Co pan dr. Kramář proti této ústavní
listině má, to, že tento senát bude
volen šestadvacetiletými a ne třicetiletými,
jaký to rozdíl, 26 a 30 let! - to, co pan dr. Kramář
má proti tomu, že máme vázané,
nikoliv volné kandidátní listiny, to věru
jsou maličkosti oproti těm velkým věcem,
které máme my a které jsme chtěli,
aby byly vloženy do této ústavní listiny.
Ale pan dr. Kramář přišel sem
a mnoho a mnoho výtek měl oproti nám. Pan
dr. Kramář snažil se nám znázorniti,
jak jsme my a naši voliči duševně ubozí,
jakými jsme věru pravými idioty. To byl tenor
včerejší jeho řeči. Dovolte mně
tedy, abych některé z jeho vývodů
uvedl zde poněkud na pravou míru.
Pan dr. Kramář je proti tomuto senátu,
ale je pro senát, který by byl jinak složen,
jinak sestaven. My jsme, proti senátu vůbec prostě
proto, poněvadž suverenita poslanecké sněmovny,
jak jsem pravil, má býti nedílná a
poslanecká sněmovna má býti takovou
svrchovanou institucí, že nemá se o tuto svou
moc a o svůj vliv s nikým dělit, jen
ona má býti rozhodujícím činitelem,
ba jest dokonce možno, - a tu přicházím
na novou myšlenku - že budeme dělat jednou ústavu,
kde přijdeme k tomu poznání, že
bude potřebí, práva poslanecké sněmovny
podstatně rozšířiti. Mně zdá
se býti anachronismem, že máme takový
rozpor mezi zákonodárnou mocí a mezi výkonnou
mocí. Ten poslanec má právo dělat
zákon, ale nemá žádného práva,
přihlížeti k tomu, jak tyto zákony
jsou praktikovány, co s těmi zákony,
které zde zpracujem, se stane. O tom nemáme žádného
tušení, na to nemáme naprosto žádného
vlivu a tu domnívám se, že bude museti doba
jednou vytvořiti takový stav, aby poslanecká
sněmovna měla také nějakým
způsobem právo na výkonnou moc, aby také
v tomto ohledu poslanci měli možnost uplatňovat
svůj vliv a uplatňovat své zásady.
Pánové, místo toho chce pan dr. Kramář
kontrolovati poslaneckou sněmovnu. Já bych si přál,
aby poslanecká sněmovna měla právo,
kontrolovati všecko, co ve státě je, nejen
dělat zákony, ne aby byla poslanecká sněmovna
někým kontrolována, ale naopak, aby poslanecká
sněmovna kontrolovala, a tu pan dr. Kramář
zastává podivné stanovisko, které
jest naprosto v rozporu - proto to uvádím -
s jeho stanoviskem ohledně vázaných,
či nevázaných listin. Tolik nám zde
horoval proti té svrchovanosti politických stran,
jaký jest to nerozum, ty vázané listiny.
Ale prosím, co sám doporučuje v ohledu
volby senátu? Aby to byly určité korporace,
které si ten senát ustanoví, které
si mohou voliti, které si mohou jmenovati. Tedy těm
korporacím, politickým stranám, pokud se
týče poslanecké sněmovny upírá
všechno právo, všechen rozhled, všechen
rozum, vše, ale na druhé straně právo,
volit do senátu, chce dávati určitým
korporacím, které přece by pak stejně
tak cejchovaly všechno, - a jiná slova, kterých
on použil, mohl bych opakovati - stejně by cejebovaly
ty členy tohoto senátu, poslance senátu.
To jest tedy nesrovnalost v jeho výkladech, v jeho
prudkých útocích proti vázaným
listinám.
Pánové, ohledně těchto vázaných
listin bych si dovolil několik poznámek: Podle mého
soudu tyto vázané listiny mají svou určitou
stránku věcnou a svou určitou stránku
politickou. Věcnou stránku: Já nepopírám,
že tyto vázané listiny nejsou žádným
ideálem, nejsou také mým ideálem a
myslím, že nejsou také ideálem naší
strany. Uznávám, že proti těmto vázaným
listinám možno uvésti celou spoustu námitek
a já se nerozpakuji říci, že celou spoustu
z těch věcných námitek, které
pan dr. Kramář, či kdokoliv jiný proti
vázaným listinám pronesl, bych beze všeho
podepsal. On ale zabíhá dále, on nesetrval
při věcných námitkách, nýbrž
on útočí stranicky, ba snad více než
stranicky útočil včera. Věcné
námitky mohou býti proti vázaným listinám
pronášeny a mohou býti naprosto oprávněné.
Na příklad nelze popírati, že to, co
zde bylo řečeno ohledně malých stran,
že to má svůj význam. Vždyť
my jsme také vyšli z malé strany a proto
musíme pořáde míti na mysli svou vlastní
minulost, my nemůžeme a nechceme nikterak zavrhovati
malé strany. Jest to jistá pravda, že malé
strany mohou znamenati v politickém životě
hodně mnoho, ba já nerozpakuji se tvrditi, že
mohou býti chvíle a mohou býti doby v politickém
životě národů, kdy může
to býti jednotlivec, který má pravdu, a všichni
ostatní, celý národ a celí národové
nemusí míti pravdu. V Německu vypukla
válka a všechen národ a všechen lid Německa
šílel a byl opojen těmi myšlenkami válečnými,
které tam byly a jen jediný měl pravdu, která
byla nejvíce zavrhována, Karel Liebknecht. (Hlučný
potlesk.) A takové, pánové, doby v životě
národa mohou býti vždy. V každé
jednotlivé straně mohou se vyskytnouti původně
jen jednotlivci, jen malá skupina lidí, kteří
mají pravdu proti té většině,
která stojí proti nim, a musí se probíjeti
s tou pravdou, musí jí raziti cestu. V tomto
tedy směru jest jisto, že nelze zavrhovati nějakým
způsobem malé strany. Ale ovšem, pánové,
zdá se mi, že pokud se týče malých
stran, musíme činiti vždy určité
rozdíly mezi takovými malými stranami.
Jsou malé strany, které teprve vznikají,
z nich rodí se strana větší, snad
později z nich mohou býti strany veliké.
Ale jsou naopak strany malé, které nemohou pro sebe
reklamovati to, co mohu přiznati takovýmto malým
stranám, kterým patří budoucnost.
Jsou malé strany, které odumírají,
které jsou v rozkladu, které jsou jen ještě
zbytky starého světa. (Hlas: Je to národní
demokracie?) Já nejmenuji nikoho, já mluvím
všeobecně, že takové možnosti jsou.
Snad i takové malé strany, které jsou jen
zbytky starého světa, jsou s vysokého
hlediska historického a filosofického potřebný
lidstvu a politickému vývoji, neboť snad mají
ten úkol, aby brzdily ten vývoj, který by
snad jinak šel příliš překotně,
snad je to jejich politický úkol, ale ony musejí
si býti vědomy, že jsou to právě
jen strany konservativní, že nejsou to již strany
tvůrčí, kterým patří
budoucnost a svět. Jejich úkol jest jen již
zadržovati, ale jejich úkol není ten, který
mají druhé strany, popoháněti ku předu
a novým myšlenkám raziti cestu. (Post. Špaček:
Modráčkovci!) Jsou také odpadky větších
a velkých stran! Ale nyní má tato věc
vázaných listin také svou stránku
ještě jinou. V tomto ohledu politickém
bych si dovolil říci, že bych souhlasil s tím,
co se uvádí proti vázaným listinám:
že nejsou žádným ideálem, že
by nám mohlo býti milejší, kdybychom
měli něco jiného, něco lepšího.
Ale já bych si řekl, že v této
chvíli, v tom okamžiku, jakmile jsme přijali
poměrné hlasovací právo, nezbylo nám
naprosto nic jiného, než sáhnouti k tomuto
systému vázaných listin. Je to nový
systém, který musí býti vyzkoušen,
a my teprve můžeme přemýšleti o
tom, abychom věci zařídili, abychom technicky
umožnili to, co jest nevýhodné v těchto
vázaných listinách. To okamžitě
provésti a uskutečniti nelze.
Nedovedu si ani představiti s hlediska technického,
jak by to bylo obtížné, kdybychom neměli
takových vázaných listin.
Představte si tu složitost s hlediska technického,
co by bylo toho škrtání, toho sčítání
a počítání, jak nesmírná
jest tato komplikace, jak tato jediná věc by úplně
zastínila všecky ty výhody toho, kterých
bylo docíleno, kdybychom sáhli k nějakému
jinému systému. Ale jest možno, že volební
technika přinese nám průběhem času
nějaký vhodnější systém,
abychom mohli setrvati při poměrném hlasovacím
právu a mohli při tom přece jen popřáti
každému voliči určitou možnost,
snadným způsobem voliti nejen politickou stranu
nýbrž také případně určité
osobnosti. Prozatím myslím, že tak daleko nejsme.
To jest podle mého názoru otázka odborná,
otázka techniky volební, a není to po mém
názoru otázka, kterou bychom dnes mohli řešiti
politicky, a není to otázka, pro kterou bychom měli
vésti takový urputný politický boj.
Ostatně strana národní demokracie, jak jsem
byl informován, to byla, která sama vystoupila a
sama přišla s tím nápadem, aby
politické strany byly takovým rozhodujícím
činitelem v Československé republice.
Když vznikalo toto Národní shromáždění,
pak prý to byla strana národní demokracie,
která přišla s tím nápadem,
aby nebyly žádné volby, nýbrž,
aby to byly strany, které by vytvořily toto Národní
shromáždění.
Pánové, tedy vy sami jste v tomto ohledu dali
podnět do jisté míry tomu, co nyní
pan dr. Kramář tak mnoho a mnoho kárá.
(Hlas: Tak se mohlo volit!) A dále račte vzpomenout
politického života našeho, kdy tak často
bylo si stěžováno na mnoho politických
stran a kdy toužili jste po tom, abychom měli jen
dvě-tři strany, kdy toužili jste po takovém
anglickém nebo americkém systému politického
stranictví i u nás, kde výlučně
jsou to jen dvě až 3 strany, které úplně
rozhodují a naprosto diktuji a kde také ten volič
v té demokratické Americe nemá naprosto
žádné jiné možnosti, než voliti
buď tu neb druhou stranu, a nemá absolutně
žádné jiné možnosti, chce-li prakticky
působiti v politickém životě, než
rozhodnouti se pro jednu anebo druhou stranu. Vzpomeňte,
pánové, jak tento systém dvou politických
stran a volební mechanika a systematika v Anglii a
Americe byly nesmírnou překážkou vytvoření
socialistických, dělnických stran. V těchto
zemích bylo nemožno i dělnickým organisacím
v politickém životě se uplatniti a jak
dlouho organisace dělnické pokládaly to za
nejlepší dát svůj hlas jedné
anebo druhé straně podle toho, jak se to zdálo
dělnictvu v dané chvíli a okamžiku
býti lepším a výhodnějším!
Prosím, není zapotřebí u nás,
v naší Československé mladé
republice činiti ty velké výtky vázaným
listinám, když vidíme, jak velký politický
aparát politických stran působil v zemích,
kterým nemožno upříti, že by nebyly
demokratickými. Nemůžete tvrditi, že byla
demokracie deformována v Americe a Anglii, jak aspoň
to včera tvrdil pan dr. Kramář, odvolávaje
se na ten systém vázaných listin. A konečně,
co by se docílilo, kdybychom přistoupili na ten
systém, jak jej navrhuje zde pan dr. Brabec? Mnoho by tím
v politickém složení této poslanecké
sněmovny nebylo docíleno; snad v těch,
neb oněch lavicích zmizela by ta neb ona tvář,
ten neb onen by nebyl zvolen, vyškrtnutí jednotlivců
voličům by se podařilo, ale na celkovém
rázu této sněmovny a jednotlivých
politických stran by to nezměnilo naprosto ničeho,
ten efekt by byl naprosto chudobný, ale námaha technická
by při tom byla nesmírně veliká. Ten
efekt, který by tím byl docílen, nestál
by tolik za tu námahu.
Ostatně, pánové, my aspoň jsme u nás
naše voliče a stoupence vychovávali vždycky
tak, aby volili stranu, a vždycky jsme je vychovávali
tak, že, když volí, nevolí tu neb onu
osobu, nýbrž že volí stranu a že
také volí stranou určitý světový
názor, a myslím, že to není nic špatného
a pohanlivého, když učíme voličstvo
tímto způsobem: Nepřihlížejte
k jednotlivé osobě a osobnostem, ale přihlížejte
k velkým světovým názorům!
Pánové, nyní mně dovolte, když
mluvím o světovém názoru, reagovati
poněkud na včerejší výklady p.
dra Kramáře, které se mne nesmírně
mnoho dotkly, a na vývody, které byly vámi
aklamovány, kde vy jste s ním souhlasili velmi
hlučně, když velmi posměšným
způsobem mluvil vůči našemu min. Habrmanovi.
Ale tyto vývody právě vás, pánové
z národní demokracie, měly se dotknouti
nejhlouběji vás, kteří ve svých
řadách máte tolik lidí inteligentních,
kteří ve svých řadách máte
tolik zástupců vědy. Je-li některá
věta v naší ústavní listině,
která jest krásná, která opravdu každého
vzdělaného člověka musí těšit,
pak jest to ta věta, která nám praví:
"Veřejné vyučování budiž
zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům
vědeckého bádání". Pánové,
ta zásada, myslím, každého, kdo vědecky
pracuje, kdo o vědě má nějaké
ponětí a potuchu, kdo raduje se a těší
se z vědy, musila každého potěšiti.
Jestliže jest něco, co vás jako zástupce
vědy by se mělo dotknouti v této ústavní
listině, pak byl by to paragraf předcházející,
který mluví o tom, že vědecké
bádání a hlásání jeho
výsledků, jakož i že umění
jest svobodné, pokud neporuší trestního
neb jinakého zákona. (Potlesk.)
Pánové, toto jest ustanovení, které
jest nehorázné. Toto jest ustanovení, které
nemohu pochopiti, toto jest ustanovení, o kterém
nemohu si představiti, jak někdo, kdo studoval universitu,
který přece při nejmenším stylisticky
na ústavní listině pracoval, mohl to dát
do naší ústavní listiny, neboť,
pánové, věda nezná žádného
obmezení, věda je něco tak krásného
a velkolepého, že jest absolutní, nezastavuje
se před žádným zákonem, má
vlastní zákony, ona bádá volně
a musí naprosto volně bádat. (Výborně!
Potlesk.)
Tu, pánové, přišel p. dr. Kramář
pak a vysmíval se tomu paragrafu, kde my poprvé
v naší ústavě dáváme
našim dětem tu možnost, aby také ony měly
podílu na výsledcích vědy. Pánové,
jak byly staré poměry, jak byly smutné, jak
byly trapné! My měli jsme ve vědeckém
bádání již Darwina, ale v našich
čítankách vyučovalo se stále
ještě o Mojžíšovi. My měli
jsme u nás, - abych z vašich řad někoho
jmenoval my měli jsme u nás našeho básníka
Machara, Herbena, jejich krásné spisy, jejich krásná
díla a mohl bych jmenovati z těchto pánů
různých, mnohem více jiných a jiných,
ale v našich čítankách byly lidé
ze starých a prastarých dob, a těmito věcmi
pradávnými a prastarými byly krmeny naše
děti, kdežto o tom, co bylo nejkrásnějšího
v naší vědě, v našem
umění, o tom našim dětem nedostalo se
naprosto ničeho, (Výborně. Potlesk)
ani z historie, ani z vědy, ani z umění,
z ničeho. A nyní má býti zjednán
průlom. Pan dr. Kramář se ptal, jak jest
to možné provést, vždyť věda
se stále vyvíjí, každý měsíc
jsou nové objevy. Ano, to jest to právě,
že má to vyučování jít
s pokrokem vědy, to je věda, ne ztrnulost na
určitém místě, nýbrž stále
ten pokrok míti na mysli. A není to věcí
ministra vyučování, nýbrž věcí
mužů vědy, aby ten pokrok dali také
dětem, aby ten pokrok dali také do čítanek
všude a přiměřeným a vhodným
způsobem to upravili. Jest to, pánové, možno?
Již naše nové čítanky nasvědčují,
že tyto možnosti zde jsou a naši muži vědy
svedou více a proto svedou také takovouto věc.
Ale, pánové, tato věc má v sobě
něco jiného: Vidíte, pánové,
pan dr. Kramář se stále dotýkal posměšně
těch našich 21tetých, těch 45letých
i těch 60letých. Stále a stále bil
do nás, posměšně mluvit o idiotismu
těch našich voličů, těch 21letých,
těch 45letých i těch 60letýcb.
(Posl. Petrovický: Kde to mluvil?) Mám zde "Národní
Listy" a je zde stenografický protokol. (Posl.
Petrovický: Přečtěte to!) Je zde
stenografický protokol! (Posl. Petrovický: Kde
řekl idiotismus?) Já netvrdím... (Posl.
Petrovický: Vy jste to řekl!) Ne, pánové,
já netvrdím, že pan dr. Kramář
použil slova "idiotismus" (Posl. Petrovický:
No, tak vidíte!) ne, pánové, (Posl.
Stivín: Surově mluvil včera Kramář!)
každý z nás, ne já sám,
ale každý z nás to vycítil a vy
jste také všichni ostatní to velice dobře
vycítili a mnozí z vás se tomu potměšile
smáli a byli těm výkladům velice rádi.
Já jsem proto poněkud nucen na ně reagovati,
neboť ten výsměch jeho, který platil
té nezralosti, - říkám tedy jiné
slovo, kterého on použil- té nezralosti našich
21letých, 45letých a 60letých, pánové,
má totiž svou velice vážnou stránku,
tu totiž: Vy, pánové, kteří jste
navštěvovali střední školy, kteří
jste byli tak šťastni a mohli jste navštěvovati
vysoké školy, vy, kteří jste poznali
všechna bohatství vědy i umění,
vy zajisté jste vyškolenější, než
takový 21letý, nebo mladší, nebo starší
mnohý a mnohý dělník, nebo většina
dělníků. Ale proč? Právě
proto, že tohoto paragrafu, který zde dáváme
do ústavy, nikde nebylo, ani v ústavě,
ani v životě, a že dělníkům
všechno to na vědě, na umění,
co vám bylo plně a hojně popřáno,
bylo ubráno. (Potlesk.) Tito dělníci
byli systematicky, pánové, olupováni o ty
výsledky vědy a o ty výsledky umění,
a nyní se jim má toho dostati. Již to nás
těší. Pánové, tito naši
dělníci byli olupováni o všecko, co
je nejkrásnější: o vědecké
výsledky bádání a umění.
Byli olupováni, pánové, z toho důvodu:
jejich mozek musil zůstati poněkud pozadu, poněkud
méně pěstován musil zůstati,
aby vyvinulo se jejich tělo, aby mohli pracovat, aby našim
fabrikantům českým a německým
mohli narobit to bohatství, které tito fabrikanti
mají. (Hlučný potlesk.) A nyní
přichází pan dr. Kramář a odváží
se s tímto posměchem vůči našim
mladým, 45 a 60letým. (Hlasy: O 60letých
ani nemluvil! Odpor.)