Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Netřeba zvlášť podotýkati, že v republice Československé bude vlajka státní jakožto oficielní vlajka totožna s vlajkou národní.

Hlavy států používají všeobecně vlajky zvláštní a to podoby čtvercovité, je to tak zvaná standarta. Vzor této standarty presidentovy jest vystaven u okna.

Poněvadž vlajka tato má též značný význam mezinárodní, bylo třeba ji též stanoviti zákonem, což se děje v § 2. připojené osnovy. Podotýká se ještě, že podle všeobecného zvyku nese standarta na obou stranách vždy odznaky stejné, tudíž podle připojeného návrhu veliký znak státní.

Paragraf 3. dává vládě potřebné zmocnění, aby stanovila ještě jiné státní vlajky a prapory, kdyby se toho objevila potřeba, tak na př. prapory vojenské, vlajku pro lodě, finanční atd.

Tolik tedy, pokud se týče vlajky. Podotýkám předem, že nebylo možno, aby nákres v barvách provedený byl sl. Nár. shromáždění předložen, poněvadž to z technických příčin nebylo možno. Za vlajku budiž pokládán právě vzor, který sl. Nár. shromáždění má před sebou. To tedy zastupuje přílohu k této předloze zákona. Potom, jak bude o tom řeč, v zákoníku samém musí býti vzor v barvách proveden celý.

Též stanovení státního znaku bylo předmětem obsáhlých úvah; na vysvětlenou podotýká se toto:

Státy vytvořené historickým vývojem naznačují ve svém státním znaku, ze kterých území vznikly, seřaděním znaků může tu býti vyjádřen historický vzrůst státu i důležitost jednotlivých území. Ale součástky znaku mohou také vyjadřovati nároky státu na území, která kdysi ke státu patřila, avšak za určitých podmínek na čas vyšla z jeho držení.

U většiny států rozeznává se:

1. malý znak,

2. střední znak,

3. velký znak.

Poněvadž republika Československá vznikla nejenom na základě sebeurčení národů, nýbrž i na historických základech státu českého, jest přirozeno, že při stanovení státního znaku bylo třeba přihlížeti i k těmto všeobecným historickým požadavkům.

Původně se uvažovalo o tom, zdali by tak zvaný odznak legionářský nemohl býti prohlášen za střední znak státní. Ačkoliv se odznaku tohoto užívá dosti často k označení majetku státního a vyskytuje se dokonce na některých druzích státních bankovek, nelze jej prohlásiti za znak státní proto, poněvadž uspořádání jeho příčí se všem pravidlům heraldickým obecně platným. Již na prvý pohled jest zajisté každému patrno, že seskupení čtyř znaků na čtyřech štítech není výrazem úzké pospolitosti a organického splynutí jednotlivých území v jediné státní těleso. Z příčiny této nemohl býti odznak legionářský přijat za znak státní, bylo však použito jeho ideových prvků při sestavování středního znaku.

Nejvíce užívá se malého znaku a proto jest výhodno, je-li znak tento pokud možno jednoduchý, poněvadž pak zůstává zřetelným, i když je umístěn na drobných předmětech, jako jsou na př. úřední razítka.

Za malý znak státní byl původně vládní předlohou navrhován znak království Českého, jenž byl současně symbolem celého státu českého. Podle toho byl též vytvořen provisorní znak republiky Československé vládním nařízením ze dne 19. května 1919, č. 300 sb. z. a n. Později se však objevily proti řešení tomuto určité pochybnosti rázu politického. Zdálo se totiž záhodným i v malém znaku symbolicky naznačiti, že základ republiky Československé tvoří organické splynutí historických zemí českého státu a Slovenska a sloučiti tudíž i v malém znaku státním znak český a znak slovenský.

Nyní běželo o to, jak řešiti zásadu, aby oba znaky byly spojeny, ale takovým způsobem, aby neupomínaly zároveň na nějaký dualismus, jak tomu bylo za starého Rakousko-Uherska. Konečně našlo se rozřešení velice vhodné.

Znak tento má tvořiti český lev, jenž má na svém srdci, tudíž na nejčestnějším místě, znak slovenský.

Proti řešení tomuto není zajisté námitek státoprávních, a po stránce ideové lze je vřele vítati, poněvadž jím způsobem slavnostním a trvalým má býti manifestován onen vřelý poměr Slovenska k celému našemu státu, po němž všichni z té duše toužíme.

Připomínám výslovně, že v ústavním výboru byla obsáhlá a dlouhá debata o tomto malém znaku, hlavně o štítu, který nalézá se na boku českého lva. Po dlouhých a dlouhých úvahách, po dobrozdání všech znalců jak z oboru historie, heraldiky i oboru umění schválen byl tento znak, který má slavné Národní shromáždění právě před sebou.

Střední znak republiky Československé navrhuje se utvořiti způsobem takovým, aby v něm byly zastoupeny hlavní znaky všech zemí, které tvoří náš stát, jest to zemí pět: Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus. Za znaky jednotlivých těchto území bylo použito jejich historických znaků, pokud existovaly, pokud tomu tak nebylo, bylo třeba znaky tyto vytvořiti. Na štítě středním, tak zvaném srdečním, nalézá se znak bývalého království Českého, jenž zajisté nepotřebuje bližších vysvětlivek. V horním pravém poli (na vysvětlenou se uvádí, že heraldicky čtou se pole tak, jako by pozorovatel stál za štítem), tudíž na prvém čestném místě štítu hlavního, nalézá se znak Slovenska.

Co se týče tohoto znaku, tu sluší připomenouti, že Slovensko vlastně nějakého zvláštního znaku nemělo, jest to jen část bývalého znaku uherského. Poprvé přichází zmínka o tomto znaku, hlavně o patriaršním kříži, ve XIII. století. Tedy na čestném místě jest tento znak Slovenska. Původní barva tří pahorků byla zelená a byla přeměněna pak v barvu modrou. Když pak nyní zákonem znak takto upravený prohlášen bude za znak slovenský, není překážek, aby znak takový byl obecně uznáván, ačkoliv dříve před tím nijakého oficielního znaku samo Slovensko nemělo.

Znak moravský a slezský nepotřebuje zvláštního vysvětlení, pouze se poznamenává, že šachování moravské orlice bylo voleno červené a stříbrné, nikoliv červené a zlaté, jako dříve. Nově musel býti utvořen znak Podkarpatské Rusi. Jest to znak, který jest na straně levé. Podkarpatská Rus znaku svého nikdy neměla, poněvadž pak jednání s tamními zástupci nevedlo k definitivnímu výsledku, bylo nutno znak tento stanoviti samostatně, při čemž ovšem pokud možno bylo přihlíženo k přáním lokálních činitelů. Za znak tento navrhuje se po zralé úvaze: štít rozpůlený, v jehož pravé polovici jsou v modrém poli tři zlatá břevna, v levé polovici pak v bílém poli červený medvěd ve skoku v pravo hledící. Barvy zvoleny podle místních přání, neboť v Podkarpatské Rusi přidržuje se nyní část obyvatelstva barev ukrajinských: modré a žluté, kdežto druhá část rozhodla se pro prapory červenobílé. Medvěd byl zvolen proto, poněvadž přichází v místních městských znacích a poněvadž lze jej pokládati i z jiných příčin za vhodný symbol znakový.

Veliký státní znak musí obsahovati znaky všech politicky významných součástí státu.

Podle předloženého návrhu jest v jeho středu na srdečním štítě opět umístěn v červeném poli stříbrný český lev.

To jest ten znak, který jest právě ve středu.

Po stranách jeho jsou znaky Moravy a Slezska, tudíž znaky zemí oněch, které vždy byly úzkými svazky poutány ke království Českému. Nahoře na místech čestných jest opět znak Slovenska a Podkarpatské Rusi. Spodní třetina hlavního štítu dělí se na tři pole: v prvém jest znak Těšínska, v prostředním znak Opavska, v levém znak Ratibořska, jehož území aspoň z části k republice naší přibylo. Po obou stranách drží hlavní štít jakožto strážci znaku dva zlatí lvové stojící na arabeskách. Pod štítem vine se stuha, na níž jakožto heslo čtou se slova: Pravda vítězí. Jest to heslo, pod nímž poselství husitské táhlo k sněmu basilejskému, jest to heslo, kterého užíval národní král slavné paměti Jiří z Poděbrad.

O tom, kdy se má kterého znaku užívati, bude ovšem nutno vydati ještě podrobná ustanovení. Tato však bude nejlépe zůstaviti zvláštnímu nařízení vládnímu, pročež obsahuje § 7. předložené osnovy příslušné zmocnění.

Dalším atributem státní svrchovanosti jest též státní pečeť, o níž příslušná ustanovení obsahuje § 8. a 9. Z praktických příčin zavádí se pečeť dvojí, a jest zcela přirozeno, bude-li na pečeti malé nalézati se znak malý, na veliké pak znak veliký. Uschování státní pečeti svěřuje se předsedovi vlády, který vzhledem k povaze svého úřadu zdá se býti k tomu nejspíše povolán. I zde bylo třeba ponechati cestě nařizovací, kdy kterou pečetí má se pečetiti, jakož i jakých razítek, jež v obyčejném životě zastupují pečeť, mají úřady užívati.

Poslední část předložené osnovy obsahuje ustanovení stran právní ochrany státní vlajky a státních znaků. Pokud jde o užívání jejich, dlužno trvati zásadně na tom, že k jakémukoliv jejich veřejnému užívání, jakož i k jejich užívání na tiskopisech vůbec (tudíž i užívání na tiskopisech soukromých), jest třeba vždy úředního povolení, neboť jen tak lze předejíti sevšednění a zneužívání znaku státní svrchovanosti, poněvadž pak zneužití tohoto bylo by lze se nejčastěji obávati při podnicích výdělečných, jsou podniky tyto vytčeny v zákoně ještě zvláště, čímž vylučuje se též pochybnost, zda se tu jedná o užívání znaku v životě veřejném čili nic. Dosaváde byla otázka užívání těchto znaků v životě veřejném velmi neúplně upravena rozličnými ustanoveními, hlavně pak ministerským nařízením ze dne 24. dubna 1858, č. 61 ř. z. a § 58. živn. řádu. Předložená osnova vyhražuje kompetenci nyní onomu ministerstvu, jehož tato věc v prvé řadě se bude týkati (na př. ministerstvu obchodu nebo zemědělství), vždy však v dohodě s ministerstvem vnitra, neboť jde tu vždy o otázku, zasahující v obor všeobecného státního práva. Stanovení bližších modalit, za kterých lze povolení zmíněné dávati a je odnímati, lze zajisté přenechati vládnímu nařízení.

Dále se podotýká, že při znacích veřejných (jde tu takřka výhradně o znaky městské), jež jakožto svědky historie národa našeho dlužno zajisté i nadále zachovati, vyskytují se někdy součástky, upomínající příliš na porobu doby habsburské, jako na př. ve znaku pražském a kutnohorském iniciálky Ferdinanda III. a domácí barvy habsburské. Bude zajisté vhodno je odstraniti, a tu třeba poskytnouti ministerstvu vnitra právní podklad k tomuto zakročení. Z důvodů na snadě jsoucích doporučuje se zmocniti ministerstvo vnitra způsobem takovým, aby mohlo případně zakročiti i bez žádosti interesentů. Právo stanoviti nové veřejné znaky ovšem se ministerstvu vnitra nedává vzhledem k demokratickým principům naší ústavy.

Užívání národních praporů vůbec, dále soukromé užívání znaků státních a jejich částek, konečně veškeré užívání jiných znaků veřejných jest zásadně volné, pro správu státní stačí zajisté, bude-li moci zakročiti proti případnému nepřiměřenému používání emblémů těchto. Vzhledem k tomu prohlašuje se v zákoně povšechně každé nepřiměřené používání odznaků těchto za zapovězené.

Poněvadž dosavadní právní pravidla neposkytují dostatečné ochrany před zneužitím znaků a vlajek, navrhuje se, aby na veškeré přestupky ustanovení těchto - bez újmy případného stíhání trestními soudy, jde-li o čin podléhající zákonům trestním, - byly stanoveny policejní tresty peněžité, nynějším hospodářským poměrům přiměřené, případně tresty na svobodě.

K poslednímu paragrafu osnovy podotýká se, že provedením zákona jest pověřen ministr vnitra v dohodě s ministry zúčastněnými.

Připomínám znovu, že pro technické překážky nebylo možno k této předloze zákona připojiti barvami provedené jak státní znak tak i vlajku, a tudíž ústavní výbor předkládá slavnému Národnímu shromáždění právě tyto předlohy a tyto vzory jakožto přílohu k tomuto návrhu zákona, za kterouž, prosím, aby byly také pokládány, poněvadž, kdyby byly v černém provedení, slavné Národní shromáždění nemělo by náležitého obrazu o těchto znacích.

Tedy prosím jménem ústavního výboru, aby slavné Národní shromáždění dalo tomuto zákonu souhlas a zároveň také aby přijalo znaky, které jsou zde slavnému Národnímu shromáždění předvedeny.

Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Byl jsem s několika stran požádán, abych přerušil schůzi za účelem některých dodatečných ještě potřebných porad. Přání tomuto vyhovuji a přerušuji schůzi na půl hodiny a svolávám poradu pánů předsedů klubovních do předsednického salonu.

Předseda (zvoní): Zahajuji opět schůzi. Ovšem, ta půlhodinka se protáhla poněkud déle proto, poněvadž porady jednotlivých klubů a také porada pánů předsedů klubovních zabrala více času.

Budeme pokračovati v projednávání zprávy výboru ústavního o vládním návrhu zákona, kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a statní pečeti, tisk č. 2659. Pan zpravodaj již podal zprávu, k slov u není nikdo přihlášen, debata odpadá, přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

O zákonu tomto, čítajícím 12 paragrafů, poněvadž nebyl podán žádný pozměňující návrh, míním dáti hlasovati v celku. Námitek proti tomu není. (Nebyly.) Přistoupíme k hlasování. Kdo souhlasí s §§ 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11. a 12. zákona, s nadpisem jeho a s úvodní formulí, jakož i s obrazci, které jsou uvedeny - ovšem slovy - ve zprávě výboru ústavního, ale zde vyloženy, a které jako příloha budou uveřejněny v zákoně, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, zákon jest schválen v prvém čtení.

Přeje si pan zpravodaj ke druhému čtení slova? Žádná korektura?

Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Ne.

Předseda: Kdo souhlasí tedy se zákonem, přijatým v prvém čtení, také ve čtení druhém, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, zákon jest schválen ve čtení druhém a tím tento odstavec denního pořadu jest vyřízen a měli bychom přistoupiti teď k odstavci sedmému, který jest na denním pořadu dnešním označen jako odstavec šestý; ale jsem požádán, abych z důvodu logického postupu dal projednati předem odstavec, označený na denním pořadu jako odstavec sedmý, totiž

7. zprávu dopravního výboru o návrhu člena Nár. shromáždění Jana Pelikána a spol. (tisk č. 409) o investičním programu železnic Čsl. republiky a Fr. Buřívala a soudr. (tisk č. 99) o přestavbě nádraží v České Třebové (tisk č. 2691), a to z toho důvodu, že zpráva ta týká se roku 1920, kdežto zpráva před tím uvedená týká se r. 1921-1925. Myslím, že tedy proti tomuto postupu nebude žádné námitky. (Nebyly.)

Uděluji slovo zpravodaji panu kol. Pelikánovi.

Zpravodaj posl. Pelikán: Vážené Národní shromáždění!

Jsem jat zvláštním pocitem zadostiučinění, ujímaje se slova k předloze, jaká nebyla ještě a nebude asi v tomto i v budoucích Národních shromážděních podávána, po skončení našeho poměru k Rakousku, které za naše peníze stavělo dráhy Němcům. Jde o předlohu - jak první, která se týká roku 1920, tak i druhou, která se týká r. 1921-1925, které budou realisovány nákladem přes sedm miliard korun. Když jsme projednávali otázku železničních investic hned v prvních začátcích našeho Národního shromáždění, seznali jsme, že není možno řešiti investiční projekty s hlediska zájmu míst a okresů, a návrhy, které ve velmi četném počtu se do Nár. shromáždění přímo valily, aby byla postavena ta neb ona místní dráha, byly příčinou, že jsme tuto práci musili sjednotiti. A proto podali jsme - já, kol. Buříval a Vochoč - 24. ledna 1919 návrh, aby ministerstvo železnic předložilo investiční program železniční stavby tak, abychom mohli řešiti otázku investic v přední řadě s hlediska celostátního.