Dovoluji si poukázati na to, že pan dr. Kramář
také podat návrh jazykového zákona.
V té osnově na příklad navrhuje
(čte): "V místech nebo okresích,
ve kterých jest většina obyvatelstva německého,
v Praze a Brně, sepisují se výpovědi
stran, znalců a svědků v jazyku výpovědi."
Toto ustanovení jde dále, než vládní
osnova. Vládní osnova nepřipouští,
aby se výpovědi v Praze spisovaly německy.
Já to nevytýkán panu dru Kramářovi,
nýbrž to pokládám za podnět k přemýšlení
a ukazuji, že to byl návrh pana dra Kramáře.
V § 7. této osnovy se uvádí, že
po dobu 5 let po vydání zákona může
vláda nařízením celého ministerstva
ponechati pro některé menší úřady
formuláře dvojjazyčné. Také
toho my nepřipouštíme.
Dále se praví bez omezení na 5 let (čte):
"Jedná-li se o vzájemný styk úřadů
ve věcech stran, mohou úřady státní
v okresích, v nichž je většina
obyvatelstva jazyka německého, dopisovati si v jazyku
německém se všemi úřady v okresích
stejného složení národnostního
ve věcech, v nichž první podání
jest v tomto jazyku. (Hlas: To jest také vnitřní
úřední řeč!)
Pak při ustanovování úředníků,
jak to byl již dnes uváděl pan dr. Kramář
pro úředníky, kteří jsou již
déle než 20 let ve službě, se nežádá
zkouška z češtiny. (čte):
"Rovněž tak, kdo hlásiti se bude do státní
služby během 3 let po vydání tohoto
zákona, musí se podrobiti zkoušce z jazyka
českého nebo slovenského, nejméně
ve lhůtě dvouleté."
Ustanovení předpokládá, že mohou
býti přijati i nyní ještě úředníci
do 3 let, kteří neznají jazyka českého
a jen do dvou let pak mají udělati zkoušku.
Nevytýkám ničeho a nevyvozuji z těchto
ustanovení nic jiného, než že je tu velká
rozmanitost podrobností, velká rozmanitost možností
úpravy těchto jazykových předpisů
a že proto podrobné upravení se nehodí
do ústavního zákona, nýbrž, že
je nutno je upravovati nařízením, které
může ke všem těmto podrobnostem a zvláštnostem
přihlížeti. (Posl. Petrovický: Ale
může vypadnouti v neprospěch náš!)
Nepokládám tedy onen § 9., který byl
prohlášen za neštěstí a monstrum,
za tak špatný, aby nemohlo býti o něm
jednáno, zvláště když vím,
že nikomu ani nenapadne, že by mohlo býti dovoleno,
aby snad vnitřní úprava řeči
u českého soudu, u českého úřadu,
byla upravována ve prospěch německé
menšiny. To není přece možné.
(Odpor u národních demokratů.)
Nebude vlády v Československé republice,
která by k takové nějaké úpravě
přistoupila, která by mohla ublížiti
právům jazyka českého. Není
možná, aby taková vláda 14 dní
setrvala na svém místě. Víme, že
hlavním podkladem toho, co bylo proti vládě
uváděno, jest nedůvěra i v nynější,
snad i zejména v budoucí vládu.
Pánové, jestliže většina národa
by projevila nějakou zásadu, jestliže by si
získala tato většina také zastoupení
v Národním shromáždění,
pak nestačí žádná závora,
pak nestačí žádná hranice, aby
nebylo vykonáno jazykové právo tak, jak to
většina národa si bude přát.
(Posl. dr. Ad. Stránský: Dejte raději
dobrý zákon a nespoléhejte na žádnou
vládu!)
Pokud jde o tuto vnitřní řeč, o které
se velmi mnoho mluvilo, já jsem již naznačil
některé výjimky, které i pan dr. Kramář
pokládal za možné i v té ranní
své řeči. Budou ještě další
výjimky, pokud se týče dopisování
mezi úřady, aby německý úředník
od úplně německého soudu, řekněme
v Rumburce, v německé věci, ve
které žádný Čech není
súčastněn, směl německému
soudu do Bastianberku napsat dopis německý. To jest
uznáno i panem drem Kramářem za přípustné,
a myslím, že českému národu nestane
se žádná křivda, když něco
takového by připuštěno bylo. Netvrdím,
že to vláda připustí. Dosud o tom není
rozhodnuto. Jistě, že vláda velmi opatrně
stanoví hranice, pokud úchylka bude připuštěna
od oficielního státního jazyka českého.
(Hlas: Státního oficielního!) Tedy:
státního oficielního jazyka českého.
Tyto úchylky, tyto změny budou nejen vůči
jednotlivým národům, budou také místně
různé. My jistě budeme upravovati tyto úchylky,
tyto výjimky jinak vůči Maďarům,
jinak vůči Polákům, jinak vůči
Němcům. To všechno jsou důvody, aby
všechny tyto možnosti, všechny tyto výjimky,
úchylky byly zachyceny ve státním základním
zákoně.
Mluvilo se o povinném učení češtině.
Jistě, že požadavek, aby Němci znali český
jazyk, jazyk státní, oficielní, jest docela
správný, oprávněný, ale dovoluji
si upozorniti na to, že oni sami se hlásí,
aby jim byla poskytnuta příležitost, přiučiti
se češtině. Oni sami - mám tu články
Bohemie - žádají, aby na středních
školách bylo zavedeno povinné vyučování
češtině. Dokud jest takový duch mezi
nimi, pak myslím, že ve prospěch vývoje
státního jest lépe, využíti této
dobré vůle, jejich snahy, aby se učili češtině
a nenařizovati jim to, čeho není potřebí
nařizovati. Kdyby snad se projevila zlá vůle,
kdyby oni projevili nějakou vzdornost, pak vždycky
Národní shromáždění bude
mít možnost uložiti jim povinnost.
Úkolem státních základních
zákonů jest, aby ve věcech jazykových
bylo vyhověno všem lidovým potřebám,
a rozumí se, že zájmy lidu československého
budou chráněny naprosto ustanovením státního,
oficielního jazyka a zájmy menšin, že
mají býti respektovány potud, pokud jde o
ukojení lidové potřeby. Já bych chtěl,
aby v té příčině nebylo
žádného násilí u nás potřebí,
abychom skutečně jako rovní s rovnými
vyřizovali tyto otázky klidně. Byli jsme
napomínáni, abychom se nebáli Němců.
Vážení pánové, my jsme se nebáli,
když Němci měli moc v Rakousku, nemáme
příčiny, dnes se jich bát a my se
jich také ani budoucně nebudeme nikdy bát.
Když jsme se nebáli Němců v Rakousku,
pokud měli dynastii, pokud měli armádu, pokud
měli byrokracii atd., všechny tyto mocnosti světské,
nemáme příčiny dnes se jich bát,
když jsme ve vlastní republice, když vláda
je v našich rukou. Naopak, já jsem přesvědčen,
že v budoucnosti náš lid zvykne teprve té
svobodě a že dovede jí užívat a
skutečně vykonávat ve prospěch šťastné
budoucnosti českého národa. Není potřebí
tedy mluvit o tom, že jsme malé duše.
Pan dr. Kramář včera se zmínil
o humanitě, pravil: "Humanitou se neudrží
stát, humanitou se nevybojovala naše svoboda"
a pak dále řekl, že "Masaryka má
z duše rád, že je mu z duše vděčen,
ale ne za jeho humanistickou filosofii". Promiňte
pánové, že se musím tak o tom vyslovit,
já chci poukázat k tomu, že téměř
všichni naši buditelé ku konci 18. a začátkem
19. stol. pracovali na podkladě humanity. A také
ta slova, která ve válce nám dodávala
mysli, zmužilosti a naději, vyplynula z humanity,
ze zásad Wilsonových, z čistého
lidství.
Masaryk napsal: "Humanismns byl hlásán Kollárem
a Palackým. Těchto ideí držel jsem se
i já ve své propagandě za hranicemi a ve
jménu ideálů Kollárových a
Palackého získal jsem dohodu pro naši samostatnost".
Jestliže dnes se mluvilo u nás pohrdavě o humanitě,
pak sluší toho litovat, poněvadž jsem
přesvědčen, že jen tento podklad, jenom
toto ryzé lidství nás povede i v budoucnosti
ke šťastnému vývoji a k šťastné
budoucnosti republiky. (Posl. Purkyňová: Co válka?)
Válka jistě sama sebou není humanitní,
ale humanita nevylučuje, že vůči násilí
se smíme brániti. Vůči násilí
je nutno se brániti také násilím.
Toho humanita nikdy neodstraní. Ale účelem
humanity je, upraviti poměry tak, aby se vrátilo
zase člověčenství k zásadám
lidskosti.
Vážené Národní shromáždění!
Na rozhraní XV. a XVI. století napsal náš
veliký právník Viktorin Kornel ze Všehrd:
"Toto království, o něž se rozbilo
všechno usilování nepřátel, zkázu
vezme nespravedlnosti." A potom žaluje: "Země
česká převyšuje okolní země
mužností lidí z ní pošlých,
kdyby mužnosti té proti nepřátelům
svým, ne sami proti sobě užívali, i
spravedlností práv, kdyby je ve své
pevnosti nepohnutě držeti chtěli."
Tato truchlivá předpověď Viktorina Kornela
ze Všehrd se za sto let splnila krutě na českém
národu. Nespravedlnosti tehdy, zejména nespravedlností
k českému lidu přišla pohroma na
Bílé Hoře. Taková pohroma, takové
násilí nespravedlnosti nesmí již na
nás přijít.
Jest nutno, abychom my dbali i zásad humanity, spravedlnosti
a to i v budoucnosti a proto vláda žádá:
Udělejte zákon takový, který bude
možno přesně dodržet. Můžeme
nad Němci vládnout jen tenkrát, když
budeme míti pevnou ruku, pevnou ruku budeme míti
jen tenkrát, když si budeme jisti, že zákon
jest spravedlivý, že nikomu neubližuje, nýbrž
že zachovává pevně naše práva.
Jakmile budeme míti zákon, o kterém budeme
přesvědčeni, že přestřeluje,
že jest nespravedlivý, že nezakládá
se na základě mravním, pak nebudeme míti
té odvahy, pak nebudeme míti zmužilosti. Každé
násilí má v sobě zárodek
smrti a záhuby. Udělejte zákon takový,
který by bylo možno, aby československá
vláda vykonávala poctivě, spravedlivě
a pevně vůči každému národu.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda: Uděluji slovo dalším
řečníku, p. dru. Brabcovi.
Posl. dr. Brabec: Slavné Národní shromáždění!
Ujímám se slova za velmi vzrušené nálady
zde i venku. Jest to zajímavé, že na sklonku
své činnosti Národní shromáždění
prožívá takové neklidné okamžiky.
Po dlouhé době své činnosti, kdy konečně
se přiblížilo ke svému nejdůležitějšímu
úkolu, vidíme, že poměry mezi námi,
mezi českými politickými stranami, jsou takového
rázu smutného, že pochybuji velmi, že
ta ústavní práce, kterou máme položiti
základy naší státní příští
budově, bude odpovídati tomu očekávání,
které jsme do ní kladli. Slyšíme v ústavním
výboru i při jiných konferencích,
i zde stále se ozývati neobyčejnou starost
o to, abychom neukřivdili jiným lidem, kteří
jsou též obyvateli našeho státu. Já
jistě bych neschvaloval a nechtěl, aby někomu
z těch jiných bylo sebe méně
ukřivděno. Myslím však, že bychom
měli větši starostlivost jevit o to, co jest
mezi námi, českým lidem prozatím,
abychom sami sobě mezi sebou neukřivdili. Když
slyším slova, že celá třetina jinonárodního
obyvatelstva nesúčastnila se prací ústavních,
myslím, že na snadně jest myšlenka: proč?
- prostě proto, poněvadž to byli nepřátelé
našich snah po samostatnosti, poněvadž sami se
postavili mimo tuto možnost součinnosti, a my zajisté
za to nezodpovídáme, že nám připadl
celý ten úkol, abychom samostatnosti státu
českého si vydobyli, a abychom ústavou jemu
položili základy. Tedy nemohu pochopiti, co v tomto
se nachází vadného, neb nesprávného.
Byl bych si představoval, že všechny strany české
budou společně pracovati tak, aby navzájem
své názory při ústavních pracích
vyrovnaly a aby tento produkt, který předložíme
Národnímu shromáždění,
byl všemi uznáván jakožto všem snesitelné
kompromisní dílo. Myslím, že to bylo
myšlenkou na začátku naší samostatnosti
a že to mělo zůstati naší vůdčí
myšlenkou až do konce trvání tohoto slavného
sboru.
Avšak, bohužel, dohody této, která měla
míti za hlavní a jediný účel
zabezpečiti náš stát, zejména
s ohledem na jeho obtížnou zahraniční
situaci, nebylo docíleno. Již v ústavním
výboru objevil se jak na straně vlády, tak
i u stran koalovaných postup takového rázu,
jako by v ústavě měly býti prosazeny
toliko určité názory, zájmy i zásady
určitých politických stran a nikoliv tedy
všech stran, které tvoří toto Národní
shromáždění. A tak se stává,
že jedna z českých stran, která
se súčastnila boje za samostatnost tohoto státu
měrou jistě vynikající, nemá
ni jediného zástupce mezi referenty kterékoliv
z význačných předloh ústavních.
Vy vidíte referenty její toliko v řadách
oposičních nebo jako referenty minoritních
vot. Příčinou toho jest arciť okolnost,
že v každé předloze ústavní
obsažena jsou ustanovení, která dle našeho
nazírání příčí
se pravému demokratismu nebo příčí
se zájmům národním, nebo konečně
i našemu českému cítění.
Mám za to, že v žádném z těchto
tří směrů nemůžeme dopustiti,
aby se naše ústavní zákony, jakož
i zákony s ústavou související
prohřešovaly. Poměr mezi českými
stranami utvářil se tak trapně, že koalované
strany nerozpakovaly se hlasováním a revoltováním
uplatňovati svoji majoritu i v takových případech,
kde se jednalo o životní zájmy jak republiky,
tak všeho lidu českého a kde by se tedy doporučovalo,
co nejšetrněji a ohleduplně postupovati vůči
odpůrcům jejich názorů.
To vše vrhá přirozeně své stíny
i za zdi této místnosti. Vy vidíte, že
dnes panuje na ulicích pražských neklid a vzrušení,
které nemůže býti ústavním
pracem nijak na prospěch. A jedna okolnost, o které
se musím zmíniti, velice mne překvapuje:
dostal se nám do rukou právě z těchto
scén pouličních leták, který
svědčí o velké stranické nenávisti.
Pánové, kdyby se mělo takovýmto způsobem
pokračovati, jest skutečně míti důvodnou
obavu o budoucnost naši. Leták tento zní doslovně:
"O podvodech Mladočechů s ústavou
a o zákeřném útoku na presidenta...
(Velký nepokoj. Volání: To jest strašné!
Hanba! Jaký pak útok?).
Poslanec dr. Brabec (pokračuje). "Dnes,
v sobotu o 2. hod. na náměstí Valdštýnském
a Mikulášském... (Hluk. Výkřiky.
Předseda zvoní.) Pánové, budete
míti zajisté příležitost mně
odpověděti. Já se nedotýkám
žádné strany. (Posl. Ulrich: Ne Vy, pane
referente, ale Vaši stoupenci!) Já také
myslím, že to od žádné strany politické
nemůže pocházeti, ale jest nutno to konstatovati
v této době. Tedy: "tábor lidu,
na němž promluví kol. Špatný, dr.
Vrbenský, Freiman a sl. Zeminova." (Posl. Dyk:
Ti mohou mluviti!) Jestli se, prosím, dotýkáte
té události, že v Národních
Listech bylo uveřejněno provolání
pro tábor lidu na Malostranském náměstí,
mohu vás ujistiti, že se tak stalo bez vědomí
i dr. Kramáře i mého. (Posl. Ulr: To jsou
příliš staré věci! Národní
Listy, ty nic!) Račte, prosím, vyslechnouti
- a že hned se stala opatření a byla také
věc odvolána. Zde tedy byla projevena jistě
plně dobrá vůle, která nasvědčuje
té nejlepší snaze, aby klid u nás ve
veřejnosti byl zachován. (Posl. Ulrich: Zdá
se, že také u vás dělá levice,
co neví pravice, a máte pořádek ve
straně, když Národní Listy si mohou
něco dělat, o čem vy nevíte!)
Pánové, promiňte, zde bychom se dostali do
sporu, já vám jen řeknu tolik, (Posl.
Ulrich: Že je to trapné!) že když se
tvořila tato koaliční vláda, tu při
nejužších konferencích, při nichž
byl přítomen pan dr. Stránský, ministr
pan dr. Rašín, p. dr. Hajn a já, že jsme
tehdy - a p. ministerský předseda mně to
neupře - mu prohlásili, že do té vlády
nevstoupíme proto, poněvadž nám nemůže
zaručiti se za ty, kteří za ním stojí.
A myslili jsme právě při tom, že není
možno ani vůdcům strany udržeti žurnalistiku
vždy v takových mezích, jak by si oni,
jako vůdcové, to přáli. Tedy já
nečiním vedení strany zodpovědným
za takové zjevy, ale prosím, ty zjevy jsou charakteristické
právě v této době. (Posl.
Ulrich: Národní Listy to aranžují a
vy o tom nevíte! Ta logika kulhá!) Národní
Listy uveřejnily určitý protest a provolání,
které okamžitě bylo odvoláno. Ale aby
toho bylo použito k podobnému útoku, jaký
se zde stal, myslím, že jest velice škodlivé
a že bychom se toho měli varovati. (Posl. Ulrich:
Ten pasus o té humanitní filosofii měl svůj
úspěch!) Může-li někdo mluviti
o zákeřném útoku na presidenta, pak
již nevím, kde jest nějaký smysl pro
pravdu a spravedlnost. Takového něco se nestalo
v této síni (Hlas: Stenografický
protokol!), ani nikde jinde. Protokol vám dokáže,
že takového útoku nebylo. Naopak, toto jest
zákeřný, útok na naši stranu.
(Tak jest! Poslanec Časný: Vždyť je
to nepodepsáno! Jaký je to útok?) Prosím,
takové věci se nepodepisují! Tu praktiku
znáte! (Posl. Petrovický: Proto je to zákeřné,
že to není podepsané, poněvadž
se styděl to podepsati! Posl. Časný: To může
býti třeba z vašich řad! Předseda
zvoní.)
Tedy, pánové, já jsem konstatoval určitá
fakta pouze úvodem a přecházím k vlastnímu
předmětu svých výkladů. Mám
promluviti o volebním řádu do poslanecké
sněmovny a o župním zřízení.
Volební řád do poslanecké sněmovny
obsahuje jedno ustanovení, které pro nás
je naprosto nepřijatelným a - já řeknu
upřímně - které jest nepochopitelným
aspoň mně a velké části českého
národa, podle těch tisíců a tisíců
protestů, které došly nás i ústavního
výboru. (Nepokoj.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Posl. dr. Brabec (pokračuje): Je to ustanovení
o obsahu hlasovacích lístků v § 40.:
"Volič smí odevzdati kandidátní
listinu kterékoliv strany. Škrty, výhrady a
jiné změny nemají účinku."
Jest to princip tak zvaných vázaných, či
závazných listin. Já vzpomínám,
jak před léty národ český nadšeně
bojoval za všeobecné rovné, tajné a
přímé hlasovací právo, a porovnávám,
co z tohoto ideálu zbylo v našem volebním
řádu, který se právě nyní
projednává a předkládá ku schválení.
Není to teprve dnes, co proti tomu mluvím. Již
od původu jsem v tom viděl velké neštěstí,
již ve volebním řádu do obcí.
Já zde nemohu přejíti ten fakt, že volebním
řádem do obcí a touto zásadou občanstvo,
povolané ku správě obcí, bylo rozděleno
na skupiny, které se vzájemně potírají
a které místo, aby se staraly o celkové zájmy
obcí, naprosto je zanedbávají a obecní
hospodářství pro tento nešťastný
systém trpí veliké škody. (Tak jest!
Výborně!)
Zde vidíme, kam vede takový nešťastný
systém. Já zde neobviňuji politické
strany, ty jsou pouhými vykonavateli toho zákona
a obětmi systému. Já jsem bezpečen,
že kdyby se namáhali tam v těch obecních
správách jakkoliv, nedodělají se žádného
výsledku. Proč? Poněvadž jsou rozděleni,
a protože jest jim vzat všechen smysl pro součinnost
a soudržnost. A totéž se má také
provésti ve státě. Já v tom vidím
budoucí zkázu a mám pro to i důvody
v historii nedávných dnů. Obdržel
jsem bezpečné informace o událostech, které
se odehrály v sousední slovanské říši
ruské a sice v Kyjevě. Na těch je viděti
jasně, kam vedou závazné kandidátní
listiny. Za Kerenského byl také tam zaveden systém
vázaných kandidátních listin. Tedy
v tom případě volič nesměl
na kandidátní listině nic měniti a
jeho myšlenkový chod velmi lehko se pohyboval. Nejdříve
četl kandidátní listinu, pak četl
názvy stran a pak četl čísla na těch
kandidátních listinách. To jsme praktikovali
také v obecních volbách, a jak se, prosím,
agitovalo při obecních volbách? "Volte
šestku", "volte trojku", "volte čtyrku"!
Co to jest? To jest, prosím, davová bezmyšlenkovitost!
Ti voličové již neuvažovali, kdo na těch
kandidátních listinách stojí, ti voliči
voliti jenom čísla a volili takřka, jako
kdyby hráli v loterii. A tato věc se odehrála
v Kyjevě, ve vší důslednosti: 50
lidí stačilo, aby utvořili stranu, a mohli
předložiti kandidátní listinu, která
pak dostala pořadové číslo a mohli
prováděti volební akci. Věc pak vypadala
tak: město Kyjev bylo rozděleno na 54 volební
okresy a mělo 18 stran. Každý volič
dostal obálku s 18 čísly. Tak to pokračovalo
docela přirozeně. A k čemu kandidátní
listiny, když to spraví etiketa, nebo číslo?