Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Kornel ze Všehrd káral humanisty své doby a hájil proti humanistům své doby jazyk český, proto, že oni rádi užívali latiny a řečtiny a pravil o svém mateřském jazyku v knihách svých v jedné předmluvě: že "hojnost a bohatství jeho z toho může poznáno býti, že cokoli v řecky, cokoli v latině může býti pověděno, totéž může pověděno býti česky; co se pak hladkosti jeho týká, nevím - praví Všehrd - by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým pověděno býti nemohlo, jako řeckým neb latinským". A hle, hojnost a bohatství českého jazyka mizí nám, jakmile máme v čele svého jazykového zákona dát české slovo! Kde je ta hojnost a bohatství jazyka? Je vidět, že se nikdo o to nepokusil, nikdo se nestaral, abychom cizí slovo nahradili slovem svým.

Nevěřím, že bychom nenašli vystižného překladu pro pojem francouzský. Maďaři měli v zákoně, - aspoň jak někteří kolegové Slováci mne tím ujistili - že úředním jazykem maďarského státu jest maďarština. Obešli se bez jakéhokoliv nejasného cizího slova. (Tak jest! ze slovenských lavic.)

A ještě jednoho slavného krajana měl bych uvésti. Je to náš slavný exulant Pavel Stránský. Když psal v cizině "Respublica Bojema", naříkal si na zlozvyk svých vrstevníků, že oni rádi užívají cizích slov, kazimluvův a zejména praví, že někdy mluvívají tak, jako kdyby snili, spatřují v tom něco hezkého a kratochvilného, když lidu českému užívají "cizomluvů". Myslím, že i slovo "oficielní" jest cizomluv.

Nezapomínejme, pánové a paní, že řeč jest výrazem také myšlení. Je-li kdo vůbec povolán mysliti jasně a přesně a mluviti jasně a přesně, tedy je to zákonodárce. Mluvme jasně a přesně a pak to nemůže býti jazyk oficielní.

Chtěl bych konečně ukázati, že nemusí tento titul rozčilovat nikoho. Nemusíme se obávati, že název toho našeho jazyka bude pramenem, z něhož bude prýštit spokojenost nebo nespokojenost Němců, Maďarů, Polákův a jiných. Ne. V tom titulu, v tom všeobecném hesle nebude pramene spokojenosti neb nespokojenosti. Uspokojení nebo znepokojení vypsat z toho, jaký bude zákon. Uděláme-li promyšlený a propracovaný jazykový zákon, to bude důležité. Zákon a ne nařízení, neboť s nařízením máme zkušenosti smutné. Jeho zásadou ovšem musí býti, že každý Čech, ale také každý politický Čechoslovák jiného jazyka musí a má ve svém jazyce dojíti spravedlnosti v celé oblasti tohoto státu. Propracuje-li se takový jazykový zákon, uvidí Němci i Maďaři i ti jiní, že jich utiskovati nemíníme. Mám dokonce to přesvědčení, že při propracováni a provádění praktickém podrobného zákona jazykového naskytnou se mnohé příležitosti, kde se tvrdosti odstraní, kde budeme moci odstranit také zbytečné písaření v zájmu rychlé práce atd. a velmi mnoho jiných odchylek, což při tom všeobecném rámcovém programu vyloučeno není. Všeobecný rámcový program nemůže býti uspokojivý a opakuji, pouhé nařízení podle minulých zkušeností našich povede k nekonečným sporům jazykovým u soudů, politických úřadův atd.

Když my - naše strana - mluvíme o jazyku státním, českém, tedy jistě utiskovati nechceme. Jsme toho příliš pamětliví, jak nepříjemno nám bylo v Rakousku, když jsme sami byli utiskováni.

A já, vážené shromáždění, nebojím se ani té humanity, zejména ne té humanity presidenta Masaryka, o které zde bylo promluveno z jakéhosi nedorozumění. Humanita, čili, jak říkali někdy Palacký, Šafařík, Kolár, čisté člověčství, čisté lidství, stane se všeobecným náboženstvím všech národů, které usilují o bratrství lidstva, jest to myšlenka, že lidstvo spěje k bratrství a národové mají ve jménu humanity tomuto bratrství a tomuto lidství se přibližovati. To jest humanita, na rozdíl od humánnosti atd. Humanita, především v tomto smyslu, není žádná chabost. Masaryk sám řekl jednou, že humanita není špitál. Humanita nezakazuje člověku bránit se, to nejsou názory Tolstého o neodporování tzn. naopak, podle názoru Masarykova humanita přikazuje každému člověku, aby se bránil i železem tam, kde mu někdo sahá na život hmotný nebo duševní. Jest povinnost, brániti se, povinnost, brániti se i do krve. Humanita stojí na zásadě: já pán, ty pán. Všude tam, kde jde o právo a spravedlnost, humanita káže bojovat. Potřebujeme-li vidět živý exemplář člověka humanitního, jest to náš president Masaryk sám, neboť nikdy v životě nebyl ani chabý, ani slabý. Kdo provedl revoluci, konečně i revoluci krvavou a poznal, že v boji o život, jako se u nás jednalo, musí platit až i zásada: oko za oko a zub za zub, ten nemůže mluviti o této humanitě jako o nějaké nauce slabosti a o hlásání evangelia nějakých dobročinných, nebo polívkových spolků. Tedy my i tak můžeme přistoupit, alespoň my, kteří jsme vyznavači této humanity, na náš jazykový zákon v tom znění, které chceme, neboť tomu nepřekáží idea humanity. A to by byl, pánové a dámy, poslední apel, řekněme: poslední bojovný akcent, který ještě s naší strany do debaty o ústavních listinách se přináší.

Jakožto poslední řečník naší strany chtěl bych ještě pronésti několik všeobecných myšlenek o posledních událostech v této sněmovně, o dni včerejším i dnešním a chtěl bych jakýmsi, řekněme, významnějším způsobem zakončiti debatu se své strany.

Přátelé! Zdá se mi, že z této sněmovny vymizela radost. Ani z jediné řeči, ať přátel připravené ústavy, ať odpůrců, nezaslechl jsem ani zákmitu radosti. A já se netajím tím, že dnešní den pokládám za den radosti. V několika hodinách přistoupíme k aktu, který bude na mnoho století památným v našich dějinách. Rozpomeňte se, přátelé, že naposled - ponejprv a naposled, kdy český národ dělal svou vlastní ústavu - to bylo roku 1500. Ponejprv a naposled, kdy ji český národ dělal svobodně. Mám na mysli tak zvané Zřízení zemské z doby krále Vladislava. Tenkráte ponejprv vyšel český zákoník ústavní. Byl to prvý svod zemských zákonů království Českého, jakého doba před tím nevykonala. Pozdější zemské zřízení, na příklad z r. 1549, bylo již skládáno za panování Habsburků. A na tisku těch zřízení zemských z r. 1549 je výslovně poznamenáno, že byla korigována a napravována králem Ferdinandem I. Od té doby tedy nedělal český národ ústavy svobodně, až teprve dnes dokončujeme nové dílo ústavní, - dnes, 28. února 1920 - tedy po 420 letech.

Já chápu, co na okamžik vypudilo z tohoto domu radost. To jsou ty poslední zápasy a boje stran kruté, boje nemilosrdné a nelítostné, ale, pánové a dámy, - jen slaboch, nebo jen člověk příliš zchytralý nebojuje za své přesvědčení do krajnosti. Všichni jsme zde tedy bojovali a - myslím, také všichni na tomto bojišti padli. Jediný vítěz, který z tohoto domu vyjde, o je kompromis! Kompromis všech stran a vrstev, jak je právě národ náš představuje.

Naše strana ovšem by mohla nejvíc naříkati na to, že z návrhů jejích co nejméně bylo pojato do ústavy, a mohla by zejména naříkati na to, že těmi vázanými listinami provádíme něco nového, neslýchaného a nevyzkoušeného, to jest, že jsme postátnili strany. Strany české se stávají organismem státním. To jest něco, čeho se bojím. Nikdo neznáme důsledků této novoty.

Naproti tomu netajím se tím, že ti členové Národního shromáždění, kteří sdělávati tuto ústavu, opravdu se mnohému naučili u nejpokrokovějších národů, co se do naší ústavy vepsat smí a má. Máme v ústavní listině některé dobré zásady, že bych mohl jedním slovem říci: tato ať ústava neudělá hanbu našemu národu. (Výborně!)

Poněkud nám vadil ten chvat. To bylo za proti zásadě právníka našeho Všehrda, který radil podle starého přísloví, že raději tři léta se má souditi a sněmovati, aby se udělal zákon, nežli jeden rok válčiti, t. j. aby zabránilo se domácím válkám, jež jsou prý nejukrutnější a nejškodlivější.

Jistě také dlouhé tajnůstkářství působilo k tomu, že v poslední chvíli byli jsme rozčileni a nedovedli jsme dosti promýšleti věci, které po případě i v té naší ústavě zůstanou vadné.

Avšak konec koncův ústava tato jest dílem nás všech, všecky strany jsou poraženy, všecky tu leží mrtvy, vítězným jest jen ten kompromis. Přátelé, k tomu slovo: My si říkáme, že jsme političtí bojovníci, všichni jsme bojovníci, ale když bojovníci, prosím, abychom byli také rytíři. To znamená, abych neuváděl všeobecnou formulku, definici nějakou abychom se chovali tak, jako se chovají Američané při volbě svého presidenta. Volby presidentské v severoamerických Státech bývají krvavé, skoro vždy několik lidí je zaplatí životem. Tyto boje však tím okamžikem, kdy se ohlásí výsledek a ukáží se transparenty v městech větších i menších, kdo jest zvolen, (zvolenec dostává přívlastek: "president nás všech". "Wilson, president nás všech"), tím okamžikem končí i rázem přestává nepřátelství stran. A to jest to politické rytířství. Dnešním dnem odhlasujeme ústavu a to bude "ústava nás všech". Všichni jí budeme vázáni. I když nejsme spokojeni, vázáni budeme a musíme jí býti poslušní. (Výborně!)

Ještě jedna věc zasluhuje, po mém mínění, aby byla vyzdviženam - a řekl bych s jakousi radostí vyzdvižena - z těchto ústavních debat. Stát se svým obyvatelstvem - dovolte, pronesu-li jakési doktrinářské výklady - má dvojí ráz. Jednou jest to národ, po druhé jest to společnost. Pokud se díváme na sebe jakožto lidé pokrevně příbuzní, jedním jazykem spojení, představujeme národ a tento národ má společné city. Tento národ má city a duši, to znamená, že usiluje literaturou, uměním, vědou a průmyslem vybudovati národní charakter, kulturu, všechno to, čím se může jen národní individualita lišit od národů jiných. Ale totéž obyvatelstvo, hledíme- li na ně se stanoviska společnosti, má své zájmy a třídy; toto rozvrstvení společnosti na zájmy a třídy jest věcí rozumu a nikoliv citu, vede někdy k bojům, po případě bojům tak krutým, že mohou oslabovati stát. Kdežto národnost, soudržnost a soustředivost vedou k posílení státu, zájmové rozpory vedou k oslabování, síla zájmů jest odstředivá. A tu vystupuje na jeviště vláda. Také naše vláda, která bude míti před sebou tuto ústavu. Vláda musí si býti toho pamětliva, že musí býti nalezena harmonie mezi národem a společností, mezi onou dvojí barvou, kterou představujeme ve státě. Proto mysleme na to, jak vláda má být složena. Není úkolem vlády, aby zájmy tříd anebo vrstev zamezovala, a také jich nezamezí. Žádoucno však jest, aby pokud možno představovala sdružení všech stran, aby to nebyl jen jednostranný zájem, který by byl ve vládě zastoupen. Takové vládě potom ovšem podaří se nikoliv zameziti třídní a zájmové rozdíly, nýbrž je mírniti, vyrovnávat, smiřovat a zejména na uzdě potud držeti, aby nikdy nepřevážily ony síly, jimiž má působiti národ jakožto představitel národnosti a kultury. (Výborně!) Pánové, mohu říci, že v tomto boji ústavním a vůbec v posledních dnech nikde neprojevil se takový hlas, který by ukazoval k tomu, že opravdové rozdělení našich stran na zájmy umlčuje cit národní, oslabuje cit naší soudržnosti a soustředivosti. Tento zjev pokládám za úspěch a vidím v něm znamení velmi dobré pro budoucnost.

Jestliže však přece někdo z těch posledních bojův a porážek cítí hořkost větší nežli radost a nemůže se vpraviti do nálady, kterou zde já tlumočím, totiž že by závěrečným a posledním aktem mět by býti akord smíření a rozumu, jestliže opravdu někomu tato hořkost kalí radost dnešního dne, tomu bych řekl, když je Čech: "Příteli, vmysli se do podzimu roku 1914 nebo do roku 1915, vmysli se v situaci, že bych k tobě byl tenkrát přišel a řekl: Chceš ty, který vězíš v babylonském zajetí faraónů habsburských, chceš ty tento dnešní stát republikánský s takovouto ústavou, anebo raději bys chtěl zůstati v starém Rakousku?" A kdyby to byl Slovák, tázal bych se ho: "Příteli, kdyby ti roku 1914 nebo 1915 někdo byl řekl: Bude ti dobrý takový republikánský stát s takovouto ústavou?" myslím, že by v oné chvíli nikdo nebyl v pochybnosti býval, jak ohromná jest událost dnešního dne, kdy přijmeme demokratickou ústavu Československé republiky. (Výborně!)

Já bych si byl přál, vážené shromáždění Národní, abychom zakončili ústavní dílo rytířským způsobem, o kterém jsem mluvil.

Proto hodlal jsem ústavnímu výboru prostřednictvím Národního shromáždění podati jistý návrh. Byl bych si totiž přál, bychom v čelo ústavy, kterou přijmeme, vepsali heslo. Taková hesla v čele ústavy nejsou nic nového; vždyť je vám známo, že tak učinily Spojené státy severoamerické prohlášením tak zv. lidských práv. A já jsem našel i v našich starých ústavních zřízeních, že na počátku vzývají nejsvětější Trojici, Boha atd., ano našel jsem také, že v čelo ústavy české položeny byly verše a že také konec její zakončen byl verši, ve kterých se projevuje nějaká dlouholetá zkušenost nebo státnická moudrost.

Myslil jsem, že by bylo vhodno, když my po 420 letech předstupujeme před Evropu a před celý svět s ústavou, že bychom měli v čelo té ústavy dáti toto heslo: "My, národ československý, chtějíc upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů toho státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.

Při tom my, národ československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin, stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový."

Při tom velikém boji a částečně i rozvášněnosti stran neodhodlal jsem se k tomuto návrhu. Ale kdyby kterákoli strana nebo kterýkoli člen tohoto Nár. shromáždění přijal tento návrh za svůj, abychom opravdu tím způsobem uvedli se do světa, byl bych šťasten, neboť bych se mohl domnívat, že jsem vás přesvědčil o tom, že můžeme dnešního dne to příští hlasování, které po několika hodinách nadejde, zakončiti jistým akordem smířlivosti a také akordem opravdové radosti z toho, že český národ po 420 letech svobodně mohl dělati zase svou samostatnou ústavu. A byť i byla nedokonalá, může ji odkázat potomkům, kteří budou moudřejší, aby ji opravili a zdokonalili. Tím končím. (Výborně. Dlouho trvající potlesk. Řečníku gratuluje předseda sněmovny Tomášek a poslanci všech stran. Poslanec Pik: To promluvil důstojný kamarád Masarykův! Výborně Hlučný potlesk.)

Predseda: Slovo uděluji panu kol. Dulovi.

Poslanec Dula: Slavné Národní shromáždění! Mám čest oznámiti, že i ve slovenském klubu, vedeném těmi jistými intencemi, které tu právě přednesl pan kol. dr. Herben, v předlohách ústavních cítěny byly dobré stránky, ale i některé stránky, které neuspokojovaly. Slovenský klub měl již vytčených svých řečníků a měl i svoje návrhy na změny jednotlivých ustanovení. Ale v zájmu, aby tento těžký porod naší ústavy byl již jednou ukončen, usnesl se, že řečníci, kteří se hlásili, odstoupí od slova a uspokojí se, že přednesu následovní apel na toto slavné Národní shromáždění dovolte mi ho přečísti (čte):

"Od prvých chvíľ slobody československej bolo stálou snahou všetkých zástupcov slovenského ľudu, aby všade tam, kde ide o zabezpečenie ťažko vydobytej národnej samostatnosti, postupovalo sa jednotne, bez ohľadu na stranícke záujmy.

Táto myšlienka udržala pospolu slovenský klub, složku to najrôznejších politických smerov, a dávala mu silu vzdor rozličným ťažkostiam, vždy a všade, pred očima mať výlučne veliké historické celkové záujmy národa. Nepadlo teda ťažko slovenskému klubu, podporovať snahu vlády, aby ústavné dielo bolo plodom spolupráce všetkých strán, a usnesené bolo jednotným súhlasom všetkých.

Na uskutočnenie tejto snahy pričinili sa všetky strany. Niektoré z nich priniesly v záujme veľkého cieľa tie najväčšie obeti, nakoľko odhliadly v ústave od uskutočnenia zásad, ktoré hlásaly od desaťročí vo svojich politických prejavoch a nekládly odporu proti ustanovizniam, ktoré nezodpovedajú nielen politickému, ale i spoločenskému a svetovému názoru značných vrstiev národa nimi zastúpeného.

Hodnotu ústavného diela nášho, ktoré dávame nielen vlastnému národu, ale i inorečovým občanom republiky, posudzovať bude cudzina dľa velikosti týchto obetí, prinesených v záujmoch budúcnosti národa na úkor tak mohutných a naliehavých iných potrieb, - posudzovať ju bude dľa tejto, zo vzájomných týchto velikých obetí vyšlej shody všetkých Čechoslovákov, - a nie dľa malicherných detailných ustanovení jednotlivých zákonov. Kreditu a vážnosti nášho štátu by iste lepšie poslúžilo, keby zástupcovia československého národa, riadiac sa podľa spomenutých zásad, udelili svoj jednomyseľný súhlas prípadne menej dokonalému dielu, než by v takejto osudnej chvíli národného života nevedeli sa vymaniť z historickej kliatby inštinktívneho straníctva, hanili pred celým svetom to, čo môže byť síce krehké, ale za čo zaangažovať celý národ, je ich historickou povinnosťou.

Slovenský klub apeluje na všetky strany, aby si uvedomily vážnosť prítomných dejinných chvíľ a vzchopily sa k jednotnému usneseniu." (Výborně! Hlučný souhlas.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, panu kolegovi dr. lvankovi.

Člen N. S. dr. lvanka: Ctené Národné shromaždenie!

Ako ste počuli z úst môjho predrečníka, slovenský klub usniesol sa, nepodávať žiadnych pozmeňujúcich návrhov na predlohy o ústave. Keď toto usnesenie vyniesol, vtedy som ja a niektorí moji kolegovia už podali pozmeňovací návrh, a síce na zmenu § 24. ústavnej listiny.