Tedy tu se mi zdá, že tato administrativní
jednotka by mohla býti časem vyřaděna,
že by mohla býti převzata a úkoly jí
svěřené byly by lépe řešeny
v té župě, a my že bychom tím
zjednodušili také náš instanční
postup, nehledě k tomu, že při zachování
zemské administrativy odlehčíme do jisté
míry ministerstvům, aby ta se mohla věnovati
své vlastní práci na zákonech celostátních
a nebyla přetěžována drobnostmi instančního
rozhodování. To jsem si dovolil tudíž
přednésti v těchto otázkách.
Konečně zbývá mně ještě,
abych promluvil o ustanovení § 10. župního
zřízení, který rovněž
rozvířil hladinu našeho veřejného
života do neobyčejné míry a zavdal příčiny
k rozmanitým obavám, já nevím,
jestli odůvodněným nebo neodůvodněným,
nechci o tom zde rozhodovat, ale k obavám velké
třídy našeho občanstva, totiž úřednictva
a zřízenectva autonomních korporací,
které mají býti župním řízením
zrušeny a kteříž občané
mají býti převzati do služeb státních.
V § 10., jak se v osnově navrhuje, naráží
totiž na největší odpor odst. 4., ve kterém
se praví: "Zemské župní svazy i
okresní výbory mohou se do 6 měsíců
ode dne svého ustavení usnésti, že neuznávají
vyšší částky, která vyplývá
z úpravy rázu mimořádného."
Totiž byly zde stesky, že některá, zejména
okresní zastupitelství, v poslední době
v naději, že to nebudou sama platit, upravila
platy svým úředníkům způsobem,
který neodpovídá jejich schopnostem, ani
jejich služební době a že tudíž
je zapotřebí, aby byla oněm korporacím,
které nastoupí za ně na místo zemské
a okresní administrativy, dána příležitost
revise těchto úprav, arci obmezená pouze
na dobu do 6 měsíců. Jak já znám
autonomní činnost a jak si dovedu představit,
že v těchto 6 měsících budou
ty autonomní korporace zaneseny pracemi, myslím,
že v nejřidčích a jen křiklavých
případech by mohlo dojíti k takové
revisi. Tím nejsou tedy ohroženy interesy úřednictva.
Ale přes to pro upokojení doporučoval bych,
hlavně také z toho důvodu, že jsme
neměli při řešení tohoto zákonného
ustanovení dostatečného materiálu,
že zejména jsme nedostali pro krátkost doby
porovnání úprav úředníků
zemského výboru a úředníků
státních, porovnání vypracované
finančním ministerstvem, které jsme žádali,
nemáme také přesných dokladů
jednotlivých o těch úpravách, které
se staly v okresích, dovolit bych si navrhnouti, aby
§ 10. osnovy neřešil tu otázku již
tak podrobně, nýbrž aby zněl takto:
"Zaměstnanci (úřednictvo i zřízenectvo),
zrušených korporací autonomních, jich
ústavů, fondů a podniků budou převzati
do státní služby. Podmínky tohoto převzetí
budou stanoveny zákonem" - tedy zvláštním.
"Pro posouzení právních a hmotných
poměrů jest rozhodným den 1. března
1920". Tedy to jest za 2 dny, po případě
by to mohl býti dnešní den 28. února.
To se sem dává právě jako závěra,
aby ještě na kvap se nemohly takové nějaké
úpravy státi. Myslím, že bychom tím
úplně vyhověli a zákon že by
jen doznal zdokonalení.
Reasumuji-li tedy, přicházím k závěru,
že naše župní zřízení
jest tak, jak se předkládá, nedokonalé,
že odporuje dosavadnímu historickému vývoji,
že jest provisoriem a že jest nutno různé
věci znovu uvažovati a srovnávati a tak dílo
celé zdokonalovati. Mám tedy dojem, že rozdělení
župní, jak je navrhuje ústavní výbor,
i když bude schváleno, nebude uskutečněno,
že se jeho provedení nedočkáme, nýbrž
že bude nutno, abychom zákon novelisovali, po případě
ze základů přepracovali.
Doporučuji slavnému Národnímu shromáždění
veškeré své pozměňovací
návrhy a obě resoluce k laskavému uvážení
a ke schválení. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Uděluji slovo
dalšímu řečníku, panu kolegu
Burianovi.
Poslanec Burian: Ctění pánové
a dámy!
Ve své včerejší řeči mluvil
pan dr. Kramář asi tím tonem, jako bychom
my socialisté, čeští socialisté
a sociální demokraté, měli hlavní
podíl na díle všech těchto předloh,
které nyní právě projednáváme.
Nás hlavně apostrofoval, k nám především
mluvil a do našich lavic se v prvé řadě
obracel. On nemluvil k lavicím druhých stran,
které jsou také ve vládě, on zejména
nemluvil k lavicím strany republikánské,
ačkoliv jest dobře známo, že ministrem
vnitra jest pan Švehla, který osobně a s ním
celé jeho ministerstvo a jeho úředníci
spolupůsobili a spolupracovali na těchto osnovách
a předlohách. Musíme tudíž odmítnouti,
jako bychom my jediní to byli, kteří stvořili
tyto předlohy. My ovšem pro ně budeme hlasovati,
ale také my máme proti nim velmi četné
námitky. Musím otevřeně říci,
že naše stava bude dílem kompromismu, o kterém
můžeme zcela klidně prohlásiti, že
v něm bude našeho ducha právě nejméně
(Výborně!), neboť daleko více
uplatňuje se v něm duch a názory druhých
stran a táborů, řekl bych přímo,
že právě duch pana dra. Kramáře
jest v něm daleko více obsažen, (Výborně!)
nežli názory a zásady, pro které my
horujeme a o které my se zasazujeme. Ne snad, že by
pan dr. Kramář byl tvůrcem těchto
osnov, on nebyl případně ani přítomen,
ale jest representantem určité strany, jest representantem
určitého politického směru, určitého
politického názoru. My ovšem jsme v koalici
se stranou republikánskou a naši přátelé,
naši stoupenci jsou ve vládě s p. ministrem
Švehlou, stejně tak, jako z nutnosti se
vyvinula koalice mezi sociálními demokraty a křesťanskými
sociály v Německém Rakousku, mezi sociálními
demokraty a mezi stranou centra v Německu. Stejně
tak z podobných příčin vyvinula
se určitá dočasná koalice sociálních
demokratů a socialistických stran s druhými
stranami. Ale dojista, že tyto strany také uplatnily
svůj vliv na naši ústavu, a dojista můžeme
říci, že to, jaké názory má
pan ministr Švehla, že tyto názory jsou
v mnohém ohledu a v mnohém směru
mnohem bližší názoru p. dra Kramáře,
než názoru našemu. Proto, pánové,
mohu vám docela klidně říci, že
u nás, v naší straně sociálně
demokratické a v našem klubu jest nás
určitý počet, kteří budeme
sice hlasovati pro tyto předlohy, ale my pro ně
budeme hlasovati ne snad proto, že bychom s nimi souhlasili,
že by tato ústava, jak zde bude dělána,
byla naším ideálem, nýbrž my budeme
pro ně hlasovati - a řeknu to docela otevřeně
- s velikým sebezapřením, my pro ně
budeme hlasovati jen proto, poněvadž to politická
situace žádá, a poněvadž to žádá
stranická disciplina.
Jinak, pánové, jsme nuceni podrobiti naši ústavní
listinu dosti pronikavé kritice. Bylo zde jednou v naší
sněmovně řečeno, že máme
republiku bez republikánů. Já mohu se svého
stanoviska prohlásiti, že my jsme vytvořili
ústavu a odhlasujeme ústavu, která jeví
se mě ústavou monarchistického zřízení,
bez monarchy. Z těch republikánských
zřízení nenapodobili jsme to nejdokonalejší
republikánské zřízení, které
máme, republikánské zřízení
švýcarské, nenapodobili jsme ani ono svobodné
zřízení anglické, nýbrž
napodobili jsme ponejvíce zřízení
francouzské, o kterém jest velice dobře známo,
že jest plno různých monarchistických
ustanovení. A my dokonce velice mnoho opisujeme ze staré
habsburské monarchie a z toho, co ve staré
rakouské monarchii bylo pravidlem. To možno přímo
dokázati z naší ústavní
listiny. Příklad: práva, jaká dáváme
presidentovi. My mu dáváme práva podobná,
jako měl ve starém Rakousku mocnář:
právo rozpouštěti sněmovnu, právo
jmenovati vládu, jmenovati ministry. To dnešní
Rakousko učinilo si jinou ústavu. Ovšem prozatimní.
Jaká bude definitivní, nevíme. Ale prozatimní
ústavu udělalo si takovou, že Národní
shromáždění tamnější
samo si volí své ministry, svou vládu. My
to, co měl rakouský mocnář, dáváme
nyní svém presidentovi. Stejně tak dáváme
mu vrchní velení nad armádou a jiné
věci.
A o čem se u nás nejčastěji mluví,
to není v souhlasu s těmi myšlenkami
demokracie, jaká jest známa z francouzské
revoluce, z revoluce roku 1848, a jak jsou obsaženy
ve všech programech demokratických. Suverenita lidu,
suverenita poslanecké sněmovny, to bylo hlásáno
veškerou demokracií. U nás naše poslanecká
sněmovna bude se museti děliti o svůj vliv
a svou moc s presidentem, s vládou, se senátem,
u nás to se hlásá, čeho potřebuje
demokracie, silný parlament, u nás stále
se ozývá heslo: silný president, silnou vládu,
silný senát a pod. více. S myšlenkou
suverenity lidu se to málo snáší. Ve
Švýcarsku jest to lid, který schvaluje zákony,
které národní shromáždění
švýcarské odhlasuje. U nás to bude senát,
kterému to budeme předkládati, nikoliv lid,
a pak president. Tedy, prosím, promiňte, to všechno
jest málo a nedostatečně demokratické.
Já netvrdím snad, že oproti starým věcem
v Rakousku nečiníme žádných
pokroků. Ano, jsou zde pokroky, ale ideálu demokracie
to, co tvoříme, neodpovídá.
My v dalším jsme pojali do naší ústavy
celou řadu ustanovení, jež nám tak hodně
mnoho připomínají mnohé věci
ze starých reakcionářských států.
Na příklad uvedu vám jen jednu věc,
totiž § 25., který dovoluje zatýkati poslance.
Každý, kdo vzpomíná poměrů
v Rakousku, ví, jaká tam byla imunita poslanecká,
jak to bylo naprosto nemožné, aby byl poslanec zatčen.
Zde § 25. to připouští. (Posl. dr.
Ad. Stránský: Totéž bylo tam!)
Ale prosím, pane doktore, vy velmi dobře víte,
že žádný si nesměl dovoliti na
poslance sáhnouti, a stalo-li se něco podobného,
víte, jaké aféry z toho byly v poslanecké
sněmovně. Nač zaváděti to,
co bylo skutečnostmi překonáno již ve
starém Rakousku, co ve starém Rakousku poslanecká
sněmovna odsoudila mnohokráte a mnohonásobněkráte,
nač to zase opisovati, jak sám doznáváte,
že to opisujeme ze starých rakouských řádů
a ze staré rakouské ústavy?
Anebo my máme zde celou řadu naprosto kaučukových
paragrafů, stejného nebo podobného znění,
jak jsme je měli ve starém Rakousku. Tisková
svoboda, shromaž. svoboda, spolčovací svoboda,
to všechno jest zde uvedeno podobným způsobem,
jak to bylo ve starém Rakousku uváděno. Svoboda
tisku se nám zaručuje. Bylo by přirozeno,
že důsledek musí zníti, že censura
jest již naprosto nedovolena. My ale pravíme: "je
proto v zásadě nedovoleno, podrobovati
tisk předběžné censuře".
To jest něco kaučukového a my dále
pravíme, že teprve zákon to bude, který
nám určí, jaká bude naše tisková
svoboda, jaká naše shromažďovací
svoboda a spolčovací svoboda. Ani to není
v naší ústavě uvedeno, že
můžeme se shromažďovati bez předběžného
oznámení. Opět nic určitého
zde není řečeno, nýbrž ponechává
se to teprve zákonu a my budeme museti bojovati o to, zdali
budeme míti větší či menší
rozsah svobody shromažďovací. Svoboda spolková:
O svobodě spolkové máme zde dokonce ustanovení
takového rázu, že spolek může býti
rozpuštěn, když jeho činností byl
porušen trestní zákon nebo veřejný
pokoj a řád. Tedy spolek může u nás
přece jen býti rozpuštěn. Zas něco
takového, jako ve starém Rakousku. Dovolávám
se zde ústavy, jaká byla odhlasována v Německé
říši. Jest to říše, která
ještě je protnuta monarchistickým duchem, reakcionářským
duchem. Jest to říše Scheidemannovců,
těch nejohebnějších sociálních
demokratů, jaké svět poznal v době
války. A v této říši, pokud
týče se spolčovací svobody, poněvadž
dělnictvu na tom nesmírně záleželo,
aby spolčovací svoboda byla naprostá a úplná,
jest stanoveno, že také v případě
porušení toho veřejného klidu, jak my
zde pravíme, že i v tom případě,
když by president Německé říše
byl nucen vyhlásiti výminečný stav,
spolčovací svoboda nesmí býti dotčena.
Spolek nesmí býti v Německé republice
rozpuštěn nikdy, za žádných okolností.
(Poslanec Petrovický: My máme Maďary a Němce!)
Tak, prosím, vypadá svoboda podle ústavní
listiny u nás. S našeho socialistického
stanoviska nemůže býti, pane kolego, tento
argument, který uvádíte, naprosto dostatečným.
My u nás jsme slyšeli, že jakmile budeme míti
náš vlastní stát, - a věděli
jsme, že to bude stát, ve kterém budou Němci,
ve kterém budou Maďaři, - ba i tenkrát,
když již jsme je zde měli, bylo nám s této
tribuny prohlášeno, že naše svobody budou
úplné a dokonalé, nejkrásnější
a nejlepší, jakých nikde na světě
není, že budeme míti lepší demokracii,
nežli Švýcary, že budeme v tomto demokratickém
ohledu prvním, nejlepším národem na
celém světě. Toho dnes v naší
ústavní listině nevidíme. Já
mluvím o tom, co je v naší ústavní
listině, co je na papíře, co jsme si tam
dali, jaká ustanovení - jaký bude život,
co ten si vynutí, to bude věcí pak další
- ale my měli jsme to již na papíře
tvořiti dokonale, když jsme to slibovali a říkali.
Ale neučinili jsme toho. (Poslanec Udržal: Roku
1897 byl v rakouské sněmovní síni
zatčen kolega Wolf a odveden tam odtud násilím.
Zde se mu to nestane! - Výkřiky. Předseda
zvoní.)
Anebo otázka hospodářského života,
úprava našich sociálních poměrů!
Co je v tom ohledu řečeno v ústavní
listině? Dalo by se souditi, že v tomto směru
my socialisté vyvinuli jsme velkou energii, abychom naše
zásady sociální také již vyslovili
v ústavní listině. Když však
přečtete listinu ústavní, nenaleznete
o našich socialistických zásadách v ní
ničeho. Jen jeden jediný paragraf je tam, který
připomíná něco z našich
socialistických zásad, ale paragraf tuze hubený:
"Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem!"
- to je všechno. Byly tam ještě dvě jiné
věty, ale ty budou vypuštěny, ty budou škrtnuty.
Pojednávaly o tom, zdali to vyvlastnění je
možné za náhradu, či bez náhrady.
Tedy z našich zásad nepojali jsme tam ničeho.
V tomto směru si připomínám,
co v Německé říši bylo socialisty,
těmi Scheidemannovskými, proti stoupencům
centra a - proti stoupencům německonacionální
myšlenky prosazeno. Tam, v německé ústavě,
je také vyhověno stranám, které stojí
dosud na stanovisku soukromokapitalistického řádu,
ale jsou tam také již prvky našeho socialistického
stanoviska, jak to přece dnešní době
odpovídá, kdy určité náběhy
se dějí, aby z našich socialistických
myšlenek něco bylo uskutečněno v praktickém
životě. V této ústavní listině
Německé říše praví se
výslovně, že jest dovoleno státu sespolečňovat,
socialisovat.
Ta myšlenka socialisační - v zásadě
ovšem jen, ale přece jenom - obsažena tam je!
Anebo, pánové, zde jsme mnoho mluvili o otázce
senátu, o jeho nedostatečnosti, o jeho vhodnosti,
či nevhodnosti. V Německu neznají senátu,
ale také tam udělali něco, co tamějším
poměrům odpovídá, vytvořili
tam totiž jakousi hospodářskou radu. Ovšem,
my bychom s takovou hospodářskou radou, jak
v Německu byla vytvořena, nesouhlasili. Ta
hospodářská rada v Německu vypadá
tak, že dělnické rady, které tam jsou,
a o nichž také mluví ústavní
listina Německé říše, - kterých
vy se zde tolik bojíte a tolik lekáte - volí
si své zástupce do hospodářské
rady, kam pak také určité korporace průmyslníků
volí si své zástupce, a když vláda
německá projednává některé
předlohy rázu sociálního, má
za povinnost, předkládat tyto předlohy nejen
poslanecké sněmovně, nýbrž také
této hospodářské radě, ve které
jsou zástupci dělnických rad německých,
a naopak má tato hospodářská rada
právo, předkládat poslanecké sněmovně
to, co u nás dáváme senátu, totiž
samostatně vypracované návrhy rázu
sociálního. Tak nás také v tomto
směru v ohledu sociálním a socialistickém
tato naše ústavní listina neuspokojuje. Ale
nejlépe poznáme demokracii vždy podle toho,
jaká jest ve státě branná moc, zdali
tato branná moc jest založena na myšlenkách
demokratických či nikoliv. To pánové
velmi dobře znají. Nuže, my také zde
jsme se svými názory neprorazili. My jsme hájili
názor, aby v ústavě byla vyslovena myšlenka
soustavy miliční zůstali jsme v menšině,
žádali jsme, aby vojákům byla přiznána
občanská práva zůstali jsme v menšině.
A my v této věci nepodáváme ani
žádného minoritního vota, tak jsme ve
všech těch věcech věru a opravdu naprosto
skromní! Že se nedávají občanská
práva vojákům, jest něco, co nelze
pochopit. Bylo nám to odůvodňováno
tím způsobem, ze prý jest nutností,
aby vojáci byli podrobeni určité kázni,
a že musí v takové organisaci býti
jejich práva omezena. Pánové, myslím,
že právě tento argument, který byl uváděn
proti občanským právům vojáků,
jest ve skutečnosti tím největším
argumentem pro to, aby se vojákům plně dostalo
občanských práv jak jim to ostatně
bylo také slibováno a jak, pánové,
- o tom není žádné pochyby - 14. října
a 28. října si to vojáci a občané
prostě a jednoduše mohli sami vzít. Pánové,
jest beze sporu, že vojenství vyžaduje určitou
kázeň, že z vojenských důvodů
musí býti zachovávána určitá
disciplina, a jest jisto, že představený má
nesmírnou moc nad vojákem a že může
této své moci také zneužít. A
proto také na druhé straně má býti
dáno tomu vojáku nějaké větší
právo, nějaké opravdové právo,
plné občanské právo, aby on se mohl
bránit, aby nebyl zneužíván svým
představeným, nebo tou vojenskou disciplinou, aby
nedošlo k smutnému zjevu, že by ten voják
byl tak zotročen, jak zotročen byl v Rakousku
a v Německu. Tolik let a tolik desetiletí touží
naši vojáci po tom, aby se jim občanského
práva dostalo. My děláme ústavu a
nedáváme jim toho. Vidíte tedy, pánové,
že my máme velmi mnoho příčin
ke stížnostem vůči této ústavě
i vůči ústavní listině, jak
my ji děláme. A věru, když tyto naše
stížnosti, které vyvěrají z horkého
ducha dnešní doby, porovnáme s tím,
co zde na stížnostech přednáší
strana národní demokracie, pak musím říci:
má-li někdo příčinu, aby si
stěžoval a byl nespokojen s touto ústavou
a s touto ústavní listinou, pak jsme to my
a není to strana národní demokracie, a není
to pan dr. Kramář. (Výborně!
Potlesk na levici.)