U nás mnoho se mluví a píše o amerikanismu.
Každý si přeje amerikanisaci v tom, co právě
jemu je nejbližší. Ale myslím, že
amerikanismu bylo by nám především třeba
v životosprávě každého jednotlivce.
V amerických školách na například
není program tělovýchovný vyčerpán
tělocvikem, vycházkami do přírody
a hrami, nýbrž zahrnuje v sobě i pravidelné
výklady o zdravotnictví, správné životosprávě,
o škodlivosti alkoholu a nikotinu. Prof. Velemínský
líčí ve své knize "Americká
výchova", jak jest americké dítě
již od prvé třídy vychováváno.
Americké zákony důsledně podpírají
požadavky moderní tělesné výchovy,
neboť zdravá, nezáludná logika amerických
zákonodárců nedá se svésti
politickou nebo národohospodářskou metafysikou.
Uznává, že je to v prvé řadě
v zájmu národohospodářství,
aby občanstvo bylo zdravé a silné. My u nás
máme v tomto ohledu velmi špatné vyhlídky
do budoucnosti. Bude to jednou smutná bilance, až
porovnáme se stanoviska národohospodářských
zájmů aktiva pivovarského a lihovarského
průmyslu s pasivy životní jarosti a zdatnosti
většiny národa. (Výborně!)
Už bilance z r. 1913 je pro nás přímo
zahanbující. Dle statistiky z toho roku propilo
se jen v samotných Čechách 300 milionů
korun. Na školství bylo toho roku vydáno 50
milionů korun. Na Moravě propilo se téhož
roku 118 milionů korun, na školství se dalo
19.5 milionů korun. Rakouská vláda přirozeně
neměla valného zájmu na ozdravění
slovanských svých občanů. Tento zájem
ale musí míti vláda naše. Lid sám
žádá si, aby se v tomto směru podnikly
kroky k záchraně. Důkazů máme
celou řadu nejen ze řad žen, ale i mužů.
Vzpomínám, jak nedávno žaloval jeden
z legionářů ruských na tyranii alkoholu,
pod kterou úpí Slovensko, a žádal pana
presidenta, aby působil k i zákazu prodeje alkoholických
nápojů. A pan president souhlasil a poukázal
na veliký příklad Ameriky. A jestliže
Amerika cení zdraví svých občanů
jako nejcennější poklad státu, tím
spíše musíme tak činiti i my. Stejně
důsledně musí být postupováno
i v boji proti prostituci a pohlavním nákazám.
Každé otálení může se stázi
celému národu osudným. Na theoretické
diskuse měli jsme, myslím, dosti času před
válkou, dnes jest třeba rozumného a bezodkladného
zakročení.
V odůvodnění vládního návrhu
bylo poukázáno na nedostatečnost dosavadního
postupu. Stát až dosud jen omezoval nemoci a nákazy.
Nyní má se jíti až na samý kořen
zla. Bude tu zřízen při ministerstvu zdravotnictví
poradní sbor pro tělesnou výchovu, ve kterém
přísluší jak ministerstvu školství,
tak i ministerstvu Národní Obrany zastoupení.
Můžeme doufati v úspěšnou činnost
tohoto poradního sboru tím spíše, jestliže
súčastněná ministerstva vyšlou
zástupce, kteří budou míti i živý
osobní zájem a hlubší porozumění
pro všechny ty podmínky moderní tělesné
výchovy, jak jsem se zde o nich, byť i jen stručně
zmínila. A budou-li všichni členové
sboru proniknuti snahou, aby podmínky ty byly uplatněny
bez ohledu na předsudky a neporozumění, na
které zcela jistě tu a tam narazí, budou-li
všechny obtíže překonávati láskou
k věci, energií a vytrvalostí, pak smíme
očekávati, že tento poradní sbor bude
jedním z nejspolehlivějších strážců
svobody a šťastné budoucností národa,
že nespokojí se jednou schůzí za 3 měsíce,
nýbrž bude žádati schůze častější,
kteréžto právo jest členstvu i súčastněným
ministerstvům § 5. zaručeno.
Jakkoliv zákon tento přímo nepraví,
odkud mají býti členové sboru povoláni,
ministerstvu zdravotnictví jest tu ponechána jistá
volnost, předpokládáme dle znění
důvodové zprávy původního návrhu,
že členstvo sboru bude sestaveno z praktických
odborníků v oborech tělesné výchovy
tak, jak žádá Česká Obec Sokolská
ve svém návrhu na úpravu tělesné
výchovy, podaném vládě v dubnu 1919.
Dle mého osobního názoru měly by býti
mimo těchto oficielních zástupců tělovýchovných
oborů povolány do sboru také ženy, pokud
jsou interesovány na tělesné výchově,
ať již jako lékařky neb veřejné
pracovnice, a pokud ovšem nebudou vyslány jako přímé
zástupkyně jednotlivých odborů tělovýchovy.
Dovoluji si upozorniti na to proto, že máme my ženy
v tomto směru určité smutné zkušenosti
a že zájem věci vyžaduje, aby formalita
nebyla překážkou přímé
účasti ženských pracovnic. Tyto jistě
mohou v tomto oboru uplatnit své síly co nejlépe
již také z těch důvodů, že
zájem celku též vyžaduje, aby tělesná
výchova dívek vyhověla požadavkům
doby a nebyla podřízena předsudkům
z minulosti.
Jsem přesvědčena, že sbor takto sestavený
nebude pouhou pěknou dekorací ministerstva zdravotnictví,
a slavnému Národnímu shromáždění
doporučuji jménem sociálně politického
výboru, aby tuto předlohu zákona o zřízení
poradního sboru pro tělesnou výchovu schválilo.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): K slovu není
nikdo přihlášen, debata odpadá, přistoupíme
k hlasování. Prosím o zaujetí
míst. (Děje se.)
Také o tomto zákoně míním dáti
hlasovati v celku. Má 8 paragrafů, žádný
pozměňovací návrh nebyl učiněn,
materie jest jednotná, námitek proti tomu není.
(Nebyly.)
Kdo tedy souhlasí s paragrafem 1.-8. incl. zákona,
jakož i nadpisem jeho, a s úvodní formulí,
jak jsou obsaženy ve zprávě sociálně-politického
výboru, prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je většina, zákon je schválen
v prvním čtení.
Přeje si kolegyně zpravodajka slova ke druhému
čtení? Je nějaká korektura?
Zpravodaj posl. Landová-Štychová:
Nikoliv.
Předseda: Kdo souhlasí se zákonem,
přijatým právě v prvním čtení,
také ve čtení druhém, prosím,
aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Zákon je schválen
také ve druhém čtení a tím
je třetí odstavec dnešního denního
pořádku vyřízen.
Přistoupíme k odst. 4. ke
4. zprávě imunitního výboru
o žádosti zemského trestního soudu v
Praze za souhlas ke stíhání člena
Národního shromáždění
Vlast. Tusara, min. předsedy v Praze, pro přečin
§ 51. zák. o právu autorském (tisk
č. 2667).
Zpravodajem je kol. dr. Soukup. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Soukup: Vážené Národní
shromáždění! Pan Oskar Flögl, býv.
vydavatel a redaktor týdeníku "Československá
Republika" v Praze VII., učinil dne 19. ledna 1920
na člena Národního shromáždění
Vlastimila Tusara, ministerského předsedu v Praze,
u zemského trestního soudu v Praze trestní
oznámení pro přečin § 51. zák.
autorského, jehož se podle tvrzení tohoto trestního
oznámení dopustil tím, že úřední
list republiky, jenž počal dnem 1. ledna 1920 vycházeti,
přijal název: "Československá
republika", ačkoliv názvu tohoto užíval
redaktor Oskar Flögl již před tím pro
svůj periodický týdeník, který
vydával v Praze VII.
Vzhledem k tomu, že pan Vlastimil Tusar není ani vydavatelem,
ani redaktorem úředního listu, časopis
pana Oskara Flögla pod názvem "Československá
Republika" pak již od měsíce srpna 1919
vůbec nevychází, a pro úřední
list republiky Československé je název: "Československá
Republika" pojmenováním nejpřirozenějším,
činí se návrh, aby obviněný
p. Vlastimil Tusar k žádosti zemského trestního
soudu v Praze, ze dne 21. ledna 1920 č. j. Vr. XII. 780/20
k trestnímu stíhání vydáván
nebyl.
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, debata odpadá. Přistoupíme
k hlasování. Prosím o zaujetí
míst. (Zvoní.) Prosím pány,
aby se odebrali na svá místa. (Děje se.)
Imunitní výbor navrhuje, aby člen N. S. Vlastimil
Tusar, min. předseda v Praze, vydán nebyl.
Kdo s návrhem imunitního výboru souhlasí,
prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat a
tím tento odstavec denního pořádku
je vyřízen.
Přistoupíme k odstavci pátému, jímž
jest
5. zpráva imunitního výboru o žádosti
krajského soudu v Táboře o vydáni
člena Národního shromáždění
Jos. Šády ke stíhání pro přečin
podle § 305. tr. z. (tisk č. 2668).
Zpravodajem je kol. dr. Soukup, uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Soukup: Kolega Šáda
mluvil v měs. říjnu 1919 na veřejné
schůzi v Táboře. Redaktor Kubíček
učinil na něj trestní oznámení
v tom směru, že ho řečník sice
nejmenoval, ale přes to uváděl tak zřetelné
okolnosti, že každý účastník
schůze musil poznati, že jde o jmenovaného
Stan. Kubíčka.
Vzhledem k tomu však, že obviněný výrok
inkrimovaný popírá a jde vedle toho o veřejnou
schůzi lidu, na níž podával kol. Šáda
zprávu o své činnosti poslanecké,
činí se návrh, aby kolega Šáda
k žádosti krajského soudu v Táboře
vydán nebyl.
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, debata odpadá. Přistoupíme
k hlasování. Prosím zase o zaujetí
míst. (Děje se.)
Také v tomto případě imunitní
výbor navrhuje, aby člen N. S. Josef Šáda
vydán nebyl.
Kdo s návrhem imunitního výboru souhlasí,
prosím, aby povstal. (Děje se.)
To je většina, návrh imunitního výboru
je schválen a tím je pátý odstavec
denního pořádku dnešní schůze
vyřízen.
Přistoupíme k odst. šestému, ke
6. zprávě ústavního výboru
o vládním návrhu zákona (tisk č.
1773), kterým se vydávají ustanovení
o státní vlajce, státních znacích
a státní pečeti (tisk č. 2659).
Místo zpravodaje kol. dra Zahradníka přejal
referát místopředseda ústavního
výboru kol. dr. Hnídek. Uděluji mu
slovo.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Slavné Národní
shromáždění!
Jak pan předseda N. S. uvedl, kol. dr. Zahradník,
který byl pověřen referátem o státním
znaku a vlajce, musil odejeti do Vídně a proto právě
před hodinou byl jsem pověřen ústavním
výborem, abych přejal referát o tomto předmětu
sám.
Proto prosím za omluvu, že nemohu obšírněji
referovati o tomto zákoně a že omezím
se prostě na referát vypracovaný kolegou
Zahradníkem, ovšem s některými připomínkami
a jednotlivostmi, které budu považovati za nutné
uvésti podle jednání ústavního
výboru.
Tímto předmětem, totiž znakem pro stát,
obíral se hned po převratu národní
výbor, a to z toho důvodu, poněvadž
každý suverenní stát má míti
vnější odznak své suverenity, vnější
odznak také své důstojnosti, a to je vlajka
a pak státní znak. Když zřízeno
bylo potom ministerstvo, tedy řešení této
otázky převzalo presidium ministerstva. Toto nemohlo
přirozeně samo rozřešiti tuto otázku
a proto přenesla těžiště řešení
tohoto důležitého předmětu do
zvláštní znakové komise, která
skládala se ze zástupců oborů historie,
heraldiky a umění. V dubnu potom r. 1919 převzalo
tento předmět ministerstvo vnitra.
Otázka tato táhla se dosti dlouho a bylo mnoho o
ní uvažováno, přišlo se na mnohé
a mnohé obtíže a jako první výsledek
této práce bylo vládní nařízení
ze dne 9. května 1919 číslo 300 sb. z. a
n., kde za provisorní znak státu byl prohlášen
znak království Českého, totiž
v červeném poli bílý lev.
Teprve po uplynuti desíti měsíců lze
Národnímu shromáždění
předložiti návrh zákona, kterým
se otázka státní vlajky a státního
znaku upravuje definitivně. Na vysvětlení
průtahu toho budiž poukázáno v prvé
řadě na to, že nebylo lze přikročiti
k definitivnímu řešení otázky
zmíněné, dokud národ československý
nedal si svoji prvou ústavu.
Zákon, který se tímto předkládá
Národnímu shromáždění,
skládá se z části čtyř,
část prvá (§ 1-3) obsahuje ustanovení
o vlajkách a praporech, část druhá
(§ 4-7) o státních znacích, část
třetí (§ 8 a 9) o státní pečeti,
část čtvrtá (§ 10-12) obsahuje
pak ustanovení o právní ochraně těchto
státních insignií.
Pokud se týče státní vlajky, nutno
uvésti toto: Státní vlajka má obsahovati
ony barvy, které jsou oficielně uznány za
barvy státní, tudíž barva bílá,
červená a modrá. Tím bylo dáno
základní složení této státní
vlajky. Ale obtíže potom působilo složení
a seskupení těchto barev. Tuto otázku bylo
nutno řešiti jednak z ohledu historicko-politického,
potom praktického a konečně také estetického.
Co se týče stanoviska historicko-politického,
tu bylo třeba řešení takové hledati,
aby zmíněné 3 barvy, z nichž barva modrá
pokládá se obecně za representanta Slovenska,
byly spojeny v nedílný celek, aby dohromady splývaly,
a aby tudíž již v ustrojení státní
vlajky nebylo ničeho, co by jakýmkoli způsobem
mohlo poukazovati na nějaký dualismus.
Zde v tomto seskupení barev měla býti vyjádřena
nedílná jednota Slovenska s ostatními částmi
státu.
Stanovisko praktické kázalo zvoliti takovou konstrukci
vlajky, aby byla pokud možno jednoduchá, snadno zhotovitelná
a dostatečně se lišila od jiných vlajek,
které používají stejných základních
barev. S tím úzce splývají požadavky,
které nutno na vlajku klásti se stanoviska mezinárodního,
totiž, aby byla již na prvý pohled snadno rozeznatelná
od jiných vlajek státních. Jakousi sankci
mělo podati vlajce podle předešlých
zásad vytvořené stanovisko estetické;
jest zajisté nejen žádoucno, nýbrž
takřka nezbytno, aby navržená vlajka byla se
stanoviska estetického přijatelná, aby vyhovovala
zásadám estetickým. Zásady tyto stran
vlajky lze pak stručně shrnouti ve větu,
že konstrukce vlajky má vyhovovati principu vlání
a směru.
Přihlížejíc k úvahám těmto,
snažila se znaková komise vytvořiti vlajku
pokud možno jednoduchou, a prohlásila se proti řešení
takovému, kde by se některá základní
barva opakovala. Též nemohla odporučiti řešení
takové, aby tři základní barvy byly
na praporu seřazeny v pruzích k žerdi kolmých
(jako na př. na praporu ruském), nebo s žerdí
souběžných (na př. na praporu francouzském).
Proti řešení prvému bylo hlavně
namítáno, že trikoloru tuto má již
několik států (Rusko, Srbsko, Holandsko),
dále že trikolora tato tvoří též
t. zv. prapor slovanský, a že v praxi by tím,
hlavně pak záměnou jednotlivých barev,
vznikaly rozličné zmatky, jak lze nejlépe
poznati pohledem na prapory na pražských ulicích
ve slavnostní dny. Zavésti na vlajce pruhy se žerdí
souběžné nedoporučovalo se hlavně
s hlediska estetického.
Zbývalo tudíž podle náhledu znakové
komise řešení jediné, totiž na
červenobílém praporu umístiti barvu
modrou v podobě nějaké heraldické
figury. Figurami takovými mohou býti hlavně
kříž, kůl, krokev a klín. Po
četných pokusech odporučila znaková
komise ve své schůzi konané dne 24. ledna
jednomyslně, aby modrá barva byla na vlajce umístěna
v podobě klínu, jehož základnu by tvořila
celá šířka vlajky při žerdi,
jehož výše by se pak rovnala polovině
délky vlajky. Výhody řešení tohoto
jsou tyto:
a) ono jediné ze všech zkoušených variant
umožňuje, aby všechny barvy splývaly v
organický celek, takže již vlajka znázorňuje
nedílnost našeho státu; tím, že
modrá barva bezprostředně je vklíněna
mezi obě barvy, bílou a červenou, má
býti naznačena nedílnost celého našeho
státu;
b) vlajka tato vyhovuje zcela estetickému principu vlání
a směru,
c) modrý klín vyznačuje ideové tři
pahorky ve slovenském znaku;
d) klín jest jednou z nejstarších figur české
heraldiky.
Není to tedy žádné řešení
kubistické, nýbrž jistě heraldické.
Konečně nutno podotknouti na vysvětlenou,
že stran výšky klínu byly konány
rozličné pokusy, a že jedině konstruktivně
vyhovuje a esteticky ladně působí klín,
jehož výška rovná se polovině délky
vlajky, nebo-li jinými slovy, že vrchol tohoto klínu
jest v bodě, kde stýkají se diagonály
této vlajky.
Při této příležitosti budiž
upozorněno na zásadní rozdíl, který
jest mezi vlajkou a praporem. Vlajkou zove se pouze takový
praporový odznak, jenž jest připevněn
k žerdi lanem a při němž poměr
délky k šířce jest přesně
stanoven. Pouze vlajka jest oficielním odznakem státní
svrchovanosti, a hraje obzvláště v právu
mezinárodním velikou roli. Jinak jest tomu při
praporu, jímž lze zváti kus látky libovolných
rozměrů, jenž jest k žerdi pevně
přibit. Prapor není oficielním odznakem státní
svrchovanosti a nevztahují se též na něj
mezinárodní pravidla o vlajkách. Na základě
praktických pokusů navrhuje se pro poměr
délky a šířky naší vlajky
poměr 3: 2, tudíž takový, jaký
přichází u většiny států
světových.