Promiňte mně pánové, jsou určité
partie řeči pana dra Kramáře,
na které reagovat může jedině denní
žurnalistika, poněvadž jedině žurnalistika
může mluviti bez rukaviček. Já však
zde, s parlamentární tribuny, jsem povinen
mluviti parlamentárním tonem, musím se ho
držeti. Musím se však dotknouti toho, jak pan
dr. Kramář - jak bych to řekl, v rukavičkách
- zašel tak daleko, že dokonce i dotkl se přítomných
v této sněmovně, našich soudruhů,
našich stoupenců, že nevzpomněl, když
sám také je 60 let, těch ostatních
pánů ze své vlastní strany, kteří
jsou ještě úplně duševně
čilí a kterým jest také 60 let, ale
dotkl se našich soudruhů, našich stoupenců
a posměšným způsobem o nich mluvil.
Nuže, pánové, mohu vám říci,
že my jsme hrdi na to, že máme ve svých
řadách takové stáří,
které pan dr. Kramář nedovedl snad
již pochopiti. On totiž mluvil o tom, že ještě
stále podobají se tito naši staří
těm 21letým. Pánové, my jsme hrdi
na našeho Hybše a Cingra, Němce
a Tomáška. My jsme hrdi na to, že oni
stále mají ještě svůj ideál,
jako ti 21letí, my jsme hrdi na to, že mají
stále ještě stejný zápal pro
věc svou i pro věc socialismu, že stále
ještě hoří v nich ten duch, jako
žil v nich v těch 21 nebo pozdějších
letech. Známe jejich činnost, jejich zásluhy
a známe jejich výkony ještě dnes.
(Výborně!) Je pan dr. Kramář
uraziti nemůže. My jsme vděčni panu
dru Kramářovi za to jen, že nám
tak bohatý agitační materiál do voleb
svou řečí poskytl. Pan dr. Kramář
ovšem již zapomněl na svoje mládí.
Pan dr. Kramář kdysi mluvil poněkud
jinak, než mluví dnes. Pokládá-li to
za ctnost, zapomenouti na ideály svého mládí,
jest to jeho věcí, avšak naším
právem opět jest, dovolávati se toho, jak
na přiklad on psal v "Atheneu" roku 1888 po boku
prof. Masaryka, kdy psal zcela jinak, nikoliv tak nepřátelsky
proti socialismu, jak mluvil včera, nýbrž kdy
psal, že musí přijíti nový svět.
Tenkráte napsal ve stati o Kaizlově "Finanční
vědě": "Chceme v duchu sociální
spravedlnosti býti národem silným ve svých
massách, ne bohatstvím jednotlivců na úkor
milionů." (Slyšte! Slyšte!) Nemluvil
tedy tenkráte o silných jednotlivcích, nýbrž
o silných massách, kterým se dnes posmívá,
že nemají rozumu, že nejsou zralé a pod.
(Nepokoj. Předseda zvoní.)
Myslím, že bude vám, pánové,
zcela milo, cituji-li vám výklady vašeho vůdce
z jeho mladých let. (Souhlas.) On tenkráte
psal dále, pojednávaje o sociální
otázce: "chceme-li dosáhnouti posledního
cíle cestou mírnou, zákonodárstvím
a správou, nutno přetvořiti kapitalistickou
výrobu, aby přestaly nekonečné boje
mezi kapitalismem a prací, (Hlas: To chceme stále!)
ve kterém poslednější, slabší
- prosím, poslyšte nyní zase - přes
všechny fráse o svobodě anebo naopak právě
pro ně podléhá." Pánové,
já nijak netvrdím, že tato slova jsou slova
socialistická, ale rozhodně nejsou to slova protisocialistická,
jakými dnes pan dr. Kramář vystupuje a s ním
do jisté míry, více či méně,
vaše strana neb většina její, neb vlivní
činitelé její a podobně. Rozhodně
jest to však něco jiného, nežli jak mluví
dnes. Tenkráte nebyl právě socialistou, nebyl
sociálním demokratem, ale nestál ve frontě
proti socialistům, nýbrž byl jim po boku a
mluvil tehdy proti liberalistickým frásím
o svobodě, horoval alespoň pro přetvoření
kapitalistické výroby a mluvil o tom, že na
poloviční cestě zastaviti se nesmíme.
Pánové, totéž tvrdíme i my, že
se na poloviční cestě zastaviti nesmíme
(Výborně!) a právě proto, že
i my tvrdíme, že nesmíme stanouti na cestě
poloviční, nemohou nám zůstati lhostejnými
názory pana dra Kramáře o myšlénce
humanity. Myšlenka humanity jest, pokud máme na mysli
výsledky vědy a vědeckého bádání,
jedním z nejkrásnějších
a nejlepších výsledků vědeckého
bádání. Jest to nejkrásnější
květ jeho. Tato myšlenka humanity jest sestrou myšlenky
socialismu, myšlenky socialistické. Jestliže
tedy někdo mluví proti myšlence humanity, mluví
také proti myšlence socialistické, proti myšlence
socialismu.
Avšak pan dr. Kramář neměl také
pravdu, když mluvil o tom, že tenkráte, když
legionáři byli v boji a Masaryk za hranicemi,
myšlenka humanity nebyla věcí tak důležitou,
ba že vůbec nebyla vůdčí myšlenkou,
nýbrž že při činnosti a práci
těchto činitelů šlo o něco jiného
a že také dnes jde o něco zcela jiného.
Vždyť všichni máme ještě v čerstvé
paměti, že také tenkráte za války
myšlenka humanity znamenala nesmírně mnoho,
že znamenala vlastně myšlenku spravedlnosti,
myšlenku osvobození národů, myšlenku
proti militarismu, zkrátka myšlenku věčného
míru. My víme, že to znamenalo nesmírně
mnoho, a že to byl obrovský, úžasný
prostředek určitých představitelů
západních států na poražení
militaristického Německa. Ale dnes ovšem nejen
pan dr. Kramář, nýbrž také
jiní pánové ze západních států
hlásají myšlenky poněkud jiné,
než hlásati tenkrát. Dnes hlásají
myšlenky tvrdé, myšlenky, jak nám je zde
asi naznačil, aniž nám je plně vyslovil,
pan dr. Kramář. Mně neřekl
tím nic nového. Mnozí ovšem jiní
budou tím velice překvapeni, mně, marxistickému
sociálnímu demokratu, neřekl pan dr. Kramář
nic nového. Tak je to na světě! Pokud mocní
tohoto světa toho potřebují, aby dělník
za ně proléval svou krev, do té doby dovolávají
se spravedlnosti, svobody, myšlenky humanity a všeho
jiného; ale když již toho nepotřebují,
pak mluví docela jinou řečí a docela
jiným způsobem, pak od myšlenky humanity obracejí
se k myšlence Nietzscheho, k myšlence Ludendorffově,
Hindenburgově, k myšlénce Denikinově,
a k myšlénce Kolčakově. (Výborně!
Potlesk.)
Ale, pánové, buďte ujištěni! Pan
dr. Kramář zde končil včera,
že důvěřuje národu. Také
my půjdeme do voleb jako Vy; a také my, obě
socialistické strany a naše sociálně-demokratická
strana, také my důvěřujeme plně!
A, pánové, - škoda, že pan dr. Kramář
zde není - já mohu pana dra Kramáře
ujistiti: v den voleb ti naši jednadvacetiletí
a čtyřicetipětiletí a šedesátiletí
přijdou a budou bojovati volebním lístkem
a porazí naše české Hindenburgy a Ludendorffy,
naše české Denikiny a Kolčaky. V den
voleb naše Československá republika rozkvete
naším socialistickým, naším červeným
květem! (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále
má pan kolega dr. Vaněk.
Poslanec dr. Vaněk: Slavné Národní
shromáždění! (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid!
Posl. dr. Vaněk (pokračuje): Velevážení
pánové a paní!
Ráčíte mně prominouti, že na
slova, která pan řečník přede
mnou pronesl, vůbec neodpovím. Ne proto, že
bych neměl co mu odpověděti, ale jsem pamětliv
toho, že stojíme v debatě specielní...
(Nepokoj.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid!
Poslanec dr. Vaněk (pokračuje):..
o zákonech ústavních. V debatě
specielní nebývají pronášeny
podobné úvahy, jaké pronesl pan řečník
přede mnou. Myslím spíše, že podobné
řeči se pronášívají pod
širým nebem. Tedy, jestliže neodpovím
k tomu, co zde bylo právě řečeno,
činím tak proto, že si příliš
vážím řádu této slavné
sněmovny a že jsem si vědom toho, že mám
mluviti v debatě speciální.
Jsme v debatě o ústavní listině,
k níž nám byla předložena
celá řada jiných zákonů. Celý
komplex, celý stoh návrhů zákonů
snesl se teprve včera na naše pulty. Jest, pánové
a dámy, naprosto nemožno, aby někdo od včerejška
i jen povrchně přečetl to, co nám
bylo předloženo. Já zde protestuji slavnostně
proti způsobu, kterým se tyto zákony v této
slavné sněmovně projednávají.
(Tak jest!) Je to veliká frivolnost, veliká
nevážnost, jak proti předmětu samému,
o který se jedná, tak proti této slavné
sněmovně. (Výborně!) Není
zkrátka možno, aby poslanci, kterým včera
teprve se příslušné předlohy
rozdělily, okamžitě, nečtouce je, mohli
započíti debatu generální a dnes debatu
speciální. V témž momentu, kdy
tento komplex velmi důležitých a obsažných
předloh se snesl na naše lavice, v témž
okamžiku byla zahájena generální debata
a dnes stojíme v debatě speciální.
Souvisí s tím ovšem ještě
jiná věc. S tím souvisí, protože
nám dána je lhůta, že tyto všecky
věci, velice důležité a pro blaho našeho
státu závažné, se probírají
s neobyčejným chvatem a s přímo
hříšnou a trestuhodnou nedbalostí. Praví
se, že celá řada těchto předloh
souvisí s ústavní listinou. Připouštím.
Ale bylo velmi dobře možno voliti způsob jiný.
Bylo možno probrati ve vší vážnosti
a s dostatkem času listinu ústavní a
potom přikročiti zrovna tak dopodrobna k probírání
předloh s tím souvisejících.
Ale nejen to, velevážení pánové
a paní! Mezi návrhy nalézá se také
jedna předloha, která s ústavní
listinou naprosto nesouvisí. Je to návrh zřízení
župního. Marně se tážeme, co má
dělati osnova zřízení župního
s listinou ústavní? Návrh zřízení
župního není nic jiného, než návrh
reformy správní. Takové reformy správní
mohou se zahájiti v kteroukoliv dobu, k tomu
není potřeba, aby byly pojímány do
komplexu zákonů ústavních. Mělo
by to jistý smysl, mluviti dnes o reformě správní
a o župním zřízení, kdyby se
byla vláda, anebo strany, které za touto osnovou
stojí, pokusily dodati zákonu o zřízení
župním jakéhosi charakteru listiny ústavní,
to jest, kdyby byly postavily župní zřízení
pod garancií kvalifikované většiny,
jinými slovy, kdyby bylo řečeno, že
zákon o župním zřízení
jest částí ústavního zákona.
Tomu tak není. Zákon o župním zřízení
jest zákon jako jiný a zvláštním
řízením se octl mezi komplexem zákonů,
které máme dnes na stole. Když vidíme,
že zákon tento byl nám v komplexu zákonů
ústavních, v komplexu, do kterého vlastně
nepatří, vnucen, mimovolně se tážeme,
proč se tak stalo? Nemohu se ubrániti myšlence,
že se tak stalo proto, aby v tomto chvatu, aby v tomto
- řekněme to docela prostě - nepořádku,
s kterým se ústavní zákony probírají,
zákon o župách proklouzl bez kritiky a bez
pozornosti.
Chci se zabývati trochu touto předlohou. Jenom docela
v závorce bych si dovolit podotknouti, že nejde
mi dobře z úst název, který je
v čele osnovy zákona. Mluví se tu o
župách. Proč, nikdo neví. V Čechách
a na Moravě měli jsme kraje, na Slovensku měli
jsme a máme stolice a naproti těmto dvěma
historickým názvům, ku kterým, jak
motivy předlohy praví, se připojujeme, najednou
objevuje se název žup, které nebyly ani v Čechách,
ani na Moravě, ani na Slovensku. Ale, pánové,
to jen tak mimochodem řečeno.
Co je krátký smysl předloh o župním
řízení? (hluk. Předseda: zvoní.)
Jde o to, odstraniti celý organismus správní,
mají býti smazána okresní zastupitelstva,
okresní hejtmanství, mají býti smazány
zemské sněmy, odstraněny zemské výbory,
odstraněny silniční výbory na Moravě
a odstraněny komitáty nebo-li stolice slovenské.
A na troskách této staré organisace naší
správy má býti zbudován zbrusu nový
organismus, má býti zahájena zbrusu nová
reforma správní. Zajisté každý
uzná, že problém ten je veliký. Byla
to naše vláda, která tento problém před
nás vznesla. Divím se velice že naše vláda
nemá ještě dosti jiných důležitých
problémů a že chce komplikovati situaci odstraněním
dosavadního organismu správního a zbudováním
nového, a to zrovna v této chvíli. Máme
přece, vážení pánové a
paní, dosti závažných problémů;
máme problémy finanční, máme
problémy vyživovací, problémy dopravní,
výrobní, vojenské, socialisační
a nevím, jaké ještě. To vše není
ještě naší vládě dosti.
Vláda hodlá komplikovati situaci svou ještě
tím, že bourá veškerý organismus
správní a staví nový. Řeklo
se ovšem, že tato osnova, až se stane zákonem,
nebude tak brzo provedena. Připouštím, ale
jedno z dvojího: buď bude provedena až za
dlouhou dobu pak děláme zákon do zásoby,
a je zbytečno dnes se jím zabývati, anebo
bude proveden v době kratší, v době,
kdy veškeré ty problémy, o kterých jsem
dříve mluvil, budou ještě plnou tíhou
naléhati na bedra naší vlády. Stačilo
zajisté, upraviti to, co jest nezbytno, v naší
dnešní organisaci správy.
Slavné Národní shromáždění!
Jménem své strany mám čest prohlásiti,
že máme vážné námitky proti
osnově tohoto zákona. Odmítáme župy
tak, jak jsou navrženy, a žádáme, aby
byly zachovány úřady zemské. Mluvím-li
o zachování úřadů zemských,
prosím, aby mi bylo dobře rozuměno. Nechceme
zachovati dnešní úřady zemské,
jak jsou, nechceme zachovati místodržitelství
a zemský výbor, chceme zříditi nový
zemský úřad, jakožto úřad
smíšený. Co tedy nám se zde podává?
Předkládá se nám osnova, kde místo
tří větších úřadů
zemských má nastoupiti 21 úřad župní
s těmitéž úkoly, které až
dosud měly úřady a orgány zemské.
(Hluk. Předseda zvoní.) Místo tří
má býti úřadů 21. Že to
není zjednodušení, nýbrž komplikace,
uzná zajisté každý. To, co mohly obstarati
posud úřady tři, svěřuje se
nyní úřadům 21. Že to nebude
levnější, vysvitá na první pohled.
Ten aparát úřednický, který
měl posud jednak zemský výbor a jednak místodržitelství,
stačil zajisté pro celou zemi. Stačil zajisté
také aparát odborných orgánů
technických, zdravotních, revisních atd.
Nyní, když nastupuje 21 úřad, bude třeba
vybudovati velké úřednické aparáty
pro všechny tyto župy - a to činíme, velevážení
pánové a dámy, v době bezedné
mizérie finanční!
Nezdají se mi tedy župy, jak je vláda a po
ní většina ústavního výboru
projektuje, býti účelnějšími
orgány správy, než jsou dnešní
okresy a země. Na jedné straně jsou župy
příliš velké pro lid a pro obyvatelstvo,
- obyvatelstvo má příliš daleko do sídla
žup - na druhé straně ovšem jsou zase
příliš malé, poněvadž ty
úkoly, které jim vláda hodlá svěřiti,
jsou takové, že nemůže je obstarat tak
malé území, kterým župa vládne.
Zákon, o kterém dnes jednáme, trhá,
ničí to, co zbudoval staletý historický
vývoj. Historický vývoj není věc
ledajaká. Historický vývoj, velevážení
pánové a paní, jest vývoj organický,
jest organický vzrůst. Stát není hmota,
kterou lze mechanicky, libovolně děliti, stát
jest také organismem. Není nikterak náhodou,
že vznikly útvary Čech a Moravy. Podíváme-li
se na mapu pouze geografickou, bez hranic politických,
na první pohled vynikne útvar bývalého
království Českého a markrabství
Moravského.
Tyto útvary jsou tak markantní, že i když
nemáme na mapě naznačeny hranice politické,
bezděky ty hranice na této mapě vytušíme.
Tedy, pravil jsem, není to náhoda, že vznikla
země česká a země moravská.
Dále radil bych, abychom nepřehlíželi
různý stupeň vývoje jak hospodářského,
tak kulturního jednotlivých zemí Čech,
Moravy a Slovenska. My nechceme, aby tuhý centralismus
- a ten přece župy, jak jsou navrženy, nezbytně
s sebou přinášejí - byl na překážku
vývoji těch jednotlivých různorodých
částí našeho státu, ale zejména
nechceme, aby tuhý centralismus náš, který,
jak pravím, jest nezbytným následkem župního
zřízení, byl pociťován na Slovensku
jako příkoří.
Při první řeči, která dnes
dopoledne ku konci generální debaty byla pronesena,
zavzněl proti řečníku, jenž domáhal
se podobného cíle, jako já, výkřik
"separatismus!" To, velevážení pánové
a dámy, není separatismus! Není to separatismus,
chceme-li, aby jistá, dosti omezená míra
autonomie byla zemím zachována. Takového
separatismu, této autonomie nemusí se obávat
náš stát, vždyť náš stát
má docela jiné prostředky moci! Náš
stát, který má v ruce svých centrálních
orgánů věci zahraniční, věci
vojenské, celní, obchodní, železnice,
pošty a telegrafy, celé zákonodárství
vůbec, organisaci soudní, veškeré finance
atd., tento stát, který má v rukou svých
tak veliké možnosti, zajisté nepotřebuje
se bát malé míry samosprávy pro některé
úkoly v nitřní správy. A právě
jen pro úkoly vnitřní správy - a ne
ještě pro všechny - hodláme a chceme zachovat
země.