Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vážení pánové!

Rozloučil jsem se již s Národním shromážděním, domnívaje se, že k němu před volbami již nebudu mluvit; nemohl jsem vědět, že dnešní den postaví mě před Národní shromáždění jako mluvčího vlády a celého národa. Vaše laskavost uvádí mě opravdu do rozpaků; při takové příležitosti se očekávají slova zvláštní, prýštící netoliko z hloubi duše, nýbrž také jako výplod dlouhé životní zkušenosti, prosím, vemte za vděk těmito některými poznámkami.

Všecko mé myšlení vrací se stále k jedné otázce: co vlastně znamená ta čtyřletá světová válka a jaký bude mír a jeho politické uspořádání Evropy? A jaký je náš úkol, jaké je naše postavení a našeho státu v celé světové situaci ? Význam války a míru - to je moje - přesvědčení znamená začátek nové doby, doby lidstva a lidskosti, novou dobu lidskosti. To, co Kollár doufal před 100 lety, co po něm hlásali Šafařík, Palacký a j., stává se skutkem. Když Kollár nám doporučoval, aby na zavolání "Slovan" se ozval člověk, netušil ovšem, že čisté člověčství, které nám odkazoval, uskuteční se teprve po vražedné válce, zničivší miliony a miliony lidí všech národů .....

Máte pravdu, pane předsedo Tomášku, pravíte-li, ze přijal jsem humanitní program našich buditelů už dávno a s plným přesvědčením. Hlásím se k tomuto programu po všech hrůzách této války. Program humanitní je ideálem mravním - být opravdu člověkem. Program humanitní znamená dále víru, že člověčenstvo, že lidstvo není pouhou abstrakcí, nýbrž skutečností. A opravdu: lidstvo, jako válkou se probudilo a počíná se organisovat jako celek. Válka byla v pravém slova smyslu světovou: stálo proti 4 centrálním mocnostem, tuším, že 27 států všech dílů světa. Centrální mocnosti representovaly 5,6 proc. celého lidstva, Spojenci 86 proc., neutrálních zůstalo 8,4 proc. Světovost této války spočívá právě v tom, že všichni národové, celé lidstvo si uvědomilo její dosah a že se vědomě rozhodlo k reorganisaci světa a politiky. Do Svazu národů již vstoupilo 85,4 proc. všech národů a států. Máme přímo statistický důkaz, že lidstvo jako celek, stává se uvědomělým, že se počíná organisovat, že počíná přemýšlet o svém dalším vývoji jako celku. Palackého "světová centralisace" se uskutečňuje. A pravdu měl Dostojevský, když dokazoval, ze národové a jednotlivci mají touhu po všelidskosti, že každý národ má touhu, rozšířit se nad své národní hranice a připojit se k celku člověčenstva. Dostojevského "všečlověk" nebyla utopie, byl to reální program ruského slavjanofilství. Vždyť i slovanský program Kollárův je projev té přirozené touhy po všelidskosti. Vzpomněl jste, pane předsedo, mé činnosti za hranicí: po 4 léta pracoval jsem ve smyslu humanitního programu všelidskosti. Započal jsem v Italii, pokračoval ve Švýcarsku, ve Francii, Anglii, Rusku, Japonsku, Americe, abych všude tam šířil znalost našeho národa a sympatie k jeho krásnému národnímu programu. A jméno české je dnes známo všude. Vy všichni děkovali jste již nejednou dohodovým národům za naše osvobození; a jistě bez - Evropy a Ameriky nebylo by naší republiky. Náš ministr zahraniční předloží parlamentu značný budžet za denní telegramy, posílané do všech končin světa, a předloží Vám budžet všech vyslanectví a konsulátů, udržujících naši vzájemnost s celým světem.

Lidstvo opravdu již je. Poznání lidstva, jak se jak celek organisuje, jak se vyvíjí, je proto úkolem každého opravdového československého politika. Již dávno bylo vysloveno pravidlo, že státy se udržují, čím vznikly. Je naším úkolem, naše tužby národní uvádět v soulad s tužbami jiných národů a celého lidstva. Mluvím-li o lidstvu a jeho reálnosti, vím ovšem, že to lidstvo je složeno z národů a států. Lidstvo nemůže a nesmí být pojímáno jako něco, co by bylo nad národy, anebo dokonce proti jednotlivým národům. Pracovat pro lidstvo neznamená, těkat fantasticky po celém světě, nýbrž ukládá povinnost každému z nás pracovat pro svůj národ a pro tu docela určitou část národa, se kterou jsme ve spojení a které svým jednáním můžeme prospět nebo škodit. Pojmy a zásada moderní národnosti se vyvíjely zároveň s pojmy a zásadou mezinárodnosti.

Vzpomínám tu Štefánika. Promlouvali jsme naposledy ve Washingtoně, když odjížděl do Sibiře, o naší budoucí politice; živě pociťoval a uvědomil si, že můžeme dělat jen politiku evropskou. A toto své přesvědčení mně vzkazoval před vstupem do osudného aeroplanu. Jsem jist, když se v aeroplanu vznášel nad svým rodným Slovenskem, že byl naplněn touto myšlenkou a s níže našel svou heroickou smrt. Ano, pro českou politiku je teď jen jedno pravidlo: být evropskou, být lidskou, být světovou a tudíž v pravdě českou a slovenskou. A to ovšem platí pro všecky naše styky s národy Evropy a celého světa; platí to pro náš obchod, pro naše podnikání, vůbec pro celý náš národní život.

Mírem pařížským Evropa nebyla organisována přesně podle zásady národnostní. Tato zásada byla sice vedoucí, ale vedle ní uplatnil se ještě ve značné míře princip historický. A právě naše republika ukazuje v praxi, jak princip národnostní a historický při jejím zbudováni byli sloučeny. Máme značné části jiných národů s námi. Pro náš vzájemný poměr platí program humanitní, naše mimority mohou byt orgánem pravé mezinárodnosti. Vzájemné poznávání, vzájemné obcování hospodářské a kulturní může a má udělat z naší republiky vzor Evropě a celému lidstvu.

Otázka jazyková a přirozené obtíže jejího řešení nemohou nás odstrašit. Jazyk je velmi podstatná část národnosti, ale nevyčerpává pojmu a obsahu národnosti; a ovšem jazyk mateřský. je každému národu stejně drahý a milý. Pěstění jazyka v duchu národním děje se hlavně literaturou, vědou a filosofií. Pro moderní stát, pro stát demokratický má jazyk hlavně význam administrační. My správně rozřešíme problém jazykový a minoritní, když jazyková otázka nebude, jak byla v Rakousku a Uhersku, otázkou především politickou, nýbrž když se stane otázkou administrační.

Humanitní program není programem nějakého slabošského pacifismu a neenergické ústupnosti. Je pravda, už nás Chelčický a za naší doby Tolstoj pojímali humanitu ve smyslu neodpírání zlému. To není správné. Vzpomínám si, jak jsem s Tolstým o tomto problému několikrát měl spory, protože jsem proti němu z humanitního programu dovozoval, že právě láska k bližnímu, k národu a lidstvu ukládá každému, bránit se co nejenergičtěji, odpírat všemu zlému důsledně všude a vždy a ve všem. Bránit se, neznamená znásilňovat, bránit se, znamená užívati zbraně k odražení násilí. Obrana nevyplývá z panovačnosti, naopak, a je tudíž přirozená, nutná a mravně úplně oprávněná.

Není náhodou, že nejen zastáncové zásady národnosti, nýbrž i vůdcové novodobého socialismu opírali se o humanitu. Obě zásady současně se sílily. Potlačování národnosti v době absolutismu vyplývalo z téže aristokratické panovačnosti a lakoty, jako potlačování hospodářské a sociální. Národ potlačený politicky jest zároveň potlačen hospodářsky a sociálně. Proto ideál republiky byl společný vůdcům hnutí národnostního i socialistického. Já sám pokládám republikánskou formu státu za velikou vymoženost a za politický ideál. Je to ohromná věc, že jsme dosáhli republiky! Ne, že bych neznal vad a nebezpečí republiky a demokracie; ale přes to rozhodl jsem se pro republiku docela vědomě. Když jsem odcházel v prosinci 1914 z Prahy, byla pod dojmem ruských úspěchů všeobecná nálada pro dynastii ruskou. Já jsem byl proti tomu, ale loyálně jsem v cizině referoval o stavu věci doma. Konstatuji, že jsem o žádné dynastii nikdy a s nikým nejednal, že nikdo a nikde toho požadavku na nás nekladl. Podle vývoje války a politické situace jsem už z jara 1916 Spojeneckým Vládám vyslovil své přesvědčení, že v národě našem dozrává přesvědčení republikánské. Věřím, že pro republiku jsme zralí. Tím neříkám, ze nemusíme svou republiku chránit, naopak, musíme ji hájit a rozvážně a pozorně vybudovat.

Nejen náš národní program humanitní, nýbrž i celá situace Evropy a lidstva ukládá nám pronikavé reformy sociální. To jest pro vnitřní život národní a státní první náš a hlavní úkol. Při tom musíme se vyhnout dvojímu nebezpečí: jednomu z leva, druhému z prava. Jedni totiž se domnívají, že sociální reformy, vlastně sociální revoluce definitivní dá se provést v nejkratší době, přímo za několik měsíců. Tak také soudil sám Lenin na počátku své vlády, ale přesvědčil se, že se mýlil, a teď už odhaduje, že sociální revoluce nastane za 30 let. Nevěřím ani tomu. Sociální revoluce už nastala a jsme v ní; ale bude to revoluce evoluční. A je veliký omyl, myslit, že sociální revoluce dá se provést podmaněním t. zv. buržoasie. Násilí i zde nic nepomůže, násilí i zde vytvořilo by jen otroky a otrok nikdy a nikde nepracuje rád úspěšně. Proletáři by marně nutili buržoasii ku práci, jestli sami tu práci nedovedou kontrolovat. O tom nás poučila Leninova revoluce v Rusku. Věc jest nad míru vážná a, kdo jen trochu pochopuje, oč běží, musil poznat, že to, čemu se říká kapitalismus, nemůže být odstraněno všecko a rázem; zajisté kapitalistická technika, její dovednost, její vynalézavost, její podnikavost nemůže býti odstraněna. Lenin sám teď vedle Marxa doporučuje Američana Taylora a Taylor jest přímo klassický mluvčí kapitalistické methody.

Problém socialismu nebo přímo řečeno socialisace je ztížen tím, že danou hospodářskou situací nemůžeme se obejít bez velkovýroby. I když se továrna demokratisuje, zůstává nám velkovýroba, a k tomu dále přistupuje opět historickou situací vynucený fakt, že musíme pracovat pro vývoz a že tudíž se neobejdeme bez obchodu a bez bankovnictví. Nejlepší socialističtí theoretikové a praktikové se o tom již neklamou. Marx řekl, že hlad není socialistickým programem; není jím ani ta zvláštní nervosní nespokojenost, která je způsobena válkou. Ani v oboru hospodářském a sociálním nemůže býti rázem definitivní přelom, nýbrž jako ve všech oborech může tu býti jen povlovný vývoj. Pokud dělnictvo nedovede. celou výrobu a její organisaci kontrolovat a přímo vést, dotud na radikální hospodářské přeměny nelze pomýšlet. U nás ostatně, jako všude, také příliš jednostranně při socialisaci pomýšlí se na postátnění. Zapomíná se, že postátnění mohlo by být za daných okolností jen jinou formou kapitalismu, kapitalismu státního a byrokratického.

Na druhé straně je nutno, aby buržoasie nejen z nouze a donucení se věnovala problémům, daným vývojem socialismu, nýbrž aby positivně spolupracovala s dělnictvem z vlastního přesvědčení sociálních nutností.

Je přirozené, že problém socialisace nás vede k Rusku, tím spíše, že jsme vždy byli rusofilové. Opravdu se můžeme na ruském příkladě mnohému naučiti. Pravda, láska k Rusku nesmí nás zaslepovat k nekritičnosti. A vytýká-li se části naší buržoasie, že se na staré Rusko dívá romanticky ve smyslu nekritičnosti, stejnou výtku lze udělat levici, že nekriticky přijímá ruskou revoluci a bolševism.

President Tomášek vzpomíná našeho budoucího poměru k Rusku. Nota Čičerinova podává vládě oficielní podklad pro rozřešení obtížného, ale vděčného úkolu politického a hospodářského. Jsem osobně potěšen tím, že Čičerin o našem vojsku a naší ruské politice mluví smířlivěji než dříve. Ministr Beneš bude mít příležitost dokumentárně dokázat, že jsme proti Rusku ve všech fázích jeho vývoje byli naprosto loyální. O navázání praktických hospodářských styků rozhodnou komunikační prostředky - pro Rusko samo a jeho obchod tyto prostředky jsou nejdůležitější, jak to nedávno řekl vynikající vůdce Zinovjev ("lokomotiva - toť filosofie naší doby"). Nesmíme se v tom od-dávat illusím.

Nelze v politice postupovat správně, jestliže nepozorujeme vlastní poměry, ve kterých žijeme, a jestliže nepostupujeme na základě tohoto pozorování. Pozorovat a myslit, to jest hlavní pravidlo úspěšné politiky. Většina lidí posud vychází z toho, čemu se naučila, co přejala. Z těchto naučených výkladů dělají se, třeba že i správné dedukce a tak vzniká v praxi radikalismus levý a pravý. Přání bere se pak za skutečnost a místo rozumu vede nás fantasie.

Vysvětluji si válkou a její anarchií, že jako jinde, také u nás mnozí se kochají plány nějaké zázračné revoluce. Sám jsem se revoluce účastnil a ji vedl, ale tato revoluce byla připravena generacemi, připravena dlouhou výchovou politickou. Ani na chvíli jsem nezapomněl, že po revolučním nadšení lidé se vrátí ve své staré koleje, člověk přece jen je bytostí zvykovou. Pozoroval jsem lidi za války ve všech zemích, za všech okolností, pozoruji zde doma, a vidím, jak nesnadno je lidem překonat staré názory a zvyky a jak těžko je jim, dorůstat na výši těch požadavků, které sami s nadšením přijímají a hlásají. Voláme všichni po odrakouštění. Tu neběží jen o odstranění dynastie a ústavní formy, tu běží o přeměnu našeho celého mravního habitusu.

Čekám námitku, že lidé a národové neřídí se rozumem, vědou a filosofií, nýbrž citem. To je pravda. Cit určuje naše ideály, z citu pocházejí motivy našeho usilování, ale správné prostředky musí určovat rozum a jen rozum. A proto demokracie moderní vždycky prohlašovala vědu a filosofii za svůj základ.

Při tom nezapomínám jako demokrat, že lid, že massa má pro demokracii velký význam. Jsem si toho vědom, co říká naše ústava: Lid je jediný zdroj veškeré státní moci. Ano, ale jednotlivec nesmí se schovávat za lid a za massu. Žádné historicky významnější hnutí nestalo se anonymně, vždy byli určití jednotlivci, kteří svou osobní autoritou vedli, ať to byl Bismarck nebo Marx a Engels, anebo konečně Lenin. Bez osobní odvahy a odpovědnosti nelze dělat politiku opravdu demokratickou a lidovou.

Přál bych si, abychom měli ve všech oborech hodně mužů, kteří dovedou pozorovat a myslit, a jen spolupráce takové, řekl bych, "veřejné maffie" zabezpečí nám zdárný vývoj.

Ideály humanity a demokracie vždy jsem pojímal sub specie aeternitatis - ze zorného úhlu věcnosti. Válka a její hrůzy vedly a vedou ku přemýšlení také o problému náboženském. Já v náboženství nalézám ideál pravé dokonalosti a odsud objektivní měřítko pro všecko konání lidské. Tento ideál dokonalosti učí člověka vystříhat se malosti a malichernosti. Pozměnil bych známý povzdech Hálkův: Jen sevšednět nám, Bože, nedej! Pocit věčnosti dělá nás skrovnými, sesiluje pocit mravní odpovědnosti a vede k uznání všeobecné harmonie. Odsud také čerpáme pochopení světového a společenského vývoje a zdokonalování. Utvrzuje se naše víra v pokrok a pochopujeme, že nelze dosáhnout všeho najednou. Řekl bych, učíme se trpělivosti, ale nikoliv passivitě, naopak postihnutí světového a společenského řádu a zákonitosti vede k energické spolupráci všech. S toho stanoviska politik pochopuje, že neběží pro správu státu o moc, nýbrž o vliv. A starý absolutismus opíral se o moc, moderní demokracie věří v jisté vítězství svých ideálů a idejí. Moderní člověk nepojímá náboženství již absolutisticky; proto nečiní je praktickým základem politiky a státu - demokracie opírá se o mravnost; proto také usiluje o nové rozhraničení náboženství a politiky, církve a státu.

Stojíme před volbami. Těším se s vámi všemi, že máme svou ústavu a ústavu - s radostí to uznávám - slušnou. Teď půjde o to, ve smyslu této ústavy důsledně ve všech oborech postupovat. A právě tyto prvé volby dají nám příležitost, prokázat stupeň naší politické vzdělanosti. A volby ovšem jsou jen prvním krokem k tomu, co bude po volbách. Budeme mít svůj první, lidem volený parlament, své Národní shromáždění, musíme zvolit poslance, kteří dovedou dělat tu politiku evropskou a světovou.

K dnešnímu dni dostalo se mi mnoho milých projevů o tom, že můj život byl nadmíru šťastný. Přiznávám se, že slovo "šťastný" pro mne vždycky mělo málo smyslu. Nevěřil jsem nikdy v náhodu, nevěřil jsem v nahodilost života jednotlivce a národů. Šťastný je ten, kdo má bohatý obsah životní, šťastný je ten, kdo dovede poctivým úsilím aspoň z části uskutečnit své ideály. V tom smyslu jsem šťasten, ale není to štěstí jen moje, je to štěstí všech těch, kteří se mnou usilovali o svobodu národa. Já jsem nikdy o sobě mnoho nemluvil a je mně i dnes těžko, o sobě něco povědět. Chci vám jen slíbit, že úkoly, které z vůle lidu mám a mít budu, vykonám svědomitě a neúnavně; vím, co chtít musíme. Vynasnažím se dělat politiku doopravdy českou, slovenskou, rozumnou a poctivou.

Končím a od srdce děkuji všem, kteří si dnes na mne mile vzpomněli.