec veřejného učiliště nebo soukromé školy s výjimkou večerních a nedělních škol průběhem toho roku, ve kterém chovanec dovrší 12. rok věku, pokud nepřestál v posledních 5 letech dle lékařského vysvědčení přirozené neštovice anebo nebyl s výsledkem očkován.

V původním návrhu očkovacího zákona německého bylo vyhrazeno úřadům právo naříditi v případě, že se vyskytne epidemie neštovic, nucené očkování ohrožených osob. V říšském sněmu bylo toto ustanovení při třetím čtení osnovy zákona 141 proti 140 hlasům zamítnuto; za to byla do zákona přijata výhrada, že ony předpisy, které v době, kdy zákon vešel v platnost v jednotlivých státech Německa o nuceném očkování při vypuknutí epidemie neštovic, již platily, tímto zákonem nejsou dotčeny. (Blattern und Schutzpockenimpfung, Denkschrift zur Beurteilung des Impf-Gesetzes vom 8. April 1874, bearbeitet vom kais. Gesundheitsamte, Berlin 1896). Podle toho platí ve starších dílech Pruska regulativ z 8. srpna 1835, podle kterého musí býti očkováni v nejkratší době obyvatelé neštovicemi zamořených domů a v případě nutnosti také jinak musí býti provedeno nucené očkování. Podle téhož pramene jsou zákonité záruky k nařízení nuceného očkování při vypuknutí epidemie ve Württembersku, Bavorsku, Hessensku, Mecklenburg-Zvěřínsku, velkovévodství Sasku, Mecklenburg-Střelicku, Sasku-Koburg-Gotě, Anhaltu, Reuss mladší linie, Schaumburg-Lippe, Lippe a Hamburku. Sem patřilo také, dokud bylo podrobeno Německu, Alsasko-Lotrinsko, nyní osvobozené.

Od výkonu povinného očkování jsou sproštěni ti, kdož podle lékařského vysvědčení nemohou býti očkováni bez nebezpečí pro život a zdraví.

Novější prováděcí nařízení k říšskému zákonu o očkování byla vydána v celé řadě německých států v letech 1899 a 1900 (Veröffentlichungen des kaiser. Gesundheitsamtes 1900).

Ve Švédsku bylo po prudkých epidemiích nucené očkování zavedeno již v roce 1816 pro děti do 2 roků.

Anglie učinila roku 1867 očkování povinným v prvních třech měsících. Irsko roku 1868 a Skotsko 1864 v prvních 6 měsících. Před tím bylo zákonem z roku 1853 nucené očkování všeobecně předepsáno. Zmíněný Vaccination Act z roku 1867 stanovil tresty v oddílu 29 a 31; při trvalém vzdalování od očkování mělo býti zavedeno opětné a zostřené potrestání těch osob, které měly zodpovědnost za děti. Mimo další zákony z roku 1871 a 1874 jest důležitý zákon anglický z roku 1898, který zavádí sice povinné očkování dětí do 6 měsíců (místo do 3 měsíců) a zároveň uvádí v život t. zv. námitku svědomí (consciencions objection). Rodiče atd., kteří do uplynutí čtvrtého měsíce dítěte uplatní u povolaného úřadu tuto námitku svědomí, nejsou trestni ve smyslu oddílu 29 a 31 zák. z roku 1867, nedají-li pak dítě či svěřence očkovati. Tato klausule ještě roku 1907 pozměněna a žádána do 4 měsíců po narození dítka "statutární deklarace" o tom, že rodiče podle svědomí věří, že očkování by bylo na újmu zdraví dítěte. Těmito zákony byla povinnost očkovací ovšem vlastně zrušena, neboť jen ten, kdo v předepsané době čtyř měsíců od narození dítěte prohlášení nepodá, podléhá trestu. Následky toho bylo viděti blízko i daleko. Poněvadž mají kolonie podobné zákony, bylo možno na př. ze zprávy o očkování na Novém Zélandě, tedy u protinožců, za rok 1906 čísti, že při 895.594 obyvatelích bylo očkováno jen 1810 dětí pod 1 rok (Veröff. K. G. A. 1909, str. 184.).

Počínání Anglie bylo tedy z počátku bezvýhradné, ale později ustoupilo ohledům na svědomí, které jest zde vlastně totožné se subjektivním, a to v ohromné většině laickým, ničím neodůvodněným názorem; ovšem možno dodati, že ničím anebo špatnými prameny založený osobní názor nemá býti směrodatným, jde-li o ochranu všech, neboť každý neočkovaný tvoří pro své okolí v době epidemie neštovic jisté zvýšené nebezpečí. V každém případě byla "námitka svědomí" i deklarace o domnělé škodlivosti velkou koncessí odpůrcům očkování, v Anglii tak četným.

Ve Francii postaraly se zákonodárné sbory zákonem, týkajícím se ochrany veřejného zdraví, z 15. února 1902 (Journal officiel str. 1173, Recueil des travaux du comité consultatif d´hygiene publique de France, Tome XXXII, année 1902 p. 513) o očkování a revakcinaci. Šestý článek tohoto zákona ustanovil, že očkování proti neštovicím jest povinným během prvního roku života, jakož i revakcinace průběhem 11. a 21. roku. Na základě tohoto zákona byl vydán dekret presidenta republiky ze dne 27. července 1903 (Recueil des travaux, Tome XXXIII, 1903), jímž prohlášen očkovací řád. Zajímavo jest, že podle něho také pomocnice ku porodu mohou očkovati. Výnosy presidenta republiky byla vydána prováděcí nařízení pro různé kolonie francouzské, na př. Alžírsko 27. května 1907, Martinika Quadeloupe a Réunion 24. července 1911.

Ve Španělsku jest bezpodmínečně povinné očkování a přeočkování na základě čl. 99 zdravotního zákona v čase epidemie anebo silnějšího vystupování endemické nemoci. Na tuto okolnost také zvlášť ještě poukazuje král. nař. o očkování z 15. ledna 1903.

V sousedním Portugalsku stanovil zákon z 2. března 1899, týkající se zavedení nuceného očkování, že očkování a revakcinace proti neštovicím jest obligatorní. Dne 23. srpna 1911 vydán byl ministerstvem vnitra reglement očkovací. Zde bylo zvlášť určeno, že očkování jest povinné pro všechny děti v Portugalsku bydlící v prvním roce a přeočkování mezi 7. - 8. a 14. -15. rokem. Právě jako ve Francii má tedy i Portugalsko dvojí přeočkování, ovšem s kratšími a tudíž také očkovací ochranu více zaručujícími intervaly.

Zákon v Lucembursku, týkající se podpory veřejného zdraví, z 27. června 1906 zavádí povinné očkování v prvním roce a přeočkování v 11. roce. Zajímavé jest zde, že v dobách nákazy jsou obecní rady oprávněny naříditi nucené očkování obyvatel postižených neb ohrožených čtvrtí.

V Uhrách, které mají pro nás velkou důležitost, poněvadž k nim náleželo Slovensko, platil zákon o úpravě zdravotnictví z r. 1876 XIV. čl.; tento článek byl článkem XXII. zákona z roku 1887 změněn. Podle tohoto jest očkování dětí v prvním roce a přeočkování školních dětí ve 12. roce povinné. Mimo to jest dána v § 10. téhož čl. XXII. z r. 1887 municipiím možnost zavésti povinné očkování dospělých v době epidemie neštovic, a to buď všeobecně, anebo jen pro takové kruhy obyvatelstva, které následkem svého způsobu života, poměrů bytových a jiných okolností jsou epidemii neštovic více vystaveny.

V Italii byla zavedena povinnost očkovací zákonem z 22. prosince 1888, čl. 51. Královskými nařízeními z 18. června 1891 a 31. března 1892 bylo ustanoveno, že všechny novorozené děti musí býti ve slunečním půlletě, následujícím po narození, očkovány, a školní děti mezi 10. a 11. rokem přeočkovány.

Ve Švýcarech má podle citovaného již pamětního spisu o užitku říšského něm. zákona o očkování celá řada kantonů očkovací povinnost a sice Schwyz, Obwalden, Zug, Fribourg, Solothurn, Appenzel, Graubünden, Aargau, Tessin, Vaud, Wallis a Neufchâtel. Některé jiné kantony povinnost očkovací dříve zavedenou zrušily.

Nizozemsko má jen podmínečně povinné očkování. Zákon o opatření proti nakažlivým nemocem ze 4. prosince 1872 ustanovil, že učitelé, učitelky a žáci nesmějí pod peněžitou pokutou býti připuštěni do školy, nepřinesou-li lékařského vysvědčení o úspěšném očkování neb přeočkování neb o přestálých neštovicích. Tentýž zákon stanoví, že v Nizozemsku musí býti v každé obci za čtvrt roku, vypukne-li v zemi variola, každý měsíc, a vypukne-li v obci, každý týden poskytnuta příležitost k bezplatnému očkování. Tento zákon dostal doplněk ze 17. června 1911 (Veröff. d. K. G. A. 1911, str. 998), který vyslovuje trestnost pro rodiče a učitele, nestarají-li se o očkování dětí.

Turecko zákonem, týkajícím se očkování, z 21. července 1894 ustanovilo očkovací povinnost pro žáky veřejných i soukromých vyučovacích ústavů obojího pohlaví, při čemž výkaz o očkování jest podmínkou přijetí. Dále bylo učiněno podmínkou pro aspiranty úřadů státních, dále učených škol (Medressé), vojenské a policejní služby, dále pro rekruty a reservisty.

Ze zámořských zemí mělo Japonsko starší předpisy z r. 1885 (Veröff. d. K. R. G. A. 1908, str. 602). Zákonem ze dne 14. dubna 1909 bylo zabezpečeno povinné očkování a to u malých dítek od narození do června následujícího roku, pak v 10. roce (tamtéž 1912 str. 326).

Argentina vydala zákon 4202 ze 27. srpna 1903 o očkování v hlavním městě a územích republiky. Očkování, resp. přeočkování jest povinné během prvního a desátého roku. První přestupek u rodičů a poručníků tresce se 20 pesos, každý další 50 pesos, ale přes to má očkování a přeočkování býti provedeno. Dále jest stanoveno povinné očkování u vojska, státních zaměstnanců, vystěhovalců státem povolaných a zaměstnaných, všech osob ve státních a obecních asylech a trestanců. Dále jest nutno pro žáky všech státních a městských škol vysvědčení, že ten který byl podle zákona očkován nebo přeočkován (Veröffentl. d. K. R. G. A. 1904, str. 1156.).

Očkování povinné má tedy za sebou stoleté dějiny a má také značný novodobý vývoj po celém světě.

Vyjma okresy, kde vedou slovo odpůrci očkování, jest naše mládež celkem dobře očkována a revakcinována, za to však věk dospělejší, který se málo účastnil revakcinací, pozbyl z velké části ochrany očkovací. Doba prostá neštovic od let 90. až do světové války ukolébala obecenstvo v jakousi bezpečnost. Doba válečná i doba nejnovější přivedla nás do styku se státy i krajinami, kde neštovice byly endemické; tyto již hojně vnikly do našeho státu a zachvacují celé krajiny, šíříce se mimo jiné tím, že někdy první případy, ano i serie prvních případů, zůstávají zatajeny.

Vedle ostrých opatření zdravotně-policejních jest očkování vydatným prostředkem proti neštovicím při tak značném nebezpečí, jako jest nynější, záleží ovšem na tom, zahrnouti do ochrany očkovací co největší počet dětí i dospělých lidí. Toho lze docíliti jen povinným všeobecným očkováním a revakcinací dětí, jakož i povinným očkováním z nutnosti. Nestane-li se tak, hrozí neštovice státi se endemickými, což při budoucích obchodních stycích s východními státy, kde neštovice později se vyskytují, vedlo by k stálému ohrožování veřejného zdraví.

Očkování i revakcinace dětí byly zákonitě zavedeny v tolika státech, že vlastně jest skoro výjimkou, že takové povinnosti u nás není.

Jsou ovšem v různých zemích rozdíly, pokud se týče doby, kdy se zavádí prvoočkování malých dětí, i stáří, ve kterém jest předepsána revakcinace.

Tak na př. ve Francii jest dítě očkováno v prvém roce stáří. Revakcinace jsou tam povinné v jedenáctém a dvacátém prvém roce. Po dekretu presidenta francouzské republiky ze dne 27. července 1903, kterým bylo vydáno prováděcí nařízení k 6. čl. zákona ze dne 15. února 1902, následoval brzy a to dne 7. srpna 1903 oběžník předsedy minist. rady a ministra vnitra i kultu, ve kterém se mimo jiné praví:

"Četné země cizí nás již dávno předstihly na cestě povinnosti očkovací a opatření, která učinily v tomto směru, dovolila jim osvoboditi se skoro naprosto od náporu neštovic. Zatím vyžaduje si tatáž nemoc každého roku ve Francii četných obětí, ač se provádí povinné očkování v armádě a mimo to ještě očkování dobrovolné, čím dále tím rozšířenější, ale přece nestačící, aby od našeho obyvatelstva odvrátilo definitivně zjevy epidemické, které pro ně tvoří trvalé ohrožení."

Dále, odůvodňuje hranici věku, pojatou do revakcinace, praví týž oběžník:

"Jestliže zákon a prováděcí nařízení, které jej doprovází, omezily povinnost očkovací až do plnoletí, nenásleduje z toho, že výkon prováděný nejpozději v tomto věku, by byl zárukou jisté ochrany pro zbytek života. Nic by nebylo více v rozporu s naukami vědy a s praxí. Zákonodárce chtěl zakročiti jen v míře přesně ospravedlněné ochranou nezletilých proti nebezpečí nevědomosti anebo předsudku; později přísluší těm, jichž jest to zájmem, aby, byvše sami poučeni očkováním již dříve přestálým, prodloužili aneb obnovili jeho blahodárné účinky, ale jest nutno za všech okolností, a zejména v čas epidemie jim je připomenouti".

Tyto názory platí pro nás právě tak, jako platí pro Francii. Pakliže se v následující osnově zákona nenavrhuje prvá revakcinace v 11. roce a druhá v 21. roce věku, děje se tak jednak proto, že za účelem bezpečnějšího zjednání immunity byly lhůty mezi prvním očkováním a první a druhou revakcinací zkráceny na 6 - 7 let, takže právě asi v době vyprchávající immunity po druhé revakcinaci nastane plnoletost - (21. rok, oprávnění volební), kdy každý může volně rozhodovati. Avšak jak se zřetelem k dorostlým tak i k dětem bude zákonem dáno pro dobu nebezpečí a vzniku neštovic doplnění tím, že stanoví se povinné očkování z nutnosti bez ohledu na stáří, jakož i zavede povinné očkování osob, vystavených podle svého zaměstnání zvýšenou měrou nákaze neštoviční.

Zákon o povinném očkování, jehož osnova se předkládá, zasahuje hluboce do sfér jednotlivce, avšak profylaktická opatření, jež zákon zavádí, jsou určena v zájmu všeobecně prospěšném, jemuž zájem jednotlivce musí ustoupiti. (Analogické zásady uplatňovány jsou zvláště také v zákonu ze 14. dubna 1913, č. 67 ř. z., o zamezení a potlačení přenosných nemocí.).

Osnova zákona samého rozpadá se na 9 oddílů.

Odd. I. (§§ 1 - 3) obsahuje ustanovení všeobecná.

Odd. II. (§§ 4 - 5) jedná o očkování a přeočkování.

Odd. III. (§§ 6 - 7) obsahuje ustanovení o očkování z nutnosti v případě epidemie.

Odd. IV. (§ 8) obsahuje ustanovení o očkovací povinnosti osob, jež svým zaměstnáním jsou zvláště vydány nákaze neštoviční.

Odd. V. (§§ 9 - 12) má ustanovení společná.

Odd. VI. (§§ 13 - 14) jedná o úřední kompetenci.

Odd. VII. (§§ 15 - 16) obsahuje ustanovení trestní.

Odd. VIII. (§§ 17 - 18) jedná o nákladech očkování.

Odd. IX. (§§ 19 - 24) má ustanovení závěrečná.

Říditi očkování jest samozřejmě vyhrazeno správě státní, tak jak je i stanoveno v dosud platném zákoně z 30. dubna 1870, č. 68. ř. z., § 2 lit. d.

Jak bylo již v úvodu vytčeno, stanoveno jest v osnově zákona za princip mimo první očkování dvojí přeočkování a to dle vzoru francouzského s tou změnou, že prvé přeočkování spadá do doby kolem 7. roku, druhé pak do doby kolem 14. roku dítěte.

Osnova sleduje totiž tendenci provésti povinné obojí přeočkování z pravidla ve věku, kdy dítě jest školou povinno.

Odst. 2. § 4. obsahuje ustanovení o povinnosti súčastniti se přehlídky výsledku očkování a případně nového očkování. Zákon německý v případě bezvýslednosti očkování nařizuje ještě opakování po roce, případně po druhém roce (třetí opakování se již nezamýšlí). Francouzský předpis má na mysli také event. trojí očkování, ale ještě během téhož roku, a to co nejdříve.

Osnova zákona zdejšího intenduje také povinnost, podrobiti se případně novému očkování při přehlídce, a další pak ponechává rozhodnutí očkujícího lékaře (§ 4 odst. 3).

Bližší ustanovení vydána budou prováděcím nařízením, pokud se týče v instrukci pro očkujícího lékaře.

Ustanovení posledního odst. § 4 má za účel zachytiti takové případy, kdy dítě, jež podle výše uvedených ustanovení podléhá povinnosti očkovací, nebylo z důvodů zákonem připuštěných očkováno v předepsané době, a kdy tudíž povinnost tato nastává v následujících letech, pokud tu nejsou omluvné důvody v zákonu vytčené.

Pokud se týče provedení § 5, budou povinnosti tam vytčené blíže určeny ve vykonávacím nařízení.

Povinnost podrobiti se očkování z nutnosti váže osnova na ingerenční opatření státních úřadů zdravotních (povinnost nenastává již ze zákona). Ustanovení odst. 2. § 7 převzato bylo ze zák. uherského a má na mysli zjednodušiti poměry v tom případě, když při nákaze neštoviční jde jen o určité kruhy obyvatelstva, jež jsou epidemií neštoviční zvlášť ohroženy.

§ 8 má na mysli zaměstnání, při nichž dotyční zaměstnanci zvláště jsou vydáni nákaze neštoviční, na př. osoby zaměstnané v přádelnách, pejřovnách, dále v ústavech pro ošetřování nemocných, jakož i vůbec osoby, které se zaměstnávají z povolání ošetřováním nemocných. Dotčená zaměstnání budou vytčena nařízením, při čemž budou také nařízením vydány podrobné předpisy za účelem přesného provedení tohoto ustanovení.

§ 9 má na mysli osvobození od povinnosti očkovací a to jak očkování povinného u dítek, tak i očkování z nutnosti.

Druhý odst. § 9 č. 1 má na mysli případy, kdy dítko, jež má býti po druhé očkováno, bylo očkováno po prvé později nežli po dokonaném prvním roce věku, na př. mezi 3. a 4. rokem, tak že by v tom případě v době první povinné revakcinace nepodléhalo této předepsané revakcinaci. Dle ustanovení cit. odst. ve spojení s ustanovením posledního odst. § 4 bude se ovšem musiti podrobiti dotčené dítě po uplynutí 5ti let od prvého očkování revakcinaci. O vedení potřebné evidence v tomto směru bude postaráno ve vykonávacím nař., pokud se týče v instrukci.

Materielní ustanovení § 9, č. 2 - 3 má analogii v oběžníku českého místodržitelství ze dne 23. dubna 1909, č. 95.111, odvolávajícím se na výnos ministerstva vnitra ze dne 12. března 1909, č. 8817 (škody a komplikace z očkování), kterýžto oběžník výslovně stanoví, že ony dítky, které ze zdravotních důvodů dlužno vyloučiti z očkování, musí býti vedeny v patrnosti, a že dítky tyto musí se později podrobiti očkování.

Pro osoby, uvedené v § 8, neuznává osnova důvodů, uvedených v § 9, č. 2 - 3, chtíc vůbec ze zaměstnání dotčených vyloučiti osoby neočkované, pokud se týče v čas nepřeočkované, což bude prováděcím nařízením blíže rozvedeno.

Aby se nezneužívalo dobrodiní § 10 osnovy zákona, který připouští též očkování v místě pobytu, ukládá se tomu, kdo se nemůže ze zdravotních důvodů dostaviti k očkování (pod kteréžto ustanovení samozřejmě dlužno vřaditi i ty případy, kdy na př. dítky z tohoto důvodu nemohou býti k očkování předvedeny, ač-li tu ovšem není omluvného důvodu, uvedeného pod č. 23 § 9), aby předložil lékařské vysvědčení neb aspoň závazné prohlášení starosty obce neb jeho zástupce (u osob chudých a pod.), potvrzující nemožnost dostaviti se k očkování.

§ 11 má na mysli renitenty, kteří mají ještě před zavedením trestního řízení býti vyzváni k splnění zákonné povinnosti a upozorněni na následky další renitence.

Konečně § 12 zák. jedná o povinnostech užívatelů bytů, majitelů domů a úřadů matriky vedoucích, jichž stanovením má býti zajištěna potřebná evidence očkovanců, v kterémžto směru budou vydány podrobné předpisy nařízením.

Odd. VI. jedná o úřední kompetenci, a odpovídají jeho ustanovení jednak všeobecným předpisům práva správního, jednak berou tato ustanovení zřetel na předpisy specielní starších zákonů, jednak pak na kompetenční předpisy ohledně působnosti ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Rovněž odd. VII. (ustanovení trestní) odpovídá dosud platným předpisům v příčině trestního řízení policejního, ustanovení odst. 3 § 15 bylo pak pojato do osnovy z toho důvodu, aby bylo zamezeno tomu, aby zámožní renitenti nevyhýbali se povinnosti očkovací na škodu celku.

Zvláště důležitá jsou ustanovení od. VIII. (náklady očkovací).

V č. 2 § 17 mluví se o zvláštních povinnostech fondů zemských, jež hradí částečně výlohy vzniklé očkováním a to výlohy spojené s tak zv. hlavním očkováním, kdežto zemský výbor český zásadně odpírá hraditi výlohy za revakcinaci přes rozhodnutí ř. soudu ze dne 14. ledna 1907 č. 502.

Pro ustavičné spory v této věci a vzhledem k zájmu, jejž stát na akci očkovací má, a k tendenci, jíž sleduje také zákon ze 7. února 1919, č. 76 (§ 20), odporučovalo by se, aby celý náklad na očkování, pokud jde o lymfu očkovací i odměnu lékařů očkujících, hradil fond státní.

Záležitost tato bude předmětem příslušného jednání.

Ovšem bude pak nutno upraviti otázku odměn lékařů očkujících zvláštním nařízením a vzíti zřetel na různá ustanovení zemských zákonů o organisací zdravotní služby a povinnosti obvodních (obecních) lékařů ohledně provádění očkování.

Termín "odměna" rozumí se v širším smyslu a bude v odměně zahrnut také paušální obnos na výlohy režijní (benzin, éter, vata a líh atd.). Bližší ustanovení budou obsažena v prováděcím nařízení.

Pro první rok odporučovalo by se vložiti do rozpočtu státního na provádění povinného očkování 1,000.000 K jako úvěr řádný a na provádění očkování z nouze 250.000 K jako mimořádný úvěr.

Ovšem úvěr ten by platil pouze pro Čechy, Moravu a Slezsko.

Odd. IX. obsahuje ustanovení závěrečná, a dlužno zvláště poukázati na to, že výroba očkovací látky jest vyhrazena pouze ústavům státním, a že dozor k výrobě děje se státními orgány, jakož i že konečně pro veřejné očkování smí býti použito toliko očkovací látky, vyrobené v ústavech státních. Tím má býti státní správě, která ručí za kvalitu látky očkovací, vyhrazeno neobmezené právo a dohled na výrobu této látky.

Po stránce formální budiž návrh níže uvedený přikázán výboru sociálně politickému.