Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Sociální demokraté měli na př. číslo jedna, bolševici měli číslo devět, ruská národní strana číslo tři. (Posl. Šáda: To volte! To je zase od Vás, přečtěte to, to je od národní demokracie, to se stalo v Táboře!) Volič věděl snad, které číslo patří které straně, ale možná, že také nevěděl. A myslím, že tato eventualita je pravděpodobná; a těch že byla většina. V každém případě se však pro nějaké číslo rozhodl a ostatní zahodil a po ulicích se válela a hromadila čísla. Hromadilo se to v domech. Takový tedy byl spád v Rusku. Zkrátka, volilo se bez myšlének, bez jakýchkoli zásad a zřetelů ke kandidátům. Volič neprojevoval důvěry již ani programu, neřku-li aby kritisoval a zkoumal, jestli může míti důvěru k těm, které chce učiniti svými zákonodárci, zkrátka, on byl stlačen na zcela prostý stroj. Já myslím, pánové, že tím způsobem se jistě neprospěje, nesmíme chtíti, aby věc tak pokračovala i u nás. Tak by arci vypadala ta svoboda českého voliče při (Hluk. Předseda zvoní) systému vázaných kandidátních listin smutně.

A ještě k tomu se ukládá voličovi zákonná povinnost! Je zajisté nesporno, že stát má na tom zájem živý, aby každý volič, každý občan státní, kterému se právo volební také vykonal, aby zaujímal určité stanovisko do budoucnosti, jak má správa státu vypadati. Zrovna tak, jako v některých případech žádá stát, aby se podrobil občan passivnímu právu volebnímu. Ale tu nesmí ta vůle voličova býti ani zbytečně, ani urážlivým způsoben přímo omezena. Pravím: zbytečně, zbytečné je to již proto, poněvadž vidíme, že jinde v sousedních státech, specielně ve Švýcarsku je zaveden systém volných kandidátních listin, že tam se provádí beze všech závad, a že také soustava belgická nezná systému závazných listin. Arciť je velmi zajímavým faktem, že tento systém je uplatněn, anebo byl uplatněn v Německo-rakouské republice a v Německé republice, tedy v říši našich dosavadních nepřátel, patrně ve snaze, aby byla do všech důsledků zachována disciplina stran. A prosím, pánové, není to tak dlouho, kdy my jsme obdivovali tuto disciplinu národa německého. A kam ta disciplina národ německý zavedla? Disciplina zavedla národ německý na Marnu. Ano, ta přílišná bezmyšlenkovitost lidu znamená zkázu.

Ale je tu ještě jiná otázka, když se dovoluje, aby volič směl odevzdati kandidátní listinu kterékoli strany, ale nesmí tam nic měniti, škrtati. Jaká je to svoboda pro voliče, který k žádné politické straně nenáleží? Takových voličů jest, myslím docela většina podle číslic organisací. Těm lidem se vlastně vůbec bere hlasovací právo, neboť ten surogát, který se jim dává, že totiž sto voličů může samo sestaviti a podati kandidátní listinu, to není žádná svoboda voličská, když si uvědomíme, že kromě toho sestavení kandidátních listin a podepsání stem voličů, jest zapotřebí, aby ta kandidátní listina aspoň částečným nákladem strany byla vytištěna, a když předpokládá vlastně velikou, dlouholetou organisaci, má-li propagaci ta kandidátní listina býti skutečně ve volebním zápase uplatněna. To jest naprosto ilusorní surogát. Náklady tiskové jsou tak nesmírné dnes, že ta jedna třetina a později polovina, jak zákon ustanovuje, vlastně dává hlasovací právo pouze silným, kapitalisticky založeným organisacím politickým. Nelze se takřka zdržeti úsměvu, že zrovna strany proletářské propagují takovouhle věc. Tedy z těch epithet to slovo "rovné" z tohoto důvodu zajisté úplně odpadá. To není žádné rovné hlasovací právo, to jest hlasovací právo kapitalisticky založených organisací politických.

Tedy právo to není rovné právo, právo to také není přímé, to jest bez velikého odůvodňování jasno, poněvadž volič tady neuplatňuje svůj vliv přímo na kandidátní listiny, nýbrž pouze prostřednictvím politické organisace, ku které náleží. Tedy i ta přímost volebního práva hlasovacího jest vlastně návrhem, osnovou zákona zmařena. A konečně, co zbývá z té tajnosti?

Politické strany mají jistě velmi živý zájem na tom, aby kontrolovaly své příslušníky, jak hlasují, od toho závisí celá jejich existence a zákon tomu nijak nebrání a neklade tomu žádné překážky.

Zákon tedy vlastně podporuje kontrolu, jak kdo hlasuje, a maří naprosto i to poslední epitheton hlasovacího práva - tajnost volby. Ostatně my máme zkušenosti z voleb obecních, že víme všichni, jak asi kdo hlasoval, až na nepatrné výminky. A když si nyní k tomu pomyslíme, že ti voličové, kteří nejsou v politických stranách, vlastně nemohou se vůbec uplatniti, a že není žádného zákona, podle kterého by každý byl povinen, býti v nějaké politické straně, pak se mi to zdá býti něčím tak kontradiktorním, když jedním dechem pravíme, že dáváme každému státnímu občanu, počínaje 21. rokem atd., bez rozdílu pohlaví všeobecné hlasovací právo, a druhým ustanovením mu toto právo činíme ilusorním, ničím, bereme mu ho a vlastně ještě více, ukládáme mu povinnost, aby to právo konal a nutíme ho, aby hlasoval pro lidi, ku kterým důvěru nemůže míti, ale přes to svým hlasem je má činiti svými zákonodárci. V tom se mi zdá, že jest cosi urážlivého a pro voliče ponižujícího, takovým způsobem svobodu volební kodifikovati. Myslím, že tento systém nemůže vésti k nějakému zdravému rozvoji ve státě, že to musí přivoditi rozvrat.

Slyšeli jsme také námitku, že dokud volič vykonával volební své právo přímo, že vlastně to jeho právo bylo menší, než ten vliv, který vykonává volením dle kandidátních listin, že rozhoduje o celé řadě kandidátů, v kraji pražském na příklad o 45 kandidátech. Myslím, že ani tato námitka dobře neobstojí, poněvadž ten volič musí konglomerát kandidátů jemu předložený bez kritiky vhoditi do urny volební. Zbývá mu tedy jen tak zv. záruka, kterou mu dává politická organisace, k níž po případě on sám nenáleží. A já se tážu: - i kdybych přistoupil na myšlenku zodpovědnosti politických organisací - jakým způsobem se má ten volič, který k žádné politické organisaci nenáleží, nebo nenáleží k té organisaci, kde by mu snad program strany byl blízký, jak má tu zodpovědnost politické strany uplatňovati? Na to, myslím, nemůže mi dáti nikdo uspokojivou odpověď. A když nyní ještě uvědomíme si, jak ve stranách tuze organisovaných je těžko proti silným jedincům něčeho docíliti, jak strana ve vlastním, často snad jen domnělém zájmu, zejména v obavách o svou dobrou pověst, nerada vydává i ty stranníky, kteří se proti jejím zásadám provinili, zejména jde-li o jednotlivce, kteří stojí v čele, pak nechápu vlastně, co voliči se tady dává za právo, jest-li to vlastně není posměch na ten ideál všeobecného rovného tajného a přímého práva hlasovacího.

Z nepřímosti a přílišné odvislosti voliče na politických organisacích, která přirozeně takovýmto systémem zavádí se do našeho zákonodárství, nastává - jak jsem si dovolil již dovoditi - i porušení tajnosti volby a nezbývá tudíž z těch krásných hesel, kterými jsme národ utěšovali, ničeho. Já bych si představoval proto úpravu téhož paragrafu ve způsobu systému volných kandidátních listin, následujícího znění: "Volič smí odevzdati buď kandidátní listinu jedné strany aneb může některé kandidáty škrtnouti bez připsání jiného kandidáta, aneb může na místě škrtnutého jiného kandidáta zařaditi, aneb může, použiv prázdného hlasovacího lístku, z úředně ohlášených kandidátních listin sestaviti hlasovací lístek volný." Jediné omezení bych připustil v zájmu jisté discipliny: že neplatným má býti hlas, daný občanovi, který není uveden na žádné z úředních kandidátních listin. To byl také návrh, o kterém se jednalo ve vládních kruzích ještě v květnu loňského roku a který byl považován a prohlašován za ideální systém hlasovacího práva při poměrném zastoupení.

Nedovedu si dobře vysvětliti, jak dnes, po několika měsících, nastává takový obrat, a navrhuje se vám pravý opak. Kdyby byl v tomto znění § 40 přijat, pak ovšem, přiznávám, bylo by zapotřebí vrátiti předlohu ústavnímu výboru ku přepracování ve smyslu tohoto paragrafu. Tím by se neztratilo ani mnoho času, myslím, že by věc vyžadovala pouze několika dnů a vyšlo by se vstříc četným přáním a návrhům, projeveným i v tomto Národním shromáždění.

Zásada volných kandidátních listin by se arciť provedla v prvém skrutiniu do všech důsledků. Námitka dekapitace vůdců jest paralysována právem panašování. Tedy o tom nepotřebuji siřiti slov; ta jest možná a odůvodněna pouze, když by byla připuštěna zásada pouhého škrtání, bez práva, nahraditi škrtnutého kandidáta jménem jiným. Námitka komplikace skrutinia se mně zdá býti nicotná, poněvadž zákon neděláme ani pro pohodlí nějakých volebních komisí, anebo úřadů, ani pro pohodlí funkcionářů a úředníků, nýbrž pro zabezpečení volební svobody občanů. Na to již si musíme zvyknouti, obětovati takovýmto důležitým právům občanským i peníze, i čas, i námahu, chceme-li býti skutečně upřímnými demokraty. Ostatně podle statistických výsledků ty změny nejsou tak přílišné. Švýcarská statistika konstatuje 8-9 % změn. Tedy jest viděti, že ta komplikace není vážná. Ostatně nevidím vlivu systému volných kandidátních listin ani tak v té korektuře kandidátních listin voličem, jako spíše v tom, že bude preventivně působiti na politické organisace, tedy jaksi vystupuje zde spíše do popředí jistý ethický moment. Přirozeně politické organisace, které vědí, že volič nesmí na kandidátní listině nic škrtnouti, nebo měniti, resp. že takové škrty a změny nemají žádného významu, jsou arciť v bezpečí, ať kandidují kohokoliv. Naproti tomu, když budou míti vědomí, že voličstvo může takovou kandidátní listinu korigovati, jistě ji sestaví pečlivě co možná z lidí nejlepších, nejpoctivějších a nejschopnějších. Politické strany tím vyzískají jenom zvýšení kázně ve stranách, poněvadž spíše volič se bude obraceti ke straně a vstoupí do ní, když bude věděti, že má takové cenné právo v rukách, než když se tam cítí bezmocným. Právě ta bezmocnost voliče vede nutně k demoralisaci politických organisací a tím k demoralisaci všeho našeho veřejného života. O té věci již zde padlo dosti slov, takže není zapotřebí, abych snad ještě k tomu něco dodával. Za dnešních řádů se šíří ze stran politických jenom nespokojenost, rozmrzelost a tříštění sil. To vidíme, prosím, na těch zjevech, o kterých jsem mluvil na začátku své řeči.

A nyní mně budiž dovoleno promluviti ještě něco o volebních krajích a pak o župním zřízení a rozdělení žup. Volební kraje tak, jak jsou navrženy, po mém soudu nezabezpečují našich českých menšin před dalším postupem germanisace. Já se nebojím to slovo vysloviti, třeba bychom měli svůj samostatný stát a svou vládu, ta vláda může se dostati do takových poměrů, že bude míti ruce svázané a že úsilí jinonárodních živlů nebude moci čeliti svou vládní mocí. Důležité jest tudíž, abychom učinili opatření pro tyto případy i v zákoně, a sice již v zákonech ústavních. Myslím naopak, že tak, jak volební kraje jsou sestaveny, mohou vyvolati v cizině velmi nesprávný dojem o národnostním smíšení některých našich krajů, dojem, že skutečně u nás je nějaké větší souvislé území, které by bylo ryze německé. A takového území přece dle našich statistických dat není, ale my tvoříme přes to dva kraje volební i župní ryze německé, zejména které do sněmu by měly vesměs německé poslance. Jsou to kraje karlovarský a českolipský a naproti tomu - je to skutečně cosi hrozného - nemáme v Čechách jednoho kraje volebního, ve kterém by neměl naději býti zvolen aspoň jeden poslanec německý. Také již objevila se ta věc ve veřejném tisku a sice poslední "Montagsblatt" chlubí se již v nápise: Dva čistě německé volební kraje v Čechách a žádný čistě český! Tedy zde vidíte tu mentalitu a jak Němci se dívají na tu naši úzkostlivost, abychom jim žádným způsobem neublížili! Tedy takového území dle skutečnosti není, naopak můžeme konstatovati na národnostních mapách, že všude až na hranice prolíná živel český, a že docela i za hranicemi jest pozorovati, že krajiny dříve české byly teprve postupem živlu německého germanisovány. Snažili jsme se o to, - a to myslím, že jest naší povinností k sobě samým, - aby toto pronikání cizího, jinonárodního živlu do našeho národního těla bylo nadále zmařeno - a tím nikomu nekřivdíme, tím se pouze bráníme, - a aby nám dle možností bylo vráceno, co nepřízní poměrů jsme ztratili. Je to jen naše dobré právo a je to naše svatá povinnost. Do budoucnosti zajisté nesmí býti v hranicích Československé republiky ani jediné československé duše, obětované odnárodnění. S těchto hledisk ovšem musely by býti volební kraje uzpůsobeny tak, aby sice občanům německého jazyka dostalo se příslušného zastoupení v našem parlamentě, aby měli podmínky svého hospodářského i kulturního rozvoje, ale aby naprosto jim byla vzata příležitost, uplatňovati dřívější dobyvačnost a expansivní choutky.

Tím chráníme sebe a zároveň odvracíme nebezpečí mezinárodních zápletek. Když se jednalo o volebních krajích a současně o rozdělení žup podle zásady, že župa má tvořiti volební kraj - já přiznávám, že ta zásada nebyla šťastně volena a že lépe by bylo bývalo, skládati volební kraj ze 2 a více žup, - pak arciť by musily ty župy - ke konci k tomu ještě přijdu - vypadati jinak co do rozlohy i co do složení - tedy, když se přijala tato zásada, věc dopadá tak, že máme ryze německý volební kraj a vlastně německou župu karlovarskou a ryze německý kraj českolipský. Té věci by se dalo do jisté míry ještě v poslední chvíli odpomoci, a já jsem ve schůzi sobotní ústavního výboru, která trvala po celý den až do půlnoci, navrhoval dopoledne některé změny ne proto, že bych se jimi chtěl do budoucnosti spokojiti, ale poněvadž aspoň ty nejkřiklavější vady změnami těmito by mohly býti opraveny a sice na příklad v župě českolipské přidělením 2 českých okresů. - Já věřím, že ty české okresy nebudou tím nijak příjemně dotčeny, ale je zapotřebí, aby byla paralysována přílišná majorita německého živlu- jedná se o okresy Mělník a Bělou. Tím, a připojením na severozápadě smíšeného okresu teplického by se docílilo, že v kraji, ve kterém měli býti samí poslanci němečtí, nastala by taková konstelace národnostní, že by při volbách prorazili 2-3 poslanci čeští. Pak jest to jistě župa smíšená a ještě by se při tom odlehčilo druhému volebnímu kraji, lounskému, který sousedí na západě a který má dosti těžkou posici mezi těmito 2 německými, nebo převážně německými župami a volebními kraji. V zápětí by to mělo za následek jistý korrektiv v župě mladoboleslavské, čili lépe řečeno jizerské, kde by se přidělily opětně na vyrovnání 2 okresy české a to chlumecký a novobydžovský, čímž by se konfigurace župy jen zlepšila a ve východočeských župách by nastala změna, že by k župě královehradecké byly přiděleny okresy: Kostelec nad Orlicí, Žamberk a Králíky. Kostelec nad orlicí zejména a velmi trpce si stěžoval, že má býti přidělen k župě pardubické a do Pardubic jezditi přes Králové Hradce. To jest také nepřirozenost, které se zde dopouštíme.

Pak by bylo třeba dále ještě řešiti velký volební kraj pražský. Tento volební kraj, myslím, že je konstruován, zejména se stanoviska župy, jak nejnešťastněji se to stát mohlo. My chceme vytvořiti administrativní jednotky, které by umožnily intensivní práci živlu laického se živlem úřednickým. Tvrdilo se, že administrativní jednotka zemí českých je monstrosní a že musí býti vytvořeny menší stejnoměrné administrativní jednotky. A nyní vedle těchto menších administrativních jednotek, žup, tvoříme jednu velikou župu, která bude míti skoro 2,000.000 obyvatel. A při tom zapomínáme, že byl kdysi kraj táborský, že byl kraj čáslavský atd. A tady přicházím, prosím, ještě k jedné věci. Myslím, že není dobře, abychom všechny výsledky historického vývoje házeli do koše. Ten historický vývoj byl podmíněn určitými poměry a bude pokračovati přes veškeré naše theorie a my musíme s produkty tohoto vývoje i nyní počítati. My nemůžeme se odvolávati prostě na to, co bylo v cizině, zejména pokud se týče departementálního systému francouzského. Tam velká revoluce francouzská nivelisovala celé poměry administrativní francouzského státu. A na tom, kde byla tabula rasa, bylo stavěno znova. My však jsme pomocí zemí koruny České a pomocí našeho historického útvaru utvořili samostatný český stát. Proto, poněvadž jsme měli tento historický útvar, byly nám na mezinárodní konferenci přiznány historické hranice. My bychom jiným způsobem tyto hranice nebyli dostali. A dnes máme tu věc násilným způsobem odstraniti a nahraditi ji něčím, na čem vidíme plno chyb a nedokonalosti a co nás ohrožuje, když si uvědomíme, že dobrá administrativa jest zárukou klidného a prospěšného rozvoje naší republiky? My uvádíme si do administrativy zbytečným způsobem chaos. Tedy jest viděti, že jest zapotřebí ještě přemýšleti o osnovách zákonů a tyto zákony ve směru námitek, které jsem si dovolil učiniti, přepracovati.

Já se neuzavírám názoru, že župa může býti jednou v budoucnosti základní administrativní jednotkou, ale dnes myslím, že času k tom není, anebo při nejmenším, že není zapotřebí tuto věc přímo lámat.

Ostatně zákon o župním zřízení jest prostým zákonem, který není vlastně zákonem ústavním, vyjma některá jeho ustanovení a snesl by tudíž ještě revisi několikadenní, přepracování a předložení návrhu nového. Já v té věci jsem si dovolil učiniti návrh se svými společníky z klubu a sice návrh na dvě resoluce. Jeden resoluční návrh, dle kterého se navrhuje, aby Národní shromáždění se usneslo, že vláda se vyzývá, přepracovati rozdělení území československé republiky pro volby do poslanecké sněmovny na volební kraje tím způsobem, aby do budoucnosti bylo znemožněno odnárodňování československých občanů a obyvatelstva vůbec a aby zejména národnostní československé menšiny byly všude chráněny - tedy zajisté jen a jen se stanoviska obrany, beze všech jakýchkoliv útočných úmyslů.

A druhá resoluce: "Podepsaní navrhují, aby Národní shromáždění se usneslo, že vláda se vyzývá, přepracovati příl. A. k § 2. zákon o zřízení župních a okresních úřadů takovým způsobem, aby účelným rozdělením na župy a vhodným stanovením sídel žup byl živel československý do budoucnosti chráněn před odnárodněním expansivními živly jinonárodními a aby zejména byly všude ve hranicích československé republiky zabezpečeny národnostní československé menšiny". Obě resoluce se stejného, jenom obranného hlediska.

Když už mluvím o župním zřízení, nemohu se nezmíniti aspoň, že zavdalo rozdělení žup a stanovení sídel žup příčinu k velmi nepříjemným a vlastne přímo vzájemně nepřátelským agitacím mezi našimi českými městy. Je to zas takový zjev, abych tak řekl, českého atomismu. Každý myslí jenom na ty nejbližší své zájmy, v tomto případě zájmy lokální. Já se nedivím zástupcům těch měst, ale my musíme své zákonodárné práce upraviti tak, abychom k tomu nezavdali přímo příčiny a to, bohužel, župní rozdělení, jak se navrhuje s těmi sídly žup, zavdává v míře hojné. Tedy i zde je zapotřebí revidovat, a myslím, kdybychom uvažovali tu zásadu, že župní zřízení se zavádí za tím účelem, aby pronikala administrativa lokálně co možná nejhlouběji, že snad bychom přišli po stopách těchto myšlenek k župám menšího rozsahu, župám, které by vlastně byly z několika pouze okresů, jinými slovy: byly by to silnější okresy zastupitelské, schopné hospodářského, samostatnějšího rozvoje, soběstačnější, bylo by možno uspokojiti co do sídel žup všechna ta města, která dříve takovými sídly byla, anebo průběhem doby si na to svým rozvojem nároků získala a my bychom při tom snad ušetřili jednu administrativní instituci, neboť po jedné straně vidíme, že nám není dobře možno porušiti hranice zemské, - alespoň ne v tomto okamžiku - že musíme do jisté míry zachovati zemskou administrativu jakožto instanci, a po druhé straně vidíme, že jsme vývojem tlačeni, abychom pomýšleli na utvoření ještě dalších, větších jednotek správních, kterými mají býti župy, a zůstávají nám tady ty slabé administrativní jednotky okresů.