Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Hlavní směrnicí naší strany při tvoření ústavy bylo přesvědčení, že účelem státu jest prospěch národa a prospěch státu jest účelem politických stran. Ústava teprve přivede národ k plnému životu a umožní, aby byly splněny ony jeho naděje, které připínal on ke své samostatnosti. V ústavě, která s malými změnami snad bude dnes schválena, vidíme prvé demokratické dílo své svobody, neboť demokracie znamená pro nás mimo jiné také spolurozhodování všech, a nikoli diktát pouze jediné skupiny. Tužbou naší strany bylo, dáti republice parlament s největšími zárukami zdárné výkonnosti.

Proto jsme usilovali o systém dvoukomorový, a nesplnilo-li se naše přání úplně, nevzdáváme se naděje na zlepšení toho, co bude dáno v tom o směru pro počátek. V systému volebním ve velkých volebních skupinách s poměrným zastoupením vidíme veliký pokrok proti bývalému způsobu volení, při němž jednak nadpoloviční většina třeba jediného hlasu způsobila, že menšina zůstala po léta bez parlamentárního zastoupení, jednak v častých případech voleb tak zv. užších desítky tisíců voličů jedné politické strany byly nuceny voliti kandidáty stran cizích, které ještě včera potíraly, jako nepřátele svých zájmů a svého programu. Rovněž veliký zisk občanský pro všechny národnosti vidíme v tom, že hlasy minorit dojdou stejného uplatnění, jako hlasy voličů národa v oblastech kompaktních.

Přednosti i vady politických organisací jsou nám dobře známy. Jest nám však jasno, že o politické vyspělosti národa svědčí také co nejmenší číslo divokých, o nichž případným způsobem se již vyjádřil Karel Havlíček a s nimiž ve své parlamentní minulosti učinil národ nejsmutnější zkušenosti.

My vidíme v nechuti té části občanstva, která se nehlásí k žádné politické: straně, nikoliv vždy jen projev individuality, nýbrž skoro po většině zjev pohodlnosti, ba možno říci, začasté zjev občansko-politické lenivosti, kterou dlužno nyní u našich občanů jako republikánů pokárati. A budiž s bolem konstatováno, že právě část inteligence to byla, která dosud dávala přednost osobnímu pohodlí před účastí, aspoň nutně přiměřenou, na životě politickém.

Nedivme se proto, že ten, kdo se držel klasického: "Odi profanum vulgus et arceo", a se lidu vzdálil, nyní nečinně z povzdálí musí přihlížeti k tomu, jak lid, uchopiv se vlády, nezná těch, kteří z pohodlí nechtějí mezi lid jíti. Jsme přesvědčeni, že systém vázaných kandidátních listin bude hned po prvních volbách pochopen českým voličstvem a zvláště českým venkovem určitě pochopen jako lepší volební systém, než byl systém dřívější.

V ohledu práv a občanské svobody jsme přesvědčeni, že čest národa československého před celým světem a hlavně před našimi spojenci závisí na methodách politických, jakých použijeme proti národnostním menšinám republiky. Proto nejen, že se nevzpírá proti těm ustanovením ústavy, kterými se zabezpečuje všem občanům republiky rovnost před zákonem bez ohledu na rasu, národnost a náboženství, nýbrž ustanovení tato vítáme.

Soukromé vlastnictví a jeho ochrana jest nám požadavkem nejen sociálně, nýbrž i národně kardinálním a nezadatelným. V soukromém držení půdy co největším počtem Čechoslováků vidíme nesporné zabezpečení vlasti a národa s příslušným vzděláním. (Výborně!) Důkazy k tomuto tvrzení poskytla dostatečně historie obou větví národa, Slováků i Čechů. (Výborně!) Uznání a vyslovení této zásady v zájmu celonárodním přejeme si míti v ústavě způsobem, vylučujícím všechnu pochybnost. Jak rozumíme úkolům soukromého vlastnictví, dokázala naše rozhodující účast při reformě pozemkové. (Výborně!) Ideu lásky k vlastnímu domovu, k rodnému krbu a k půdě chceme vštípit statisícům nových nastávajících vlastníků půdy. Vedle práv soukromého vlastnictví klademe stejnou váhu na sociální povinnost i soukromého vlastnictví, zvláště k velikým úkolům moderního státu v rozumových sociálních reformách.

Svoboda učení, umění, vědy i víry jsou pro nás zásadami samozřejmými. Zvláště náboženství, jako vnitřní přesvědčení, jež určuje poměr člověka k bohu a bližnímu, je nám vznešeným a úctyhodným. Chceme proto, aby náboženství bylo povzneseno nad každé zneužívání, což vykonalo tolik zla v zaniklém státě, v našem minulém politickém životě i v celé naší historii vůbec. (Výborně!) Proto třeba upraviti poměr mezi státem a církvemi, který jsme zdědili po bývalé říši. Ženu, kterou jsme učinili v ohledu občanském rovnou s mužem, chceme povznésti také společensky a sociálně ku prospěchu národa na stupeň, který jí byl dosud odpírán. (Předseda Tomášek ujímá se předsednictví.)

Práva jazyka československého v republice vyplývají již sama ze vzniku a povahy státu. Budeme na stráži česko-slovenského charakteru republiky a soudíme, že tuto stráž a bdělost si nesmí pouze jediná strana prohlašovati za svoji výsadu (Výborně! Potlesk) a jediná si ji osvojovati. Či máme snad dokazovati, kdo to byl, jenž svou houževnatostí tento jazyk po staletí ochránil a v dobách nejtěžších uchránil, a máme snad připomenouti, které vrstvy národa svou vratkostí projevily v těžkých dobách malou vzdornost cizímu tlaku v ohledu národním a jazykovém? (Výborně! Potlesk.)

Jak republiku milujeme, dokázali jsme novou epochou našeho hnutí, jež jsme hned po převratu tu nově organisovali, vzhledem k novým úkolům republikánským v republikánskou stranu československého venkova. A z téže lásky k republice jako celku uznali jsme potřebu pronikavých oprav v dosavadní samosprávě, našemu venkovu tak milé a vžité a usilovali o nové rozdělení a uspořádání obvodů správních s jednotným vedením správy politické i samosprávné.

Bolesti a trpkosti, které tímto rozdělením župním vznikly, schladí a upraví svým časem praxe, která nutně musí korigovati některé závady, které vznikly z nezbytných kompromisů v nynější politické situaci. Jest nezbytno, aby republika jednak v příštích dobách zjednala nápravu tam, kde se zjistí snad křivda, jednak aby poskytla dostatečnou náhradu na jiném proti těm městům a okresům, které nemohly dnes své požadavky uplatniti.

Klub republikánské strany československého venkova hledí na vývoj věcí i do budoucna střízlivě nedělaje si ani ilusí, ani nepodléhaje černému pesimismu.

Povaha venkova sama je taková a zaměstnání rolníka nutí ho, nečekati žádných zázraků se žádné strany, nýbrž spoléhati jedině na sebe a svou práci. Těžká práce celoroční, zápas se živly přírodními, častá krutá zklamání a neštěstí v hospodářství naučilo českého venkovana jeho vlastní filosofii, jejíž hlavním znakem jest víra a naděje v půdu a práci, a láska k těmto oběma, a naučila ho zároveň hned napravovati zkázu novým energickým tvořením. Této filosofie přidrží se český venkovan, jda v prvních brázdách na poli svého samostatného, svobodného státu. Nebude dbáti krutosti osudu, že na tomto poli pracuje dosud spoután, zneuznán a posmíván a mnohdy v plen vydán ostatním stavům, které zhusta egoisticky chtějí vytěžiti všechno pro sebe z nové svobody, často jimi nesprávně chápané. (Tak jest!)

Český venkovan, věren tradici, zůstane věren půdě i práci a sladkou odměnou za to mu bude vědomí poctivě vykonané povinnosti vůči národu, jehož svoboda byla snem jeho předků v chaloupkách dříve dřevěných pod střechami doškovými.

Za tuto svobodu český venkovan ve svých zápasech položil hlavu, pro tuto svobodu padly tisíce synů českého venkova a pro tuto svobodu snáší rolník ústrky i v prvních dobách republiky v té pevné víře, že vytrvalost v lásce k půdě a práci byla, jest a bude jeho údělem i spásou a tím i spásou a zajištěním republiky (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda: Byly podány ještě některé další návrhy pozměňovací a žádám p. zapisovatele, aby je přečetl.

Zapisovatel poslanec Špatný (čte):

Za čl. V. budiž zařazen tento nový článek VI.: "Dokud nebude zvolen plný počet členů poslanecké sněmovny a senátu, stanovený ústavní listinou, je pro určení počtu poslanců a senátorů, potřebného k platnému usnášení podle ústavní listiny, rozhodující počet členů skutečně zvolených.".

Článek, označený dosavad čís. VI., budiž označen čís. VII. a tak postupně budiž provedeno přečíslování všech článkův až do konce zákona. Článek dosud VI. příště VII. bude zníti: Ustanovení článku I., II. a III., odst. I., a VI. atd.

V článku dosud VIII., příště IX., budiž místo článku VII. citován článek VII.

V Praze, dne 28. února 1920.

§ 56. Odstavec 1. mějž toto znění: "President republiky jest volen Národním shromážděním (§ 38)"; odstavec druhý nezměněn.

V Praze, dne 27. února 1920.

Podpisy

Odstavec 3. § 64. mějž toto znění: "3.) prohlašuje válečný stav, vypovídá s předchozím souhlasem atd.

V Praze, dne 28. února 1920.

Podpisy

§ 65. mějž toto znění: "President republiky slibuje před N. shromážděním (§ 38) na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů."

§ 73 mějž toto znění v posledních dvou řádcích:"konati své povinnosti a budou šetřiti ústavních a jiných zákonů."

V Praze, dne 27. února 1920.

člena N. S. dra O. Srdínka, dra Viškovského a soudr, na změnu § 118. ústavní listiny:

§ 118. mějž toto znění: "Vědecké badání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona.

V Praze, dne 27. února 1920.

Navrhujeme, l. aby v § 2. odst. 5 osnovy zák. jazyk., t. 2442, vynechána byla slova "se stranou", takže odstavec ten bude zníti:

"Moc výkonná ustanoví, kterým jazykem v těchto případech bude projednáváno."

2. aby byl škrtnut § 9.

Předseda: Všecky návrhy nesou dostatečný počet podpisův a jsou předmětem jednání. Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. kol. dru Herbenovi.

Posl. dr. Herben: Vážené Národní shromáždění! Paní a pánové! (Nepokoj.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Dr. Herben (pokračuje): Ještě v poslední chvíli rád bych učinil na toto Národní shromáždění apel, pokud jde o jazykový zákon. Některé politické strany se zpočátku vůbec bály, aby český jazyk byl prohlášen za jazyk státní. Bohudík, obava ta aspoň částečně odpadla. Nechápu, proč se toho bály. Toto prohlášení národního jazyka za jazyk státní jest prostě výraz holé skutečnosti. My Čechové jsme tento stát založili, my jsme v něm národní většinou, my mu dáváme kostru i ústrojí, není tedy žádného důvodu, abychom se báli mluviti o tom, že jazyk český je jazykem státním. Český v Čechách, slovenský na Slovensku. Jestliže jsme se v Rakousku bránili houževnatě státnímu jazyku, byl to zase jen výraz holé skutečnosti, neboť to přece byly poměry jiné. Němci nebyli jedinými zakladateli a představiteli toho státu a také nebyli jeho většinou, nýbrž jako menšina vnucovali většině národů Rakouska svůj jazyk zrovna tak, jako maďarská menšina národům nemaďarským, na př. Slovensku. My nechceme vnucovati československý jazyk vůbec a žádáme pro něj účinnost jenom tam, kde toho státní ústrojí vyžaduje. Výjimek a výhrad jest dosti a bude jich snad ještě více, až praxe ukáže a poněkud se to v praxi vyzkouší. Nebudeme naprosto říkati, že každý Němec neb aspoň každý vzdělaný Němec jest povinen uměti česky. My budeme říkati, že každý jest povinen uměti československy, kdo toho potřebuje, a že jsou to úředníci a zřízenci státní a úředníci vůbec, o tom nemůže býti pochybnosti. A jestliže zavedeme státní jazyk český do škol, dává se tím Němcům, Maďarům a jiným národům v naší republice příležitost velmi vhodná.

Ale na té přednosti československého jazyka musíme trvati teď i příště. Mistr Jan Hus nebyl národní fanatik. Kdo pronesl větu: "Kristus ví, že jest mně dobrý Němec milejší než špatný Čech, byť to byl můj vlastní bratr" - to není národní fanatik, a přece Hus za poměrů téměř stejných, ba snad o něco horších, žádal: "aby Čechové v království českém podle zákonů, ba podle zákona božího a podle pudu přirozeného byli první v úřadech království českého, jako jsou Francouzi v království francouzském a Němci ve svých zemích". To jest požadavek prosté skutečnosti, prostého fakta, to jest věc, která není vynucena ani z pýchy národní, ani z úmyslů zlovolných.

Ale, velectěné shromáždění, mluvme si třeba o jazyku úředním nebo vyhledejme si ještě jiné slovo, které by se nám hodilo, aby mělo smysl jazyka státního, jen o to bych vás prosil: pusťme z toho svého zákoníka to slovo "oficielní".Já nevím, co je to oficielní a jste-li upřímní, pánové a dámy, musíte říci, že také nevíte, co je to oficielní. Z nás nikdo nemůže věděti, jaký smysl slovo to má v národě, jehož je to slovem. My mluvíme o tom, že některá zpráva v novinách je oficielní, že někdo vykonal návštěvu oficielní. To má pro nás jakýsi smysl, že vykonal něco úředního aneb obřadního, ale jazyk oficielní jest nám mátoha naprosto nesrozumitelná, nejasná a neupřímná. Pochopuji prohlášení pana ministra spravedlnosti jménem vlády, že tímto slovem chceme prokázati věrnost k těm smlouvám, které mezi spojenci, přáteli našimi a námi, byly uzavřeny ve Francii, ale přece jen myslím, že i ti naši spojenci a přátelé jsou tak moudří, že si toho byli vědomi, že my doma nebudeme mluviti francouzsky a že ten pojem "jazyk oficielní" přeložíme si svým vlastním výrazem. Bylo by smutné, aby naše vláda neměla dosti výmluvnosti, aby vyložila, že tím neporušujeme věrnost k těm smlouvám. To nemůže býti důvodem. Na mne slovo "oficielní" působí přímo způsobem ponižujícím. Jednáme o jazyce mateřském, o jazyce svého státu československého a hned do titulu nemáme českého slova (Výborně!) Nemáme důvěry k tomu, že bychom ve svém jazyce měli slovo, které by vyjadřovalo naše myšlení. Já v tom cítím neúctu, podceňování a přímo odkazování našeho jazyka do čeledníku, jakmile se nehodí do ústavní listiny. (Výborně!)

Hus - abych se vrátil k autoritě, kterou uznáváme všichni zde v této sněmovně - v jednom ze svých spisů cituje Nehemiáše a praví: "Jako Nehemiáš, když slyšel, jak židovské dítky mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky a proto je mrskal a bil"; též nyní hodní by byli mrskáni Pražané i jiní Čechové, kteří dnes mluví odpoly německy a odpoly česky, takže, když pravý Čech slyší, ani jak lidé mluví, nerozumí jim, co mluví". A já vidím dnes před sebou toho "pravého Čecha" našeho venkova, kterému jednoho dne mám říci: že jazykem našeho státu jest jazyk oficielní. Ten pravý Čech bude vypadati jako ten Čech z doby Husovy, který nerozuměl mluvícím zpola česky a zpola německy.