Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Nyní přicházím k otázce právnické, je-li totiž pravdou, že musíme míti v zákoně slovo "oficielní", jestli já sám musím se toho držeti, poněvadž jsem smlouvu podepsal, anebo jestli jsem se dopustil hříchu, že jsem to podepsal. Jestli se pan dr. Klouda trochu zlobí ohledně toho juristy, já mu řeknu, že se já nezlobím, když mi vytkl, že chodím z rady rozumnější nežli do rady. Já jsem to prostě přijal na vědomí, nanejvýše jsem se tomu zasmál. Vím jen, že je k tomu potřebí docela zvláštního právnického důvtipu, vykládati z textu zákona, že jest "officielle" něco, co musí býti v našem zákoně citováno. Za druhé bylo mi vytýkáno, že jsem měl protestovati. Pánové, já bych musil proti tomu protestovati, - a to mi pan dr Klouda a zejména pan ministr spravedlnosti jako nejvyšší správce naší justice přizná - kdyby mně ustanovením článku sedmého byla ukládána nějaká obligace, kterou nemohu splniti. V tom případě bych musel protestovati a kdybych neprotestoval a nyní nechtěl převzatý závazek splniti, pak bych dnes buď rušil dané slovo anebo byl bych se dopustil neprozřetelnosti, že jsem to podepsal.

Pánové, dovolím si přečísti text i s tím špatným překladem ohledně slova "officielle": "bez ohledu na to, že by vláda československá zavedla nějaký úřední jazyk- "officielle" - bude poskytnuta státním občanům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka, jak ústně tak písemně".

Podle mého interpretačního rozumu - možná že je nedostatečný v této příčině - nemohu pod těmito slovy nic jiného mysliti, nežli jediné, co se zde ukládá, totiž, ze bude poskytnuta státním občanům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně tak písemně. Podle mého soudu neukládá se zde však žádná povinnost státu, aby si udělal "langue officielle", poněvadž ve smlouvě stojí: "bez ohledu na to, že by si zavedl nějaký úřední jazyk". To není žádný závazek, který bychom přijímali. Československá vláda může si dělati, co chce, jest to její věci, neboť v té příčině mírová smlouva jí ničeho neukládá nežli to, ze musí poskytnouti československým občanům druhého jazyka ona práva, která jsou jim zde v této smlouvě vyhražena. (Výborně! Potlesk.) Poněvadž nebyla mi tedy uložena žádná povinnost v tomto směru a poněvadž mohl jsem si mysliti pod slovy "langue officielle" to, co jsem chtěl, a poněvadž jest to zde jen kondicionelně řečeno, proto jsem se nehádal o to, a bylo mi to lhostejno, vida, že Francouzům, Angličanům, Američanům i Japoncům schází pro to jakékoliv historické pochopení. Když pánové nemohli pochopiti, že Slezsko patří k české koruně, jest těžko, abych se s nimi hádal o to, co jest "langue officielle" a "laugue d´état." Jedině z toho důvodu jsem nechtěl o věci se rozšiřovati a byl jsem spokojen, že to přijali tak, jak to stojí ve smlouvě. Viděl jsem, že nám přece nebude nijak vaditi, když si otázku tuto upravíme sami, jak budeme chtíti, zejména když bylo mi jasno, že přijímáme jen a jediné závazek, poskytnouti občanům druhého jazyka toliko ona práva, o kterých se zde výslovně mluví a která jim skutečně dáváme.

Jestliže se tedy řeklo, že já to podepsal, pak tvrdím: ano, podepsal jsem to s plným vědomím a plnou zodpovědností. Já dnes mohu dokonce říci, že jsem to podepsal s tím vědomím, že mně to pranic nebude vaditi, abychom u nás udělali státní jazyk. A když chcete věděti více, řeknu vám něco bližšího. Ten svůj návrh jazykový, o kterém se ještě zmíním, ten jsem dělal proto a dosti na rychlo, abych těm, kteří měli co dělati se stylisováním návrhů ohledně minorit, dal jakýsi obraz toho, co si představuji o jazykovém právu. Já konstatuji, že v tom § 1, který ovšem pan ministr necitoval, - to se rozumí samo sebou - stálo: "Jazykem státním, úředním a služebním republiky Československé jest jazyk československý." (Hlasy: Proč to necitoval?) Necitoval ještě jiné věci, o kterých si promluvíme. Poněvadž jsem tedy těm, kteří tuto část mírové smlouvy stylisovali, řekl, co chceme, nemohl jsem se pranic pozastavovati nad tím, když podle svého zvyku a podle svého lexikonu řekli: "une langue officielle". Tedy prosím, abyste byli trochu méně přísní ke mně a neříkali, že mám jen rozum, když jdu se schodů.

To jest jedna věc. Jak se mně může pak ovšem vytýkati, že nedržím svého slova, když jsem to podepsal, a že snad tedy agituji s něčím, co jsem připustil? Tomu nerozumím. Jedno bych prosil: když páni to tvrdí, aby si aspoň trochu přečetli smlouvu.

Jestli se p. dru Kloudovi tak strašně líbí ten "státní, oficielní" jazyk, nemám nic proti tomu. De gustibus non est disputandum. Ale já myslím, že v celém československém národě kromě koalice se nenajde opravdu jediného člověka, který by nad tím našel zalíbení. Mně se zdá, že je to naše přednost, jsme docela rádi, když můžeme mluviti otevřeně a jasně, a když řekneme docela beze všeho, co si myslíme. A tu nemějte mně za zlé, to budete po českých luzích a krajích hledati jediného člověka, který by neřekl: "Já chci státní jazyk československý". A když mu budete říkati "oficielní", s čárkami nebo se závorkami, račte odpustiti, nebude to pro něho ničím jiným, než znamením, že jsme se něčeho báli, čeho se báti jsme neměli příčiny.

A nyní k tomu mému jazykovému návrhu, který vám tak přišel neobyčejně vhod, že jsem slyšel, že již dnes, i tam na tom náměstí malostranském vaši páni křičeli jásavě: "My jsme musili zachrániti národ od Kramářovy dvojjazyčnosti!" Jsou zbraně v politice, kterých by nemělo býti užíváno. (Tak jest!) Trochu poctivosti jest přece v politice potřebí. (Výborně Potlesk.) Pan ministr citoval můj návrh zákona, který jsem- já se přiznávám- za několik hodin napsal, poněvadž jsem v těch věcech tolik žil a pracoval, tak že mně to nedalo skutečně velkou práci. Dělal jsem jej hlavně pro úkoly této konference. Pan ministr citoval můj zákon. Já konstatuji, že tento zákon byl posud čistě soukromou záležitostí. Já jsem s ním na veřejnost nešel. Já jsem jej půjčil p. dru Meissnerovi, poněvadž jsem chtěl, aby se u nás jednalo o specielním jazykovém zákoně. Vždyť víte, že jsme navrhovali, abychom vypracovali podrobný zákon jazykový, abychom neměli nejmenších nedorozumění, abychom všechno to, co chceme koncedovati, jasně a určitě řekli, aby v tom nebylo žádné pochyby. Dal jsem to tedy p. kolegovi dru Meissnerovi a také jsem mu dal právo, aby eventuelně - poněvadž vláda by o tom musila věděti - vláda o tom také věděla. Pan dr. Meissner úplně s mým vědomím to učinil, ale já jsem posud nikomu nedal právo, aby z toho citoval. Já myslím, že je povinnost... (Poslanec Stříbrný: Ale dopoledne jste z toho citoval také!) Já to mohu udělati, poněvadž je to moje, ale ne někdo jiný z mého. (Výborně! Potlesk) Ačkoliv se u nás teď pojem mezi mým a tvým ovšem hodně zkřivil a zkreslil (Veselost), přece bych jen prosil, aby v tomto případě bylo zachováno jasně a určitě, co jest mé a co jest tvé. (Veselost.) A když se chce něco citovati z mého, prosím, mám právo žádati, abych byl dotázán o souhlas. Ne, že bych byl nešťasten. že se to stalo, zrovna naopak, já beze všeho bych to publikoval, ale rozumí se, že bych prosil, aby to bylo publikováno všecko. (Tak jest! Všecko! Potlesk.) Pan ministr ovšem zapomněl - rozumí se samo sebou - říci, jak zní § 1. toho návrhu, který jsem udělal, kde jsem pravil: "Jazyk československý jest jazykem státním, úředním a služebním republiky Československé". Pan ministr ovšem necitoval, že říkám, že všichni úředníci Československé republiky musejí uměti český jazyk. Pan ministr ovšem necitoval, že říkám, že jsem stanovil povinnost, na všech učelištích Československé republiky vyučovati československému jazyku. Tedy tyto základy a principy mého návrhu pan ministr ovšem "opomenul" a z toho potom pánové mohli volati, že já chci dvojjazyčnost. To není hezké, nemám-li to nazvati jinak! (Potlesk.)

Já ovšem dělal jisté výjimky, jistá ulehčení. A pánové, se kterými jsem měl čest pracovati o ústavním zákoně, vědí velmi dobře, že, kdykoliv se jednalo o věci opravdu rozumné, kde by šlo o zamezení zbytečného chikanování, že jsem rád vyšel vstříc. Ale já jen jednoho jsem se bál a stále se bojím, - a to je ten boj, který já vedu - že totiž v zákoně, který stanoví jenom principy a musí nechati detailní provedení nařízení, musíme býti co možno nejprecisnější, nejjasnější a nejpevnější, poněvadž jinak nařízení visí ve vzduchu. To je ten celý spor mezi nám. Když vy říkáte ve svém nařízení: "Podrobnější provedení povinnosti, aby uměli... ", pak pro každého juristu a vykladače zákona je jasno, že zde může býti spor o to, týká-li se provedení rozměru povinnosti uměti česky, nebo vůbec, zdali jsou tak povinní. Když já řeknu: "Všichni úředníci a zřízenci jsou povinni učiti se jazyku českému", pak mohu přidati druhý odstavec, kde řeknu: "Podrobnější provedení a výjimky se upraví zvláštním nařízením", jinak bych musil v tomto základním státním zákonu mluviti o konduktérech, o slečnách u telefonu a tak dále. To přece není možno. Ale to je něco jiného, mluviti o nařízení, které celé visí ve vzduchu, poněvadž se určitá zásada nevysloví, a kde jen se utěšujeme, že to vyplývá samozřejmě z charakteru státního jazyka, - což dokonce není správné - či říci to docela určitě a jasně: "Každý úředník a zřízenec musí uměti československy" a potom říci: pro dělníky, pro zřízence, kteří nepřijdou ve styk s obecenstvem, potom pro jistou řadu let a podobně, jako já to dělám ve svém návrhu, jest možno event. dělati výjimku a jest možno odstupňovati potřebu znalosti podle potřeby služební. A jestli jsem řekl ve svém zákoně, že kdo přes 20 let slouží, nemusí konati zkoušky, myslil jsem na to, co pořád káže ministr justice, abychom nedráždili Němců, a také jsem to vědomě udělal v tom návrhu, který jsem podal.

Tedy to je ten rozdíl mezi těmi nařízeními a prováděcími předpisy, které my uvádíme, a mezi těmi, které vy uvádíte. Vy nemáte odvahy říci, že každý úředník musí umět československy, jasně, určitě a beze všech vytáček. Vy si to zahalujete do těch umělých vět, o které budete míti celou literaturu sporů. Vy mně slibujete, že si uděláte, nevím, v jakém zákoně, to, že bude každý povinen učiti se českému jazyku na školách občanských, středních a jim rovných, a já chci, abychom to měli zde v zákoně. To nejsou žádné podrobnosti, to jest fundament. Chcete-li, abyste měli úředníky, kteří by uměli jazyk československý,- co musíte žádat a co sami říkáte, že to žádáte- pak musíte jim k tomu dáti příležitost ve školách a musíte je tam učiti českému jazyku. Ale jen nám to slibovat, že nám to uděláte, a celý ten spor o učení se jazykům přenášet do budoucí sněmovny, kde budete míti Němce, a rozdmychovat zas ten plamen, to je ta nejhorší politika, co můžete dělat. (Výborně!) My chceme míti v budoucí sněmovně klid a pokoj a proto chceme, aby se dnes ty věci stanovily, aby Němci a Maďaři viděli, že je to marné, aby se o to bojovalo, a my jsme dosti spravedliví, abychom beze všeho přiznali výjimky, které bychom sami uznávali za spravedlivé.

Pan ministr citoval ustanovení ohledně Prahy. Bylo zde řečeno, že chci dělat Prahu německou nebo dvojjazyčnou. Co jsem tam řekl ohledně Prahy,- odpusťte, já ten zákon sám nemám, ale pan ministr citoval - "v Praze a v Brně výpovědi stran, znalců a svědků v jazyce výpovědi", je přece trošičku rozdílu mezi vedením německo-českým, neb dvojjazyčným a mezi tímto. Já jsem ovšem trochu více, třeba bych nebyl praktický jurista, měl co dělat s jazykovými věcmi. Já jsem o ně vedl spor snad po 20 let a seděl jsem a probíral jsem s Němci společně každou větu, každou fási procesu. Věděl jsem, co v našich sporech znamenalo vždy, aby se výpovědi svědků, znalců a stran v protokolu uváděly co možná nejpřesněji a nejvěrněji, aby v tom nemohlo býti nejmenší pochyby. Jestli jsem v té věci vyšel vstříc, pak musím docela upřímně říci, že nemám pranic proti tomu ani nyní, ačkoliv musím říci, že při vašem župním zřízení, kterým jste z Prahy udělali prostě hlavní město župy a ne sídlo království, také tento důvod pro mne odpadá, zrovna tak, jako pro brněnskou župu, kde Brno není již hlavním městem země moravské, nýbrž hlavní město župy, takže nebylo potřebí, abych o té věci mluvil. Ostatně v Brně nevíme ještě, jaké bude procento. Tak se věci mají a já bych velmi prosil, abyste byli trochu opatrnější se svými výtkami.

A nyní přicházím k tomu nejdůležitějšímu, kde musím upřímně říci, že až tomu nerozumím, jak pan ministr spravedlnosti, nejvyšší jurista této republiky, může vykládati právnické věci. Já jsem ve svém návrhu, jak on sám to citoval, řekl: "Styk úřadů ve věcech, v nichž první podání je v tomto jazyku, může býti atd.", a sice v okresech, které jsou stejného národnostního složení. Tedy pro tu tak zvanou vnitřní nebo úřední řeč jsem udělal dvě podmínky, především, že jest to v okresu téhož národnostního složení a že tedy je vyloučeno, aby nám německý soudce psal do českého okresu německy, a za druhé jsem obmezil všecko to jenom na věc prvního podání. Tedy kdo jest trochu jurista, každý ví, jak jest toho vlastně velmi málo. (Dr. Bouček: "Kde bylo první podání," tím počíná němčina - jak jsem tomu rozuměl - pak to jde dále.) Ano ovšem, to se rozumí, já právě to říkám. Tedy "na věc prvního podání" - to jest všechno to, kde se vyřizuje akt, ale všechen ostatní jazyk služební, to všechno po mém návrhu musilo by zůstati úplně československé. To jest ten fundamentální, kardinální rozdíl i u těchto výminečných úřadů mezi mým návrhem a § 9., který si pan ministr tolik chválil, kde se prostě říká: "Státní moc výkonná upraví řeč soudů a úřadů pro styk jednotlivých oddělení téhož soudu, neb úřadů mezi sebou a pro dopisování s jinými soudy a úřady", neříká se tu, mezi jakými úřady, neříká se tady nikterak, že jest to mezi úřady téhož národnostního složení, to může býti mezi českým a něm. úřadem, nebo soudem, nebo českým a českým úřadem (Ministr dr. Veselý: To ne!), ač by to bylo absurdní. Račte, pane ministře, mně dovoliti, abych interpretoval jako jurista. Tedy tam to může býti, není tu žádného omezení, ani na určité úřady, ani není tu omezení na vnitřní úřední řeč, která se týká pouze vyřizování nějakého podání, nýbrž vztahuje se to na všechnu korespondenci, a na všechno ostatní. To jsou ty velké, fundamentální rozdíly. A ačkoli tedy pan ministr našel takovou zálibu v tomto § 9., již se našli druzí pánové z koalice, kteří navrhli, aby se tam přidalo alespoň "pro dopisování s jinými soudy a úřady podle § 2., odst. 2." - totiž soudy a úřady téhož národnostního složení, a třetí se našli, kteří byli tak rozumní- a já jsem jim velmi vděčen za to - a řekli, že to, co se panu ministrovi tak líbí, škrtnou vůbec. (Potlesk.) Musím říci, že jsem za to vděčen, poněvadž kdyby to mělo zůstati v zákoně, pak by to bylo přímo strašné. Tedy to s mým návrhem zákona není již tak zlé a já doufám, že po tomto vysvětlení nebudou páni říkat, že oni spasili národ před dvojjazyčností Kramářovou. Řeknu vám docela upřímně, my bychom se smluvili jistě o ústupcích, kdybychom dělali podrobnější zákon. Když však chci dělat ústupky, musím vědět, kam, musím vědět, že nepřijde nikdo, kdo mou ústupčivost bude znát a který vše to, co mu dám, bude vykládat extensivně tak, že najednou budu státi před věcí, kterou sám jsem naprosto nechtěl. To jest velké nebezpečí rámcového zákona, který děláme, a proto chceme tu určitost. A vy činíte hřích proti národu, když nechcete říci jasně a určitě, že se musí učiti českému jazyku na školách a že úředníci a zřízenci musí umět česky. To je vaší povinností, abyste to udělali, a když ne, dopustíte se něčeho, čeho budete velmi litovat a za co bude těžko odpovídat. (Výborně! Potlesk. Posl. Bechyně: My tu zodpovědnost uneseme!) Já, pánové, neříkám to z okna, nebo kvůli agitaci, ne, pane kolego Bechyně, já jsem celý svůj život prožil bojem za jazykové právo. Pro mne to není věc nějaké agitační zbraně, to bylo by pro mne příliš nízké. I pro mne je to věc celé mé duše, celé mé minulosti, celého mého života a proto tak mluvím. (Výborně! Potlesk.) A řeknu vám, že jsem si nikdy nedovedl představiti, když jsem přemýšlel o krásné a svobodné budoucnosti naší, že budu státi zde na tribuně jako zpravodaj menšiny, za takové věci, které jsou tak samozřejmé pro svobodný a samostatný národ československý. (Výborně! Potlesk ve středu.)

Já Vás také prosím o to, abyste hlasovali pro to, aby veřejné knihy - já ráno zapomněl jsem se o tom zmíniti - byly všude vedeny v jazyku československém. Nezapomínejte, že máme nejenom Němce, nýbrž i Maďary. Jak jest jinak možno, abychom my, kteří konečně přece jen jistá práva na ten stát máme, abychom se v knihách těch vyznali? To je věc, která nemůže nikoho urážet, která jest také věcí provádění úředního, kde nemůže nikdo viděti v tom nějaké chikanování. Je to v zájmu právní bezpečnosti naší, abychom to viděli. Když mně to bylo zamítnuto, musil jsem se tomu pod- činiti, ale proč to bylo zamítnuto, tomu nerozumím.

V jednom ovšem velice se pan ministr napravil- to mu přiznávám. On nám dnes nemaloval ty strašáky na stěnu, které nám tak výmluvně maloval ve výboru. Snad se mu přece jen nechtělo veřejně tak říkati, jak se máme těch Němců bát, a co nám všecko za to hrozí. Ale nebudu o tom déle mluviti. Jedno však přece řeknu: mezi námi je velký rozdíl, rozdíl, který je hlubší, než si myslíte. To, co pan ministr justice nazývá spravedlností, to snad může býti spravedlivo k Němcům, ale pan ministr mne odpustí, řeknu-li, že to je nespravedlivé k našemu národu. (Výborně! Potlesk ve středu.) Nechci, aby mně pan ministr odpověděl, že nebude skládat zkoušku ze svého češství přede mnou. Já mu ještě jednou opakuji, že bych se chránil, abych i v tom nejmenším pochyboval o jeho vlastenectví a jeho dobrých úmyslech. Ale při všem vlastenectví, jako jsem mu to řekl již ve výboru, jest možno velice těžko poškoditi věc, kterou milujeme z celé duše, a to jest to, co mezi námi jest velikým a hlubokým rozporem. Pan ministr si stále myslí, že svět je zrovna takový, jako před válkou. Ne, ten svět je jiný, jak jsem již dnes ráno řekl. Kdybychom se měli tak Němců bát jako jsme se jich báli před válkou, kdybychom sami neměli cítit, že se svět změnil, z fundamentu změnil, pak bylo šíleností, že jsme chtěli svoji svobodu a svůj stát se 3,000.000 Němců. To jsme si měli rozmyslit, ale když jsme si je vzali, když jsme si jich žádali ve jménu svého historického práva, ve jménu toho, že oni nás vytlačili z našeho území násilím, že to byla kolonisace, která byla tím nejkrutějším utrpením našeho národa, co mohl snésti a vytrpěti, když jsme to chtěli, museli jsme vědět, že ten boj musíme vybojovat. My jsme také dobře věděli, že musíme býti nejen silnými, ale také že musíme býti spravedlivými. Ale o té míře spravedlnosti se rozcházíme. Pan ministr myslí, že když bude dělat Němcům ústupky, že oni uznají jeho spravedlnost. (Posl. Juriga: Neuznajú, nikdy neuznajú!) Nikdy, a jestli Maďaři ji uznají (Posl. Juriga: Neuznajú!), zeptejte se pánů Slováků. My vám řekneme, co víme o Němcích. Jestliže pan ministr řekl, jako svůj hlavní princip, že pro něho jest rovnoprávnost to, nikoho neponižovati, pak s ním souhlasím. Ale já bych prosil, aby mně rozřešil tu velkou hádanku: kdy Němec nebude říkati že bude ponížen? Když Němec nepanuje, pak se cítí ponížen! (Hlasy: Zcela správně! Výborně! Potlesk.) To přece bychom ze staleté své historie mohli věděti. Bude potřebí nejen těžké historie, nejen konce této války, ale celého velkého vývoje v budoucnosti, aby Němci uznali, že také pro ně jest jenom rovnoprávnost tím, na co mají právo, ale že už nikdy pro ně rovnoprávnost nebude znamenati nadpráví. My jsme jednou složkou v tomto velkém procesu a historickém a světovém, který bude. Když někdo myslí, že se Němec zbaví myšlenky revanche, pak se náramně mýlí, když myslí, že toho dosáhne nějakou filosofií kompromisní anebo ukazováním dobré tváře, anebo koncesse. Němec jen tvrdou nutností změní svoji mentalitu. Opakuji to, co stále říkám: jen když Němci budou viděti, že to, co jest výsledkem války světové, jest nezměnitelné, že není žádné revanche, že nenajde nikde spojence pro tuto revanchi, pak se změní arciť a vrátí se k těm starým ušlechtilým spisovatelům, které my ctíme zrovna tak jako oni. Pak přestane vývoj furoris teutonici po Sedanu, pak přestane touha jejich po nadvládě a pak s nimi možno bude žíti, ale ne dříve. (Výborně!)

Jestliže kdo si to neujasní, pak nerozumí, - odpusťte, že to tak říkám- anebo nechce rozuměti vývoji, před kterým stojíme. To, co jest ve velkém v celém světě, jest v malém také u nás. Jen když Němec u nás uvidí pevnou, tvrdou vůli a vůli národa, býti silným, aby to mohl provésti, - a to může jenom velkou poctivou a energickou prací, součinností všech elementů, které chtějí dobro národa, a patří k té nebo oné straně. Němec se začne dívati jinak na tento stál. Ale jen potom a nikdy jindy. A když se začne Němec jinak dívati na tento stát, pak nadejde čas, kdy budeme moci mluviti o spravedlnosti, o které vy mluvíte dnes v tom smyslu, jak vy ji pojímáte. Ale dříve ne. V tom se neklamte, v tom není z mé strany žádného šovinismu, žádné vůle někomu ublížiti, žádná špendlíková politika, to jest mně naprosto vzdáleno, to jest prostá, to jest nutnost naší politiky, musíme ten boj vybojovati. Vždyť mne bylo by jistě příjemné i všem, abychom mohli dělati jim koncese, kdybychom věděli, že to pomůže, a že tím získáme jejich věrnost k naší republice. Buďte ubezpečeni, že máme tolik svou republiku rádi, že bychom se zapřeli i v některých svých národních požadavcích. Ale když vidím, že to není možno a že bychom házeli hrách na stěnu a přinášeli zbytečné oběti svému sebevědomí a národní hrdosti, hrdosti, které tolik potřebujeme v tom boji, pak to nežádejte od nás, neříkejte, že je to nespravedlnost. A jestliže vy jste řekl dnes, že úkolem a účelem humanity jest, aby člověčenstvo přišlo k zásadě lidskosti, račte odpustiti, tomu my se nezpronevěřujeme, v tom jsme humanismu věrni. My neděláme nic nelidského. Kdyby nám Němci byli dali před tolika a tolika lety, co dáváme jim dnes, mohlo býti o mnoho lépe.