Pak byly učiněny v některých odstavcích
nejenom slovní, nýbrž i věcné
změny, na př. o zařazení kategorie
podúředníků. Jinak zákon, jak
vláda jej osnovou svou navrhovala, byl doporučen
oběma výbory, jichž jsem zpravodajem, Národnímu
shromáždění ku přijetí.
Než skončím svou zprávu, vyslovuji opravdu
nejvřelejší dík za to, že v naší
Československé republice ve prospěch umělců
bylo vykonáno něco, co ještě, jak mi
bylo od odborníků ujištěně sděleno,
vykonáno nebylo, totiž aby umělci světového
jména, pokud působí na hudebních vysokých
učelištích, a také i jiní tamní
učitelé byli takovým způsobem ve své
existenci zajištěni. Kéž přijetí
toho zákona a vykonávání jeho jest
opravdu ke zdaru našeho umění, hlavně
umění toho, kterým se československý
národ může vždycky postaviti na roveň
nejvyšších ideálů uměleckých
v celém světě, kéž zákon
ten jest na prospěch umění takového,
které má svou osobitou značku, kéž
znamená v soutěži veškeré umělecké
tvorby, povznesení umění opravdu našinského.
Nechť zákon je též odčiněním
dávné křivdy, páchané přes
100 let na českém umění hudebním,
které bylo odkázáno - třeba i na konservatoři,
ale jako na ústavě soukromém - jen na dobrodiní
a téměř žebrotu, - kde učitelé
byli nuceni třeba jen za 3 K, - a byli to umělci
- dávat hodiny hudby, jen aby se uživili. Tímto
zákonem je opravdu vykonáno něco krásného
a, jakkoli vkládáme do zákona toho veliké
naděje na sociální pomoc umělcům
a tím také na rozvoj našeho umění,
nevzdávám se onoho ideálu, o kterém
jsem mluvil. Lépe a nejlépe by bylo pro umění,
kdyby nepotřebovalo zákona, kdyby nepotřebovalo
státní pomoci a kdyby každý příslušník
národa měl takový umělecký
cit, že by bez zákona a beze státu umělce
své v jejich tvorbě, v jejich ideálech podepřel.
(Výborně! Předsednictva se ujímá
místopř. Kadlčák.)
Po této zprávě dovoluji si navrhnouti: Slavné
shromáždění,račiž přijmouti
vládní osnovu zákona jmenovaného tak,
jak byl, pokud se týče mého zpravodajství,
opraven a přijat výborem státně-zřízeneckým
a kulturním. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji
slovo zástupci výboru rozpočtového
kol. Moudrému.
Zpravodaj posl. Moudrý: Velectěné
Národní shromáždění!
Rozpočtový výbor pojednal o této předloze
výboru kulturního a státně-zřízeneckého
po stránce finanční a odporučuje,
aby osnova zákona byla přijata. Náhrada a
výlohy, které jsou spojeny s touto úpravou,
rozpočteny jsou asi na 700 až 900.000 K. Jde zde celkem
o 4 kategorie, o učitele školy střední,
o učitele školy mistrovské, pak o staropensisty
a o pomocné síly služební. Státně-zřízenecký
výbor se připojuje k tomuto návrhu a žádá
slavnou sněmovnu, aby jej schválila.
Místopředseda posl. Kadlčák:
Uděluji slovo k doslovu panu zpravodaji.
Zpravodaj post. dr. Kolísek: V doslovu nemám
jiné tužby, než aby slavná sněmovna
tento zákon, jak jest navrhován, i přijala,
i aby v budoucnosti pro věci umělecké - již
nyní ohlašuji, že přijde brzy na řadu
postátnění konservatoře brněnské
- Národní shromáždění
projevilo stejně vřelou účast a úchvatu
ke všemu, co vláda pro umělecké věci
hodlá učiniti.
Místopředseda Kadlčák: Řečníci
nejsou žádní zaneseni, debata tedy odpadá.
Přikročíme k hlasování. Prosím,
račte zaujmout místa. (Děje se.)
Hodlám dát odhlasovat zákon tento v tom způsobu,
že budeme hlasovati o všech paragrafech, počínaje
§ 1. až do 16., pak o hlavě a úvodní
formulce najednou. Námitek proti tomu není? (Nebyly.)
Kdo souhlasí s návrhem, jak jej přednesl
pan zpravodaj, totiž s §§ 1. až 16., nadpisem
i úvodní formulí zákona,
prosím, aby povstal. (Děje se.)
To jest většina. Zákon jest přijat
v prvém čtení.
Pane zpravodaji, máte opravné návrhy ke druhému
čtení?
Zpravodaj posl. dr. Kolísek: Nemám.
Místopředseda Kadlčák: Oprav
žádných není, přikročíme
tudíž ke hlasování ve druhém
čtení.
Kdo souhlasí s navrženým zákonem také
ve druhém čtení, prosím, aby povstal.
(Děje se.)
To jest většina. Zákon jest přijat
také ve druhém čtení a tím
je tento odstavec denního pořádku vyčerpán.
Přikročíme ke 4. odstavci denního
pořádku, a to je
4. zpráva výboru ku prozkoumání
zabaveného policejního archivu pražského
o návrhu člena Národního shromáždění
Em. Špatného a soudruhů (tisk č. 40)
na prozkoumání pražského archivu policejního
a o návrhu člena Národního shromáždění
dra. Matouška a soudruhů (tisk č. 191) na prozkoumání
všech veřejných archivů (tisk č.
2331).
Uděluji slovo zpravodaji posl. dru. Matouškovi.
Zpravodaj posl dr. Matoušek: Při říjnovém
převratu 1918 zabaven byl Národ. Výborem
tak řečený tajný archiv státní
policie pražské, připravený již
v bednách a naložený již v železničních
vagonech za účelem dopravy do Vídně.
Zabavení archivu na nádraží vršovickém
bylo jedním z prvých revolučních počinů
říjnového převratu.
Bylo pochopitelno, že k materiálu zabaveného
archivu upínal se zájem veřejnosti a bylo
jen přirozeno, že v revolučním období
po 28. říjnu, kdy ještě organisace úřadů
československého státu ve smyslu republikánském
a ryze českém nebyla zcela provedena, vyšel
ze středu Národního shromáždění
návrh na prozkoumání policej. archivu. Byl
to návrh kolegy Špatného a můj.
Národní shromáždění zvolilo
zvláštní výbor ku prozkoumání
archivu.
Jest přirozeno, že navrhovatelé a s nimi zajisté
i Národní shromáždění
bylo si vědomo, že materiál zabaveného
archivu nemůže přinésti sensačních
odhalení o vzniku a příčinách
války, ani o válečných vinnících
a prodlužovatelích světového zápasu.
V tom směru Praha mohla míti význam jen podružný
jako hlavní město země, spravované
z Vídně jako pouhá provincie. V těchto
věcech rozhodovaly rakousko-uherské vlády
a její diplomatické orgány a dynasticke i
vojenské kruhy samy a proto také mohly být
- a jak skutečnost později potvrdila - pro nadhozené
otázky viny na válce také byly důležitým
pramenem příslušné archivy ve Vídni
a Pešti. O tom by tedy mohly pouze tamnější
archivy podati bezpečně zprávy.
Vlastním zkoumáním archivu pověřil
výbor v únoru 1919 zvláštní komisi,
složenou z důvěrníků šesti
politických stran českých. Komise, jejímiž
členy byly pp. Ant. Bouček, V. Janda, prof. dr.
J. Kazimour, Jaromír Malý, Vendelín Šolle
a J. Trnobranský, podala v květnu podrobnou zprávu
o výsledcích svého zkoumání.
Posléze výbor sám za účelem
osvětlení výsledků zkoumání
listinného materiálu připustil také
výslech svědků a sice vrchního komisaře
Slavíčka, vrchního komisaře S. Klímy,
okresního hejtmana Boos-Waldeka a pí. M. Voldanové.
Učinil tak proto, aby výsledky listinného
zkoumání osvětleny a oživeny byly celým
tím ovzduším, v němž pracoval ten
pověstný a aparát státní policie.
Šestičlenná komise nebyla sice přítomna
výslechu těchto osob, ale stenografické záznamy
o něm byly komisi předloženy. Přes to
komise vzala za základ své zprávy pouze zabavený
archivní - tedy jen listinný - materiál,
a to ještě neúplný - poněvadž
nedochoval se materiál všechen: část
byla zničena, část se nenalezla, ztrativší
se patrně při převážení.
Tajný archiv policejní obsahuje úřední
spisy tajné politické policie při policejním
ředitelství v Praze a to od roku 1904. (U některých
osob sledována byla minulost stručnou retrospektivou
i od doby dřívější, na př.
od r. 1892). Tudíž spisy starší, týkající
se předcházejících období politického
vývoje národa, v tomto archivu nejsou a jsou snad
- pokud snad nebyly zničeny, zkartovány a pod. -
uloženy jinde, snad ve sklepích neb na půdách
v budově pražského policejního ředitelství.
Zabavený archiv nechová tedy na příklad
spisy pověstné aféry Sabinovy, neboť
zabírá jen nejposlednější fási
politických dějin českých, přibližně
tedy od roku 1904. Nejvíce spisů zabaveného
archivu pochází ovšem z doby válečné,
tudíž od roku 1914.
Účelem tajné policie pražské
bylo, sledovat politické proudy v Čechách,
zejména pak v národě českém,
jenž nikdy se nechtěl smířiti s tak
řečenou myšlenkou rakouskou. Pochopitelno,
že činnost tajné policie byla nejintensivnější
v době nejvypjatějšího národního
úsilí politického, to jest úsilí
o českou státní samostatnost, tedy v době
války. Z té doby také listinný materiál
je poměrně nejhojnější; poněvadž
před válkou konec konců národ český
svoje tužby, i když byly nejradikálnější,
uplatňoval přece jen na povrchu politického
života, v parlamentním životě, v politických
schůzích a žurnalistice.
1. Tajná státní policie jest vlastně
možná a myslitelná jen ve starém, absolutistickém
státě, v němž platí ještě
staré zásady, dle nichž celé řízení
státu, všechny směrnice politické, všechny
tendence hospodářské, kulturní a sociální
mohou být vedeny a určovány jedinou osobou,
po případě názory určité
privilegované kasty. Jakmile absolutní monarchie
mění se v konstituční, odpadá
všechen další důvod k trvání
tajné státní policie. Při pravé
konstituční svobodě odehrává
se všechen politický život na povrchu, všechny,
i ty nejrevolučnější tendence mohou
se vybíjet zákonitými cestami: v tisku, ve
veřejných schůzích, hlasovacím
lístkem a konečně v parlamentě. Tak
se mohou dostat do zákonodárných sborů
krajní revolucionáři (v Anglii sinfeinisti)
a není třeba, aby tito revolucionáři
v tajných podzemních spolcích provozovali
svou politiku. Za takovýchto poměrů nepotřebuje
pak státní správa zvláštní
instituce tajné policie.
2. Sledovat politickou činnost různých stran
a frakcí, neboť jí stačí, když
ve schůzích, v novinách bedlivě sleduje
směr politiky různých stran a tříd.
Toto platí ovšem jen pro skutečné konstituční
státy. Kde konstitučnost jest pouze maskována
a kde i při existenci parlamentu platí staré
zásady absolutně-monarchistické, kde dle
formy konstituční fakticky absolutní monarchové
nemohou se zbavit středověké víry,
že stát jest možno řídit shora,
bez zřetele na potřeby, zájmy a názory
celého národa - tam na jedné straně
bezmocné, radikálnější frakce
politické utíkají z bezvýznamného
a bezmocného parlamentu do tajných revolučních
spolků a na druhé straně státní
správa hledí stopovat tyto odstředivé
živly pomocí tak zvané tajné státní
policie.
To, že u nás v Rakousku byla tajná policie,
která měla veškeré řízení,
svědčí právě o tom, že
u nás konstituce byla pouze na papíře, ve
skutečnosti, že žili jsme v absolutismu. Bohužel,
u nás nejen že vedoucí kruhy státní
měly tu myšlenku, že se dá říditi
celý stát shora, u nás i členové
nejradikálnějších stran zapadali do
této falešné ideologie, domnívajíce
se, že mohou styky s policií a nejvyššími
kruhy působiti na utváření politického
života v Čechách. Výbor pro prozkoumání
policejního archivu hleděl provésti dva úkoly:
I. poznati, jak, totiž do jaké míry a jakým
směrem vládní orgány staré
monarchie prostřednictvím pražské policie
sledovaly politické hnutí českého
národa doma i za hranicemi, a jak proti tomuto hnutí
a tedy proti českému národu vůbec
pracovaly;
II. současně poznati, pokud a také odkud
pražská policie k těmto účelům
čerpala své informace, pokud používala
zejména českých lidí ke službám
konfidentským, co ji zvláště interesovalo
a pod.
Tajný archiv policejní, jenž byl zabaven 28.
října 1918 a členům komise byl svěřen
ku prozkoumání až od poloviny února
1919, nebyl odevzdán komisi úplný. Chybějí
některé listiny (byly spáleny, některé
snad ztraceny) a mezi nimi snad listiny v určitých
bodech právě nejdůležitější
a nejzajímavější. Zpráva komise
mohla býti tudíž podána jen na základě
odevzdaného a to neúplného materiálu
listinného. Nespadaly do kompetence komise ústní
výslechy příslušných osob (orgánů
policejních - úředníků a zřízenců,
ani osob pronásledovaných nebo z konfidentství
podezřelých).
Tajný archiv policejní zabaven byl Nár. Výborem
původně na nádraží ve Vršovicích;
část archivu dostala se vlakem až do Loun.
Komise zahájila svou práci v místnostech
pražského policejního ředitelství,
kdež našla 17. února 1919 zabavený archiv
po různých osudech složený jednak v
bednách, jednak rozložený po podlaze.
Komise shledala a prohlédla:
11 beden s policejními škartkami, 4 bedny se spisy
desertérů, 2 bedny různých dokumentů
(české časopisy zahraniční,
jich překlady, rozmnožené obžal. spisy
z různých velezrádných procesů
a j.), 1 bednu zadržené soukromé korespondence,
docházející z ciziny a podezřelé
a to i se zadrženými podobiznami a štočky
podobizen podezřelých osob, dále 1 bedničku
fotograf. desk (negativů), hlavně anarchistů,
zahraničních českých spolků
a pod. Celkem tedy 29 beden.
Dále nalezeny a prohlédnuty: Spisy volně
ležící u okna a několik hromad spisů
u kamen rozházených po podlaze. Obsahovaly agendu
z doby nejposlednější a byly (dle ústního
sdělení) vzaty se stolu vrch. komisaře Janky,
který v den převratu zůstal jako nemocný
doma, načež ujel z Prahy.
Konečně ve skříni a na skříni
bylo 50 obsáhlých svazků spisů tak
řečené "Hauptstelle" z let 1915-1918.
Pokud se při prohlížení tohoto veškerého
materiálu objevily někde odkazy, byly dle jejich
stopy prohlíženy i spisy presidiální
a kurentní jakožto podpora a doplnění,
takže nahlédnuto i do spisů polic. ředitelství,
do vlastního zabaveného archivu nespadajících.
Namátkou prohlédnuto též 13 svazků
(fasciklů) presidiálních.
Dodatečně do místnosti, v níž
archiv zkoumán, dodána byla další část
materiálu ve Vršovicích zabaveného a
to 12 beden, v nichž však uloženy vesměs
již jen tištěné knihy, obsahující
seznam (německý ovšem) Čechů,
pracujících za hranicemi proti monarchii - obsáhlý
to a nákladně vypravený spis, vydaný
pražskou "Hauptstelle" roku 1917 pod názvem
"Hochverräterische Umtriebe von österr. Čechen
im Auslande".
To jest týž spis, který byl pánům
členům Národního shromáždění
právě rozdán.
Dále též dodatečně bylo ještě
ku prozkoušení předloženo:
1. Korespondence a listiny okr. hejtmana V. Chuma, zabavené
těsně po převratu v jeho bytě. Byly
uloženy v koši, kožené brašně
a krabici.
2. Korespondence opata emauzského P. Albana Schachleitera,
která na dožádání komise byla
doručena presidiem polic. ředitelství (z
pokoje č. 59), členem Národního shromáždění
panem prof. dr. Uhlířem, a posléze 34 dopisy
pí. They Červenkové-Dvorské p. vrch.
polic. komisařem Skvrnou.
3. Obsáhlý balík spisů policejního
ředitelství v Brně, který byl komisi
odevzdán 6. května t. r. při schůzi
výboru ku prozkoušení policejního archivu.
Materiál převzatý ovšem není
celý, chybí jisté věci a zpráva
písemná uvádí, které jmenovitě
věci chybí a které nebyly nalezeny.
Vlastní činnost tajné policie, sledující
politické proudy v Čechách, vysvítá
již z pramenů, z nichž policie čerpala.
Tyto prameny ukazují, jak extensivní a málo
intensivní byla činnost pražské policie.
Byly to zprávy z novin, z nichž pořizovány
byly výtahy do personálních kont (škartek),
neboť každý podezřelý měl
svoji kartu, kde zaneseny byly jeho řeči, styky
se slovanskými hosty, zprávy a oznámení
policejního komisařství, okresního
hejtmanství, zprávy konfidentů, to všechno
činilo materiál. Zprávy konfidentské,
o které nám nejvíce šlo, jak z mrtvého
materiálu vysvítá, byly ty nejubožší
a obsahovaly často pouhé klepy a neměly nic
spolehlivého do sebe. Konfidenty podle výsledků
zkoumání byli většinou lidé podružného
významu, tak že mohli dodávati také
jen zprávy podružné a někdy pochybné.
Způsob, jakým se jednalo s konfidenty, byl následující:
S každým konfidentem jednal určitý úředník
policejní, který s ním nesepisoval zvláštních
protokolů, nýbrž jednal s ním ústně,
nečinil záznamů a pouze výsledek vyšetřování
toho, co zvěděl od konfidenta, který mu přinesl
zprávu, dán byl do tak zvaného "Berichtu",
který byl podáván potom vyšším
instancím. V tomto Berichtu nebyl označen konfident
plným jménem, nýbrž pouze začáteční
písmenou a pravidelně ještě ne začátečním
písmenem vlastního jména, nýbrž
pseudonymu. Z toho vysvítá, že nějaký
seznam konfidentů se nezachoval a musil býti nyní
teprve nepřímo z úředních spisů
zjišťován.