Sobota 28. února 1920

A pak, dovolte mně ještě jedno. Dnes na letácích, velmi ušlechtilých, se také řeklo, že to co děláme, jest zákeřný výpad proti Masarykovi. Mne to naplňuje hnusem. Jestliže jsem včera řekl, že nikdy nezapomenu Masarykovi 5. leden 1915, pak dovolte, abych vám řekl něco z doby, kdy jsme byli před vojenským soudem. To, co dělali naši za hranicemi, bylo jediné, co jsme věděli. Nám to všecko četli a, když nám četli, že tenkráte, když byla naše duše plna smutku nad tím, jak to stojí na bojišti, že Masaryk a jeho soudruzi řekli, že oni jsou věrní spojencům a neupustí od touhy a boje za samostatnost Českého království, pak bylo v duši naší teplo a světlo a my byli šťastni. A to člověk nezapomene. A jestli vy to nazýváte zákeřným útokem na Masaryka, pak musím říci, že je to něco, co nedovedu ani charakterisovati. Tedy prosím, jen trochu opatrněji, s těmi zbraněmi. (Posl. dr. Soukup: Nechte Masaryka úplně stranou!) Pan kol. Soukup mne vyzývá, abych nechal Masaryka stranou. Musím říci jen jedno. Já dojista nemluvím zde o presidentovi, já mluvím o tom, s kterým jsem prožil, ať v přátelství nebo ve sporu, skoro celý život. (Posl. Johanis: A ten je teď prezidentem! Posl. Bechyně (ironicky): Bohužel, že ano!). jak to, bohužel? (Posl. Bechyně: Měl jste slyšeti, co volali ti lidé na táboře o něm! Vaší agitací! Dnes syčeli, když se volalo "Sláva Masarykovi"!)

Co se týče presidenta republiky, řeknu vám to, co jsem řekl jemu: "Máme štěstí, že máme v Čechách někoho, který má všeobecnou důvěru a všeobecnou autoritu (Výborně!), a my té autority potřebujeme jako soli, poněvadž jsme národem, který potřebuje autority. (Předseda Tomášek ujímá se předsednictví.) Děkujme Pánu Bohu, že vás máme, ale já Vás prosím a zaklínám, zůstaňte nad oblaky, poněvadž, kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do života politického, ten se tom neubrání, že jest zaházen blátem a že ztratí autoritu, které tolik potřebuje." (Výborně! Potlesk.)

To jest moje poctivé mínění a jiné nezastávám a proto Vám docela upřímně se přiznám, že proto jsem byl vždycky proti tomu, aby president u nás měl taková práva jako má president v Americe, ne že bych se toho bál, že by to mohlo býti špatné, ale proto, že jsem se bál toho, jakmile by president udělal jeden krok, že se okolo jeho osoby rozpoutá takový boj, který nás připraví o to, čeho tak potřebujeme, o autoritu presidenta. (Výborně!) Tedy prosím, jestli se někdo najde, kdo křičí tak nebo onak, pak nejméně vy mně to můžete klást za vinu - a ostatně pan kol. Bechyně odpustí mi, řeknu-li, že zrovna jeho strana má nejméně příčin k tomu, aby si stěžovala na to, že se neuznávají jakékoliv autority. (Posl. Dyk: Volali: Smrt Kramářovi! Dnes!) Co na tom, to jest lhostejné, na tom nezáleží. Jestli jsem mluvil o humanitě, bylo to jen proto, poněvadž celý spor o věci jazykové se točil okolo otázky humanity. Jinak bych o tom vůbec byl nemluvil a musím upřímně říci, že bych se sám divil, kdyby mi někdo to, co jsem řekl, mohl vykládati ve zlé. Já nejsem člověk, který skrývá nebo předstírá city, kterých nemá, já dovedu říci docela otevřeně, co mám rád, ale také, co nenávidím, ale když to řeknu, pak je to pravda. Tedy prosím, abyste zanechali takovýchto útoků.

Mně vůbec se zdá, že by skutečně bylo potřeba, abychom obrátili ve svých politických mravech. To, co se u nás děje - a já to odsuzuji, ať se to děje s jakékoliv strany, s naší nebo vaší - jest strašné. Pánové, nezapomínejte na jedno. Vy, nejen že neřešíte zde definitivní jazykovou naši otázku, vy nejen že necháváte všecky hlavní věci nerozřešeny a předmětem boje budoucího Národního shromáždění, ale vy také zapomínáte na jedno, co nás čeká, totiž na ohromné úkoly české politiky, až tu nebudeme sami mezi sebou, ale až zde budou seděti s námi Němci a Maďaři, s kterými nám bude se měřiti. Jestli volební boj rozdmýcháte tak vášnivě, že nebudeme moci pak se najíti, abychom spolupracovali, pak si řekněme napřed, že jsme boj svůj prohráli. (Hlas v levo: To dělají Národní Listy!)

Račte dovoliti, abychom nemluvili zbytečně o Národních Listech, kdybych měl mluviti o tom, co píši vaše listy, snad bychom si vyšli alespoň na rovno. (Poslanec Johanis: Ale s tím poledníkem vaším ne!)

Pánové, odpusťte mi, musím Vám říci, že vy máte vůbec specialitu, neobyčejně býti shovívavými ke všemu tomu, co vy sami děláte, to jest již vaše vlastnost. (Veselost.) Já vám to konečně také nemám nikterak za zlé, já tomu rozumím. (Poslanec Prokeš: U vás to také není jiné, ne osobně, ale politicky!)

Vy víte dobře, že já beze všeho, když se mi něco nelíbí, i u vlastních straníků, řeknu to nejen soukromě, ale i veřejně. Nečiním nikdy pražádných rozdílů. Tedy nezapomínejme na to, co nás Čechy čeká, totiž že ty největší a nejobtížnější úkoly teprve na nás čekají. Musíme ukázati nejen, že budeme míti většinu hlasů, nýbrž budeme muset ukázati také kvalitu české politiky. (Hlas: Mentalitu!) To je to ohromné, co nás ještě čeká. Jestliže budeme muset rozřešiti spory mezi Němci a Čechy, mezi Maďary a Slováky jen tím, že budeme míti více hlasů, pak jsme svou věc již předem prohráli. O tom není nejmenší pochybnosti a proto se mi zdá, že všechno to, co děláme, abychom rozviřovali vášně takovým způsobem, že bychom se pak nemohli již sejíti, že jest hříchem na nás samých.

Pan ministr ukončil svou řeč tím, že řekl: jestliže máme provádět zákon, musíme míti vědomí, že jest spravedlivý. Já doufám, že se nenajde v Čechách nikdo, kdo by řekl, že je to nespravedlnosti, když žádáme, aby jazyk Československé republiky byl československý jazyk jako jazyk státní beze všech čárek, bez toho "oficielního" a bez citací, že to není nespravedlivé, když chceme, aby každý úředník a zřízenec se všemi těmi výjimkami a podrobnostmi, které i my připouštíme, uměl jazyk československý, a že to není nespravedlivo, když chceme, aby ve veřejných knihách byl všude náš jazyk vedle jazyka vyřízení, že to není nespravedlivé, když chceme, aby se na školách učili všichni jazyku našemu. Jsem pevně přesvědčen, že nenajde se nikdo v Čechách, jak pravím, který by to nacházel nespravedlivým a proto také se nebojím toho zápasu. A přijmete-li to a já vás o to prosím, co my vám navrhujeme, uděláte to ne pro nás, aby naše strana vyhrála, nýbrž aby vyhrála česká věc a naše budoucnost. (Výborně! Potlesk.)

Jsem pak pevně přesvědčen, že český národ nebude míti ani v nejmenším vědomí, že udělal něco nespravedlivého a že do boje půjde s plnou silou, s plnou odvahou a konečně také s plnou důvěrou, že konečně zvítězí. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda: Slovo si vyžádal p. ministr spravedlnosti dr. Veselý. Uděluji mu je.

Ministr spravedlnosti dr. Veselý: Vážené Národní shromáždění! V řeči p. dr. Kramáře jest velmi mnoho podnětů k další polemice a k dalším výkladům. Já však v této chvíli, kdy jde o odhlasování ústavy, kdy již hodina noční pokročila, kdy záleží na tom, abychom veliké dílo skončili, nebudu se zabývati těmito podrobnostmi a doufám, že s panem drem Kramářem se setkáme zde ještě později v Národním shromáždění, kde si ve volné chvíli pak budeme moci vyložiti své důvody a protidůvody. Pokládám za nutno konstatovati: Návrh jazykový, o kterém jsem ráno mluvil a který jsem citoval, byl mi dodán jako výtisk na psacím stroji, nebyl označen nikde jako důvěrný a p. dr. Kramář včera se tohoto návrhu dovolával a dnes opět jej dvakrát citoval, obsah jeho uvedl a tím tento návrh byl uveden za předmět veřejné diskuse v Národním shromáždění, tím byla všechna tajnost z něho odstraněna a také já jsem byl oprávněn, dovolávati se jeho obsahu, když ten návrh byl citován proti mně. Neznám dvojího práva, buď ten návrh měl zůstati skrytý a tajný, pak ovšem také p. dr. Kramář se ho proti mně nemohl dovolávati, anebo také mně náleželo právo, abych o něm mluvil.

Jestliže jsem necitoval § 1., já jsem neměl k tomu důvodu, ale dovolí-li pan dr. Kramář, jsem ochoten postarat se o to, aby celý jeho návrh byl otištěn, pak si budete moci i ten § 1. i všechny ostatní přečísti. (Výkřiky.)

Mluvilo se o § 9., že jest monstrem, neštěstím atd. Konstatuji, že já jsem § 9. nestylisoval, ten zákon nebyl mým návrhem, a že tedy za jeho obsah nejsem odpovědný a, když ve výboru ústavním se jednalo o to, aby projednávána byla úprava taková, jak dnes se schvaluje, totiž vyškrtnutí v odst. 2. dvou slov, aby mohl ten § 9. býti odstraněn, s tímto návrhem pan dr. Kramář nesouhlasil. Tedy se nestalo mou vinou, že dnes se přijímá ta úprava, která, jak prohlašuje p. dr. Kramář, jest snesitelnější.

Ještě k té humanitě. Včera bylo mluveno proti humanitě, proto jsem se já ozval, protože humanita jest podkladem, který nám naši buditelé věnovali, podkladem, který nám od světových přátel našich byl ustanoven za základ budoucnosti naši republiky. (Nepokoj. Výkřiky.)

Předseda: Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován. (Hluk.) Prosil bych pana ministra, aby pokračoval.

Ministr dr. Veselý (pokračuje): Prosím, odpusťte, že nebudu dále polemisovat, že nebudu dále vaší trpělivosti zneužívati, poněvadž pak by každá delší řeč vlastně byla obstrukcí proti vyřízení důležitých ústavních předloh. (Výborné!) Opakuji, že k diskusi o všech předmětech dnešní řeči dra Kramáře dojde a že k ní jsem ochoten. Nevyhnu se ani jediné otázce, poněvadž tu mám svědomí čisté a není potřebí, abych se obával těch výčitek, které pan dr. Kramář pro budoucnost mi slibuje. Mně záleží na tom, aby velké dílo ústavní dnes bylo skončeno, pokud možno, a všechny ostatní vedlejší otázky a polemiky musí ustoupiti. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal dále pan ministr věcí zahraničních dr. Beneš. Uděluji mu je.

Ministr zahr. věcí dr. Beneš: Slavné Národní shromáždění! (Hluk.)

Předseda: "Prosím o klid!

Ministr dr. Beneš (pokračuje): Slavné Národní shromáždění! Vyžádal jsem si slovo jen k zcela krátkém prohlášení k prvnímu článku jazykového zákona, kde se mluví o tom, že československý jazyk má býti jazykem státním - oficielním.

Vláda od počátku hájila stanovisko, že míroví delegáti podepsali v Paříži v mírové smlouvě Saint Germainské, že můžeme zavésti jazyk oficielní. Stála na tomto termínu a já zdůrazňuji hned, že je to otázka terminologie především, poněvadž od počátku ve všech těch diskusích bylo konstatováno, že v podstatě ve věci samotné jsme vlastně v otázce jazykové za jedno. Musím konstatovati velmi rozhodně, že tím, že jsme přijali formuli a terminologii oficielní, nezadali jsme žádným způsobem jakýmkoliv právům jazykovým československého jazyka a že výklad náš tohoto termínu byl naprosto jasný od počátku, tím spíše, že ten výklad, správný výklad slova "officielle", je po stránce této, dle mého mínění, a jistě dle všeobecné a běžné terminologie naprosto jasný.

Vím velmi dobře a pamatuji se na celou historii toho, jak mírová smlouva minoritní byla v Paříži připravována. Stalo se to tím způsobem, že zvláštní komise pro nové státy připravila návrh minoritního zákona, a tento minoritní zákon byl připraven pro všechny nové státy, tedy také Polsko, Rumunsko, Československo, Maďarsko, Jihoslovansko a Rakousko a všude bylo užito stejného termínu - prostě proto, že pro tak zvaný termín "jazyk úřední", jazyk státní, francouzská řeč a anglická řeč žádného jiného termínu nemá. (Výborně!) Následkem toho, poněvadž jsme měli tyto důvody, poněvadž jsme to prostě podepsali a poněvadž ten termín je naprosto jasný a přesně se dá vyložit, zdálo se nám a pokládali jsme za samozřejmé a správné, že to, co jsme podepsali, také snad do základního zákona máme vložiti. Mimo to ve smlouvě minoritní samotné je konstatováno, že tyto články - těchto prvých 8 článků - skutečně musí tvořiti součást fundamentálních článků naší konstituce. Upozorňuji, že to tam je výslovně řečeno. Následkem toho jsme se domnívali, že je správno, aby vláda tuto formulaci přijala.

Druhá věc, pánové, dovolte, abych konstatoval také, že jest to skutečně dle mého mínění a dle toho výkladu jen otázka terminologie. Věc jest taková, že v otázce státní jazyk, oficielní jazyk, jsou zde 2 terminologie, rakouská terminologie mluví o státním jazyku a západní terminologie, která mluví o oficielnín jazyku. Nemůže zde býti tedy žádných rozporů, žádných nejasností.

Proto hned na počátku náš návrh zněl na "oficielní" jazyk. Když jsem viděl, že o těchto věcech byly pochybnosti, přijal jsem samozřejmě výklad "oficielní státní". Nechtěl jsem, aby veřejnost byla uváděna tím v omyl, aby naši kteříkoliv straníci ať na pravici či na nejzazší levici byli v pochybnostech, naopak aby na všechny strany bylo jasno, co pod tímto termínem myslíme, jakož i aby nikdo v národě o těchto věcech nemohl býti uveden v omyl. Proto přijal jsem navržený výklad "oficielní, státní". Je-li to v závorkách čili nic, domnívám se, že o takovéto věci nebudeme se hádati zde, v Národním shromáždění, které diskutuje v těchto historických chvílích o tak velkých věcech. (Výborně! Potlesk.) A pánové, stejně tak nemůžeme se hádati o tom, je-li mezi slovy státní a oficielní čárka čili nic. To jsou tak nepatrné věci, že skutečně není státnickým, chceme-li se o ně příti. (Posl. dr. Viškovský: Tak řeční se na táborech lidu!) Já bych, pánové, činil vřelý apel na vás všecky, abychom na tyto věci pohlíželi s vysokého hlediska, abychom svými řečmi nesváděli široké vrstvy našeho národa k nesprávným výkladům, které si sami mezi sebou činíme. (Výborně! Potlesk.) Z toho důvodu právě, že já sám hájil na počátku stanovisko, že do zákona pojmouti máme to, co jest v mírové smlouvě, přistoupil jsem na to a souhlasil jsem s tím, aby postupem doby nastala zde změna, a zejména s velkou radostí přijal jsem pak návrh, který byl podán panem kolegou Vrbenským a společníky, aby tím jakékoli nesnáze, nesprávný výklad nebo omyl v širokých vrstvách národa definitivně zmizel. Proto jsem tuto definitivní formulaci "státní, oficielní" přijal. Domnívám se, že skutečně vzhledem k tomu, jakou jest naše situace vnitřní, zejména s ohledem k jednotlivým národnostem, a jakou jest situace na venek, zejména se stanoviska zahraniční politiky, jest velmi důležito, aby tato formulace byla přijata a aby tak bylo jasně na všechny strany viděti, že uvažovali jsme velmi důrazně a velmi minuciosně všechny důvody, jak vnitřní politiky národnostní, tak i zahraniční, chtějíce učiniti zadost jednomu i druhému faktoru.

Dovolil bych si ještě k závěru podotknouti, že toto stanovisko zaujal jsem také z toho důvodu, že jest omylem, mluví- li se stále o tom, máme-li se Němců báti či nikoli. Otázka tato, a zejména otázka jazyková, nemůže se stavěti na tuto basi. Myslím, že při diskutování a odhlasovávání zákonů tak dalekosáhlé důležitosti, jako jsou tyto, že při těchto zákonech a vůbec při celé činnosti Národního shromáždění a při celé činnosti naší v novém samostatném státě našem jde nám především o to, abychom národu našemu ušetřili všecky zbytečné boje a to právě z toho důvodu, že v budoucnosti budeme míti právě s jednotlivými národnostmi různé boje a sváděti budeme těžké zápasy o svoji existenci. Právě proto, že známé prostředky, jakými Němci a Maďaři proti nám vystupovali, jak hledají každou záminku, aby nás mohli pohnati před mezinárodní soud a před mezinárodním veřejným míněním skandalisovati za všechno možné, že víme také, jaká propaganda dnes proti nám je a jak těžko se musíme proti ní brániti, právě tento důvod rozumné taktiky a oportunity nám káže, abychom ani v těchto věcech, ani v kterékoli jiné věci nedali Němcům a komukoli jinému - nevíme, jak se poměry v budoucnosti změní, - nedali nikomu žádné záminky, aby mohl nám jednou říci a hoditi do očí, ze jsme v jakémkoli směru porušili smlouvy, které jsme podepsali.

Dovolím si jen na konci konstatovati: Jestli jsem rozuměl správně výkladu p. koll. Kramáře, podle toho, co sám jsem na konferenci viděl a sám o věcech minoritních jednal, zdá se mně, že výklad jeho, který zde podal o této věci, není zcela správný (Slyšte!) Domnívám se zejména, že věta, kterou řekl, že totiž československá vláda si může dělati, co chce, v té větě o oficielním jazyku, poněvadž je to kondicienolní, že právě ten výklad není správný, že totiž tam jest to docela přesně řečeno bez ohledu na to, zdali vláda československá si ustanoví jazyk oficielní, či ne. Touto formou jest právě řečeno, že československá vláda si může nebo nemusí stanoviti oficielní jazyk, ale, ustanoví-li si nějaký jazyk, musí si stanoviti tento oficielní jazyk. O tom výkladu, který jsme mu dávali, o té terminologii, to již jsem sdělil. (Nepokoj.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Ministr zahraničí dr. Beneš (pokračuje): Na konec jen bych ještě jednou chtěl upozorniti na to: Debaty tyto, zejména co se týče jazykového práva a co se týče všech těchto otázek, přirozeně narážejí na problém národnostní, týkají se našeho poměru k druhé národnosti. A tu se domnívám, že právě v těchto debatách a diskusích jest neobyčejně nutno, dobře si uvědomiti také dnešní celkovou situaci a býti krajně opatrným to slovo vám přímo řeknu a sice jest to apel na všechny strany, jak na strany oposiční, tak vládní, prostě z toho důvodu, že těchto našich debat a specielně, pokud se mluví o Němcích, se může neobyčejně mnoho využíti, prostě z toho jednostranného důvodu, že nemáme ještě skončenu otázku těšínskou a nemáme skončenu otázku maďarskou. (Výborně! Dlouhotrvající potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo dále panu zpravodaji k témuž odstavci denního pořádku, panu dru Hnídkovi.

Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Prosím o slovo až před hlasováním.

Předseda: Pan zpravodaj dr. Hnídek si vyžaduje slovo až bezprostředně před hlasováním. Tedy mu je dám později. Dále pan zpravodaj kol. dr. Bouček, přeje si slovo nyní?

Zpravodaj posl. dr. Bouček: Nikoli až potom.

Předseda: Až bezprostředně k hlasování. Pan dr. Meissner?

Zpravodaj posl. dr. Meissner: Já rovněž!

Předseda: Tedy prohlašuji zatím debatu za skončenu. Přerušuji schůzi za účelem vyvětrání místností na půl hodiny. Zahájím tedy opět schůzi dne 29. února o půl jedné hodině ranní (Veselost) a svolávám v přestávce poradu pp. předsedů klubovních do místnosti presidiálního salonu.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP