Druhá základní zásada, na které
vybudován jest náš jazykový zákon,
jest ochrana menšin jinonárodních, jak obsažena
je v § 2. jazykového zákona. Již starý
Tacitus řekl, že je částí svobody,
od svých býti řízen, a tolikrát
jsme se dovolávali toho Tacita! A když jsme již
v těch citátech, dovolte, velectěné
Národní shromáždění, abych
ještě jeden citát uvedl, který týká
se zásady ochrany menšin. Je to citát našeho
Palackého, který v roce 1848 hned po konstituci
napsal článek: "Co jest konstituce?",
kde vyžadoval rovnoprávnost jazyka českého
a těmito slovy ji odůvodňoval: "Co se
týče národnosti naší české
v Čechách a na Moravě, záleží
to v tom, že Němec nebude míti žádné
přednosti před Čechem, že oba národové
budou sobě rovni, že ve všech školách
jazyku českému jako německému řádně
učiti se bude, úředníci nebudou více
mluviti a úřadovati řečí lidu
nesrozumitelnou."
Bylo zde dovoláváno se Palackého, velectěné
Národní Shromáždění a
zúmyslně tedy zase uvádím tento případ,
aby bylo vidno, jak naši velcí mužové
nazírali na otázku rovnoprávnosti. Podobné
citáty mohli bychom uváděti z Havlíčka.
Jest nesporno pro nás pro všechny, velectěné
Národní shromáždění, že
jsme dále, než jsme byli za dob Havlíčka
a za dob Palackého. Ale myslím, že když
zde bylo se dovoláváno Palackého a Havlíčka,
jak by mluvili a na čí straně by stáli,
pak pro mně zase je nepochybno, že by těm odvěkým
životním pravdám, pro které Palacký
a Havlíček žili, vydali svědectví
těm pravdám, pro které dobro lidské
výše cenili, než dobro národní,
ve kterých poctivost byla nejhybnější
a nejvíce rozhodující silou politického
života.
Velectěné Národní shromáždění!
A co bylo v roce 1848, po prohlášení konstituce,
pro nás dobré, to bychom chtěli odpírat
někomu druhému? To nemá býti dobré
pro Němce, pro Poláky, pro Maďary, kteří
budou v našem státě v roce 1920?
Myslím, že by bylo neuznáním všech
těch událostí, jichž jsme svědky,
kdybychom proti takovýmto očividným pravdám
a zásadám chtěli se vzpírati. Tedy
ochrana menšin, jak je v zákoně stanovena,
odpovídá našemu vlastnímu nazírání
a jest v souhlase s povinnostmi, které nám
byly uloženy smlouvou mezinárodní. V jedné
věci, velectěné Národní shromáždění,
plně bych souhlasil s těmi všemi, kdož
dožadovali se potřeby zákonné úpravy
jazykového práva. My jsme to byli, naše strana
to byla, která hned v prvních poradách
poukazovala na nutnost vydání zákona. Pro
nás, velect. N. shromáždění,
ta cesta nařízení vládních,
nařízení výkonné moci státní
jest stejně málo schůdná, jako pro
tak mnohé z vás. Neboť my jsme přesvědčeni,
že vlády přicházejí a odcházejí,
ale národy zůstávají. My jsme to byli,
kteří jsme se domáhali vydání
podrobného zákona jazykového, zákona,
který by pokud možno vyčerpával všechny
jednotlivé případy, ve kterých jazykového
zákona jest užíti. Ale, velectěné
shromáždění, cesta tato neosvědčila
se schůdnou a osvědčila se schůdnou
právě v tomto Národním shromáždění.
Jak jsme dnes slyšeli, právě ti největší
kritikové této nařizovací cesty ponechávají
a ponechávali jak ve svých vlastních návrzích,
tak také v zákoně samém, pokud
za jejich účasti byl projednáván,
volnou cestu této cestě nařizovací.
Byl nám dnes panem ministrem drem Veselým
předložen návrh, o kterém se včera
a, tuším, také dnes pan dr. Kramář
byl zmínil. On sám mluvil o tom, že předložil
návrh zákonu, a dnes byla ta opona saidského
obrazu odstraněna a najednou vidíme, že tam
p. dr. Kramář ve svém návrhu,
pokud jsem si to mohl poznamenat, zaváděl všechny
ty věci, proti kterým tak ostře jeho kritika
a kritika pana dra Stránského se obracela.
Vidíme, že on tam zavádí dvojjazyčnost
dokonce pro Prahu. (Slyšte!) Té nemáme
my ve svém jazykovém zákoně. Vidíme,
ze pan dr. Kramář pro jisté případy
zavádí německou úřední
řeč vnitřní. Dokonce slyšíme,
že i připouští úředníky
jinojazyčné, třeba jen po 5 let. (Slyšte!)
Velectěné Národní shromáždění!
Řekl jsem, že na jazykové zmatky umřelo
staré Rakousko, a kdyby mělo býti jazykové
právo řešeno na těchto zásadách...
(Posl. dr. Matoušek: Zákonem!) Pan dr. Kramář
podal návrh zákona! (Posl. dr. Matoušek:
Ne nařízení!) dobře, pane kolego
Matoušku (Nepokoj. Předseda zvoní),
tedy při nedotknutelnosti vašeho pana dra Kramáře
račte mi, pánové, dovoliti, abych nad tím
vyslovil aspoň svůj podiv, neboť nemohu pochopiti,
že i ty návrhy pana dra Kramáře
měly se stát předmětem vážného
jednáni a že návrhům pana dra Kramáře
jako všem dnes projednávaným mělo býti
údělem, aby se staly zákonem. Proto je pan
dr. Kramář, pane dre Matoušku, podává,
aby o nich bylo jednáno. (Poslanec dr. Matoušek:
A ne otevřena cesta nařízením! O to
jde!) Vám nevadily všechny ty paragrafy, kde se
mluví o jazykovém nařízení,
vám nevadila nařízení, o kterých
se mluví v §. 2., 3., 8. a zejména 8. v nynější
stylisaci. Pan dr. Kramář nenavrhoval vyloučení
nynějšího §u 8.: "Zevrubnější
provedení tohoto zákona stane se nařízením
státní moci výkonné", to jest
cestou nařizovací. Pan dr. Kramář
navrhoval právě § 8. (Hlas: Vytýkám,
že všechno dáváte nařízení!)
Ne, pane kolego, rozumíme si dobře: Qui bene distinguit,
bene docet! Pan dr. Stránský to byl, který
volal: zákon bez výhrady pro všechny případy
- já jsem dobře věc sledoval - a ne, že
by byl pan dr. Kramář řekl, že
jen pro některé případy. Mám
zde § 8., jak jej navrhl pan dr. Kramář.
Co tam čteme, co navrhuje on v §u 8., který
se týká znalosti jazykové úředníků
a zřízenců státních? Jak zní
§ 8. v původní své stylisaci, jak
jej pan dr. Kramář přijal za svůj?
"Uředníci a zřízenci státní,
jakož i úředníci a zřízenci
ústavů a podniků státních musí
býti znalými jazyka československého.
Podrobnější provedení této zásady
se zřetelem na povahu a potřebu jednotlivých
odvětví státní služby upraví
se nařízením". (Výkřiky
ve středu.) Neučte mne číst, já
dovedu velmi dobře číst, i když to řekne
dr. Kramář. (Hlas: Číst
ano, ale rozumět tomu ne!) Tedy, pánové,
řekněte mi upřímně, může
to býti myšleno vážně, když
se ta cesta nařizovací ponechává volnou
pro celou řadu případů, a najednou
má býti zločinem v jednom určitém
případě? (Poslanec Špaček:
Když tam bude německý ministr?) A tedy,
když to bude německý ministr, pravíte,
pane profesore Koloušku... (Hlučná
veselost a hlasy: Vždyť je to, Špaček!)
Prosím, pane kolego Špačku, - pan profesor
Koloušek odpustí - já se vás
ptám, pánové, dejme tomu, že budeme
upravovat jazykové právo zákonem. Kodifikace
jazykového práva, pánové, pro všechny
úřady a pro všechna odvětví státní
správy, toť bude ohromné dílo. To bude
paragrafů! Pánové, tato předloha má
10 paragrafů, je to rámcový zákon
- a teď si, pánové, račte vypočíst,
kolik času, kolik řečí bylo věnováno
těmto pouze 10 paragrafům! Což kdybychom potom
měli přikročiti k řešení
celé kodifikace jazykového práva? Myslíte,
pánové, že bychom, kdyby tomuto Národnímu
shromáždění bylo dopřáno
ještě daleko více času a života,
než mu bude dopřáno, myslíte, že
bychom tu kodifikaci jazykového práva provedli,
když by tak mělo býti postupováno, jako
postupováno jest? Já myslím, ze rozumím
trochu praktickému životu, ale já pochybuji,
že bychom našli tolik dobré vůle, tolik
porozumění, tolik ochoty, abychom v tomto Národním
shromáždění tento veliký jazykový
zákon vypracovali.
Pokud se tedy ještě týče znalosti jazyka
státního u jednotlivých úřadů
a jednotlivých úředníků, velectěné
Národní shromáždění, pro
nás není pochyby, že tato zásada, tato
povinná znalost jazyka u státních úředníků
jest v § 1. uzákoněna. Jazyk československý
jest státním oficielním jazykem, jazykem
republiky, a jest tedy zejména jazykem všech těch
úředníků, jak jsou zde vyjmenováni,
kteří tímto jazykem mluví a tím
jazykem nemluví úřady. Tedy nebudeme rozvinovat
staré theorie. O tom bylo napsáno a potištěno
tolik papíru: dvojjazyčnost úřadů,
jednojazyčnost úřadů atd. Přece
jen tolik vážnosti máme k tomuto Národnímu
shromáždění, abychom přes pochybnosti,
které právě projevují tyto zjevy,
znova a podrobně zde tyto věci vykládali,
tedy já říkám, pro nás tato
zásada jest obsažena v tom § 1. (Odpor
ve středu.)
Věřte tomu, že jest tam obsažena. Nevidíte-
li ji tam a nemáte-li ji tam, jakáž pomoc,
snad se to bude muset nějak přepracovat. Ale proto
také, pánové, že nám celá
tato zásada byla samozřejmá, nevidím
v tom jazykovém zákoně nic tak hrůzostrašného,
jako vy jste viděli, kteří jste alarmovali
ulici, kteří jste alarmovali oposici proti tomuto
Národnímu shromáždění.
Ale aby v této věci bylo jasno, aby nebylo
nejmenších pochybnosti, že také my chceme,
aby každý úředník a zřízenec
státu a státních ústavů a státních
podniků byl povinen, vykázati znalost jazyka českého,
tedy, aby, jak říkáme, uměl československy,
proto jsme dali dodatečný návrh, kde říkáme:
(Poslanec dr. Kramář: Ten se nepovedl!)
Myslím, že se nám povedl, pane doktore! Ono
se všelicos nepovedlo v tomto Národním
shromáždění, všelicos se nepovedlo
i dřívějším vládám
a ministerským předsedům, o tom nemluvíme,
nad tím zahalíme útrpné mlčení,
to bychom se možná s mnohými pány
z toho tábora srozuměli, ono se všelicos
nepodařilo, ale jestliže se podaří zákon
tak, jak my jej navrhujeme, myslím, že nebudete musiti
říkati: nebojte se, nehněvejte se atd. My
jsme se nebáli dříve, my se nebojíme
ani dnes a také se nehněváme a nebudeme hněvati,
jestliže nebude pochopena naše dobrá vůle,
jestliže nebude rozuměno našemu upřímnému
snažení, našemu upřímnému
zastávání práva jazyka českého
jako jazyka státního. Jestliže my v té
dobré vůli a přesvědčení
pevném, že sloužíme dobré věci,
navrhujeme dodatek k § 1. - úmyslně dodatek
k § 1., poněvadž jest to jen bližší
výklad té zásady, obsažené v
§ 1., kde tak vykládáme a stanovíme
zásadu, že úředníci a zřízenci
státu českého, úředníci
a zřízenci státních podniků
a státních ústavů jsou povinni, znáti
jazyk československý, tedy umět československy,
a o tom podrobnější předpisy že
budou vydány nařízením... (Posl.
dr. Matoušek: Tak to tam zní přesně?)
Jestli dovolíte, já vám to přečtu
doslovně, abyste neměli nejmenších pochybností,
co navrhujeme. "Podrobnější předpisy...
(Poslanec dr. Matoušek: Ta zásada napřed
tam není!) Ale, pane dre Matoušku, kolikrát
jste jako soudce vykládal zákon (Posl. dr. Matoušek:
Práv proto mám strach, poněvadž jsem
tolik výkladů slyšel a rozhodnutí nejvyššího
soudu!) Pořád máte strach ze svých
vlastních lidí, pořád to slyšíme:
Bojíme se a strach máme. To byl nedostatek radosti,
o které zde mluvil dr. Herben, poněvadž
jste spoutáni pořád těmi obavami bezdůvodnými
a tím strachem z něčeho, co neexistuje,
leč ve vašich fantasiích. Tedy prosím:
"Podrobnější předpisy o povinnosti
úředníků a zřízenců
státních, jakož i úředníků
a zřízenců státních úřadů
a státních podniků, aby uměli československy,
upraveny budou nařízením."
(Poslanec dr. Matoušek: Tedy nebudou museti uměti!)
Děláme zákony pro rozumné lidi, děláme
zákony pro stát, který žije životem,
děláme zákony nejen pro Čechoslováky,
ale děláme zákony nejen pro Němce,
kterým vyhražoval pan dr. Kramář ve
svém návrhu určitá práva, děláme
zákony pro Poláky, děláme zákony
pro Maďary a v tom příštím
nařízení bude musiti být pamatováno
na všechny tyto národy. (Výborně!
Potlesk.) Tedy jen nehrajme si slovy a nedělejme se
zatemnělejšími, než je třeba. My
si dobře rozumíme; jestliže budeme chtíti,
budeme si rozuměti a budeme si jistě rozuměti
úplně, po volbách jistě se to dostaví.
(Potlesk.) Prosím, já se netajím a
toto stanovisko zastávám dlouho a to stanovisko
jsem zastával, aby právě v jazykovém
zákoně byla manifestována a dokumentována
jednotnost všech politických stran českých.
Já mám pro to své důvody. Vím,
co by znamenala jednotnost, na základě pevného
jazykového práva vykročiti do té příští
úpravy, kde budou také jiné národy
s námi spojeny. Ale, pánové, vždyť
můžete dělati zákony také. Vždyť
jsem to řekl kol. Sísovi. Jen chtíti a budete
míti ten zákon, ale k tomu je potřeba
skutečně společné práce nás
všech a ne mluvení s okna. (Výborně!
Potlesk.)
Tedy já přicházím k závěru
svých vývodů. (Veselost.) Prosím
vás, pánové, já jsem vás neunavil
příliš. Byl jsem povinen rozprášiti
obavy, které byly předneseny. Pan dr. Kramář
- a v tom se s ním shodneme - mluvil o nutnosti
českého jazyka jako řeči státní.
Pan dr. Kramář mluvil zde o nutnosti služební
řeči, to jest té řeči, kterou
úředník mluví se svým úřadem.
V tom se shodneme, ale jakmile přijde otázka
vnitřní úřední řeči,
pak tu jsou dva světy, nazíráni naprosto
jiné. Zmínil jsem se v úvodu své
řeči, že vnitřní řeč
německá byla umělým vynálezem
vlád rakouských, že to byl cizorodý
živel, který byl do zákona uměle vtlačen,
vpašován tajnými výnosy Krausovými
v letech 1852 až 1856. Vnitřní úřední
řeč německá neměla zákonného
podkladu, také není ničím, co bychom
mohli definovati tak snadno a zejména co bychom měli
potřebu a nutnost zaváděti ve svém
vlastním státě. V celém zákoně
jazykovém nenajdete ustanovení, o kterém
byste mohli říci, že zakládá
se jím vnitřní úřední
řeč a, jestliže nevěříte
vládám, které prováděcími
nařízeními budou jazykový zákon
prováděti, pak, pánové, jedna jest
povinnost na vás: račte se přičiniti,
aby vláda byla vaše, a v tom okamžiku máte
možnost, věci upravovati dle svého názoru.
Opakuji, mně ovšem by bylo milejší, kdybychom
byli i ohledně těch úředníků
vytkli povinnost zvláštního zákona,
a mohu říci, že jen velmi silným precedenčním
pochodem myšlení pánů ze strany národně
demokratické bylo nám ustoupiti od tohoto zásadního
stanoviska a spokojiti se s tím, co páni zástupci
oposice ve svém § 8. navrhovali, totiž výhradu
cesty nařizovací pro výkaz znalosti jazyka
českého u úředníků státních.
Velectěné Národní shromáždění!
Jen ještě jednu poznámku račte mi dovoliti.
Bylo zde ráno mluveno o tom, má-li či nemá-li
dělnictvo a tím také dělnické
strany zájmu na jazykovém zákoně.
Kol. Stivín řekl, že dělnictvo
nemá toho zájmu. Pan dr. Kramář
řekl, že má. Bez výhrady říkám,
že dělnictvo naše má zájem a sice
velmi důtklivý zájem. (Posl. Johanis:
Tak nelze rozuměti Stivínovým výkladům!)
Rozuměl tomu tak dr. Kramář. (Posl.
Pik: Stivín myslí rozpory národnostní!)
Já jsem mu rozuměl dobře, poněvadž
on také mluvil pro tu dohrou a silnou administrativu, která
také v otázce jazykového práva
musí najíti svou velikou cestu. Ale chci jen říci,
že by bylo mylné, kdyby někdo tak chtěl
vykládati pronášení kteréhokoliv
zástupce strany dělnické, že nemáme
zájmu na jazykové otázce. Právě
ten, kdo pracuje v menšinách, kdo zná
jejich život a prodělal jejich bídu a ústrky,
ví, že je to český dělník,
český živnostník a český
obchodník, český malý člověk,
který tam provádí a na svém těle
odnáší jazykové spory a zápasy,
že ten český dělník a český
malý člověk, protože posílá
své dítě do české školy,
že podepsal žádost o českou školu
a nechtěl od toho upustiti, protože byl vypovídán
z bytu, že byl vyhazován z práce,
že mu byla vlastní jeho existence podlomena a znemožněno
lidské žití, a proto ten český
dělník a malý český člověk
nepovoloval a touto svou vytrvalostí, odvahou a odhodlaností
pomáhal také spolubudovati ten náš český
stát, ty menšiny, které tam zůstaly
tím živým trnem v těle cizím
a zůstaly tam živým vykřičníkem,
který potom jadrně a důrazně mluví
pro samostatnost a pro dosažení samostatnosti našeho
národa. A také ty tisíce a tisíce
bezejmenných, malých českých lidí,
dělníků, živnostníků,
obchodníků atd., také ty nám umožnily,
že dnes zde stojíme a můžeme uvažovati
a rozhodovati o otázce státního jazyka českého
v republice Československé. (Výborně!
Potlesk. Poslanec Špaček: Proto je ponecháváte
ve dvou župách Němcům!)
A na konec - pan dr. Kramář mi jistě
promine, že opět se vracím k němu
a vrátím se také k panu dru Herbenovi,
poněvadž on viděl v těch tentokráte
opravdových závorkách a poukazech na St.
Germainskou mírovou smlouvu jakési ponížení,
viděl v tom nějaké dovolování,
kde suverénní stát Československý
jakoby se dovoloval od té dohody nebo od těch představitelů
mírové konference, smí-li nebo jak má
upraviti své vnitřní zákony. Tedy
vyznívalo to tak, jako bychom potřebovali nějakého
vrchnoporučenského povolení k tomu,
co ve svých základních zákonech máme
míti obsaženo.
Pánové, nemohu si pomoci, to, co řekl v tomto
směru pan dr. Kramář a stejně
to, co řekl dnes pan dr. Herben o těch cizích
slovech, to jest, řekl bych, důsledkem našeho
starého, rakouského, předválečného,
snad i poddanského myšlení, takového
myšlení, (Posl. J. Špaček: Odrakouštit!)
které všude potřebovalo a všude hledalo
svou nějakou vrchnost.
Ale, pánové, což je to nějaká
vrchnost vůči nám, což pak jako rovný
s rovným neuzavřeli jsme s nimi mezinárodní
smlouvy? Což nejsme, jak velmi dobře řekl pan
ministr Veselý, sobě samým povinni dodržeti
slovo, které jsme jako rovní rovným dali?
Což nejsou mezinárodním závazkem, námi
samými přijatým, což v tom musíme
hledati nějaké ponížení a hledat
nějaké dovolení a poručníkování?
Myslím, pánové, že tím spíše
má býti dokumentována ta naše víra,
naše pevné přesvědčení,
že jsme zde my spolutvořiteli našeho mezinárodního
práva a že pro nás, když se odvoláváme
na tyto mezinárodní smlouvy, nejsou tyto mezinárodní
smlouvy nějakým pouhým cárem papíru,
nějakou "quautité négligeable",
na který by nebylo třeba bráti zřetele,
ale že jsou základem našeho příštího
společného života se státy ostatními.
Myslím, že tento názor daleko více odpovídá
skutečnosti, než to, co zde bylo tlumočeno.
A z tohoto názoru pak vyjde silná víra
jednak v samy sebe, ale i síla a posílení
důvěry také ostatních spolučinitelů,
spolusmluvníků mezinárodních a můžeme
hleděti klidnější a šťastnější
budoucnosti vstříc. (Výborně! Hlučný
potlesk.)
Místopředseda Udržal: Během debaty
došlo ještě několik pozměňovacích
návrhů, jež jsou vesměs dostatečným
počtem podpisů podporovány. Prosím,
aby byly přečteny.
Posl. Špatný (čte):
Vláda se vyzývá, aby poučením
všech bezpečnostních orgánů zajistila
nedotknutelnost členů Národního shromáždění
a zabránila, aby z důvodů politických
nebylo zneužíváno práva na zatýkání
při trestním činu samém.
V Praze, dne 28. února 1920."