Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Budoucímu vývoji dlužno přenechati věcný soud o tomto ústavním díle. Pro nás jest župní zřízení prostředkem k demokratické administrativě a na nás jest, abychom tuto formu vyplnili obsahem, který zaručí rozkvět republiky. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo poslednímu řečníku, p. kol. dru Kloudovi. (Zvoní.) Jest povinností mou, ještě sděliti, že došel mne návrh téhož zněni, který přečetl v závěru své řeči pan kolega dr. Herben, který jest podán jako resoluční a má býti uveden jako heslo, jako motto v čele ústavy. Pan dr. Herben návrh ten přečetl a já jen konstatuji, že návrh ten nese dostatečný počet podpisův a jest předmětem jednání.

Uděluji slovo p. kol. dru Kloudovi.

Poslanec dr. Klouda: Velectěné Národní shromáždění!

Z příkazu strany mám promluviti o jazykovém zákonu. Jest přirozeno, že jako poslední řečník za situace, ve které se nalézáme, kdy již každý nedočkavě čeká, aby mohl hlasovati, se vynasnažím býti co nejstručnějším. (Výborně.) Přes to však, velectění pánové, dovolte mi, abych následoval, řeknu, dobrého zvyku, který v této debatě byl zaveden. Slyšeli jsme zde citáty různých slavných a velkých lidí. Budiž mi dovoleno, abych si také zacitoval: Velký přítel národa českého, Arnošt Denis, ve svém závěrku slavného díla svého "Konec samostatnosti české" těmito slovy zakončuje své dílo: "Vítězové vyrvali sice Čechům zřízení jejich, samostatnost jejich, ano téměř jazyk a jméno jejich, ale nemohli odníti jim dějiny jejich a o dvě století později právě těmito dějinami národ český se obrodil a opět povznesl." A dnes, o století později, po těch prorokovaných 200 letech Denisových, velectěné shromáždění, jsme tak šťastni, že můžeme říci: Na vždy ty tam že jsou doby poroby a tísně, ponížení a ústrků! (Výborně! Potlesk.) Obnovili jsme svou samostatnost, vybudovali jsme znovu své státní zřízení, jménu českému zjednali jsme starou slávu a jazyku českému navrátili jsme a navracíme staré jeho dobré právo. (Výborně!) Máme svůj stát, jsme povoláni, abychom jej znovu vytvořili, v něm abychom vytvořili vlastní řád právní, jenž má býti základem státní pospolitosti. A, velectěné shromáždění, při tomto budování vlastního našeho rádu, státní pospolitosti, kolikráte bylo zde poukazováno na to heslo: odrakouštit se, kolikráte bylo ukazováno na nutnost odpoutati se od starorakouských method myšlení, od starorakouského nazírání. A jestliže kde, tož toto odrakouštění právě nejvíce jest na místě v otázce jazykové. Pro nás, pro náš národ, velectěné shromáždění, byl to ten nejcitlivější a nejbolestnější bod. Bude proto také těžké odpoutání, jak jsme mohli viděti z celé řady těch řečí, které zde byly proneseny, těžké odpoutání od toho starého myšleni v otázce jazykové, ale odpoutání nutné a odpoutání zdravé. Vestigia terrent, říkám hned na začátku, vestigia terrent toho rakouského polovičatého řešení otázky jazykové, jakého jsme byli svědky z dob, které my v politice naši pamatujeme.

Právem zde vzpomněl p. dr. Herben té doby, kdy jsme tvořili vlastní českou ústavu, r. 1500. V té staré naší vlastni české ústavě jazyku českému zákonem bylo vyhraženo právo jazyka státního, jazyka privilegovaného, jazyka nadaného a vybaveného všemi právy, která přísluší jazyku národa, který stát tvoří, stát udržuje a ve státě vládne. A toto privilegium, tato výhradnost státního jazyka českého platila až do roku 1627, až do té doby, kdy neblahá reakce habsburská stále tíživěji a tíživěji dusila nás, sahala po našem hrdle. Až do toho roku 1627 v Čechách a 1628 na Moravě, kdy vydáno bylo Obnovené zřízení, až do toho roku byl jazyk český jediným jazykem státním, od toho roku zřizuje se obnoveným zřízením zemským rovnocenný s jazykem českým jazyk německý. Postupem času vidíme, jak roste moc a síla dynastie habsburské, jak roste moc a síla státu habsburského proti našemu vlastnímu státu, který spolupomáhal ten bývalý stát rakouský utvořiti, vidíme, jak seslabuje se stanovisko jazyka českého, vidíme, že jazyk český ve své staré domovině, ve svém původním státě stává se pouze jazykem trpěným. A ovšem, sotvaže obrodil se a povznesl národ český, sotva že dostavuje se první jitřenka svobody a nastávají červánky našeho obrození, vidíme již, v plné síle že současně zvedá se se zápasem národním také zápas o jazykové právo, o právo jazyka českého. V roce 1848 - a prominete mi, že uvedu zde několik těch zastávek na křížové cestě utrpení jazyka českého - v roce 1848 vidíme, že dány jsou 2 kabinetní listy tehdejšího císaře Ferdinanda z 23. března a 8. dubna 1848, kde zase jazyk český staví se na roveň německému. Tedy jazyk český, kdysi jazyk národa panujícího a rozhodujícího v tomto státě, staví se na roveň jazyku, který teprve Obnoveným řízením byl prohlášen za rovnocenný s jazykem českým. A bylo to, řekl bych, jenom několik slunných let od r. 1848 do r. 1852, kdy vládla snesitelná praxe jazyková v Čechách, kdy respektována byla práva jazyka českého při úřadech a při vyřizování úředních záležitostí. Ale, jak přituhoval absolutismus, již zase umenšována byla práva, ukrajováno bylo práv jazyka českého a vidíme od r. 1852 do r. 1856, že již vydávány jsou tajné výnosy, tak zvané tajné výnosy Krausovy, které zavádějí neprávem - a budu míti příležitost ještě se o tom zmíniti - vnitřní úřední řeč německou. To je první zmínka o tom, kdy a jakým způsobem dostává se nám pojem vnitřní řeči úřední, německé, která potom tolik zlého natropila v našem veřejném životě a která, zdá se, že i při dnešním projednávání hrozí státi se takovým strašákem, který maří veliké dílo, které my připravujeme.

Tyto tajné výnosy Krausovy neměly žádného legálního oprávnění, nebyly vyhlášeny ve sbírce zákonů, nepříslušela jim moc zákonná, ale přes to podle nich bylo úřadováno.

A pak ovšem zase rozvíjel se ten zápas dále. Vlna úspěchů zdvihala se, vlna nezdaru padala dolů, jak to čas sebou nesl. V roce 1867 základním zákonem státním byla nám slíbena úplná rovnoprávnost jazyková všech kmenů, bývalý stát rakouský obývajících, v úřadě i ve škole atd. Ovšem, že tento základní zákon i toto jazykové právo zůstalo na papíře, jako tak mnoho dobrého a zásadního, co bylo v bývalém Rakousku dáváno.

Když po roce 1879 ústili naši zástupci od passivního odporu a vstoupili do říšské rady, byla jim v odměnu za to dána Stremayrova nařízení, která upravovala právo, užívati také jazyka českého v úřadech, kde dosud užíváno bylo výhradně němčiny.

A tak události běží a letí spádem. V r. 1897 pamatujeme všichni ještě Badeniova jazyková nařízení, která byla vyhlašována za 45 % splátku na práva národa našeho. V roce 1898 byla odvolána Badeniova nařízení a dána Gautschova nařízení. Zase byla odvolána, přišla nařízení Claryho, kterými bylo zavedeno úřadování dřívější.

Pak přišly předlohy Körberovy a tyto předlohy Körberovy, které byly, řekl bych, průkopníkem moderního správního nazírání, ale při tom měly za účel nás a nestaly se zákonem ani pozdější předlohy Bienerthovy z roku 1908 a 1909, a pak ovšem přišly již události a okolnosti, kde nepotřebovali jsme v Rakousku řešiti otázky jazykové.

Uvedl jsem schválně tuto krátkou historii těch několika dat, těch několik stupňů ve vývoji jazykovém, velectěné shromáždění, abychom si uvědomili, že to byly tyto spory a zmatky a různice jazykové, že to bylo pole největších rozbrojů v Rakousku, že to byla jedna z těch příčin, na které zhynulo a zemřelo staré Rakousko. Proto jsem, pánové, to uvedl, abychom si uvědomili, zda můžeme a smíme následovati Rakouska na této staré cestě, kde, řekl jsem, děsí stopy, zda můžeme a smíme následovati zejména my, kteří dnes přikročujeme k budování nové ústavy a nového jazykového zákona. Nemůže býti jistého důsledku z toho, co jsem řekl, než povinnost, abychom balvan jazykové otázky, který také v novém státě se navalil a navaluje se nám do cesty, odstranili (Výborně!) co nejdříve a pokud možná úplně. A tu ovšem říkám hned, velectěné shromáždění, že cesta, na které toto odstranění má jíti, jest vyznačena především námi samými. Dovolte, abych citoval z prohlášení nezávislosti národa českého, tedy z deklarace nezávislosti, jak byla vydána naší Národní Radou a našimi representanty v cizině, větu, která jest v tomto ohledu směrodatná. "Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národnostní menšiny budou požívati stejných práv". Deklarace Národní rady byla vydána ještě před převratem, ale není pochyby, že deklarace tato byla vydána legálními našimi představiteli, legálními našimi zástupci, byť tehdy ještě nebyli legálními v tom pregnantním slova smyslu, ale legálními, poněvadž my jsme je dodatečně uznali a dodatečně prohlásili za své a tím jsme ratifikovali všechna jejich státní prohlášení a jsou také pro nás závazná. Toto prohlášení jest jedno z těch, které zavazuje, příkaz, který bez cizího tlaku z vědomí vlastní své povinnosti jsme na se vzali, jsme povinni splniti. Proto, velectěné Národní shromáždění, nebylo pro nás ničím cizím, těžkým, ničím nepřijatelným, jestliže na mírové konferenci byl nám jako požadavek uložen, povinnost chrániti občany náležející k menšinám národnostním, náboženským i jazykovým. Po právu a po skutečnosti s těmito jinonárodními občany státními našimi musí býti nakládáno stejně, jako s ostatními občany státními. Tedy, velectěné Národní shromáždění, druhý závazek, který také jsme si sami uložili a dobrovolně na sebe vzali a který nás stejně zavazuje jako závazek náš vlastní, obsažený v deklaraci nezávislosti.

I třeba zkoumati, velectění pánové a dámy, zda-li jazykový zákon, o kterém jest se nám usnésti, s tohoto hlediska odpovídá těm zásadám, o kterých jsem se zmínil a které obsaženy jsou jednak v naší deklaraci nezávislosti, jednak ve smlouvě St. Germainské. Není pochyby, že náš jazykový zákon, jenž jako součástka ústavní listiny jest navržen, odpovídá těmto povinnostem a závazkům.

Bylo zde již mnoho mluveno o povaze a vlastnosti jazyka československého jako jazyka "státního" a "oficielního". Smlouvou St. Germainskou jest přiznáno státu československému právo, aby stanovil svůj jazyk, jak se v originále praví, oficielní, a jak my zde dnes překládáme, jazyk "státní". Ze státním jazykem našeho československého státu jest a může býti jedině jazyk československý a žádný jazyk jiný, o tom nemůže býti pochyby, neboť jsme historickým nositelem a tvůrcem tohoto státu. Mají tudíž pravdu ti, kdož říkají, že my tento stát vybudovali a že vybudovali jsme si ho pro sebe. Mají pravdu však i ti, kdož říkají, že jsme naprosto jiné stanovisko zastávali v Rakousku, protože Rakousko nemělo práva, aby vytvořilo jednotný, všeobecný jazyk státní. Jest velký rozdíl ve struktuře Rakouska a ve struktuře státu našeho. Ve starém Rakousku byly seskupeny jednotlivé země, byly to t. zv. historicko-politické individuality, z nichž jednou byly země koruny české, druhou země koruny svatoštěpánské a j. V těchto vysloveně historicko-politických individualitách určité národnosti byly národnostmi vůdčími. Byla to tedy zcela jiná struktura, nežli jaká jest u nás. V našem státě není takových historicko-politických individualit, a není jí zajisté ani Morava, ani Slezsko a ani Slovensko, jež bylo k nám připojeno. Také ani mluvčí strany moravské strany lidové, který zde dnes tak důrazně bojoval za autonomii zemí, nestavěl se na toto stanovisko, a to zcela právem, neboť nemohl by ani z historie odvoditi obdobné stanovisko historicko-politické individuality pro Moravu a Slezsko společně, ani pro Slovensko zvláště. Tím méně můžeme pak, velectěné shromáždění, zlomkům jednotlivých národů, které byly k nám smlouvou mírovou připojeny, přiznati vlastnosti takové individuality národní nebo státní, která by zakládala právo na vlastní státní jazyk.

Na druhé straně nelze pochybovati o tom, že jsme byli prohlášeni za národní stát a že důsledkem tohoto národního státu a důsledkem této politické národnosti, která nám byla mírovou smlouvou přiznána, může býti, má býti toliko jazyk "státní". (Výborně!) Jest to jeden ze samozřejmých důsledků. Druhým takovým samozřejmým důsledkem jest pro nás, kteří jsme prodělali všecky boje jazykové i menšinové martyrium ve státě rakouském a kteří známe praktický život v jeho nejspodnějších hlubinách a ve všech jeho důsledcích, jest, že také ti, kdož povoláni jsou obstarávati úřady a kdož povoláni jsou, býti jednak projeviteli vůle státu na venek, jakož i ti, kdož jsou prostředkovateli mezi státem a jeho jednotlivými příslušníky, musejí znáti jazyk lidu, který tvoří stát, po případě většinu ve státě, neboť tvrdíme, že úřady jsou pro lid a nikoliv obráceně. (Výborně!)

To jsou základní hlediska, ze kterých vycházíme my, když hledáme a když jsme také hledali řešení otázky jazykové. Já, velectěné Národní shromáždění, nebojím se říci, a nestydím se za to, že byla různá stadia v řešení této otázky jazykové, že byly různé etapy i u nás, v našem vlastním státě, poněvadž jsme hledali, hledali jsme to dobré, hledali jsme to potřebné, hledali jsme to nutné, to nutné, co bylo pro nás samy nutné, potřebné a zdravé, co jsme museli uvésti v soulad se závazky, uloženými nám mezinárodními smlouvami. Byly etapy při hledání toho jazykového práva. Výraz té vůle, o které jsme všichni jednotni, kterou chceme vtěliti v jazykový zákon, výraz pro to byl včera a předevčírem jiný, než-li je dnes. Ale, velectěné shromáždění, já, který jsem měl příležitost, prakticky projednávati ty různé jazykové, národnostní a menšinové spory, já který jsem tolikrát dovedl živě procítiti všechno to utrpení malého českého člověka, který ve své domovině byl vydán na pospas cizím úřadům a úředníkům, kteří s ním v jeho řeči nechtěli, nebo nedovedli vůbec mluviti, já, který jsem hned po převratu, ihned v prvních chvílích naší samostatné vlády žádal a prosil, aby jazyková otázka především byla upravena zákonem, neváhám říci, velectěné shromáždění, že řešení, ku kterému nyní dospíváme, jest řešením možným, postačujícím a uspokojujícím. My, velectěné Národní shromáždění, ovšem nespokojujeme se s textací, jaká obsažena jest v § 1. jazykového zákona, v němž jazyk československý jest prohlášen "jazykem oficielním (státním)" Náš klub měl příležitost, hned při prvním řešení této otázky důsledně postaviti se na stanovisko jazyka státního (Výborně!) beze všech vedlejších ohledů, bez každého postranního zřetele. Pro nás bylo rozhodujícím jen to, co jest potřeba našeho lidu, potřeba našeho státu.

Jestliže přes to, velectěné Národní shromáždění, dnes přicházíme s návrhem a žádáme, aby úvodní věta § 1. zněla: "Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky", a při tom v závorkách jest poukaz na čl. 7. mírové smlouvy, pak, velectěné Národní shromáždění, není to věc, nad kterou bychom se musili snad útrpně usmívati, není to věc, jejíž řešení bychom musili pokládati za tak nešťastné, jak zde bylo líčeno. Naopak můžeme říci, že tímto způsobem podařilo se nám harmonicky sladiti oba ty světy, které jsou na věci interesovány. (Posl. dr. Kramář: Vy jste optimista!) Oba ty světy, pane dre Kramáři, především náš lid. Ten ovšem při vší své lásce k Francouzům - a přece jsme slyšeli tolik nadšených obdivovatelů heroického národa francouzského - při vší své lásce k národu francouzskému těžko by rozuměl tomu, co je slovo "oficielní". Slovu "státní" bude rozuměti. Ovšem, velectěné Národní shromáždění, nesmíme přicházeti s důvody nebo námitkami, řekl bych, čistě filologickými. Není to dobře myslitelno, kdybychom začali to rozebírati, jako to rozebíral dnes pan dr. Herben. Kde bychom se zastavili? Při vší té lásce k čistotě jazyka našeho, při vší té nenávisti a odporu k cizáctví budete věřiti, že slovo "stát", "státní," je tak ryze české? Což to také není cizí slovo? A zde se, prosím, vede celé tažení pod heslem této ryzosti. (Posl. Moudrý: To jest politická filologie!) Ano, to je zřejmá politická filologie!

Velectěné shromáždění, když půjdeme na kořen věci, tedy nebude to tak zlé, jak se nám chce tvrditi. Jestliže na jedné straně dovedli jsme lidu českému srozumitelně říci, co je to, ten jazyk československý, že je to jazyk státní, jestliže na druhé straně respektujeme závazek, od našich vyjednavatelů převzatý ve smlouvě pařížské, tedy pak říkám, že harmonicky jsme sladili oba tyto zájmy. Pánové, račte odpustiti, já se na věc dívám velmi vážně, já, který jsem prodělal všecky etapy od toho jediného slova "oficielní" přes "státní (oficielní)", až jsme dospěli k této stylisaci, velectění pánové, já jsem si byl dobře vědom toho, co může znamenati špatný nebo nešťastný překlad. Já myslím, ze pánové, kteří za nás v Paříži jednali, mohli si toho býti vědomi (Poslanec Zeminová: Než-li to podepsali!), že jiné poměry jsou v Paříži, jiné při projednávání a podpisování mezinárodní smlouvy a jiné v tom malém a řeknu, zaostalém, ale přece jenom nám drahém českém národě. Jest jisto, že mohli ti pánové věděti, že ve Francii "officielle" znamená něco jiného, než naše oficielní. ovšem, kdyby byli předvídali, že při projednávání jazykového zákona nastanou tyto důsledky, jsem přesvědčen, že by si byli dobře rozmysleli, nechati tam slovo "officielle" a byli by si rozmyslili, překládati toto slovo "officielle" v úředním nám odevzdaném překladu, jako "úřední". Je to zase, pánové, počátek těch zmatků a ti, kteří nás zastupovali v Paříži - my jim nemůžeme činiti výtek, ale když se nám dnes přichází s tímto argumentem, my jsme oprávněni a povinni zeptati se pánů: To jste nevěděli v Paříži, to víte až zde u nás? (Výborně! Potlesk.)

Pánové, my se můžeme plným právem tak ptáti, protože jsme měli přiklad takového špatného překladu z jazyka francouzského do češtiny. Kdo jste byli činní v menšinové práci, víte, co to bylo za práci při sčítáni lidu, co znamenala rubrika "Umgangssprache - obcovací řeč", a pánové, kteří jsou v politice versírováni, vědí, že byla jistá mezinárodní smlouva a v té mezinárodní smlouvě bylo "la langue parlée ou maternelle" a bylo to přeloženo spatně a proti právu jako "obcovací řeč - Umgangssprache". Pánové, čeho jsme byli svědky na základě toho špatného, vědomě špatného překladu proti nám? Tedy zde byl již jeden příklad v dějinách, zde byl příklad v mezinárodních smlouvách, tento příklad se dotkl našeho těla, našeho národa, dotkl se příslušníků našeho národa. Tedy nelze věc odbýti jen takovým, snad řeknu, útrpným úsměvem nad tím, co bychom dnes my požadovali. Vždy jsou pánové chytřejší, když jdou z rady. Tedy dnes, pánové, po uplynutí tolika a tolika měsíců od událostí v Paříži se to jinak a veseleji kritisuje, než by se to bylo kritisovalo tenkráte, když se nám věc přinášela jako hotová. (Potlesk. Poslanec Zeminová: Tedy z vlastní chyby se dělá politická agitace!) Tedy, velectěné Národní shromáždění, prosím, abyste přijali ujištění, že to nebylo věcí lehkou, a snad pan dr. Zahradník, který byl v Národní radě účasten tolika porad, kde se o jazykovém zákoně tak důkladně jednalo a rokovalo, jistě dosvědčí, že byly hledány všechny možné cesty, abychom vyhověli jak nutnému zájmu našemu národnímu a státnímu, tak také nutnému ohledu na smlouvy mezinárodní.

Tedy, velectěné Národní shromáždění, jestliže navrhli jsme vám toto označení "československý jazyk jako jazyk státní, oficielní", pak myslím, že s dobrým svědomím mohu vám doporučiti, abyste tomuto řešení dali svůj souhlas, jako ku věci dobré a zrale uvážené a jako k věci prospěšné.