Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Dovoľte mi, ctené Národné shromaždenie, abysom v krátkosti odôvodnil tento svoj pozmeňovací návrh § 24. ústavnej listiny, ktorý zabezpečuje imunitu poslanců. (Místopředseda Udržal ujímá se předsednictví.) Zabezpečuje ju, ale nielen na dobu trvania mandátu, ale zabezpečuje ju i po uplynutí jeho poslaneckých práv a povinností. § 24. totiž vyslovuje, že "odepře-li snemovňa souhlas, je stíhání navždy vyloučeno".

Účel imunity je ten, aby poslanec za tú dobu, keď koná svoje poslanecké povinnosti, nebol nikým znepokojovaný, nebol vo vykonávaní svojich práv a povinnosti molestovaný. Ale účel tejto imunity nemôže byť ten, aby poslanec i po vypršaní doby mandátovej mohol žiť beztrestne. Imunita vzťahuje sa len na tie činy poslanca, ktoré on ako poslanec vykonáva, to je, ktoré koná vo snemovne, alebo i mimo snemovňu, ale v záujme republiky, alebo ktoré koná mimo snemovňu ako poslanec. Keď teda poslanec spácha nejaký prečin vo snemovne, tento skutok spadá pod imunitu. Keď ale poslanec spácha nejaký trestný skutok mimo svoje poslanecké práva, mimo snemovňu, imunita sa na taký trestný skutok vzťahovať nemôže a nemá. Lebo keby sme my imunitu takto rozšírili, vrátili by sme sa vlastne do stredoveku, keď ako vieme, kniežaťa, panovníci, niektoré kasty, zemianstvo, šľachtictvo, ba ako vieme, i cirkev požívala istej imunity. To bola ta povestná "imunita ecclesiastica". I v dnešnej pozdnej dobe vieme, že panovníci požívali imunity. Keď by sme tú imunitu rozšírili na poslancov, ako je u nás myslená, mali by sme vlastne 300 cisárov v našej republike, ktorí by beztrestne mohli konať akékoľvek trestuhodné skutky, lebo by sa spoliehali na to, že ich prívrženci, že tá politická strana, ku ktorej patria, im dá absolúciu. Ja si vysoko ctím všetky politické strany, vysoko si vážim inštitúcie snemu, ale odpusťte, ctené Národné shromaždenie, snemovňu nepokladám za dosť objektívneho sudcu, aby v trestuhodných skutkoch súdila nad svojimi členmi. My máme svoje súdy, ku ktorým všetci prechovávame najväčšiu úctu, a preto je povinnosťou i poslancov, aby sa v najväčšej dôvere postavili pred súd, keď ich súd pred seba predvoláva.

Ctené Národné shromaždenie! Čo ma k podaniu tohoto pozmeňujúceho návrhu viedlo, bola tá okolnosť, že ja ako Slovák som konštatoval, berúc do rúk české časopisy, menovite žurnály, čo sa v nich deje, totiž že od prvej až do poslednej strany sú preplnené samými pomluvami a urážkami na cti (Tak jest!) a že, vďaka vašim dosavadným trestným zákonom, skoro vždy bolo vylúčené, aby urazený dostal sadisfakciu od urážajúceho.

Jestliže my imunitu rozšírime v takom smere, ako to má na mysli ústavná listina, tak poslanci budú môcť beztrestne ohovárať a urážať kohokoľvek vo svojich časopisoch, a keď niekto požiada vydanie poslanca snemom, jeho politickí prívrženci, - menovite keď poslanec patrí k väčšine - celkom iste ho nevydajú, lebo snemovné strany v takých prípadoch nikdy nebudú súdiť ako sudca, ale ako politikovia. (Tak jest!) O tomto, ctené Národne shromaždenie, by sme mohli vám my, slovenskí členovia tohoto Národného shromaždenia zo skúsenosti veľmi mnoho príkladov spomenúť. Spomenieme len jeden.

Istý slovenský poslanec budapeštského snemu, ktorý bol zvolený do snemu na základe programu slovenskej národnej strany, bol zažalovaný pred súdom, že vo svojej programovej reči búril Slovákov proti Maďarom k nenávisti. Tedy ak to bol prečin, bol to čiste politický prečin, za ktorý by ho bola mala snemovňa hájiť a nevydať. A predsa, čo sa stalo: Imunitný výbor maďarskej snemovne odporučil toho poslanca vydať, snem ho vydal a súd ho odsúdil na jeden rok štátneho väzenia. (Slyšte!) Ako vidíte, ctené Národné shromaždenie, parlament je nie adekvátnym súdom a parlamentárne strany nemôžu sa postaviť na tú výšku objektivity, na ktorej stojí a má stáť neodvislý súd.

Mohlo by sa namietať proti tomuto môjmu pozmeňovaciemu návrhu, že niektoré prečiny sa behom krátkeho času premlčia, ale to sa naskrze neprieči môjmu návrhu preto, lebo ja hovorím o ústavnej listine, teda o takom zákone, ktorý má trvať v našej republike na dlhé a dlhé časy, kdežto naše trestné poriadky môžu sa meniť každoročne. My môžeme to premlčanie niektorých prečinov a zločinov predĺžiť na dlhšiu dobu, kdežto ustanovenie ústavné základných zákonov nebudú sa meniť, ale môže sa i to stať, že niektorý poslanec v poslednom mesiaci svojho poslancovania spácha nejaký prečin, za mesiac na to ztratí svoj mandát a ja ho nemôžem postaviť pred súd, ja pre prípad urážky nemôžem žiadať od neho zadosťučinenia preto, že on v poslednom mesiaci svojho poslancovania dostal imunitu od snemovni. Ale aby niekto mi nevytkol, že týmto mojim návrhom boly by otvorené dvere prenasledovaniu niektorých poslancov preto, že ako poslanci spáchali nejaký politický prečin, pre ktorý ich bude môcť budúca vláda alebo budúci snem prenasledovať, svojim pozmeňovacím návrhom odporučoval som, aby pre politické trestné činy imunita trvala na vždy, ale pre iné trestné činy, pre obyčajné - aby som sa tak na krátko vyjadril, pre sprosté trestné skutky - aby imunita trvala na dobu trvania mandátu. A preto štylizoval som svoj návrh tak, že by sa druhá veta §u 24. premenila na takýto spôsob: "Odepře-li sněmovna souhlas, jest stíhaní pro politický trestní čin na vždy, pre iné trestné činy na dobu trvaní mandátu vyloučeno." Prosím ctené Národné shromaždenie, aby tento môj pozmeňovací návrh prijalo. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Udržal: K slovu přichází prof. Fišer. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Fišer: Vážené Národní shromáždění!

Zákon předložený nám ku schválení jest nejen uhelným kamenem výstavby naší správy státní, ale také další etapou historického vývoje. Nejen okamžitá potřeba reformy veřejné správy v republice, ale celý předcházející vývoj zdůvodňuje tuto reformu. Jako při každé reformě, i při této staví se proti sobě dva světy, jeden, snažící se o zachování stávajícího, osvědčeného řádu, druhý, usilující o dovršení předcházejícího vývoje ve smyslu demokracie a pokroku. Že ani tato reforma, zejména v předložené nám formě, není konečným rozřešením problému reformy, jest samozřejmo. Bylo řečeno, že svěřením značné samosprávy do rukou občanstva stáváme se nejpokrokovějším státem v Evropě, Ruska nevyjímaje. Toto demokratické zřízení jest však na druhé straně, která chce tuto reformu, pramenem nespokojenosti, z níž vzejde snaha po jeho zdokonalení ve smyslu demokratickém. Už z toho patrno, že vývoj musí jíti dále.

Župní zřízení jest "reforma správy, která má býti postavena na základy demokratické a občanstvu má být zabezpečen rozsáhlý vliv na veřejnou správu a poskytnuta možnost, vyvíjeti širokou činnost pro hospodářský, sociální a kulturní pokrok obyvatelstva ve správních územích". To jest program reformy a dlužno doznati, že řádně a demokraticky plněn, znamená pokrok.

Župní zřízení má však také vyšší cíl a tím jest jednotná konstrukce celého státu.

Pro mne neznamená župní zřízení tuhou centralisaci správy státní, nýbrž jest mi zdravou decentralisací tím, že přenáší značnou část úkolů veřejné správy do krajů, t. j. v menší, jednolitější správní obvody, v nichž široké vrstvy obyvatelstva mohou dojíti přímé účasti na správě veřejné, zejména na poli sociálně-hospodářském. Tato účast může býti mnohem větší, nežli byla při zemské samosprávě, která se sice osvědčila a byl jí vzdán dík a uznání, ale nelze ji srovnati dobře se základní myšlenkou této reformy. Působnost okresních výborů českých, které představovaly příliš drobné správní obvody, nyní se rozšiřuje i prohlubuje. Činnost silničních výborů moravských, které byly vždy jen pahýlem, neschopným vnitřního vývoje podle potřeb nové doby, se tím staví na docela nové základy. Tedy i na Moravě, přes dobrou správu zem. výboru moravského, znamená župní zřízení pokrok v tom smyslu, že decentralisuje soubor úkolů hospodářských, sociálních i kulturních z ovzduší zemského centra a přenáší jej do sídel župních. Jest to rozdělení bývalé zemské správy na kraje, které, jsouce si soběstačnými, mohou vytvořiti silná správní a hospodářská tělesa, v nichž občanstvo může mnohem účinněji zkoumat a obstarávati své sociální, hospodářské a kulturní zájmy, podporovati tělesné i mravní blaho a vzdělání obyvatelstva, zlepšovati dopravní, bytové a zdravotní poměry. Župní zastupitelstva, plníce v tomto smyslu své úkoly, mohou podstatně přispěti k zvýšení kulturní i mravní úrovně širokých mas lidových, daleko lépe, než zemská samospráva.

Zájem o hospodářské, sociální i kulturní otázky, dnes tak živý, může župami přinésti ozdravění poměrův a přikloniti lidi myslící a pracující veřejně k plodné reální práci ve veřejné správě místní, na jejímž rozkvětu tolik závisí budoucí zdar republiky.

Zřízení župní není pro nás, ani pro Slovensko něco zcela nového. Od počátku rozvoje našeho státu, v dobách nejstarších, někdy v XIII. stol., objevují se určitě prvky zřízení krajského, které se vyvíjí na instituci specificky českou, ovšem v duchu doby na jiných základech, než jaké požadujeme pro ně dnes. Krajské sjezdy stol. XV. jsou již institucí samosprávnou.

Jako v našem duchovém a mravním úsilí navazujeme na doby rozkvětu českého státu i v této věci samosprávy župní můžeme navázati na něco, co bylo chloubou českého veřejného práva. Jako vše ostatní, i toto zničila doba pobělohorská. Samosprávný charakter této instituce mizí a pod správou Habsburků přeměňuje se tato ponenáhlu v útvar zeměpanský, který v době tereziánské se stává nástrojem vlády proti našemu národu. Poněvadž na Moravě české zřízení krajské zaveden až v době protireformační, jest tam institucí zeměpanskou stále. Zápas o samosprávu krajskou v době nové jest znám, její potřeba uznávána vždy, ale pro nás stalo se zřízení krajské nepřijatelným z důvodů národnostních i státních, poněvadž bylo R. U. prostředkem proti nám.

Na Slovensku jest župní zřízení prastarého původu. Tam jest župní tradice vžilá, takže nebude tam naše župní zřízení něčím cizorodým, i když naší správní reformou dostane nový obsah.

Autonomie zemská, na způsob staré naší zemské samosprávy, byla by tam něčím zcela novým. I když dnešní poměry na Slovensku s vládou bratislavskou jsou přechodně opatřením nezbytným, přece pro stát unifikovaný neznamenají takové nebezpečí, jakým by byla zemská samospráva.

My v našich zemích zemskou správu rušíme a župním zřízením se Slovenskem unifikujeme celý stát.

Unifikace celého území republiky československé- toť konstruktivní smysl celého župního zřízení. Toto je nám nejen prostředkem, ale přímo základním kamenem veřejné správy celé republiky. My tento stát budujeme od základů nový a proto nemůžeme zachovávati staré feudální formy - a jen formy - království, markrabství atd., nýbrž musíme hledati uspořádání, souhlasící s duchem doby, zejména s novodobým pokrokově-demokratickým a socialistickým pojetím úkolů veřejné správy. (Předseda Tomášek ujímá se předsednictví.)

Župy v tomto duchu organisované jsou zřízením, které je v plném souhlasu s myšlenkou naší revoluce. Velké revoluce západní přinášely vždy pád přežilých starých forem správních, na prvém místě pád starého rozdělení země. Francie po velké revoluci ruší staré kraje historické a rozděluje své území na nové správní obvody.

Itálie po svých převratech, když konečně došla cíle svého sjednocení od Messiny po svahy Alp, zrušila stará historická území drobných státův a republik a zavedla si nové rozdělení správní jako prostředek k unifikaci mladého státu. Nalezli bychom ostatně analogie i v Rusku a jinde. Všude, kde byl pokrok, projevují se zevně zdravé vývojové tendence novými formami správními, t. j. úsilí, při řádné decentralisaci zároveň unifikovati celý stát politicky, administrativně i hospodářsky. Jestliže se jevila tato potřeba ve velkých státech, jest u nás tím naléhavější, čím více a uměleji vyvoláván byl rozdíl mezi obyvateli koruny svatováclavské.

V politické historii naší nalezli bychom často ono umělé vyvolávání duchů, ony různé separatismy, které směřovaly vždy ke škodě národního celku a byly podloženy tendencemi onoho divide et impera, ať se strany nepřátel státních či národních, nechci-li již říci, že se uplatňovaly i zájmy menších skupin nebo dokonce osob.

Rozbít národní jednotu v naší válečné revoluci, byl zájem nepřátelského státu a jeho pomocníkův a já se bojím, aby uměle stavěné překážky státní unifikaci nepoškodily to, čeho nám revoluce dobyla. Tendence slepě autonomické jsou pro nás nebezpečím velkého dosahu, neboť logicky vedou a vedly by nejen k státnímu dualismu, ale dokonce k trialismu českomoravskoslezskoslovenskému, který by ohrozil trvání a zdárný rozvoj celé republiky v samých základech. Kdo o sobě říká, ze je katexochén národní, neměl by státi o zemské autonomie, neboť naše území, které není národnostně homogenní, musí býti silnou moderní veřejnou správou unifikováno administrativně, abychom si udrželi to, co jsme si vykoupili krví a utrpením. Já aspoň v autonomii celků zemských vidím systém přímo nebezpečný republice. Nebojím se župního systému ani, jak bylo namítnuto, po stránce svérázu územního. Svéráz v administrativě jest nebezpečím, které vede k anarchii a ostatní svéráz se uchová v župách právě tak, ba lépe, než v celcích zemských.

Dnes není a nemusí nám býti zemská samospráva ochranou proti nepřátelskému státu, poněvadž stát je náš, máme ho sami v rukou, my to budeme, kteří budou říditi jeho osudy. Vládu můžeme míti jen jednu a vedle ní nemohou se udržovati vedlejší autonomistické vlády zemské. To by byl rozvrat státu nebo aspoň stálé jeho nebezpečí.

Župní zřízení, jak jest nám předloženo po kompromisu politických jednání, mne ovšem zplna neuspokojuje, ne proto, že je to dílo kompromisní, ale proto, že vychází autonomistickým přáním vstříc až na krajní mez. To jest na škodu i újmu nejen celé myšlenkové konstrukci župního zřízení, ale tím, že přece jen župy jsou rozhraničeny v obvodech starých zemských hranic a že je župám dána možnost, v tomto rámci a jen v něm slučovati se v zemské svazy, jest dána vývoji celá řada možností, které mohou obnovovati zemské autonomie k zcela nezdravému rozsahu. Ustálení konstrukce jednotného státu jest tím porušeno a do budoucnosti zneklidněno. Zdá se mi, že tato forma svazů zemských není už kompromisní. Svazy župní snad netangují pravomoc státu a podléhají jeho přímé kontrole i kompetence jejich je více méně odvozena z kompetence žup samých, ale přece mezi župami a státní správou staví se mezičlánek, který může býti zárodkem něčeho, co může míti tendenci státně odstředivou. V tom vidím nebezpečí, které ohrožuje ne už unifikační smysl župního zřízení, ale mnohem více. Nemohu se zbaviti obavy, abychom přes župní svazy zemské, přece jen nespěli k trialismu. A když ne přímo k trialismu v politickém slova smyslu, přece jen nemohu se zbaviti obav, abychom budoucímu vývoji správnímu nekladli v cestu překážky, které by zbavovaly naši veřejnou správu nejzákladnější podmínky jejího rozvoje: aby byla pružná a přizpůsobivá k životu. Novodobá demokratická a socialistická správa musí vycházeti potřebám života vstříc, strnulost a formálnost ji byrokratisuje a tím životu odcizuje.