Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Drobným prodejem ve smyslu odst. 2. § 10. jest převod na spotřebitele a nikoliv scizení s úmyslem dalšího živnostenského převodu, v téže podobě nebo po předchozím zpracování.

Při předmětech v § 10. uvedených podrobeno jest dani také vzetí zboží z vlastního skladiště za tím účelem, aby od podnikatele bylo zužito nebo spotřebováno.

Zvýšené daní dle sazby v § 10. jsou také podrobeny:

1. Úplaty za dodávky předmětů v § 10. uvedených v cizině neb z ciziny osobám, jež v době dodávky v tuzemsku bydlí nebo zde se obvykle zdržují, jakmile předměty ty se přenesou do tuzemska.

V tomto případě jest povinna platiti daň strana smluvní v tuzemsku bydlící nebo zde se zdržující. Tato jest povinna zároveň s placením daně podati oznámení o druhu zboží a výši úplaty. Podrobné určí se nařízením.

2. Jakýkoliv vývoz předmětů uvedených pod č. 3., 5. a 6. § 10. do ciziny a sice i tehdy, když převod se děje za účelem dalšího zcizení.

Osvobození stanovené v § 5., odst. 1. č. 3. se nevztahuje na dodávky přepychových předmětů.

Zdanění příležitostných dodávek přepychových jest podmíněno hranicí ustanovenou v § 7.

Daň platiti jsou povinni obchodníci a živnostníci, v jichž živnostech dějí se dodávky zboží nebo úplatné výkony dani podléhající; v likvidačním a konkursním řízení likvidator nebo konkursní správce, v případě obchodního dozoru dozorčí osoba.

Při příležitostných obchodech platí daň dodavatel předmětů. Při obchodech uvedených v § 12. č. 1. platí daň první tuzemský nabyvatel, v případě § 12. č. 2. vývozce.

Prodá-li se celá živnost, ručí nabyvatel za daň připadající na běžné daňové období nerozdílnou rukou s nositelem daně.

Při dražbách, vyjímaje soudní dražby, stihá závazek platiti daň toho, kdo dražbu provádí. Tento může však žádati náhradu od osoby, v jejíž jménu dražba se koná a která za daň ručí. Táž jest povinna k žádosti osoby dražbu provádějící složiti přiměřenou zálohu.

Při soudních dražbách jest povinen platiti daň ten, kdo o dražbu žádá; soud může žádati přiměřenou zálohu na daň.

Stíhá-li povinnost platební nějakou korporaci nebo společnost, ručí za daň osoby za správu zodpovědné, pokud se týče jednatelé společnosti rukou nerozdílnou. Zástupci cizozemských živnostníků ručí rovněž nerozdílnou rukou za daň postihující cizozemské živnostníky. Postihuje-li povinnost platební nebo ručební několik osob, děje se tak rukou nerozdílnou.

Nositel daně není oprávněn zvláště súčtovati daň osobě mající nárok na dodávku nebo výkon dani podléhající. Odběratel dodávky není oprávněn daň připadající na další scizení sraziti z úplaty účtované jeho dodavatelem. Na ujednání tomuto předpisu odporující nemůže se nositel daně, pokud se týče v posledním případě odběratel odvolávati.

Nárok státu na daň vzniká v době placení. Za úplatu sluší považovati každou dávku, i když nespočívá v penězích nebo když neděje se hotově (na př. placení dobropisem a pod.).

Nositel daně jest povinen ohlásiti svoji živnost finančnímu úřadu během lhůty, kterou ustanoví nařízení. Nařízením určí se také, kdy oznámení toho není potřebí.

Obchoduje-li živnostník v drobném prodeji předměty přepychovými, musí to oznámiti v podání právě uvedeném, pokud se týče, není-li takového oznámení potřebí ve zvláštním podání, které nutno podati ve lhůtě stanovené nařízením. Při tom musí označiti druhy předmětů přepychových, jimiž obchoduje.

Rozšíří-li se živnost dodatečně na nové přepychové předměty, musí se oznámení doplniti během lhůty stanovené nařízením.

Podobně musí živnostník oznámiti, že přestal provozovati živnost nebo drobný prodej předmětů přepychových.

Obchodníci a živnostníci, kteří mají své bydliště aneb sídlo v cizozemsku, udržují však v tuzemsku pobočku, provozovárnu nebo kancelář, jsou povinni na žádost finančního úřadu během stanovené lhůty jmenovati zástupce bydlícího v tuzemsku. Na zástupce podniků těchto bydlící nebo zdržující se v tuzemsku platí veškerá ustanovení týkající se tuzemských živnostníků.

Nositelé daně jsou povinni za účelem zjištění úplat podléhajících dani vésti záznamy dle předpisů, které vydá ministerstvo financí.

Nositelé daně, kteří dodávají předměty uvedené v § 10., jsou povinni v každé provozovárně vésti zvláštní knihu skladní a knihu daňovou. Ze skladní knihy musí býti zřejmo množství zboží na počátku daňového období (§ 20.), denní příjem a výdej zboží.

Do knihy daňové zanese se při každé dodávce předmět dle obvyklého označení, den dodávky, obnos úplaty, den zaplacení a obnos daňový. Nařízení o vedení knih těchto vydá ministerstvo financí.

Úřady finanční jsou zmocněny upustiti od vedení knihy skladní a daňové, pokud se v podnicích obchoduje hlavně jen z předměty uvedenými v § 10., a knihy obchodní dosud vedené obsahují svrchu uvedená data. Totéž platí, provozují-li se obchody v § 10. uvedené, pouze ve velkém.

Záznamy tyto, dopisy, knihy obchodní a listiny, do kterých má finanční úřad právo za účelem kontroly daňové kdykoliv nahlédnouti, jest povinen podnikatel po 5 let uschovati. Lhůta se počítá od konce kalendářního roku, ve kterém se daň stala splatnou.

Kromě toho jsou nositelé daně povinni finančním úřadům podati vysvětlení, která potřebují za účelem vyměření daně a ku provedení tohoto zákona.

Daň vyměřuje se ze souhrnu úplat, které podnik během kalendářního roku za výkony dani podrobené přijal.

Daň z úplat za dodávky přepychových předmětů se vyměřuje na základě měsíčních souhrnů. Je-li nositel daně sproštěn od vedení knihy daňové, může finanční úřad dovoliti, aby vyměření se dělo na základě ročního souhrnu výplat, prohlásí-li nositel daně, že je srozuměn, aby veškeré jím prodávané předměty byly podrobeny zvýšené dani.

O způsobu vyměřování daně při dražbách se vydají zvláštní předpisy nařízením.

Nositel daně podá během 14ti dnů po uplynutí daňového období (§ 20.) přiznání daňové, obsahující souhrn platů přijatých během daňového období. Pro předměty přepychové podá se přiznání zvláštní. V přiznání tomto musí bytí řečeno, že se činí dle nejlepšího vědomí a svědomí.

V přiznání daňovém týkající se předmětů podléhajících všeobecné daní, musí se uvésti též za účelem kontroly obnos daně zaplacené během roku za předměty přepychové.

Zruší-li se podnik během daňového období, podá se přiznání do 14ti dnů po zrušení. Platy později došlé musí se dodatečně přihlásiti.

Prodá-li se závod v celku a nepodal-li prodavatel přiznání v čas, musí je podati nabyvatel po uplynutí daňového období také pro dobu až do odevzdání podniku.

Lhůty svrchu uvedené mohou býti finančním úřadem prodlouženy po případě na zvláštní záruku.

Nositeli daně může býti dovoleno, aby na místě platů přijatých během období daňového, přiznal ceny za dodané úkony účtované bez ohledu na to, byly-li zaplaceny, čili nic. Dovolení toto může se dáti jen tehdy, když nositel daně vede knihy dle kupeckých zásad a nejedná se o drobný prodej. Podmínky přechodu od jednoho způsobu placení daně k druhému určí nařízení.

Forma přiznání bude upravena nařízením.

Vrátí-li se úplata dani podléhající zcela nebo z části během daňového období na př. následkem dodatečného zrušení obchodu anebo povolení slevy, může obnos tento v přiznání daňovém býti odražen. To státi se může i tehdy, vrátí-li se úplata teprve v příštím daňovém období, nositel daně musí však v případě tomto k daňovému přiznání přiložiti přesný seznam jednotlivých srážek.

Činí-li nositel daně z přepychových předmětů nárok na osvobození od zvýšené daně, protože je předmět určen k dalšímu scizení (případně teprve po dalším zpracování), musí při objednávce nebo při odebrání předmětů prokázati, že nabyvatel může věci té takovým způsobem upotřebiti. Za tím účelem předloží kolku prosté úřední vysvědčení, jehož obsah a doba platnosti stanoví se nařízením.

Jedná-li nabyvatel při tom jménem třetí osoby, musí předložiti ještě prohlášení svého zmocnitele, že jest oprávněn předmětů těch pro něho nabývati.

Jakým způsobem se obchodní případy tyto zanesou do knihy daňové, určí se nařízením.

Nositel daně jest povinen podati potřebná vysvětlení, aby se průkazy svrchu uvedené mohly přezkoumati a předložiti obchodní knihy a korespondenci obchodního případu toho se týkající k nahlédnutí.

Má-li finanční úřad přiznání za nesprávné a nemůže-li nositel daně podati dostatečná vysvětlení neb odepře-li další objasnění nebo nepodá-li přiznání vůbec, může finanční správa provésti odhad celkového obnosu úplat podrobených dani a přibrati si k tomu po případě znalce. Nositel daně jest v tomto případě povinen podati vysvětlení a předložiti svoje obchodní záznamy a korespondenci potřebné pro odhad.

Výsledek odhadu řádně odůvodněný budiž nositeli daně sdělen, aby se vyjádřil.

Útraty odhadu platí nositel daně, neudal-li, byv k tomu vyzván, souhrn platů nebo bylo-li udání jeho nedostatečné nebo přesahuje-li obnos při odhadu vyšetřený udaný obnos více než o jednu třetinu.

Při dani z předmětů přepychových zavede se řízení toto teprve po uplynutí kalendářního roku nebo po dřívějším zastavení živnosti.

Podobným způsobem lze provésti odhad v případech § 12.

Při živnostech menšího rozsahu, kde by přesné zjištění základu zdaňovacího bylo spojeno s obtížemi a nepoměrnými výlohami, může se výše základu daňového určiti dohodou. Podmínky úmluvy takové určí nařízení. Úmluva se může též uzavříti pro celé daňové společnosti, pokud jsou členy různých korporací, předpokládaje, že korporace ty se zaručí za předepsané daně.

Úřad příslušný k vyměření daně, ustanovený k tomu nařízením, vyměří daň a vydá nositeli daně daňový výměr.

Daň tuto nutno zaplatiti během 30ti dnů po doručení výměru. Úřad vyměřovací může tuto lhůtu prodloužiti.

V případech § 20. odst. 1. může se povoliti placení daně v půlletních nebo čtvrtletních lhůtách.

Přesahuje-li daň za předešlý rok 100.000 K, musí nositel daně platiti v příštím roce splátky na daň ve výši daně předepsané za loňský rok ve čtvrtletních lhůtách. Splátky tyto se od nové daně odečtou. Přeplacený obnos vrátí se s 5% úroky nahražovacími. Ustanovení toto neplatí pří dani z předmětů přepychových, placené měsíčně.

Nezaplatí-li se daň v čas, nutno platiti 5% úroky z prodlení.

Řádné soudy nejsou příslušny rozhodovati o otázce, zda se daň platiti má a v jaké výši. Ve příčině opravných prostředků platí ustanovení zákona ze dne 19. března 1876, č. 28. ř. z. Pořad instanční končí v II. stolici. Proti odhadu není zvláštního od volání.

Vrátí-li se zaplacená daň následkem stížnosti zcela nebo z části, platí o ní obdobně ustanovení o nahražovacích úrocích (§ 28. zák. z 8. března 1876, č. 26. ř. z. ve znění čl. II. zák. z 23. ledna 1892, č. 26. ř. z.).

V případech uvedených v § 7. platí poplatek listinný dodavatel a jest povinen písemné osvědčení tam naznačené zaslati příjemci během 14ti dnů.

Poplatek do 50 K platí se v kolcích, které se znehodnotí dle předpisů poplatkových; vyšší poplatek odvede se přímo u finančního úřadu.

Nároku na vrácení poplatku v případě zrušení smlouvy nebo nezaplacení kupní ceny není.

Vyhotovil-li dodavatel listinné osvědčení, kolkové povinnosti však nedostál, může příjemce, aby se vyhnul trestním následkům, listinu okolkovati a kolek dáti úředně znehodnotiti.

Nezašle-li dodavatel nabyvateli vůbec žádného listinného osvědčení v čas, musí nabyvatel do měsíce po uzavření obchodu učinit oznámení o tom bernímu úřadu, v jehož obvodu bydlí, nebo v době placení daně se zdržuje. Oznámení toto musí obsahovati údaje uvedené v § 7. a býti řádně kolkováno.

Činí-li nabyvatel nárok na osvobození ve smyslu § 23., musí zaslati dodateli úřední vysvědčení uvedené v tomto paragrafu. Nabyvatel vyznačí na listinném osvědčení jméno a adresu nabyvatele a datum úředního vysvědčení; opis tohoto vysvědčení ponechá si jako výkaz pro kontrolu daňovou.

Kdo jest povinen ku placení úplaty z dodávek uvedených v § 1. odst. 5., může při žalobě na zaplacení úplaty činiti námitku, že smluvená úplata byla již zaplacena jen tehdy, prokáže-li, že daň za dodávku byla zaplacena nebo, že dodávka jest ve smyslu § 23. daně prosta.

§ 15. týkající se zákazu o přesunutí daně v případech v paragrafu tomto uvedených neplatí.

Není-li v zákoně něco jiného výslovně ustanoveno, platí ohledně odvádění poplatku z listinného osvědčení předpisy poplatkového zákona.

Při dovozu předmětů přepychových podléhajících dani podle § 12. č. 1. platí daň první tuzemský nabyvatel z úplaty bez ohledu na clo.

Nabyvatel jest povinen zaplatiti daň tuto během 14ti dnů po přivezení do tuzemska nebo po obdržení zboží v tuzemsku a současně prohlásiti, kdy předmět byl dovezen a mnoho-li úplata činila. Zdá-li se výše úplaty finančnímu úřadu nesprávnou, může daň vyměřiti na základě obecné ceny předmětů. Ohledně stížnosti platí ustanovení § 26.

Činí-li nabyvatel nárok na osvobození od zvýšené daně (§ 10., 23.), protože se nabývá předmětů k dalšímu scizení, musí finančnímu úřadu předložiti úřední vysvědčení uvedené v § 23. a přihlásiti dovezený předmět během 14ti dnů. Finanční úřad může osvoboditi nabyvatele od předkládání tohoto vysvědčení v každém jednotlivém případě.

Celní úřad vyrozumí při celní prohlídce o dovozu finanční úřad, v jehož sídle adresát neb majitel bydlí nebo se zdržuje a poznamená v celní kvitanci, že předmět dovezený náleží k věcem podrobeným dani podle § 10. a že finanční úřad byl za účelem výměry daňové vyrozuměn. Celním úřadům může býti nařízeno, aby žádaly záruku za placení dávky.

V případě § 12. č. 2. platí daň ten, kdo předmět do ciziny vyveze. Je-li obchodníkem, nebo živnostníkem, platí ohledně způsobu předepsání daně ustanovení §§ 17. až 22. Není-li jím, musí se finančnímu úřadu oznámiti vývoz podle předpisů, které se ustanoví nařízením a daň zaplatiti.

Nebyla-li smluvena cena prodejná, rozhoduje pro zdanění obecná cena předmětu v době vývozu do ciziny.