Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Co pak jest ta neb ona strana složena ze samých snad starých lidí a druhá z mladých? Zde tomu není tak, vždyť zde jest známo, že právě jest každá strana asi stejným skoro způsobem promíšena, možná že by to procento v jednotlivých stranách podle věku nevypadlo příliš různě a možná že by nevypadlo ani výhodně pro ty strany buržoastické. O tom se nechci šířiti, ale tolik je jisto, že ti, kteří by volili od 30 let nahoru, byli by lidé zkušenější a že by to byli přece jen jiní lidé, než ti voliči, kteří tu jsou od 21 do 30 let, ku kterým mám také respekt. Nechci je podceňovati, ale jsou přece menší zkušenosti životní. Ani to by nepadalo na váhu, nýbrž zde padá na váhu to, aby obě sněmovny byly od sebe odlišné. Tím nechci říci, aby nebyly demokratické. Já jsem již naznačil, jak by se dal udělati senát podle osvědčeného vzoru francouzského, kde by se mohl voliti senát z obcí, krajských zastupitelstev atd. To všecko by šlo. Co se týče těch ostatních návrhů, aby byli na př. jmenováni členové presidentem atd., to se i mému stanovisku příčí. Nebyl bych pro to, neosvědčilo se to ani ve Francii, tam byl takový způsob napřed a pak od toho ustoupili.

Tedy z těch právě důvodů musí naše strana státi na tom, aby zde byl ten rozdíl ve věku stanoven vyšší než 26 let. Zdá se mi to býti skutečně komickým vysvětlením. Ono je to trochu divné, proč je to právě 26 let, proč to nebyl 25. nebo 27. rok. Jest vysvětlení ve vládní předloze, že se prý může státi starostou v obci někdo, komu jest 26 let. Následkem toho by nemohl starosta obce voliti do senátu. Jaké neštěstí? Kolik pak jest těch starostů v Československé republice, kterým je 26 let? Většina starostů jest starších, jistě jsou již přes 30 let. Pro těch několik starostů, kteří by nemohli voliti do toho senátu a kterým by bylo méně než 30 let, není třeba v předloze dělati volební právo už od 26ho roku. Tedy myslím, že tento důvod se mi zdá býti takovým, že se to tam nemělo dávat, a zdá se mi to býti spíše směšným a komickým, než vážným. A to právě jest to, co nás tím více musí vésti k tomu, abychom stáli na tom, že sněmovna senátní má býti volena od občanů starších než 30 let.

Při té příležitosti se zmíním také o vázaných listinách, jež platí rovněž pro senát, jako pro sněmovnu poslaneckou. Již se zde mluvilo o tom několikráte a s naší strany také. Proto nechci opakovati to, co jak ostatní řečníci z mé strany, tak i jiní proti těmto vázaným listinám uvedli.

Sám řečník sociální demokracie Burian proti nim zde mluvil velmi ostrou řečí a prohlašoval, že nejsou jeho ideálem. Já o nich nechci mluviti se stanoviska jenom podrobného, jak jsou navrhovány v příslušné osnově vládní. Já chci vůbec o vázaných listinách a o volení takovém promluviti docela ne se stanoviska stranického, nýbrž s jiného stanoviska, a to se stanoviska vyššího, se stanoviska celé společnosti lidské vůbec. Pro mě jest zřetelno, že v životě lidském a myšlení lidském samo sebou převládá již smýšlení kolektivistické, již od jakživa je to snad atavistické dědictví našich předků, smýšlení davové. Tím ale, že toto smýšlení, které již v našich myslích jest jaksi vrozeno a že to ještě zvláště se akcentuje těmito vázanými listinami, tím jsme stavěni pod úplnou- řekl bych- despocii davů a stran.

Jak kolektivní myšlení a jednání jest rozšířeno, pro to jest svědkem právě sám Marx. Karel Marx jest to, který sám ve všech svých spisech to stále a stále opakuje a tvrdí. Jemu je společnost vším a jednotlivec ničím. Společnost jest to anebo massa, jak on to říká, jest to, co existuje, co jest skutečnou bytostí, kdežto jednotlivec jest pouhou buňkou, to jest, pouhým atomem té společnosti a nic více a nemá více pohybu a volnosti, než-li jako cela, jako buňka v organismu živoucím. A byli filosofové, sociologové, kteří tutéž myšlenku s jiného hlediska pronášeli. Já uvádím Gumplowicze, profesora napřed university Inšprucké, potom ve Štýrském Hradci, který se odvážil napsati až toto: "Der grösste Irrtum der individualistischen Psychologie ist die Annabme: Der Mensch denke. Denn erstens, was im Menschen denkt, dass ist gar nicht er, sondern seine soziale Gemeinschaft. Die Quelle seines Denkens liegt gar nicht in ihm, sondern in der sozialen Umwelt, in der er lebt, in der sozialen Atmosphaere, in der er athmet, und er kann nicht anders denken, als so, wie es ans den in seinem Hirn sich konzentrierenden Einflüssen der ihu umgebenden sozialen Umwelt mit Notwendigkeit sich ergibt." To česky jest: Největší blud individualistické psychologie jest předpoklad, že by člověk myslil, - tedy člověk jako individim - neboť první, co v člověku myslí, to není naprosto on, nýbrž jeho sociální svaz. Pramen jeho myšlení neleží v něm, nýbrž v sociálním okolí, ve kterém žije, v sociální atmosféře, kterou dýchá, a on nemůže jinak mysliti, nežli jak se to projevuje z vlivů, soustřeďujících se v jeho mozku, a jak to vyplývá z okolního světa sociálního a jak se to jeví koncentrováno na jeho mozek."

Tu jest jasně viděti, jak tento filosof popírá vůbec individuální myšlení a ovšem tím spíše individuální konání. Já říkám, jakkoliv se zdá býti absurdním toto tvrzení, jest v něm mnoho pravdy. Ne ovšem pravda celá, ale mnoho. Považte, že skutečně člověk neodvažuje se mysleti jinak než jeho okolí. Vemte si člověka v určitém ústředí, že má vysloviti svůj náhled, jak jest úzkostlivý, aby ho projevil, kde se mu jedná, zda-li bude v souhlasu s ostatními, jak skutečně tápe a jak myslí, jako to okolí, jak jde, jak se to říká v českém přísloví: "Kam beran jde, tam ovce za ním." Skutečně to lidé také pochopí. Ještě sice myslí samostatně potají, a má svůj úsudek jiný, ale veřejně jedná tak, jak to chce jeho okolí, jak to chce jeho strana, jeho národ, jak to chce jeho církev, jeho stav a podobně. Tu právě přicházím k tomu, že když již dříve byl ten vliv socialistických, sociálních druhů myšlení již tak mnoho rozšířen, že teď právě těmi vázanými listinami, kde volič vůbec nebude smět se projeviti pro nic a pro žádnou jinou úchylku, než-li pro určitou jednu stranu a k tomu ještě pro stranu velikou, - neboť pro ty strany to právě děláno je - že takový volič skutečně teprve nebude míti pražádné možnosti, aby mohl si jednati, jak by chtěl; nechce-li zraditi svou stranu, musí vzíti všechno, co v ní je, a já říkám: Neračte mysliti tam na straně levé, že všechno, co je sociální, je také již socialistické a že to, co je socialistické, je již také sociálně-demokratické. Tomu není tak.

Byly státy socialistické a byly naprosto nedemokratické. Byly to státy tuhé aristokracie, byly to státy absolutistické a byly to státy přímo despotické. Já uvádím příklad a doklad tohoto vzorného socialistického státu z jižní Ameriky, u Inků, kterýžto stát skutečně byl do konsekvencí socialistický, tak socialistický, že tam skutečně měli výrobu socialistickou. Tam se pracovalo na polích, patřících celku, - ta byla všechna státní- pracovalo se jen ve státních dílnách. Ale nejen to, každý, kdo se narodil, byl určen podle státního rozhodnutí pro určitý stav, pro určité povolání. V tom stále pracoval. Také musil se v určitém věku oženiti podle státního určení a výběru. (Posl. Srb: To že jest socialistické?) Ano, to jest socialistické, prosím. (Posl. Jakubka: To je jezuitství!) To není žádné jezuitství, to je socialistické, poněvadž byla to sociální vůle. Tam se dálo všechno po spravedlivu. Ale nebyl to žádný stát demokratický. Byl to stát socialistický. A ten stát byl velký a hmotně znamenitě prospíval. Já na druhé straně upozorňuji na to, že není potřebí již zde o těch věcech mluviti, jakoby se mluvilo proti socialistické straně. Naprosto ne. Já sám smýšlím náramně sociálně. (Veselost na levici.) Neračte se, pánové, smát. Možná, že jsem víc sociální, než vy! Ale já tvrdím ve vašem prospěchu, že je to chyba, když vy setrváváte ve svých starých metodách, když vy nechcete nežli striktní, tuhý, stranický boj. Pánové, vy se chystáte převzíti stát a celé jeho zřízení. Jestliže to bude tím způsobem, jako dosud, tak vám neprorokuji žádné velké budoucnosti a to jednoduše z toho důvodu, že ta organisace, která byla velmi dobrá, - když jste bojovali proti cizí moci a proti moci, která byla proti vám krutá a nespravedlivá, která vám křivdila, - všechno připouštím - která z vás krev ssála - tehdy ta vaše tuhá organisace byla správná. Vy jste tou tuhou organisací skutečně přispěli k tomu, že jste mohli býti slyšeni - jako jednotlivci byste nebyli mohli býti slyšeni - a vy jste tím způsobem docílili velmi mnoho. Snad jste docílili i úplného převratu, ačkoliv nemyslím, že je to zásluhou socialistických stran, nýbrž spíše zásluhou pitomostí vládnoucích korunovaných hlav. (Veselost.) Ale o tom se příti nebudu.

Jestliže však tuto organisaci, kterou jste měli pro boj velmi dobře zřízenou, budete chtíti udržet tenkrát, až budete míti moc a vládu v rukou, pak jest to taktika pochybená a pak se z vás stane katolická církev. (Výborně! Potlesk.) Pak budete potlačovat své vlastní lidi, a již to také částečně děláte. (Potlesk.) A tu pravím: To jest věc, kterou by ste si měli sami rozmyslet. Já to nepravím z nepřátelství k vám, já s vámi také mnohdy a velmi často sympatisoval a dosud také sympatisuji. Ale ty metody se mi nelíbí. (Výkřik: Vy jste psal o těch vysokých mzdách!) Já jsem nepsal o vysokých mzdách, já jsem psal, že mzdy pro manuelní práci jsou vyšší, než pro práci duševní, a to bylo pravda a dosud také jest. Ale já pravím dále, že všecky ty mzdy jsou malé. Pak to bylo překrucování mých slov a v tom boji se proti mě šlo nečestně. Nebyl jsem napaden tak, jak se sluší na člověka slušného. Já sám jsem mluvil několikráte a každý si to mohl přečíst; má slova se překrucovala. (Posl. Jakubka: Zaměstnavatelé vašeho způsobu psaní využívali proti dělnictvu!) Za to bych já nemohl. (Post. Jakubka: To dělnictvo za to nemůže, že jsou vyšší jeho mzdy!) Já tomu také nedávám vinu, o tom není dnes zde řeči. Ostatně se k těm věcem nebudu vraceti, to nepatří k ústavním předlohám. (Veselost. Posl. Jakubka: A Marx k tomu patří?) Patří a sice proto, poněvadž je zde ztělesněna ta zásada ve vázaných listinách, jest to marxistické učení a proto to k tomu patří. (Výkřik: Nepolemisovat!) Ono to má také svůj dobrý smysl, já tedy pravím ještě jedenkrát: ty metody, které byly dobré pro sociální demokraty tehdy, kdy se domáhali rovnoprávnosti, kdy teprve chtěli přijíti tam, kde snad dnes již brzo budou, ty jsou nebezpečné pro tu dobu, kdy se již na ně není dobře spoléhat, totiž, když je člověk při moci. Tu jest potom nebezpečí, že to celé ztuhne a že se z toho stane pak zřízení, které není již demokratické, nýbrž, které jest více rázu církevního, rázu takového proti čemu vy právě bojujete, militaristického. Ta kázeň vaše jest podobna vojenské kázni. (Výkřik: Lenin a Trocký!) Nechci jim ho klást na krk. (Veselost.) Jest však tolik jisto, že kdekoliv dav zmocnil se vlády a nedbal vynikajících individuelních vlastností, všude to skončilo nejen pro stát, ale i pro lid samotný velmi žalostně. To vidíme již ve starověku, kde také davová demokracie velmi brzy zvrhla se v tyranii. (Hlas: Ochlokracie!) Nikoliv ochlokracii, ta znamená právě ten dav, vládu davu, kdežto tyranie jest opakem ochlokracie. Vidíme to na př. v Athénách, zejména však na zániku republiky římské. Když se římští proletáři stali pány světa a o všem rozhodovali a když je mohli rozeštvati jejich vůdcové, jaký toho byl důsledek? Césarismus! Napřed byla z toho optimátská vláda, pak nemohl se tam státi nikdo vyšším úředníkem, nežli ten, kdo si mohl dav koupiti, kdo měl mnoho prostředků k tomu, a kdo mohl dávati davu chléb a zábavu. Panem et cireenses! Na konec vedlo to k tomu, že boháči a mocní lidé se spojovali, utvořili triumvirát, z něhož povstal césarismus, tedy císař neomezený a naposledy despotický. Totéž vidíme také na italských republičkách. O Florencii se na př. praví, že byla republikou velmi demokratickou, takovou, která zdaňovala boháče do té míry, že jim nezbylo ničeho. A jaký výsledek toho byl? Na konec ovládl tam rod Medici, který měl pak úplně neobmezenou, absolutistickou vládu. A kam vedl konvent francouzský? Vedl k Napoleonovi. (Tak jest!) A kam vedly sovětské republiky? (Hlasy: K Abelesovi! Khunovi!) Právě takovýchto konců se lekejte i u nás, vždyť diktatura nemusí býti a nemusí zůstati vždy v rukou vůdců dělnických a nemusí býti vždy na jejich prospěch. Konečně, vždyť Napoleon III. i Napoleon I. byli také lidmi demokratickými, byli republikány a bůh ví jakými demokraty, kteří to o sobě vždy tvrdili i tehdy, když se stali císaři. A přece hnali lid na jatky, způsobili jemu velké neštěstí a uvrhli svoji zem do ohromné zkázy!

Právě proto bych myslil, že princip vázaných listin jest sám sebou špatný. (Výborně!) Že kromě toho jeho provádění jest i vadné, slyšeli jsme již z jednotlivých podrobných posudků. Já však na to upozorňuji, - a jest to ostatně věcí známou - že v massách nevítězí rozum a klidná úvaha, nýbrž menšina, bezohledně vedená, která má dosti ráznosti a dosti odvahy. Ostatně řekl nám to sám pan Burian, říká, že ten vítězí, kdo jest silný. Ale, pánové, ten "silný" nemusí býti vždy spravedlivým a nemusí to býti vždycky ten, kdo s lidem dobře smýšlí (Výborně! Potlesk.), ba na konec mnohdy i davy, které silnému pomohly, nebývají za to náležitě odměny. Bývají po případě odkopnuty a vláda vrací se ke starým methodám, kterých se u nás bojíte a pro které nemáme, abych tak řekl, žádné aprobace. Vždyť nemáme v té příčině žádných škol, - prostě to neumíme - a nemáme k tomu žádné chuti. Já celým svým životem pracoval pro sociální prospěch. To bylo mým heslem vždy a to hájím také ve svých spisech. Račte si je přečísti a uvidíte, je-li kdo víc sociální, než já. Ale já jsem proti kolektivismu! Jsem pro individualismus, ale jsem sociálně založen. Ale zde se přijde a řekne se na př.: "V ústavě je takový a takový článek, v tom článku jest dáno rovné právo ženám, jako mužům. To udělala socialistická strana", a začne se mluviti, jako by to byla udělala zrovna ta dotyčná frakce socialistické strany, za kterou ta dáma mluví. Zde se nemá takto mluviti, to jest způsob, který se nehodí pro toto Národní shromáždění. To se hodí někam do voličské schůze. Tam je to snad na místě. (Posl. Cingr: Ale naopak, náš řečník Burian přece tvrdil, že to není práce naše!) To neříkal pan Burian, vždyť jsem řekl, že to tvrdila dáma. (Hluk. Místopředseda dr. Hajn zvoní.)

Já déle vaši trpělivosti zneužívati nechci. Jen tolik jsem měl uloženo, abych zde vyslovil, že pro nás jest skutečně ten rozdíl ve složení senátu ohledně aktivního volebního práva od 26. roku nepřijatelný, poněvadž vlastně nedává žádné jiné, nebo jen nepatrně odlišné složení té sněmovny poslanecké od senátu. Ne snad, že nejsou ještě ti lidé od 26 roků dosti moudří, jsou třeba i moudřejší, snad i učenější. Tvrdím, že některý člověk může býti ve 20 letech učenější, nežli člověk v dospělých letech. Já bych to chtěl tvrditi sám o sobě, že jsem snad v 26 letech věděl více, než teď vím. Ale těch zkušeností jsem neměl, které mám nyní. (Tak jest!) A tak to právě věkem roste. Tím se nechce tvrditi, že by mezi sociálními demokraty nebo v kterékoli jiné straně nebyly tytéž poměry. Proč se tedy proti tomu vzpíráte? A má-li býti překážkou, že zde bude několik starostů, kteří nebudou moci voliti do senátu, myslím, že ta překážka je trochu malicherná, a kdybyste ji chtěli odstraniti, udělejte, aby starosta se mohl také teprve až voliti od 30 let. (Posl. Cingr: V Americe volí do senátu již od 21 roků!) Ale tam je zcela jiné složení senátu, tam senát je složen, jak jsem vyložil, úplně jinak. To není tatáž sněmovna, to je úplně různá sněmovna. Vždyť jsem řekl, že ten Rhode lsland, který je tak veliký jako Slezsko, volí dva senátory a Texas, který jest větší, než bývalá rakouská monarchie, volí také dva senátory, Nové Mexiko, které mělo 100.000 obyv., volí 2 senátory a New York, který měl 10,000.000 obyvatelů volí také dva. To jest to jiné složení. A nemůžete říci, že je to zásada nesprávná, když tam mají různé státy. A ten senát v Americe dokázal, že je senát dobré vůle a že jest dobře demokratický a že jest znamenitě americký. On nechce nic nerozumného a nepředloženého potvrditi a nabyl vlivu, kterého by jinak zajisté byl nenabyl, poněvadž mu ho původní ústava nedala, daleko většího, než-li sněmovna poslanecká. Tím tedy končím. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hajn: Slovo má člen Nár. shromáždění prof. dr. Srdínko.

Posl. prof. dr. Srdínko: Slavné Nár. shromáždění!

Jsem šťasten, že jako člen Národního výboru z 28. října dočkal jsem se tohoto dne, ve kterém revoluční Národní shromáždění bude moci odhlasovati ústavu. A jest pro mne velikou ctí, že mohu si uchopiti slova v této ústavní debatě, abych učinil projev jménem klubu republikánské strany československého venkova. Opravné návrhy svého klubu dovolil jsem se předložiti předsednictvu a podotýkám, že obsah jejich jest znám všem klubům i s příslušným odůvodněním. Předem prohlašuji, že klub náš bude hlasovati pro všechny návrhy ústavního zákona podle zpráv ústavního výboru a pro ty pozměňovací návrhy, pro které docílena bude dohoda většiny stran.

Klub poslanců republikánské strany československého venkova, ceně vysoko tuto historicky památnou rozpravu Národního shromáždění o ústavě republiky, kterou po 300leté porobě si z vlastní své vůle dává osvobozený národ Čechoslováků, usnesl se, omeziti se na vyslání řečníka pouze do debaty generální, a v rozpravě speciální učiniti ke všem projednávaným ústavním zákonům pouze stručné a tím slavnostnější prohlášení. K postupu tomu veden byl klub vědomím, že ústava vyplyne nikoliv z debaty, která v té příčině ve věci té se koná, nýbrž že ústava jest dílem svědomitých, široce založených příprav, porad a závěrů, konaných nejen ode dne převratu, nýbrž již před tím.

Toto tvrditi může strana naše tím spíše, protože její ústředí bylo po celou válku takřka středem politického života českého a předseda výkonného výboru české strany agrární, Antonín Švehla, osou všech počinů politických veřejných, a ještě více střediskem přečetných akcí tajných. Ode dne převratu nebude nikoho v tomto Národním shromáždění, kdo by chtěl popříti, že duší vnitropolitického života v nově založeném státě byl ministr vnitra, který zároveň má největší zásluhu o to, že vnitrostátním klidným vývojem jsme se přiblížili k hodině, kdy bude ústava republiky revolučním Národním shromážděním odhlasována. (Tak jest! Výborně!) Dožíti se co nejdříve v klidném vývoji věci tohoto dne, bylo nepokrytým úsilím celého našeho klubu a zvláště jeho předsedy. A tomuto cíli podřídil klub mnohdy i svoje stranické zájmy. Leč klub byl si vědom vždy toho, že má za sebou souhlas širokých vrstev českého venkova, který svůj vztah i povinnost k celku národa osvědčil za války i po převratu. Ve svém parlamentárním postupu může si činiti klub právo na plné uznání všemi stranami svou největší loyalitou, s jakou po celý čas tvoření ústavy jeho členové k ostatním stranám Národního shromáždění postupovali. Tento loyální postup klubu vůči všem stranám jest pýchou parlamentní činnosti klubu republikánské strany československého venkova v tomto Národním shromáždění. Klub vzdává se také vyslání řečníka do této speciální debaty proto, že nechce činiti z debaty ústavní agitační debatu předvolební, které nemá zapotřebí. (Výborně!)

Klub naší strany béře plnou zodpovědnost za elaborát celé ústavy, na které svými členy spolupracoval. (Výborně!) Jest přirozeno, že dílo toto, jako dílo kompromisu všech stran, nejen koalovaných ve vládě, nýbrž i stran nekoalovaných, nemůže splňovati všecky tužby a přání každé ze stran súčastněných. Klub však jest toho přesvědčení, že prospěchu národa československého i celé republiky v každém díle i v každém paragrafu této ústavy jest dbáno plně a svědomitě. (Výborně!)

Jako při každém zákoně, třeba klásti váhu na to i při zákonech ústavních, že cena a váha zákona neleží v mrtvé liteře zákona, nýbrž v duchu jeho a v těch, kteří zákon ten budou provádět. Ti musí míti silnou vůli a případnou sílu k provádění ústavních zákonů na prospěch republiky a v prvé řadě pro dobro československého národa. Bez těchto dvou předpokladů, t. j. dobré vůle ku správnému použití ústavy a bez síly, tuto ústavu provésti podle vůle zákonodárce, nebyla by žádná, i sebe lepší ústava, nic platnou, a o tyto dva předpoklady musíme míti největší pozornost a péči, t. j. bdíti nad vůlí kterékoli vlády k plnění ústavy a starati se o zajištění moci, aby ústava byla-případně musila býti respektována, jest důležitějším úkolem každé politické strany československého národa, než jsou spory o stylisaci některých vět ústavního zákona, o jejichž zásadách a významu nemůže býti sporu.