Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): K slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá, přistoupíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Také tento zákon jest krátký, má pouze dva paragrafy, žádný pozměňovací návrh nebyl učiněn, budeme tedy hlasovati o něm v celku. Námitek proti tomu není. (Nebyly.)

Kdo souhlasí s § 1. a 2. zákona, jakož i nadpisem jeho a úvodní formulí, jak jest obsažen ve zprávě ústavního výboru, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, zákon jest schválen v prvém čtení.

Přeje si pan zpravodaj k druhému čtení slova?

Zpravodaj posl. dr. Brabec: Ne.

Předseda: Přistoupíme k druhému čtení. Kdo souhlasí se zákonem, přijatým právě v prvém čtení, a v tom znění, jak byl přijat, také ve druhém čtení, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina, zákon jest schválen také ve čtení druhém, tím odstavec druhý dnešního denního pořadu jest vyřízen a přistoupíme k třetímu, jímž jest

3. zpráva I. výboru živnostenského, II. výboru právního, III. výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk č. 2031) o příspěvku k náhradě škod výtržnostmi způsobených (tisk č. 2553). Zpravodaji jsou p. kol.: Vilém Votruba, dr. Klouda a Hübner. Uděluji slovo panu kolegovi Vilému Votrubovi.

Zpravodaj poslanec Vilém Votruba: Slavné Národní shromážděni! Předmětem denního pořadu jest vládní návrh zákona o příspěvku k náhradě škod výtržnostmi způsobených.

Příčinou k podání tohoto návrhu byly výtržnosti, které jsou ještě v čerstvé paměti, které odehrály se v měsíci květnu minulého roku po Čechách a na Moravě a ještě letos v Olomouci, a byly namířeny původně proti drahotě, ale zvrhly se v úplné drancování našich obchodníků a našich živnostníků. Voláno bylo po tom, že jest povinností státu, aby vydrancovaným obchodníkům a živnostníkům nějakým způsobem přispěl, aby jim poskytl náhradu způsobené škody, která jimi byla zajisté nezaviněna. Názory v této věci se různily. Bylo namítáno, že neexistuje zde ustanovení zákona, které státu ukládá za povinnost, dáti náhradu škody. V této věci jsou a existují u nás jenom zvláštní zákony, kde povinnost k náhradě škody jest výslovně vytčena, takže by po této stránce mohla býti takovým zvláštním výminečným zákonem určena státu povinnost, nahraditi škodu, kterou výtržnostmi utrpí živnostník a obchodník a konec konců také každý jiný občan ve státě. Zemské zákonodárství této povinnosti také nezná, až na § 37. obecního zřízení v Čechách, kde obec je vázána tehdy, když opomenula při výkonu místní policie učiniti taková opatřeni, která by byla s to zabrániti násilí a způsobení škody, povinností k náhradě škody Bylo by tedy možno buďto zákonodárství, které platilo pro bývalé království České, aplikovati nějakým způsobem na Moravu, Slezsko a Slovensko a ostatní části naší republiky, nebo vytvořiti nový zákon, který by naší republice kladl přímo povinnost v takových, případech dáti náhradu škody, kterou utrpí živnostníci a obchodníci a vůbec každý občan při výtržnostech.

Vláda přišla s osnovou zákona, která v hlavních rysech vypadá asi takto:

V první řadě nestanoví povinnosti státu k náhradě škody, nýbrž pouze možnost poskytnouti tuto náhradu škody, a to ještě ne úplnou, jak vysvítá z dalšího znění § 2., 3., 4. a 5., poněvadž tato náhrada škody má se teprve vyšetřiti, a zejména to vysvítá ze znění § 5.

2. Vládní osnova praví, že může se poskytnouti náhrada, však jenom v tom případě, je-li žadatel způsobenou škodou na své hospodářské existenci ohrožen, a konečně 3., v § 3. mluví se o složení komise, která má vyšetřiti výši této škody a všecky okolnosti, které jsou směrodatné pro vyměření náhrady.

S tohoto stanoviska jednal živnostenský výbor o této vládní osnově zákona, a mohu říci jako zpravodaj, že nás tato vládní osnova zákona nijak nenadchla. Jak jest viděti, a uslyšíte také z úst zpravodajů druhých výborů, kterým tato osnova zákona byla přikázána, byl tentýž obdobný případ u výboru právního a u výboru finančního, kde konec konců jen finanční ohledy mohly padati na váhu.

Předem jako zpravodaj živnostenského výboru namáhal jsem se o to, aby v tomto zákoně byla pevně stanovena povinnost státu k náhradě škody. Jinak tento zákon valné ceny pro živnostnictvo (Posl. Petrovický: Neměl!) také nemá a nebude míti. Dává se pouze možnost a to v rámci takovém, kde v § 5. se praví, že příspěvek smí ministerstvo vnitra povoliti pouze tehdy, je-li žadatel způsobenou škodou na své hospodářské existenci ohrožen.

Když nenašel jsem většinu pro otázku povinnosti státu k náhradě škody, pak snažil jsem se o to, abych otázku, která v § 5. je řešena, totiž ohrožení existence, odsunul tak daleko, aby vůbec o ní nebylo možno mluviti, poněvadž podle mého názoru jest naprosto ilusorní.

Vezměme tento případ: Obchodníku vyrabovali všecko, co v krámu měl, řekněme, i malému živnostníku, který vyrábí na prodej a který v tom malém krámu prodává. Sebrali mu to. Poněvadž jest odkázán svojí existencí na ten krám a na tu dílnu, musil hleděti zase do té dílny nakoupiti nových surovin, musil hleděti dát do krámu nové výrobky, a prováděl svou živnost proto dál, aby mohl existovat. Podle znění § 5. se může klidně říci: "On nebyl na své existenci ohrožen, poněvadž existuje dál!" Ale že utrpěl škodu, a že mu byla stížena existence, to se nebéře na váhu ve vládní osnově. Navrhl jsem v živnostenském výboru, aby tento pasus § 5. byl škrtnut, ale, bohužel, jsem nepochodil. Stojím na tom stanovisku, že, utrpěl-li škodu nezaviněnou kterýkoliv občan republiky poměry, které vyvolány byly celkovou situací republiky, ať již, jak se praví v důvodové zprávě vládní, ať jsou to sociální nebo politické převraty, - já myslím, že to nebylo ani nic politického, ani nic sociálního, toho že bylo v tom co nejméně, co vedlo k tomu rabování tam, kde stát nekonal své povinnosti, že totiž nedal náležité ochrany těmto lidem před rabováním - a to se stalo zejména tady v Praze - že stát je povinen, tuto škodu nahraditi. Výtržnosti byly zde prvý den, druhého dne nabývaly již povážlivého rozsahu a třetího dne ministerstvo vnitra vůbec nezakročilo. Když všechny krámy byly vyrabovány, začalo se teprve zakročovati, ale nebylo dohromady co chrániti. A stejně tomu bylo také jinde.

Tedy po této stránce jsem si jist, že tato vládní osnova silně kulhá, a stejně se mnou, jak je viděti, stojí na témže stanovisku výbor právní a i výbor rozpočtový, který přece jenom se stanoviska finančního hleděl zachrániti původní znění osnovy, ale při tom sám doznává, že tato osnova zákona, když stane se potom zákonem, bude míti ráz jenom zákona přechodného a zákona dočasného a že jednou budeme musit přikročiti k tomu, abychom v takovýchto případech zákonem přesně vymezili povinnost státu k náhradě škody.

Jedině, na co přistoupil živnostenský výbor a oba výbory, kterými tato zpráva prošla, bylo složení komise, která má vyšetřiti všechny okolnosti při vyměřování výše náhrady škody. Živnostenský výbor navrhoval, aby byli přibráni též zástupci postižených a odborníci, jmenovaní na návrh odborových organisací toho stavu, k němuž patří právě postižení, k vyšetření náhrady škody, o něž právě jde.

To je resoluce, která je připojena k této zprávě a kterou také k přijetí slavnému Národnímu shromáždění doporučuji.

Jsem přesvědčen, že tento zákon patří k řadě zákonů, které toto N. S. ve spěchu dělalo. Práce kvapná málo platná. Není to první a poslední zákon nedokonalý, který jsme zde usnesli. Jsem jist, že tento zákon bude míti i podle zprávy právního výboru a zrovna tak i rozpočtového výboru jen platnost prozatímní, dočasnou a přechodnou. Z těch důvodů, poněvadž jde nám o to, aby alespoň stát měl možnost tuto náhradu dát, a poněvadž očekáváme, že dnes vzhledem ke škodám, které utrpěli naši živnostníci a obchodníci při těch bouřích a při tom rabování, bude míti stát náležitý ohled - z těchže důvodů slušnosti, z nichž právní výbor připojil se k stanovisku živnostenského výboru, přimlouvám se za to, aby slavné Národní shromáždění osnovu zákona, jak v přiložené zprávě je uvedena, schválilo a přijalo. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu referentu výboru právního, panu kol. dru Kloudovi.

Zpravodaj posl. dr. Klouda: Velectěné Národní shromáždění! Bylo mi uloženo právním výborem, abych se zřetelem na projednávaný právě návrh zákona o příspěvku k náhradě škod způsobených výtržnostmi zdůraznil stanovisko právního výboru, které nás vedlo k tomu, abychom souhlasně s výborem živnostenským a rozpočtovým doporučili Národnímu shromáždění jak schválení zákona samotného, tak i resoluce živnostenským výborem k němu přičiněné. Panem referentem živnostenského výboru bylo zde již velmi vystižně poukázáno na to, že stát, který zaručuje občanům svobodu osobní, který chrání soukromé vlastnictví a zaručuje ochranu tohoto soukromého vlastnictví, má také vůči těmto zásadám, vůči této svobodě a vůči tomuto majetku svých příslušníků určité povinnosti, povinnost, ochrániti tuto svobodu a povinnost ochrániti majetek. V těch případech, kde osobní svoboda, svoboda života, svoboda zdraví není dostatečně ochráněna, kde není dostatečně ochráněn majetek, přichází pak otázka, kdo jest zodpovědným, kdo jest práv za škody, které způsobeny byly občanům, příslušníkům státu nedostatečnou ochranou státní, ať již tato nedostatečná ochrana státní způsobena byla bezprávným činem orgánů státních, nesprávným úřadováním anebo opomenutím některého úředního orgánu. Jak správně zde již pan referent živnostenského výboru řekl, povinnost státu, stejně jako jiných veřejnoprávních korporací k náhradě škody, která byla způsobena takovým nedostatečným, nebo nesprávným úřadováním orgánů státních, jest v zákonodárství - rakouském pokud také bylo pojato do zákonodárství našeho - omezena na ty případnosti, které ve zvláštních, specielních zákonech podrobně a výslovně jsou vytčeny. Princip závaznosti veřejnoprávních korporací k náhradě škody, která způsobena byla při výtržnostech - a na tyto případnosti myšlen a vydán jest zákon, který dnes projednáváme - není našemu platnému právu cizí. Poukázal zde již pan referent živnostenského výboru na ustanovení § 37. obecního zřízení u nás v Čechách, tedy v zemi české platného, dle kterého obec, která vykonává policii místní, jest povinna dáti náhradu, když někomu v okrsku obce učiněna byla škoda veřejným násilím při srocení spáchaným, ovšem nebyl-li postižen pachatel a když na obec spadá vina, že opomenula učiniti, čím by se bylo zamezilo násilí. Toto ustanovení § 37. ob. zř. českého jest sice zaklausulováno, obsahuje velmi podstatná obmezení a výhrady, na základě kterých potom výklad tohoto ustanovení zákonného zavdává v praksi příčiny ke mnohým pochybnostem a sporům, ale má tu přednost toto ustanovení, že jím na jedné straně stanoví se zřejmě a zřetelně právní nárok toho, kdo škodu utrpěl, na náhradu utrpěné škody a na druhé straně stanoví se zásadní povinnost obce k náhradě škody, jsou-li splněny podmínky, které zákon v § 37. ob. zř. v Čechách platného uvádí.

Takovéto přesné zásady, takovéto přesné formulace právního nároku poškozeného občana s jedné strany a s druhé strany závaznosti, povinnosti státu k náhradě škody, kterou občan utrpěl, neobsahuje zákon, který právě projednáváme. Bylo zde již řečeno, že zákonem tímto zjednává se státu možnost, aby přispěl k úhradě škody těm, kdož při výtržnostech buď od výtržníků nebo zakročením veřejné moci proti výtržníkům vzali škodu na majetku, na životě nebo zdraví. Podle platné zásady našeho občanského zákoníka takovéto případy, když není postižen pachatel, není postižen vinník a kdy také nemáme vyslovenu povinnost státu nebo jiné veřejnoprávní korporace k náhradě škody, bylo by řešiti pod zorným úhlem škody způsobené náhodou. Takovouto škodu, kterou náhodou někdo utrpí, nese ten, v jehož majetku nebo v jehož osobě škoda se přihodila, tu platí stará zásada: casum sentit dominus! Ale použiti této zásady v případě, kde jedná se o škodu, způsobenou veřejným násilím nebo při výtržnosti od výtržníků nebo veřejnými orgány samotnými - tuto škodu podřaditi pod takovéto případy náhody, bylo by příliš tvrdé. Právě případ pražských výtržností, který uvedl p. kol. Votruba, ukazuje názorně, jak příliš tvrdé bylo by použití této zásady. Neboť nemusí vždy býti příčinou, posledním důvodem takovýchto škod obyvatelstvu způsobených jen nedostatek pohotovosti, nedostatek branné moci, může býti také, řekl bych, vyšší státní důvod, který nedovolí, aby v určitém případě byly zamezeny škody, výtržnosti atd.

Tento vyšší důvod. vedený zřeteli celostátními, zavazuje pak stát k povinnosti, dát náhradu škody tomu, kdo ji utrpěl a, když ne k takovéto závazné povinnosti, tož při nejmenším k slušným ohledům na státního příslušníka, jenž beze své viny byl poškozen.

Bylo zde již řečeno a právní výbor souhlasí zde úplně se stanoviskem pana referenta živnostenského výboru, že jest to velkým nedostatkem zákona, který projednáváme, že nepostavil se na stanovisko povinnosti státu, nahraditi příslušníku státnímu, který beze své viny škodu utrpěl, plně tuto škodu. Stát ze zřetelů čistě fiskálních, tedy finančně právních zaujal stanovisko nezávazné možnosti, nahraditi zúplna neb částečně škodu při výtržnostech způsobenou.

Toto stanovisko právem bylo označeno jako stanovisko nedostatečné, jako stanovisko nezásadní, stanovisko diktované dočasnými zřeteli finančně-politickými. My ovšem nemůžeme jinak, nežli přihlížeti k těmto přechodním finančně-politickým zřetelům, které nedovolují na ten čas, abychom uložili státu povinnost k náhradě všech a z části velmi značných škod, které při veřejných výtržnostech byly způsobeny, avšak tyto finančně-politické důvody nezbavuji nás na druhé straně povinnosti, přihlížeti ke zřetelům právní slušnosti a ty jsou to, které doporučují, abychom přijali vládní návrh zákona, který právě projednáváme.

Právní výbor považoval za nutné - a stanovisku tomu také dán byl průchod ve zprávě právního výboru - prohlásiti, že zásady a znění toho zákona nemá býti ani směrnicí a nemá tvořiti ani praejuďic pro příští zákonnou úpravu povinnosti státu a ovšem povinnosti jiných veřejnoprávních korporací k náhradě škody, která způsobena byla jednotlivým státním občanům buďsi v obvodě některé obce, okresu, anebo širšího obvodu anebo po případě v obvodu státu samého bez jejich viny nedostatkem ochrany státu, buďsi zase zaviněním, tedy positivním bezprávním činem, anebo opomenutím státu samého a bezprávním činem anebo opomenutím orgánů státních.

Právní výbor také souhlasí s navrženou resolucí, jak se na ní usnesl rozpočtový výbor, z toho důvodu, aby při projednávání a určení škody, při zjištění jejím zjednána byla pokud možno zástupcům nejširší veřejnosti, po případě zástupcům těch vrstev, kruhů a jednotlivců, kteří při veřejné výtržnosti utrpěli škodu, aby jim zjednána byla možnost jednak soustavného spolupůsobení, jednak kontroly, jakým způsobem náhrada škody stanovena a přikázána býti má. Nezapomínejme, že zákon stojí na zásadě naprosto volného uvážení úředních orgánů, kteří dle svého volného uvážení určují, zda škoda vůbec vzešla, a v jaké výši, zda škoda má býti nahražena a v jaké výši má býti nahražena a příspěvek poskytnut, a dále, do jaké míry ohrožena jest existence toho, kdo náhrady se domáhá, tedy všechny okolnosti, které podle volného uvážení úřadů mohou býti řešeny buď co nejšířeji, nejvolněji, ale na druhé straně taká co nejúzkoprseji. Tedy, aby zde byl korektiv pro toto volné uvážení úřední, doporučuje také právní výbor, aby v komisích, které budou se zabývati zjištěním výše škod a které budou rozhodovati o majetkových poměrech poškozených, aby v těchto komisích byli zástupci postižených, poškozených, po případě odborníci, kteří by na návrh odborných organisací byli jmenováni do vyšetřovacích komisí. Při tom stojí také výbor právní, stejně jako výbor živnostenský na tom, aby tyto návrhy zástupců poškozených byly pro rozhodnutí komisí směrodatnými a rozhodujícími, tedy aby to nebyly návrhy, kterých by se nedbalo a které by se považovaly jen za něco formálního a vedlejšího. Doporučuje tedy také právní výbor z těchto všech důvodů, aby návrh zákona i s resolucí byl schválen. (Výborně!)

Předseda: Slovo dále má pan zpravodaj výboru rozpočtového Hübner.

Zpravodaj posl. Hübner: Slavné Národní shromáždění!

Jako živnostníka nemůže mne tento návrh zákona naprosto uspokojiti. Nejsem juristou, ale tolik právního pocitu a přesvědčení musí z nás každý míti, že jestliže se našemu živnostníku a obchodníku ukládají značné daně, jestliže se mu ukládají značné povinnosti, že jest také naproti tomu povinností státu, aby chránil jeho majetek a pod. To je ta nejmenší povinnost, kterou stát vůči poplatníku svému míti musí. Jestliže nemůže tuto svou povinnost dobře vykonávati, pak jest pro mne otázkou naprosto rozluštěnou, že jest povinen škody, způsobené nevykonáním této své povinnosti, také nahraditi.

Tento návrh zákona rodil se dlouho, ale jako živnostník musím říci, že se nenarodil šťastně. Nechci se široce zmiňovati o tomto zákoně, poněvadž zde byl již náležitě probrán, ale říkám jedno přání a myslím, že toto přání všichni naši živnostníci a obchodníci v celé republice vyslovili by asi se mnou: My byli bychom šťastni, kdyby v budoucnosti tohoto zákona ani jednou nebyla potřeba. (Výborně!)