Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Byla-li daň nevyměřená úřadem omylem zaplacena, může ten, kdo ji zaplatil, žádati její vrácení.

Podá-li osoba uvedená v § 3. průkaz, že bylo zdaněné zboží vyvezeno dodatečně do ciziny, může žádati za vrácení daně.

Osoby, které nabyly předmětů podléhajících dani přepychové, mohou žádati za vrácení rozdílu mezi daní přepychovou (§ 10.) a dani všeobecnou (§ 8.), prokáží-li, že nabyly předmětů těch:

1. ve veřejném zájmu, pro vědecké, vyučovací a lékařské účely nebo

2. jako nástroje určené výhradnému užívání ve svém obchodu, živnosti nebo povolání.

Prokážou-li se okolnosti tyto před nabytím předmětu, může finanční úřad povoliti, aby prodávající odvedl pouze daň všeobecnou (§ 8.).

Daň placená ve smyslu § 12. č. 2. může se na žádost vrátiti, prokáže-li osoba, která daň zaplatila, že převezla zdaněné předměty zase do tuzemska.

Nárok na vrácení daně pomine, nebyla-li podána žádost během jednoho roku od počátku kalendářního roku, který následuje po roce, ve kterém byla daň zaplacena.

Další podmínky vrácení daně ustanoví se nařízením.

Nedoplatky daně se vymáhají právě tak jako poplatky. Totéž platí o úrocích z prodlení, trestech daňových a pořádkových pokutách.

Zřízenci státní jsou povinni o zařízeních a poměrech obchodu a živností, o kterých se při vykonávání svého úřadu dověděli, zachovávati přísnou mlčenlivost a nepodnikati ničeho, čím by se mohlo obchodní tajemství prozraditi.

Kdo zúmyslně daň zatají, vymámí osvobození daňové nebo jinakou výhodu jemu nepříslušející nebo vyhne se dani nesprávnými údaji, neb odepřením vysvětlení, bude potrestán - nehledě k povinností zaplatiti zkrácenou daň a úroky z prodlení (§ 25.) - pokutou peněžitou až do dvacetinásobného obnosu daně zkrácené nebo při pokusu, který jest rovněž trestným, ve výši daně, o kterou stát mohl přijíti. Nemůže-li býti obnos zkrácené daně přesně zjištěn, vyměří se pokuta od 50 do 100.000 K. Podobně se trestá ten, kdo předloží úřední vysvědčení uvedené v § 23., ačkoliv nezamýšlel předmětu nabýti k dalšímu scizení, nebo nabyl-li předmětu toho na cizí účet, když věděl nebo podle okolností věděti musil, že předmět nebyl určen k dalšímu zcizení.

Zřízencům státním, kteří poruší povinnost uvedenou v § 32., uloží se pokuta až do 3.000 K nebo vězení až do 3 měsíců. Stíhání trestní děje se v tomto případě jen na návrh podnikatelův.

Nezaplatí-li se při příležitostných obchodech poplatek (§ 7.), platí ustanovení § 79. poplatkového zákona. Opakuje-li se přestupek tento třikráte, služí zavésti podle § 84. popl. zákona trestní řízení.

Při opětném potrestání podle 1. odst. tohoto paragrafu může býti navrženo u živnostenského úřadu úřední odnětí živnostenského práva.

Jedná-li nositel daně v jiných případech proti zákonu nebo neposlechne-li nařízení vydaných, může býti - nehledě k ustanovením § 33. - potrestán pořádkovou pokutou až do výše 10.000 K. V každém novém případě a při každém marném upomínání může mu býti uložena nová pořádková pokuta ve stejné výši.

Nevede-li živnostník předepsaných záznamů, sloužících ke kontrole odvádění všeobecné daně a neuschová-li záznamů a korespondence během předepsané doby, může býti upuštěno od vyměření pokuty, je-li jednání jeho vzhledem na okolnosti omluvitelným. Ustanovení toto se nevztahuje na záznamy předepsané pro kontrolu daně přepychové.

Tresty vyznačené v §§ 33. a 34. odpadnou, učiní-li pachatel oznámení u finančního úřadu o přestupku svém dříve, než úřad finanční se o tom doví a složí-li zároveň v případě zkrácení daně tuto daň.

Ustanovení zákona ze dne 18. března 1878, č. 31. ř. z. o promlčení bezprostředně odváděných poplatků, platí také na tuto daň.

Tresty uvedené v § 33. promlčují se v pěti letech ode dne, kdy přestupek byl spáchán; při přestupcích spočívajících v bezprávném stavu ode dne, kdy bezprávný stav přestává.

Ustanovení § 94. popl. zák. z 9. II. 1850, č. 50. ř. z. a § 11. zák. z 31. III. 1890, č. 53. ř. z. lze obdobně užíti též na tuto daň s tou toliko změnou, že odměna obnáší 20% pokuty řádnou daň převyšující, nejvýše však 1000 K.

Obecní úřady jsou povinny poskytnouti státním úřadům každou pomoc za účelem vyměření daně, přezkoumání údajů strany a provádění dozoru.

Finanční úřady jsou oprávněny od osob, které se zúčastnily na právním jednání, zavdavším podnět k vyměření daně, žádati za účelem vyměření daně potřebná vysvětlení a předložení spisů týkajících se těchto právních jednání; žádané doklady dlužno v dotyčném výměru přesně vyznačiti.

Pokud zákon nestanoví nic jiného, lze užíti obdobně ustanovení poplatkových předpisů.

Vyhotoví-li se o platu dani podrobeném listina právní, podléhá tato samostatně poplatku bez ohledu na daň zaplacenou podle tohoto zákona, předpokládaje, že listina tato nepožívá osvobození podle § 9. zák. z 29. února 1864 č. 20. ř. z. nebo podle ustanovení jiných.

Tento zákon nabývá účinnosti dne 1. července 1919 a platí pro všechny právní obchody, při kterých plat se stal po 30. červnu 1919.

Vláda se zmocňuje vydati přechodná ustanovení nařízením.

Ministru financí, spravedlnosti a obchodu se ukládá, aby zákon tento provedl.

Obrovské sumy, které nově zřízený stát československý potřebuje, aby stará břemena, která na něho přešla jako dědictví Rakouska a nová, která vyžaduje moderní sociální zákonodárství potřebám doby vyhovující, mohl nésti, nelze sehnati pomocí dosavadních způsobů daňových. Není pochybnosti, že se to může státi vedle úpravy stávajících daní toliko zavedením nových daní.

Daň z příjmů, která jest teoreticky velmi dokonalou, jeví se velice nedokonalou v praksi. Totéž platí o dani výdělkové, která stíhá jen průměrný normální výnos podniků. Rovněž daň pozemková stíhá velice nedokonale výnos polního hospodářství.

Daně přímé postihují jen obyčejné pravidelné výnosy živností a to ještě nedokonale; nepostihují však krom obyčejné výnosy výdělkových jednání. Proto jest úkolem daní obchodových, aby stihaly kromobyčejné zisky obchodů nenáležejících k pravidelné živnosti jednotlivce, zvláště pak zisky mající povahu zisků konjunkturních a dále, aby nepřímou cestou stíhaly výnosy živnosti, které daněmi přímými bývají nedokonale postiženy. Daně obchodové slouží tedy jako doplněk pokud se týče náhrada daní výnosových. Daní obchodovou možno postihnouti též lépe individuelní způsobilost k dani jevící se při upotřebení důchodu na jednání výdělečná.

Válka ukázala, že velký počet lidí žije na útraty věřitelů, jiní z obchodů nemravných, špinavých, zakázaných a trestných. Příjmy ty bohužel, ač jsou stihány různými daňovými prostředky, z valné části zdanění unikají. Viděli jsme ve válce, jak ohromná část příjmů jistých kruhů obyvatelstva plynula právě z těchto obchodů. Poněvadž nelze příjmy tyto, které se ze značné části používají k nákupu přepychových věcí, zasáhnouti dostatečně daněmi z válečných zisků a daní příjmovou, nutno zvoliti vedle toho cestu nepřímého zdanění.

V říši Německé učiněn byl poprvé pokus zákonem ze dne 26. VI. 1916, ř. z. č. 639. zavésti daň z obratu zboží jako obchodovou daň říšskou. Vláda podala původně návrh na zavedení všeobecné daně kvitanční, říšský sněm zavedl však pouze dávku z platů za dodané zboží. Jednalo se tu o první pokus stihnouti celkový obrat zboží daní nepřímou. Výtěžek daně byl odhadnut obnosem 1.2 milliardy, neodpovídal však tomuto očekávání.

Poněvadž daň tato jevila různé značné vady, předložila vláda v dubnu 1918 návrh zákona, který měl za účel nahraditi daň z obratu zboží všeobecnou daní obchodní.

Říšský sněm usnesl se na podstatných změnách návrhu; zvýšil sazbu 1 pro mille na 5 pro mille, osvobodil tak zvaná svobodná povolání od povinností daňové a rozšířil daň na přepychové předměty s vyšší sazbou také na obchody, které se neuzavírají při provozování živnosti. Nový zákon byl přijat 26. srpna 1918 (č. 779 ř. z.).

Povaha daně této jest sporná. Mnozí vidí v ní výdělkovou daň, jiní daň spotřební. Dle Van der Borgt a (Finanzwissenschaft Göschen) a Lotze (Finanzwissenschaft 1917) náleží daň z obratu zboží do skupiny daní stíhajících právně významná jednání, totiž konané platy. Daň může ovšem, jestli se přesune na kupce působiti jako daň spotřební, kdežto může, nepodaří-li se prodavateli přesunutí daně, působiti jako zatížení živnosti.

Poněvadž se přesunutí daně z pravidla podaří, může býti daň, pokud stihá, předměty denní spotřeby jen nízkou, za to však není za dnešních těžkých poměrů dosti vysokou sazba při úplatách za předměty přepychové.

Daň tato jest zavedena již ve Francii, Německu; v Rakousku byla připravována, nebyla však provedena.

Hlavní zásady osnovy této jsou:

Předmětem daně jsou platy konané za dodávky a jiné úplatné výkony, které se uskutečňují v tuzemsku, vyjímaje úplaty za služební výkony. Úmyslem jest právě tak jako v novém německém zákoně o dani z obratu stihnouti také platy konané v celé řadě živností, jichž předmětem jest dodávání pouhých výkonů pracovních (dopravní živnosti, zábavní, stavební, živnosti hotelové, sprostředkování služeb atd.).

Poněvadž platy tyto se soustřeďují v rukou obchodníků a živnostníků, jest nositelem daně z pravidla živnostník nebo obchodník. K živnostem ve smyslu zákona se počítají též polní a lesní hospodářství a vůbec celá prvotná výroba včetně dolů, kamenolomů atd. Provozováním živnosti nejsou naproti tomu výkony umělecké, spisovatelské a hudební vyššího rázu. Aby chráněn byl solidní obchod, jsou podrobeny dani také úplaty za dodávky a úkony nespadající do rámce živností a obchodu, dále příležitostné úplatné dodávky neživnostníků, pak prodeje dražební vyjma vnucenou dražbu a prodeje mezi dědici.

Německý zákon finguje obrat také při věcech, které si živnostník pro svojí spotřebu a zužití z obchodu vezme, ač tu není převodu vlastnického. Stanovisko toto zaujato bylo s poukazem na daňovou spravedlnost, ale působilo by značné technické obtíže zvláště při rolnictvu a menších živnostech. Osnova proto finguje obrat ten pouze při výnosnější dani přepychové.

Daň z obratu zboží obnášela podle původního zákona 1916 jednu desetinu procenta (1 pro mille) a podle nového zákona z r. 1918 půl procenta (5 pro mille). Tato sazba vzata v osnově za míru daňovou. Při platech za zboží přepychové, zvyšuje se všeobecná daň právě tak jako v zákoně německém na deset procent.

Dani přepychové podléhá též dovoz z ciziny nepodrobený všeobecné dani z obratu zboží a vývoz uměleckých děl, starožitností a uměleckých děl do ciziny. V tomto případě podléhá vývoz dani bez ohledu na to, jedná-li se o úplatný převod; finguje se tedy opětně převod takový.

Dani přepychové podléhá pouze poslední převod na spotřebitele. Převody za účelem dalšího scizení (třeba po případě zušlechtění zboží), nejsou tedy podrobeny dani přepychové, splní-li se podmínky, které z důvodů kontrolních žádati nutno.

Všeobecná daň z obratu zboží snížena při obchodech bez fysického odevzdání zboží zvláště při řetězových a bursovních obchodech na 1 pro mille, aby nenastalo přílišné předražení zboží; německý zákon obraty ty úplně osvobozuje.

Z osvobození navržených dlužno ještě vytknouti:

Osvobození obchodů úvěrních, převodů pohledávek nájmu a pachtu pozemků, obchodů dopravních, které stíhá již daň dopravní, obchodů pojišťovacích, na něž uvalena rovněž zvláštní daň; pro styky s cizinou zmocňuje se ministerstvo financí, aby poskytlo potřebné úlevy.

Osobní osvobození jest navrženo pro stát ohledně poštovní a telegrafní služby, pro dobročinné a všeobecně užitečné podniky a pro malé živnosti s hrubým ročním obratem pod 4.000 K. Toto poslední osvobození se ovšem nevztahuje na přepychové předměty.

Nositelem daně jest podnikatel, může však přesunouti daň na příjemce; zákon však zapovídá, aby ji zvláště súčtoval.

Vyměření daně děje se tím způsobem, že podnikatel přizná souhrn úplat za dodané předměty a vykonané práce za celý rok, při přepychových věcech za celý měsíc. Na základě přiznání toho vyměří finanční úřad příslušnou daň.

Při příležitostných obchodech musí dodavatel během 14 dnů po uzavřeném obchodu zaslati nabyvateli listinné osvědčení, - obsahující hlavní podmínky smluvní a listinu tuto podle škály III. kolkovati. Tento poplatek 1% se rovnající dává se proto, poněvadž osvědčení obsahuje ve skutečnosti listinu kupní a není důvodu, aby se prodeje osob k tomu neoprávněných, včetně obchodů neživnostníků provozujících obchody řetězové, šetřily. Je v tom zvláštní ochrana legitimního obchodu a živností.

Za účelem kontroly daňové jsou podnikatelé povinni vésti záznamy a sice pro přepychové předměty zvláště. Pro tyto vede se skladní kniha daňová. Finanční úřad může za určitých podmínek od vedení těchto knih upustiti.

Nebylo-li možno vyšetřiti úhrnný obnos platů, zjistí se tento odhadem.

Vyhotoví-li se o platech dani podrobených zvláštní listina právní, jest tato z pravidla jako obchodní korespondence ve smyslu § 9. zákona ze dne 29. února 1864, č. 20. ř. z., od kvitančního kolku osvobozena. Vyhotoví-li se kvitance v solenní formě, na př. ve formě notářského aktu, jest kvitance podrobena samostatnému poplatku podle sazební položky 30/47 poplatkového zákona. Poplatek tento stihá právní listinu, kdežto daň z obratu zboží stihá samo právní jednání.

Ustanovení § 5. zákona ze dne 13. pros. 1862, č. 89. ř. z., které stanoví, že v případech, ve kterých zákonodárce nařídil bezprostřední odvod poplatků, poplatek z listiny snad vyhotovené vůbec odpadá, jest, jak Dr. Koczynski v úvodním článku: »Zur Einführung in das oesterr. Gebührenwesen« v Manzově vydání poplatkového zákona z r. 1916 (18. vydání, II. díl, str. LXXVI.) uvádí, zjevem výjimečným, poněvadž zdaňovací zásady připouštějí daň obchodovou vedle daně listinné. Zákonodárce si podle jeho názoru při stanovení § 5. nebyl vědom následků nařízení tohoto.

Legitimní obchod jest chráněn osvobozením z důvodu obchodní korespondence, obchody nelegitimní (obchody nespadající do rámce živností a obchody osob k tomu neoprávněných) ohledu pak nezasluhují.

Výhodou daně jest, že jest zároveň prostředkem k výchově živnostníků, aby vedli obchodní knihy, které jim umožňují přehled o výsledcích jejich podnikání.