Než počal školský výbor poradu
o těchto návrzích, prohlásil před
ním pan ministr školství a národní
osvěty, že vláda si nepřeje, aby se
hýbalo otázkou obou pražských universit
před ukončením mírového jednání,
poněvadž by si Němci stěžovali,
že jsou utiskováni v česko-slovenském
státě, což by nám mohlo škoditi
před mírovou konferencí. Na to odvětil
člen dr. Mareš, že právě universitní
otázka ukazuje, jaký útisk tu bylo Čechům
snášeti od Němců a od rakouských
vlád, tak že její podrobné vylíčení
může poskytnouti vládě důležitého
dokladu o česko-německých poměrech
v Čechách právě pro mírové
jednání. A dále, že Němci budou
protestovati, i když by se od nás nic proti nim nestalo;
vždyť akademický senát německé
university v Praze již protestoval u našeho ministerského
předsedy proti našemu návrhu, dříve,
než jsme o něm počali zde jednati. Kdybychom
tedy od tohoto jednání po přání
naší vlády upustili, zdaž by to nevypadalo
tak, jakobychom ustupovali před protestem akademického
senátu německé university a ustupovali proto,
že zamýšlíme způsobiti křivdu
této universitě? Kromě toho, universitní
otázka v Praze vyžaduje naléhavě nápravy
pro velikou tíseň, která nastala právě
na české universitě.
Školský výbor usnesl se potom jednomyslně
probrati poměry obou pražských universit do
podrobna. V následující schůzi výboru
oznámil zástupce ministerstva školství
státní sekretář dr. Drtina, že
akademický senát německé university
v Praze skutečně podal u naší vlády
protest proti našim návrhům, a připomněl,
že třeba postupovati tak, aby si Němci nemohli
do žádného útisku ztěžovati.
Člen F. V. Krejčí připojil k tomu,
že by otázka universitní neměla býti
vytrhována z celého souboru česko-německé
otázky, který by měl býti řešen
v celku až po uzavření míru. Na to odvětil
člen dr. Mareš, že universitní otázka
tvoří zvláštní celek, že
tu trvá křivda nám učiněná
na nesporně naší půdě, v Praze,
kdežto v jiných oborech správy již nastala
náprava, a to i na území, kde bydlí
především Němci. Školský
výbor potom v poradě pokračoval.
Člen dr. Krejčí položil váhu
zvláště na mravní stránku
universitní otázky, ježto universita v Praze
byla založena především pro národ
český, jenž však byl svého práva
k ní zbavován a málem úplně
zbaven, z čehož by byl mravně odůvodněný
důsledek, aby německá universita v Praze
byla úplně zrušena a pro Němce založena
universita nová, až budou připojeni mírovou
konferencí k československému státu.
Návrh, který o tom podal dr. Krejčí
(tisk 208), byl pojat do této zprávy s tím,
že by naň došlo, kdyby návrh dra Mareše,
mravně ne tak důsledný a skutečným
poměrům lépe hovějící,
nedošel zákonité platnosti. Proto vzat za základ
tento referát a návrh dra Mareše.
Universita v Praze byla založena od císaře
Karla IV. jakožto krále Českého, se
svolením českých stavů, zlatou bullou
ze dne 7, dubna 1348, která výslovně uvádí
účel: »aby věrní naši obyvatelé
království, kteří po ovoci věd
neustále lačnější, nebyli nuceni
žebrati po cizích, ale nalézali stůl
pro sebe připravený v království...a
aby za slavné pokládali zváti cizince k účastenství...«
Majetníky stolu, totiž university, měli tedy
býti věrní obyvatelé království;
cizinci však měli k němu býti zvání.
Těchto cizinců, zvláště
Němců, přišlo na Pražskou universitu
tolik, že během let zvykem si osobili právo
na tři hlasy v řízení university,
kdežto Čechům zbyl jen jeden hlas. Němci
v Čechách usedlí tehdy si university
téměř nevšímali, tak že
studenti z tehdejších německých měst
v Čechách byli v mizivé menšině
proti českým studentům z nejodlehlejších
vesnic. Cizí Němci zmocnili se Pražské
university a v tom stala se náprava Dekretem kutnohorským
krále Václava IV. r. 1409, z přičinění
M. Jana Husa, V tomto dekretu praví se: »...národ
německý, nemající dosud obyvatelského
práva v království Českém,
přiosobil si ve věcech universitních tři
hlasy, národ český, téhož království
pravý dědic, toliko jednomu hlasu se těší
a ho užívá: pročež považujeme
to my za nespravedlivé a velice neslušné, aby
cizí a přespolní lidé užívali
prospěchů obyvatelů zemských, ti však
se cítili škodlivým nedostatkem sklíčeni.
Nařizujeme, abyste napotom národ český
ke třem hlasům připustili...«
Němečtí cizinci tehdy se nepodrobili královskému
rozhodnutí, raději odešli z Prahy a založili
universitu v Lipsku. V době zápasu o tři
hlasy napsal Hus: »Tak měli by cizí národové
se svými staršími (na universitě) přísahati
králi Českému Václavovi, že mu
budou věrni a poslušni.« Nebyli tedy, a na Husa
proto zanevřeli. A později, r. 1412, Hus doložil:
»A tiemto obyčejem měla by pokolenie německá,
jenž jsú v Čechách, jíti
před krále a přisáhnúti, aby
jemu i zemi byli věrni: ale to se stane, až had
na ledu se zhřeje.«
Pražská universita přešla svévolným
odchodem Němců cizozemců cele do rukou národa
českého; neboť Němci v Čechách
usedlí byli na universitě v mizivé menšině
a téměř úplně se ztráceli.
Pozbyla-li tím universita německého
významu, dosáhla tím většího
významu českého: neboť se stala
ohniskem duchového hnutí, jež má dosud
význam všelidský. Po velikém
napjetí následovala i tu ochablost, tak že
pražská universita ke konci 15. století byla
jako »klenot zrezavělý«.
V 16. století počali evangeličtí stavové
pečovati o povznesení pražské university
a zřídili k tomu zvláštní sněmovní
komisi. Avšak tato snaha byla překažena od Ferdinanda
I., jenž roku 1547 počal soustavně lámati
českého ducha. Pokořil v tom roce česká
města a zkrušil při tom též pražskou
universitu. Chtěl ji celou vydati katolíkům,
ale připadl na horší: založil proti Karlově
universitě r. 1556 jesuitskou akademii u sv.
Klimenta, za tím účelem, aby vykořenila
kacířství z českého národa
a rozšířila v něm katolickou víru.
V zakládací bulle z r. 1562 obdařil Ferdinand
I. jesuitskou akademii privilegiemi, jako právem promočním
a právem zakládati školy po celém království,
a opatřil ji hojnými statky i důchody z královské
komory.
Jesuité oddali se svému poslání přehorlivě.
Zřídili v Klementinu šestitřídní
gymnasium, potom učení filosofické a theologické.
Jesuitská kolej byla svým založením
zcela rozdílná od university; nebylo na ní
fakult, nebylo voleného rektora, nebylo svobodně
učících profesorů. Vše bylo podřízeno
řádové poslušnosti. Z Prahy založili
jesuité školské kolonie v Jindřichově
Hradci, v Krumlově, v Olomouci. Universita, které
náležela správa školství v celém
království, uznávala sice, že jsou tu
porušovány její privilegie, ale neodvážila
se odporovati tomu. A tak dosáhla jesuitská působnost
největšího rozsahu za Rudolfa lI.
Jesuitské školy vynikaly nad universitní přesností
ve vyučování a pořádkem v žactvu;
tu naučili se žáci mnohem dříve
latinsky, až se rodiče divili; a žáků
přibývalo. Ale obsahem bylo jesuitské
učení chatrné a nehybné. V tom zase
vynikala universita Karlova, která vydala mnohem více
učenců a spisovatelů, přes své
nedostatky. Neboť jesuitská akademie byla vydržována
státním nákladem, kdežto universita
byla odkázána jen na vlastní fondy a nadání,
které jí byly někdy i ve prospěch
jesuitské akademie odnímány, jakož jí
bylo vůbec překáženo a její působení
stěžováno. Přesto kvetlo školství,
řízené universitou, tak že Pavel Stránský
mohl prohlásiti, že sotva byl jiný národ,
jehož mládež, zvláště mládež
chudá, by byla měla upravenější
cestu k vyššímu vzdělání,
než měl národ český. Z takového
prostředí jediné mohl vzejíti Komenský.
Na universitě působili tehdy vynikající
mužové, jako právník Koldín (1558),
Daniel Adam z Veleslavína (1572), Lupáč z
Hlavačova (1578), humanista Matouš Collinus (1566),
jehož náhrobek stojí ve dvoře Karolina,
astronom a lékař Tadeáš Hájek,
správce českého školství Bacháček
z Nauměřic; konečně anatom Jan Jesenský.
Z jesuitů zasluhuje vzpomínky jen Václav
Šturm.
Počátkem 17. století čeští
stavové se zase starali o povznesení university.
Sněm dosadil k tomu defensory university. A universita
volila si rektory z panského stavu, očekávajíc
od nich podpory. Avšak tyto snahy vzaly za své bitvou
na Bílé Hoře. Universita pro účast
na rebellii obsazena vojskem Bouquoiovým, její statky
uchváceny. Mistři obrátili se s prosbou,
aby byla zachována universita Karlova, do Vídně
k Ferdinandu II., ale se smutnou se vrátili. Obrátili
se za přímluvu do Drážďan ke kurfirstu
Saskému; tím však postavení university
jen se zhoršilo. Její nedávný rektor
Jan Jesenský popraven na Staroměstském náměstí.
A 28. března 1622 došel hejtmana staroměstského
Hermana Černína z Chudenic císařský
dekret, aby mu Karlova universita vydala všechna svá
privilegia, která prohlášena za propadlá
pro účast na rebellii. Poslední profesoři
složili v dubnu r. 1622 své űřady a opustili
svá kollegia. V listopadu r. 1622 vydána universita
jesuitům. Na památku mělo jí zůstati
jméno Karlovo. Ale jesuité navrhli sami pojmenování
Carolo-Ferdinandea a spojili ji s Klementinskou akademií.
Zařízení této nové university
mělo být ustanoveno zvláštní
zlatou bullou, podle návrhů jesuitů. Rektorem
měl býti vždy jen rektor jesuitského
kolegia; jemu mělo býti přikázáno
soudcovské a promoční právo i správa
všeho školství. Kancléřem university
měl být jen člen jesuitského kolegia,
podřízený rektorovi. Rektor měl jmenovati
profesory na právnické i na lékařské
fakultě. Na theologické fakultě neměl
býti professorem než jen člen jesuitského
kolegia.
Takováto osobivost jesuitů vzbudila proti nim odpor
jiných řádů, zvláště
dominikánů, a hlavně arcibiskupa Harracha,
jenž, seznav obsah chystané bully, protestoval proti
porušování arcibiskupských práv,
zvláště v oboru církevního soudnictví;
ohrazoval se též proti porušení arcibiskupova
privilegia jakožto kancléře university, ježto
on sám zbyl po universitě Karlově a na něj
že by měl padati trest, určený kacířům?
Císař kázal r. 1624 vyšetřovati
věc; ale jesuité hned bullu, ještě nevydanou,
počali prováděti. Arcibiskup jakožto
kancléř university prohlásil jejich promoce
za neplatné a vymohl u papeže zákaz promocí
jesuitských r. 1628. l zřídil s opatem strahovským
zvláštní kněžský seminář
ve dvoře králově.
Spor nedošel za Ferdinanda II. rozřešení;
zlatá bulla. 13 let připravovaná, nevydána.
Po 10 let nebylo žádných promocí.
Ferdinand III. ujal se znova universitní otázky.
Kázal r. 1638, aby jesuité vydali universitu Karlovu,
která obnovena ve dvou fakultách, právnické
a lékařské, pod správou protektora,
který měl dosazovati profesory. Karlově universitě
vráceny též některé její
statky, tak že na př. Rečkova nadace (statek
Michelský) jest nyní majetkem jen právnické
a lékařské fakulty. A když jesuité
počali konati promoce, předstírajíce,
že jejich zákaz platil jen universitě Karlově-Ferdinandově,
která nyní přestala, vymohl si též
arcibiskup u papeže promoční právo pro
svůj seminář. To zase mu zakázal císař,
zakázal i návštěvu arcibiskupských
škol. A arcibiskup zase vymohl u papeže obnovení
zákazu promocí na jesuitské koleji.
Takové zmatky a spory v katolické církvi,
jíž bylo vydáno všechno české
školství, způsobily rozvrat tohoto školství,
které přece i za úpadku předbělohorského
vzkvétalo. Ferdinand lIl. dosadil k narovnání
sporů novou komisi r. 1642, která navrhla spojiti
obě university; nedošlo k tomu pro odpor arcibiskupův.
Myšlenka spojiti obě university zase oživla po
r. 1648, kdy studenti obou universit svorně pod vedením
jesuity Plachého hájili pražského mostu
proti Švédům. Ale tu zase Karlova universita
se bránila spojení s Ferdinandovou. Konečně
nařídil císař spojiti obě university
v jednu o čtyřech fakultách, z nichž
právnická a lékařská pošly
z university Karlovy, theologická a filosofická
z university Ferdinandovy, tak že privilegia obou měla
zůstati zachována; rektor měl býti
volen z fakult střídavě.
Akt spojení prohlášen slavně v Týnském
chrámě 4. března 1654, napřed česky,
potom též německy. Avšak toto spojení
university nepovzneslo. Rozvoj jesuitů v Čechách
znamenal úpadek národního vzdělání
a duševní ztrnutí. Ne sama pohroma 30 leté
války, nýbrž hlavně duševní
útisk jesuitský způsobil v Čechách.
dlouho trvající duševní tmu.
Když koncem 17. století počalo v Anglii a Francii
vycházeti slunce moderní vědy, tu rozpomenul
se i Josef l. na pražskou universitu. Superintendent university
Birelli podal r. 1710 císaři zprávu o příčinách
úpadku university a návrhy na její povznesení.
Předčasná smrt Josefa I. a zvláště
odpor jesuitů nápravu překazily. Jesuité
namítali, že jejich způsob vyučování
za 150 let se osvědčil a že není důvodu
jej měniti. Došlo jen ku přestavbě Karolina
r. 1718, kterou provedl stavitel Kaňka. Za Karla VI., posledního
Habsburga, byla duševní tma v Čechách
nejhlubší.
Marie Terezie počala opravy na pražské universitě
bez jesuitů. Zřízeny nové profesury
na fakultě právnické, lékařské
i filosofické; ano, i na theologickou fakultu uvedeni profesoři
mimo jesuitský řád, jeden dominikán
a jeden augustinián (1760). Jesuité vzdorovali,
nechtěli profesorů pustiti do Klementina, dělali
pletichy proti nim. Na filosofickou fakultu připuštěn
za profesora K. H. Seibt, aby přednášel německy
»über schöne Wissenschaften«. Jinak ale universita
zbavena autonomie, zavedeni na fakultách direktoři
studií, ke kontrole profesorů, k řízení
zkoušek, k censuře thesí a spisů. Statky
pronajaty a profesoři placeni.
Hlavní strůjce duševního úpadku
v Čechách, jesuitský řád, zrušen
r. 1773. Ale z bývalých jesuitů zbyli přece
ještě profesoři, zasluhující
čestné zmínky: Chládek pro
fysiku a Vydra pro mathematiku. Právníkům
přednášel o politických vědách
Buček.
Josef lI. provedl na universitě Pražské podstatné
změny studijním řádem z r. 1784. Vyučovací
předměty znamenitě rozmnoženy o dějepis,
přírodopis, fysickou geografii. Vedle Seibta
povolán za profesora aesthetiky protestant August Meissner.
A co hlavního: místo dosavadní latiny ustanovena
za vyučovací jazyk pro všechny předměty
němčina. Jen na theologické fakultě
pastorálka a na lékařské babictví
přednášeno též česky. Tu
dostala tedy poprvé, z panovnické libovůle,
pražská universita ráz university německé.
Jinak zbav na universita téměř veškeré
samosprávy; všechny její statky převzaty
do státní správy, profesoři placeni
ze studijního fondu. Leopold II. povolil poněkud
svobodám, odevzdal řízení studií
profesorským sborům; zřídil profesuru
jazyka českého (1793). Ale František l. svobody
zase zrušil a zavedl direktory studijní znova. Ve
stavu mlhavé otupělosti trvalo vše až
do r. 1848.
Tu vyslovilo 15. března 1848 studentstvo požadavek,
aby přednášky na universitě i na technice
se konaly v obou zemských jazycích. Akademický
senát i profesorské sbory souhlasily a 31. března
vydala vláda dekret, jímž se dovolovalo doktorům
po ohlášení u akademického senátu
konati přednášky jazykem českým
nebo německým nebo kterýmkoliv jiným.
Prohlášena tedy na universitě svoboda vyučovacího
jazyka a došlo dále též ke svobodě
vyučování vůbec, která
učiněna základem moderní university,
jak jej vybudoval ministr Lev Thun.
Od r. 1848 byla tedy na Pražské universitě
svoboda vyučovacího jazyka. Každý
docent měl právo přednášeti česky
nebo německy nebo jinak. Záleželo jen na dalším
kulturním rozvoji českého národa,
že by se byl své university zase ujal, jako za krále
Václava. S počátku vláda sama povolávala
na universitu české profesory. Povoláni Purkyně
a Čelakovský, ustanoveni Koubek, Hanuš, Vocel,
Tomek. Na právnické fakultě přednášeli
česky Grünwald a Frič. Ale policejní
absolutism let padesátých přerušil další
rozvoj. Ministr Lev Thun přál sice národu
českému, ale aby dokonal v pokoji; vyznal později,
že tehdy stačilo ohlášení pouze
českých přednášek na universitě,
aby profesor byl označen za Ultračecha a tím
byl na vysokých místech kompromitován, tak
že ho žádný ministr neochránil.
Čeští profesoři zůstávali
mimořádnými, němečtí
dostávali se rychle před ně. Postavení
českých profesorů stávalo se beznadějným;
a přece někteří vytrvali.
Po pádu absolutismu nastal rychlý rozvoj českého
školství. Některá gymnasia počeštěna
a nová zakládána nákladem českých
obcí. Tím vzrůstala potřeba českých
přednášek na universitě. Na sněm
přicházely četné petice za zřízení
českých přednášek. R. 1864 byla
na sněmě velká universitní debata.
Purkyně navrhl, aby se na lékařské
fakultě přednášelo také česky;
a Grégr ve velké řeči volal po rovnoprávnosti
na universitě vůbec. Rieger prohlásil: jsme
jednou zde a většina obyvatelstva a nepřipustíme,
aby s naším jazykem se zacházelo na vědeckých
učilištích macešsky.
Naproti tomu namítl německý profesor Brinz,
že sice uznává zásadu rovnoprávnosti
na universitě, že však tu má býti
tázána universita sama, což může
od ní požadovati jen vláda. A pověstný
Kuh vyslovil pravé smýšlení Němců:
Chcete-li plnou rovnoprávnost, postavte vedle staré
university universitu novou; starou Němcům, novou
pro Čechy.
Proti tomu ozval se hned odpor Čechův. Rieger prohlásil,
že návrh není míněn upřímně:
máme žádati mnoho, abychom nedostali nic. Přijata
konečně resoluce, aby přednášky
na universitě odpovídaly potřebám
země.
Druhá velká debata o universitě byla na sněmě
r. 1866. Rieger podal tu návrh 73 poslanců, ale
pro všechny povinné předměty byly na
všech fakultách zřízeny profesorské
stolice české. V debatě vyjádřil
se Lev Thun, že neběží jen o praktické
potřeby, nýbrž o právo národa
na duševní vývoj ve vlastním jazyku.
Odpůrce L. Hasner namítl, že praktickým
potřebám jest již vyhověno a že
další rozmnožování českých
profesur jeví se nepotřebným. Universita
že nemůže býti založena bez vědecké
literatury.
Tato námitka opakována potom neustále, jakoby
národ měl míti napřed vědeckou
literaturu, aby mohl míti universitu, což je souvislost
zřejmě převrácená. Ani německý
profesor nemůže a nesmí se obmezit jen na německou
literaturu vědeckou. Je tu zřejma macešská
starost a péče.
Německá minorita žádala, aby byla tázána
universita. Hasner dovozoval zase, že, je-li zřízení
české university možné a nutné,
ať se to stane rozdělením university. A tomu
zase Čechové důrazně odporovali. Minorita
hájila »práva Němců v Čechách
na vlastní universitu«. Na to namítl Thun,
že němčina byla zavedena na universitu od Josefa
lI. ne proto, aby se vyhovělo nějakému právnímu
nároku německému, nýbrž aby mrtvý
jazyk ustoupil živému. Tím, že k jednomu
jazyku přistupuje druhý, žádné
právo se neporušuje. Herbst obával se počeštění
university tím, že by se německé přednášky
dostávaly do českých rukou. - Tato obava
vedla Němce k tomu, že se rozhodně zasazovali
o rozdělení university, proti odporu Čechův.
Jest pamětihodno, že akademický senát
tehdy (r. 1868) se vyslovil pro provedení rovnoprávnosti
na universitě. Ale vláda neměla k tomu
vůle. Teprve r. 1869-70 počato s rozmnožováním,
českých přednášek na universitě.
Brzy však nastala doba tomu velmi nepříznivá.
Ministr Stremayr počal s budováním nových
ústavů a zvelebil tím universitu; zároveň
však důsledně ji poněmčoval.
Po Purkyňovi přišel E. Hering, po Treitzovi
- E. Klebs. Čech nedostal se na Pražské universitě
k ničemu, ani k asistentuře.
Konečně rozřešena otázka Pražské
university za Taafa podle vůle Němců,
ač rozřešení to připisováno
Čechům jako úspěch a koncese za to,
že vstoupili r. 1879 na říšskou radu.
Čeští poslanci totiž ve svém Memorandu
nežádali zřízení nové
české university, nýbrž provedení
návrhu Riegrova z r. 1866, aby na všech fakultách
Pražské university byly zřízeny pro
všechny povinné předměty profesorské
stolice české, tak aby rigorosa a zkoušky mohly
býti konány jazykem českým.
V rozpočtovém výboru podána tedy od
Čechů resoluce, aby vláda si dala povoliti
úvěr k tomu konci, aby na universitě Pražské
bylo učiněno zadost oprávněným
požadavkům českého národa. Avšak
ministr vyučování Stremayr prohlásil
tu jako stanovisko vlády, že prospěch státu
a zřetel na kulturu vyžadují, aby zachován
byl německý ráz Pražské university.
Přes to resoluce byla přijata v plenu sněmovny
malou většinou. Její cena závisela docela
na dobré vůli ministra vyučování,
kterým se stal Conrad. Ten prohlásil, že resoluce
nezůstane bez výsledku, pokud poměry dovolí.
Ale rozhodnutí přišlo jiné.
Rozhodnutí stalo se cestou neparlamentární,
císařským rozhodnutím ze dne 11. dubna
1881, a to podle vůle Němců: aby v Praze
byly zřízeny university dvě, jedna s vyučovací
řečí německou, druhá s vyučovací
řečí českou. Rozdělení
Pražské university bylo tedy za zasedání
parlamentu oktroyováno. Šalamounský rozsudek
proveden - po rakousku: dítě rozseknuto a
pravé matce dána horší polovice.
Vládní předloha zákona (16. května
1881) týkala se již jen způsobu, jak má
býti nařízené rozdělení
provedeno. V odůvodnění této předlohy
uvedeno, že k založení university nebo k její
změně není třeba zákona, ježto
založení university nebo její změna
jest pouhým opatřením v oboru vyučovací
správy; že podle císařského nařízení
mají obě university nésti jména Carolo-Ferdinandea;
a že podle téhož nařízení
mají býti stanoveny normy zaručující,
aby žádný studující university
s výhradně českým vyučovacím
jazykem nevstoupil do nějakého odvětví
veřejné prakse bez průkazu dokonalé
znalosti německého jazyka a schopnosti užívati
ho.
Ve školním výboru, jemuž byla předloha
přikázána, zastávali českou
věc Kvíčala a Jireček. Bylo-li rozdělení
Pražské university pro Čechy porážkou,
obávali se ještě porážky další,
aby totiž česká universita nebyla zřízena
jako universita zcela nová, bez právní souvislosti
s universitou starou, která by zůstala Němcům,
jak oni chtěli a k čemu se klonil též
ministr Conrad. Právní souvislosti české
university s universitou starou sice obhájili, ale za
cenu zlou; a málem by byla bývala vydána
marně.
Touto cenou byla ve školním výboru přijatá
resoluce, vyzývající vládu,
aby vědecké ústavy, sbírky a instituty,
zřízené při universitě Karlově-Ferdinandově,
byly ponechány těm profesorským stolicím,
s nimiž toho času jsou spojeny, kromě botanické
zahrady a těch klinik, které nejsou pro německou
universitu nezbytné, kterých však třeba
k aktivování lékařské fakulty
na universitě české.
Ze zprávy výboru nejde na jevo, co pohnulo českého
referenta Kvíčalu ku přijetí této
resoluce. Praví se tu pouze, že odpovídá
spravedlnosti a slušnosti, aby ústavy byly
ponechány těm učitelským stolicím,
s nimiž byly toho času spojeny. K tomu přistupovala
úvaha, že dohoda právě v této
věci měla velký vliv na to, že se obě
strany dorozuměly. To jest, bez té věci nebylo
by došlo k dorozumění v universitní
otázce vůbec.
Debata v plenum poslanecké sněmovny 30. a 31. května
1881 ukázala ještě na jiný důvod,
jejž uvedl Kvíčala: naději na národní
smír v Čechách. Ale tu naději
schladil tehdy ihned německý poslanec Alter, mluvě
o moři horkosti, které dělí
oba národy v Čechách. Ke smíru
nedošlo ani tehdy ani potom. Moře dělící
oba národy stalo se dokonce mořem krve, a
to vše ne vinou Čechův. Debata týkala
se hlavně historické a právní kontinuity
university, na které Čechům zvláště
záleželo, neboť pokládali právem
universitu Karlovu za své dědictví, Němečtí
řečníci mluvili naproti tomu o české
universitě jako o universitě nové. Tak dovozoval
profesor Lustkandl, že Pražská universita nebyla
založena toliko pro Čechy, ale nedokázal tím,
co tvrdil, že by až do té chvíle byla
bývala vždycky německá. Skutečně
byla té chvíle Pražská universita od
roku 1848 německá i česká, jak zdůraznil
referent Kvíčala, podotknuv, že Němci
mají sice většinu mezi profesory, za to však
mezi studenty že mají většinu Čechové.
Lustkandl navrhl též, aby resoluce o ústavech
a sbírkách byla pojata do zákona samého,
tak aby podle zákona zůstaly universitě německé.
A to ještě s dodatkem, že vztahy klinických
a anatomických ústavů k ústavům
zdravotním mají býti upraveny podle zásady
rovného nároku. To jest ta pověstná
parita, které nebylo v kompromisu, navrženém
od referenta Kvíčaly. A kompromis byl porušen
ještě i tím, že německá
levice hlasovala ve třetím čtení proti
zákonu.
Ještě těžší byl boj o českou
universitu ve sněmovně panské, která
protahovala vyřízení zákona tak, že
se tím otevření české university
zdrželo o rok. Velká universitní debata konala
se tu až 9. a 10. února r. 1882. Většina
školského výboru panské sněmovny,
jejímž zpravodajem byl Unger, navrhovala změnu
zákona, přijatého sněmovnou poslaneckou,
v tom směru, aby jen německá universita
zůstala universitou starou, kdežto česká
by byla teprve nově založena, třebas
i jí bylo dopřáno jména Carolo-Ferdinandea.
Německá universita měla zůstati v
držení všeho jmění a všech
práv university staré. Unger pronesl tu větu:
Českou universitu chceme všichni, ačkoliv jí
vlastně nechceme. Tomaschek přál sice Čechům
university, jen neměla vzejíti z university staré,
která měla zůstati Němcům.
Panská sněmovna rakouská osvědčila
se tehdy, jako až do posledního svého vzdechu,
zarputilým nepřítelem českého
národa. Ale ani tehdy neměla síly, rovné
svému nepřátelství: přijala
návrh menšiny svého výboru, aby
byl universitní zákon schválen ve znění,
přijatém sněmovnou poslaneckou. Tak povstal
universitní zákon z 28. února 1882. Odpor
v panské sněmovně proti tomuto universitnímu
zákonu byl ohlasem petice akademického senátu
Pražské university ze dne 28. listopadu 1881 k panské
sněmovně, aby zákona přijatého
ve sněmovně poslanecké neschvalovala; a z
této petice čerpali též panští
řečníci své hlavní důvody.
Petice ta nabyla zvláštního významu
i dnes, pročež je třeba uvésti z ní
některé závažné věci.
Akademický senát je v ní proniknut přesvědčením,
že dvojjazyčnost university měla by nevyhnutelně
za následek její úpadek a že již
její stav vyžaduje rychlé pomoci proti vystupování
národních snah, kteráž pomoc se
může státi jen zřízením
zvláštní české university, tak
že by integrita nynější university Karlovy-Ferdinandovy
zůstala zachována.
Akademický senát má za odůvodněné
historicky i věcně, že podle intencí
vysokých zakladatelů svých a podle zájmů
říše má universita sloužiti
vyššímu vzdělání všech
synů říše; a tomuto úkolu že
může dostáti jen tehdy, bude-li její
vyučovací řeč německá,
t. j. mezinárodní řeč národů
rakouských, a bude-li se moci oddati pěstovaní
a učení vědy, nerušena jsouc vnitřními
třenicemi a vměšováním politicko-národních
tendencí. Z tohoto důvodu přimlouvá
se akademický senát za zřízení
university české, ale s tím předpokladem,
že zřízení této nové
university se nestane na vrub a na škodu university
trvající, jakož i, že tím bude
národní žádostivosti učiněn
konec.
Tomu však nevyhovuje zákon, přijatý
poslaneckou sněmovnou, praví akademický senát,
ježto ukládá rozděliti nynější
universitu tak, že by obě nové university zůstaly
v souvislosti rozmanitými vztahy. V Praze přece
již trvá universita s německou vyučovací
řečí, dovozuje akademicky senát; tato
universita není rovnoprávná, nýbrž
německá, na které ovšem některé
přednášky mohou býti konány též
česky. Nynější německé
universitě, praví akad. senát, nemůže
přece její jmění býti vzato
proti její vůli, aby ho bylo užito ve prospěch
nových útvarů. Akademický senát
je však volný odstoupiti příští
české universitě část majetku
universitního. Ale protestuje proti stejnému jménu
Carolo-Ferdinandea české university i proti slovu
»böhmisch«, které má za pojem geografický,
podle kterého obě university jsou »böhmisch«.
Tím mohl by býti neznalý zmaten, zvláště
když by na české universitě byly konány
zkoušky a vydávána vysvědčení
též v německém jazyce.
Akademický senát požaduje dále, aby
Karolinum zůstalo staré, německé
universitě, jíž jest v knihách též
připsáno, a dopřává české
universitě Klementina. Důvod jest zřejmě
mravní, symbolicky; neboť Karolinum jest stará
universita Karlova.
Zvláštní starosti působí akademickému
senátu ustanovení, že posluchač, immatrikulovaný
na české universitě, by mohl poslouchati
přednášky též na universitě
německé. Ježto většina studentů
jest české národnosti, praví akademický
senát, lze očekávati, že v nejbližší
době bude počet immatrikulovaných na české
universitě větší, než na německé.
Ale právě tak jistě lze předpovídati,
praví akad. senát, že čeští
studenti nuceni mocí skutečnosti velmi záhy
vydatně užijí dovolení poslouchati přednášky
též na universitě německé, tak
že jest nejen možno, nýbrž do cela nejvýše
pravděpodobno, že česká universita bude
míti většinu immatrikulovaných,
německá však většinu skutečných
posluchačů. Česká universita bude
míti větší frekvenci na papíře,
německá ve skutečnosti. - To se osvědčilo
jako předpověď skutečně německá.
Akademický senát neměl na tom dosti, že
resoluce, navrhující, aby universitní ústavy
zůstaly těm profesorským stolicím,
se kterými pravě byly spojeny, byla pojata do zákona:
nestačil mu ani Lustkandlův dodatek o stejném
nároku klinik a anatomií na nemocnice, nechtěl
vůbec žádné parity. Neboť
dovozuje, že zásada stejného nároku
může pouze stanovit, že nová (česká)
universita bude v každém směru dostatečně
vypravena; že však nesmí býti zásada
ta vykládána tak, že by obě university
vždy a buď co buď měly právo požadovati
stejné míry učebných a výzkumných
prostředků, beze všeho zřetele k jejích
snad velmi různě se utvařujícím
potřebám a výkonům. »Nechť
příště se vyvine v Praze lépe
ta či ona universita, vždy bude nutno trvati na zásadě,
že ta, která více vykoná ve vědě
a v učení bude míti právo žádati
více. Další vývoj každé
z obou universit, zvláště na lékařských
fakultách, byl by v budoucnosti zdržován, kdyby
druhá mohla činiti vždy stejné nároky
na základě ryze formálního, ale věcně
neodůvodněného stejného oprávnění.
Tu prohlásil německý akademický senát
ve vážné chvíli pro budoucnost zásadu,
která má pro nás nyní veliký
význam: neboť vývoj obrátil zásadu,
myšlenou k jejich prospěchu a přednosti, v
přednost a prospěch náš.
Proti petici akademického senátu podali panské
sněmovně protipetici čeští
profesoři a docenti staré university v počtu
třiceti a jednoho, bez profesorů fakulty
právnické, dne 10. ledna 1882. Snadno vyvrátili
osobivost akademického senátu, že by pražská
stará universita byla německá; k tomu
stačila sama skutečnost, že tu byli.
Důmyslné právnické dedukce akademického
senátu o německém vlastnictví staré
university rozpadly se samy. Vyvrátili a obrátili
snadno důtku akad. senátu, mluvícího
o »vystupování výlučně
národních snah« tím, že určili
podrobněji tyto snahy jako snahy, jejichž cílem
jest pouze panování jedné národnosti
nad druhou, které jsou vždy nepříjemnější
minoritě než majoritě, kterou
mají Němci v učitelských sborech,
v protivě ke většině studentů.
Protipetice českých doktorů práv ze
dne 29. ledna 1882 odmítla insinuaci akademického
senátu, že by po vyloučení českých
docentů z university mohla se stará universita zase
věnovati pěstování vědy, nerušena
jsouc vnitrními třenicemi a vměšováním
politicko-nacionálních tendencí. Neboť
takové tendence jeví se zřejmě v tom,
když senát prohlašuje beze všeho důkazu
a proti zřejmým skutečnostem starou pražskou
universitu za výhradně německou a tvrdí-li,
že pouze universita s německou vyučovací
řečí může vésti k vyššímu
vědeckému vzdělání. Také
petice Spolku Českých Lékařů
z 30. ledna 1882 obracela se proti petici akademického
senátu, žádajíc zvláště,
aby příští česká fakulta
lékařská byla opatřena vyučovacími
prostředky, ústavy, dotacemi, asistenty stejnou
měrou, v jaké jsou dány fakultě německé.