Při projednávání této otázky
v Národním shromáždění
však zjistilo se, že klub strany lidové trvá
na tom, aby původní ustanovení tak, jak bylo
pojato do vládní osnovy, bylo do zákona tohoto
pojato a, poněvadž také schůze předsedů
klubů na tomto stanovisku se dohodla, jeví se nutnost,
aby předložená osnova zákona ve směru
tomto byla doplněna, a sice doplněk tento byl by
přijat jako čís. 6. a byl tohoto znění:
Jako odstavec 2. § 27. vkládá se toto ustanovení:
"Při statcích církevních a nadačních
může však žádati vlastník
náhradou za pozemky postoupené o příděl
půdy ze zabraného majetku podle § 10. zákona
ze dne 16. dubna 1919 čís. 215 sb. z. a n., případně
podle § 24. zákona ze dne 30. ledna 1920 sb. z. a
n."
Prosím, aby ve směru tomto byl zákon doplněn.
Byl na mne vznesen dotaz, zda-li při provádění
tohoto ustanovení nebude půda, kterou nabyvatel
dostane z působnosti tohoto zákona v náhradu
za statek církevní, dražší, než
ona půda, kterou předá dlouhodobému
pachtýři. Dovolím si upozorniti na to, že
podle zákona ze dne 27. května 1919 má býti
půda, která bude předána dlouhodobému
pachtýři, odhadnuta, její cena má
býti smluvena mezi stranami na základě ceny
půdy z roku 1913. Tedy zde jest vzájemná
úmluva stran. Ale poněvadž půda, která
bude předávána event. předána
těm, kdož ztratí církevní statek,
na základě přídělového
zákona bude přidělována za cenu, která
jest taxativně uvedena v zákoně o náhradě,
dlužno míti za to, že buď bude cena tato
nižší, nebo že zde nemůže býti
diferencí, poněvadž půdu, kterou přejímáme
na základě zákona záborového,
přejímáme v takové ceně, že
dojista strana, posuzujíc a vyrovnávajíc
tuto otázku vzájemnou dohodou na základě
cen běžných v roce 1913, smluví se dojista
na vyšší ceně, nežli jest cena na
základě zákona náhradového.
Tedy ani ve směru tomto nemůže býti
naprosto žádných pochybností. Poněvadž
tyto pochybnosti považuji za vyloučené, prosím
slavné Národní shromáždění,
aby navrženou osnovu zákona i s dodatkem, jak jsem
jej uvedl, schválilo.
Předseda: K slovu se přihlásil pan
kol. Šolle. Než mu udělím slovo,
navrhuji, aby lhůta řečnická byla
stanovena na 10 minut. Námitek proti tomu není?
(Nebyly.) Uděluji mu slovo.
Posl. Šolle: Vážené Národní
shromáždění!
Lituji, že k zákonu tak nespravedlivému a výjimečnému
mám mluvit pouze 10 minut.
Zákon ze dne 27. května 1919 o zajištění
půdy drobným pachtýřům obsahuje
několik zvlášť tvrdých, sociální
spravedlnosti a občanské rovnosti se příčících
ustanovení (Hlas: Jak se to vezme!), která
ze zákona, jenž měl odčiniti sociální
křivdy, učinila zákon nespravedlivý,
výjimečný, protikulturní a nehumánní.
Klub strany lidové uznává plně důležitost
reformy pozemkové, ale je přesvědčen,
že jenom spravedlivé provádění
tohoto velkého problému, který má
vyrovnati křiklavé nesrovnalosti v majetku, může
přinést prospěch národu a státu.
Ostatně klub strany naší již hned po schválení
zákona ze dne 17. května snažil se odstraniti
výjimečnost v zákoně obsaženou,
postavil se (Hlas: Na stranu farářů!),
na stranu těch chudých farářů,
na stranu spravedlnosti, proti výjimečnosti zákona
(Hluk a výkřiky) a žádal, aby
napravena byla křivda, spáchaná na jednom
stavu, aneb aby působnost zákona byla rozšířena
na všechny pozemky, jež se v dlouhodobém pachtu
nalézají, a aby tak odstraněna byla aspoň
tvrdá, občanské rovnosti odporující
výjimečnost. Odpůrci naši snaží
se v projevu svém dne 11. t. m. lidu vemluviti, že
my, kteří potíráme každou výjimečnost
zákona, chceme prý vyterorisovat pro majetek mrtvé
ruky právo výjimečné. Nežádáme
pro církevní majetek výjimek, chceme jen
rovné právo všech. Především
se stanoviska kulturního. Důsledky zákona
zasáhnou totiž velice neblaze v budoucí osudy
jedné z nejdůležitějších
složek našeho kulturního národního
pokladu, totiž velké části našich
uměleckých památek kostelních. Pohlížíme
na tyto církevní památky naše nejen
jako na věci náboženské, nýbrž
jako na předůležitý a znamenitý
statek celého našeho národa a jsme pevně
přesvědčeni, že na něm můžeme
před ostatními národy světa býti
v pravdě hrdými, poněvadž i přes
nenahraditelné ztráty, způsobené bouřemi
minulých dob, svědčí o tom, že
národ československý láskou, péčí
a nadáním k umění vyrovná se
všem i nejkulturnějším národům
světa. A proto považujeme za nezbytno, aby takto hrdě
o všech svých uměleckých i historických
památkách, tudíž i umění
církevního, naučil se s námi souditi
celý národ a aby každý z jeho členů,
i ten, pro něhož památky takové významu
náboženského snad nemají, za neztenčené
jejich zachování s námi stál a pracoval.
V našich kostelích uložena jest převážná
a nejdůležitější část
památek umělecké tvorby, doklady to staré
a vysoké vyspělosti národa, které
v ní byly nashromážděny, před
zhoubou času ochráněny a jichž nikdy
postrádati nemůžeme. Našemu venkovskému
lidu byly vždy a také budou jeho chrámy jediným
takřka zdrojem krasoumné výchovy a duchovní
útěchy v životních strastech, kterýžto
zdroj také ničím nahraditi nelze. Umělecké
a historické naše památky církevní,
zbavené svého finančního zajištění
- a toho budou zbaveny -pohynou a budou upadati ve zkázu
na nenahraditelnou škodu celého národa a na
velkou újmu naší národní cti.
Když jsem v jedné ze schůzí pro pozemkovou
reformu na tyto neblahé důsledky zákona poukázal,
odkázal mne jeden člen výboru na "okrašlovací
spolky" - ty nechť prý se o naše památky
starají. Vážené shromáždění!
Dle mého mínění, jak dobře
právě podotýká tady pan kol. dr. Kubíček,
připadne péče o tyto památky státu,
když tu nebude fondů a jiného jmění,
z něhož by kostely opravovány byly. Není
dozajista v nynější době finanční
tísně nikterak radno ukládat státu
nová a značná břemena. (Hlas: Naopak!)
Tedy i stanovisko státu i zájem státu
mluví pro to, aby novelisace byla upravena ve smyslu návrhů
našich, které jsme svého času podali,
a to již v červnu m. r., pak v září
a konečně v lednu roku letošního.
Není zde zajisté přiléhavou námitka,
kterou mi kdysi p. kol. Freiman učinil, že
totiž nemusíme želeti ztráty církevních
pozemků, poněvadž dle písma svatého
spíše velbloud projde uchem jehly, než boháč
do království nebeského.
Se stanoviska právního nemůžeme rovněž
souhlasiti ani se zákonem ani s jeho nynější
novelisací, poněvadž ona způsobuje rozpor
se zákonem ze dne 7. května 1874. Zákon ten
činí rozdíl mezi jměním zádušním
a jměním obročním, poněvadž
jmění zádušní a obroční
není v tom smyslu jměním církevním,
jako by patřilo celé církvi, nýbrž
povstalo darováním, případně
odkazem předků pro tu neb onu náboženskou
osadu a také skutečně patří
této náboženské osadě a ne církvi
celé. Jest to jmění, určené
k potřebám bohoslužby a k výživě
duchovních. Také právo církevní
samo přisuzuje bezprostřední vlastnické
právo k církevnímu jmění jednotlivým
ústavům, jako chrámům katedrálním,
kolegiátním, farním, kapitolám, farním
beneficiím, bratrstvům atd.
Pan kol. Masata ve schůzi pro pozemkovou reformu
dne 11. listopadu m. r. prohlásil, že musí
ta půda býti vzata rukám mrtvým a
vložena do rukou živých a také v oficielním
projevu koalovaných stran mluví se o tom, že
pozemky t. zv. mrtvé ruky mají podléhati
stejnému právu, jako statky aristokratů.
Nikdo z nás nechce žádné výjimečnosti
pro statky církevní a zvláště
ne pro ony, které jsou zákonem záborovým
dotčeny. Avšak my nechceme také, aby se sáhlo
na drobné majetky kostelů a beneficií, a
žádáme, aby slovem "statek církevní
a nadační" se vyrozumíval skutečný
statek, tedy statek od určité výměry
nahoru. Jestliže zákon ze dne 27. května 1919
a nevelisace dnes navrhovaná vyrozumívá součástí
statku církevního každý pozemek, i sebe
menší půdu, pak ovšem i ten nejchudší
uživatel takového majetku, který si nemohl
dopřáti vydržování nákladnějšího
hospodářského zařízení
a neměl-li také potřebného k tomu
kapitálu, přijde o tento svůj majetek a bude
na tom mnohem hůře, než ten, kdo pozemky obdělával
a kdo z tohoto pozemkového majetku těžil. Kde
jest, prosím, pánové, spravedlnost a rovnost
občanská? (Hlas: co učitel, nebo okresní
soudce a jiní?) Učitel má svůj
plat a okresní soudce také, ale faráři
namnoze z kongruy živí býti nemohou a proto
musí jich příjmy se doplňovati. Doplňujeme
je právě z výnosu pozemků. (Výkřik:
Někteří mají ale moc, právě
tím nešťastným rozdělením!)
Pozemky církevní nejsou ovocem, získaným
z nekalých lichvářských obchodů
anebo přeháněním cen za války,
jsou to věnování našich předků
k účelům katolického kultu a k určitým,
nadačními listinami stanoveným účelům
a povinnostem; jejich prodej odporuje v celém světě
uznané právní zásadě, že
vůle dárců je svatá.
Vlastníkům zádušních a obročních
pozemků vyplatí se náhrada dle cen, platných
v r. 1913., ale při paritním kursu znehodnocené
koruny československé s korunou předválečnou.
Z takto předválečně upravené
ceny odpočítá se prodávajícímu
ještě dalších 5 procent ve prospěch
státu. Se zbytkem znehodnocených peněz ať
si dělá vlastník co chce.
Taková novelisace zákona připomíná
turecké právo. Podle něho musil po baštonádě
zaplatit vypráskaný ještě opotřebované
pruty anebo, když vrchnost dala se pohostit od ráje
a dobře zadarmo se najedla, musil hostitel složit
ještě poplatek za opotřebování
zubů. Za dob roboty bylo také zvykem a právem,
že delikvent, když dostal pětadvacet, musil políbit
panu vrchnímu ruku a poslat něco do kuchyně.
V civilisovaných státech ukládá se
státem zpravidla, aby převodní poplatky zaplatil
kupující. Zákon ze dne 27. května
1919 a navrhovaná novela k němu se touto všeobecnou
směrnicí právní neřídí
a znamenají prostě konfiskaci účelového
majetku církevního, který přece není
ovocem získaným z nekalých obchodů
lichvářských aneb z přeháněných
cen za války. Jsou to věnování našich
předků k účelům kultu náboženského
a k určitým, nadačními listinami stanoveným
úkolům a povinnostem. Jejich prodej odporuje právní
zásadě v celém světě uznané,
že vůle dárců je svatá.
Dovolávám se tu, vážené shromáždění,
projevu p. presidenta republiky, jejž učinil již
dne 16. května 1918 ku katolíkům v Chicagu,
když pravil:"O konfiskaci církevního jmění
nemůže býti ani řeči, jsou administrační
problémy různého rázu, které
budou muset býti řešeny, ale nestane se to
násilně a bez dohody s církvemi". Tento
projev dozajista není nikterak v souhlase s navrhovanou
novelou zákona pachtýřského. Bez dohody
s církvemi a násilně mají být
konfiskovány kostelní, zádušní,
farní a obroční pozemky, které novela
vykládá jako statky a jmění církevní.
Vážené Národní shromáždění!
Pravil jsem, že je to konfiskace. (Hlas: Od kdy jste proti
konfiskaci?) Vždycky jsme proti konfiskaci a vždycky
proti ní také budeme. Ještě se zmíním,
vážené Národní shromáždění,
o stanovisku sociálním, které v době
sociálních reforem vlastně přímo
zákonem je poráženo, neboť sahá
se jím na existenci celé řady chudých
občanů, kteří svoje nepatrné
příjmy z výnosu farních pozemků
až dosud doplňovali a kteří přece
mají stejné právo na existenci, jako každý
jiný občan. Zákon odnímá pozemky
těm, kdož z lásky k chudému lidu za
levné pachtovné přenechávali půdu.
Mohli v největším počtu případů
výhodně pronajati pozemky velkostatkům, patronům,
zámožným osadníkům, ale neučinili
tak. Za to, že prokázali dobrodiní drobným
lidem, jsou trestáni, o pozemky přijdou, ale těm,
kdo půdu drželi a z ní těžili,
zůstanou pozemky zachovány. Mám po ruce 571
případů velmi křiklavých, kde
faráři skutečně jsou přiváděni
na mizinu prováděním zákona o dlouhodobých
pachtýřích. Nemohu vám je zde citovati,
poněvadž moje řečnická lhůta
už končí. Uvádím pouze tento
případ: V obci Dušejově na česko-moravské
vysočině koupila prý domkářka
Rychecká 6 měr zádušních pozemků.
Poněvadž neměla peněz, prodala vepře
ve váze 80 kg a obdržela zaň přes 2000
K. V roce 1913 byla by obdržela za vepře asi 80 kr.
za 1 kg živé váhy, tedy 128 K. Míra
pole by dle toho stála 21 K, t. j. asi tolik, kolik se
z ní platilo za pacht ročně. (Hlas: Proč
to vyčítáte?) My to nevyčítáme,
nýbrž uvádíme jen jeden z mnoha případů,
kde pachýř dostal za dřívější
roční pacht dnes celý pozemek do svého
vlastnictví. S takovým novelisováním
zákona souhlasiti nemůžeme a nebudeme pro ně
hlasovati už jako křesťané, jimž
sedmé přikázání Boží
není lhostejno. (Výborně!)
Já, pánové, nemohu uvádět další
drastické případy, a měl bych jich
velkou řadu, neboť musím skončiti. Jestliže
však už nemohu zamezit přijetí zákona
nespravedlivého, žádám aspoň,
aby z něho byla odstraněna krutá výjimečnost
a aby působnost jeho rozšířena byla
na všechny pozemky vůbec, jež se v dlouhodobém
pachtu nalézají. Pak postihne zákon nejen
chudé faráře, ale i bohaté vlastníky
statku, jímž dozajista bude mnohem snáze drobným
pachtýřům rozpachtované pozemky přenechati
bez poškození jich existence. Tito drobní pachtýři
budou vděčni za to, že se jim dostalo týchž
práv, jako jejich sousedům, pachtýřům
pozemků kostelních a farních. Navrhuji proto
novelisování zákona na prospěch tohoto
drobného lidu, jehož se tu přede mnou právě
p. kol. dr. Kubíček tak zastává a
který je opravdu hospodářsky i sociálně
utlačován, a žádám pro něj
totéž právo, jako mají pachtýři,
jimž se dostane pozemků církevních.
Doufám také, že vy všichni, kteří
o sobě pravíte, že jste sociálně
založeni a že jste ochránci drobného lidu,
že budete pro návrh, který jsem podal, hlasovati
a že nepřipustíte, aby jediná strana
lidová hájila spravedlivé stanovisko, jímž
se zavádí nejen rovnost občanská v
demokratické republice, ale jímž se také
provádí další kus reformy pozemkové.
Pan ministr spravedlnosti ve své řeči 28.
února t. r. žádá od nás takové
zákony, které umožňují vládě
vykonávati právo poctivě a spravedlivě.
Každé násilí má v sobě
zárodek smrti a záhuby - tak pravil. Francouz Denis
píše: "Národ jest hoden svobody jen tehdy,
když je spravedlivý. Nuže, nechť zakončí
Národní shromáždění, vzešlé
z převratu dne 28. října 1918, uvědomí,
že opravilo zákon nespravedlivý a výjimečný,
že vykonalo dílo dobré, kterým odstraňuje
se občanská nevraživost, kterým napomáhá
se ku svornosti, jíž je nám tolik a bude dozajista
i do budoucna zapotřebí. Zášť vůči
jednotlivým hospodářským, kulturním
neb sociálním složkám národa
a z ní plynoucí stranické řešení
důležitých problémů našeho
života nikterak neupevní základů naší
republiky, kteréžto základu bych si přál
míti co nejlépe upevněny. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda: K slovu není nikdo přihlášen,
debata jest skončena. Žádá pan zpravodaj
slovo?
Zpravodaj posl. Ulrich: Ne.
Předseda: Není tomu tak, žádám
pana zapisovatele, aby přečetl došlé
návrhy.
Zapisovatel posl. Špatný (čte):
Návrh Šolleho a soudr.
Navrhuji, aby Národní shromáždění
československé usneslo se na těchto změnách
navrhované novelisace:
Článek I. Odstavec od I. se vylučuje a na
jeho místo se vsunuje následující:
Ze zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb.
z. a n. vylučuje se z § 1 odstavec druhý "patří
státu - až nadačního" a z odstavce
třetího počáteční spojka
"a".
Za odstavec sedmý § 1. původního zákona
vkládá se toto ustanovení:
Nároku v odstavci I. stanoveného nelze dále
uplatniti, když
a) celková výměra zemědělských
pozemků ve vlastnictví propachtovatelově
se nacházejících nečiní více
než 15 ha, nebo
b) když béře nebo vzal propachtovatel do vlastní
správy pozemek, ježto pominula překážka,
pro kterou nemohl na pozemku sám hospodařiti (jako
přílišné mládí).
Článek III. bude zníti článek
IV.
Jako článek III. navrhujeme:
Ku provedení ustanovení v článku I.
stanoví se tyto nové lhůty:
1. ku přihlášce pachtýřů
podle § 12. do 15. června 1920.
2. k vyjádření vlastníka nebo jeho
správy v přihláškách, podaných
podle č. I. (§ 15. odst. 2.) do 30. července
1920.
Doplňovací návrh člena N. S.
Vincence Ševčíka a soudr. k vládnímu
návrhu zákona, jímž se doplňují
některá ustanovení zákona ze dne 27.
května 1919, o zajištění půdy
drobným pachtýřům, tisk č.
2774.
Navrhujeme, aby čl. I. novelisace zákona ze dne
27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. doplněn
byl následujícím odstavcem: 6. Jako odst.
2. § 27 vkládá se toto ustanovení:
"Pokud se týče součástí
statku církevního a nadačního, obmezuje
se provádění tohoto zákona až
do urovnání poměru mezi státem a církvemi."
Doplňovací návrh
člena Národního shromáždění
A. Kaderky a soudr. k vládnímu návrhu
zákona, jímž se doplňují některá
ustanovení zákona ze dne 27. května 1919
o zajištění půdy drobným pachtýřům,
tisk č. 2774.
Navrhujeme, aby článek I. novelisace zákona
ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. zák. a
nař. doplněn byl následujícím
odstavcem:
"Pachtýřem (podpachtýřem) ve
smyslu tohoto zákona jest ta osoba, jejíž pozemkový
majetek nedosahuje výměry 8 ha půdy vůbec
a která kromě nutného zařízení
hospodářského žádného
jiného nemovitého a movitého jmění
nemá.