Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Čechové odrazili sice útok představitelů »německé« university pražské dokonale; ale přece jen ustoupili od svého původního požadavku, aby byla na staré universitě pražské provedena úplná národní rovnoprávnost. Silnější tlak poměrů nutil je, aby se spokojili aspoň universitním zákonem, jak byl přijat sněmovnou poslaneckou, proti hlasům německé levice, jemuž hrozilo ztroskotání ve sněmovně panské. Snad přispěla česká obrana k tomu, že tato sněmovna neučinila podle svých řečí a schválila zákon beze změny. Avšak tyto řeči, ve kterých se ozývaly požadavky a praetense německého akademického senátu pražské university, staly se vodítkem při provádění zákona.

Byl-li již zákon sám porážkou českého národa, přidalo k tomu jeho provádění křivdu a pokoření. A tomu Čechové již se ani nebránili. Neboť radost nad tím, že jsme přece jen dosáhli české university, činila nás ne zpupnými, nýbrž skromnými, jak praví náš dějepisec Goll. A tato vlastnost, opačná povaze německé, ukazuje se u nás povážlivě i v přítomné době.

Rozdělování staré university pražské bylo skutečně prováděno tak, jakoby universitní zákon byl býval přijat podle návrhu Ungrova, vyhovujícího praetensím německého akademického senátu. Německá universita měla ve všem přednost, jakoby pro ní jen platila historická kontinuita. Universitní archiv, jenž přece chová děje university, souvisící hlavně s ději českého národa, ponechán ve správě university německé, české přiznáno jen jeho užívání. Karolina požadovala německá universita jen pro sebe, ale toho se česká přec jen nevzdala, ač v něm ponechala německé první místo, hlavní vchod, památný dvůr a lepší místnosti. Velká aula Karolinská slouží v liché dni měsíce české, v sudé dni německé universitě. Na rektorovo místo v českém sněmě byl pozván tehdejším maršálkem Auerspergem jen rektor německý - Hening; pro českého - Tomka zatím tu místa nebylo. Německý rektor byl uveden ve svůj úřad rektorem odstupujícím; to odepřeno rektoru českému, jejž potom uvedl v úřad - vládní komisař. Insignie, symbol staré university, podržela universita německá; česká musila se spokojiti s insigniemi novými, k jejichž zhotovení německý rektor insignií starých ani na vzor nezapůjčil. Nezapůjčil jich ani k instalaci českého rektora, tak že musila být odložena, až by byly nové insignie zhotoveny. Nebylo krále Václava, aby byl vzdorujícího rektora Heninga von Baltenhagen přiměl vydati universitní insignie, jako se stalo r. 1409.

Toto pokořování českého národa na pražské universitě Karlově spojováno též s jeho poškozováním. Německá hrdost nevylučuje vyhledávání hmotných výhod na úkor jiných. Podle resoluce, pojaté vlivem německým do zákona, měly býti vědecké ústavy a sbírky ponechány těm stolicím, se kterými v té době byly spojeny. To znamenalo: všechny vyučovací prostředky měly zůstati v rukách německých, česká universita měla začíti svou činnost s holýma rukama. Tak mohlo býti vydatně napomáháno předpovědi německého akademického senátu, že česká universita bude míti větší frekvenci na papíře, německá ve skutečnosti. Tak mohlo se uskutečniti jisté očekávání samé rakouské vlády, že česká universita se ukáže neschopnou k životu, jak se vyjádřil ministr Conrad profesoru Tomsovi, jenž z Kijeva přišel na českou universitu.

Ale Čechové uznali tehdy resoluci za slušnou a spravedlivou. A tak schválil ji též náš dějepisec Goll, ježto vycházela prý z jakéhosi jusaequum a zněla ve prospěch těch, kdo byli beati possidentes, a to byli profesoři němečtí. Avšak držitel nebývá vždy vlastníkem podle práva. Vědecký ústav a jeho zařízení jest plodem práce rukou i hlavy, ke které stát dává jen peníze. Zařízení ústavů pražské university při jejím dělení r. 1882 nebylo plodem práce výhradně německé. Kdyby bylo dělení přišlo v létech šedesátých, nebylo by asi dopadlo tak, aby Němcům připadlo všecko. Tenkráte nebyla ještě pražská universita porušena »vměšováním politicko-nacionálních tendencí« a profesoři byli dobří »Böhmen«. Příklady: fysiologický ústav při pražské universitě založil Purkyně, jenž ještě na rok 1870 ohlásil přednášky jen české. Po Purkyňovi přejal ústav Sas Hening. Pathol.-anatomický ústav zařizovali Čechové Engel a Treitz; po nich přišel Prus Klebs. Anatomický ústav choval praeparaty od Bochdálka; ty převzal Tyrolák Toldt. Sbírky přírodopisné zařizovali bratři Preslové; přešly do rukou cizozemců Steina, Willkomma, a tak dále. V letech sedmdesátých, právě před rozdělením, byla pražská universita rychle a radikálně poněmčena. Roku 1866 vyslovil se akademický senát, aby byla zavedena úplná rovnoprávnost na universitě; jak mluvil akademický senát r. 1881 o této rovnoprávnosti, jsme viděli. S poněmčováním nastal i »rozkvět«: stavěny totiž pro vědecké ústavy krásné budovy. Ale do těch přenášeny sbírky a zařízení, které nebyly dílem výhradně německých rukou a hlav.

Slušnost a spravedlnost byla by kázala, aby české universitě byly ponechány z budov, sbírek, zařízení aspoň taková, která mají historický význam pro český národ a jsou drahá českému citu, kdežto v německém srdci není pro ně citu žádného. Slušnost a spravedlnost byla by kázala, aby česká universita, když již byla zákonem uznána její historická a právní kontinuita s universitou Karlovou, nebyla docela vyděděna a postavena do světa téměř bez prostředků.

V universitním zákoně dala si německá universita zaručiti vědecké sbírky a ústavy, které právě měla v držení. Spravedlnost byla by kázala, aby též české universitě bylo bývalo zákonem zaručeno, že bude stejně sbírkami, ústavy a budovami vypravena, jako již byla německá. O tom však není v onom zákoně ani slova, není ani takové resoluce zákonodárcovy. Vše tu ponecháno »dobré vůli« vlády; a tato »dobrá vůle« vycházela z přesvědčení, že česká universita není života schopná a že dříve či později zanikne.

Vláda předložila také hned žádost za povolení dodatečného úvěru na první dvě fakulty české university, filosofickou a právnickou: žádala 9000 zl. řádně a 14.000 zl. mimořádně, toto na první zařizování ústavů pro fysiku, chemii, zoologii, botaniku, mineralogii. Tak žebrácky vypravena poslána byla česká universita do světa. Dějepisec náš Goll praví k tomu, že stará Alma Mater zanechala dvě dcery: jednu, dědičku universální, druhá neměla obdržet ani povinný podíl. Právem kárá tehdejší české poslance, že svolujíce, aby ustanovení o ústavech přešlo z resoluce do zákona, nepostarali se hned, aby české universitě byl pojištěn zákonem aequivalent za to.

Kdo očekával, že rakouská vláda postaví pro ústavy české university stejné budovy, jaké měla universita německá, zklamal se, třebas i byl čekal 30 let. Konečně přestali Čechové věřiti slibům rakouských vlád a přestali dokonale. Vláda netajila se s počátku přesvědčením, že česká universita se ukáže neschopnou k životu; proto povolovala na její vybudování jen provisoria. Tak postavena pro všechny ústavy lékařské fakulty v Kateřinské ulici budova, která by se mohla upotřebiti pro jakoukoliv jinou školu neb úřad, ale pro ústavy lékařské fakulty byla zcela nevhodná, rozsahem i založením. A do této budovy stěsnány všechny tak různé ústavy, jako anatomický, chemický, fysiologický, histologický, pathologicko-anatomický, soudně-lékařský, hygienický, experimentálně-pathologický a farmakologický. Když přes to fakulta pořád nezanikala, nýbrž naopak vzkvétala, povolovány přístavky k oné prvotní budově, až vznikl nynější konglomerát. V budově té jest pouze 5 poslucháren, z nichž čtyři jsou zcela nevhodné.

Od roku 1905 naléhal profesorský sbor české lékařské fakulty nejen v podáních k ministerstvu, náležitě odůvodněných a opětovaných téměř každoročně, nýbrž i deputacemi k ministerstvu i k českým poslancům na říšské radě (dr. Kramář sám vymohl tehdy meziministerskou konferenci o věcech universitních), aby byly pro českou lékařskou fakultu vybudovány aspoň ústav pathologicko-anatomický se soudně-lékařským, ústav fysiologický a hygienický, aby se mohly ostatní űstavy v nynější společné budově rozšířiti. Výsledek byl - nedokončená dosud novostavba ústavu pathologicko-anatomického a soudně-lékařského na slupském pozemku. O fysiologickém a hygienickém ústavě neučinila rakouská vláda žádného rozhodnutí, poněvadž na zbývající ještě slupský pozemek, kde měly býti postaveny, činila nárok - universita německá.

Slupský pozemek prodal rakouské vládě lacino český zemský výbor v naději, že tím přispěje k vybudování ústavů české university. Skutečně vystavěny tu kolem roku 1908 - plných 25 let od rozdělení staré university - čtyři veliké ústavy pro fakultu filosofickou české university. Ale vedle nich postaveny tři velké ústavy pro lékařskou fakultu - university německé. Pro lékařskou fakultu české university rozestavěn tu jediný ústav pro pathologickou anatomii a soudní lékařství, který do dnes stojí nedostavěný.

Německý akademický senát pražské university společné předpovídal ve své petici k panské sněmovně r. 1881, že česká universita bude míti více posluchačů immatrikulovaných, německá však více posluchačů skutečných, poněvadž čeští posluchači nuceni jsouce mocí skutečnosti, užijí vydatně dovolení poslouchati přednášky též na universitě německé. Německý akademický senát mínil tím patrně, že vyšší vědecká hodnota německé university přitáhne k ní i většinu posluchačstva českého. Předpověď se nesplnila. Česká universita vzrůstala rok od roku nad německou počtem posluchačů immatrikulovaných i skutečných: velmi málo jich užilo volnosti poslouchati přednášky též na universitě německé, moc skutečnosti ukázala se tu slabou. Vzrůst posluchačstva české university nad posluchačstvo university německé jeví se v desetiletých obdobích takto:

To jest, v posledních desetiletích připadali na 2 posluchače německé university 4 až 5 posluchačů české university.

O vědecké hodnotě university nerozhoduje ovšem jen počet jejího posluchačstva. Při stejném počtu profesorů a při stejné vědecké výzbroji mohla a měla by ta universita, která má menší počet posluchačstva, ukazovati větší vědeckou a badatelskou činnost, poněvadž větší počet posluchačstva ukládá profesorům větší učitelskou práci.

Proto bylo, a zvláště též z kruhů české university, na to důtklivě naléháno, aby byla zřízena druhá česká universita na Moravě. A tu je velmi povážlivé, že to byli zvláště též profesoři německé university v Praze, kteří této kulturní potřebě české se stavěli velmi tvrdě na odpor, »vměšujíce v to politicko-nacionální tendence«.

Žalostný doklad k tomu podal rektor německé university pražské dr. Sauer r. 1908 svým vystoupením proti resoluci IV. Sjezdu Českých Přírodozpytců a Lékařů r. 1908, která se dovolávala francouzským jazykem podpory všech kulturních lidí v Evropě pro požadavek druhé české university na Moravě. Proti této resoluci uveřejnil rektor Sauer v měsíčníku »Deutsche Arbeit. Zeitschrift für das geistige Leben der Deutschen in Böhmen« článek nadepsaný »Ein tschechisches Kulturdokument in richtiger Beleuchtung«.

Tímto »českým kulturním dokumentem« měla býti právě ona resoluce Sjezdu Českých Přírodozpytců a Lékařů, ve které se mimo jiné též pravilo, že ústavy české university jsou relativně (relativement pris) hůře opatřené, než ústavy university německé.

»Relativement pris. Aus diesem Satzteil spritzt uns das Gift entgegen«, rozhorlil se rektor Sauer i tvrdil, že statistika by ukázala, že česká universita již daleko předstihla německou ve výpravě ústavů a ve všem, čeho může dopřávati státní správa, třebas i byla bývala německá universita o malý krok před nově založenou (!) universitou českou. Co dnes koná německá universita, horlil rektor Sauer, koná z vlastní síly, mnohem více z vlastní síly, než dobře opatrovaná a pěštěná, dnes téměř zhýčkaná česká sestra.

Profesor Srdínko vykonal tehdy důležitou práci, že prozkoumal statistiku, jíž se dovolával rektor Sauer, čímž odrazil nájezd a zahanbil útočníka, který teprve za půl druha roku se odhodlal k odpovědi, ve které na čtyři z pěti námitek Srdínkových nemohl odpověděti nic a na pátou odpověděl chybně, tak že Srdínko mohl skončiti polemiku výtkou nesvědomité povrchnosti nebo úmyslné nepravdomluvnosti tomu, co napsal rektor německé university Sauer o »zhýčkané české sestře«. Tu se ukázalo, odkud »stříkal jed«!

Statistické doklady Srdínkovy o nákladech státu na českou a na německou universitu v Praze jsou pro naši otázku nyní velmi důležité, pročež je uvedeme ve stručném přehledu. Podle státních rozpočtů na léta 1902 až 1908 bylo řádné vydání na německou lékařskou fakultu o 290.000 K a mimořádné o 507.000 korun větší než na lékařskou fakultu české university. Když Sauer namítl, že třeba srovnávati celkový rozpočet obou universit a zejména hleděti ke státním účetním závěrkám, aby se ukázalo, co bylo na obě university nejen rozpočteno, nýbrž skutečně vydáno, odvětil Srdínko, že v účetních závěrkách jsou obě university vedeny společně; ale nalezl v nich za jediný rok 1890 přece oddělené vyúčtování, a tu se ukázalo, že na českou universitu bylo toho roku skutečně vydáno 344.000 zl., na německou však 432.000 zl., tedy téměř o čtvrtinu více. Sauer dovozoval, že podle rozpočtů na léta 1902 až 1908 byla řádná vydání na českou universitu o 246.629 K a mimořádná o 471,107 K, celkem o 717.736 K větší než vydání na universitu německou. Srdínko však ukázal, že tento rozdíl ve prospěch české university jest jen zdánlivý, poněvadž je třeba odečísti příjmy státu od obou universit na kolejném a vydání státu na nájem budov. Vydání státu na university jest z části kryto kolejným, plynoucím do státní pokladny; a to bylo v létech 1902-1908 na české universitě o 520.700 K větší, než na universitě německé. Vydání státu na českou universitu bylo zvýšeno nájemným o 528.576 K, jehož nebylo třeba na universitu německou, poněvadž byla umístěna ve státních budovách. Byl-li tedy rozpočtený náklad na českou universitu zdánlivě o 717.736 K větší, byl skutečně o kolejné 520.700 K a o nájemné 528.576 K menší, t. j. menší o 331.540 K.

A při tom byla německá universita umístěna v palácových státních budovách, kdežto česká universita se tísnila v najatých, starých domech. Příklad: Kaulichův dům na Karlově náměstí a budova přírodovědeckých ústavů německé university ve Viničné ulici.

Prof. Srdínko prozkoumal státní rozpočty vydáni na českou a německou universitu též za léta 1892-1901; v té době bylo rozpočteno na českou universitu o 584.480 K méně než na německou; nájemné pro českou universitu činilo za tu dobu 481.744 K.

Od r. 1892 do r. 1908 činilo nájemné za bídné místnosti pro českou universitu přes 1 milion K. Rakouské vládě byl učiněn od českých peněžních ústavů návrh, že za annuity, rovnající se nájemnému, vystavějí pro českou universitu důstojné budovy. Rakouský ministr odmítl návrh jako nedůstojný rakouského státu. Tak osvědčil se výrok ministra Conrada, pronesený v panské sněmovně při dělení pražské university r. 1882: Česká čest je také rakouská čest, za který mu byli Čechové tehdy tak vděčni, podle slov dějepisce Golla.

Za dobu od r. 1882 do r. 1910 byl, podle počtu Srdínkova na základě státních rozpočtů, náklad státu na českou universitu v Praze o 1,647.316 K menší, než náklad na Pražskou universitu německou. A k tomu třeba ještě připočísti nájemné větší o 1,280.693 K a kolejné větší o 776.600 K. Byl tedy náklad státu na českou universitu v celku o 3.704.609 korun menší, než náklad na německou universitu v Praze: a to při více než dvojnásobném počtu posluchačstva na české universitě.

Prof. Srdínko zkoumal státní rozpočty rakouské v nákladu na německé a slovanské university důsledně až do posledních let. Skončil svou práci rozpočtem na rok 1918-19, o němž prohodil, že nám bude na něm co nevidět málo záležeti. Na německé university v Rakousku byl tu rozpočten náklad 10.81 mil. korun, na university slovanské (dvě polské a jednu českou) jen 5.71 milionů korun. Německá třetina obyvatelstva v Rakousku požívala tedy dvou třetin všeho nákladu na university, slovanské dvě třetiny obyvatelstva jedné třetiny toho nákladu. Tak pečovaly rakouské vlády o nejvyšší potřeby slovanského obyvatelstva a tak přivedly Rakousko k hanebnému konci. Pražská německá universita má na tomto konci svůj podíl.

Hodnota university a její potřeby nezáleží jen v počtu posluchačstva, nýbrž zvláště v její vědecké a vyučovací zdatnosti. Na to kladl zvláštní váhu německý akademický senát pražské university před jejím rozdělením roku 1882, v tom jistém očekávání, že česká universita v této věci zůstane daleko za německou. Jaký byl potom vývoj obou universit skutečně, dosvědčil rektor německé university z r. 1908, prof. Sauer. Uznal nepřímo vědeckou převahu české university nad německou, prohlásiv, že co německá universita dnes tvoří, to že tvoří vlastní silou, mnohem více vlastní silou, než dobře ošetřovaná a pěštěná, dnes téměř zhýčkaná universita česká. Když však se objevilo toto hýčkání v pravém světle a vědecká zdatnost české university nemohla být odvozována z cizích sil, uchýlil se rektor německé university ku podkladu, jako by česká universita byla dvojitá. Neboť napsal: »Mohl by někdo její (t. české university) výsledky vědecké srovnávati s výsledky naší (německé) university jednoduché? Česká universita, jakožto jediné ohnisko vědeckého života národa, spějícího vzhůru, položená ve skutečném hlavním městě své země, jest zajisté střediskem nejlepších mužů z celého národa. Německá universita v Praze nemůže se ve všech těchto věcech s českou nijak porovnávati. Máme před naší sousední a soutěžící universitou ještě jen tuto přednost: vše, co tvoříme, tvoříme pod vědeckou kontrolou velké německé veřejnosti.«

I v tomto uznání skrývá se tedy urážlivá osobivost, i odtud stříká jed. Prof. Srdínko ukázal proti Sauerovi, že česká universita v poměru k německé není nijak dvojitá. Neboť r. 1908 měla německá universita v Praze 67 řádných a 31 mimořádného profesora; česká naproti tomu jen 64 řádné a za to 33 mimořádné profesory. Na výtku nesvědomité povrchnosti nebo úmyslné nepravdomluvnosti odpověděl německý rektor, že česká universita je dvojitá jen podle vyslovených požadavků a podle nesmírného vědeckého dorostu. Německý rektor vyslovil tu sám nejvyšší důvod pro zřízení druhé české university, proti němuž tak příkře vystoupil. Tehdy měla česká universita bohatý vědecký dorost a naději, že brzy bude zřízena druhá universita. Tento dorost nám sestár a nový nedorůstal, poněvadž se Němcům podařilo zmařiti tuto naši naději.

Rektor německé university pražské reklamoval pro tuto universitu jen tu přednost, že její tvoření se děje pod vědeckou kontrolou velké německé veřejnosti, čímž zřejmě chtěl snížiti uznaně bohatší tvoření university české, jakoby mělo význam jen pro malou veřejnost českou, ale jakoby neobstálo před velkou veřejností německou. Srdínko odbyl tuto domýšlivost německého rektora tím, že vědecké práce české jsou uveřejňovány většinou také německy, ale též francouzsky, anglicky a rusky, a že jejich hodnota dochází ocenění před veškerou veřejností vědeckou. Možno dodati, že vědecká práce česká jest přísně kontrolována zvláště pražskou německou veřejností, jak svědčí výstup rektora Sauera sám; časem objevují se jisté známky její tajné kontroly, pátrající zvláště po vadách a nedostatcích, které by se snad vyskytly v české vědecké práci. Zůstává-li tato kontrola skrytou, jest to pro českou vědeckou práci dobrým vysvědčením.

Výstup rektora německé university pražské roku 1910 vedl k uznání takové vědecké tvořivosti university české, jakoby byla v poměru k universitě německé dvojitá. Dává tedy české universitě právo požadovati splnění zásady, prohlášené slavnostně v petici německého akademického senátu staré pražské university roku 1881, kteráž zásada zněla:

»Nechť příště se vyvine v Praze lépe ta či ona universita, vždy bude nutno trvati na zásadě, že ta, která více vykoná ve vědě a v učení, bude míti právo žádati více.«

Ano, česká universita měla právo požadovati dvojnásobně více, než německá, ano mnohonásobně více, jakožto jediné ohnisko vědeckého života národa spějícího vzhůru, středisko nejlepších jeho mužů, v čemž všem se s ní německá universita v Praze nijak nemůže porovnávati.

Rektor německé university pražské Sauer zakončil svůj výpad proti české universitě roku 1910 těmito slovy: »Boj mezi oběma národními kmeny v české zemi bude sotva dobojován. Ať však jest jednou dobojován kdekoliv, přejeme si, aby jeho průběh byl nekrvavý: Vae victis! «

Na to odvětil tehdy Srdínko: »Vítězové budou k Vám, páni Sauerové, spravedliví!«

Boj byl dobojován, a to velmi krvavě, podle vůle všeho německého národa a proti vůli národa českého. Ale vítězové budou spravedliví, neboť žíznili po spravedlnosti a bojovali za ni. Spravedlnost káže, aby každému bylo dáno, co mu po právu patří, a aby každý vydal, co si přisvojil z cizího, lstí nebo mocí.

Universita v Praze byla založena od českého krále se svolením českých stavů pro věrné obyvatele českého království a nadána českými statky, v době, kdy němečtí obyvatelé tohoto království o universitu nestáli. Němci byli na universitě cizími hostmi, pozvanými k českému stolu. Ale oni si učinili z pozvání právo na celý stůl, tak že český král jim kázal ponechati první místa pravým dědicům. Oni však chtěli býti vždy jen navrch, nikdy dole. A odešli uražení. Po dlouhá století zůstávala pražská universita v rukách českého národa. Po Bílé Hoře měla již celá býti vydána jesuitům, přece však Čechům zachována aspoň ve dvou fakultách. Z libovůle habsbursko-lotrinského samovládce byl, na ni zaveden místo latiny jazyk německý jakožto jazyk živý, ne z práva německého národa. Roku 1848 přistoupil druhý znovu oživlý jazyk český. Pražská universita uznána i od Němců za národně rovnoprávnou. Avšak rozvoji českého národa na universitě bráněno policejním absolutismem, po jehož pádu rozvoj ten hned se započal: byl však zase utlumován rakouskou německo-liberální vládou, která se jala poněmčovati pražskou universitu důsledným dosazováním cizích německo-nacionálních profesorů. Obávaliť se, aby pražská universita nebyla počeštěna; a proto tlačili též na její rozdělení. A v tom vyhověl Němcům německý vládce nařídiv toto rozdělení z vlastní moci, proti vůli a přání Čechův, kterým byla pražská universita stále drahocenným dědictvím. Ale při dělení samém byla česká universita zkrácena; a byla potom stále zkracována po dlouhá léta až do dnes. Rakouská vláda slíbila sice, že vybuduje českou universitu stejně, jako byla německá; slib však plnila universitě německé.

Jako Pénolopé jest pražská universita dlouho obléhána chtivými hostmi, kteří užívají jejích statků na úkor pravého dědice Télemacha. Český Odysseus, vrátě se domů po dlouhých bludných cestách, vypudí-li nezvedené hosti?

»Němci v Čechách nejsou celý národ, nýbrž jeho kolonisační avantgarda. Není naší vinou, že Němci vysílají své výbojné kolonie na východ a také k nám do našich zemí. Tento příslovečný »Drang nach Osten« musí býti staven, to je přece úkol této hrozné války a úkol míru.« Tak prohlásil první president česko-slovenské republiky Masaryk o novém roce 1919.

Německá universita v Praze jest nejpřednější baštou, »Bollwerk«, tohoto výbojného německého předvoje na české půdě; není ohniskem vědeckého života německého národa, ani střediskem nejlepších jeho mužů. Chovala se vždy jako předvoj, útočně a bojovně proti národu českému; tvoří základ pražského němectví, k němuž se hlásí polovice pražských advokátů a lékařů. Je-li tedy na nás vznesen úkol staviti německý pud na východ: dostojíme mu tím, že ponecháme německou universitu v Praze v držení všech předností, kterých jí dopřály rakouské vlády na úkor university české?

Pražské němectvo samo bylo přesvědčeno, že po zřízení česko-slovenského státu německá universita v Praze neobstojí, ale nabylo odvahy z naší váhavosti. V prosinci r. 1918 byl podán v Národním shromáždění návrh na změnu universitního zákona z r. 1882, kterou měla býti napravena křivda, páchaná na české universitě v Praze od rakouských vlád ve prospěch university německé. Návrh ten dostává se teprve 14. ledna 1919 na poradu do školského výboru. Ale akademický senát německé university v Praze podává již 23. prosince 1918 protest proti tomuto návrhu, dotud holému, ještě neodůvodněnému a nevypracovanému. Podává protest ku předsedovi ministerstva česko-slovenského státu s výzvou, aby se postaral, aby přestalo od jednotlivých členů Národního shromáždění zamýšlené zasahování v práva německé university v Praze.

Tento protest úřední korporace jest charakteristický pro ducha českého němectví. Zase volá na pomoc vládu proti parlamentu, onu moc, která jich vždy chránila v tak zvaném Rakousku. Akademický senát německé university v Praze uznává předně, že založení česko-slovenského státu nemůže zůstat bez působení na budoucnost německé university v Praze, která, jakožto vysoká škola, věnovaná »německému národu v Čechách«, musí sdíleti osud tohoto »národa«. Budou-li »německé Čechy« uznány za součást státu »německo-rakouského«, musí tato universita (totiž německá universita v Praze) - změniti místo svého pobytu. Připadnou-li však »německé Čechy« ke státu česko-slovenskému, tu bude náležeti otázka místa a právních poměrů německé university k oněm věcem, o kterých se bude sjednotit oběma národním kmenům. Než se rozhodne o státní příslušnosti »německých Čech«, trvá německá vysoká škola ve stavu provisorním, za něhož nemá býti upravován její věcný, ani právní stav s konečnou platností. Tak dovozuje německý akademický senát.

Akademický senát německé university v Praze utvořil si tu zvláštní fikce, aby odůvodnil, že tato universita nenáleží pod pravomoc česko-slovenského státu, tak že by mohla z něho býti přenesena do státu cizího. Předně prohlašuje Němce v Čechách za zvláštní národ, ač jsou přec jen předvojem německého národa. Za druhé prohlašuje »německé Čechy« za zvláštní území, k němuž zřejmě počítá i Prahu, ačkoli »království České« zůstalo i ve zmizelém Rakousku do posledka zemí jednotnou, která nebyla žádným státoprávním aktem ani mocí roztržena, poněvadž poslední bezprávné a chvatné trhací výnosy zmizelé rakouské vlády rozplynuly se s ní vniveč. Správa celého »království Českého« a zvláště též Prahy, přešla na česko-slovenský stát, a tudíž také správa německé university v Praze.

Akademický senát německé university v Praze dovolává se práva držitele, které jest v posledu právem moci. Protestuje proti návrhu, o kterém tuto počínáme jednati, ježto návrh ten rozhoduje bez Němců o državě (Besitzstand) »německého národa v Čechách«, a to o statku tak drahocenném, jako jest universita. I dovozuje, že takový nyní vydaný zákon musil by být jistě hned odvolán, jakmile by »německý národ v Čechách« byl přivtělen k česko-slovenskému státu a povznesl svůj nárok na politická práva, jemu nesporně náležející, kdežto pro německo-rakouský stát, kdy by se dostal v držení »německých Čech«, zákon ten by neměl hned napřed žádné platnosti.

Tu dovoluje si německý akademický senát dokonce fikci, že by se německá universita v Praze mohla dostati v majetek německo-rakouského státu. To mohl by býti pro nás nejnaléhavější důvod, abychom tomu co nejrychleji zabránili, třebas i zrušením německé university v Praze a zabráním všeho jejího majetku. Akademický senát, úřední to korporace, zastupující universitu, prohlašuje tu veřejně k náčelníku vlády česko-slovenského státu, že neuznává svrchovanosti a pravomoci česko-slovenského státu nad německou universitou v Praze. Náleželo by nám tudíž, tázati se naší vlády, jak přijala toto prohlášení akademického senátu německé university v Praze a zdali zastavila vydržování této university nákladem našeho státu, až do konečného rozhodnutí mírové konference, bude-li »německá Praha« přidělena česko-slovenskému, či německo-rakouskému státu?

Akademický senát německé university v Praze protestuje proti změně universitního zákona z r. 1882, která se má týkati především jména a právních statků university české, zůstavujíc německou universitu Karlo-Ferdinandovu v jejím jméně i právním stavu nedotčenu, až do konečného sjednocení Čechů a Němců v česko-slovenském státě. Protestuje, jako dosud vždy protestovala, proti každému uspokojení kulturních potřeb českého národa, pokud jim vyhovuje universita, od dělení staré university pražské až k volání po druhé české universitě v Brně, od universitních insignií až k poslednímu staveništi na Slupi. A tu protestuje znova, jakoby tu byla stále stará rakouská vláda, jakoby moře hořkosti nebylo se proměnilo v moře krve a jakoby byla zapomenuta slova, připomenutá nám rektorem této university, zrovna před touto hroznou proměnou: Vae victis.

Vlastní důvod protestu akademického senátu německé university v Praze jest, že tato universita má v držení věci, na které má vlastnické právo universita česká a které mají býti změnou zákona této universitě navráceny. Stěžuje-li si akademický senát ve svém protestu, že tímto návrhem jsou porušována práva německé university v Praze a práva »německého národa v Čechách«, že se jím popírá právo na sebeurčení německého národa a překáží dorozumění obou národností v Čechách, na které byl kladen zvláštní důraz při otevření Národního shromáždění, tu možno odpověděti, že základní podmínkou dorozumění, sebeurčení a míru jest restituce: navrácení všeho, co bylo nabyto a držáno neprávem, nýbrž mocí.

A to platí též o dělení staroslavné university pražské. Toto dělení bylo nařízeno oktrojem zdánlivě ústavního panovníka proti vůli Čechův a po vůli Němcův. Čechové, aby uhájil aspoň právní kontinuity české university s universitou Karlovou, přivolili v tísni k resoluci o ústavech universitních, kterou však Němci vnutili do zákona. Tím samí způsobili, že restituce není nyní jinak možná než změnou tohoto zákona. Rakouská vláda odbyla Čechy slibem ministra Ziemiatkowského, že česká universita bude stejně vybudována, jako německá již byla. Tvrdí-li nyní akademický senát německé university v Praze, že zákon o rozdělení university povstal parlamentární cestou za účasti českých poslanců, tak že nelze tvrditi, že dělení university se stalo oktrojem, jemuž by se byl musil český národ za tehdejších poměrů podrobiti: tedy jest toto tvrzení klamné a opak jest pravdou. A slib vlády, kterým se Čechové tehdy dali odbýti, splněn za těchto 37 let tak, že dnes tu stojí německá universita v Praze, vypravená i novými rozsáhlými ústavy, kdežto universita česká se tísní v přístavcích ke starým budovám provisorním a sídlí stále ještě v Kaulichově domě na Karlově náměstí, v lázeňském sále na Malé straně a v činžovním domě v Krakovské ulici. Podmínka, se kterou snesli Čechové tehdy, aby byla převzata ona resoluce do zákona, nebyla splněna; proto pozbývá ona resoluce i v onom zákoně svého oprávnění z dorozumění. A dělení potom prováděno tak, že německá universita zůstala z rozhodnutí rakouské vlády v držení i takových budov a nadání, které podle znění zakládacích listin náleží Čechům. Něm. universita tehdy chtěla celé Karolinum pro sebe. Když však Helfert v panské sněmovně prohlásil, že podle historických dokumentů by mělo Karolinum připadnouti Čechům, spokojili se Němci lepší částí Karolina. Čechům náleží podle zakládací listiny nadace Rečkova; ale Němcům přiřknuta z ní polovina. Tak zůstali Němci též v držení archivu a insignií universitních, i ústavních sbírek a učebných pomůcek, které byly připraveny také českými rukami a hlavami. Ani tu necítí německá hrdost úhony v tom, že má v držení věci cizí; neboť pouhým držením chce nabývati práva.

Akademický senát německé university v Praze hájí »práva« Němců v Čechách po způsobu německých politiků z Čech. Neuznává pravomoci tohoto státu nad universitou, kterou zastupuje, ale požaduje, aby stát hájil práv této university a konal k ní své finanční povinnosti. Hájí práva »německého národa« v »německých Čechách« na »universitu«, ale jako by nebyla v Praze nebo jako by Praha ležela v »německých Čechách«. Jsou-li němečtí politikové, a s nimi akademický senát německé university v Praze, tak přesvědčeni, jak hlásají, že »německé Čechy« nebudou náležeti k česko-slovenskému státu, tak že se jim podaří pomocí hesla »sebeurčení národů«, proti němuž i válku pozvedli, roztrhnouti starobylé království České proti vůli národa českého, který stál po celou válku při vítězích, ačkoli se jim to nepodařilo ani v době, kdy sebe již měli za vítěze, proti národu, nejhrubším násilím sevřenému: tedy by měli sami usilovat o rychlé zrušení německé university v Praze, k čemuž jejich politické stanovisko přímo vyzývá. Proto měl by česko-slovenský stát plné právo zrušiti německou universitu v Praze, nečekaje rozhodnutí mírové konference. Neboť Praha jest již hlavním městem česko-slovenského státu.