Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Pane presidente!

Za veliké poslední pokoření národa, jaké nám připravili Habsburkové, když rozkázali statisícům našich synů jíti proti těm, jež jsme milovali jako své bratří, a prolévati krev za ty, jež jsme nenáviděli jako své škůdce a katany - za toto veliké pokoření jsme byli bohatě odměněni: Viděli jsme skáceti se trůny svých utiskovatelův a rozpadnouti se jejich říše a dožili jsme se po třech stech letech znovuobnovení svého státu.

Stát nás je obnoven, není však ještě náležitě umístěn ve společnosti národův a není ještě uspořádán uvnitř. Nad to trpíme stále ještě i dnes, kdy není už Rakouska, pod následky jeho vnitřní bídy a v zemích, jím dokonale vydrancovaných; jsme ztenčeni početně jeho zločinným válčením a postiženi jeho hospodářským rozvratem; dědictví, které nám rozpadlá říše habsburská zanechala, jest poslední pomstou jejích panovníků na našem národě.

Toho všeho jsme si vědomi, a se zřetelem ke všemu tomu Národní shromáždění pohlíží na svůj úkol. Je sice dočasný, ale maje býti vykonán právě v nejtěžších počátcích obnoveného vlastního státního života, má odpovědnost pro věky.

Díky úplnému shroucení starého systému a díky jednomyslnosti a solidaritě národa ve všech jeho složkách politických a sociálních byl převrat u nás dne 28. října r. 1918 proveden nekrvavě, a Národní výbor, předchůdce Národního shromáždění, prohlásiv československý stát, mohl přikročiti k svému úkolu v plné jistotě a důvěře bez průtahu a přímo.

Čtvrtého dne po té (31. října) zvláštní pražská delegace Národního výboru dlící v Ženevě, nevědouc ani o převratu ve vlasti, prohlásila, že československý národ pro vždy přetrhl všecky svazky s Vídní a Budapeští a že není a nebude již nijakého svazku mezi národem a dynastií habsburskou.

Sesadivši dne 14. listopadu r. 1918 dynastii habsburskou, davši svému státu útvar republiky a zvolivši ve Vaší osobě prvého jejího presidenta, Národní shromáždění zřídilo zároveň ihned vládu a opatřilo ji při její ústavní odpovědnosti i potřebnou mocí výkonnou. A brzy po té mohlo vykonati další veliký ústavní akt: uvítati Vás, pane presidente, z ciziny dne 21. prosince r. 1918 v památných smích bývalého sněmu království Českého a přijmouti od Vás jako presidenta republiky československé slib na Vaši čest a svědomí, že budete dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonův. A druhého dne přednesl jste členům Národního shromáždění své poselství.

Nastíniv nám činnost Svou i Svých spolupracovníků za hranicemi, vyslovil jste, pane presidente, dík a uspokojení nad chováním a politickým postupem naším a všeho národa, Čechův a Slovákův, i mohli bychom snad na tom s radostí přestati; přece vsak zdá se nám, že Vaše poselství chce, abychom i my Vám vydali počet ze své činnosti.

Jak to vypadalo u nás v prvé doby po vyhlášení války, zažil jste ještě sám. Národ, překvapen byv jejím vypuknutím, nemohl beze zbraně a bez organisace ani pomysliti na branný odpor; jeho synové jenom nuceně nastupovali do války. Jakmile však počali vycházeti z prvotního úderu pokoření, ovládl je nový pocit: Pocit urážky již prostě lidské, nejen národní a politické; byla zajisté tenkráte křiklavě obnažena nepřirozená a zbědačelá organisace střední Evropy, za které celí národové mohli býti hnáni proti svým osvoboditelům a nuceni bojovati za poslední fási svého otroctví a za své konečné vyhynutí. Za takových poměrů naši vojáci měli v rakouském vojsku proti nemravnosti a brutalitě svého utlačovatele jedinou mravnou a jedinou čestnou zbraň: Dáti se dobrovolně zajímati, nebo prostě přecházeti na druhou stranu.

Politický život v našem národě byl násilně udušen; československý tisk byl prostě zastaven neb odkázán myšlenkově živořiti, když nechtěl sloužiti idei německorakouské války a když pravým citům národa sloužiti nesměl; odstraněna byla i ústavnost bývalého Rakouska, byvši shledána i při své lživosti nebezpečnou; národ byl vídeňskou vládou tak dokonale odříznut od světa, že země jeho podobala se žaláři, sevřenému pevně se všech stran ozbrojenou mocí. Když se nám potom podařilo dosíci přece spojení s Evropou a měli jsme zprávy o vaší činnosti za hranicemi, dávali jsme si otázku, zda nejednáme zde doma nedostatečně.

Vskutku celek národa byl orientován protirakousky a dohodově; mínění národní bylo ustáleno; bylo jen vnitřní, nikoli veřejné, stačilo však, aby Vídeň proti národu uvádělo ve vztek a běsnění; rozzuřily se persekuce, zabavován majetek, internováno a žalářováno, odsuzováno a popravováno.

Když ve třetím roce války lžiústavnost rakouská byla najednou znovu připuštěna, bylo zřejmo, že s tichou naší orientací dohodovou se nadále nevystačí. Na štěstí mínění národa až posud mlčící vyrazilo na venek květnovým projevem českého spisovatelstva roku 1917; to byl signál, jejž bylo slyšeti v poslední české vesničce, ale i ve Vídni i za hranicemi v Evropě; a krátce po něm v témž duchu svou velikou pražskou květnovou manifestací prohlásilo své smýšlení i svou vůli organisované pražské dělnictvo; i požadavek osvobození uherské větve československého národa byl po prvé veřejně a otevřeně prohlášen na táboře slovenského dělnictva; (1. května 1918 v Lipt. Sv. Mikulaši), a dobrovolných národních daní ve Spojených státech amerických, jež stačily hraditi výlohy československé zahraniční činnosti, naše dělnictvo súčastnilo se horlivě a obětavě; vůbec budiž zde s hrdostí konstatováno - a budou toho dějiny s vděkem vzpomínati - že naše organisované dělnictvo, ničím se neodstrašujíc, dalo se cele do služeb svobody národa.

Linie české vnitřní politiky se začíná uvědoměle zvedati; projevem veškerého českého poselstva ze dne 6. ledna r. 1918 poslední slupky rakouské s ní padají; a na konec stojí veřejně na téže ideové výši, na jaké, pane presidente, stála hned od počátku Vaše politika za hranicemi; dosaženo jest jednoty za hranicemi i doma; dne 13. dubna 1918 veškeren národ přísahá, že setrvá až do vítězství.

Byli jsme si vědomi, že se tentokráte - s takovou pronikavou vážností od míru westfálského zase po prvé - hraje spolu s Rakousko-Uherskem a Německem též o český národ. Těžce nás na počátku války tísnilo, že kromě zájmů dohody samé opravdu snad nebude padati už nic jiného na prospěch našeho osvobození. Uslyševše o chování československých vojáků na bojištích rakousko-srbských a rakousko-ruských, tázali jsme se, postačí-li dodati našim nárokům větší síly a propůjčiti jim větší vliv? Tu přišly zprávy o organisování československých legií a potom i samostatného československého vojska z našich vystěhovalcův i z našich zajatců, přišly i zprávy o hrdinských jejich bojích. Máme Vám líčiti, pane presidente, pocit dokonalého ulehčení a vroucí radost, která nás ovládla? Máme Vás ubezpečovati, jakou vděčnost jsme pociťovali k Vám a ke všem druhým, kteří naši vlastní armádu neúnavně organisovali, i k těm všem desítitisícům našich synů, kteří s nadšením se dali organisovati? Hle! Ti naši synové neodolatelně pociťují, že dáti se zajmouti nebo přejíti na druhou stranu jest jen záporná polovice díla; nesnášejí tísnivé nespokojenosti z toho a doplňují dílo krokem kladným: Chápou se pušky po druhé a po boku vojska dohody a jako jeho spojenecká součást mečem a krví dobývají národu svobody! Toť hrdinnost hodná věru potomků Husitův; toť mužnost národa vyspělého, jenž se také sám chce zasloužiti o svůj nový osud! A co čeká ty naše syny, kdyby setkajíce se s nepřítelem rakouským nebo německým, byli jím opětně zajati? Ale jich neodstrašuje ani taková smrt potupná, jaká byla nepřítelem uchystána a s hrdým opovržením k tyranovi podstoupena několika našimi syny na Piavě! Hlásí se a tvoří se z nich vlastní naše armády, jedna v Rusku, druhá ve Francii, třetí v Italii, a tak nemáme ještě svého státu, ale máme již své vlastní vojsko - ovšem daleko za hranicemi vlasti, dnes můžeme říci, že po všem světě!

Nebudeme zde odvažovati, ke které z těch tří armád měli jsme větší lásku i úctu; nebudeme zde srovnávati junáckou hrdinnost svých vojsk ve Francii a Italii s politikou i strategií svého vojska v Sibiři; byly nám všecky tři stejně drahé; a musily býti odděleně všecky tři, aby byl zdar díla jednotného.

Toto Vaše dílo, pane presidente, a všech Vašich spolupracovníků, dílo vybudovaného vlastního vojska a jeho účast ve válce, má stejně vysokou cenu politickou jako mravní. Rozneslo rázem jméno naše po všem světě; zvýšilo vážnost československého národa; rozmnožilo vliv jeho zástupců za hranicemi; zvedlo naše sebevědomí doma. Nevelicí početně, stali jsme se velikými mravně. Spojili jste myšlenku národa s mocí, jaká Vám byla v daných poměrech dosažitelna; slovo své diplomacie podepřeli jste mečem. Zabezpečili jste tak svému národu i místo v budoucí světové mírové konferenci; slovem, národ náš stal se spolutvůrcem Nové Evropy, především však spolutvůrcem svého vlastního osudu. "Čechoslováci vydobyli si v Sibiři, Francii a Italii svého práva na neodvislost", konstatuje president republiky francouzské v řeči, kterou zahajuje světovou mírovou konferenci v Paříži.

A vytčené své úloze československá vojska zahraniční, jež se již začala vraceti domů, setrvávají věrna až do konce a neodkládají zbraně, dokud nebudou zabezpečeny hranice československého státu a jeho klidný vnitřní vývoj. Úděl našich vojáků v rakouském vojsku, kterým se nepodařilo dostati na druhou stranu, nebyl utěšený. Byli ochuzeni o možnost projeviti se plně národně i politicky, jak byli toužili; nad to uvízli v prostředí, jež nemajíc už na začátku války jednotné idee a na konec ztrativši každou ideu, povlovně propadalo neodvratné zkáze uvolněnou disciplinou a demoralisací, a když české pluky na italsko-rakouském bojišti odepřely před 28. říjnem 1918 rakouským velitelům poslušnost, shroutilo se zúplna. Jestliže všechno to minulo pro náš národ bez oněch otřesův a poruch, jakých jsme se stali a jsme doposud svědky jinde, sluší s uznáním mluviti i zde o vítězství kladných známek naší národní povahy nad rozvratem a rozkladem, jež se staly mezinárodní nákazou; kladné ty známky, jako našly již svůj výraz v organisaci našeho Sokolstva, jež ztělesnilo ideály Fügnerovy a Tyršovy, našich tělocvičných dělnických jednot a veškeré naší říše sportovní, dají nám na konec postupem co možná nejrychlejším ze všech československých vojenských složek jednotnou armádu společné oddanosti, hrdinnosti i kázně.

Bylo Vám, pane presidente, jasno, že Vaše zahraniční propaganda musí míti vojsko. Líčíte ve Svém poselství jeho vznik za hranicemi, zdůrazňujete jeho hrdinnost i odhodlání položiti životy za svobodu svého národa a konstatujete jeho organisační schopnost a národní ukázněnost. Předvádíte nám tyto naše legionáře s otcovskou láskou a nazýváte je dokonce hochy. Nemýlíte se, pane presidente - budeme je milovati tak jako Vy, neboť potvrdili nám základní rys naší národní povahy - onu hrdinnost a ukázněnost, jež na pravém místě a pro svou myšlenku a pro svůj národ dovede dělati divy, tak jak už jednou poznal nás svět ve století XV.

Jako byla naše republika vybudována naším vojskem útočným, tak bude udržována naším vojskem obranným, jež svým smýšlením bude v pravdě republikánské, svou organisací v pravdě demokratické a svou ukázněností v pravdě československé.

Společné práci Vás všech za hranicemi, pane presidente, podařilo se zabezpečiti u všech vlád dohodových státův obnovení českého státu a dosáhli jste u nich, že uznaly nutnost takovou v historických jeho hranicích. Jmenovitě citována byla o tom předsedou naší vlády ve schůzi Národního shromáždění dne 14. ledna r. 1919 smlouva mezí vládou republiky francouzské a československou Národní Radou v Paříži ze dne 28. září 1918. Mohli jste tedy, když začala celková situace dozrávati, pane presidente, jako předseda naší prazatímní vlády za hranicemi, generál Mil. Štefánik jako ministr vojenství a Ed. Beneš jako ministr zahraniční a vnitra v Paříži dne 18. října r. 1918 zpřetrhati slavně všecky svazky s Habsburky a prohlásiti neodvislost národa československého "na podkladě jeho historického a přirozeného práva". "Byli jsme neodvislým státem od VII. stol." - čteme v historické té proklamaci. Na základě tohoto dvojího práva reklamovali jste v proklamaci pro obnovený stát český Čechy, Moravu a Slezsko s připojením bratří na Slovensku, "kdysi také částí našeho národního státu".

Vskutku také my pokládáme jmenované země za základní území obnoveného českého státu; Slovensko jest od nepaměti historie obydleno Slováky, byvši Maďary násilím odtrženo od svého mateřského národa. Bylo by ovšem porušením obojího toho práva, kdyby území r. 1742 mocí pruského meče české koruně odtržená a českým lidem posud osídlená, v hrabství kladském a v Pruském Slezsku nebyla znovu k českému státu přičleněna. Stejně se tak má i s pohraničními kraji v Dolních Rakousích, v severozápadním jejich území a v území jejich severovýchodním a odtud podél řeky Moravy na jih, ve kterých československý lid zachoval až posud svou národnost.

Slovanským bratřím, lužickým Srbům, jejichž země byly odňaty českému státu se zachováním jistých výhrad státoprávních r. 1635 ve válce třicítileté, z té duše přejeme, aby našli nejšťastnější odpověď na otázku: Být či nebýt, před niž je postavila světová válka. Jsme hotovi učiniti z nich součást svého vlastního státu nebo přimluviti se za propůjčení mezinárodní ochrany jejich nové svobodě.

Neběží nám o svévolné a chtivé rozšíření území na úkor práva národního sebeurčení, které dobře znali čeští politikové již v padesátých letech minulého století; běží zde o odčinění křivd spáchaných na nás ve stoletích hlubokého našeho porobení a úplné bezbrannosti.

Právě tak nemá nic činiti s imperialismem, přihlásí-li se uherští Rusínové svobodně a sami od sebe o připojení k české republice, a jsme-li hotovi přihlášku tu přijmouti i za jisté jejich autonomie národnostní a kulturní; bude tím umožněno vítané bezprostřední spojení našeho státu s Rumunskem.

V československém státě takto vybudovaném budou i jiné národnosti, avšak jen jako úlomky a menšiny; vlastní jejich národní státy, zbudované na zásadě práva sebeurčení, budou jinde, mimo československý stát. Jazyk a kulturní život těchto menšin bude úplně zabezpečen; jejich rovné právo a občanské svobody ve veřejném životě budou zajištěny, jakož vůbec československá republika bude státem občansky i národnostně spravedlivým, jak jmenovitě již ukázal její zákon o volbě do obcí se zastoupením menšin - vše to při vůdčím postavení československého národa a jeho jazyka. Byl to zajisté český národ, který již v minulosti na témž území vybudoval si český stát; byl to český národ, který myšlenku jeho obnovení udržoval a český národ je to také, jenž sám ruku v ruce s větví slovenskou starý svůj stát si zase obnovil.

Přejeme si a věříme, že národnostní menšiny v našem státě, v loyalitě a respektu k jeho existenci, k jeho právům a zákonům, budou společně s námi pracovati o všestranném jeho vývoji a zdaru.

Německá menšina usiluje odtrhnouti různá území od československého státu a vybudovati si na nich t. zv. Deutschböhmen v Čechách a Sudetenland na Moravě ave Slezsku, na československém státě nezávislých, případně spojených s Německým Rakouskem nebo s Německem samotným. Nedbá při tom, že jde o území, jež statisíce českého dělnictva, zemědělstva, živnostnictva i úřednictva, české školy soukromé i veřejné, české spolky a politické organisace a velký český majetek nemovitý, činí územími národnostně smíšenými; nedbá, že nový spravedlivý soupis lidu na základě řeči mateřské již začal drtivě bortit fikci o nějakém uzavřeném území německém; chce to bez věcné potřeby, jen proto, že se vzpírá bývalé své privilegované postavení zaměniti za poctivé rovné právo; chce zeměpisný útvar takové nesouvislosti, že provésti jej bylo by možno jen uvržením různých služebností na území československého státu, tedy porušením jeho suverenity; nad to byl by náš stát zbaven hranic, jež mu dala sama příroda - horstev, jež chránila ho od paměti historie a v jejichž kotlině žil po věky v jednotě a ve společné obraně s německou přistěhovalou menšinou. Německá menšina chce roztrhati přirozený celek zeměpisný i hospodářský, jakým jsou Čechy, Morava i Slezsko a nedbajíc ohrožení celého státu a zkázy své vlastní, usiluje vydati tisíciletý společný vývoj hospodářský úplnému rozvratu. Vyhověti českým Němcům bylo by tolik, co odměniti německý národ za jeho chování ve válce rozšířením jeho državy a potrestati národ československý za jeho věrnost a hrdinost, s níž ve svých zemích stál samojediný, opuštěn jsa právě od těch druhých národnostních menšin a vydán dokonce jejich nepřátelským činům.

Odmítáme nárok polského státu na celé území těšínské ve Slezsku. Nárok ten dotýká se našeho práva historického i přirozeného, a jeho vyplnění přineslo by újmu našim národním zájmům, ohrozilo by náš život hospodářský a přerušilo by naši spojitost se Slovenskem.

Jen jako historický celek s územím úplným a neztenčeným, rozšířeným nad to tak, jak již naznačeno, můžeme skýtati záruku za vyplnění tolikerých nadějí, kladených ve svobodu našeho národa, přihlásiti se k plné odpovědnosti za vývoj budoucí, jakož i převzíti na sebe možnost i povinnost všelikých závazků rázu hospodářského.

Avšak i náš národ sám bude míti své menšiny ve světě mimo své hranice - bude míti ohromnou menšinu ve Vídni, jež stále až do této chvíle jest utiskována a znásilňována, a velikou menšinu v dolních Uhrách, která až doposud jest bez práv, dohromady přes tři čtvrti milionu; tu vedle případných mírových ustanovení o mezinárodní ochraně menšin dovedou ještě i vliv a prostředky československého státu samého zameziti jakékoliv utiskování; u statisíců Čechoslováků v Severní Americe postačí tak, jak byly svou účinnou věrnost k národu ve válce prokázaly, soustavné styky hospodářské a kulturní; a české menšiny v Rusku a česká emigrace vůbec zajistily si tak, jak se ve válce osvědčily, nejpevnější vztahy mezi sebou a národem.

"Pán Čech jest pánem Evropy", zní známý výrok Bismarckův; citoval jste jej i Vy, pane presidente. Nuže, především chceme a musíme býti pánem Čech my sami, ne ovšem proto, že bychom chtěli být pánem Evropy, nýbrž proto, že nechceme, aby se jím stal někdo jiný. Historická skutečnost, že Prusko začalo růsti teprve, když obralo českou korunu o Kladsko a Slezsko, a že veliké Německo vzniklo teprve, když staré svobody české ve skutečnosti byly cele potlačeny, mluví výstražným hlasem k Evropě. Ve "Svazu národů" jako záruce světového míru budeme znamenati o tolik více, oč vzrosteme tím, že staneme se zase doma svými pány.

K této úloze však, býti v nové organisaci Evropy překážkou proti všelikým choutkám velkoněmeckým pro ten případ, že by ani nynější zhroucení nestačilo přetvořiti charakter německého národa, chceme býti řádně připraveni na venek i uvnitř.

Na venek - to znamená především těsný přátelský poměr k slovanským našim sousedům: Na sever k obnovenému státu polskému a na jih k přetvořenému státu jihoslovanskému - k Jugoslavii. Doznáváme otevřeně, že o takové přátelství v budoucnosti stojíme a věříme, že k němu dojde, neboť nad okamžité nesnáze, nad dočasné rozpory i krvavé srážky - bolno nám slovo to vysloviti vynikne mocné skupenství společných zájmů hospodářských, ale i kulturních a mravních; budoucnost sotva daleká ukáže potom také, že obrana vedená touto trojicí slovanských států společně, jest i snazší i mocnější.

S Poláky budeme v každém případě přímými sousedy; abychom byli jimi i s Jihoslovany, bude potřebí nedostatky přirozených poloh uměle nahraditi. Koridor, jenž by v dostatečné šíři spojoval oba tyto státy a umožnil nám nad to přímý přístup k moři, jest stále nejlepší a nejprovednější cestou k tomu, a na štěstí území, jehož by vyžadoval, není hustě obydleno, a nad to sídlí na něm i slovanské obyvatelstvo. "Věrnost za věrnost" - přísahali jsme si s bratřími jihoslovanskými v dubnu roku 1918 v Praze. Té přísaze zůstaneme věrní a rádi bychom ji měli vtělenu co nejdříve i ve vzájemných vztazích mezistátních.

Rádi a bez váhání navážeme přátelské styky nebo svazky ještě i s jinými státy střední Evropy, jakmile se ukáže jejich účelnost a možnost.

Dožadujeme-li se zmezinárodnění Labe, Dunaje, Odry a Visly po celém jejich toku až na svobodné moře, jakož i železných drah z Bratislavě po území uherském a od našich hranic po území německorakouském až ke hranicím Jugoslavie a z Brodu nad Lesy přes Norimberk do Štrasburku, činíme tak především proto, že chceme býti platnou složkou příštího světového míru i světového řádu a světového závodění hospodářského i kulturního. Není to jen vlastní zabezpečení nás samé, je to i vůle zabezpečiti klid ve střední Evropě.

Vrcholným bodem nové organisace Evropy i světa má býti "Svaz národů". Aby jím byl skutečně a účinně, musí býti položen na bezpečný a solidní základ plného a spravedlivého uspokojení potřeb a podmínek trvalé státní samostatnosti především oněch národů, které byly až doposud nesvobodny a jejichž smysl pro právo a demokracii řekl jim ihned, na kterou stranu ve válce se mají dáti, a z jejichž zeměpisné polohy plynou jim nejen obzvláštní povinnosti, nýbrž i jistá práva.

Stejně s Vámi, pane presidente, máme trvale ve vděčné paměti všecko, čím ať přímo, ať nepřímo k našemu vysvobození přispěly Francie, Italie, Anglie, Spojené státy americké, Japonsko, Řecko, Kuba, a spojenectví Vámi získané věrně zachováme. Ve státech těch mohla česká otázka býti propagována již dlouho před válkou samou; jest již u těch národů řada osob zvučného jména národního i světového, které se netajily svými sympatiemi k našemu národu, a které k jeho osvobození přispívaly slovem i pérem. Když vypukla válka, sémě, které bylo zaseto, počalo vzcházeti.

Umožnivše na své půdě politickou československou propagandu a povolivše československým příslušníkům i zajatcům výminečně příznivé postavení, státy ty umožnily a politicky i mezinárodně zlegitimovaly na konec i samostatnou československou armádu jako dohodovou složku, jež spoluvede válku. Poučuje nás ve Svém poselství povšechně, pane presidente, kterak se chovaly jmenované státy k naší věci, a jak který reelně nám přispěl mezinárodně politicky i vojensky, výslovně jste za našeho potlesku uvedl jméno presidenta Wilsona; vzpomínáme řeči presidenta republiky francouzské Poincaréa a řeči ministerského předsedy italského Orlanda, kterými dodali mezinárodní váhy slavnostem odevzdání praporů Československým plukům. Rádi opakujeme si všecky závažné projevy i státníků velkobritských, nejnověji uznání ministerského předsedy Lloyda Georgea.

Osmého prosince 1870 čeští poslanci, vedení drem Františkem Lad. Riegrem, protestovali proti úmyslu Pruska anektovati Elsasy a Lotrinsko. Francie se za tento ojedinělý projev Čechům rytířsky odvděčila: Byla první, která v této světové válce uznala Československou Národní radu v Paříži; a důsledně setrvává v prvé řadě našich zahraničních přátel. Tím, že Elsasy a Lotrinsko zase patří Francii, historie období let 1870 - 1918 jakoby byla čestně a radostně uzavřena i pro náš národ samotný.

Bylo by křivdou tím větší, čím hroznější byla katastrofa Belgie i tragedie národa srbského a čím nezměrnější neštěstí národa ruského, kdyby Národní shromáždění jich zde nevzpomnělo. Belgie, jež nemohla snésti zákeřného přepadení Německem, dovedla setrvati ve válce mužně a obětovně až do konce. Národ srbský dodržel věrnost rytířskou a projevil hrdinost junáckou. A bylo-li Rusku historií usouzeno, aby vedle Francie vzdorovalo a poutalo Německo a Rakousko-Uhersko na tak dlouho, nežli si Anglie, odvrhnouc všecky dosavadní své tradice, vzbuduje mocnou a dokonalou armádu, a nežli vstoupí na bojiště i sama Severní Amerika, pak dostálo Rusko té úloze úplně, obětovavši jí svou vnější mohutnost a svůj vnitřní mír; a doba ta stačila také k tomu, aby i naše otázka za hranicemi mohla vyrůsti v činitele. Pevnou je naše víra a skálopevným naše přesvědčení, že se Rusko i mezinárodně povznese opětně k veliké úloze na prospěch Slovanstva, demokracie a civilisace.

Národní shromáždění jest si vědomo, že práce o vnitřní vybudování československé republiky nebude snadná. Nikoli proto, že by náš národ neměl k tomu podmínek duševních, anebo že by nebyly podle toho přírodní podmínky jeho zemí. Schopnosti udržeti si svou národní existenci ukázal, když snesl systém bělohorského habsburského vítěze z roku 1620, jenž, míře na samu jeho existenci, potrval nad ním skoro dvě stě let; schopnosti své povznésti se z následků tohoto vytrvalého hubení vlastní silou a vlastní prací bez pomoci svého státu, jejž skutečně byl ztratil, a proti neutajované nepřízni a zlobě státu rakouského, v jehož područí se octl, ukázal tím, že za několik desítiletí dovedl se vnitřně vyvinouti a zorganisovati na výši, jakou mají všichni západoevropští národové, jejichž vývoj dál se normálně bez otřásajících poruch a násilných přerušení. Vskutku má náš národ kromě šlechty všecky společenské složky: má i střední stav živnostenský, má i svou třídu rolnickou, má i svou třídu dělnickou, a každá z nich je početná a dobře zorganisována; má i svůj veliký průmysl a veliký obchod, i svůj veliký peněžní svět. V přírodních pak podmínkách, mají naše země pod korou svojí bohatá ložiska uhlí a kovů, a proto mohl se v nich vypěstiti i veliký průmysl železářský a strojnický; na povrchu svém vedle bohatých a širých lesů mají úrodná pole, jež svými plody umožňují nejen výživu obyvatelstvu, nýbrž i velkoprůmysl cukerní, lihový, sladovnický a pivovarský, před válkou vesměs jména světového; stejnému jménu již odedávna těší se i české sklářství.

Ale běda, všecko toto čtyřletá válka zpustošila dokonale, třebas že tentokráte naše země nestaly se přímými jejími bojišti. Neboť řádil v zemích těch zvláštní válečný nepřítel: Sám stát rakousko-uherský, obě jeho vlády a nejvyšší jeho vojenské velitelství.

O tom, jak tímto vnitřním nepřítelem jsou země naše vydrancovány, svědčí skutečnosti, že země plné uhelných ložisk nemají uhlí, obyvatelstvo jejich že snáší zimu a jejich továrny že stojí; že není surovin, jež by továrny a živnosti mohly zpracovávati, pokud by si trochu otopu už sehnaly; že není čím opraviti stroje staré a z čeho vyráběti stroje nové; že naše železnice nemají lokomotiv ani vozů; že naše zemědělství nemá hnojiv, nemá s dostatek osiva, nemá koní ani jiného dobytka; že není látky, z níž by se lidé u nás oděli, není plátna, z něhož by si zhotovili prádlo, není kůže, aby si mohli poříditi obuv; že není u nás oleje, ani nití atd. atd.

Na poli finančním zdědili jsme poloprázdné pokladny státních úřadů, za to však miliardové spousty papírových peněz natištěných Rakousko-Uherskou bankou; znehodnocená rakouská koruna koná u nás své zhoubné dílo hospodářské i sociální s neúprosnou přesností a vytrvalostí. Tak země, jež se před válkou vyznamenávaly čilým ruchem výrobním i obchodním, jež měly i slušný vývoz a mohly se vykazovati poměrným blahobytem svého obyvatelstva, vypadají dnes, jako by přešla přes ně nějaká hrůzná zhouba, neslyšitelná a neviditelná, ale hluboce vrývající své strašlivé stopy do veškerého jejich života.

Ale co je nejsmutnější, že není dosti potravin - není mouky, masa, mléka, tuků; široké vrstvy žalostně strádají a počet rodin ohrožených na holém svém bytí denně se množí; a při tom pro nemocné není již dávno léků.

Nechybí československé republice, jejímu obyvatelstvu přírodních ani duševních možností, i vůle jeho je nejlepší, ale za tohoto stavu vnitřní zkázy bylo by jeho hospodářské obrození nad jeho síly, kdyby byla ponechána samé sobě.

Nedožadujeme se milosti ani darův od nikoho, jako jste se nedožadovali Vy, pane presidente, a Vaše družina za hranicemi; žádáme a také očekáváme od spojeneckých mocí pouze ruky pomocné. Třebas i přiměřená kvota, kterou se nevyhýbáme vzíti na sebe z předválečných státních dluhů bývalé říše rakouskouherské, bude rozmnožena novými státními úvěry naší republiky, jež se při jejích počátečních nesnázích a těžkostech ukáží nutnými, náš stát bude pořád dlužníkem, který bude nejen chtíti, nýbrž bude i moci činiti zadost řádně a přesně veškerým povinnostem a závazkům vůči svým věřitelům. Zeměpisná poloha československých zemí, jež učiní je v pravdě srdcem Evropy, a jejich dráhy železné průvozními traťmi světového významu, jejich krásy přírodní, jakož i četné lázně, které byly již před válkou lázněmi světovými, budou dalšími bezpečnými činiteli mocného hospodářského rozkvětu i finanční síly československé republiky.

Československý stát dožaduje se rychlé a vydatné potravinné pomoci od svých spojenců také proto, aby mohl jistěji zachovati veřejný klid a občanský mír doma.

Dosavadní vnitřní vývoj československé republiky vyznačoval se tím, že všecky politické strany a sociální třídy, jako si byly podaly ruce k rozbití rakouskouherských pout, setrvaly v koalici té i po prohlášení československé republiky v jejím zájmu, pro vnitřní její pokoj a mír, v zájmu nastolení demokracie - skutečnost to, jaká v tom rozsahu a v té pronikavosti nepodařila se ani jednomu národu Evropy střední a východní. Na této dráze vnitřního pokojného vývoje postoupilo se ještě dále, a byla dána veřejná ubezpečení z leva i z prava, že není a nebude v československé republice místa pro jakékoli vykořisťování a třídní panství ani pro diktaturu kterékoliv třídy nebo strany; že se republika bude i nadále vyvíjeti hospodářsky a sociálně na témž základě kooperace stran a tříd všech. Myšlenka demokratické republiky, která jest obrazem veškerých sil v národě a správnou politickou organisací všech jeho vrstev, jest u nás všeobecnou; při tom stejně všeobecná jest i vůle a smysl pro nejpronikavější nápravy na poli sociálním. Tímto svým vnitřním stavem je náš stát jako ostrovem uprostřed rozbouřeného moře. Pomozte, vy všichni spojenci i přátelé v Evropě i mimo Evropu, kdo máte toho možnost hospodářskou i kdo máte prostředky dopravní, aby ten ostrov byl uchován v stavu tom; zabraňte, aby všechno to se neshroutilo, neboť by to znamenalo rozvrat nejzápadnější bašty Slovanstva, ohniska demokracie, země kulturního a sociálního pokroku a tím i rozvrat a zkázu celé střední Evropy.