Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Přes uvedené ztráty a obtíže podařilo se přece komisi šestičlenné zjistiti a prozkoumati jmenovitě aferu Švihovu; zjistila onen pověstný "Bericht", který byl předmětem zkoumání soudu šesti a později byl hlavním průvodním materiálem v porotním řízení Švihově. Poněvadž spisy snad právě v této věci nejdůležitější byly ztraceny a mimo to bylo pracováno s přílišnou a pochopitelnou diskretností, jest přirozeno, že bylo těžko zjišťovati počet konfidentů a jich jména a totožnost a nebylo lze zjistiti, pokud se mezi důvěrníky policie nacházely též osoby politicky významné. Vůbec z materiálu komisi předloženého nedalo se ani positivně ani negativně dokázati, pokud snad vlády vídenské při známém poměru národa, porobeného vídenským korupčním utiskovatelům a při známé politice vídeňských nejvyšších činitelů nepracovaly též vedle pražské policie přímo s určitými důvěrníky z českého tábora a za různou cenu nejen v penězích, ale též za kariéru, politické výhody a pod. a to bezprostředně z Vídně, neb prostřednictvím místodržitelství.

K charakteristice činnosti pražské policie budiž dále uvedeno, co zvláště budilo její pozornost. Byli to ovšem především anarchisté, pro něž zřízeno zvláštní oddělení registraturní se zvláštním seznamem, fotografiemi, otisky a pod., dále byli to ovšem antimilitaristé, sacharináři, vnitřní život v politických stranách jejich, sjezdy a konference, zvláště pak strany nově vznikající, odborové organisace, sokolstvo, studentstvo a mládež vůbec, věci slovanské (cizí hosté v Praze), Volná Myšlenka, Nár. rada, vynikající zahraniční osoby, příznivě smýšlející o českém národě a pod. Za války byly to ovšem především styky zahraničních Čechů s vlastí, jejich akce politická a vojenská za hranicemi. Dokladem pozornosti policie pražské je ono zmíněné již tištěné album velezrádných Čechů zahraničních. Podrobnější vylíčení, jak vláda a její orgány české hnutí osvobozenské sledovaly, vyžadovalo by ovšem zvláštní obsáhlé i zajímavé kapitoly. Dodati zde možno jen ještě, že za hlavní kořist své činnosti pokládat komisař Janka za války proces Beránkův (proti Sokolstvu) a Štěpánkův, jenž uveden ve spojitost se známým procesem proti profesoru Masarykovi (kontra Cyr. Dušek a soudr.) a dr. Sychravovi (kontra Kaberle, Marie Sychravová a soudr.).

Bylo již uvedeno, že činnost pražské policie byla málo výsledná. Jaké byly důvody, proč pražská policie neměla výsledků, jak by se dalo čekati? Předně policie nevykazovala dosti iniciativy, spokojujíc se s tím, že podávala odpovědi na to, na co se jí ptali z Vídně a na co se jí ptali z místodržitelství. To by svědčilo ovšem dosti dobře o mravní kvalitě našich policejních úředníků, jestli tato malá iniciativnost nemá se dáti na vrub neschopnosti, nýbrž spíše na vrub toho, že čeští úředníci byli na tolik českého cítění a byli informováni o výsledku války, takže v tom směru nechtěli sami větší iniciativní činnost vyvíjeti. Mimo to tu pasivitu osvětluje také aféra Švihova, která hluboce zasáhla do organisace státní policie, neboť byla obava, že se najdou aféry další a tudíž i to, poněvadž to bylo právě v roce 1914, působilo na stagnaci činnosti pražské policie. Aktivní činnost ovšem vyvíjel hlavně Chum a Janka, cizí lidé, kteří sem byli nám dáni, Kunz z Moravské Ostravy, a ti právě jako cizinci zase, ač měli chuť iniciativně vystupovati, neměli dosti informovanosti, a tato věc jim právě v činnosti a positivním výsledku vadila.

V celku možno říci, že policie sama v době, o kterou jde (od r. 1904), nepracovala, pokud opět svědčí listinný materiál, zprávami a relacemi vyloženě vymyšlenými, nepřátelsky protičeskými, aspoň ne z vlastní iniciativy - snad dle způsobu provokatérského, jejž známe ze staré policie ruské. Jisto však je, že okr. hejtman Chum měl své zvláštní postavení i své zvláštní důvěrníky. Jistě měl nejbližší i nejužší styky s osobnostmi vyššími, jako s místodržitelstvím a s Vídní. Proto zprávy novinářské, že na př. provokovat chtěl aranžováním atentátu na bývalého císaře a pod., musely by být zvlášť zkoumány a zajisté na základě jiných pramenů než na základě listinného materiálu.

Tak praví zpráva šestičlenné komise. Poněvadž by z toho mohlo se vyvozovat jakoby pražská policie nepracovala provokativně a poněvadž výsledek výslechu svědků svědčí o opaku, přečtu aspoň jeden výslech vrch. komisaře Slavíčka, který svědčí o opaku, totiž že Chum byl provokativně činným právě v této aféře ohledně atentátu na býv. císaře Františka Josefa. Na náš dotaz, jestli byla také provokativní činnost prováděna v pražské policii, vypovídá vrch. kom. Slavíček toto:

"Především již jsem si dovolil poukázati, že Chum pracoval provokativně. Také jsem řekl, že ta zpráva o té pumě není správná, že to Lehrerovo opravení není správné. To nedělal anarchista, nýbrž Chum. Ten poslal konfidenta, kterého budu jmenovat až později, do Uhříněvsi a ten tam vynašel místo pod viaduktem, kde byla vypadla jedna cihla nebo kámen, kam měla ta puma býti položena. Já byl vyzván, abych jel s inspektorem Lehrerem. Já nevěděl, oč jde; on povídá: Tady má ležet ta puma. Já se sebral a jel zpátky ke Křikavovi a hlásil mu: "Pane presidente, takové věci já nedělám." A on řekl: "K takovým věcem Vás nemůže nikdo nutit." Spisy jsou na místodržitelství, kde jsem byl vyslýchán o této věci. To je jedna puma, která skutečně existovala. Ležela u nás u policejního ředitelství. To bylo děláno proto, aby ta puma byla v Uhříněvsi včas nalezena od policie, aby se řeklo, že policie má zásluhu, že odvrátila od císaře nebezpečí, které mu připravoval národ český. Tak je to, pánové, s tou pumou, a Lehrer nemluvil pravdu, Špaček nemluvil pravdu a žádný nemluvil pravdu.

A druhá věc s atentátem byla ve Štěkné při císařských manévrech v roce 1904. To si tam vzal Chum, jako vždycky, když se někam jelo, celou řadu důvěrníků, mezi nimi také pana konfidenta Špačka. Antonína Špačka na rozdíl od inspektora Františka Špačka, který dával zprávy o nás do novin. Ten člověk byl předveden na četnickou strážnici. Já věděl, že již je zle. Přišel jsem tam s Chumem. Věděl jsem, že je zle, poněvadž bylo na Špačka udáno, že vystřelil dvakráte proti zámku Windisch-Grätzově, kde císař tehdy bydlil. Z toho byl tehdy velký rámus, vynadali mu tam, protože se při tom dal chytit. Ono to mělo býti jináč. Ono se mělo pak zavírat proto, že se ten atentát nezdařil. Ale on utíkal a nevěděl, že jsou tam četníci. (Veselost.) Jest viděti, že listinný materiál nesvědčil o provokativní činnosti pražské policie, ale že skutečně provokace zde byla, že provokativními činy se pražská policie a jmenovitě Chum zabývali.

V dalším podává zpráva komise podrobný výčet jednotlivých konfidentů a při tom, když jsme se rozhodovali, máme-li uveřejniti celý seznam konfidentů, rozhodl se výbor pro prozkoumání policejního archivu, že upustí od toho, tím spíše, poněvadž výsledek zkoumání, protokoly stenografické, celý výsledek zkoumání šestičlenné komise jsou uloženy zde a každému, kdo ukáže a projeví skutečně věcný zájem, jsou dány k disposici, může do nich nahlédnouti. Uvážíme-li i to, že lidé, kteří nejsou dnes již politicky činni, ostatně snad ani nezasluhují, aby proto, že chybili za války, dnes od svého občanského životního povolání byli oddalováni, dokud se nehlásí k politické službě, dokud se nehlásí k politické práci a veřejné činnosti - tu snad je vhodno, aby jim v živnosti nebylo zabraňováno. Proto jsme od toho upustili a proto podávám ze zvláštní činnosti pouze tento všeobecný výklad.

Šestičlenná komise v podrobné části vypočítává konfidenty a tyto druhy udavačů. Říká, že jsou to konfidenti, kteří se ke konfidentským službám nabízeli, kteří provozovali dále udavačství, donašečství, a konečně uvádí některé zjevy, které nelze zařadit mezi předchozí; je to výčet institucí a lidí, na něž příliš působila válka.

Konfidentů, t. j. lidí, kteří byli v trvalejším svazku s policií a brali za své zprávy buď stálý plat nebo plat od kusu, uvádí zpráva 16. Těch, kteří se k policejním službám nabízeli, uvádí zpráva 18. Udavačů a donášečů je 59.

Do této kategorie patří ti, kteří za války udávali výroky různých osob o válce, o poměru českého národa k Rakousku, ke čtyřdohodě atd. Všechna tato udání byla zajisté velmi nebezpečná pro postižené, ale nejnebezpečnější byli ti udavači, kteří, žijíce za hranicemi, udávali velezrádnou činnost našich českých zahraničních vlastenců, čímž jednak mohli mařit naše zahraniční revoluční hnutí, jednak způsobili přísné stíhání všech těch rodin zde žijících, které byly spřízněny s osobami, které nebezpečný udavač pro zahraniční revoluční činnost jejich udal. Sem spadají také vojíni, kteří vrátili se ze zahraničí a při výslechu udávali adresy těch, kteří za hranicemi vstoupili do legií. Mezi těmi sluší lišiti ty, kdo úředně byli k výpovědím nuceni (udání těchto udavačů nejsou tak mravně zlá, zvlášť když z výslechu patrno, že udávají jen osoby, o nichž už dávno zpráva rakouská věděla) a pak ty, kteří iniciativně, nejsouce úředně předvoláni, sami oznamovali a udávati dobrovolně československé legionáře. Tito nebezpeční udavači způsobili mnohé a kruté stíhání legionářských rodin. Těchto udavačů, vojáků udává zpráva 35, ostatních nevojáků je uvedeno ve zprávě 24. Osob a institucí, na které příliš působila válka, uvádí zpráva 10. Jsou to případy, kde sice dotčené osoby neb instituce přímo neudávaly, přímo nestavěly se do služeb nepřátelského Rakouska proti snahám českého národa, ale příliš vyhovovaly tendencím tehdejší vládní politiky, podřizujíce se přáním vládních orgánů víc, než bylo k zachování beztrestnosti třeba. Je přirozeno, že tato část nijak nevyčerpává všechny ty zjevy, kde válka paušalovala občanskou statečnost a národní neohroženost jak osob, tak i spolků a jiných veřejných korporací. Zjevy ty jsou ostatně tak částečně známé, že od zkoumání archivního v tomto směru nečekaly se žádné nové výsledky.

Je tedy všech osob, které vypátrány byly v zabaveném archivu, celkem 93 a z těch osob politicky neb žurnalisticky známějších pouze 6. Sluší tudíž přiznat, že pátrání v policejním archivu nemělo těch výsledků, jak snad veřejnost očekávala. (Posl. dr. Kramář: Poněvadž velmi mnoho bylo spáleno!)

Výsledky nemohou býti definitivně ani positivní ani negativní, poněvadž byla velká část spálena. I když připustíme, že tento skrovný výtěžek pátrání v policejním archivu zavinilo jednak to, že archiv nebyl dochován úplný, jednak to, že agenda o konfidentech nevedla se písemně v aktech, nemůžeme se ubránit uspokojení, které v nás vzbuzuje ta okolnost, že nebylo těch zrádců české věci nalezeno tolik, kolik jsme s obavou očekávali. Když připočteme k tomu tu okolnost, že policie státní - jak z výslechu policejních úředníků vysvítá - využívala často té nejhorší chudoby těch, kteří vešli do styku s policií státní a že nabízenými peněžitými příspěvky hleděla svést české lidi z pravé cesty, můžeme s radostí konstatovat, že policejní archiv neusvědčuje českého člověka z toho, že by staletý útisk předválečný a policejní, násilnický a znemravňující vliv orgánů státní policie za války, porušil jeho povahu tak, že by se ve svém jádře zpronevěřil těm ideálům, které si národ vždycky kladl za cíl.

Jména všech osob, které vyneslo na povrch zkoumání policejního archivu, jsou uschována ve zvláštní části zprávy 6členné komise a budou se vším materiálem, který byl ze zkoumání archivu vytěžen, přístupna k nahlédnutí všem těm, kteří prokáží řádný, odůvodněný věcný zájem. Mimo to bude tato zvláštní část v opise odevzdána ministerstvu vnitra, aby toto při rozhodování o personaliích mělo potřebný materiál k ruce, neb aby potřebné vyšetřování další svěřilo řádným republikánským úřadům. Výsledky archivního zkoumání doplňují vhodně stenografické záznamy výslechu polic. úředníků: vrch. pol. komisaře dr. Klímy, Slavíčka a okr. hejtmana Boos-Waldeka. I tyto stenografické protokoly připojují se k aktům vyšetřovacím.

Výbor pro zkoumání policejního archivu pokládal se ke své práci příslušným jen výminečně a dočasně pro dobu revoluční, maje za to, že jako součást zákonodárného sboru má jenom nahradit pro dobu revoluční ty řádné republikánské úřady, které v pravidelných dobách musí se vyšetřováním těchto věcí zabývat. V tom směru také činí výbor příslušný návrh.

Podotýkám dále, že výbor uznává, že vyšetřování jeho není definitivní, poněvadž musil skončiti své vyšetřování, neboť se končí také revoluční období našeho Národního shromáždění, a uvádí, že jeho výsledky nejsou positivní ani negativní, že nemůžeme říci vůbec, že nebylo více konfidentů, než kolik jich jest uvedeno, ale že také nemůžeme říci, že konfidenti, kteří uvedeni jsou ve zprávě, jsou vinni jen tím, co se jim za vinu klade; výbor nemohl všechno bráti v úvahu, neměl všechno k disposici, poněvadž bylo mnoho ztraceno a mnoho spáleno právě při převozu do Loun, mimo to nemohl provést vyšetřování do konce, takže výsledky tyto nemohou býti konečné a definitivní.

Na základě všeho toho, co bylo uvedeno, navrhuje výbor pro prozkoumání policejního archivu, aby slavné Národní shromáždění

1. vzalo tuto zprávu na vědomí,

2. usneslo se na tom, aby prozkoumaný policejní archiv a všecky výtěžky zkoumání policejního archivu odevzdány byly k dalšímu řízení ministerstvu vnitra,

3. ministerstvo vnitra vyzvalo, aby policejní archiv s výtěžky vyšetřování náležitě rozdělilo podle obsahu a historického významu jednotlivých částí a části historického významu aby přikázalo archivu zemskému do oddělení národního obrození.

Tím moje zpráva končí. (Výborné! Potlesk.)

Předseda: K slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá, přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí místa. (Děje se.)

Pan zpravodaj přečetl resoluční návrh, obsažený ve zprávě výboru ku prozkoumání zabaveného policejního archivu pražského, není ho tedy třeba čísti znova. Prosím, kdo souhlasí s resolučním návrhem, přečteným panem zpravodajem, aby povstal se svého místa. (Děje se.)

To jest většina, návrh resoluční jest přijat a tím poslední odstavec dnešního pořadu denního jest vyřízen.

Nebude-li proti tomu námitek, provedeme ještě některé doplňovací volby. (Nebyly.) Námitky nejsou.

za inž. Bečku, dr. Engliše a Vlad. Hatláka jsou navrženi pp.: ing. Novák, dr. Vaněk a B. Fischer.

Kdo se změnou touto souhlasí, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, změna jest schválena.

Přistoupím k ukončení schůze a navrhuji, aby se příští schůze konala dnes ve 3 hod. odpoledne s tímto

1. Zpráva branného výboru o vládním návrhu zákona, jímž se zavádí branný zákon republiky Československé. Tisk 2596.

2. Zpráva branného výboru o vládním návrhu zákona, jímž se stanoví mírový početný stav československého vojska. Tisk 2597.

3. Zpráva I. branného výboru, II. výboru státně-zřízeneckého a III. výboru rozpočtového o vládním návrhu stran úpravy služebních požitků československého vojska. Tisk 2552.

4. Zpráva výboru státně-zřízeneckého o vládním návrhu zákona o služebních požitcích četnictva. Tisk 2569.

5. Zpráva I. výboru branného a II. výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona o přejímání vojenských gážistů bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské branné moci a zaopatření těch z nich, kteří se na československém národě provinili, a vrácené osnově příslušného zákona t. č. 2281. Tisk 2586.

Jsou snad proti návrhu mému, pokud se týče dne neb pokud se týče pořadu, nějaké námitky? Pan kolega Filipinský si přeje slova. Uděluji mu je.

Posl. Filipinský: Navrhuji, aby schůze odpolední místo ve 3 hodiny konala se ve 2 hodiny.

Předseda: Dám o návrhu pana kolegy Filipinského hlasovati. Kdo souhlasí s návrhem pana kol. Filipinského, aby odpolední schůze konala se odpoledne ve 2 hodiny, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, návrh jest přijat.

Proti dennímu pořadu námitek není, prohlašuji jej za přijatý a končím schůzí s vyzváním, aby pokud možno přesně ve 2 hodiny se pánové dostavili.