Také žena odvádí svou daň z krve
svým mateřstvím. Dává nový
život a riskuje svůj vlastní, ztrácí
zdraví, svěžest, přejímá
všechnu zodpovědnost. A za všechnu tu bolest
a úzkost měla by nadále ještě
nésti potupný znak méněcennosti? Dávat
život je vznešenějším úkolem,
než vraždit. To nechť odpůrci práv
žen vezmou na vědomí, že se žena
probudila! Strašlivá, krvavá lázeň
smetla poslední zbytky záludných pavučin,
jimiž bylo obestřeno sebevědomí ženy.
Ona jasně vidí všecky křivdy, které
jí byly učiněny a které ve svých
krutých důsledcích se obrací proti
jejím dětem. Válka rozvrátila její
štěstí, vzala klid a důvěru z jejího
srdce. Vidí také velikou svoji vinu, poněvadž
z pohodlnosti připustila, aby muž nesl všechnu
zodpovědnost a tak stal se i on nešťastným.
Dnes, hořce poučena, věří jen
sobě, své síle, svému rozumu. Proto
chce míti přímý vliv na budování
nových řádů, chce je míti nejen
dobré, nýbrž pokud možno nejlepší,
vždyť budou dědictvím pro její
děti. Uvědomělá matka dobře
chápe, že budoucnost jejích dětí
závisí stejně na zdraví a hospodářské
zdatnosti, jako na hloubce jejich vzdělání.
A proto vím, že § 119, jemuž se k našemu
údivu pan dr. Kramář vysmál,
tisíce proletářských matek a otců
přivítá s pocitem uspokojení
a zadostiučinění. Neboť proletářská
matka stejně jako otec velmi trpce nesli, že jejich
děti byly ve škole ohlupovány báchorkami
biblickými, zatím co dětem rodičů
zámožných dostalo se nadbytku poznání
vědeckého.
Vy se tomu, pánové, můžete snadno smáti,
ale tím nijak nepodkopete důvěry uvědomělého
socialistického lidu ve vědecká bádání,
pro něž má ten obdiv a úctu, jakou měl
kdysi pro náboženství. Prostý rozumný
člověk snadno pochopí, že to, co vědecky
se neobjasní a nerozluští, nerozluští
se vůbec. Proto je také nutno, aby ústava
naše zaručila úplnou svobodu vědeckého
bádání a hlásání jeho
výsledků. A proto dr. Bartošek navrhuje,
aby v § 118. byla škrtnuta slova: "pokud neporušuje
trestního nebo jiného zákona."
Je jisto, že pokud se týče paragrafu ohledně
poměru státu a církve, je naše pokroková
veřejnost do krajnosti zklamána a velmi trpce nese,
že nepatrná minorita v bezmezné troufalosti
terorisuje celou sněmovnu. Strany, které do svého
programu vepsaly heslo pokroku, ze strachu o nějakou tu
stovku voličů zrazují nejen tuto ideu pokroku,
nýbrž zrazují tím také naše
národní československé tradice, které
jsou nesmiřitelně protiřímské.
Já mám vůbec dojem, že se tu s jisté
strany příliš hřeší na trpělivost
našeho lidu, a že se podceňuje jeho schopnost
inteligence a celá jeho rozumová úroveň.
Našemu lidu je, pánové, velmi jasno, co odluka
státu od církve znamená. Ví zcela
dobře, že tu jde především o to,
aby náš státní rozpočet nebyl
zatěžován milionovými položkami
pro nepřátelskou a nenáviděnou církev.
Náš stát těžce zápasí
s finančními potížemi, velmi těžko
shání potřebné obnosy pro zaopatření
nešťastných obětí války
a Vy, pánové, pášete neodpustitelný
zločin, jestliže v této věci nedbáte
svrchovaného zájmu těchto vrstev národa.
Pánové z národní demokracie snaží
se všechen zájem veřejnosti upoutat na jazykový
zákon. Ruku na srdce: kdo je naší svobodě
nebezpečnější: protivník zjevný,
který se nezapírá, či ten druhý,
úhořovitý a pokrytecký, se kterým
nevíte nikdy, na čem jste? Otevřený
zápas je vždy výhodnější
pro poctivé zápasníky. Bude přece
záležet na nás samých, jak se poměry
mezi námi a Němci ustálí.
Jsem přesvědčena, že německý
lid a zejména německé ženy a matky nebudou
tak pošetilé, aby nadále daly se vléci
svými zbrklými nacionálními štváči,
poněvadž by byly vedeny k záhubě.
Tolik uvážiti jistě dovedou. Šetříme-li
v rámci naší republiky do jisté
míry jejích sebeurčovacího práva,
je to zase jen důsledek naší národní
tradice, dle které my přesně odlišujeme
pojem síly od pojmu násilí.
Když jsme my, československé socialistky, vymáhaly
hned po převratu uplatnění rovnoprávnosti
žen v republice, myslila jsem už tehdy na to, že
přispějeme tím k zmírnění
a v budoucnosti k úplnému odstranění
národnostních třenic, poněvadž
je to věc politické kultury a politické převýchovy.
Já apeluji s tohoto místa na německé
ženy a matky, aby volily do Národního shromáždění
zástupce a zástupkyně ze svých řad
takové, které nejsou nacionálními
šovény, nýbrž upřímnými
obhájci spravedlivých požadavků německého
lidu. Matky všech národů mají stejný
zájem na zdárném vývoji společnosti.
Matce německé, polské, maďarské,
stejně jako matce československé nemohou
býti lhostejný zákony, jimiž se má
upraviti vzájemný vnitřní poměr.
A proto musí vyslat do Národního shromáždění
lidi zodpovědné, seriosní, obětavé
a nikoli křiklouny a rváče. Nemůže
býti ženám kterékoli strany lhostejno,
jak se budou utvářet zákony o manželství
rodině i mateřství.
Bude nutno, abychom zde společně bděly, abychom
se domohly ve svých stranách přímého
účastenství ve všech výborech
Národního shromáždění,
neboť v každém výboru jedná
se též čas od času o specielních
zájmech žen a my bychom nemohly převzíti
plnou zodpovědnost za ustanovení, při nichž
nemáme možnosti přímé účasti.
Nám jako ženám a matkám nemůže
býti ani lhostejno to, co se týká branné
moci státu. Řeknu otevřeně: Pánové,
my ženy nenávidíme kasáren, neboť
odtamtud vrací se naši muži jiní, než
jak tam vešli. Odcizují se čistému srdci
ženy a matky, většina jich zhrubla, a jejich
rovné páteře se zkřivily. Víme
sice, že cílevědomé úsilí
ministra Klofáče se značným úspěchem
čelí nepříznivému vlivu kasáren.
Víme, že jeho kasárny vlastně přestávají
býti kasárnami a mění se znenáhla
ve školu, která má výchovný význam.
Vojínům se tam populárně přednáší
z oboru filosofie, historie, přírodních
věd atd. Ale my bychom si přály, aby tento
ráz československých kasáren byl zabezpečen,
aby snahy ministra Klofáče byly podepřeny,
aby starý rakouský režim, který ve vojenském
světě se nejhouževnatěji udržuje,
byl překonán a odstraněn. Pánové,
socialistickým ministrům se velmi těžko
pracuje, když nemají k ruce socialistické
administrativy. To známe až přespříliš
dobře.
A ještě něco při této příležitosti.
Včera pan dr. Kramář vytkl ministerstvu
Národní Obrany, že se tam dějí
nějaké nekalé věci s povyšováním.
Tvrdil na příklad, že lidé, kteří
dnes ještě jsou v civilu, zítra jsou viděni
v uniformě s vysokými odznaky. Toto tvrzení
je paušální. Pan dr. Kramář
jako seriosní politik měl ihned uvésti doklady.
Českou veřejnost by nesmírně zajímaly
tyto doklady, poněvadž jest známo, že
dosud byl tam jediný takový případ,
kdy přes noc stal se někdo vysokým vojenským
hodnostářem a to se právě týká
předáka strany pana dra Kramáře,
generálního inspektora Machara, který
se skutečně přes noc stal tím vysokým
vojenským hodnostářem, plukovníkem
československé armády, aniž by pan dr.
Kramář a jeho strana byla protestovala proti
tomu, jako proti zlořádu.
Končím, ač bych ráda ještě
mnohé zdůraznila v této slavné
chvíli. Klub, jehož jsem členem, bude hlasovati
i pro tuto část naší ústavy,
která, byť i plně nevyhovovala našim socialistickým
ideám, přece jen jest mohutným základním
pilířem svobody a pokroku a jako takový stupněm
k socialismu. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Je zde některý
z pánů zapisovatelů? Pan kol. Špatný
nebo pan kol. Bradáč? (Hlasy: Nejsou!)
Byl mně podán tento
členů Národního shromáždění
dra Witta, Housera, Tayerle a soudruhů
na změnu některých ustanovení osnovy
ústavní listiny, tisk č. 2421 (čte):
"§ 25 mějž toto znění:
Byl-li člen některé sněmovny dopaden
a zatčen při trestním činu samém,
soud, nebo jiný příslušný úřad
je povinen ihned oznámiti zatčení předsedovi
příslušné sněmovny. K zatčení
člena některé sněmovny pro trestné
činy politické jest vždy zapotřebí
souhlasu příslušné sněmovny,
pokud se týče výboru (§ 54). Neprojeví-li
sněmovna nebo - nezasedá-li Národní
shromáždění - výbor zvolený
podle § 54 do 14 dnů ode dne zatčení
souhlasu s další vazbou, vazba přestává.
Souhlasí-li tento výbor s další
vazbou, rozhodne znovu o ní sněmovna do 14 dnů
ode dne svého sejití.
§ 76 mějž toto znění:
Návrh na vyslovení nedůvěry musí
býti podepsán nejméně 50 (padesáti)
poslanci a přikáže se výboru, který
o něm podá zprávu nejdéle do 8 dnů.
§ 86 mějž toto znění:
V nižších státních úřadech
správních budiž zastoupen živel občanský
a budiž postaráno při správních
úřadech o nejvydatnější ochranu
práv a zájmů občanstva (správní
soudnictví).
§ 95 odst. 1. mějž toto znění:
Soudní moc v civilních právních
věcech přísluší soudům
civilním a to buď řádným, anebo
mimořádným a rozhodčím, soudní
moc v záležitostech trestních přísluší
občanským soudům trestním, pokud není
zvláštním zákonem přikázána
trestným soudům vojen., nebo pokud záležitosti
tyto nemají býti podle všeobecných předpisů
projednávány v trestním řízení
policejním nebo finančním.
§ 113 věta druhá mějž toto znění:
Jest proto nedovoleno, podrobovati tisk předběžné
censuře.
§ 118 mějž toto zněni:
Vědecké bádání a hlásání
jeho výsledků, jakož i umění
jest svobodné.
V Praze, dne 27. února 1920."
Tyto návrhy nesou dostatečný počet
podpisův a jsou předmětem jednání.
Dále podán byl mně
členů Národn. shromáždění
dra Witta, Honsera, Tayerle a soudr.
na změnu § 1 osnovy zákona, jimž se stanoví
zásady jazykového práva v republice
Československé (tisk 2442).
§ 1. Budiž připojen na konci nový odstavec
tohoto znění:
4. v němž se vyhlašuje autentický
text zákonů.
V Praze, dne 28. února 1920.
Dr. Witta spol.
Také tento pozměňovací návrh
nese dostatečný počet podpisů a je
předmětem jednání.
Přerušuji teď schůzi za tím
účelem, aby mohly místnosti býti vyvětrány
a začneme zase ve 3 hod. odp.
Předseda: Zahajuji opět schůzi a uděluji
slovo nejprve panu ministru spravedlnosti dru Veselému.
Ministr spravedlnosti dr. Veselý: Vážené
Národní shromáždění! Ze
zákona jazykového bylo velmi vytýkáno
slovo "oficielní"; myslím proto, že
jest nutno vysvětliti, proč vláda toto označení
do zákona pojala, proč trvala na tom, aby, třeba
jako vedle označení "státního"
zůstalo. Ve smlouvě Saint Germainské z 10.
září 1919 uvádí se v čl.
1.: "Československo se zavazuje, že výminky,"
- to znamená "ujednání", je to
špatně přeložené slovo - "obsažené
v čl. 2. až 8. této smlouvy, budou uznány
za základní zákony, že žádný
zákon nebo nařízení nebo úkon
úřední nebude v odporu nebo nesouhlasu
s těmito výminkami a že žádný
zákon, nařízení nebo úkon úřední
proti nim nebude míti moci."
A v čl. 7. pak se praví: "Bez ohledu na
to, že by vláda československá zavedla
nějaký úřední jazyk, - v originále
stojí "une langue officielle" - "bude poskytnuta
státním občanům československým
jiného jazyka než českého přiměřená
možnost, aby před soudy používali svého
jazyka, jak ústně, tak písemně."
Tedy v čl. 1. se nám nařizuje, že
v základním zákoně státním
musí býti ustanovení toto, že nesmí
býti základní zákon státní
v nesouhlase s ustanovením této mírové
smlouvy a že žádný zákon by neměl
moci, kdyby v tomto nesouhlase byl.
Proto vláda naší republiky uvažovala o
tom, zdali jest možno najíti zcela přiléhavý
překlad slova "officielle" a když jsme se
přesvědčili, že úplně
vystižného překladu není, tedy jsme
pojali slovo "officielní" a, jak pánové
vidí, vedle toho klade se slovo "státní"
jako výklad pro ty, kterým by snad slovo "officielní"
nebylo dosti jasné.
Mluvilo-li se o tom, že jsme suverénním státem
a že si nedáme naříditi ustanovení,
které by nesouhlasilo s naším přesvědčením,
ano, my jsme suverénním státem, ale my jsme
také státem, který chce plniti všechny
své závazky, chce plniti smlouvy, které byly
s ním ujednány. A jestliže snad pan dr.
Kramář mínil, že toto ustanovení
jest nesrovnatelné s naší suverenitou
anebo označení "officielní" nevhodné,
pak - poněvadž on jest na smlouvě podepsán
- bylo jeho úkolem, aby v Saint Germainu změnu
tohoto ustanovení vymohl, aby tam bránil suverenitu
naši. Ale jsem přesvědčen, že naše
suverenita tím porušena není. (Hluk, výkřiky.
Hlas: "Tam jsme byli přibráni k výslechu
a ne k rozhodování, pane ministře!)
Nám nešlo pouze o to, abychom byli odvráceni
od německé terminologie,... (Výkřiky.
Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby
řečník nebyl vyrušován.
Ministr spravedlnosti dr. Veselý (pokračuje):
...nám šlo o to, aby u nás nebylo zbytečných
sporů jazykových. My doufáme, že slovo,
ať již "státní", ať "officielní"
naplníme svojí prací takovým obsahem,
který bude v duchu českého národa
a který bude sloužiti republice a který bude
v jejím zájmu a prospěchu. Bylo řečeno,
že slovo "officielní" jest gumové,
harmonika atd., že je lze natáhnouti. Pánové,
stejně gumové, stejně neurčité
jest slovo "státní". (Odpor ve středu.)
To, co se do slova "státní" vkládá
zde, to do něho vkládali Němci. My zde, bohužel,
používáme německého způsobu
myšlení, a vedle toho slovo "státní",
které nevyrostlo u nás, nýbrž u Němců,
které nám bylo vnucováno v zákoně
německými byrokraty, vedle toho vždy stojí
ten německý byrokrat, který nám chtěl
vnutiti to slovo z nepřátelství. Já
myslím, že není nutno, abychom používali
německé terminologie, ale když bylo projeveno
přání k vůli jasnosti - lid náš
rozumí tomu "státní" - tedy vláda
naše svolila to slovo "státní" bez
závorek ve státním základním
zákoně (Hlas: Pod jakým tlakem?) a
není potřeba, abychom se dovolávali nějakého
Elsaska. My nebudeme žíti v Elsasku, nýbrž
v Československé republice, ve které
vládnoucím národem, národem většiny
bude český národ. Bylo tvrzeno, že v jazykové
otázce bylo naše ponížení. Ano,
bylo usilováno o to, ponížiti nás zlehčováním
našeho jazyka, a z toho utrpení, které
jsme prožili, čerpáme naučení,
že pro klid, pro šťastný rozvoj naší
republiky nesmí býti u nás ponižován
nikdo. Naše republika bude založena na rovnoprávnosti
občanské, na spravedlnosti, nikoliv na ponižování
toho neb onoho. Zásady, které mají býti
ochranou jazyku československému, jsou přece
v § 1. a 2. naprosto jasně vysloveny. Je-li řečeno
v jazykovém zákoně, že československý
jazyk je jazykem oficielním, státním, tedy
státním- oficielním, a je-li v § 2.
o právech menšin mluveno, jest patrno z toho,
že základním ustanovením jest všeobecně
platný jazyk český. Všecko ostatní
že jsou pouze výjimky, činěné
ve prospěch minorit.
Navržený poslední odstavec § 1. mluví
o povinnosti úředníků, znáti
jazyk československý. Časopisy chopily se
tohoto ustanovení o znalosti češtiny za tím
účelem, aby tvrdily, že protestují proti
tomu, aby úředník Československé
republiky nemusel znáti státní, československý
jazyk. To jest tvrzení tak všeobecné, že
skutečně musí uváděti v omyl
lidi, kteří nemohou zákon zkoumati a nemají
příležitosti, vlastním pozorováním
úsudek si utvořiti. Vládě naší
republiky ani na mysl nepřijde, aby ustanovila, že
úředníci nemají znáti jazyk
československý. Pravidlem jest, že úředníci
musejí znáti československý jazyk
a ta znalost od nově přicházejících
úředníků bude všeobecně
požadována a myslím, že všichni národové,
i Němci, i Maďaři a Poláci to budou
pokládati za samozřejmost. Nikdo se nebude proti
tomu brániti. Ten výklad, který se těmto
ustanovením dává, jest nesprávný
a obmyslný. Jde pouze o to, zdali ve státním
základním zákoně jest možno takové
podrobnosti o jazykové znalosti úředníků
uvésti, aby vyčerpával všechny možnosti.
Vláda je přesvědčena, že není
možno ve státním základním zákoně
takové podrobnosti uváděti, a proto chtěla,
aby bylo ponecháno zvláštním nařízením,
upraviti tyto podrobnosti.